Ten pravý

Ve ztemnělém pokoji seděla na zemi dívka. Nepřítomně hleděla do plamene svíčky, která stála na krouceném svícnu před ní. Nevyrušil ji ani záblesk za oknem, ani zahřmění, které otřáslo domem a na chvíli přerušilo zvuky prudkého lijáku, dopadajícího na okenní tabulky.
Ve tmě pod svícnem se ozvalo jemné zabzučení a krátce na to se rozzářil displej mobilního telefonu. Dívka po něm dychtivě chňapla a otevřela nově přišlou zprávu.
Ostré světlo se jí odráželo v očích, když se jí vzrušeně rozšířily zorničky.
Vyskočila, seběhla ze schodů, strhla z věšáku bundu a vyběhla ven do deště.
Venku hnal prudký vítr kapky vody, které bušily do chodníků, smáčely zdi a živily proudy vody na silnicích, které s sebou unášely barevné listí servané ze stromů. Dívka běžela a kolem nohou se jí rozstřikovaly spršky vody. Běžela proti větru až na konec ulice, tam zahnula doprava a zamířila k blikajícímu světlu autobusové zastávky.
Běžela čím dál tím rychleji, teprve když si všimla, že pod stříškou nikdo nestojí, zpomalila a až k ní přišla krokem. Naposledy se zoufale rozhlédla a pak si sedla na poškrábanou kovovou lavici uvnitř. Kolem obličeje se jí jako hádci kroutily mokré prameny vlasů.
Seděla tam dlouho. Nevnímala delší a delší přestávky mezi hřměním, zklidňující se šumění deště ani utichající vítr. Když se poprvé pohnula, bylo to proto, aby vytáhla mobil z kapsy u džín. Třesoucími se zkřehlými prsty napsala dvě slova, která se jí jako výkřik opakovala v hlavě:
KDE JSI
Ve chvíli, kdy zprávo odesílala, pohnuly se stíny na protější straně ulice a z nich vyšel muž. Pomalu a klidně kráčel v tiché a mírném dešti směrem k dívce. Ta, jakmile uslyšela zvuk kroků, zvedla hlavu a jako zhypnotizovaná zírala na přibližujícího se muže.
Zůstal stát těsně na hranici nestálého světla zářivky, která osvětlovala vnitřek budky.
„Tak jsi přišla, lásko.“
Jeho hlas se táhl jako karamel. Nepatrně zvýrazňoval sykavky.
Dívka se trhaně, jako v transu, zvedla z lavičky a udělala k němu dva nejisté kroky. Někde v dálce zaštěkal pes.
Malinko sebou škubla a její oči dostaly přítomný výraz.
„No tak, lássko, nessmíš mě nechat čekat.“
Hlas ještě zesládl a táhnul se pomalu a široce jako řeka. Dívka opět obrátila svou pozornost stínu na hranici světla. Udělala ještě jeden krok, pak druhý a pohltil ji déšť temnota stejně jako jeho.
Bledá úzká ruka ji uchopila za dlaň. Tma zřídla. Pomalu zvedala pohled po černém svetru až k tváři. Světlé, skoro až bílé vlasy rámovaly úzkou tvář s ostrými rysy. Ale těch si nevšímala. Celý svět se smrsknul na jeho oči. Temné a zářivé jako odlesk na peří havrana. Veškerá nejistota se rozplynula.
Muž pozvedl druhou ruku a jemně s ní dívce přejel po tváři. Malinko pootevřela ústa. Muž se k ní sklonil a políbil ji. Jemně a dravě a hluboce. Když zvedl hlavu, v jejích očích už nebylo nic. Jen on. Tváří projel triumfální záchvěv. Ona si toho nevšimla. Ani nemohla. Otočili se a ponořili do temnoty deště.
Naposledy zahřmělo.

Absolutní ticho panující v kině přerušila série zapípání. Dlouhovlasá dívka, která nepřítomně zírala na plátno s sebou trhala a omluvně se usmála na hlavy, které se k ní otočily. Pak vstala a začala se prodírat směrem k východu. Stejně ani nevěděla o čem ten film byl. Lístky ji donutila koupit kamarádka, která nakonec stejně nešla, protože ji její kluk pozval k nim domů.Tak šla sama.
Ale už dlouho sama nebude. Na internetu se seznámila s jedním klukem, nejdřív si psali mejly a esemesky, pak jí začal volat. A byl to jeho hlas, do kterého se zamilovala. Dokázala ho poslouchat hodiny, volala mu i uprostřed noci, jenom aby ho mohla slyšet. Ale poslední dobou s ní mluvit přestal. Posílal jí jenom textovky. V té poslední se ho zeptala, jestli se nechce sejít. Možná…
Ponořená v blažených myšlenkách vyšla před kino do vlahé letní noci. Otevřela novou zprávu. Byla stručná:
V PARKU U KINA. PRIJD HNED
Dívce poskočilo srdce radostí a strachem. Přesto neváhala a rychlým krokem vyrazila k parku. Cestou se jí v hlavě odvíjely všechny jejich hovory.
Stromy u vchodu do parku jemně šuměly a cedily i slabé světlo hvězd na absolutní temnotu a šedivý stín. Dívka došla k první lavičce, posadila se na ni a čekala. Byla nedočkavá a zároveň vystrašená a tyhle dva pocity tvořily směs, která jí rychle stoupala do hlavy. Celý její svět se smrsknul na tuhle chvíli a všechny její myšlenky na tohoto jednoho muže. Vířila a propadala se hlouběji do svých snů, představ a vizí. Skoro přeslechla tiché a jisté kroky, které k ní mířily.
Stál na hranici stínu a bledého světla hvězd. Ze tmy k ní dolehl jeho hlas, hutný a sladký jako karamel.
„Tak jsi tady, lásko…