Jaký otec takový syn? I.kapitola-pokračování

Všichni jako by dostali povel od nejvyššího důstojníka. Otočili se na pana Blacka a zdálo se, že si teprve někteří všimli mladého Johnnyho, jelikož si ho zálibně prohlíželi. Johnny si instinktivně podepřel bradu a vzhlédl ke svému otci. Vypadalo to, že má pan Black jako jediný vysokou židli, nejspíš měla vyvolávat větší úctu a respekt. „Zdravím vás všechny a zároveň vás vítám ve svém domě,“zdálo se, že projev pana Blacka je předem pilně nacvičený. „Bylo by asi nejrozumnější, kdybych vás zprvu seznámil se svým synem, jmenuje se Johnny.“ „Tak mě těší, já jsem Montago.“ promluvil z nenadání muž tmavší pleti s vlasy černými jako úhel. „Takové zbytečnosti bych teď neřešil…“zasmál se přidušeně pan Black a pokračoval. „Když už všichni znáte Johnnyho,“ každé slovo až nepřirozeně protáhl, jako by ho vlastní vyprávění nudilo k smrti. „bylo by nejlepší, kdybychom zase pro změnu my seznámili s jeho hlavní rolí…“ Johnny povytáhl obočí, avšak jediné slovo nepromluvil. „Potřebujeme s něčím pomoc, s jednou věcí…“ všichni souhlasně pokývli hlavami. Jediný Johnny snad nevěděl o čem je řeč, a tak se zmateně poohlížel po nějaké únikové cestě. „Zřejmě jsem tu jediný, kdo absolutně nechápe co se tu právě řeší…“promluvil nakonec. „Víš synu, musím uznat…že si opravdu jediný, kdo nemá páru co se tu děje…“ V místnosti panovala stejně nevraživá atmosféra, jako toho večera v autě pana Blacka. „Když tedy dovolíš, seznámím tě s příčinou návštěvy mého domu. Před několika dny, jsem potkal jednu ženu-.“ „Mě, ale nezajímá tvůj citový život!“ utrhl se na něj Johnny, v tu chvíli připomínal sopku před výbuchem. „Když mě nenecháš domluvit, nic se nedozvíš!“ křikl pan Black tak nahlas, že se zachvělo sklo vitríny. Johnny se radši dal na ústupovou cestu a jen zvedl ruce nad hlavu a zkřížil nohy. „Ta žena se jmenuje Meryl, má úžasný charakter, ne že by byla svatoušek. To tedy ne. Se zákony si nedělá těžkou hlavu, to věru ne. A jak jsem říkal má úžasný charakter. Takže mi nabídla stejně tak úžasnou práci…“pan Black se zřejmě snažil ještě zhoršit, už tak velice nezdravě napjatou situaci. „Je to práce mnohem, mnohem většího kalibru než prodávat kradená auta, to ti můžu zaručit. Jedná se o to, že, že potřebuji tvou..tvou pomoc.“ „Ještě stále nechápu…“řekl Johnny tak tiše, že ho slyšeli jen nejbližší sousedé, zdálo se, že jeho nervy jsou v tuto chvíli již rozcupované na kousíčky. „Nic nezákoného dělat nebudu, takže…když dovolíš, mám ještě spoustu práce…“už se zvedal k odchodu. „Ne, zůstaň tady!“ křikl pan Black tak silně, že sebou téměř všichni u stolu nepatrně trhli. Johnny znovu zaujal své původní místo. „Je to zcela legální, takže nemusíš mít strach z toho, že by do tvého čisťounkého rejstříků přibil byť nejmenší puntíček. Jde o majetek jednoho staříka…“ zrychlil pokračování pan Black, jelikož se obával dalšího nečekaného vzepření svého syna. „ Nejedná se však o majetek jen tak ledajaký, jeho sestřenice z daleké Austrálie nedávno zemřela,“ udělal uměle lítostivý pohled. „stařík , jako jediný příbuzný, zdědil všechen její majetek. A tím je dům. Každý by si řekl, dům, co je na něm tak zvláštního a vzácného, avšak v tom domě je ukryto jmění, nám zatím neznámé…“ pan Black se znenadání zamyslel, jakoby hledal správná slova. Nakonec si však jen usrkl z poháru s vodou. „Její dům skrývá velké tajemství, a tím je tajná chodba do které je vstup z domu, ale na žádné z map domu není zakreslená, snad jen na jedné, která je ovšem velmi nepřístupná. Vlastní jí totiž vnučka staříka, a to je tedy tvůj úkol, získat pro nás ten plánek…“ „Ještě jsem neřekl ano!“rozhořčil se Johnny. „ Milý Johnny, myslím, že vlastně v dané situaci nemáš na vybranou. Ty to buď uděláš a mé peníze z tvého účtu nezmizí nebo to zkrátka neuděláš a prachy tam už nebudou…“ „A co je tak vzácného, co se tam nachází?“ „Je tam tolik archivních věcí, že bys s tím zaplnil svůj malý byteček. Přilby, koruny, šperky, staré peníze, staré knihy. Za hranicemi o to bude určitě velký zájem…“na jeho tváři hrál líbezný úsměv. „No dobrá, ale jak mám ten plánek získat?“ promluvil Johnny téměř smířený se svým postavením. „Velice jednoduše Johnny, skrývá se v její staré hrací skříňce-.“ „Moment, a kdo je vlastně ten stařík?“ „Na to bych úplně zapomněl, je to ten starej nevrlej, no jak se jenom…“ „Mc Millan“ promluvil z druhé strany stolu jakýsi menší muž, který se zdál být už delší dobu nervózní. „Děkuji ti…Harolde…“ Johnny jen pokývl hlavou, byl to ten stařík, který si den co den stěžoval na rámus na ulicích, který vycházel z Manhatanu. „Jeho vnučka se jmenuje Amanda a za dva dny přijede navštívit dědečka, zdrží se asi tak…měsíc. Takže tvůj úkol…Budeš dolejzat, podlejzat, jen aby ses s ní spřátelil, potom bude snadné se dostat do jejího pokoje, kde se také nachází ta skříňka ve které je plánek. Máš na to přesně týden, za týden budeš stát před mým dome s plánkem v ruce, druhý týden pojedeme do Austrálie, obhlédneme situaci a třetí týden ty věci dostaneme z toho proklatýho baráku, jelikož čtvrtý týden jede do Austrálie McMillan a stačí jeden jediný jeho podpis a dům bude srovnán se zemí…Jasný?“ všichni svorně přikývli a Johnny se chystal k oddchodu. Byl už téměř u dveří, když se naposledy ohlédl a zvolal. „Jdu si užít poslední dva dny svobody a mimochodem, pánové, převelice mě těšilo.“ Než se kdokoli zmohl na jediné slůvku, Johnny zmizel ve dveřích…