Kočky

Jemné mrholení z nízko visících temných mraků zahalilo bojiště. Dešťové kapky stékaly po stromech bez listí, dopadaly dolů, na zem pokrytou popelem a krví a zmáčely lidská těla ležící v blátě. Vzduch byl cítit spáleninou, tlejícím listím a smrtí. V dešti dohasínaly ohně a jejich kouř se převaloval nízko u země.
Bojiště mělo obrovskou rozlohu. Táhlo se do nekonečna a jeho povrch pokrývala mrtvá a zmrzačená těla. Krev vzájemných nepřátel společně vsakovala do země. Sténání raněných se mísilo s krákáním havranů a tichými kroky šelem, které sem přivedl pach smrti. Mrholení se změnilo v lezavý déšť.
Ten déšť zahaloval i malou vyvýšeninu uprostřed bitevního pole. Tady nebyly žádné stíny nebo zvířata. Pouze ticho, které rušil jen jemný šelest kapek. Země kolem něj byla rozrytá a spálená. Měla to na svědomí ta těla, která ležela kolem. Těla zahalená v pestrobarevných hábitech zdobených okultními symboly.
Kdesi v dálce se ozval hrom. Blížila se bouře.
Na vrcholku vyvýšeniny stál kamenný kruh. Pár kamenů bylo čerstvě vyvrácených a ožehnutých, ale víc jich už zdolal proud času. Kdysi dávno tu bylo obětiště. Zapomenutý národ ho zde postavil svým neznámým bohům a cosi z nich tu žilo stále. Na okrajích zorného pole se válely chuchvalce šedé mlhy. Celá staletí mrtvé duchy vzbudil pach čerstvé smrti.
V tomto kruhu ležela postava v čistě bílém rouchu. Byla to dívka. Skoro ještě dítě, které povolali, aby bránila svůj národ. Zlaté vlasy se jí rozsypaly po zhnědlé trávě jako svatozář a perlově bílá pokožka zářila do šera. Na hrudi se jí rozlévala červená skvrna, jako by se rozvíjel květ. Uprostřed ní ležel podivný křišťálový přívěšek ve tvaru pěticípé hvězdy.
Umírala.
Celé nebe ozářil purpurový blesk. Zvedl se vítr.
Jasně modré oči hledící bez výrazu do nebe najednou ožily a jedna její ruka sevřela přívěsek. Její rty se zachvěly.
„Proklínám…proklínám všechny, co tuto válku způsobili…všechny, co ji nezastavili…všechny, co v ní bojovali…a proklínám i sebe.“ Dívčin hlas zkrotil déšť i vítr a nad planinou se neslo pouze ticho a kletba. Jednou rukou svírala talisman. „Ale nejvíc ze všech proklínám zrádný národ. My jsme zemřeli. Oni nezemřou nikdy a jejich děti nespatří světlo světa. Nikdy jim nebude odpuštěno…“
Její oči osleply a její hlas odnesl vítr, který se z nenadání zvedl z nehybného ticha. Ruka jí sklouzla z hrudi a pustila Hvězdu její barva teď byla inkoustově černá. Další blesk a další zaječení vichřice.
Bouře propukla.

O 500 LET POZDĚJI
Černé mraky uháněly po ještě černějším nebi hnané silným větrem, a tak déšť, který smáčel planinu a město na ní, chvílemi ustával. Noc byla nevlídná, mokrá a větrná.
Ve věži u brány se otevřely dveře a ven vylezl zarostlý strážný, zabalený v šedé kousavé dece. Náhlý poryv větru nadzvedl jeden její cíp, a tak na chvilku odhalil rezavý kyrys. Muž zaklel a přitáhl si deku k tělu těsněji. Jeho poctivý úmysl obejít městské hradby se vytratil pět kroků směrem do zimy a deště. Chvíli zíral do tmy a pak se se zaklením otočil a práskl za sebou dveřmi.
Černá kočka, která se schovávala v keři, se otřepala, proklouzla kolem strážnice a zamířila podél hradeb směrem k řece. Silný vítr pohazoval mokrým listím a ohýbal zhnědlé stonky trávy až skoro k zemi.
V břehu řeky, nízko nad vodou, zel otvor. Kanál. Kolem něj se šířil odér hniloby a splašků silný tak, že šel skoro nahmatat. Kočka se na chvíli zastavila, ale pak vklouzla dovnitř. Skoro okamžitě ji pohltila černočerná tma. Pomalu, s obezřetností, zamířila do spleti městských stok.
Dno kanálu bylo pokryto odporným mazlavým bahnem a na stěnách se usadil sliz, který místy slabě světélkoval. Kočičí tmavý stín se cílevědomě brodil kalnou a smrdutou vodou.
Ve tmě okolo se s pištěním pohybovaly potkaní stíny. Kočka vždy jen podrážděně mrskla ocasem, ale šla dál. Blátivé dno stoky se stalo kamenným a síť městských kanálů začala houstnout. Ale kočka ani jednou nezaváhala. Proklouzávala spletí stok, až zabočila do úzkého otvoru po levé straně. Po pár minutách ucítila závan čerstvého vzduchu.
Vylezla ven v úzké slepé uličce. Kromě odpadků v ní byly ještě dveře z bytelného dřeva, jejichž mohutné mokré kování se matně lesklo v záblescích světla z pochodně na rohu.
Znovu se rozpršelo.
Kočka se zlostně otřepala a jemně mňoukla. Dveře se téměř v zápětí tiše otevřely. Uličku zaplavila zlatavá záře a ona vběhla dovnitř.
Zelenooký blonďák s rukou na klice zase nehlučně zavřel a podíval se na kočku. Ale ta už byla pryč. Místo ní tam stála mladá žena a ždímala si černý a v tuto chvíli i mokrý tlustý cop. Zlatavé oči pod mírně skoseným temným obočím se podívaly na muže u dveří.
„Ahoj Desi.“
„Nazdar Beryl.“ Pak zavětřil. „Smrdíš.“
Beryl se vzdala dalších pokusů zbavit se páchnoucí vody ve vlasech a otevřela dveře vedoucí do kuchyně. U rozpálené plotny se činila mladá žena s kudrnatými měděnými vlasy volně svázanými v týle. Když se otočila, Beryl právě otvírala dveře do koupelny.
„Ahoj, Beryl. Jestli se chceš vykoupat, připravila jsem ti lázeň.“
Ale to už mluvila k zavřeným dveřím.

Beryl v koupelně ze seber shodila smradlavé šaty a s odporem je hodila do kouta. Pak se pomalu a labužnicky ponořila do kouřící vody ve vaně. S unaveným povzdechem si opřela hlavu o kraj a zavřela oči.
Cítila, jak se její tělo uvolňuje a dovolila svým myšlenkám, aby se vrátily do minulosti.
Už byli tady ve městě tři měsíce. Přípravy byly hotové a čekali už jen, až se k nim připojí i její otec, když od něj přišel vzkaz…nemohu přijít, něco se stalo. Byl bych rád, kdyby ses vrátila…Okamžitě se vydala na cestu. V nížinách panovala ještě panovalo babí léto, ale v severních průsmycích už napadl první sníh, a jak postupovala dál na sever, počasí se horšilo. Ještě na koni projela jehličnaté lesy Eüntiru, ale na ledových pláních za ní kůň pošel. Domů dorazila hladová a zmrzlá, ale dorazila. Jenže ne včas. Její otec už byl mrtvý. Když byl na cestě za ní, napadli ho a pobodali Lovci. A novou vládkyní – layrnem jejího lidu se stala ona.
Beryl si povzdechla.
Před pěti sty lety byl její národ hrdým a krutým národem bojovníků. Všichni je nenáviděli a báli se jich. Panovníci si je najímali, aby za ně vedli války. I když byli velmi drazí, výsledek byl vždy zaručený. Když se pak rozpoutala ta válka, jejich tehdejší vůdce přišel na způsob, jak pro ně získat nejvíc. A tak zradili a stálo je to všechno.
Díky kletbě přestali stárnout ale zároveň přestali mít děti. Jejich proměny už nemohli přivolávat kdy chtěli, ale jenom v noci. Stříbro je zraňovalo. Pak se odněkud z minulosti znova vynořili Lovci a začali je štvát a zabíjet. Její lid prchnul na sever. Ale ani tam neměli klid. Jedinou možnost jak přežít, nebo také konečně a bezbolestně zemřít, představovala Hvězda, klíč k prokletí. Nikdo nevěděl, co by se stalo, kdyby dostal někdo z jejich layrnů dostal hvězdu do ruky. Kletba mohla zmizet a oni by možná žili dál. Nebo by byli zaplaveni časem, který se jim až doteď vyhýbal.
Jenže Hvězdu měli Lovci. Celá staletí se ji její lidé bezúspěšně pokoušeli ukrást, vybojovat, ale Lovci ji střežili příliš dobře.
A teď jim ji předložili jako na stříbrném tácu, když ji poslali jako svatební dar princezně Západní země.
Samozřejmě že to byla past. Ale oni už jinou možnost neměli.

Beryl vylezla ven z vody teprv až byla úplně vychladlá. Pak si oblékla čisté šaty, které ležely na židli vedle vany a otevřela dveře do kuchyně.
Rusovlasá žena a Des seděli u stolu a tiše se spolu bavili. Jakmile Beryl vešla, žena se postavila, přišla k ní, poklekla a položila si její ruce na čelo.
„Ar layrn ty iam mar netoch ra-am.“ Jsi můj velitel a máš mou věrnost.
Beryl se trochu zamračila.
„Nech toho, Laylo, to není nutné.“
Layla neodpověděla, ale vstala a Beryl objala.
„Je mi to tak líto. Měla jsem ho ráda.“
Beryl se jemně vyprostila z jejího objetí.
„Jediné, co můžeme dělat, je konečně a jednou provždy to vyřešit.“
Podívala se Dese. Ten zůstal sedět na židli, ale pozoroval ji s tichou účastí v očích.
Její otec mu před třemi roky zachránil život. Stali se z nich přátelé a právě kvůli tomu přátelství jim teď Des, vlastním jménem baron Desmond z Arnassu, pomáhal. To, že zároveň byl nejlepší zloděj a špeh v království, byla výhoda navíc.
Když se Beryl posadila, Des, jakožto jejich hlavní informátor, se postavil a spustil:
„Hrad je v obležení. Stráže jsou všude a mají příkaz zastřelit na palácových pozemcích všechno, co se hýbe a nemá k tomu povolení. Koneckonců ten sňatek má ukončit tři sta let nepřátelství mezi Západním královstvím a Geneajským vévodstvím a ne všem se to líbí.
Zvlášť pohraniční lordi dost ostře protestují, ale člověk se jim nemůže divit. Během vzájemného plenění si někteří z nich dost nahrabali a představa, že to skončí, jim doslova vhání slzy vzteku do očí.
A ani královští snoubenci nejsou moc nadšení. Povídá se, že se princeznička zamilovala a prý dokonce vypila i nějaký jed, aby vypadala, jako že je mrtvá. Jenže tomu apatykáři, který jí jed míchal, se něco strašně nepovedlo a princezna, místo aby ztuhla, dostala příšerný průjem.“ Des se uchechtl. „Apatykáře pověsili a princezna je teď jako beránek.“
Beryl ho přerušila: „A co Hvězda?“
Des rychle zvážněl: „Minulý týden, před pěti dny, do města přijela delegace Lovců. Král je pozval osobně. A přinesli s sebou svůj dar. Ten je teď uložený spolu s ostatními v královské pokladnici,“ a než se Beryl stačila nadechnout, dopověděl, „a ne, tam se nedostaneme. Ale máme tu jednu pro nás moc užitečnou tradici, která se týká královských svatebních darů.“
„No jo, výdobytky civilizace,“ zamumlala Layla.
„Zítra odpoledne si budou naši snoubenci prohlížet a ‘schvalovat‘ svoje dary. Večer bude hostina a příští den ráno budou darům žehnat nejvyšší kněží. Aby ty truhly a krabice nemuseli pořád přenášet tam a zpátky, budou přes noc zamčené v jedné místnosti na hradě.“
„Zbývá už jenom taková drobnost. Dostat se dovnitř,“ zapřemýšlela nahlas Beryl.
Des se zatvářil ublíženě.
„Dámy, vy pořád zapomínáte, že jsem baron. Mám pozvánku. A tímto využívám své možnosti přivést si s sebou doprovod.“

Lezavé mrholení nesené silným větrem nepřetržitě smáčelo celý kraj, jako ostatně vždy v pozdním podzimu. Bylo nevlídně, zima a hlavně mokro. Pravidelné deště napájely půdu, aby přečkala další suché parné léto, které ji čekalo. Pole byla dávno sklizená a celý venkov se chystal na nadcházející svátky. Šlechtu sice půda živila, ale jejich zájem o ni byl minimální. V době slizně sice většina z nich odjela na svá panství, ale poté se okamžitě vraceli do hlavního města, aby na zdejších plesech a bálech spláchli odpornou chuť venkova. A tak bylo každý večer město plné kočárů křižujících ulice z večírku na večírek. Dnes však všechny mířily jedním směrem. Na hrad.
Jeden po druhém vjížděly na nádvoří, kde nachystaná pážata pomáhala šlechtě vysednout. Pak přišel na řadu černý lakovaný kočár tažený dvěma obrovskými grošáky. Než k němu páže stačilo přiskočit, dvířka se rozlétly a ven vystoupil světlovlasý muž v blankytně modrém sametu a sám pomohl vystoupit dvěma dámám. Ty se pak do něj zavěsily a všichni tři zamířili k otevřeným dveřím do hradu. Z obou stran u nich stála stráž navlečená ve slavnostní uniformě. Muž jim jen zběžně zamával před očima kusem pergamenu, který byl opatřený královským znakem, a muži sklonili zbraně a pustili je dál.
Po hlavní chodbě, vedoucí do sálu, korzovali lidé, sloužící s podnosy jídla a pití a taky stráže. Dvě ženy a muž s tlumeným chichotáním zahnuli do jedné z menších neosvětlených chodeb, které ústily do té hlavní. Téměř okamžitě jim zahradil cestu uniformovaný strážný. „Promiňte, mylorde, ale sem mají hosté vstup zakázán.“
Muž se spiklenecky rozhlédl a hlasitým divadelním šepotem řekl strážnému: „Já vím, dobrý muži, já vím. A právě proto jsme sem i s mým doprovodem zamířili,“ popleskal obě ženy po zadnicích.
„Já a tady moje společnost se chceme uchýlit někam, kde bude soukromí, jestli chápete, co tím myslím.“
Muž se naklonil blíž ke strážnému a z jeho dechu zavanulo víno.
„Samozřejmě, že to nechceme zadarmo,“ prohlásil a strčil strážnému do ruky dva zlaťáky. Strážný se chvíli zabýval možností, že by se opilý a nadržený lord motal po hradě a dělal neplechu, ale příjemný chlad a tíha zlata v jeho ruce ho přesvědčily, že je to možnost zcela mizivá. Na sadil kamennou tvář: „Nikdy jsem vás neviděl, mylorde.“
„Já vás taky ne, dobrý muži. Jdeme, holubičky.“
Za tlumeného chichotání zmizeli za rohem.

Ve ztichlé liduprázdné chodbě ve třetím patře se pomalu a potichu otevřely dveře vedoucí na schodiště, které obyčejně užívalo jen služebnictvo. Ven vyklouzly tři stíny v pestrých společenských šatech. Opatrně se plížily po špatně osvětlených chodbách, až zastavily u jednoho rohu, za kterým se rozlévalo světlo pochodně a hovor strážných. Zdálo se, že mezi stíny proběhla tichá výměna názorů, až jeden z nich, v ženských šatech, se vytratil dozadu do šera.
Oba strážní měli za sebou dlouhou a jednotvárnou službu, když hlídali dveře v poschodí, kam nikdo nesměl, a kde se taky ještě nikdo neukázal. Čekání, až je vystřídají, si krátili drbáním a popíjením ze džbánku, který jim nějaká dobrá a uznalá duše nechala poslat. Když zaslechli cupot střevíčků, šustění sukní a ženský vzlykot, oba se překvapeně zadívali do chodby. V té chvíli odtamtud vyběhla žena.
Rusé vlasy měla ošklivě pocuchané, v očích děs a velice zajímavě rozvázaný živůtek, jak si stačili všimnout ještě předtím, než se jim zhroutila do náruče.
„Ó bohové, ještě že tu jste. Já…“ přepadl ji záchvat pláče „já se bojím a nevím, co mám dělat.“
Strážní se na sebe vyděšeně podívali a pak jeden z nich neohrabaně poplácal ženu po rameni.
„To bude dobrý madam. A…hmm…Co se stalo, že sem tak smělej?“
„To zvíře…to zvíře se mě pokusilo…se pokusilo…huhuhúúúúúúúúúúú.“
Strážný ji znova poplácal. Druhý vytáhl nepříliš čistý kapesník a strčil jí ho do ruky.
„A já…nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem…škyt…vzala tu sošku a praštila ho a on se teď nehýbe a já …HÚhubuhúúúúúúúúúúúú.“
Strážní se po sobě podívali. Konečně něco, co trochu pohne s tou nudou. A možná že z toho bude docela zajímavé sousto do hradní drbárny. Žena zvedla hlavu a slzavýma očima je prosila o pomoc.
„Mohli byste jít se mnou zpátky? Já-já se bojím…“
Strážní chvíli nerozhodně přešlapovali na místě, ale pak jeden z nich mužně nadmul hruď.
„Veďte nás, paní.“
Žena se po nich vděčně podívala a všichni tři pak zamířili za roh. Ozvaly se dvě rány, pak dvojí zadunění, jakoby něco těžkého spadlo na zem, šoupání a zvuk zavíraných dveří. Zpoza rohu pak vyšel Des, Beryl a Layla, která si právě zavazovala živůtek.
„Ti se neproberou dřív, než zítra v poledne. A další je mají vystřídat až nad ránem,“ oznámil jim Des, zatímco zkušeně ohmatával zámek. Pak vytáhl z kapsy kruh, na kterém byla zavěšena spousta různě silných a různě tvarovaných drátků. Jeden z nich strčil do klíčové dírky a jemně s ním pohyboval, až zámek nakonec tiše klapnul a otevřel se.
Dveře byly tlusté, z bytelného dřeva pokrytého železnými pláty, a otvíraly se špatně. Za nimi ležely na stolech a na zemi truhlice a truhličky. Byly z různých druhů dřev a kovů, ale všechny měly jedno společné. Bytelně vyhlížející zámky. Des jeden z nich opatrně vypáčil. Z černé lakované skříňky zamrkaly temně rudé kameny velikosti křepelčích vajec. Na stěnách místnosti hořely pochodně a jejich svit se přeléval po leštěných ploškách jako mihotavé řeky krve. Des těžce polkl a skříňku s bolestným výrazem zase zavřel a odložil.
Jednu podruhé prozkoumávali truhly, truhlice a truhličky, až Beryl narazila na tu pravou. Stála až úplně v rohu, na malém stolku. Byla z obyčejného hnědého dřeva ale v zámku, který vypadal ještě neobvykleji a pevněji, než ostatní, byl vyleptán reliéf plachtícího dravého ptáka. Když se nad ni Des sklonil, Beryl jenom zašeptala: „Nejdřív se přesvědčíme, jestli je to uvnitř.“
Položila ruce na dřevo a soustředila se. Správně by teď měla cítit tep Hvězdy, dávno mrtvého dívčího srdce, ale necítila nic. Truhlička byla prázdná.
Beryl od ní odtrhla ruce a vztekle si zamumlala pár nadávek. Samozřejmě že by ji sem nevzali. Stejně dobře jim posloužila jenom ta fáma, že to udělají. Takže radši nic neriskovali.
„Co je?“ zeptala se nedočkavě Layla.
„Není tam, nevzali ji sem. Všechno to bylo zbytečné…sakra.“
„Počkej,“ přerušil ji Des, „to nemusí být pravda.“
Obě dvě se na něho vyčkávavě podívaly.
„Naše princezna má velice ráda neobvyklé věci. Je možné, že se jí nechtělo čekat, až bude po svatbě a buď ji už má na sobě, nebo si ji nechala odnést do svých komnat.“
Beryl zúžila oči.
„Tak dobře. Půjdeme se podívat.“

V obrovské síni bylo horko k zalknutí. Množství lidí se mačkalo u stěn a u stolů a další páry kroužili na přeplněném parketu. Tím vším se proplétali sluhové s podnosy jídla a pití. Vůně občerstvení se mísila s parfémy přítomných dam a odérem lidského potu. Hudbou, kterou produkovala skupinka muzikantů na balkóně, probleskoval smích a hovor. Šustil satén a hedvábí a blýskalo se zlato, stříbro a drahokamy. Nejvyšší šlechta v zemi byla ve svém živlu.
Pod maskou nezávazné přátelské diskuse se tu kuly pikle, nevěry a obchody za tisíce zlatých. Dveře do vnitřní hradní zahrady byly otevřené, stejně jako schody na galerii, která obkružovala ve výšce prvního patra celý sál, ale kromě občasného párečku, který potřeboval soukromí, se tam nikdo nehrnul. To nejdůležitější se dělo tady dole.
Davem u dveří se pomalu prodírala Beryl. Výraz na její tváři nemohl nechat nikoho na pochybách, že jeho majitelka je krajně nespokojená. Taky měla proč. Princezniny komnaty byly hlídané mnohem líp, než pokoj se svatebními dary. Cesta tam zahrnovala šplhání po římsách a prolézání oknem a i když její pokoje třikrát důkladně prohledali, nenašli nic. Jestli na sobě princezna nebude Hvězdu mít…
Dav se na chvíli rozestoupil a ona zahlédla Dese a Laylu, jak na ni kývají. Když k nim přišla, pošeptal jí Des do ucha: „Podívej se na pódium.“
Přímo před nimi se tyčila dřevěná konstrukce potažená rubínovým sametem, vyhrazená pro obě královské rodiny. Princezna, která seděla na zdobené židli naproti Beryl se na okamžik otočila. Když se zase obrátila zpět, Beryl jí jako na povel zazírala do výstřihu.
Byla tam. Osud jejího národa se houpal na hrdle neduživé princezničky. Zdálo se, že tvar pěticípé hvězdy je vyplněný absolutní temnotou, kterou tu a tam rozsvěcovaly oslnivě bílé jiskřičky, jako hvězdy za hluboké letní noci. Beryl od té podívané nemohla odtrhnout zrak.
„Tak co teď?“ zeptala se tiše Layla.
Beryl s sebou cukla a nepřítomný pohled z jejích očí zmizel.
„Počkáme, až si půjde lehnout, pak se vrátíme do jejího pokoje a –„
Šum hlasů v sále najednou změnil tóninu. Dav se rozestoupil, aby udělal místo muži, který právě teď sestupoval po schodech z galerie. Ruce měl založené v rukávech stříbrošedé jednoduché kutny, která měla v oblasti srdce černou nití vyšitého dravého ptáka. Měl dlouhou asketickou tvář, kterou mívají učenci, a prázdný temný pohled nájemného vraha.
Beryl ho znala. Byl to Xanth, velmistr řádu Lovců. Řádu, který se kdysi v dávných časech rozhodl zbavit zemi zla. A tak ze sebe udělali zabijáky a z každého, kdo se jim postavil, mrtvolu.
Xanthův pohled se upíral přímo na Beryl.
„Zdravím tě, Kočko. Konečně se můžeme seznámit.“
Jemně pokynul ke dveřím, které vedla ze sálu. Odněkud se vynořilo pět šedých kuten, které je zavřely.
„Znával jsem tvého otce, příjemný člověk,“ zamlaskal, „taková škoda. Je mi to líto.“
„Ale ne, není,“ zavrčela Beryl.
Xanth potřásl hlavou.
„Máš pravdu, není. Byl zrůda a zasloužil smrt. Ty jsi taky zrůda,“ Xanth lusknul prsty a jedna z šedých kuten mu podala meč, „a taky zemřeš.“
Layla se nepatrně pohnula.
„Ale, ty sis s sebou přivedla i nevlastní sestřičku. Pro ni tu taky mám společnost.“
Obrátil se na galerii a měkce zvolal: „Raughu!“
Na balkoně nebylo nic, jenom stíny A jeden z nich se pohnul. K zábradlí se přiblížila vysoká hubená postava. Celou ji zahaloval černý plášť s kápí. Pak zábradlí plavně přeskočila a z výšky sedmi metrů lehce doskočila na zem.
Výkvět šlechty, doteď strnulý v šoku, se s kňouráním začal mačkat po stranách a snažil se splynout se zdí.
Postava vykročila směrem Layle. Když stanula před ní, sálem se znovu rozhostilo ticho. Z postavy vycházel zvláštní pach. Smrt, uvědomila si Beryl. Černý plášť dopadl na zem. Nikdo si ani nestačil všimnout nahoty muže pod ním, když jeho tělo začala v závratné rychlosti pokrývat dlouhá šedá srst. Lebka se mu zploštila a protáhla v čenich a z beder mu vyrostl dlouhý chlupatý ocas. Před nimi teď stál vlkodlak a hluboce zavrčel.
Xanth se zasmál.
„A aby to všechno bylo fér, baron z Arnassu,“ obrátil se teď na Dese, „může zkusit své štěstí s mými učedníky.“
Pět šedých kuten vytáhlo sedm mečů. Jeden z nich hodili Beryl a druhý Desovi. Pak udělali kolem Dese kruh a oddělili ho od Beryl a Layly.
Vlkodlak znovu zavrčel. Layla mu udělala krok vstříc, ale než se její noha stihla dotknout země, stala se z ní tlapa obrovské pískově zlaté kočky. Obě šelmy začaly s temným mručením kroužit okolo sebe.
„Tak, má drahá Beryl, udělal jsem, co jsem mohl,“ Xanth se pousmál, „ať vyhraje ten lepší.“
Zvedl meč a zaútočil, a jako by to bylo znamení, vrhly se i kutny a vlkodlak do útoku.
Šlechta se jako měňavka přelévala sálem, jak se snažila udělat bojujícím skupinkám místo. Lidé vzlykali, křičeli, pár jich omdlelo a někteří začali zvracet. U dveří byl obrovský chumel lidských těl, jak se všichni snažili dostat ven.
Boj obou šelem byl příliš rychlý na to, aby se dal pozorovat. V jedné chvíli to byl jen rozmazaný spletenec šedé a zlaté a v další chvíli stála písková kočka nad škubajícím se tělem vlkodlaka, kterému prokousla hrdlo. Layla, která se okamžitě proměnila do lidské podoby, klečela nad mršinou, prskala a plivala vlkodlačí krev a snažila se ji utřít lemem šatů.
Pak se divoce rozhlédla kolem.
Des na opačném konci sálu právě vytahoval meč z posledního učedníka. Měl rozseknutou tvář a byl pořezaný na rukou a na stehně, ale vážně zraněný nebyl.
Des se ale na Laylu nepodíval. Pohled upíral někam za její rameno. Otočila se.
Beryl a Xanth stáli těsně u sebe. Ani jeden z nich se nehýbal. Až Beryl se zachvěla a v očích se jí objevila bolest. Xanth prožíval svůj triumf. Díval se na umírající Kočku a ani si neuvědomoval mrazivý pocit, který se mu šířil z břicha do celého těla, až jako ledový hádek obtočil i jeho srdce. Teprve pak se podíval dolů, na Berylin meč zabořený až po jílec do jeho těla.
„Ne…“
V tom nevěřícném slově byl celý jeho vztek.
„Ale ano.“
Beryl pustila jílec meče a Xanth se zhroutil. Když se otočila k Layle a Desovi, jednu ruku si tiskla na krvácející bok.
Layla k ní přiskočila a podpírala ji, dokud nenašly židli. Pak ji na ni posadila a prohlédla ránu.
„Máš štěstí. Jsou to jenom svaly.“
„Ale bolí to.“
Des se ulehčeně zašklebil: „Beryl, neříkej, že z tebe stala zrovna teď citlivka.“
Layla se na něho zamračila.
„Moc se nesměj. Ty jsi další na řadě.“
Pak se znovu obrátila k Beryl a začala připravovat provizorní obvaz.
Ještě pořád absolutní ticho v sále přerušilo zadunění. Pak další. A další. Beryl si nejdřív myslela, že je to její srdce, co jí tepe v uších, ale tlukot byl neustále hlasitější. Zdálo se, že vychází z blonďaté princezny, která se vyděšeně tiskla do náruče své šokované matky. Pak v jejím výstřihu něco zajiskřilo. Hvězda.
Beryl se vyškubla Layle a vykročila směrem k princezně. S každým jejím krokem se tlukot stupňoval. Vyděšená princezna se schoulila do klubíčka, ale pak se, jako loutka na provázku, napřímila, strhla si Hvězdu z krku a podala ji Beryl do zakrvácené dlaně.
Pochodně zhasly. Drobné jiskřičky oslnivé záře ve Hvězdě začaly mizet a objevovat se v rytmu tepu. Pokaždé blíž a blíž k povrchu. A pak první z nich opustila temnotu a vklouzla do síně. Další a další se rojily za ní a utvořily hvězdný vír, který se dotýkal stropu.
Do tlukotu srdce se zamíchal jiný zvuk. Další pravidelné dunění, ale v jiném rytmu. Stovky, tisíce nohou v pochodu. Tma na galerii kolem síně ještě zhoustla. A pak se stíny pohnuly. Z temnoty vyšel první muž a další ho následovali. Pěšáci s příšerně znetvořenými těly. Někteří bez nohou, nebo bez rukou a v očích jim plál matný žár. Za nimi přijížděli velitelé na stínových koních, ze kterých už zbyly jen kostry potažené kůží. Všichni, s pozvednutými zbraněmi, mířili na dívku, která stála uprostřed hvězdného roje. Ale sotva se každý z nich dotknul světelného víru, zmizel, a jedna jiskřička zmizela s ním.
Přicházeli další a další, tisíce stínů dávno mrtvých mužů. Mohlo to trvat minuty, ale i celá staletí. Pak zmizel i ten poslední. A uprostřed temnoty se chvěla poslední jiskřička záře. Čekala. Oni všichni čekali.
Z temnoty se vyloupl bledý dívčí stín. Druidka s nenávistným žárem v mrtvých očích natáhla ruku směrem k dívce uprostřed místnosti. A na dlaň jí s tichý, spokojeným zabzučením dosedl poslední zlomeček záře. Nenávist z očí se vytratila. V myslích se jim rozlehl povzdech a slova.
„Tak dlouho jsem čekala…“
Pak sevřela jiskřičku v dlani a zmizela. Pravidelný tep Hvězdy v temnotě, která zahalila síň, zeslábl, zakolísal a ustal.
Pak se s povzdechem, jakoby se probouzely z dlouhého spánku, vzňaly pochodně.
Otřesená Beryl rozevřela dlaň. Ležel v ní kousek čirého křišťálu, neobvyklého tvaru, na kterém zasychaly zbytky její krve.
„A je to. Skončilo to.“
Pak se podívala na Laylu.
„Nejsme mrtvé.“
Layla se nejistě usmála.
„Vypadá to, že ne.“
Beryl obrátila svou pozornost zpátky ke hvězdě. Její další slova zněly pevněji.
„Půjdeme.“
Nikdo se jim v tom nesnažil zabránit.

O 20 LET POZDĚJI
Vypukla další válka. Zase umíraly tisíce lidí. Zase bude bída a hlad.
Král země západní a vévoda Geneajský zlostně bouchl pěstí do stolu, na kterém měl rozloženy taktické mapy. Poté, co jeho tchán před sedmi lety zemřel, šlo všechno od desíti k pěti. Východ využil nejisté situace a zaútočil. Král věděl, že se mu ubrání, ale za jakou cenu. Zavřel oči. Pokud se bude opakovat hladomor jaký byl před pěti sty lety, nebude mít komu vládnout. Chvíli se nehýbal, až dokud nebylo nutkání tomu všemu utéct příliš silné. Pak vyšel ven ze stanu a zadíval se na oblohu. Vzdálené hvězdy studeně bleskotaly na černém nebi. Před ním se táhla do nedohledna pláň plná hořících ohňů. V jejich svitu se rýsovaly podivné špičaté střechy stanů východních generálů. Byly sotva kilometr daleko, ale zrovna tak mohly být na měsíci.
Najednou se kolem nich začali rojit vojáci. Ze vzdáleného ležení se začaly ozývat zvuky boje. Několik stanů vzplálo a v rudé záři ohně se míhaly temné siluety. A ne všechny byly lidské. Podivné obrysy se brzy ztratily, ale rozruch neustával. Naopak. Šířil se jako požár, až byla na nohou obě ležení. V té chvíli byl už král ve stanu i se svými generály. Před nimi stál úplně obyčejný tuctový muž. Špeh.
„Někdo povraždil všechny jejich vyšší důstojníky, Vaše veličenstvo. Ve spánku. Všichni měli rozsápané hrdla. Nikdo neví, co má dělat. Už teď začali někteří utíkat.“
Král se zvedl a chvíli nevidomě zíral na plátěnou stěnu, zatímco vzdával bohům díky. Když se otočil, byl už zcela vyrovnaný.
„Pánové, zdá se, že válka skončila.“

Blížilo se svítání. Zadní strana králova stanu se najednou nadzvedla a temný stín vklouzl dovnitř. Král se začal opatrně šmátrat po zemi ve snaze najít jílec svého meče.
„To nebude nutné.“
Před ním stála mladá dívka. Tlustý černý cop jí padal pod pás a zeleno-zlaté oči jej s klidem pozorovaly.
Pohybem tak rychlým, že jej nestačil sledovat, ani na něj nijak zareagovat, mu něco hodila do klína.
„Dluh je splacen.“
Pak se otočila a odešla, aniž by ji v táboře kdokoliv zahlédl.
Matný záblesk upoutal královu pozornost. Na přikrývce ležel přívěsek z čirého křišťálu ve tvaru pěticípé hvězdy.