|
Procházím temnou ulicí.
Chodník osvětluje jen pár lamp.
Ostatní zůstali v té tmě za mnou.
V té tmě,
ze které jsem se vrátil jenom já.
Kopnul jsem do několika kamínků.
Rozkutálely se po chodníku.
Kutálejí se, i když mají hrany.
Tak, jako obyčejná koule.
Ocitám se na potemnělém nábřeží.
Sochy stojící na vzdáleném mostě jsou oběšenci.
Kymácejí se ve větru.
V tom větru,
kterým jsem prošel jenom já.
Vzhlédl jsem.
Uviděl dokonale placatý měsíc.
Zdá se placatý.
A přesto je to téměř dokonalá koule.
Procházím krásnou loukou.
Cesta se za mnou uzavírá jako brána.
Ta brána,
kterou jsem prošel jenom já.
Pohlédl jsem vzhůru, na modravou oblohu.
Oslepila mne záře sluneční koule.
Pozoruji, jak se pomalu ztrácí za obzorem.
Zdá se, že stojí
Ale točí se.
Stojím na hranici.
Plameny kolem mne tančí jako víly.
Ty víly,
které tančí jen pro mne.
Sklonil jsem hlavu.
Pozoroval jsem zem a nebe.
A přece je kulatá!
A přece se točí!
Procházím úsvitem novověku.
Uběhl tak rychle.
Tak rychle,
že jsem to postřehnul jen já.
Pohlížím do tváře budoucnosti.
Tváře klidné,
avšak přeci nepokojné.
Snad konečně pochopí…
|