Světlo Löniru - kapitola I

Náhlá smrt v Domu Rady

Do Čtyřmezí dorazili po poledni. Král se svým doprovodem zde skončil osmidenní náročnou cestu. Kromě početné skupiny dvořanů a vojáků ho doprovázela také jeho dcera Vivianu a přítel a rádce Barden.
Byl osmadvacátý Zrod roku 828 Certhynijského letopočtu a v městečku na hranici Certhynie a Ernaku se měly psát dějiny. Ve Čtyřmezenském Domě Rady se chystala schůze krále Chrysaéta s Elnem Reesanenem, zástupcem Západoernackých gaverlů.
Mělo jít zhruba o toto – v Certhynii se ještě dnes, tři roky po svržení uzurpátora Antrofa a garvotské vlády, zcela neustálily ekonomické a industriální poměry a situace v některých okrscích nepřestávala být kritická. Jinak řečeno, na mnoha místech byl hlad, bída a nedostatek úrodné půdy pro všechny, kdo by ji chtěli obdělávat.
Protože sousední Ernak naopak disponoval přehršlem dobré půdy a nedostávalo se mu síly na její obdělávání, zrodil se v hlavách z Certhynijské Rady lardenů návrh oboustranně výhodné výměny. Certhynie by dodala lidi, Ernak území a o výnos by se podělili.
Jednání nemělo být obtížné: gaverlové se sice s lidmi moc nebratříčkují, ale také jim bylo odjakživa lhostejno, kudy přesně vedou hranice jejich země. Byla tu naděje, téměř jistota, že Certhynijské osadníky přijmou. Ne-li s otevřenou náručí, tak alespoň bez hole v ruce.
Jediná potíž byla v tom, že gaverlové do Čtyřmezí ve smluvený čas nedorazili. Nikdo v tom neviděl nic znepokojujícího, bylo vedro a cestování znamenalo obtíže. Gaverlové se mohli zdržet a dokud to bylo zdržení jen několikahodinové, nebyl důvod k znepokojení. Bylo však nutno na ně čekat.
Každý řešil nečekaný nadbytek času po svém. Král se rozhodl pokračovat v při, kterou započal s Bardenem před odjezdem z Nomituru. Šlo v ní o učení Valažského filosofa Te´irgewa, který prohlašoval, že Orlice Ial není orlicí v pravém smyslu slova, ale pouze symbolem, přetrvávajícím v podvědomí lidstva. O Mawirovi Te´irgew tvrdil, že jde o ztělesnění touhy po otcovském Ochránci, nebo po vyšší bytosti, která soudí lidské skutky. S těmito tezemi král nesouhlasil, zatímco Barden je přijal takřka za vlastní – zábavu na příští měsíc měli zajištěnou.
Viviana k nim do pokoje nahlédla krátce poté, co začali rozmlouvat, a usoudila, že v této ušlechtilé zábavě setrvají, dokud se gaverlové neobjeví.
Sama raději vyrazila do zahrady. Čtyřmezenský Dům Rady totiž kromě nekonečného počtu předpokojů, pokojů a sálů disponoval též nádhernou zahradou, což princeznu nadchlo. Domů, v nichž to páchlo obřadností, úředníky, inkoustem a zatuchlými listinami, už měla plné zuby. Proto také tolik usilovala o to, aby mohla jet s sebou. Potřebovala na čas opustit královský palác.
Dvorní dámy to zahalily oblakem řečí o tom, jak je princezna svědomitá, jak se připravuje na převzetí trůnu, a jak nevynechá jedinou příležitost, aby nahlédla do zákulisí správy země a bla bla bla…
Když je takhle slyšela mluvit, odcházela. Odešla i nyní, z pokoje přeplácaného zbytečnostmi, z pokoje pro hosty. Lepší název by byl hostomorna.

O zahradě Čtyřmezenského Domu rady by bylo možno vyjádřit se jako o zanedbaném pralese – než jste do ní vstoupili a povšimli si skrytého řádu, který se jako červená stužka proplétal změtí zeleného chaosu. Čím déle se tu Viviana procházela, tím byla nadšenější. Objevila skryté loubí zahalené v tmavé, břečťanové zeleni, na jehož konci byla oslněna záplavou bílého slunečního světla, pršícího na palouk plný zlatých kosatců. Kolem stály stromy s temně rezavými kmeny a jejich kořeny se proplétaly jako hradby snového města. Altán, do kterého po čase došla, také nebyl jen tak náhodně prsknutý kamkoli, musel stát a stál uprostřed březového háje. Tmavé, skoro černé dřevo kombinované s šedým kamenem a pozlaceným mřížováním vytvářely stavbu, která jako by se při každém pohledu měnila – chvíli tmavá pavučina, pak sen, zahalený v třpytivých záblescích, nakonec pevný hrad. Viviana pocítila divnou úzkost, jako by altán nebyl skutečný, jako by vstupovala do obrazu.
Vešla a posadila se na jednoduchou dřevěnou lavici. Mezi sloupy se jí naskýtal výhled na umělou fontánu, která vůbec uměle nevypadala, spíš jako by ji sem přičarovala samotná Laivaya, dcera Sanvisina a vládkyně vod a moří.
Bylo ticho, den ztěžkl zlatým podvečerním sluncem. Čas se táhl líně a medově. Vivianě se klížily oči. Dnešní odpoledne připomínalo svou podstatou spíš den vrcholící krásny, ani stopa po svěží, chvílemi chladné rozmařilosti vesny.
Viviana zatoužila, aby ta chvíle trvala věčně. Přistihla se, že si přeje, aby se gaverlové zdrželi co nejdéle. Jakmile se objeví, začnou Vivianiny dvě dámy svoji velitelku hledat a bude konec lenošení. Povzdechla si. Jak tohle nenáviděla.
Často přemýšlela o tom, o kolik byl život jednodušší, kdyby nebyla z rodu Rysa. Kdyby nebyla poslední z rodu. Kdyby měla bratra, nebo…
Nechtěla se stát královnou. Věděla, že je předčasné o tomhle přemýšlet a také že je to bezohledné, když její otec je naživu a těší se dobrému zdraví, ale nemohla s tím přestat. Koneckonců, ona s tím nezačala.
Hned poté, co znovu nastoupil na trůn, začaly o králi Chrysaétovi kolovat dohady, před kterými si Viviana marně zacpávala uši. Lardenové a dvořané se dohadovali, co bude po králově smrti, protože to nevypadalo, že by se ještě chystal zplodit potomka a dědice. Shodli se na tom, že právo nosit korunu bude zákonitě náležet Vivianě. Nebyl to nijak neobvyklý případ. Certhynie měla ve svých dějinách více výborných panovnic. Ale larden Sturnus, hlavní odpůrce Viviany na trůně, tato fakta překrucoval, tvrdil, že vždy, když vládla žena, bylo zemi zle a dokazoval to úryvky ze starých kronik, úryvky vytrženými z kontextu a většinou mnohosmyslnými. Sturnus byl živoucím důkazem, že dějiny lze vykládat podle chuti a vůle vykladače.
Král Chrysaétos přesto nenechával nikoho na pochybách, koho stanoví svým zástupcem, v tomto případě nástupkyní. A jakmile to vešlo ve známost jako jistá věc, začali lardeni protestovat. Hlavní argumenty byly již zmíněná „nevýhoda“ ženy na trůně a fakt, že Viviana nevyrůstala jako princezna a budoucí královna. Larden Sturnus nešetřil ostrými slovy a jeho specialitou byly pamflety a hanlivé básně, které čile rozšiřoval.
„Ta dívka,“ psalo se v jednom z jeho spisků, „má možná dobrou vůli. Ale od svých sotva patnácti let žila ve společnosti povstalců, protloukala se a žila život psance. Jak se, ptám se, mohla vůbec naučit něco o správě země, o politice, diplomacii a všem, co dělá panovníka panovníkem?“
Viviana jeho spisy četla. Nerozzlobily ji, jak jejich autor předpokládal, ale rozesmutnily. Ne proto, co psaly o ní. Jen proto, že se s bezohlednou samozřejmostí nesly v tónu, který naznačoval, že král Chrysaétos je už jednou nohou v hrobě.
Viviana otevřela oči. Málem zapoměla, kde je a co se s ní děje. Promnula si spánky. Jen ze vzpomínky na Sturnuse ji rozbolela hlava. Bylo to vlastně legrační: jak ji může bolet hlava z muže, který je vzdálený stovky mil? Ale bylo to tak. Fontána už jí nešuměla příjemně a uklidňujícně, drásala sluch.
Viviana vstala.
„Je nejvyšší čas vrátit se do Domu,“ řekla si „je pěkné, že i ve volném čase přemýšlím o budoucnosti, ale tím se nic nevyřeší. Ačkoli, po pravdě, čím se něco vyřeší?“
Napadlo ji, že by se mohla svěřit otci. Mohla by si s ním pohovořit, kdyby se jí podařilo odlákat ho od slovních her s Bardenem. Byl to dobrý nápad, ale Viviana věděla, že ho nikdy nepřevede ve skutek. Nebylo to proto, že by se otce bála. Spíš se bála o něj.
Po dlouhém věznění už nebyl tím mužem, co dřív. Rozum přetrval a snad se i zostřil, ale tělesně na tom byl certhynijský král zle. Často uprostřed řeči ustal a zbledl. Vivianě se zdálo, že se snaží zaslechnout tlukot vlastního srdce. Po chvilce mluvil dál, jako by se nic nestalo, ale Vivianě to stačilo, aby si udělala obrázek o jeho tělesné rovnováze. Ne, kdyby do něj teď strčila zprávou, že nechce být královnou, nejspíš by se zřítil do propasti, nad kterou celou dobu balancoval. Nemůže mu to říci.
„Vlastně je to všechno hloupost,“ myslela si, když se vracela po pískem vysypané pěšince, rafinovaně se ztrácející mezi stébly kudrnatých trav, „pokud jsem přesvědčená, že na trůně nezůstanu ani měsíc, proč se tak hrozně bráním na něj posadit? Protože bych zabila svého otce a udělala radost tomu vlkovi Sturnusovi?“
Zvedla oči od bělostných květů jasance lesního. Po cestičce se sem blížila postava jedné z dam. Vypadala jako groteskní přízrak, jak se potácela na vysokých podpatcích měkkou pěšinou, štítivě odtahovala svoje bohatě nařasené sukně od trávy, natahující se po jejích nohách a jednou rukou si upravovala loknu, která jí padala do očí.
Když došla k Vivianě, pokusila se o poklonu, ale smekla se jí noha a málem si vyvrkla kotník. Viviana potlačila úsměv a když dáma nabrala rovnováhu, podařilo se princezně pohlédnout jí do očí s naprosto chladným výrazem.
„Paní,“ řekla dáma vysokým, afektovaným hlasem, „Jeho Veličenstvo král Chrysaétos vám vzkazuje, že se máte dostavit do jednací síně. Gaverlové přijeli.“
Druhou větu dáma pronesla celkem normálním tónem a Viviana si oddechla. Na chvilku se lekla, že se něco stalo s otcem… myšlenkami na Sturnusovy spisky se v ní cosi zjitřilo. Měla o otce strach.
„Dobrá,“ řekla dámě, „hned jsem tam. Jdi napřed, já se ještě trochu projdu. Proč se tak díváš? Nemohu se projít? Musím si provětrat hlavu, abych to jednání přežila.“
Dáma se zatvářila pohoršeně, jako že takové chování se k následnici trůnu nehodí, naznačila poklonu a odpotácela se ze zrádné cestičky. Viviana zezadu viděla, jak se dáminy ostré podpatky zarývají hluboko do písku. Kdyby si k pasu uvázala pluh, nemohla si chůzi víc znesnadnit.
Viviana se loudala k domu a přemýšlela, proč vlastně dámu poslala napřed. Ve skutečnosti se přece už nechtěla procházet, nebo ano? Bolest hlavy odezněla. A i kdyby ne, všechno je lepší než dusná jednací síň, v níž jsou všichni jako svázaní, předstírají, že si myslí něco jiného, než si myslí doopravdy a kde je vzduch zahuštěn zbytečnými slovy a frázemi.
Navíc, ona přece není k jednání důležitá. Alespoň jednou snad může všechno hodit za hlavu a chovat se nezodpovědně a ledabyle. Tolik let se starala a taktizovala. Snad se nic nestane, když si to pro jednou odpustí.
Zahnula směrem, který rozhodně nevedl k zadnímu vchodu do Domu a začala si připadat, jako kdysi v ztracených časech dětství, když utíkala vychovateli a hrála si ve stínu mohutných stromů v rohu zahrady. Už tenkrát se chovala jinak, než se od ní očekávalo. Proč by z toho měla vyrůstat.
Cítila volnost a zároveň také trochu nebezpečí. Výčitky ještě nestačily vyrůst natolik, aby ji přinutily otočit se a jít za svou povinností.
„Je mi třiadvacet,“ pomyslela si, když míjela kmen velkého dubu, „třiadvacet a chovám se jako malá holka.“
Ale nebylo to skličující pomyšlení, naopak ji nutilo začít se smát, zpívat, nebo se postavit na hlavu do trávy.
Nejraději by udělala všechno najednou – snad měl v sobě dnešní podvečer přece mnohem víc z bláznivé vesny, než z klidné krásny. Ale ještě neztratila všechny zábrany.
Přešla ke kmeni dubu, zula si střevíce a několikrát se zatočila v hebké trávě. Pak se posadila pod strom a dlaně položila na jeho kůru. Připadal jí živý, silný – nekonečně živější než ti, kdo teď jednali v sále Domu. Opřela se o strom a zaklonila hlavu. Slunce, zlatě rudé, tetelící se v parách nízko nad obzorem, vrhalo skrz zpola rozvité listy blesky na její tvář, ruce, nohy, vlasy. Pramen vlasů, který vyklouzl z pečlivě spleteného copu, rázem vypadal, jako by hořel.
Viviana, už docela v zajetí té kouzelné chvíle, rozvázala stužku, která vlasy svazovala a nechala tu záplavu ohně a temné hnědi stékat po ramenech. Teď chápala víly – ty cácorky, které běhají po lesích a mluví se stromy. Přivřela oči a nechala tančit rudé a černé stíny na rubu víček.
Náhle se rej světlých a temných skvrn přerušil, překryl ho stín. Viviana zalapala po dechu. Polila ji zima jako ledová voda. Otevřela oči, v očekávání, že spatří dámu, která ji vyhledala, aby jí oznámila, že takhle by se princezna a následnice trůnu rozhodně chovat neměla. Místo toho spatřila černou siluetu nějakého muže.
Nedokázala rozeznat žádný z jeho rysů, slunce zářilo přímo za ním a dělalo z něj postavu z jednolité tmavé masy. Vyskočila na nohy a vyplašeně si začala upravovat vlasy. Přitom muže obešla, takže se ocitla ve slunci. Náhle dokázala rozeznat všechno, od vlasů nad čelem, přes zdobenou pochvu meče u boku až po přezku na botě. Chvíli se zastavila u zvláštního přívěsku, který měl na kožené šňůrce na krku. Orlí hlava ze stříbra s rubínovýma očima. Ale zmátlo ji to ještě hůř. Tohoto muže neznala.
Byl celkem pohledný, asi třicetiletý. Vivianu okamžitě zaujaly jeho oči. Zprvu se nedokázala rozhodnout, jestli jsou šedé nebo modré. Zdály se vlastně být stříbrné. Ano, stříbrné, to byl nejdokonalejší popis. A pronikaly do duše, zkoumaly a bezostyšně si prohlížely.
„Dobré, takže vím, že má stříbrné oči,“ pomyslela si Viviana s trochou vzteku sama na sebe, „to je hodně důležité. Mohla bych se ho ale zeptat, ne? Třeba je to jen člověk a umí mluvit, přestože má stříbrné oči.“
Než to stačila udělat, promluvil on: „Paní, nelekejte se, prosím. Já… vy mne asi neznáte. Jsem Geodor, raleten Geodor, vlastně už bývalý raleten…“
Viviana se rozpoměla. O Geodorovi slyšela, to byl ten, co….
„Ty jsi… Totiž, pomáhal jsi Andrejovi, tehdy. Já jsem o tobě slyšela a… Co děláš tady? Teď?“
„Nikdy byste nevěřila. Víte, já vám byl nablízku, ačkoli jste o mně nevěděla.“
„Chceš říct, že mne sleduješ? Nechápu… To přece nevysvětluje, proč jsi tu… Já nemůžu…“
„Nerozčilujte se, klid! Nejsem tu proto, abych po vás cokoli žádal, nebo vás obtěžoval. Ale… Váš otec, král…“
„Co je s ním?“ Viviana dostala strašlivý nápad – ten muž je tady, aby jí sdělil, že se otci něco stalo, že je mrtev. To zlověstné zjevení, stín před sluncem – ano, jasný posel špatných zpráv. Na jeho výzvu, aby se uklidnila, zareagovala prudčeji než kyselina, do níž vlili vodu.
„Co je s ním,“ vykřikla znovu, když neodpovídal a překonávala nutkání popadnout ho za ramena a pravdu z něj vytřást. „Tak řekneš mi to, nebo tu budeš stát a zírat?“
„Ticho,“ vykřikl pro změnu on hlasem, který zněl jako vzdálené hřmění. „Prosím,“ dodal jemněji, když Viviana zaraženě zmlkla. „Váš otec je v pořádku. Zatím. Ale… ale…“
„Co? Má se něco stát?“
„Ach… nevím, co se stane, když to povím. Musím to říct, jenže… je to tak těžké. Váš otec je v nebezpečí. Musí ihned přerušit to jednání. Ať odejde, ať se zavře někde v bezpečí… já viděl… viděl jsem… Ne, to není podstatné. Ale, prosím, jděte a varujte ho. To jsem chtěl říci.“
Viviana zůstala stát s otevřenými ústy. Nechtěla věřit, nemohla věřit – uvěřila. Jiného by považovala za blázna nebo trapného vtipálka. Tento muž však mluvil pravdu. Věděla to, cítila to. Díval se na ni stříbrnýma očima, v nichž probleskovala modrá a šedá, díval se na ni laskavě a pokorně, ale byl strašný. Protože jí řekl to, co řekl.
Viviana ho nechala stát a rozběhla se k Domu. K vratům doběhla bez dechu, píchalo ji v boku, ale nevšímala si toho. Ach, ty zatracené schody – nevěděla, kudy dál. Rozběhla se po těch nejbližších. Musela se udržet v pohybu. Následovalo bludiště chodeb a množství pokojů – Viviana musela myslet na mraveniště – v jedné z chodeb porazila služebnou. Místo aby jí pomohla vstát, vybafla na ni, kudy se dostane do jednacího sálu. A pak už běžela určenou trasou, doběhla ke dveřím a vpadla dovnitř. Čtyři strážní jí sotva stačili uskočit z cesty.
Jediným pohledem přelétla celou místnost a spatřila množství očí, které na ni zíraly. Ve tvářích, obrácených k ní, se zračila škála citů od pobavení po znechucené pohrdání. Jen gaverlové se tvářili naprosto nezúčastněně. Uvědomila si, jak musí vypadat – celá uřícená, rozcuchané vlasy a bosá. Až teď zjistila, že si střevíce zapomněla pod stromem. A všichni na ni civěli, bylo ticho. Očekávali vysvětlení. Princezně se podařilo zkřivit rty do něčeho, co mělo být úsměvem.
„Omlouvám se, že jsem sem takhle vtrhla,“ řekla dostatečně nahlas, aby to všichni slyšeli. „Bála jsem se, že přijdu pozdě na… na jednání a jak se ukázalo, nebyly to plané obavy.“
Ačkoli jí na celém těle svěděl pot a bylo jí horko, jako by právě proběhla napříč Lisenskou pouští ve Fulicii, trochu se jí po těch slovech ulevilo. Lidé u jednacího stolu a v celém sále se více či méně chápavě zasmáli a rozhovor mezi Chrysaétem, gaverlou a Bardenem pokračoval.
Viviana původně chtěla všechno otci vyklopit hned, bez ohledu na to, jaký by vyvolala rozruch. Teď, když to důkladněji rozvážila, se rozhodla zachovat klid. Její místo při jednáních bylo po králově levici, po pravici seděl Barden. Jakožto královskému rádci mu v podobných záležitostech byla uznána větší vážnost než princezně. Viviana co možná nejnenápadněji zaplula na židli z těžkého dřeva a snažila se zachytit, v jaké fázi se nachází jednání. Pokud se mluví už jen o nepodstatných záležitostech, které lze projednat později, měla by šanci získat otcovu pozornost. Pokud ne…
Měla smůlu. Chrysaétos s Elnem se dohadovali o velikosti poskytnutého území a počtu přistěhovalců. Král to bral jako skvělou příležitost pro rozvinutí svých rétorických schopností a gaverla se omezil na přitakávání a nesouhlas, vyjadřovaný vrtěním hlavy. Eln byl typický gaverla, který i v nejdivočejší rozmíšce vypadá jako mramorová busta.
Viviana viděla, že otce nedokáže přerušit žádným nenápadným způsobem. Málem se vzdala. Teď, když tu nebyly stříbrné Geodorovy oči, které by ji utvrzovaly v přesvědčení o pravdivosti jeho slov, začínala pochybovat, že to celé nebyl jen bláznivý nesmysl. Jaké nebezpečí by mohlo králi hrozit v Domě Rady, mezi vojáky a gaverlskými ozbrojenci? Ledaže by na něj někdo z nich chtěl spáchat atentát, ale tomu by se nedalo zabránit. Jak říkal Chryaétos sám – tohle je věc důvěry mezi mnou a lidmi. Dokud budu splňovat jejich představy o dobrém králi, nikdy mne nebudou chtít zabít. A pokud ne… pak jsem byl špatný král.
Viviana se trochu uvolnila. Nejlepší bude, když tu zůstane a bude dávat pozor. Jakmile si všimne něčeho podezřelého, vykašle se na všechno, přeruší jednání a řekne to otci. Jen, když se něco objeví. Dřív ne.
Zvedla oči. Dveře jednacího sálu se otevřely a vešel Geodor. Vešel potichu a nenápadně, takže si ho nikdo nevšiml. V ruce držel Vivianiny střevíce a rozpačitě se usmíval. Jeho oči však jezdily po místnosti, hledaly…
Viviana pocítila primitivní popud zalézt pod stůl, schovat se. Jako by se tak mohla uchránit před vším, co by se mohlo stát. Ovládla se, zůstala strnule sedět.
Náhle si uvědomila jednu věc. Když vcházela ona, byly přede dveřmi čtyři strážní. Ji znali, pustili ji bez okolků, ale kteréhokoli jiného příchozího by bezpochyby pečlivě prověřili. A Geodor nebyl pozván, nikoho, kromě Viviany neznal a stráže neznaly jeho. Na slavné muže povstání se zapomínalo rychle.
Tak jak se mohl, u Velké Ial, dostat dovnitř?!
Geodor ji zahlédl a zamířil k ní. Úsměv se z jeho obličeje vytratil, zdálo se, že už už otevírá ústa, aby něco řekl, vykřikl…
Viviana vstala, krátce pohlédla na otce. Zatím nic nezpozoroval. Nikdo zatím nic nezpozoroval, kromě ní a Geodora. Bylo to, jako by oni dva byli duchové, pro jiné lidi nepozorovatelní.
Chtěla Geodora zastavit a vyslechnout, dřív než se dostane on k ní a vyruší otce. Pokud je jeho zpráva tak strašná jak se tváří, pak by to pro královo srdce mohlo být nebezpečné. Vykročila Geodorovi vstříc a…
Dveře jednací síně se otevřely podruhé. Tentokrát vešel hubený vytáhlý muž s lasiččím obličejem. V ruce třímal santargejský samostříl vynalezený nedávno v Dirderských lesích, menšího a zákeřnějšího bratříčka zbraně, která byla před sedmi sty lety rozšířena ze severu Vlahu. Tětiva byla natažená, střela připravená, přesto muž na nikoho určitého nemířil. Zatím.
Dvorní dámy se poděšeně rozkdákaly a hlučně se tlačily do kouta. Strhly přitom načančané hedvábné závěsy na stěně a shodily stolek a mísu s ovocem. Vojáci, jak královští, tak ozbrojení gaverlové, utvořili stěnu mezi králem, Elnem a ozbrojeným mužem. Viviana si všimla, že Geodor se k nim s naprostou samozřejmostí přidal.
Venku byl slyšet dusot kopyt a Viviana doufala, že jsou to ozbrojenci místních radních. Tahle situace se jí ani trochu nelíbila, přestože ten se samostřílem byl jen jeden a mezi ním a králem byla zeď vojáků. Kdyby se tak mohla dostat k oknu a podívat se…
Místo toho začala uklidňovat dámy.
Geodor byl ještě neklidnější. On věděl, na rozdíl ode všech, že ten muž u dveří není sám. A také věděl, aniž by se musel dívat z okna, že koně, jejichž kopyta klapou po dláždění před Domem, nejsou vojenští. Proč ho Viviana neposlechla a neodvedla krále? Je snad jeho předurčení tak silné?
Když dámy přestaly ječet, což Vivianu stálo mnoho úsilí, nastalo ticho. Ticho, až na zneklidňující dusání pod oknem a zpěv ptáků, který se sem nesl ze zahrady Domu. Chrysaétos se ztěžka zvedl od stolu a dřív, než mu v tom Viviana stačila zabránit, prodral se mezi vojáky dopředu. Vyjekla. V duchu viděla, jak muž zvedá samostříl a střílí na krále. Nic takového se ale nestalo.
„Kdo jsi a co chceš,“ zeptal se král. Hleděl na muže bez strachu, klidně a majestátně.
Muž místo odpovědi zkřivil tvář do podivného, neupřímného úšklebku. V tu chvíli připomínal víc než cokoli jiného velikou, hladovou lasici.
„Vydej mi ty gaverlský parchanty a nic se tu nikomu nestane,“ řekl pak. Hlas měl zvláštní, hluboký, silný, ale jako by v něm chrastily kameny.
„Nechápu,“ řekl Chrysaétos.
Musel zvednout ruku, aby zastavil několik gaverlů, kteří se začali drát kupředu. Vypadali sice klidně, ale byli připraveni toho nactiutrhače rozsekat na kousky.
„Ale ano,“ řekl lasiččí muž. „Prostě chci, aby všichni ti vlčí synové vyšli ven. My už se o ně postaráme.“
„Postaráte?“
„Ale ano! Víc než dobře!“
Muž se skřípavě zasmál a pískl. Za jeho zády se objevili další muži, vesměs vysocí a silní. Všichni měli ty malé, zákeřné samostříly. Zbraně, které byly v Certhynii, Valahu a Fulicii zakázány pod trestem nejvyšším. Obyčejný samostříl je totiž dost velký aby se dal i na dálku rozeznat, kdežto tyhle hračičky se daly dobře schovat i pod šaty. Od chvíle, kdy se staly všeobecně známými do chvíle, kdy byly zakázány, neuplynul ani rok.
Viviana se zajíkla a před očima se jí zatmělo, když pozorovala vcházející muže. Všichni sice nesli své zbraně připravené ke střelbě skloněné, ale nevypadali, že by se ostýchali je použít. Navíc jich bylo alespoň dvakrát tolik, co králových vojáků a gaverlů dohromady. A s těmi samostříly, kterým se běžně říkalo dirdery, podle místa, odkud přišly, by stačili královské vojáky postřílet dřív, než by ti stihli vytáhnout meče.
Nastoupili do houfu za zády lasiččího muže. Ten se zasmál a ostře pohlédl králi do očí. Chrysaétos pohled opětoval stejně pevně, ale Viviana si všimla, že mu trochu poklesla ramena. A zdálo se jí to, nebo král opravdu dýchal ztěžka?
„Takže,“ řekl muž s lasiččím obličejem, „budeme muset zabít všechny, nebo nám vydáte ty gaverly?“
Eln vstal a prosmekl se kolem Viviany. Vojáci ho pustili dopředu. Postavil se vedle krále, pohlédl na lasiččího muže a řekl jen dvě slova: „Tygr. Vrah.“
„Á, tohle je náš přítelíček Eln,“ zasmál se lasička. „je vás tu dost, abyste se chvíli stačili bránit, králíku, ale nakonec stejně budete mrtví. Měl jsem dost slušnosti, abych vám dal tuhle šanci. Takže: půjdou ti gaverlové?“
„Tvoje chápání šance je dost pokřivené,“ řekl král. Pak se narovnal a pokročil o něco blíž k lasiččímu muži. „Na tvou otázku mám jedinou odpověď: Certhynijský král nikdy nevydá přátele, s kterými právě jedná, někomu, kdo vtrhne bez pozvání a kdo byl právě označen za vraha důvěryhodnými ústy.“
Nikdo se v tu chvíli neodvažoval předvídat, co se stane. Jen Geodor přimhouřil oči, jako by čekal ránu a Viviana se rozběhla k otci. Cestou vytahovala z pozlaceného pouzdra dýku, jedinou zbraň, jejíž nošení bylo pro princeznu vhodné.
„Jak myslíš. Původně jsem tě chtěl nechat ještě nějaký čas naživu, než přijde hlavní vlna,“ řekl lasiččí muž. „No, uvidíme, jak teď král Certhynie obstojí.“
Chrysaétos o krok ustoupil. Muž zvedl samostříl dirder. Eln skočil dozadu. Vytrhl jednomu z vojáků z ruky meč. Otočil se, dlouhým švihem sekl po muži. Ten uhnul a povolil tětivu. Střela vyletěla. Gaverla se sesunul k zemi s červeně opeřenou šipkou v prsou pod klíční kostí.
To, co nastalo pak, nebyl žádný ušlechtilý souboj vyrovnaných sil, muži s dirdery kosili své protivníky rychle a chladně, bez zbytečného patosu a bez ohledů. K nohám Viviany, která se drala k otci, upadla i jedna z dvorních dam – dusila se vlastní krví a snažila se vyprostit střelu, kterou měla vetknutou v hrdle jako nějakou novou, neobvyklou ozdobu. Když o několik vteřin později o tutéž dámu zakopl Geodor, byla už mrtvá.
Král Chrysaétos stál uprostřed vřavy s holýma rukama, stál nehybně a zdálo se, že se marně snaží popadnout dech. Ve tváři byl bledý jako zimní slunce. Ruce si tiskl na místo, kde v hrudi bilo srdce. Několik kroků od něj stál lasiččí muž, s lhostejným výrazem ve tváři dobíjel vojáky, které za sebou nechali jeho lidé. Právě když Viviana doběhla k otci a objala ho, otočil se lasička k nim a oči mu zle zasvítily.
„Člověk by řekl, že tu bude nuda,“ zvolal, „ale vidím, že se králík postaral o pobavení! Pěkná kurvička, králíku!“
Vykročil k nim.
Viviana vzteky přestala vnímat hluk kolem, všechen pohyb – v zorném poli zbyl jen ten chlap, který se k ní blížil. Pohlédla krátce na svou dýku – byla to salonní napodobenina opravdové zbraně, jak jinak, ale když dá do úderu dostatečnou sílu, když najde to pravé místo, mohla by toho parchanta alespoň zranit. Vzít mu jeho zbraň a skoncovat s ním. Přichystala si dýku v ruce, aby se jí pohodlněji bodalo a nenápadně ji skryla za zády. Lasička to však zahlédl. Jeho tvář ztratila pobavený výraz. Přimhouřil oči.
„Tak ty tak, ty děvko,“ zasyčel a zvedl dirder.
Dýka Vivianě vypadla z rukou, zchromlých úzkostí. Zazvonila o podlahu. Vztek se proměnil v děs. Bylo jí jasné, že stačí nepatrný pohyb lasičkova prstu a zemře. Teď hned, ve slunečném poledni a slunce ani nepřekryjí mraky… Nikdy v životě neměla takový strach ze smrti, ani tehdy ne, když ji Antrof málem nechal popravit. Ani tehdy nebyla smrt tak blízko.
„Ne,“ řekla.
Znělo to jako štěněčí kvíknutí. Lasička se zašklebil, odhalil řadu malých, zažloutlých zubů.
„Chcípni,“ zachraptěl teatrálně.
Povolil tětivu. Viviana zavřela oči. Místo očekávaného nárazu střely do ní však narazilo něčí tělo, upadla dozadu. Vedle sebe slyšela ránu, někdo se tam svalil. Otevřela oči, kolem ní se mihly něčí nohy a zvenku se ozval hlas trubky. Slyšela hlas lasiččího muže, jak velí ústup. A viděla jeho muže, jak utíkají ke dveřím. Pak otočila hlavu a pohlédla do tváře krále Chrysaéta Rysa. Z úst a z nosu se jako červení hádci klikatily pramínky krve. Oči hleděly strnule do prázdna.
Viviana začala křičet.