|
Dolomity
Štíty hor se s blankytem nebe snoubí,
barevné květy cesty vroubí,
modravé hořce a silenky rudé,
blatouchy tady rostou všude,
kde potůčku čiré vody běží,
tak chladné, ruku udržíš tam stěží,
do vlnek vnoříš-li ji něžně,
hned sevřou ji jak okovy vězně.
Vrcholky hor sněhem přikryté,
v něm jen naše stopy vyryté,
když stoupali jsme k nebi blíž,
kde v tunelu jest modlitební kříž
a staré dělo ze světové války,
okénkem chci dívat se do dálky,
však ve výhledu mlha brání,
jež valí se pomalu strání,
prosím vítr, ať ji odvane,
marně, zázrak se nestane.
Z kraje cesty svišť se na nás dívá,
v mžiku se zpět do své nory skrývá,
a kamzíci, jež celé hory střeží,
do kopců příkrých kvapem běží.
Teď míříme k chatě vzhůru,
v dálce skoro vidět není,
kráčíme sněhem, po kamení,
za tím, kdož vymyslel tu dnešní túru.
Z hory vrcholu hledím do dáli,
oči mé radostí by plakaly,
v nádherném cizím to kraji
teď připadám si jako v ráji.
Ačkoliv dnes nebe není jasné,
Dolomity hory jsou překrásné…
|