Certhynie - třicátá sedmá kapitola
Peklo v Zelené pánvi
Karin si už několik hodin stěžovala na bolesti hlavy a tvrdila, že z kolébání vozu dostává mořskou nemoc. Andrej seděl u ní, dával jí napít a vysvětloval jí, proč nemůže dostat Paralen a že k ní nemůže přivolat doktora, protože většina vojenských lékařů si ví rady se zraněními utrženými v boji, ale nad migrénou nebo mořskou nemocí by jim patrně zůstával rozum stát.
Pak vůz zastavil a stál, zatímco zvenčí se ozývaly dohadující se hlasy vojáků.
„Co se děje?“ vyskočila Karin na všechny čtyři. „Snad nás někdo nepřepadl!“
Andrej ji sjel rozčileným pohledem a vylezl z vozu ven. Chvíli se nic nedělo a Karin se připravovala, že vyleze také, když se vozová plachta rozhrnula. Objevila se Andrejova střapatá hlava, která vychrlila: „Mamijájedu skrálemnapředzachránitVivianutakjdipěškyzanámaahoj!“ a zmizela.
Karin se za ním vrhla, ale noha se jí zapletla do nějakého hadru, strhla na sebe pytel s ovsem a když se z toho všeho vyhrabala, naskytl se jí už jen pohled na synova záda a na zadek ryzáka, co běžel za vozem.
Vztekle zadupala nohama a málem probodla Revena, který se k ní svižným krokem blížil. Mladík uskočil a chápavě se na Karin pousmál.
„Omlouvám se, Karin, že ti naši lidé nic neřekli. Andreje už nedohoníš, ale myslím, že se raleten Geodor postará, aby neprovedl něco, co by ho stálo krk. Musíme jít pěšky a pokud jde o vodu, budeme se střídat u tohohle vozíku. Nemůžeme si dovolit nechat tu koně a tak ho potáhneme sami… Nedívej se tak, já chápu, že je Andrej ještě malý, než aby se pro něj hodilo bojovat v tak nerovném utkání, jako bude to v Zelené pánvi, ale koneckonců to byl on, kdo zařídil, aby se věci daly do pohybu a když se mu při tom nic nestalo, nevidím důvod, proč by se mu něco mělo stát teď.“
„Já vím,“ povzdechla si Karin, „ale chtěla jsem ho držet zpátky.“
Asi ve dvě hodiny odpoledne dorazila Chrysaétova jízda na planinu zvanou Malá zelená pastýřka, krátce Pastýřka, ležící mezi Plchými vrchy a bažinou Chrustu. Mezi nimi a Zelenou pánví se tyčil už jen kopec Geris, zarostlý světlými březovými háji a dlouhou, ostrou travou. Na kopci se pod stromy rýsovaly obrysy antrofistických stráží, maličké a vzdálené, nepatrné proti masivu Chladných lesů.
Král dal povel k zastavení, koně, ač unavení dlouhým během, tančili, hrabali kopyty a frkali, nozdry rozšířené, oči rozevřené.
„Tady něco nehraje,“ zabručel Barden, pokoušeje se svého koně uklidnit.
Marně. Z nitra země se vydralo zmučené zakvílení a to už otřesy půdy ucítili i jezdci. Koně šíleli a trvalo hezkou chvíli, než se je podařilo uklidnit natolik, aby začali poslouchat své jezdce. Nad Ardénsem ležel těžký, černý mrak, celý vrchol pohoří jím byl zahalen a pomalu se roztahoval po celé obloze. Začalo se mírně šeřit, to jak mrak dýmu sáhl černými spáry po slunci. Stráže z vrcholu kopce zmizely, snad seběhly na druhou stranu.
Oči všech jezdců se tázavě upřely na Chrysaéta.
Král se v sedle napřímil a zvolal: „Děje se tu něco, nad čím nemají ani lidé, ani garvotové, a ani žádné jiné smrtelné bytosti žádnou moc a co může být pro nás všechny nebezpečné. Je však možné, že v tuto chvíli už tam dole útočí na Haisonu. Nemáme na vybranou, neztrácejme zbytečně čas!“
A král zvedl pravou ruku, v níž se mu zablyštěl meč Styrix. „Tedy kupředu!“
Celá jízda se hnula a Andrej, jedoucí po boku Danerovi ve třetí řadě, se zachvěl. Prudce se mu roztlouklo srdce a ruce a nohy mu zledovatěly, zatímco obličej a uši zrudly pod návalem krve. Daner se na něj znepokojeně podíval.
„Hej, Andrý, neboj se, žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Na, tohle mi pro tebe dal Geodor, před tím nejhorším tě to ochrání!“
Andrej spatřil, že mu Daner podává jakousi zašlou kovovou změť a když ji vzal a roztřepl, objevila se obnošená, zjizvená drátěná košile. Byla určena pro někoho dvakrát tak velkého jako byl Andrej, ale chlapec si ji přesto navlékl, i když přitom málem spadl z neklidně poskakujícího koně.
„Meč máš?“ zeptal se Daner a Andrej přisvědčil.
Poté co v Nomiturském paláci předal králi meč Styrix, dostal jiný, obyčejný, vykovaný speciálně pro něj. Daner spokojeně mlaskl.
„A ještě tohle,“ vzpomněl si, „tohle mi pro tebe dal zase Barden, když viděl, že nemáš luk a šípy a když jsem mu řekl, že dovedeš dobře střílet. Vždyť jsem tě to sám učil, vzpomínáš? Ještě v Berokienu…“
Když Andrej viděl, co mu kamarád podává tentokrát, obdivně hvízdl a lačně po zbrani hrábl. Byla to lehká lovecká kuše, taková, jakou používají některé civilizovanější kmeny santargejců a severní gaverlové. Byla zdobená zlatými květinovými ornamenty a malými vlčími a jeleními hlavičkami a mezi nimi bylo vyvedeno jméno zbraně: Sagittárius. Daner Andrejovi hned prozradil, že to znamená ve staré řeči Střelec. Andrej vložil do kuše střelu a zkusmo napjal tětivu.
„Co blbneš!“ okřikl ho Daner. „Přece nebudeš střílet do našich!“
Nato Andrej, že chtěl jen něco zkusit. Šipku zastrčil do pouzdra k ostatním, pouzdro si po santargejském způsobu připjal k levému boku vedle meče.
Koně královské jízdy se konečně s ustrašeným zdráháním, jež jezdcům působilo nemalé potíže, vyšplhali na vršek Gerisu, projeli háji a přes loučky, a zůstali stát, hledě do údolí. Protější, jižní ústí pánve od Chladných lesů až k počátku Plchých vrchů bylo obsazené garvoty z Malého Freklanu a vedle, trochu blíž k Plchým vrchům, ležela armáda miritena lardena Infausta. Pod Plchými vrchy měl celý širokánský pruh území zabrán miriten larden Fuligula, vedle, pod Gerisem a tedy nejblíže královské jízdě tábořil miriten larden Gavia a miriten Zistovec se svým vojskem zabíral zbylý úsek pod Chladnými lesy.
Nikde už nestály stany, všechna vojska byla připravená a uskupená do bojových formací, ale stála a zmateně hleděla na černavou oblohu, pokrytou těžkými, břichatými mračny. Vojáci jen s částečným úspěchem tišili koně poplašené záchvěvy země a všech pět antrofistických miritenů, včetně garvotského rentena z Malého Freklanu, bylo shromážděno v předním voji miritena Gavii a vzrušeně o něčem debatovali, přeli se a řvali jeden na druhého, ukazujíce kolem sebe, na Haisonu, na oblohu a na zem a na královskou jízdu na vrchu Gerisu. V Haisoně samotné to, pokud tam bylo na tu dálku lze dohlédnout, vypadalo jako v mraveništi, do nějž zvědavé dítě šťouchlo klackem.
Stráž v požární věži samozřejmě uhlídala příjezd přátelských vojů a pospíšila si s tou zprávou za princeznou Vivianou. Princeznu to potěšilo, ale jen pohlédla na černé nebe a povzdechla si.
Přibližně v tu chvíli se na prvním z vrchů objevili Voirovi lidé a navíc, jaké překvapení pro všechny nervózní a zmatené bojovníky v Pánvi, se na pláni za garvotským vojskem tiše, neslyšně a nenápadně zjevili gaverlové vedení Vlmem, se spoustou vlků, silných, obrovských, zubatých a vybavených primitivními chrániči z tuhé kůže na krku a trupu. Měl-li kdo pochyby o politickém názoru vlků a gaverlů, ztratil je hned, jak zvířata rychle a nečekaně zardousila polekaný zadní voj garvotů dřív, než se stačil vzpamatovat a vytáhnout zbraně.
Co se dělo dál, o tom vypráví v Certhynijská kronika: „A toho času, to jest o půl páté po poledni, měli již všichni za to, že začne boj, který měl býti krutý, krvavý a dlouhý. Na některých místech se také bojovati začalo, a to na vrchu zvaném Rádlovna, kde se několik lidí Voirových pustilo v šarvátku s vojáky psa Fuliguly, dále pak se několik set zuřivých garvotů rozjelo proti Ernackým vlkům a k Haisoně, z níž už vyjela princezna se svými věrnými, ale zakrátko, po chvíli nepřehledných událostí, kdy se každý bil s každým, nastal asi kolem páté hodiny po poledni klid zbraní, neboť se začaly dít věci divné a nevídané, nemající v našich časech obdoby, snad leda ve velmi dávných časech, o nichž se tvrdí, že jsou více pověstmi…“
Zanechme ale raději Certhynijského kronikáře, který se na tomto místě zdlouhavě rozepisuje o vládě Accipitera Rysa a Perdixie Moudré, jeho ženy a rádkyně a vraťme se k našim hrdinům. Stalo se opravdu to, o čem se kronikář vyjádřil jako o věci divné a nevídané, nemající obdoby. Z nebe, černého a šedého se ozvalo zaburácení, jako by tam kdosi lámal ohromnou dřevěnou lať. A pak se na zem začala sypat hmota, již Certhyniané neznali a nikdy neměli možnost poznat, věc, známá jen gaverlům z nejvýchodnějších a garvotům z nejsevernějších končin Ory – sníh, suchý a hrubý, sníh krupice.
Zprvu po dopadu na zem tál, ale rychle se ochlazovalo a tak začal pokrývat zem v téměř souvislé vrstvě, to když se teplota ustálila přibližně na jednom stupni celsia.
Daner s Andrejem začali drkotat zuby. Okolo nich na tom byli všichni podobně a nejspíš stejné pocity zažívala celá Zelená pánev. A to už se k bezradně stojícím jezdcům sněhovou metelicí prodírala postava miritena Zistovce, mávajícího kusem látky bílým stejně jako sníh sypající se kolem. Boj byl znemožněn, protože v husté chumelenici bylo vidět sotva na půl kroku a tak krále příchod vyjednávače ani nepřekvapil.
Miriten byl celý prokřehlý a choulil se do svého kožešinového kabátu. Šel pěšky, jak se na vyjednávače sluší. Král mu vyšel vstříc, svého koně nechal podržet Bardenovi.
„Co chceš?!“ zeptal se král miritena krátce a úsečně.
„Chceme mír. Já, miriten Fuligula, Gavia a…a Infaustus žádáme o ukončení boje. Garvoti, kteří ještě zůstali naživu, odtáhli, jejich renten je mrtev. Proč se ohrožovat navzájem, když nám všem hrozí stejné nebezpečí?“ dodal a ukázal na nebe.
„Promluvil jsi moudře. Já, Chrysaétos z rodu Rysa, král Certhynie, souhlasím a přijímám váš návrh. Mír tobě a všem tvým,“ ukončil král starodávnou formulkou.
„Mír dodržím ve všech dobách,“ odvětil Zistovec a otočil se, aby se vrátil ke svému vojsku.
„Počkej ještě,“ zarazil ho král, „co bude s vašimi vojáky?“
Zistovec naprázdno polkl a řekl: „Budou ve vší tichosti propuštěni a vrátí se domů.“
„Pak je vše v pořádku,“ přikývl Chrysaétos.
Sníh už padal jen řídce a byly to jemné, lehké vločky. Bílá vrstva na zemi tála, začalo se oteplovat, ale obloha zůstávala tmavá.
„Jedeme k Haisoně,“ zvolal král a všichni z jízdy, kdo kolem něj zůstali, se dali do pohybu.
Sněhová clona, který ještě před pár minutami znemožňovala vidění, se rozplynula a všichni se mohli přesvědčit, že Zistovec nelhal. Po garvotech z Malého Freklanu, kromě spousty mrtvých, nebylo ani památky, vlci a gaverlové se také vypařili, stejně rychle a nenápadně, jako se rychle a nenápadně objevili. Zůstal tu jen Vlm, který se svým vozem začal pomalu sjíždět do údolí k Haisoně. Tentýž úmysl, totiž dojet k Haisoně, pojal i Voir a tak byla po chvíli Zelená pánev tak plná lidí, garvotů, gaverlů a glikonů, jako ještě nikdy.
Viviana sama si hned, jak se dozvěděla, že byl uzavřen mír, vzala rychlého koně a vyrazila otci naproti. Padli si do náručí, dcera s otcem, kteří se pět let nesměli vidět a trávili mnoho bezesných nocí v obavách o osud toho druhého a celé země.
Vše se tedy šťastně urovnalo a nám by nezbývalo než říci šťastný konec, a zazvonil zvonec, ale; a slůvko ale způsobilo a ještě způsobí mnoho malérů všem, kdo věří ve šťastné konce; byl tu ještě zlověstný vrcholek Chladných lesů, dýmající Ardéns, v němž už snad každý, kromě samotných Certhynianů, poznal činnou, nebo právě probuzenou sopku a také divné brumlání z hlubin země, zemětřesení a zděšení v očích zvířat, všechny známky toho, že se země sama dala do pohybu, snad znechucena děním na svém povrchu, a že v celém okolí Chladných lesů bude, jak se výstižně vyjádřila Mandla, horká půda.
Jak si tam tak Chrysaétos s Vivianou leželi v náručí a dojetím nemohli mluvit, tedy ve chvíli, kdy už si všichni pomysleli: je to za námi a můžeme jít domů, začaly se dít ještě divnější a strašnější věci, než byl sníh z nebe…
Bývalý miriten larden Infaustus těžce nesl, že nebude uskutečněna poslední část jeho skvělého plánu „obklíčit, vyhladovět, zničit“, a sám se ani nepřipojil k miritenům, žádajícím příměří; všimli jsme si, že Zistovec uvedl jeho jméno až po kratší pauze, to proto, že lhal, chtěje tak urychlit kladné vyřízení věci. Se řvaním a vztekle prskaje se pokoušel svým vojákům poručit, aby šli do útoku, když král začal sjíždět do údolí, ale nikdo ho neposlouchal, i ti nejbojovnější toho měli dost na delší čas, a nikdo si ho nevšímal, což bylo to nejhorší, co mohlo Infausta potkat.
Nejprve chtěl v návalu sebelítosti a bezmocné zuřivosti nalehnout na vlastní meč a takto „hrdinsky“ ukončit svůj život, pozbyvší smyslu, ale pak si uvědomil, že ani pak by si ho pravděpodobně nikdo nevšiml a tak se odhodlal k činu významnějšímu. Popadl za uzdu svého splašeného koně, vydrápal se do sedla a prskaje jako křeček, kterému kradou zásoby, se prodíral ke králi a jeho dceři. Když byl od nich necelých třicet metrů, zabodl koni ostruhy do slabin a nedbaje těch, které ve cvalu převálcoval, hnal koně přímo na Chrysaéta, tase přitom meč.
Už se zdálo, že Certhynie přijde naráz o oba zástupce vladařského rodu. Vojáci sice měli meče, ale byli příliš daleko, a měli luky a kuše, jenže nepřichystané a než byl kdokoli z nich schopen zasáhnout, měl by nic netušící král meč v zádech a princezna ve hrudi.
Daner se rozhlédl a uviděl Andreje, jak strnule zírá a svého Sagittária třímá v ruce i s připravenou střelou. Zřejmě na zbraň ve víru událostí zapomněl.
„Andreji, střílej, u velké Ial!!!“ zařval na něj.
Andrej sebou trhl, ale duchapřítomně zareagoval. Když už se hrot meče takřka dotýkal králova pláště, zachvěla se jeho čepel a zbraň spadla na zem, aniž by se krále dotkla. Infaustus na koni proletěl kolem užaslé královské dvojice, chrče a plivaje krev, oběma rukama si svíraje hrdlo, protknuté střelou z Andrejovi kuše.
Být situace trochu jiná, byl by Andrej v tuto chvíli zahrnut slávou a gratulacemi, které si právem zasloužil, ale byl toho všeho ušetřen, neboť ve chvíli, kdy Infaustus konečně spadl z koně a dochrčel, začala se země hýbat a dunění z jejího nitra přehlušilo všechen křik, lidský i zvířecí. Pak zemětřesení ustalo, jako když utne a z vrcholu Ardénsu se vyvalil oblak dýmu. Tento jev byl provázen výkřiky děsu i úžasu, neboť z dýmu se drali oslepivě bílí okřídlení koně, pegasové. Chvíli nad mračnem kroužili a pak letěli pryč od Ardénsu, za hory a doly, což jim mohli jejich bezkřídlí druzi v Zelené pánvi jedině závidět, protože několik vteřin poté, co poslední pegas jako velký bílý motýl odletěl, zvedl se mrak dýmu a odhalil strašné divadlo.
Nejprve začaly létat vzduchem žhavé balvany, jiskry a spousta popela. Popel, jemný i hrubší, šedý i černý, dokonce i nahnědlý se snášel na hlavy a do očí lidí a koní, užasle civících na Ardéns, padal všude, tiše a neodbytně a pokrýval všechno lehounkou vrstvou, při sebemenším pohybu vířenou, na zemi se mísil s roztátým sněhem a vytvářel černou břečku, která pod novými a novými nánosy zasychala.
Ohňostroj trval asi čtvrt hodiny a pak se z Ardénsu, jako z hrnce v pohádce Hrnečku vař, začala valit láva, Certhyniany nazvaná „tekutý kámen“. I zdálky bylo vidět, jak les na úbočí Ardénsu hoří, uhelnatí a černé pahýly stromů jsou drceny, lámány a pokrývány lávou. Postupovala pomalu, jedna vrstva ztuhla, druhá ji přelila a o kus přesáhla. Vypadalo to, že dál než na Ardéns samotný a jeho přilehlé okolí se nedostane, zato oheň postupoval rychlostí téměř neuvěřitelnou. I černé borovice, o nichž se věřilo, že dovedou vzdorovat ohni, tomuto žáru podlehly.
Chladné lesy sténaly, praskaly a vše zase zahaloval černý dým. Plameny sahaly několik desítek metrů do výše. Popel stále padal.
Všechny bytosti v Zelené pánvi se začaly probouzet ze své strnulosti. První se vzpamatoval larden Prionus a jal se svým velebným hlasem volat: „Že mne to nenapadlo dřív!!! Ardéns znamená Žhavý ve staré řeči!“
A na vrcholku Gerisu se objevila postava prvního z králových pěšáků, kteří cestu nevzdali přes všechny nepříznivé okolnosti jako byl popel, sníh a zemětřesení.
Do čela udiveně stojícího zástupu se prodrala drobná vrtounka a pustila se tryskem do údolí, zvedaje za sebou mračna zvířeného prachu. Jenže to už se začaly hýbat všechny bytosti, pod vrstvou popela připomínající spíš sochy kominíků a v Pánvi, jíž se teď už opravdu nedalo říkat Zelená, se rozpoutalo zmatené hemžení, draní se a rvaní, neboť sopka opět začala vybuchovat gejzíry žhavého kamení a poté spustila po svém údolí dvojnásobné množství lávy.
Většina lidí se úprkem snažila dostat z údolí, a že jich bylo hodně, překáželi si navzájem, kradli si koně, šlapali po sobě a zadupávali ty nejslabší a hlavně malé glikony, do popela, mlátili kolem sebe a prostě si počínali jako každá masa lidí, která se odněkud snaží co nejrychleji dostat. Ti, kdo neměli sílu nebo žaludek na rvačky o koně, postupovali pěšky.
Byli tu i ti, kteří se v tom zmatku snažili najít své nejbližší a z těch nejdychtivěji se v protisměru drala nemalá skupinka těch, kdo měli v Nové osadě v Chladných lesích ženu, dítě, nebo obojí.
Voir se zoufale prodíral proti proudu lidí, brodil se místy až půlmetrovou vrstvou popela a držel se na nohou, ačkoli do něj ze všech stran někdo strkal, mačkal se na něj, nebo se ho snažil přejet s koněm. Mezi zuby cedil nadávky a kletby na adresu protijdoucích.
Voirovi v patách se držel Daner, ale ten neměl tolik síly a byl menší a tak byl strháván zpět, odstrkován a srážen do popela, z nějž bylo nanejvýš radno vstát dřív, než ležícího zadupe někdo z prchajících. O koně Daner přišel, stejně jako mnoho jiných nešťastníků. Strhl ho z něj voják s divokým obličejem a očima šílenýma strachem, takže se Daner ani nepokoušel bránit. Ten muž by klidně vraždil, aby mohl ujet.
Andrej měl větší štěstí: stále seděl na hřbetě ryzáka Mia, ale stálo ho to spoustu sil, vložených do divokého, co nejvíc odstrašujícího mávání mečem. Pravačka ho za chvilku pořádně bolela. Andrej nevěděl, kde je Daner, a naopak, ačkoli se mačkali v davu asi jen deset metrů od sebe.
V těsném závěsu za Andrejem klusala Karin, sjednávající si respekt a volnou cestu svými dlouhými rohy. Kdo včas neuskočil, schytal pořádný dloubanec do stehen. Karin se přesto neběželo nejlíp, bořila se do popela a nohy vytahovala čím dál tím unaveněji a pomaleji. Snažila se o jediné: neztratit z očí Andreje. Syna jí však neustále zahalovaly a skrývaly mraky zvířeného popela, do nichž se střemhlav vrhala, aby pak, kašlajíc a slzíc zalapala po čerstvém vzduchu o kus dál, načež se před ní objevil nový oblak, zvířený kopyty Mia.
Karin vůbec nechápala, proč se Andrej žene k Chladným lesům, tedy blíž k sopce a chtěla ho obrátit správným, tedy opačným směrem, děj se co děj.
Vzdálenost mezi ní a Andrejem se však nemenšila, spíš zvětšovala, do cesty vrtounce vbíhali lidé a poplašení koně a jen její pevná vůle a odhodlání zabraňovaly tomu, aby klesla do popela a nechala věci, ať se dějí po svém. Neměla do rezignace daleko.
Když se sopka probudila a po svém sopečném způsobu si začala otírat oči lávou a protahovat si plameny, byla Rina s Mandlou a ostatními asi ve čtvrtině cesty z Chladných lesů. Ženy i děti šly mlčky, rychle a ani nejmenší caparti se v tom dusivém prostředí strachu a nejistoty neodvažovali fňukat, nebo si stěžovat.
S sebou nesly opravdu jen to nejnutnější, rance s kusem chleba, nějakými šaty a drobnými ženskými nezbytnostmi. Malý růžolící chlapeček s vyšpulenou papulkou s velkýma hnědýma očima si k hrudi tiskl figurku pejska od Riny.
Mandla se pokoušela vzít s sebou i obě kobyly, ale zvířata byla příliš vyděšená, pohazovala hlavami, frkala a vzpínala se, dusaje velkými těžkými kopyty nebezpečně blízko Mandliných nohou, obutých jen v lehkých sandálech. Nakonec se Borůvka pokusila sežrat své velitelce rameno a pak ji ukopat předníma nohama a tak to nešťastná Mandla vzdala, uznávaje, že takhle to nepůjde a že kobyly tempo výpravy jen zdržují.
„Dobrá, postarejte se o sebe samy, vy nevděčné potvory!“ křikla na ně a sundala jim uzdečky.
Na to kobyly celou dobu čekaly. Zbaveny nepříjemné lidské zátěže, zdržující je v cestě, mohly nechat volný průchod svému strachu a poslechnout varovného instinktu. Pustily se těžkým cvalem a posléze tryskem po cestě, ohony a hřívy jim ve větru majestátně povlávaly a třpytily se jako zlato v temné lesní zeleni. To bylo naposledy, kdy je jejich majitelka viděla a Rina později prohlásila, že to byl jeden z nejkrásnějších pohledů, jaké kdy zažila.
Několik minut poté zaduněla ustrašené, a do hysterie nabírající výpravě za zády hora Ardéns a ohlásila konec spánku. Bylo to zívnutí probouzejícího se obra a otřáslo nebem a zemí jako ohlušující rachot, pokračující pak téměř souvislou řadou dalších rachotů, dunění, hřímání, syčení a hukotu a les se k té hrůzné hudbě přidal sténáním stromů lámaných a ohýbaných lávou a posléze i sálavým hučením postupujícího požáru. Na cestě vyšlapané do mechu a ostré trávy, ve skupině žen a dětí prchajících z bezpečného útočiště, jež bezpečným útočištěm dávno být přestalo, vyvolal hluk probouzející se sopky paniku tak strašnou, že i Mandla se jí málem poddala, jen Rina zůstala klidná.
Upírala oči do hloubi lesa, s lehkým úsměvem na rtech a s radostí a údivem v očích. Kolem ní se rozehrál výjev, svou divokou nepředvídatelností soupeřící se samou sopkou.
Jedna z žen začala ječivě kvílet, ustrašené oči, vytřeštěné a veliké, se v tu chvíli velmi podobaly očím splašených, zpěněných koní. Klesla na kolena, schoulila se do klubíčka a její dvě děti stály nad ní, zaražené a mlčenlivé, ale pomalu nabírající k pláči. Další dívka se dala do klopýtavého, střemhlavého běhu a křičela přitom jako raněný pták, několik dětí spustilo jekot, jako by chtěly přehlušit hlas sopky a ženy se k nim přidaly, všichni se, krátce a prostě, chovali jako zbaveni smyslů, jen malá víla stála uprostřed té mely a zírala do hlubin lesa, zatímco Mandla se snažila všechny uklidnit a vysvětlit jim, že jediná cesta k záchraně je dostat se co nejrychleji ven z lesů a ne dřepnout si do mechu a brečet, to nic neřeší, to nikomu nepomůže, to nikoho nezachrání. Jediné, čeho se jí podařilo dosáhnout bylo, že přivedla zpět onu popletenou dívku, běžící místo od sopky k sopce, tedy plavající místo ke břehu na neprobádané a nebezpečné hlubiny.
Pak koutkem oka zahlédla Rinu a zarazila se, kulíc na malou vílu překvapeně oči. Postavička v chlapeckých šatech, trochu volných, ale čistých a pečlivě pozašívaných, stála obrácena tváří k houští stromů, jako by se jí to šílené dění kolem netýkalo. A teď, teď vztáhla ruce ke komusi neviditelnému, v gestu plném pokory a úcty a současně i radosti.
Ve vzduchu před ní se to zajiskřilo, zazlatilo a zastříbřilo, jako by se čirou vodou mihla tucha rybího těla a Rině ovanul tvář vlahý vánek, až přimhouřila oči. Když je zase otevřela, stála před ní. Vysoká a krásná paní, kterou viděla před chvilkou přicházet, připlouvat lesem, procházet kmeny stromů a vznášet se několik centimetrů nad zemí a tvářit se přitom jaksepatří suverénně.
Rina hned věděla, s kým má tu čest a málem se zakoktala, když se překotně pokusila paní oslovit a na jazyk se jí přitom dralo víc než devatero různých vět. Podařilo se jí však vybrat tu, která byla podle jejího mínění nejvhodnější.
„Má královno,“ začala s malou poklonou, „jsem nanejvýš potěšena, že Vás vidím právě ve chvíli, kdy…kdy potřebuji…tedy potřebujeme Vaši pomoc!“
Tvář Sanvisinu, vážnou a zasmušilou, na chvilku rozjasnil náznak úsměvu.
„Dítě, ty přece nejsi víla,“ řekla Rině jemně a když spatřila, jak ji svými slovy zarazila, pokračovala konejšivě: „Ne, nejsi víla, alespoň ne čistá, zrozená z květu bílé lilie omočeného kapkou rosy, když měsíc Lanes je v úplňku a ostatní čtyři dorůstají. Taková víla nejsi a nikdy nebudeš. Tvůj otec byl člověk a i tvá matka byla vílou jen z poloviny. Netrap se proto, není teď na to čas. Musíte jít, jít, jak nejrychleji dovedete, možná i poběžíte, ale zachráníte se! Největší a nejtajemnější část mého království v Certhynii bude zničena, ale žádný člověk přitom neuhoří. Nedopustím to. Budeme oplakávat stromy, ale nechceme oplakávat lidi.“
Už když se Sanvis tak náhle zjevila uprostřed hloučku, zapůsobila na všechny kolem čímsi mocným, co z její osoby vyzařovalo. Nepůsobilo to agresivně, jak už mocní někdy působívají, spíš naopak a tak v mžiku uklidnila brečící děti a vzlykající matky a vlila jim do žil nové odhodlání, sílu jít dál, žít…
Domluvila a tiše hvízdla, načež se mezi stromy objevil bělostný pegas, pohazující dlouhou hřívou, tvor jiskřivě zelených, moudrých očí, s nádhernými, mohutnými křídly. Napůl doklusal, napůl dolétl k Sanvis a nechal ji, aby mu nasedla na hřbet. Nakonec se, hrdě přehlížeje užaslé lidi kolem, vznesl, roztínaje vzduch mocnými rozmachy perutí a zmizel nad vrcholky stromů. Než vzlétl, uvolnilo se z jednoho křídla malé, oslnivě lesklé bílé pírko a zvolna se snášelo k zemi.
Všimla si ho pouze Rina, která strnule hleděla před sebe, v hloubi duše otřesená tím, co se právě dozvěděla od své královny, nebo, nebyla-li tedy víla, od té, již tak dlouho za královnu považovala. Automaticky po pírku sáhla a sevřela ho v dlani. Bylo lehounké a teplé, ale skrývalo pevnou a pružnou kostru a čišela z něj vůle a touha letět dál a ještě dál…
Rině připadalo jako pozdrav z krajů, jež existují pouze v myšlenkách, jako zhmotněný kousek snění. Usmála se a sevřela v dlani ten kousek snu, zatím co za zády jí rachotila sopka a hučel hořící les na úbočích Ardénsu.
Jeho unavené nohy klopýtly a Voir se svalil do popela. Vstal, vrávoravě vykročil dál, ale pak do něj kdosi strčil a Voir se upadl znovu, tentokrát definitivně. Zemdlené nohy vypověděly poslušnost. Znehybněl v pokleku a celý černý, špinavý, zpocený a potrhaný hleděl na sopku, na Ardéns, jehož úbočí už byla zahalená lávou, a na lesy, které hořely a na tmavé cáry kouře na ocelově šedém nebi a v potu a špíně na jeho tváři se objevily cestičky slz. Pak do něj narazil někdo na koni, Voir se zhroutil docela a celou svou vůlí si přál jediné: Ztratit se a nebýt…
Na rameno mu kdosi položil ruku a vykřikl: „Tati!“ Načež s ním divoce zatřásl a znovu a znovu opakoval: „Tatínku!!!“
Voir zvedl hlavu a pohlédl před sebe prázdnýma očima.
„Je pozdě, už je pozdě…“ zašeptal a padl, zřejmě v bezvědomí, tváří do popela.
Daner zalapal po dechu, ale duchapřítomně otce otočil na bok, aby se v popelu neudusil a pak pohlédl na Chladné lesy, proměněné v moře ohně a uviděl, že záplava plamenů už dosahuje k místům, kde by měla ležet Nová osada a postupuje úžasnou rychlostí dolů do údolí, požíraje stromy a trávu a zůstavuje po sobě holé, černé, bezútěšné spáleniště, z nějž stoupala pára a kouř a tato pustina byla ještě polévána lávou, jíž stále bylo dost a nedala se zastavit. Ty zdrcené, poraženecké věty Voirovy náhle nabyly smyslu, smyslu tak strašlivého, že Danerovi zahučela v hlavě krev a přeběhlo mu mráz po zádech, přestože v Zelené pánvi začínalo být parno.
„Ne, to nemůže být pravda?“ pomyslel si Daner, „přece by máma v osadě nezůstala a jen tak nečekala, až uhoří, ne. Nejspíš jsou někde v půli cesty, ale oheň postupuje rychle…“
Rozběhl se k Lesům, ani sám nevěděl proč tam běží, vždyť setká-li se s Mandlinou výpravou, nebude stejně nic platný a nesetká-li se s ní, bude ztracena a pak bude mít co dělat, aby si zachránil vlastní život. Nebyl však schopen takto uvažovat, nebyl vlastně vůbec schopen uvažovat, běžel k Lesům, supěl a padal, když zakopl o kámen nebo o kládu skrytou pod vrstvou popela, ale vždy zase vstal a vytrvale postupoval dál, nevěděl přitom o sobě, byl nezdolný a neodraditelný jako stroj.
Na nebi se začaly objevovat těžké, dešťové mraky, vítané a přivolávané, neboť případný liják by znamenal výtečného spojence v boji s ohněm, jež zahájili všichni lidé, žijící v okolí Chladných lesů.
Andrej vjel do Lesů na jiném místě, než ke kterému o chvíli později doklopýtal Daner, a nutil vzpouzejícího se Mia jet vzhůru, vstříc stále se blížícímu ohni. Pot se z něj jen lil, věděl, že páchne spáleninou, popelem a špínou a přivolával si v mysli vábnou představu jezírka čiré vody, písečné pláže a vlahého větru…
A pak mu zrak sjížděl na popel pod ním, na mračna prachu a později i na černou břečku, ošklivé bláto, v něž se proměnil popel spadaný na vodou nacucaný Chladnolesní mech. Viděl zpocenou a špinavou šíji Mia, a stejně tak ušmudlané vlastní ruce, a pak už myslel jen na Rinu, jak asi ta malá vílka klopýtá lesem v zapopelených šatech a v zádech se jí žene oheň. To mu dávalo sílu pokračovat v té hrozné jízdě vstříc ohni, kouři a smrti po cestě k Nové osadě.
Mio supěl a zdráhal se, ale Andrej ho nutil jet dál a tak nakonec, úplně zpitomělý, běžel prostě kupředu, neohlížeje se ani nalevo, ani napravo a Andrej se musel starat jen o to, aby nenarazil do nějakého stromu. Brzy najel na pěšinu v mechu, vedoucí k Nové osadě.
Les kolem byl plný kouře a od Ardénsu to žhnulo jako z otevřené pece, stromy úpěly v předtuše blížícího se konce a Andrejovi připadalo, že se snaží trhat si kořeny z půdy a utíkat, ale jinak v celých lesích nebylo ani živáčka, který by prchal až nyní. Všichni lesní tvorové si vzali k srdci varování od Ardénsu a prchli už při prvních příznacích zemětřesení, a tak byl teď les překvapivě pustý, jen stromy sténaly a praštěly, odsouzeny k smrti.
A kouře přibývalo, Mio sípavě frkal a kašlal a Andrej mu byl nucen přizvukovat a to byli sotva ve třetině cesty k osadě. Nakonec Mio docela odmítl poslušnost, zastavil se, třesa se po celém těle a jen chrčivě oddychoval, krk natažený, oči vyvalené, u huby pěnu. Andrej seskočil a uvázal koně k nejbližšímu kmeni. Chtěl jít pěšky kam jen to půjde. A pak objevil v tmavé půdě a mechu stopy.
„To by znamenalo, že Mandla, Rina a ostatní už tudy prošli,“ blesklo mu hlavou a v duchu si oddechl, bohužel předčasně.
Chtěl se otočit, vzít Mia a ujet před ohnivou stěnou, stále se blížící, když spatřil v dýmu plížícím se mezi stromy malou, umouněnou postavičku, v níž po několika vteřinách zírání poznal Rinu. Zahalekal na ni a začal mávat rukama nad hlavou, aby na sebe upozornil. Pomohlo to a vílka se k němu obrátila a rozběhla se ještě usilovněji. Když byla jen pár metrů od něj, viděl Andrej, že je celá uplakaná a popotahuje i teď, ač sotva lapá po dechu.
„Andreji, Andreji, honem… Mandla si něco…něco se jí stalo s nohou!!! Nemůže chodit… Co budeme dělááát?“ zabrečela a Andrej s ní prudce zatřásl.
„Kde?“ vyhrkl.
„Tam na cesťééé…“ zaplakala Rina .
„Tak dobře, já to zvládnu, utíkej napřed a uklidni mojí mámu! Jo, je tady a je to vrtounka, tak dělej, běž!!!“
Hučení ohně už bylo slyšet až sem, vzdálené, ale přesto výhružné a vítězné. Andrej zaváhal, napadlo ho, že by si mohl s Rinou sednout na hřbet Mia a kůň by je bezpečně donesl dolů, ale pak si vzpomněl na Danera a na Voira a na svojí mámu a na všechny ostatní.
„Co by tomu řekl takovej král Chrysaétos, kdyby se dozvěděl, jakej jsem byl srab,“ pomyslel si a vydal se po cestě, zahalené dýmem.
K Mandle dorazil po několika minutách namáhavého běhu. Kouře kolem bylo tolik, že ji v té cloně sotva viděl. Ležela na zádech, pod hlavou mechový polštář, oči měla zavřené a usmívala se, ale pevně zatínala pěsti. Levou nohu měla pokrčenou a nadzdviženou. Asi dvěstě metrů za ní byl oheň, plamínky jako čilé veverky přeskakovaly z větve na větev a připravovaly půdu těm velkým, dvacetimetrovým. Stravovaly další a další dřevo, sytily se jím a mohutněly, až z nich byly plameny a ty se dál ládovaly, rychleji a nenasytněji a stravovaly i kmeny stromů.
Andrej se k Mandle, celý ufuněný a rozkašlaný, naklonil a Mandla otevřela oči zarudlé od kouře a snad i od potlačovaného pláče a její křečovitý úsměv se změnil v rozčilený a nevěřícný škleb.
„Co tu děláš? Utíkej, ty kluku bláznivá, dokud je čas!“ rozkřikla se na Andreje, který jí mlčky pomáhal vstát.
„Pojďte!“ zakřičel proti hluku, který dělal požár. „Nemáme čas na dlouhý řeči!“
Začal Mandle zase vykat, v tom šíleném letu událostí se na tykání přestal soustředit a Mandla pro něj byla prostě dospělákem. Postavila se na poraněnou nohu a sykla, ale Andrej ji podepřel a přinutil jít.
„Máte asi zvrknutej kotník,“ vypravil ze sebe těžce, ale
Mandla neodpovídala, všechnu sílu soustředila do chůze. Po nekonečně dlouhé době Andrej spatřil Mia, jak se zmítá a trhá proti otěži, jíž je přivázaný. Oheň byl za jejich zády, žár z něj byl nesnesitelný.
„Rychle, rychle, pomůžu vám nahoru, no tak dělejte!“
Ač se to zprvu zdálo nemožné a neproveditelné, vyhrabala se Mandla, těžce hekajíc, do sedla. Andrej odvázal otěže. Zamýšlel pak nasednout za Mandlu, ale Mio, už úplně šílený hrůzou, zařehtal, vzepjal se, Andreje odstrčil a pádil ven z Lesů.
„Držte se a jeďte, já doběhnu!!!“ zakřičel Andrej v obavách, aby snad Danerova matka při pokusu splašené zvíře zastavit nespadla a nepřišla k úrazu ještě horšímu, než byla její poraněná nohy. Sám se rozběhl, sípaje a mírně se potáceje, po cestě za ní.
Žár mu byl v patách, sežehával mu záda a vysušoval ústa, takže měl pocit, že je má vyložené suchým zipem a jazyk je jím potažený. Brzy nestačil s dechem a musil zvolnit tempo, ale to už získal náskok a když se vzpamatoval a znovu se rozběhl rychleji, nechal oheň v docela ucházející vzdálenosti za sebou.
Byl jen kousek cesty od kraje Chladných lesů, když uviděl Rinu, jak sedí na poraženém kmeni schoulená do klubíčka a celá se chvěje. Ušklíbl se a obrátil unaveně oči k zčernalé obloze, nicméně doběhl k Rině a zatřásl s ní.
„Dělej, vstávej a neštvi mě!!!“
„Já… já už nemůžu!“ zaškytala Rina.
„Sakra, doprdele, nemel kraviny,“ okřikl ji rozzlobeně, „mě to taky unavuje, furt někoho hrdinsky zachraňovat, ale prostě to dělat musím, no!“
Povzdechl si, popadl Rinu za ruku, zvedl ji na nohy a táhl ji kupředu, dokud se nerozběhla sama.
Běželi ještě pět minut, až se šťastně ocitli v zešedivělé Zelené pánvi. Byli v relativním bezpečí, předpověď královny lesních víl Sanvis se vyplnila a v Chladných lesích neuhořel nikdo kromě stromů a rostlin.
|