Světlo Löniru - kapitola 6

Silihkir

V noci brečel. Snažil se to přemoci, vadilo mu světlo kolem, skutečnost, že je na očích sestrám a doktorovi, ale nakonec přemohl pláč jeho, ne naopak.
Uvědomil si, že je sám, konečně to došlo všem částem jeho mozku a to nebylo nic malého. Sám… Noc za velkými okny byla černá, neproniknutelná. Ani hvězdu nevidět.
Měl čas přemýšlet o svém životě a taky to dělal, ať chtěl, nebo nechtěl. Vlastně to znamenalo zkoumat samotu. Samotu, kterou zkoušel prolomit malováním. Byl si jist, že by na výtvarné škole našel dost lidí, s kterými by si rozuměl. Kdyby neudělal tu blbost, mohl by to příští rok zkusit znovu. Vlastně jen zvoral přijímačky. Byla to jeho chyba, prostě se na ně vykašlal. A teď už nemá šanci začít znovu.
Máma ho vyhodila. Sakra, jeho máma ho vyhodila!
Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale byl si dobře vědom toho, jakou cenu má v jeho životě domov. Jistota. Ztratil obojí. Znamená to, že už nemá co ztratit. Co bude dál? Pasťák?
Převaloval to slovo na jazyku jako nesežvýkatelný kus masa. Chutnalo syrově. Nejhorší bylo vědomí, že za všechno mohla jen jeho blbost.
Kluci, napadlo ho, ještě mám partu!
Ne, řekl si vzápětí, mám hovno. Nikdy to nebyla moje parta. Patřil jsem tam? Ne. Měl jsem někdy pocit, že jsem spokojenej, šťastnej? Ne. Poslední dobou mi připadali omezený a dřív jsem pořád musel bojovat s Čendou, kdo bude mít hlavní slovo. Proč jsem to s nima teda táhnul?
Protože jsem nikoho jinýho neměl.
Holky? Ty, který se mnou chodily, byly jen k jednomu. Nepotkal jsem žádnou hezkou a současně chytrou. A že jsem nechodil jen s jednou.
Smutek. Slzy mu tekly po tvářích, pozoroval, jak dělají tmavé fleky na polštáři, vsakují se a mizí.
Na co jsem si hrál? Drsňák, pohodář, co sere na všechno. Jo, sral jsem na všechno, až jsem do těch sraček spadl. Je tolik těžký bejt sám sebou. Dneska… romantika? Ty vole, seber se, prosím tě. To v životě nenajdeš!
Ale není život právě o hledání toho, co všichni považují za ztracené?
Dostal na sebe vztek. Tímhle nic nespraví. Samá slova. Jak z nich dostat něco uchopitelného?
Nejraději by zavyl. Zabořil obličej do polštáře. Dusná černota.
Někdo mu zaklepal na rameno. Vyletěl, div nevrazil hlavou do čelisti doktora Mravence.
„No, no,“ řekl doktor, „jestli budeš takhle vyvádět, bude tě bolet hlava. Musíš s tou svojí makovicí opatrně, máš v ní všechno pěkně naklepnutý.“
„Vy jděte taky někam,“ řekl Andrej. Štvalo ho, že ho ten člověk přistihl v intimní chvilce.
„Rád bych,“ řekl doktor bez stopy hněvu,„ale mám noční. Víš, kolik je hodin?“
„Půl jedný,“ odsekl Andrej. Stačilo se podívat na hodiny, tak proč se ho ten člověk ptá?
„Jo. Měl bys spát. Nebo ti budu muset dát prášek.“
„Tady se spí na povel?“
„Jasně. Nočního života si užívej venku.“
„Ten prášek si strčte někam,“ řekl Andrej po krátké úvaze.
Už nemám co ztratit, pomyslel si, takže si konečně jednou můžu dovolit říkat, co si myslím.
„Jestli nezavřeš oči a nebudeš aspoň předstírat, že spíš, strčím ho tobě do krku. A tamto můžeš řešit později. Řekl bych, že se s mámou smíříte. Víš, co se říká: žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.“
„Co vy o tom víte,“ vyhrkl Andrej, „nechte mě už bejt.“
„Jak chceš.“
Doktor ještě zkontroloval oba Andrejovy spolubydlící, polovážně Andrejovi pokynul pravicí a odešel. Andrej se převalil zády k prosklené stěně. Skutečně se mu chtělo spát, vlastně téměř omdléval ospalostí. Zavřel oči.
Ještě než usnul, uviděl znovu obraz plavovlasé útlé dívky, jak na něj mává z konejšivého lesního stínu. Jako by ho naléhavě volala, něco mu chtěla sdělit…
Co se mu zdálo dál, nevěděl.
Ráno ho opět překvapilo svou přísnou jasností. Probudila ho sestra, nesla mu prášky a když je spolykal, strčila mu pod paži teploměr. Zatímco se sestra starala o ostatní pacienty, Andrej přemýšlel o včerejším zjevení před usnutím. Proč se v poslední době tak často opakovalo? A co mu to připomínalo? Na co to byla vzpomínka, kam ji zařadit?
Nakonec mu přišlo na mysl období před třemi roky. Tehdy se mu stala nehoda, máma říkala, že šel ze školy a srazilo ho auto. Pak byl skoro půl roku v kómatu, prý to nevypadalo, že se probere a když se probudil, prý nic nevnímal a museli se o něj starat jako o malé dítě. To všechno znal z vyprávění, on si nic takového nepamatoval. Ale měl v kómatu sen, tak si to alespoň vysvětloval, sen o jiném světě a tam možná viděl tuhle dívku. Pamatoval, že když se tehdy probudil, myslel, že to všechno bylo doopravdy, tak silný sen to byl. Vlastně byl o jeho pravdivosti přesvědčen ještě několik měsíců potom, ale máma mu to tak dlouho vymlouvala, až se jí to povedlo. Přispěl k tomu i posměch, který si vyprávěním o svých zážitcích
o svém snu!!!
vysloužil od kluků. Posměch a nedůvěra. Pak na to zapomněl. Prostě ty věci pohřbil, nemyslel na ně. Obrana.
Proč na to vlastně myslí? Ano, kvůli tomu obrazu před spaním. No, není se kvůli čemu znepokojovat, opakující se sny má určitě spousta lidí.
Odevzdal teploměr sestře, ta ho sklepala a odešla, takže asi teplotu neměl. Nechtěl se jí na to ptát. Už takhle se divně koukala na jeho zarudlé oči. Neměl včera brečet. Nakonec, možná se to s mámou opravdu srovná.
V poledne snědl trochu z děsného nemocničního jídla, měl už pořádný hlad. Hrozně se nudil, ale doktor Mravenec tu nebyl a nikoho jiného Andrej neznal natolik, aby se ho troufal požádat o nějaký časopis. Stejně by asi neměl číst, po otřesu mozku. Nebo to je po operaci očí?
Pozoroval mouchu lezoucí po zdi tak dlouho, až přišla sestra a zabila ji srolovanými novinami. Se znechuceným výrazem ji smetla do koše. V nemocnici nemají mouchy co dělat.
Andrej toužebně pohlédl na noviny. Byly včerejší, ale i kdyby byly z minulého roku, Andrej by je bral. Bral by i noviny z minulého století, kdyby mu je někdo nabízel.
Sestra odešla dřív, než se odhodlal ji požádat. Na pokoji bylo ticho. Dítě neurčitého pohlaví leželo jako mrtvé.
Možná už opravdu umřelo, napadlo Andrej. Možná je mrtvé a ty přístroje u jeho postele jenom simulují život, aby doktoři nepřišli o práci.
Holka s kruhy kolem očí byla vzhůru a vypadala, že by i ráda popovídala, ale měla v krku nějakou hadičku. Bublala v ní nažloutlá tekutina a Andrej chvíli s odporem přemýšlel, jestli jde dovnitř nebo ven, než si uvědomil, že ho ta holka pozoruje a odvrátil se.
Pohlédl na hodiny. Karin říkala, že přijede ve dvě a bylo teprve půl jedné.
Začalo se mu chtít na záchod. Vstal a vydal se ke dveřím pokoje. Udivilo ho, jak hrozně je zesláblý. Vždyť je tu jenom od včerejška…
Záchod mu už včera ukázala jedna ze sester. Bylo tam zrcadlo, ale Andrej se na sebe nechtěl dívat. Včera. Dneska se naopak prohlédl pečlivě. Obličej měl, jako by ho poškrábala kočka. Na levé líci jednu zvlášť hlubokou ránu sestehovanou pěti stehy. Připomnělo mu to zašité břicho nadívaného kuřete.
Fuj. Zatočila se mu hlava. Musel se opřít o zeď.
No, jednu výhodu to má, napadlo ho, už mě nebudou uhánět holky kvůli hezkýmu ksichtu. Vypadám jak šílenej lyžař, co projel trnkovým křovím.
Když se vracel ze záchoda, zdálo se mu, že zahlédl v chodbě za velkým květináčem s fíkusem schovávat se černou kočku. Zastavil se.
Kočka v nemocnici? Tady přece nenechají ani pitomou mouchu! Chtěl se přesvědčit, jestli měl opravdu halucinaci, ale z výtahu se v té chvíli vynořila mohutná sestra s vozíkem s léky a Andrej raději nenápadně zaplul do postele.
Měl pocit, že ho prášky, kterými ho cpou, oblbují. Po těch ranních měl hlavu jako vycpanou vatou a teď, když se jakž takž vzpamatoval, si to nehodlal zopakovat. Polední dávku nesnědl. Dělal, že pilulky polyká a schovával je pod jazykem. Byly jen tři, takže to nebylo moc těžké. Musel je tam držet, dokud mu sestra nezměřila teplotu a pilulky se skoro rozpustily. Jakmile odešla, vyplivl je do dlaně a na záchodě je hodil do mísy. Pořádně si vypláchl pusu. Vrátil se do postele. Za pět minut dvě hodiny.
Posadil se na posteli a vyhlížel Karin. Měl plán: pozdraví ji a pak se omluví. Skutečně cítil lítost, nebude to tedy nic těžkého. Musí ji obměkčit. Potřebuje, aby se za něj někdo postavil, v tomhle průšvihu nemůže zůstat sám.
Sledoval hodiny, jako netrpělivý rybář splávek. Byly to hodiny podobné nádražním, velká ručička se vždy hřmotně pohnula o celých pět minut a dalších pět minut strnule stála.
Dvě hodiny. Karin nikde.
Bylo půl třetí, když se Andrej rozhodl, že už na mámu čekat nebude. Zamrazilo ho, když si pomyslel, že to včera myslela vážně a že už ho nechce ani vidět. Že se rozhodla pro něj nejezdit.
Kdo ho tedy vyzvedne? Policajti? Nechutná představa.
Vstal z postele. Pyžamo na něm viselo jako na strašákovi, nijak se mu nechtělo se tu v něm promenádovat, ale neměl na vybranou. U počítače ve vedlejší místnosti seděla plavovlasá sestra.
„Prosím vás,“ řekl Andrej nesměle.
„Ano? Potřebuješ něco?“
„No, máma si mě měla přijít vyzvednout ve dvě, a…“ Připadal si jako ve školce. Máma si mě měla přijít vyzvednout. Jako by si neuměl sám ani utřít zadek.
„Počkej, podívám se.“
Sestra zvedla štos nějakých papírů, chvíli se v nich prohrabovala. Andrej pohlédl na hodiny. Tři čtvrtě na tři. To to nemůžou mít zapsaný v počítači?
„Jo, už to mám. Andrej Jelínek, jo?“
„No.“
Sestra přelétla papír a pak se na Andreje podívala s náhlým zájmem.
„To jsi ty, jak rozmlátil ty vokna, jo?“
„Asi jo,“ řekl Andrej mrzutě, „ale co bude s tím odchodem.“
„Tak ty už chceš bejt pryč, jo?“ Sestra vypadala, jako by zadržovala smích. Ženská okolo čtyřicítky, silně namalovaná ústa, oči obkroužené tmavými stíny. Andrejovi začala být protivná.
„Ten doktor… pan Mravenec mi říkal, že dneska můžu jít domů. Myslíte, že bych mohl jít sám?“
Zpřísněla, rty se jí stáhly do úzké čárky. Agresivně rudá rtěnka všechnu mimiku ještě zdůrazňovala.
„To by teda asi nešlo,“ řekla s marně předstíranou účastí. „Musí si tě vyzvednou zákonej zástupce, ještě navíc je to komplikovaný tou výtržností…“
„Ale máma tu měla bejt už ve dvě!“ řekl. Měl vztek. Přece tu nebude tvrdnout další den…
„Nebo můžu zavolat ty policajty, to by taky šlo,“ přemýšlela sestra nahlas. „Škoda, že tu není pan doktor, ten by si věděl rady…“
Andrej zezelenal v obličeji. Zase se mu udělalo slabo. Nechtěl před tou ženskou dávat najevo, jak se cítí, ale poznala to.
„Jdi si raději lehnout, nějak to zařídíme,“ řekla přísně.
„Já nechci,“ řekl Andrej, „nechci, aby pro mě jezdili policajti…“
Ušklíbla se. Zlomyslná čarodějnice.
„To si člověk musí rozmyslet, co vlastně chce. Když někdo hází kameny do voken a na lidi, tak se pak nesmí divit,“ řekla. „Jestli tu ještě zůstaneš, dostaneš za chvilku prášek. Nelíbíš se mi.“
Poslední věta se nejspíš týkala jeho zdravotního stavu, ale Andrej pochopil, že jde o celou jeho osobu. Raději se otočil a šel. Tahle herdekbaba by byla schopná opravdu volat na policii.
Zalezl pod peřinu a nejraději by si ji přetáhl přes obličej. Proč nepřijde taky něco příjemnýho? Poslední dobou jdu z maléru do maléru.
Všiml si, že na něj nemluvící holka nenápadně mává. Nejspíš nechtěla vzbudit pozornost herdekbaby, ale znamení to nesporně bylo. Kývl na ni, jako že dává pozor. Holka nejspíš nemohla zvednout hlavu, ale oči jí hbitě jezdily po pokoji.
Zvedla znovu ruce a vztyčila ukazovák na pravačce. Pozor. Andrej napjatě přikývl. Holka si dala prst před ústa. Ticho. Andrej znovu přikývl. Holka pomalu sklonila ruku, až ukazováček mířil pod Andrejovu postel. Andrej se ohlédl, herdekbaba si četla Story. Skvělé.
Ukázal holce zvednutý palec a sklonil se, aby viděl pod postel. Do hlavy se mu nahrnula krev a ozvala se bodavá bolest. To co viděl, ho ale natolik překvapilo, že bolest téměř nevnímal. Pod postelí seděla černá kočka s bílou skvrnou na hrudi, bílými konečky tlapek a ocasu. Velké zelené oči se dívaly přímo na Andreje.
Andrej se narovnal a zalehl zpět do postele. Srdce mu bušilo tak prudce, že ho slyšel. Vzdálené bubny. To není možné! To přece není možné! Tu kočku znal. Problém byl, že jen ze snu.
Musel něco dělat, jinak ji tu najde herdekbaba. Co by udělala pak, nechtěl Andrej domýšlet. Nejspíš by se pokusila kočku rozplácnout časopisem, jako to udělala její kolegyně s mouchou a novinami.
Kývl na holku, která očividně čekala, co Andrej na to.
„Dík,“ sykl, „jak dlouho tu je?“
Holka ukázala pět prstů.
„Pět minut?“
Přikývla, pomalu a opatrně. Ukázala na Andreje a pak na kočku pod postelí. Tázavě zvedla obočí.
„Jo, to je… to je moje kočka.“
Nebo ji alespoň znám, pomyslel si. Pokud to není jen další přelud. Ale ne, tady ji vidíme dva. Takže: buď ty moje údajný komatózní sny nebyly sny, ale pravda, nebo jsem tu kočku jen někde zahlíd, a teď myslím, že je to ta z toho snu. Jak to zjistit?
Věděl, že má jen jednu možnost. Musí na kočku zavolat jménem, pod kterým ji znal v tom snu. Pokud poslechne, nebo dokonce promluví, bude to jasné. Pokud udělá něco jiného, něco co by udělala každá obyčejná kočka, pak může být Andrej klidný. V prvním případě se totiž na obzoru rýsuje další problém.
Povzdechl si. Kdyby tak ta zatracená herdekbaba na chvilku odešla. Copak nechodí na záchod?
Pohlédl na holku. Rozhodila ruce. Nevím si rady.
„Potřebuju, aby ta megera na chvíli odešla,“ zašeptal Andrej.
Holka svraštila čelo. Po chvíli vítězně zvedla ruku. Počkej, pokynula Andrejovi. Zmáčkla červený knoflík vedle své postele. Ve vedlejší místnosti zařinčel zvonek. Sestra odhodila časopis, zvedla se a přispěchala k dívčině posteli.
„Co je, Tino?“ zeptala se.
Tina ukázala někam do oblasti žaludku a zvedla oči v sloup. Hrát nevolnost uměla znamenitě. Sestra se trochu bezradně rozhlédla.
„Počkej chvilku, dojdu pro pana doktora,“ řekla nakonec. Odkráčela. Tina se na Andreje usmála, jen mírně, bylo znát, že ji to bolí.
„Díky,“ řekl. Tohle slovo užíval, jako každý z nás, ve spoustě situací, ale zřídkakdy ho myslel tak opravdově jako nyní. Tina na něj mrkla a pak zamávala rychle oběma rukama. Dělej!
Andrej se nadechl. Bude vypadat trapně, jestli kočka neposlechne a bude vypadat divně, když ho poslechne. Není z čeho vybírat.
„Viviano,“ řekl nejistě. Kočka opatrně vystrčila hlavu a rozhlédla se.
„Ano?“ řekla.

Andrejovi bylo, jako by ho někdo polil vařící vodou. Takže je to pravda. Sakra.
Ohlédl se. Tina seděla na posteli, třeštila oči a lapala po dechu.
„Klid, lehni si,“ řekl Andrej, „to jsi neslyšela, jo?“
Poslechla ho. Nejspíš ji doopravdy začalo bolet břicho.
„To se ti povedlo,“ řekl Andrej kočce.
V chodbě se ozvaly rychlé kroky. Doktor a sestra.
„Vlez si sem,“ řekl rychle a nazvedl peřinu. Kočka se odvrátila.
„Dělej, není čas,“ sykl.
Za prosklenou stěnou už viděl sestru a doktora. Nebyl to jeho známý, tohle byl nějaký tmavovlasý mladík. Tím hůř, jestli tu Vivianu načapají.
Naštěstí překonala zábrany a vklouzla k němu do postele. Stačil ji akorát přikrýt peřinou, když doktor se sestrou vstoupili. Andreje si nevšímali, hned se začali zabývat Tinou. Další štěstí v neštěstí. Andrej předstíral, že si lehá na bok do klubíčka a nazvedl peřinu. Sestra se s doktorem bavila o lécích, které Tině naordinují.
„Vypadni odtud,“ pošeptal Andrej kočce.
„Nemůžu, je to důležité,“ odpověděla rovněž šeptem.
„Dobrý, já tě nevyhazuju, ale nesmějí tě tu najít. Musíš proklouznout a schovat se.“
„Kam?“
„Podívej, vyběhneš a hned první dveře nalevo jsou záchod. Měli by bejt pootevřený, jestli tam nikdo není. Tam zalez a počkej na mně.“
„Dobře.“
Byla rychlá, to jí musel Andrej přiznat. Jako žena v tom druhém světě, i jako kočka tady. Vystřelila z postele, mihla se dveřmi a zmizela za rohem. Andrej si oddechl, ale věděl, že ještě nemá vyhráno. Musel vymyslet, jak se odtud dostane. Záchod je za rohem, mohl by odtud utéct. Snad nezabloudí, v nemocnici jsou všude orientační tabulky. Jakmile bude venku, už se to nějak vyřeší.
„Tak, kdyby tě to zase bolelo, jen zavolej. Tady paní Sedláčková už si s tím poradí,“ řekl doktor Tině, pohladil ji opatrně po hlavě a obrátil se k Andrejovi.
„A cože bylo za problém s ním, Marto?“ zeptal se sestry.
„Ale, už měl jít domů a nikdo si pro něj nepřijel.“
„Domů jste volala?“
„Ano, ale nikdo to nebral.“
„To je ten s těma oknama?“
„Jo, to je von.“
Doktor se konečně obrátil přímo na Andreje. Ten by byl v jiné situaci vzteky bez sebe, že mluví o něm bez něj, ale teď jeho mysl zaměstnávaly jiné věci.
„Víš co?“ řekl doktor a Andrej zbystřil sluch. Z tónu hlasu poznal, že bude vynesen ortel. „Paní Sedláčková ti přinese šaty, oblíkneš se a my zavoláme policajtům, aby si pro tebe přijeli. Myslím, že by to mělo bejt v jejich kompetenci.“
Andrejovi dalo dost práce, aby se zatvářil patřičně zkormouceně. Šibenice už stojí, to ano, ale jeho na ni nedostanou. Jakmile bude mít své šaty, zdrhne.
Doktor zmizel z dohledu a sestra odplula hledat Andrejovi svršky. Andrej se rozvalil na posteli. Začínalo to být zajímavější, než večerní program na Nově.
Herdekbaba Sedláčková si dala načas. Andreje začínal z napětí brnět žaludek. Hodila mu šaty na postel, křivě se usmála a odešla. Andrej za ní vyslal jediný pohled.
Bachařka, napadlo ho, možná bych si měl zvykat, jestli se mi nepodaří zdrhnout. V pasťáku nejspíš nejsou samý dobrý víly.
Co nejrychleji se nasoukal do šatů, chvilku počkal, aby to nebylo nápadné a pak se vydal k záchodu. Sedláčková ho zastavila.
„Kampak?“
Strnul. Ona ho nepustí! Z toho pomyšlení se mu začalo chtít doopravdy.
„Musím na záchod,“ řekl, „nebo to mám udělat do kalhot?“
„Tak běž,“ řekla a Andrej si oddechl. Na vteřinu. „Půjdu si tě ale pohlídat. Nějak se mi nelíbíš.“
Že ta věta tentokrát nepatřila jeho zdravotnímu stavu, pochopil Andrej hned. Naděje, která ho nesla do zářivých výšin, ztratila křídla a s ošklivým buchnutím dopadla na zem. Hromádka neštěstí.
Vydal se k záchodu, herdekbábu v patách.
Jednají tu se mnou, jako bych byl vrah, pomyslel si. Ale kolik mi vlastně chybělo, aby to byla pravda? Mohl jsem ten šutrák hodit o kus vejš a rozbít tomu blbečkovi palici.
Vklouzl opatrně do malé vykachlíkované místnosti. Bál se, že by herdekbaba mohla zahlédnout Vivianu. Zavřel za sebou dveře. Naštěstí ho přešlo nutkání močit, takže mohl s Vivianou rychle projednat situaci.
„Proč jsi tu?“
„Potřebujeme tě.“
„Už zase?“ zeptal se znechuceně. „Povedlo se mi na to všechno zapomenout. Myslel jsem, že to byl jen sen.“
„Nebyl, Andreji. Nechtěla jsem tě do toho zaplétat, tenkrát jsi udělal dost a o dost jsi přišel. Ale… je to tak zamotané. Budeme odtud moci odejít? Divně to tu páchne.“
„Jsme na záchodě,“ upozornil ji.
„Nemyslím v téhle místnosti. V celém domě.“
„Fajn. Taky bych odtud rád zmizel, Viviano. Ale je tu malej problém. Za těmahle dveřma čeká ženská obdoba Hitlera a myslím, že by se jí nelíbilo, kdybych chtěl odejít.“
„Je to vážné?“
„Myslím že jo,“ povzdechl si. „Jestli odtud nezdrhnu, zavřou mě do pasťáku. Z toho se asi utíká hůř.“
„Do pasťáku?“
„Jo. To je něco jako vězení.“
Viviana se zamyslela. Andrej se zamyslel. Zbytečně.
Herdekbába začne mít podezření, napadlo Andreje. Raději vzal za splachovadlo a zatáhl.
Viviana polekaně uskočila.
„Neboj,“ řekl.
„Poslouchej, na něco jsem přišla,“ řekla Viviana, oči jí svítily. „Jestli je to tak vážné…“
„Nemám co ztratit. Jsem v průšvihu,“ přerušil ji.
„Tak vezmi támhletu věc a pořádně s ní tu ženu uhoď do hlavy.“
„Cože?“
Viviana ukazovala tlapkou na gumový zvon, který ležel v kbelíku vedle záchodové mísy. Andrej neměl na vybranou. Musí už vylézt a jestli ho ta ženská zase eskortuje do pokoje, bude ho hlídat, dokud nepřijedou policajti. Popadl zvon za gumový konec, slizký a klouzavý. Pootevřel dveře, zvon skryl za zády. Herdekbaba stála opřená o zeď naproti. Sevřel zvon pevněji, měl pocit, že mu vyklouzne. Připadal si zoufalý a ubohý s tou směšnou zbraní.
„Dobrý?“ zeptala se sestra, „tak pojď.“
Otočila se k němu zády a Andrej se připravil k úderu.
Stejně to nevyjde, napadlo ho, praštím jí, začne křičet a já budu mít na triku další průšvih.
V tu chvíli zazněl zvonek od Tininy postele.

Tina chápala, že ten hezkej kluk potřebuje pomoci. Vycítila, že se chystá zdrhnout, poznala na jeho tváři zklamání a úděs, když se ho Sedláčková chystala doprovodit na záchod. Tina ležela v nemocnici už dva měsíce a za celou tu dobu nezažila tolik vzrušení a zábavy jako dnes. Cítila se určitým způsobem zavázána.
Chvíli se ještě rozmýšlela, ale nakonec potom, co se ozvalo spláchnutí, zazvonila na sestru. Věděla, že než jí Sedláčková dá léky, bude mít ten kluk čas zdrhnout.
Když mačkala tlačítko zvonku, bylo jí, jako by dávala svobodu orlovi uvězněnému v kleci. Tentokrát jí dalo dost práce před Sedláčkovou předstírat, že má bolesti. Chtěla se smát.

Jakmile Sedláčková zahnula za roh, Andrej se otočil a rozběhl se opačným směrem. Vivianu raději nesl v náručí. Doběhl ke schodům a pustil se dolů, tam, kam ukazovala šipka „k východu“. Seběhl schody, pak ještě jedny, ocitl se v dlouhé chodbě. Tady na lavičkách u stěn seděli pacienti, proto se přinutil jít zvolna.
Chirurgie, rentgen, ontologie, četl na dveřích. Ticho, smutno, vůně léků a dezinfekce. Strhané tváře, tváře zkřivené bolestí. Připomělo mu to některý z kruhů Dantova Pekla. Za co ti lidé trpí? Narodili se ve špatný okamžik? Odpykávají si hříchy minulých životů? Nebo jen tak, náhodou?
V chodbě se objevilo pojízdné lůžko s pacientem, dvě sestry a doktor. Andrej potlačil popud rozběhnout se, slepě se pokoušet utéct jako vlaštovka zavřená v místnosti, a se skloněnou hlavou kráčející skupinu minul.
„Co tu dělá ta kočka?“ ozval se ostrý hlas jedné ze sester.
„Zrovna jí nesu ven,“ zamumlal Andrej.
Raději se ani neohlédl, kdo na něj mluvil a pospíchal dál. Překonal ještě několik chodeb, v hrozném strachu, že potká někoho, kdo ho zná, a dostal se do vestibulu a k východu. Na rozlehlém parkovišti před vchodem uviděl zastavovat policejní auto a zatajil dech.
Nesměl se zastavovat, musel se udržet v pohybu, nebo ztratí odvahu a nechá se chytit, jako vystrašený mladý zajíc, krčící se v brázdě. Vyhlédl si tříčlennou rodinku, vycházející právě ven. Nejspíš byli navštívit nějakého příbuzného. Popoběhl a nenápadně se držel několik kroků za nimi. Uvědomil si, že podle pořezaných rukou a obličeje by ho policajti mohli poznat a došlo mu, že jde o všechno. Jestli teď projde, vyhraje. Rozhodující bitva války o svobodu.
Policajt v uniformě, mladý muž tvářící se značně otráveně, se blížil k bráně. Vzdálenost mezi ním a Andrejem se zkracovala. Andrejovi policajtův obličej nebyl ani trochu povědomý ale to nic neznamenalo. Z toho večera se na nic nepamatoval. Držel se za zády otce rodiny a snažil se být co nejnenápadnější. Když policajta míjeli, Andrej myslel, že omdlí. Hlava se mu točila.
Ještě krok. Dva. Modrá uniforma vlevo. Bílé ticho v hlavě.
A pak měl poldu za zády a před sebou jen samé nadějné vyhlídky. Ohlédnutím se ujistil, že policajt vešel dovnitř a rozběhl se přes parkoviště pryč.

Kolem poledne 26. června vyšel tvor, který obýval tělo Karin Jelínkové, z bytu, kde spal, nebo se vpravoval do nové role. Nyní již ovládal Karininu tělesnou schránku dokonale, sluneční brýle na očích skryly nápadný zelený kal, který se přes noc vytvořil, slaměný klobouk boule a rozraženou hlavu.
Tvor zamířil přes ulici do města. Lidé, kteří ho míjeli, si mohli myslet, že jde o turistku – v této sezóně jich ve městě nebývalo málo. Než někam odbočil, zastavoval a zdálo se, že usilovně přemýšlí. Nakonec vždycky vybral správnou cestu. Muže, který se snažil té hezké záhadné ženě poradit, odbyl tvor – Karin rázným zavrtěním hlavy.
Postupoval pomalu, ale kolem třetí hodiny odpolední dorazil k cíli. Zůstal stát před informační cedulí, chvíli ji studoval a dumal nad ní s výrazem čínského mudrce píšícího na svitky prastaré moudrosti. Pak se propletl mezi auty na parkovišti a zamířil k vrátnici okresní nemocnice.
Zdálo se, že prostě projde dovnitř, ale několik kroků od prosklených dveří se zastavil. Nemít podobu pěkné ženy, kolemjdoucí by nejspíš znepokojilo jeho čenichavé popotahování. Takhle to vypadalo, jako by měl nepříjemnou rýmu. Uprostřed léta? No, proto jde asi do nemocnice.
Nikdo si tvora blíž neprohlížel, jinak by jeho dlouhé nasávání vzduchu nejspíš přece jen vyvolalo pozornost. Až po chvilce přistoupil nemocniční zřízenec a vlídně se zeptal, jestli paní něco nepotřebuje.
Tvor na něj dlouze pohlédl – za slunečními brýlemi skryté slepé oči – a zavrtěl hlavou. Zřízenec pokrčil rameny a odešel. Tvor se otočil. Jako by sledoval čáru nakreslenou na chodníku, šel od nemocnice pryč, ulicí vedoucí do města.
Nepodobat se tolik obyčejné ženě spěchající za obchodním jednáním, nejspíš by připomínal loveckého psa.

Park uprostřed města připadal Andrejovi jako nejvhodnější místo k ukrytí se a promluvě s Vivianou. Předpokládal, že ho nijak usilovně hledat nebudou, až zjistí, že utekl. Přesto ho něco nutilo schovat se, a to důkladně. Na obloze se začínaly stahovat mraky, dusno a sílící vítr signalizovali změnu počasí. Kdo by chtěl v bouřce chodit do parku? Andrej s Vivianou budou mít soukromí.
Andrej si pamatoval, že v malém altánu skoro zarostlém křovím přečkávali někdy déšť s klukama, když se jim nechtělo domů. Z dospělých lidí tam chodili jen bezdomovci a ty odtud správa města před několika týdny vykázala. Pro Andreje byl nyní altán ideálním místem.
V parku pustil Vivianu z náručí. Přivítala to. Jindy by musela dávat pozor na psy, kteří tu měli svoji venčící plochu. Dnes ne. Blížící se bouře zahnala pejskaře domů.
Prodrali se hustým křovím k altánu. Byl zchátralý, vlastně se rozpadal. Andrej nechápal, proč městu vadila přítomnost bezdomovců, když altán stejně nechává osudu. Na betonové podlaze se válely nějaké hadry, prázdné láhve od vodky a laciného vína, špinavé kapesníky, dvě injekční stříkačky a krvavé chumáče vaty. Páchlo to tu močí, potem a ztuchlinou.
Viviana štítivě obešla hromadu hadrů a posadila se na relativně čisté místo. Andrej zůstal stát, jen se opřel o zeď altánu.
„Takže co,“ zeptal se.
O střechu altánu uhodily první těžké kapky. Klapot kopyt. Andrej přivřel oči a očekával odpověď.
„Andreji, je mi to hrozně líto,“ řekla Viviana.
Andrej ještě nikdy neviděl tak ostýchavou kočku. Ani Viviana taková nebyla, tenkrát. Dalo by se říci, že dnešní Viviana je pravým opakem Viviany před třemi lety. Začalo mu jí být líto. A pocítil neurčitý stesk, touhu po něčem dávno minulém. Tenkrát s ní šel skoro nadšeně, neměla proč se mu omlouvat. A teď, když je zapletený do průšvihu a měl by i důvod vypadnout, se mu nechce.
„Je mi to líto,“ opakovala Viviana, „ale potřebuji, aby ses vrátil na Oru. Máme velké problémy –„
„Co dělá tvůj táta?“ přerušil ji Andrej otázkou.
Nevěděl proč, ale najednou se mu v mysli vynořila vzpomínka na krále, na krále, jak s ním, Andrejem, hovoří jako se sobě rovným, jak mu dává titul a…
Viviana se zvedla a začala přecházet sem a tam. Švihala přitom vztekle ocasem. Nakonec se zastavil a vzhlédla k Andrejovi.
„Můj otec je mrtev,“ řekla.
Andrej polkl. Najednou nevěděl, co říci.
„Promiň,“ vypravil ze sebe nakonec, „já nevěděl… takže jsi teď královna? Souvisí to s tím problémem?“
„Ano, i ne. Královna nejsem –„
„Jak to?“
„ – a nikdy jsem se jí necítila být. Kralovala jsem jen dvanáct dní. Ale o to nejde.“
„Tak o co?“ Andrej začínal být netrpělivý. Nemůže se mluvit přímo k věci? Déšť tloukl na střechu s takovým důrazem… Jdijdijdijdijdi, říkala voda kapající dírou ve střeše. Spěchejspěchejspěchej, svištělo to v poryvech větru.
„Jde o to,“ řekla Viviana pomalu, „že máme zlé zprávy z Valahu a Freklanu. Možná bude válka.“
„Jak to souvisí se mnou?“
„Já nevím… ale to ten dopis… Geodor říkal, že musíš přijet.“
„Jaký dopis. Geodora si pamatuju, to byl ten raleten, ale jakej dopis, jéžišmarjá?“
Viviana chvíli seděla tiše a pozorovala rozšiřující se louži vody na podlaze.
„Andreji,“ řekla náhle, „i kdyby tohle všechno nic neznamenalo, teď už nemáš na vybranou. Musíš jít se mnou. Jde o tvůj život.“
„Jak to, že nejsem překvapenej,“ řekl Andrej unaveně. Sesunul se na podlahu. Nějak mu už nevadilo, že sedí ve špíně. Viviana mu řekla, že jde o život. Věděl, že mluví pravdu, protože ona by o takových věcech nežertovala. Proč by mu tedy mělo záležet na čistých kalhotách?
„Můžu ti říct, o co jde?“ zeptala se Viviana.
Přecházela z místa na místo. Klidně rozhodně nevypadala.
„Ne, ty mi to musíš říct. Už nejsem třináctiletej blbeček, kterej nemoh do ničeho mluvit, ani když šlo o něj.“
„Dobře. Musím to ale říct rychle. Ten silihkir by nás mohl každou chvíli vyčmuchat.“
„Kdo?“
„Silihkir. Podívej, silih znamená v Původní řeči had. Kir je duch. Silihkir je tedy hadí duch, nebo hadí démon.“
„Co je to za kecy?“ zeptal se Andrej. Snažil se, aby to znělo pobaveně, ale měl strach. Co se z tohohle zase vyklube…
„To nejsou kecy, Andreji. U velké Ial, nepřerušuj mě. Času je málo. V Certhynii známe tyhle bytosti jen z pověstí a vyprávění. Je to spíš Freklanská záležitost. Říká se, že všichni silihkirové pocházejí od Tevolananse, který je přivedl z Předělové Tmy. Oni… ovládnou svoji oběť, prostě se do ní nastěhují. Tělo nosí silihkir a kromě zamlžených očí není nic poznat.“
Viviana na okamžik přestala. Nechtěla mluvit dál, raději by utekla a nechala všeho, ale musela. Pokud mu to nepoví celé, nepřesvědčí ho.
„To je na nich nejhorší. Může ovládnout někoho z tvých známých a ty nic nepoznáš, až když je pozdě. Jsou nebezpeční a odporní. Jeden z nich mě asi sledoval.“
„Asi?“ vykřikl Andrej. „Co to znamená, asi?!“
„Sledoval mě,“ řekla Viviana potichoučku, „a dostal se do Chodby. Pak… nechtěně jsem ho pustila.“
„Tím chceš říct, že ta potvora je tady? Že je někde poblíž? Viviano…“ Andrej se opřel o vlhkou a chladnou zeď altánu. Hlava ho rozbolela.
„Ano. Přivedla jsem ho až do města, než jsem poznala, že mne sleduje. Pak už bylo pozdě. Chytil stopu.“
„On jde po mě?“
„Nejspíš ano. Ale je to ještě horší.“
„Co může být doprdele horší, než když tě sleduje něco takovýho? Něco, co má v úmyslu vysát ti myšlenky z hlavy, nebo co?! Sakra, co může bejt horší?!“
Viviana se nadechla, ale slova z ní nevyšla. Být v lidské podobě, nejspíš by si podpírala rukama čelo. Kočka však má v tomto směru mnohem skromnější možnosti.
„Tak dělej,“ vykřikl Andrej, „chci to vědět!“
„Nechceš,“ řekla Viviana potichu. „Věř mi, že ne.“
Postavila se k Andrejovi zády a téměř neslyšně řekla: „Ten silihkir dostal tvoji matku.“