Certhynie - dvacátá osmá kapitola

Zrádkyně

Andrej tou dobou spal ve Větrné pasti a o tom, co podniká jeho matka, se mu ani nesnilo. Přišel bílý den a Gelt se s celou armádou dávno zabydlel, a sděloval své zážitky Geodorovi, ale Andrej s Danerem se nějak zapomněli probudit; a Felkoma, která měla na starost jejich blaho, byla toho názoru, že chlapci musí dohonit, co už dvě noci za sebou hrubě odbývali.
Po větrné bouřce, která se v roklině strhla včera, když se do pasti chytil bezmála orkán, nebylo už ani památky. Větrnou pastí se proháněl jen mírný vlahý větřík, jehož původ byl podle vyhlášeného přírodozpytce Darése u slaného jezera Ravelnoru, a jež opravdu přinášel slabou solnou příchuť. Vánek pomáhal plout mezi mraky několika černým kerchoskám, kroužícím v ladných spirálách vysoko nad údolím a chvílemi oživujícím koncert ptáků ve větvích stromů drsným krákoráním. Po strmé skalní stěně vysoko nad údolím šplhalo stádečko vrtounů modrorohých, se dvěma neposednými mláďaty, která vyváděla takové kousky, že bylo kupodivu, jak se na skále dokážou udržet a jak to, že už dávno nesletěla a nesrazila si vaz.
Údolí zkrátka působilo dojmem mírumilovné spořádanosti, nad níž drží ochrannou ruku sama Matka Příroda, a nebýt vojenských stanů v jeho lůně, nic by nenasvědčovalo tomu, že se zde právě spřádají plány na dobytí města a státní převrat k tomu.
Danera zalechtalo na noze stéblo trávy, po němž se škrabal tlustý černý brouk, chystající se zřejmě navštívit své příbuzné v broučím nebi. Šplhal výš a výš a něco si přitom netrpělivě bzučel a skřípal, jako by byl s kvalitou cesty hrubě nespokojen. Chlapec otevřel oči a překazil broukovi z poloviny zdárně vykonaný výstup, když do něj cvrnkl, aby odletěl.
Odcvrnknutý brouk letěl vzduchem jako bzučící meteorit, bezúspěšně se snažíce zapřáhnout do práce krovky, a dopadl s rozladěným zavrzáním na čelo Andrejovi.
Zřejmě v údivu nad zrádnou hladkostí plochy, na níž se ocitl, začal divoce hrabat nožičkami. Andrej zafuněl, nakrabil čelo a malátně se ohnal rukou, ale nevzbudil se.
Daner se vzepřel na loktech a se zájmem sledoval další broukova dobrodružství. Brouk, jako by si byl vědom nestálosti půdy, po níž se pohybuje, se začal opatrně, jako otylý zloděj, sunout po čele vzhůru do vlasů, které mu možná připomínaly trávu. Ač se však zjevně snažil našlapovat lehce a jemňounce, byl příliš hrubé tělesné konstituce, než aby se mu to dařilo. Andrej se po něm prudce ohnal a odmrštil ho kamsi do trávy. Pak se posadil a třel si čelo, jako by mu na něm broukovy šlépěje zanechaly svědivé stopy.
„Dobrý ráno,“ pozdravil roztržitě Felkomu, která procházela kolem s kotlíkem čehosi vábně vonícího.
„Ráno?“ podivila se ženuška. „Vždyť už je čas k obědu, pane Ráno!“
Na ta slova vyskočil i Daner.
„Co?“ zeptal se. „Gelt už přijel? Proč jste nás nevzbudila?“
„Buďte rádi, fakani, že jste se vyspali! Já za vaše vyspávání nemůžu a nemůžu za to, že jste se poslední dva dny nestihli pořádně vychrápat! Tak se na mě laskavě neosopujte, chlapečci, a mažte se k potoku umejt. Čekám vás k obědu! A žádný zdržování, padejte, háďata!“
Kluci se odloudali k potoku. Studená voda v nich však vzkřísila k životu i ty vlastnosti, které se neprobudily ani po broučím nájezdu, ani po Felkomině nevlídném proslovu, a zpět se hnali jako dva čerti, vzájemně se postrkuje a nečestně a nesportovně si podrážeje nohy.
Těsně před prvním vojenským stanem se Andrejovi podařilo skosit Danera k zemi a protože ten si to nemínil nechat líbit, pustili se se vzteklými nadávkami do sebe a rvali se a rvali, až narazili do jedné ze stanových tyčí a podařilo se jim celou tu hromadu dřeva, plátna a kovu srovnat se zemí. Když se pak, kuckaje a nadávaje, vyhrabali zpod těžké, omšele zelené látky, zjistili, že se nad nimi jako bůh pomsty tyčí gaverla Gelt a zachmuřeně si je měří.
„Jste horší než banda santargejců, štěňata,“ oznámil jim, „ten stan jsem stavěl, zatímco vy dva jste vyspávali a myslím, že bude spravedlivé, když si nyní role vyměníme.“
Kluci se po sobě podívali nechápavě.
„Nedělejte, že tomu nerozumíte,“ prokoukl je Gelt, „po obědě si zdřímnu, a až se probudím, bude můj stan zase stát. Je na tom něco nepochopitelného?“
„Nic,“ připustil Andrej neochotně.
Gaverla se s něčím, co mohlo, ale nemuselo být úsměvem, otočil a kráčel dál, pokračovat v prohlídce ležení, z níž ho kluci vytrhli. Andrej s Danerem se pomalu šourali na opačnou stranu než gaverla, směrem, kde nad polní kuchyní vládla Felkoma.
„Co mu přelítlo přes nos?“ vyjádřil údiv nad gaverlovým nepochopitelným chováním Andrej. „Tohle… takhle se teda normálně nechová…“
„No, obyčejně mu nikdo nerozbíjí stan. A on nejspíš přemýšlí, co bude s Nomiturem. To není lehká věc. A tak má špatnou náladu. Třeba na nic nemůže přijít,“ řekl Daner smířeně.
„No jo, ale víš jaká to bude fuška ten stan postavit?“
„Neměli jsme mu ho bourat. Kdybychom se nervali…“
„Já vím, tak dobře…“
Stavba Geltova stanu nebyla zdaleka taková fuška, jak se Andrej obával. Svou nezpochybnitelnou zásluhu na tom měl i oběd s velkým „O“, který Felkoma připravila, ale také se přičinili Darés s Bardenem a Gastinem, vojáci, s nimiž se chlapci nejvíce spřátelili. I Gelt, se svou dlouhou hlavou plnou starostí, musel přiznat, že stan stojí lépe než před osudnou rvačkou. I to gaverlu nakonec přimělo, aby se dal přemluvit k souhlasu s účastí obou chlapců na večerní poradě, k níž se měl dostavit i Dounee, třebaže v zastoupení.
Kováře měla zastupovat jeho spojka, kupodivu také žena, i když o mnoho mladší než Felkoma, která se v táboře ve Větrné pasti objevila krátce po poledni, unavená, hladová, na schváceném koni. Přinášela zprávu, že Dounee přijíždí s pětisethlavým houfem povstalých vesničanů roklinou Violetových houštin a že se, aby se netísnili ve větrné pasti, utáboří kousek odtud, na místě téměř stejně skrytém a nepřístupném, v Otisku dračího drápu.
Spojka, mimochodem pyšnící se starobylým jménem Ilka, znamenajícím „paprsek hvězdného světla“, měla od Douneeho příkaz vrátit se k němu se zprávami od Geodora. Byla však tolik unavená a bylo to na ní tolik vidět, že Felkoma něco takového nemohla dovolit; i poslali jednoho z vojáků, znalého záludností i výhod zdejší krajiny, místo ní.
Ilka si zatím myla v potoce své unavené nohy a vůbec se celkově zušlechťovala, jak to ženy od nepaměti činívají. Když byla hotova, sesedly se s Felkomou, aby řádně probraly poměry panující v obou táborech a od té chvíle bylo marné pokoušet se je o cokoli žádat. Andrej s Danerem chvilku poslouchali a pokoušeli se upoutat pozornost obou žen i na své osoby, ale brzy byli zahnáni. Zkoušeli poslouchat tajně zpoza křoví, jenomže jednak to byla záležitost nadmíru nudná a jednak ty babské drby nestály za ránu polínkem, jež po špezích mrštila Paprsek hvězdného světla, když zjistila, co jí to funí za zády.
Kluci tedy bloumali po táboře, zoufalou nudu zaháněje občasnými šarvátkami.
„Tak tady jste,“ ozvalo se jim náhle za zády, právě když prozkoumávali tajemství Geltova „přenosného vojenského plánovače“, jejž si jeho majitel neprozřetelně uložil venku. Ohlédli se, zbledlí leknutím, neboť s jistotou očekávali, že jim za zády stojí vysoký gaverla. Byl to však jen Darés, nikoli hrozivý Gelt a přišel jim oznámit, že v Geodorově stanu bude zahájena porada.

„Nevím, zda je dobré, aby byli přítomny děti…“ zabrumlal Gelt, když se Daner s Andrejem dostavili do raletenova stanu, „nebude se jim to líbit. Ještě nejsou dost staří, aby-„
Geodor se však na chlapce přátelsky zašklebil: „Jen je nech, je na čase, aby poznali, jak to ve skutečnosti chodí. Jsme tu všichni?“
Byli. Patnáct mužů, oba chlapci a Felkoma s Ilkou. První se slova ujal raleten Geodor, a Andrej se nestačil divit, jak rychle se raletenův výraz změnil z lehce pobaveného na tvrdý a vážný. „Nechci dlouho povídat zbytečně. Nomitur nebude lehké získat, ačkoli vojenská posádka ve městě je malá. Jsou tu hradby a navíc mají antrofisté jako rukojmí všechny lidi ve městě a je-li to pravda, i krále Chrysaéta. Nebylo lehké vymyslet plán a museli jsme se s Geltem dobře rozmýšlet, jestli je to opravdu jediné řešení, ale zatím se zdá, že ano. Nuže, představujeme si to takto: Zítra ráno spolu s několika vojáky „zajmu“ Andreje a Danera. Tak bychom se mohli dostat do města a do paláce, nebo alespoň do jeho bezprostřední blízkosti. Tady by neměly nastat potíže. Další část však zní: musíme vzbudit proti Antrofovi odpor u obyvatel města, musí je něco vyburcovat. Pak v nich najdeme posily. Je to nutné, nedá se nic dělat. Pošleme několik našich lidí na tržiště, kde udělají rozruch. Pak to půjde samo, nebojím se, že by Nomiturští nedovedli dělat psí kusy, když je k tomu někdo přiměje. A tady nastává ta horší část plánu: aby se měšťáci proti Antrofovi zvedli, aby měli větší vztek než strach, musí antrofovci provést něco mimořádně ukrutného, něco, co se nedá jen tak přehlédnout, nebo ututlat. Pošlu na tržiště vojáky z městské hlídky. Ano, ty nejnemilosrdnější oddíly. A když bude mela na tržišti v nejlepším, nebo v nejhorší, to si vyberte sami, zaútočí naši a Douneeho lidé na brány. Ta nejnebezpečnější část antrofistů bude zaměstnaná na tržišti a tak je veliká šance, že to vyjde. Já a kluci to zatím vyřídíme v paláci.“
Geodor domluvil a nastalo ticho. Andrej se kousal do spodního rtu, zmaten a šokován, Daner v obličeji modral dušeným vztekem.
„No, bude to dost krvavý, ale asi to jinak nepůjde. Máte pravdu, raletene, těm lidem musí zabít někoho známého, aby dostali větší vztek, než mají strach,“ řekl tiše Darés. Felkoma přikývla a Ilka dodala: „Co to je, pár měšťáků, když jde o celou zemi.“
To už se Daner neudržel a vybuchl, zapomínaje, že je jen děcko, které se má poučit o drsné skutečnosti života.
„Vždyť to budeme horší než Antrof!!!“ slova z něj vylétla rychle, ostře a trpce. „Viviana by s tímhle nikdy nesouhlasila, nemůžete to udělat! Umřou tam lidé! Nevinní lidé!“
Gelt vstal a z nepříjemného nadhledu odtušil: „Ano, Viviana by nikdy nebyla schopná něco takového udělat, to máš pravdu, ale uvědom si, chlapče, že právě pro svou shovívavost a lidumilnost trčí v obklíčené Haisoně bez šance se sama osvobodit a my, krvaví hrdlořezové, jí zachraňujeme krk. Tohle, chlapci, je život a ne hra na vojáky. A nezapomínej, že já byl proti tomu, abyste na téhle poradě byli, protože i když si rádi hrajete na velké chlapy, jste děti, a citlivé k tomu. Já proti tomuhle plánu nic nemám, v dějinách Certhynie nenajdete ani jeden převrat nenásilný a nevím, proč by zrovna tento měl být výjimkou.“
„Protože už je na čase, aby se něco změnilo!“ Daner si také stoupl, rozhodnut nedat se ukřičet, což gaverlu udivilo, neboť byl přesvědčen, že toho smrkáče snadno udolá. Ale zpočátku nevinně vyhlížející pokus malého kluka vzepřít se „moudrosti“ starších se zvrhl ve slovní souboj dvou rovnocenných soupeřů a to se Geltovi nelíbilo. Nejraději by se otočil a uraženě odkráčel, jenže na sobě cítil pohledy všech účastníků porady, dychtících po pokračování. Cítil, že jestli odejde, nebude to bráno jako ústup moudřejšího před oslem, ale jako hanebná kapitulace někoho, komu došly argumenty.
Nervózně se usmál.
„Tak mi tedy, ty chytráku, pověz, jaký plán navrhuješ místo toho našeho, když se ti tolik nelíbí.“
Po tomto útoku zůstal Daner v úzkých jen několik chvil. Stál proti Geltovi s hlavou skloněnou, pěstmi zaťatými a planoucíma očima a gaverla měl co dělat, aby neustoupil o krok.
Pak Daner odpověděl: „Já se nebojím přiznat, že mě nic lepšího nenapadne, ale abych z bezradnosti začal prosazovat špatné řešení, k tomu se nesnížím!“
Málem si oddechl nahlas, když měl tu obtížně vymýšlenou větu za sebou, ovládl se však a dál upřeným pohledem sledoval Gelta. Gaverla začal přecházet sem a tam, mluvě přitom jakoby sám pro sebe: „Ano, nic lepšího naše štěňátko nenapadne, ono umí jen kritizovat špatné nápady těch druhých. Dobrá, jsme-li u těch přiznání, pak ani já nemohu lhát: je to plán splácaný narychlo a snad i s určitou bezradností. To je vše, co k tomu mohu říci. Protože zítra večer už musí být Nomitur náš a my musíme vyjíždět na pomoc Haisoně. Jde o čas a ten je poslední dobou zatraceně drahý. Každá hodina navíc znamená riziko, že se o nás Antrof nějakým způsobem dozví a nejenže se na nás v Nomituru připraví, ale také to skončí v Zelené pánvi. Ale jistě, když je to plán špatný, můžeme tu přece ještě pár dní posedět a popřemýšlet o jiném, než půjdeme, a uskutečníme tenhle, protože stejně bude nejsnazší a nejrychlejší. A já se v tomto případě mohu jen zeptat přítomných: kdo z vás je pro to, posedět si tady a promýšlet neexistující možnosti? Kdo z vás je lhostejný k vypjaté situaci a je mu jedno, co může každá nečinně prozahálená chvíle znamenat pro celou Certhynii? Ten ať teď zvedne ruku!“
Váhavý pohyb rukou vzhůru udělal jen Andrej, s pevně zavřenýma očima, aby neviděl Danera, čelícího porážce s odhodlanou, ale nevýslovně smutnou tváří. Osud průkopníka, prvního inovátora zastaralých zvyků – neúspěch – neminul ani jeho.

Andrej s Danerem seděli u dohasínajícího ohně a mlčeli, nenacházeje dost vhodných slov pro vylíčení propasti beznaděje a marné snahy, do níž se všechny jejich ideály řítily. Andrejovi byla zima; Větrná past už zase polapila kořist, tentokrát jeden ze studených východoernackých větrů. Nejraději by se zavrtal do svého pelíšku a spal. Poté, co usoudil, že s plány, které si vzal Gelt do hlavy, nic nenadělá, leda by paličatého gaverlu jeho protáhlé kebule zbavil, se rozhodl udělat pro zdárný průběh věcí příštích to nejlepší, co udělat mohl: neplést se do toho. Danera s jeho směšnou snahou prosadit svůj názor proti názoru Geltovu nechápal, ale ani neodsuzoval.
A tak, když ten malý zdrcený bojovník za nenásilí zůstal po skončení porady sedět u ohně vedle potoka, nehybně zíraje do plamenů, hrál u Andreje roli obdiv a přátelství které k Danerovi cítil – zůstal tu s ním.
Noc rozprostřela svá černá křídla nad oběma chlapci, trosečníky na světlém ostrůvku kolem ohniště obklopeného tmou a vyjícím větrem.
„Hůůůšššš!!!“zadul vítr naříkavě a rozmetal špetku jisker do okolí ohniště.
„Svist, šleh!“ To se vichru v předsmrtné agónii podařilo kdesi sebrat kus stanové plachty a plesknout jím do ohně.
„Škrrr, hrrš!“ udělaly dohasínající plameny, než je těžká, navlhlá látka udusila. Nastala úplná tma.
„Do pr… kýnka dubovýho!“ zaznělo z míst, kde bylo před větrným záškodnictvím možno spatřit Andreje.
Daner se ozval o chvilku později: „To mi ještě scházelo. Teď už jsem dokonale spokojený. Krásný závěr večera. Andreji, kde jsi? Jo, tady. Jdeme spát, ne?“
Doklopýtali tmou až ke svému přístřešku, zachumlali se do houní a ještě se chvíli vrtěli, hledaje správnou polohu ke spaní. Andrej usnul brzy, tiše a tvrdě. Daner se posadil, objal si rukama kolena a s očima upřenýma do tma se mírně kolébal dopředu a dozadu. Po tvářích mu začaly téct slzy. Zpupně se zamračil a rychle si tu slanou vodu z obličeje střel.
„Přece tu nebudu bulet jako malá holka,“ pomyslel si. A pak ho napadlo, že má právo se rozbrečet, protože neztratil panenku nebo mašli do vlasů, ale mnohem víc.
„Před touhle poradou jsem neviděl, že žádný člověk není moudrý a spravedlivý a všemocný jen proto, že je dospělý. Dospělí také nevědí všechno. Když jsem byl menší, díval jsem se na ně jako na bohy, ale teď? Proč jsou tu problémy, s kterými si nedovedou poradit ani Geodor a Gelt a s kterými by si nedovedl poradit ani táta a ani princezna Viviana. Jako by se všichni zbláznili a já to odnesl, protože jsem zůstal normální. Vždyť chci to, co oni – mír a dobro pro Certhynii. Jenže jim nevadí prosazovat mír válkou a dobro zlem, pohodu utrpením a život smrtí. A mě to vadí. Jsem divný já, nebo oni? Nikdo mi nerozumí, ani ten Andrej ne, s ním o tom nemůžu pořádně mluvit, je ještě malej a pak, sem nepatří, patří k sobě domů, kde se nebojuje. Ale já nemám dost síly zůstat sám, sám, proti všem ostatním. Nikdo nemá takovou sílu! Co s tím mám, u velké Ial, dělat? Poslechnout Geodora a vědět, že jsem nic neudělal pro ty, kdo mají nevinně zemřít na Nomiturském tržišti, nebo se mám vzepřít a snášet opovržení, posměch a zlobu všech, kdo jsou mými přáteli? Mám se jim pokusit vysvětlit, jak to myslím? Ne! Nepochopí to, nikdy to nepochopí… snad jen ta malá víla by dokázala… cítit jako já, myslet jako já, jenže ta tu teď není… Jo, přesně tak, jsem tu sám, se svojí pravdou, o kterou nikdo nestojí! Proč mám být sám, proč, PROČ?!“ poslední slova už šeptal, vyvzlykával a musel se stočit do klubíčka a zachumlat se do své houně, aby alespoň trochu zmírnil tu palčivost, kterou pociťoval. Pak ho napadlo něco, čeho se až lekl: „Snad tu je nějaká síla, která má odpověď na všechny otázky, která je odpovědí! Co se má stát, stane se… je to osud?! A já můžu jen doufat, že ta síla nějak zabrání tomu, co se má zítra stát na tržišti, protože já sám to nedokážu. Pro Mawirovu milost! Je to jeho vůle? Může být něco tak strašného Mawirovým přáním? A mám já právo to soudit? Jaké má vůbec kdo právo o něčem takovém rozhodovat…“
Tyto poslední zřetelné myšlenky ho provázely do mlhy snů a i když se v ní rozplývaly, zůstaly. A měly zůstat ještě hodně dlouho a dlouho měly Danera trápit.

Paprsek měsíčního světla, Ilka, seděla ve svém stanu, v rukou držela rozsvícenou svíčku. Plamínek se třepotal a kolísal, ale nezhasl. Ilka vytáhla ze své brašny, již si s sebou přivezla, malé, kulaté zrcátko s pozlaceným rámečkem, v němž byla vyryta drobná písmena neznámé abecedy. Zadívala se do něj.
V blikotavém, slabém světle uviděla drobnou dívčí tvář s pletí až nepřirozeně bílou, čistou, obličej rámovaný jemnými vlasy. Usmála se na sebe tenkými rty, na nichž červené byly jen drobounké otisky po zubech.
Zrcátko se zamžilo, a z jeho bezedných hlubin začala vycházet jemná, stále však sílící záře. Ilka mohla sfouknout svíčku, natolik silné bylo světlo, proudící z lesklé zrcadlové plochy.
Dívka se znovu usmála, tentokrát trochu neupřímně; vyšeptla nesrozumitelné slovo a doširoka otevřela oči upřené do zrcadla. Jeho plocha se zamžila ještě silněji, zdálo se, že se uvnitř honí mraky těžkého dýmu. Když se obraz rozjasnil, objevila se tvář, ale tentokrát nepatřila Ilce, ale staré, žluté garvotce.
Ze svrasklé tváře poseté miliardami vrásek a vráseček různé hloubky se na Ilku upřely dvě černé oči, maličké a pichlavé.
„Ilko?“ řekla žlutá garvotka ochraptělým hlasem. „Mluv!“
Rozkaz zněl přísně a rázně, přese nevýraznost chraplavého hlasu, jímž byl pronášen. Ilce zmizel ze tváře úsměv a jako ve strachu oddálila zrcátko.
„Chystají se na zítřek,“ šeptala, oči stále upřené do očí garvotky, „ale nebylo by lepší, kdybych přijela a všechno vám vysvětlila přímo, nechci…tady…mohl by mne někdo slyšet a…“
„Zařiď si to podle svého, ale král musí mít zprávy do dnešní půlnoci!“ řekla tvář v zrcadle. „Dám rozkaz v bráně, heslo zní: Za krále Antrofa!“
Dívka přikývla a snad nevědomky, snad úmyslně přerušila kontakt očí. Zrcátko se zamžilo. Ilka ho pečlivě zavinula do kusu hadříku a uložila zpět do brašny. Pak si zabalila věci a vyšla ven, aby si nasedlala koně. Věděla, že kolem údolí jsou rozestavěny stráže, jimž se nemůže vyhnout, ale nijak ji to neznepokojovalo.
Vítr se k její spokojenosti otočil a louče, již držela v ruce, hořela jasně a plamen se jen nepatrně zachvíval. Po pravé ruce vedla Ilka mladou plavou klisnu, zvíře lekavé a bázlivé, ale lehké a rychlé. Tak došla až ke stráži, jíž nebyl nikdo jiný, než voják Darés.
„Stůj!“ vykřikl.
Ilka v duchu zajásala, protože už u porady si všimla, že po ní tenhle mladík vrhá vášnivé pohledy a to celou věc značně ulehčovalo. Jediné, čeho se v této chvíli obávala bylo, že narazí na někoho příliš horlivého a nedůvěřivého.
„Ach, to jste vy…“ poznal konečně Darés, s kým má tu čest.
„Ano, já…“ zašeptala a zkoumavě přiblížila louči k jeho obličeji. Rozpačitě pomrkával. „A vy jste Darés?!“
„Ehm, ano, já…“ trapně se zakoktal, než si vzpomněl, proč tu vlastně stojí a vyhrkl: „Kam jedete? Já nesmím nikoho pustit ani sem, ani pryč z údolí.“
Ilka smutně sklopila oči, věděla, že to tak nejvíc sluší jejím dlouhým tmavým řasám.
„Jak víte, musím k Douneemu. A lépe se mi jezdí v noci. Není tak úmorné vedro.“
Lehce se dotkla jeho tváře pravou rukou, rychle ucukla a zase chytila otěže své klisny. Darés nasucho polkl a vykulil oči. Ilka se něžně usmála, v duchu si říkaje: „Tak dělej, u Hertona, nemám čas se tu s tebou vybavovat celou noc!“
„Dobře, rozumím, já vás pustím,“ svolil konečně Darés s rádoby přísným výrazem. Ilka si oddechla, usmála se na něj a vykročila. Stačila udělat jen dva kroky a Darés ji doběhl.
„Počkejte!“
Cesta začala stoupat do strmého srázu a Ilka po ní odhodlaně kráčela dál.
„Počkejte,“ opakoval Darés a popadl plavou klisnu za uzdu. Ilka se zastavila a sjela Darése mrazivým pohledem. Darés zmateně pokračoval: „Ne… nemůžete přece jet jen tak, sama…je to nebezpečné a…počkejte, seženu vám doprovod!“
„Poslouchej mně!“ zasyčela Ilka. „Nepotřebuji žádný doprovod. Jedu v noci, protože chci jet sama. A kromě toho mám za to, že jste na stráži, pane! Opustil jste své stanoviště!“
„Ano, ano, ale…“
Ilka zlostně trhla otěžemi a klisna se vzepjala. Darés byl nucen ji pustit. Zůstal stát jako zasažený bleskem a sledoval postavu dívky a klisny, jak stoupají srázem. Nakonec bylo světlo louče moc daleko, aby se dalo sledovat a Darés se otočil a malátně, s náměsíčným výrazem sestoupil na své místo na stráži.