Smrt ledového draka-Derak

Hlava mu padala pod tíhou myšlenek. Už skoro nevnímal hlas mistra Pacelle, který k němu doléhal jakoby z dálky. Připadalo mu to jako celá věčnost, kdy usedl na tento chladný, kamenný trůn a kdy mu mistr začal číst nemilé zprávy vazalů jeho otce, které přinesl havran. Přemýšlel nad tím, jestli otec ví o hladomoru v jeho zemích, jestli ví o selhání svého syna. Před sebou viděl obraz otcovy tvrdé tváře, nyní tolik podobné jeho. Nevěděl co se to s ním děje. Kdysi byl lidmi uznáván a milován, modlili se za něj i za jeho ženu ve všech zemích severu a teď?? Když projížděl jeho vlastním panstvím Werstfal, lidé po něm házeli i to málo co měli. Jeho otec měl pravdu, nehodí se k ničemu a nikdy nebude tak dobrý, jako býval jeho starší bratr Tran. Pouhá vzpomínka na Trana ho bodla u srdce. Otec ho měl vždycky radši. Toho silného, nepřemožitelného a u dam tak žádaného Trana. Přitom zemřel kvůli obyčejné rýmy. V onen osudný den seděl u něho, slyšel jeho poslední výdech. Byl to on, Derak Stern, kdo mu hřbetem ruky otřel jeho poslední slzu. On, ne jeho otec, který se tolik bál vidět svého nejmilejšího syna zemřít. Ale teď Derak cítil jak ho jeho odvaha a síla pomalu opouští. Měl strach. Strach z neúspěchu.

„Pane??“ vytrhl ho z myšlenek mistr Pacelle, až na kost hubený, starý mužíček se zkoumavým pohledem v bledých očích.

„ Jak můj pán poroučí“ uklonil se Pacelle „ Nyní jestli dovolíš, odejdu zpátky ke svým havranům“

Derak kývl hlavou a jakmile mistr odešel za doprovodu cinkání jeho zlatých náramků,řetězů a prstenů, rozhodl se navštívit septum.

Werstfal ležel blízko hranic severu a Střední země. Počasí zde bylo teplejší než na samém severu země, ale i přesto mu byla zima i v plášti z vlčí kůže, když procházel chladnými chodbami. V septu jako vždy nikdo nebyl. Ze stěn na něj shlížely kamenné obličeje bohů severu, bohů jeho rodu. Se skloněnou hlavou poklekl na jedno koleno doprostřed půlkruhovité místnosti,kterou osvětlovaly jen pochodně zavěšené u vchodu. Byl tu sám se svými bohy, tichem, chladem a tmou.

„ Bohové..pomozte prosím..“ zašeptal „ Pomozte mému lidu, ať je silný…pomozte mému rodu, ať je moudrý…“ odmlčel se…pohlédl do jejich hrubě do kamene vytesaných tváři, jejichž rysy mohly pařit komukoli. „ Pomozte mému otci, ať ho jeho hrdost a pýcha nezaslepí a ať vždy myslí na zájmy jeho země a ne na své….“ Poté opět zabořil pohled na zem a zavřel oči…“Bohové, buďte milostiví.“

Zůstal by tam takto mnohem déle, kdyby neucítil něčí ruku na svém rameni. Otočil se. Setkal se s pohledem lady Eris. Jeho lady Eris. Své dlouhé, vlnité,tmavě hnědé vlasy měla spleteny do pleteného copu, který ji sahal do půli zad. Zelené šaty zdobené bronzovým opaskem jí ladily k jejím očím barvy trávy. Usmála se na něj a on si uvědomil, že to bylo to nejkrásnější co viděl za celý den. Svou jemnou rukou ho pohladila po neoholené tváři.

„Deraku. Proč jsi nepřišel na večeři??“ řekla napolo káravě, napolo ustaraně.

„Můj lid hladoví a já mám jíst, to co je jim odepřeno…“

„Lidé potřebují silného panovníka a tím, že se budeš týrat hladem si na síle nedodáš….“

Měla pravdu. Ostatně jako vždy. Pomohla mu vstát a on ani neprotestoval. Proč taky. Hrát si na hrdého před ní bylo zcela zbytečné. Vyšli spolu ze septa a mlčky došli až do jejich komnat. Derak se posadil na kožešiny u krbu a zadíval se do ohně. Eris se posadila vedle něj a položila hlavu na jeho rameno. Cítil její pomněnkovou vůní a vzpomněl si na den, kdy ji poprvé uviděl. Bylo to v den jejich svatby. Brali se před očima jeho bohů, ve velkém háji plném kamenných kůlů s tajemnými tvářemi. Ne před očima jejích bohů. Teď si uvědomil čeho všeho se pro něj vzdala. Jako dcera krále Střední země, vyznávala bohy lesa a vody. Na severu voda byla ve formě studeného ledu a stromy spíše připomínaly pahýly obalené s jedné strany lišejníkem. Jediné co sever mohl Eris nabídnout byl chlad, neznámé bohy a jej. Ona byla jediná opora co teď měl. Jediná, komu mohl věřit. Díval se do krbu, do jasné barvy ohně až ho z toho začaly pálit oči. Ale neodvrátil se.

Najednou kdosi zaklepal na těžké, dřevěné, bronzem zdobené dveře.

„Vstupte!“ řekla Eris a vstala. Dovnitř vešla malá, oblá služebná s tácem.

„Paní..“ zabreptala, položila tác na stůl a odešla.

Tác překypoval různým jídlem. Eris se na Deraka usmála, vzala hroznové a nabídla mu. Chvíli váhal, ale nakonec jej hladově spolykal. Nejedl už od rána a teď cítil, že si to na něm vybírá daň v podobě únavy. Nakonec nepohrdl ani jehněčím,chlebem a medovinou. Potom si lehl na záda do postele a spokojeně zavřel oči. Eris se k němu přitulila.

„Jak jen tohle skončí...“ zašeptala.