Láska přes SMS

Příběh první

Začalo to na jaře roku 2000 na internetu. Jako mnohokrát jsem opět prošel nabídky k seznámení na serveru www.seznamka.cz a rozeslal odpovědi. Jedna holka kromě e-mail adresy napsala i mobilní telefonní číslo přímo v inzerátu. Říkal jsem si, že to není moc dobrý nápad, zveřejňovat zrovna telefonní číslo. Taky jsem jí to napsal. Ale měla pro to svoje důvody. Odepsala mi (už to je úspěch), že bude končit tam, kde teď pracuje a tam má k dispozici internet a že neví kdy se k němu ještě dostane. E-mail adresu měla na jedné z mnoha služeb typu e-mail zadarmo (stejně jako já). Protože mám mobilní telefon, poslal jsem jí SMS zprávu, která zněla asi takhle: "Ahoj, píšu Ti SMS zprávu, tím Ti dávám svoje telefonní číslo." Nebyla takhle krátká, můj styl je využít všech 160 znaků, když už to stojí 2,80, tak ať to stojí za to, ale už si to prostě nepamatuju. Odpověděla mi taky SMS. Poznala mě, i když jsem se zapomněl podepsat, za což jsem se jí omluvil hned v další zprávě. Je to zvláštní, někteří lidé si mobilními telefony telefonují, my jsme si jimi psali. Není nad moderní typy komunikace. Vyměnili jsme si pár "esemesek" a pak jsem jí i telefonoval. To už jsem jí zval na rande. Jako beznadějný romatik jsem měl nápad telefonovat v devět hodin ráno z lesa, kde zpívalo asi 100 ptáků. Slyšela je. Z podoby e-mail adresy jsem odhadl její příjmení (jméno jsem znal, museli jsme se přece nějak oslovovat) a podle zlatých stránek jsem hledal její adresu. Prozradila mi město kde bydlí a víc už jsem nepotřeboval. Divila se jak vím, jak se jmenuje její matka. Pak jsme to ale ukončili, psala mi, že má nějaké problémy v rodině a i mě se zrovna moc nehodilo ubírat si ze svého času, který jsem musel věnovat studiu. Rozloučil jsem se s ní zprávou, kde jsem psal, ať se mi ozve až budu mít hotovou školu. To mělo být asi za měsíc. Neozvala se. Sám jsem jí napsal dotaz, jestli jí mám vymazat ze seznamu nebo ne. Asi dva dny nereagovala a tak jsem jí vymazal. Pak mi od ní přišla zpráva a já jsem její číslo znova uložil. A začal jí zvát na rande. Snažil jsem se jí vysvětlit, že mám teď moře času (doufal jsem, že mi ho pomůže vyplnit), tak ať se mi ozve, kdy bude mít ona čas, protože pracuje, ale moc to nevycházelo. Až jednou napsala, že bude mít čas v pondělí a ve čtvrtek. A taky jsem z ní vytáh, že jezdí ráda na kole (jako já) a že má nové hoby - kolečkové brusle. Vymyslel jsem plán, že pojedeme proti sobě na kolech a kde se setkáme. Zastavili jsme několik metrů od sebe a navzájem na sebe čekali. Když jsem jí uviděl, říkal jsem si, že ta holka vypadá, jako když na někoho čeká. Byla to ona. Zatelefonoval jsem jí, sešli jsme se, podala mi ruku a navzájem jsme se představili. Pak jsme jeli k místu, kam se chodí koupat a asi hodinu jsme si povídali. Líbila se mi. Vypadala jinak, než většina holek, co jsem kdy viděl, ale byla hezká. Chtěl bych jí říct, že je krásná. Po prvním setkání jsem si řekl, že jestli mě bude chtít ještě někdy vidět, tak se mi ozve. Mezi tísíci myšlenek mi blesklo hlavou, že může uvažovat úplně stejně jako já. Jeden extrém by byl, že už by jsme se nikdy neviděli. Druhá možnost by byla, že dříve nebo později by se jeden z nás připomenul. Pozval jsem jí do kina. Souhlasila. Jak mě se moc líbilo, když mi přišla zpráva, ve které bylo slovo "ráda". "Jezdím ráda na kole". "Půjdu ráda do kina". Snad si moje podvědomí přálo přečíst si "mám Tě ráda". Nikdy mi sama od sebe nezavolala, jen mi vždycky psala. Až jednou, když jsme oba byli na cestě do kina. Já jsem po půlhodinovém zpoždění vlaku myslel, že na mě bude čekat, protože měla zajištěnou cestu autem. Nakonec jsem čekal já. Myslím, že nikdy není dobré nechat ženu čekat, takže to byla ta lepší varianta. I když jak se to vezme, ona musela čekat na auto, které ji mělo odvézt. Když jsem přicházel ke kinu, koukal jsem po holkách a největší strach jsem měl z toho, že až ji podruhé uvidím, že ji nepoznám. Rozhodl jsem se jí zavolat. Dostala stejný nápad v ten samý okamžik, ale když si dva lidé navzájem telefonují mobilním telefonem, ozvou se oběma jejich hlasové schránky - záznamníky. Byla ještě doma a nevěděla, jestli vůbec přijede. Nakonec přijela včas. Ve filmu byly některé lekací momenty. Jak ta se vždycky krásně lekla. Pak jsme zašli do vinárny, než pojedem vlakem domů. Moc hezky jsme si popovídali. Došli jsme na nádraží a mě se stala neuvěřitelná věc. Po několika letech, kdy jsem jezdil vlakem do školy a ze školy a vždycky jsem se soustředil na to, abych nastoupil do toho správného vlaku a odjel tím správným směrem a aby na informačním zařízení PRAGOTRON byl vždy ten správný směr jízdy a abych nezapomněl vystoupit ve svojí stanici, jsem vlezl do vlaku, který jel sice ze správného nástupiště, ale na druhou stranu. Takže jsem přijel domů stopem a o hodinu později. A nemohl jsem usnout. Můj mozek odmítal přestat pracovat a pořád myslel. A tak jsem přišel na jediné možné logické vysvětlení, proč se mi stalo to, co se mi stalo: zamiloval jsem se a proto jsem nastoupil do špatného vlaku. Ještě v noci, když jsem šel na stopa a ona byla ve vlaku, jsme si psali mobilem a ona mi napsala abych přemýšlel jestli to má s námi dvěma cenu. Tenhle dotaz má dvojí podtext. Ten první je "já myslím, že ne" a ten druhý " já myslím, že ano". Takže jsem přemýšlel a nenapadlo mě nic chytřejšího, než jí ve dvě v noci poslat zprávu, že s ní musím co nejdřív mluvit a že je to důležité. Druhý den jsem jí telefonoval potom, co mi od ní přišla SMS a já jsem věděl, že už nespí. Zajímalo ji, co se dějě tak strašně důležitého. Měl jsem to naplánované tak, že se jí nejdřív zeptám, jestli si myslí, jestli to má mezi námi dvěma cenu nebo ne, protože je ta pravá chvíle mi to říct. Právě že si nebyla moc jistá. V tu chvíli jsem to měl zabalit. Nemohl jsem jí to říct do telefonu a tak jsem jí to napsal. Tím jsem se odchýlil od svého plánu. "Miluju Tě. To bylo tak strašně důležitý." V době, kdy jsem to psal už jsem věděl že to je konec. Po mém vyznání už mi nenapsala. I já jsem si říkal, že se jí už nesmím ozvat. Přesto jsem jí napsal, že bych jí ještě chtěl popřát k narozeninám, protože jsem si všiml znamení zvěrokruhu, které měla na krku. Poděkovala a napsala, že je z mého vyznání trochu mimo, a že mi moc nevěří. I já jsem jí napsal že tomu nevěřím, že je to jen logická dedukce. Nebyla to pravda. Kdybych tomu nevěřil, nikdy bych jí to nenapsal.

Pořád na ní musím myslet. Od jisté doby mě zajímá, co je láska a jak člověk pozná, že je zamilovaný. Říkám si, že už se jí nesmím ozvat. Ale pořád mi chybí. Nevím co mám dělat. Tlučou se ve mně dva pocity. První je ten, že o dívku svého srdce musí muž bojovat. Ten druhý říká, že jestliže mě jednou odmítla, musím to respektovat. Druhou takovou už nikdy nepotkám. Jak jsme se k sobě oba chovali ohleduplně. Ptala se, jestli si může zapálit, protože já nekouřím. Oba jsme nechtěli aby ten druhý z nás nečekal na toho prvního před kinem. Chtěl bych zase slyšet její hlas, vidět její obličej. Na druhou stranu si říkám, že jestli to mělo skončit, tak ať to skončilo hned, později by to bylo mnohem bolestnější. Říkám si je to pryč, zapomeň na ní. Pust to z hlavy. Odmítla Tě, vem to na vědomí. Když jsem jí psal těch posledních pár SMS zpráv, jedna z mých myšlenek byla, že nesmím napsat nic, z čeho by si mohla myslet, že si chci něco udělat, což samozřejmě nechci. Navíc by to bylo z mojí strany nechtěné citové vydírání. Na téhle planetě je asi šest miliard lidí. Z toho jsou asi tři miliardy mužů a stejný počet žen. Říká se, že vždy jen jedna žena a jeden muž tvoří ideální pár. A co když jsem právě minul tu pravou? A co když ne? Slabá útěcha. V mojí hlavě už vznikla spousta plánů do budoucna o nás dvou. Zbytečně.

P.S.: Poslal jsem jí ještě asi sto SMS zpráv a ona mi odpověděla po dlouhé době až na jednu. To bylo v ten den, kdy jsem zachytil v televizi Prima Saunu s tématem "Láska přes internet". Napsal jsem jí, ať si to taky pustí, jestli může. Napsala, že nemůže (asi byla v práci) a jestli už jsem dostal rozum a jako že budem kamarádi. Jsou chvíle, kdy je člověk rád, že je se stane kamarádem. Jsou chvíle, kdy ne.

Příběh druhý

Je to asi smutný, ale je to tak. Už zase píšu svůj příběh o zlomenym srdci. Kolik jich ještě asi napíšu? Svůj minulej příběh jsem hodil na seznamku, připadalo mi to jako dobrej nápad. Ozvalo se několik holek (slovy tři). Jedna mi napsala mobilní telefonní číslo, protože má špatnej přístup k mejlu a tak jsme si SMSkovali. Druhá (chronologicky vlastně první) jen reagovala ne ten příběh, ale je zdaleka a seznámit se nechce. Třetí mi napsala jen jednou a když jsem jí odepsal, že bydlí daleko, tak už se neozvala. Asi tejden jsem si s ní (s tou první) domlouval rande mobilním telefonem, bylo to trochu složitý, ale pak jsme se sešli, hezky si popovídali a ona říkala, že chodí pravidelně na diskotéky. Já vůbec, ale ten den jsem šel. Byl to nejlepší den mýho života, nikdy jsem se tak nebavil, dokonce jsem s ní tancoval tělo-na-tělo. Ale druhej den se mi neozývala. Ani ten další. To jsem si řikal, je to špatný, už mě nechce vidět. Problém byl, že neměla kredit v mobilu, tak mě nakonec jen prozvonila a já jsem jí zavolal zpátky a pokecali jsme a to jsem si řikal je to dobrý. A spadnul jsem do toho. Zamiloval jsem se. Každej den jsem se připojoval k internetu a posílal jí mejl (i jinejm lidem) a SMS (taky z internetu). Taky jsem se s ní setkal v tejdnu. Všechno vypadalo dobře. Pořád jako že se těší na dýzu a jestli taky pudu. No a tak jsem šel a vzal s sebou ještě jednoho kámoše, ale to není důležitý. Jenže na tý dýze jsem zjistil, že chodí s někým jinym. Sakra proč se mi nabourala do života, když se se mnou chtěla seznámit jen tak a ne vážně? To byl nejhorší den mýho života. Vidět ji, jak se líbá s někym… Poslední zoufalej pokus byl, že jsem k ní šel a snažil se jí políbit, odvrátila se ode mě, šel jsem ven, na vzduch, potkal jednoho známýho a ptal se jak se mám, řek jsem teď už asi minutu pod psa. Pak jsem šel zpátky, cestou jsem jí potkal, ale nevnímal, byl jsem jako zombie, vrážel jsem do lidí, nevnímal okolí, měl jsem v hlavě jen jednu myšlenku, jít se opít. Už nevim, jestli jsem si dal 2 nebo 3 vodky, během tý doby do mě hučel její kámoš a řikal, že vona tam má nějakýho kluka ať jí nechám bejt a tak. Něco šílenýho. Opřenej o bar jsem viděl nápis, bylo to její jméno. Koupil jsem jedny Petry a začal kouřit (jsem nekuřák). Trochu mi to pomohlo, zatemnilo mozek a otupělo smysly. Tu krabku jsem skoro plnou nechal někde ležet i se zapalovačem. A vyšel jsem ven před diskotéku. Už jezdily diskobusy a rozvážely lidi domů, ale já jsem se sebral a šel jsem pěšky. Asi tak 6 kiláků. Do města, kde ona bydlí (a odkud mi ráno jel vlak domů). Šel jsem jako robot. Míjely mně auta i autobusy někdy i kola. A já jsem pořád šel. Když jsem přišel do města, moje kroky (nevim, co je řídilo) směřovaly k jejímu domu. Před ním jsem si sed na lavičku a řikal jsem si, nevim jestli už není doma, budu tady sedět, třeba až do jara a najdou mě až zmizí sníh. Ale pak jsem uslyšel hlasy, byla to ona a její kamarádi, tušil jsem to a zved jsem se a šel k nádraží, najednou jsem věděl, že už se s ní nechci setkat. Slyšel jsem jak někdo volá moje jméno, nevím, jestli ona nebo některá kamarádka, otočil jsem se, ale šel dál pryč. Pak volali ještě jednou, ale nereagoval jsem. Došel jsem až k nádraží. Čekal jsem, že mi bude volat, ale poslala mi SMS. Dvě. Dost nepříjemný. Kdybych stál na mostě a rozhodoval se jestli skočim, tak by to byl asi poslední impulz, kterej by mě donutil skočit. Čekal jsem alespoň něco soucitnýho. Nejhorší je, že mám z toho všeho pocit, jako by mi to všechno udělala schválně, vím že to není pravda, ale mám ten pocit.

Zase jsem poznal, že se dokážu zamilovat během krátký doby (tohle bylo několik dní jako minule) a že jsem notorickej lamač vlastního srdce. Ze začátku jsem se snažil kontrolovat svoje emoce, ale měl jsem pocit, že to bude dobrý. Tak jsem se přestal ovládat (pokud jsem se vůbec ovládal), ztratil jsem hlavu a dopadlo to tak jak to dopadlo. Holky, co mi to děláte. Dovolíte mi se do vás zamilovat a pak to ukončíte a vůbec netušíte, jak mi je. Buď to ukončete rovnou nebo nikdy. Nemusel bych se hrabat až z úplnýho dna.

Pokud jde o citový vztahy, každej člověk by měl mít jistou dávku odpovědnosti za toho druhýho. Prakticky můžou nastat tři případy: nezamiluje se ani jeden, pak je to OK, budou z nich kamarádi, zamilují se oba, pak je to výborný a jednou se vezmou, a třetí nejhorší případ je, že se zamiluje jen jeden z dvojice a to končí frakturou srdce.