Zelený Kámen

Zelený Kámen Kapitola 1 Grom Začátek je v elfském městě Útes. Byl krásný hvězdný večer ve vesnici na farmě už uklízeli kravky dovnitř. Děti co se koupali potají ve Wilkensově rybníce už byli vyhnáni z něj. Sám starý Wilkens na ně běžel z holí mávajíc nad hlavou a jako každý jiný den v létě křičel na ně: " Vy parchanti malí nemáte co na práci že mi tady každý den zasviníte ten rybník, já vám dám uličníci." Sice rybník byl tak čistý že bylo vidět až na dno, ale Wilkens byl tak starý že asi na to dno měl problém dohlédnout. Jen co se po městě donesla správa, která se šířila hodně rychle. Že Grom bude vyprávět příběh. A ne jen tak obyčejný vymyšlený příběh, který slýchávali děti skoro každý den. Ale příběh, který se elfovi Gromovi stal. Prožil ho tak že se na něj nedá zapomenout. A tak všechny děti, ale i dospělí lidé rychle běželi aby si u ohně sedli co nejblíže druida, jelikož pro spousty nedočkavých elfů bylo špatně slyšet. Dobře by slyšeli jen ti sedící ve předu hned před vypravěčem. Proto byl lidmi obklopen i ze zadu, utvořily kruh. Nemyslete si že to je kuňka vůbec nepovídá nějak potichu. Jelikož sedících nedočkavých dětí či dospělých tu bylo okolo čtyřiceti. Posedali v jeho domě. Tyto elfové uslyší kousek z Gromova života. Druid jim vyprávěl příběhy samé vymyšlené nebo okoukané od jiných hrdinů a už dlouho jim sliboval že jim tento příběh poví. Sice to bude na víc dní, ale komu by to vadilo, jeho vypravěčské znalosti nemají mezí. Děti fascinovalo jaké krásné, ale také zabijácké kouzla umí. Grom do Útesu přijel na návštěvu z Ilúrských ostrovů. Nepřeberně mnoho zasloužilých znalců a hrdinů kteří tu stráví půl roku přijeli s ním a po svém pobytu v rodném městě, zkrátka Útesu se vracejí do zemí věčného života. Jednou asi před dvěma měsíci, když do města vrazil prapor skřetů. Prapor znamená okolo pět seti členů, kteří se chtěli trochu pobavit a okrádat zabíjet nevinné lidi. Skřeti neměli ponětí o tom že tady ve městě může být takový zkušený muž, který prolezl hodně bitev a válek bojoval z různými odpornými bestiemi. Ale co jeden? Alespoň padesát hrdinů stejně nebo méně zkušených. Myslely si že těch pár vojáků co tady je zvládnou v klidu. Ale oni tu byly, Grom a dalších padesát statných mužů. Bojovali za své město co mohli a možná jich pobyli tři čtvrtě jich pobyli. Zbytek samozřejmě vojáci. To byla čára přes rozpočet. A to nebyli jen skřeti koho pak odklízeli z vesnice pryč mrtvé. Ale teď už toho bylo dost. A nemyslete si že by nezvládl obyčejnou bandu hloupých a špinavých skřetů sám. Pro nesmrtelného elfa je 1233 let života jako pro smrtelného člověka či hobita dětství a dalo by se mluvit i o středním věku. Tento příběh se stal přesně před 1168 lety. Všichni se zaposlouchaly, ale také i jeho věrný vlčí přítel Ados sedící na čestném místě a to jest vedle Gromova křesla, hrajíc si z kostí. Kapitola 2 Příběh Eithel v potu tváře rodila své dítě. Porodní bába Velima jak se jí říkalo v Útesu stála a pomáhala dítěti k příchodu. Ten den byl tady, den který rozhodoval o zle, které podle sudby zanikne anebo bude pokračovat ve své pouti dále, ale nebylo to dítě které měla zplodit Eithel, nýbrž někdo jiný, který měl dítě na dosah ruky a jeho smrtí by zlo mělo volnou cestu na vrchol své moci. Ale malé světlo které přes velký nápor zla stále plápolá. Tento den byl předpověděn nejzkušenější vědmou v Thalii Elórou, která byla také v domě rodící ženy. Větší bouři toto město nikdy nezažilo, vedle domu vrazil blesk a otec Kram který se díval z okna svírajíc ženě ruku je všechny opustil, zmizel v temnotě večera. Jelikož oheň se nebezpečně blížil a hrozilo že by došel až k domu. Vylezl tedy a uviděl mnoho elfů jak se snaží jej uhasit, déšť hrál v jejich prospěch. V domu zůstal bratr Mirél, matka Eithel a Velima s Elórou. Město tam, kam Kram dohlédl bylo v klidu nikdo nevylézal ven do té spouště až na ty co si mysleli že uhašení by sám nezvládl. Z protějšího domu vyšel elf Denoren a pomohl mu. Lili na oheň kýble vody, až hořela jen špic, která zahy taktéž zhasla. „ Díky vám!“ projevil dík Kram. A když se konečně Kram objevil ve dveřích a když uviděl svého syna jak ho chová Velima vzal ho do rukou které si otřel, když vešel a řekl. „ Bude se jmenovat Grom ve Starothálijštině to udává jako bouře.“ řekl s hrdostí v hlase, jak domluvil tak bouřka ustala a bylo krásně jasno. Narodil se v městě jménem Útes, dne 19.ledna a roku 6217, v zemi jménem Elemerún. O šedesát pět let později. Jen tak si sedící na lavici před domem a dívajíc se na zamračený den. Jen občasný paprsek světla se prodere oblaky až k zemi kde narazí na mořskou hladinu. „ Grome, Grome!“ zavolala z okna na něj matka která připravovala oběd. „ Ano? Potřebuješ něco?" řekl Grom znuděně jak nejvíc uměl. „ Dojdi do lesa se projít a přines mi ze studánky vodu. Něco uvařím pro otce na přivítanou.“ pověděla mu z úsměvem na tváři vykukujíc ze dveří. „ On přijede otec, a kdy?“ zeptal se rozjařeně. „ Měl by tu být každou chvíli, jel si něco vyřídit, ale to už víš. Už včera večer, když už jsi spal tak mi poslal Leptona z dopisem. Chceš si ho přečíst?“ řekla a čekala na odpověď. Lepton byla sova, prastará sova. Bylo jí osmdesát let. A zažila ještě Kramova dědečka. Zakoukal se do země na brouka malého jako palec. Brouk byl na svobodě a on musí být doma. A nemůže jít s otcem na výpravu. Po pravdě by nechtěl být tím broukem, který jde na procházku a hrozí mu smrt zašlápnutím. Ale jeho volnost ho fascinovala a přál si jí také zažít. „ Háló!“ zavolala na Groma matka, která si myslela že o tom přemýšlí. „ No....jo..dej mi ho prosím.“ vydal ze sebe mluv na, kterou šla Eithel do domu pro dopis. Když se vrátila a podala mu jej, který na ráz otevřel: Eithel řekni Gromovi že už budu doma jsem už u Athoru. A někdy zítra dopoledne na oběd přijedu domu. A prosím ošetři Leptona, když jsem vám posílal minule dopis tak přiletěla zraněná. Tak mě čekejte. Zatím sbohem Kram „ No a teď běž pro tu vodu.“ popoháněla ho matka. „ Já jdu, bojím se o něj.“ řekl a cítil se nějak špatně, jelikož se mu zatočila hlava. “ A proč? Vždyť je to zkušený bojovník, který se o sebe umí postarat.“ uklidňovala. „ Neměl by chodit takhle sám. A kam vlastně šel?“ zeptal se. „ Až přijde tak ti to poví sám.“ dořekla to a zamrazila se. „ Já to připálila!" zapištěla a vletěla do světnice jako šíp. „ Je to dobrý, a tu vodu. Už nemám čím topit. Utíkej!“ na to se ozvala odpověď. „ Už běžím.“ Šel tedy, v lese nebyl poprvé. S jeho otcem se sem chodil učit bojovat a poznávat přírodu. Otec chce aby se stal bojovníkem jako je on. Ale Grom snil že bude druidem. Slýchával o nich a jednoho i znal, byl v Útesu hostinský v krčmy U Škopku. Kram mu vyprávěl už něco o zvěři. Jednou když tady v lese byli zaútočil na Groma rozzuřený medvěd. Grom se vystrašeně koukal na otce jak sním statečně bojoval a vyvázl jen z malým škrábnutím. Grom avšak modřinami a roztrženým oblečením. Museli však utéct, sám by ho nezvládl, nebylo to zrovna mládě. „ Otec to z mečem dost dobře umí.“ pomyslel si. A úplně zapomněl na dříví. Jen tak se procházel, když tu uviděl koně. Hned poznal že to je kůň otce, ale otec neseděl v sedle. Šel se podívat blíž a uviděl ho, byl přivázán k sedlu za nohu a kůň ho táhl po zemi. Rychle k němu přiskočil. Byl celý poškrábaný a zbičovaný. Grom slyšel křupnutí klacku otočil se a spatřil obřího pavouka s bílím křížem na zádech. Rychle vzal meč svého otce ze sedla dobře schovaný pod koženou podšívkou a utíkal, asi po pěti cárech se zastavil a vzal kámen a hodil ho po něm. Ten křižák na Groma vystříkl divnou zelenou kyselinu. Grom jen taktak uhnul, ale trochu té kyseliny na jeho kůži stříklo a strašně to pálilo. Rozeběhl se proti němu a...sek...sek a Křižákovi usekl nohu a odpíchl se od země skočil mu na záda. Házel sebou co mohl. Grom se neudržel a spadl na zem kde se bránil velice zákeřným útokům toho stvoření. Jeho ohavné kusadla se mu zabodla do ruky a už jen cítil jak se mu studený jed vpouští do krve. A v tom upustil meč. Vzpomněl si na to co mu otec říkal že jed křižáka uspává a pak pomalu, ale jistě zabijí. A vzal svojí ruku napřáhl se a dal mu pěstí do očí. Z pavoukových očí vystříkla jakoby černá lepkavá smůla. Pavouk couvl o krok. Elf se sehnul pro klacek na zemi zatím co se pavouk vylizoval z ran. Ještě se rozeběhl s dřevěnou tyčí, spíše kusem dřeva nad hlavou připravený k výpadu. Nic netušící pavouk to schytal přímo do hlavy. Sice už byl totálně slepý, ale živí byl docela dost na to že dostal takovou ránu do hlavy. Velice se divil tomu že to pavouk přežil a nebo není alespoň omráčený! Grom couval krok po kroku a zakopl o kořen nějakého stromu. V tuto chvíli by ten strom pokácel a spálil zlostí. Ale pavouk neváhal a po čichu se k němu rychle a hbitě přiblížil. Grom si všiml že je blízko otcova meče. Vzal jej do své ruky a rychle píchl pavouka do hrudi zespoda. Pavouk začal couvat a vydával pisklavé zvuky. Grom se vzpamatoval zvedl se rozeběhl a z údivem i jeho chlupatý pavoučí protivník. Grom vyskočil a nějak přeskočil dlouhého pavouka. Spadl na zem, všiml si že křižák naboural v té rychlosti do stromu, který před chvílí proklínal. Pavouk se otáčel. Grom také a hodil po něm meč a modlil, aby se zapíchl do jeho hnusné a chlupaté hlavy. Ta bestie chtěla znovu po něm vystříknout zelenou kyselinu. „ Lééééééť“ zakřičel. Meč zabránil, aby se vůbec kyselina dostala ven. A pavouk skonal. Rychle přiběhl k polomrtvému otci a odvázal ho od sedla. Sebral ho. Posadil na koně z velkou námahou a sám si na něj sedl. Pak ujížděli tmavým lesem, už byli na louce kde stálo jejich město. Z domu vyběhla matka, když je uviděla v bráně. Zrovna byla na tržnici, Gromovy se začalo před očima zamlžovat vyděl všechno dvojitě. A usnul. Když se probudil hodně se divil že tady ještě leží. A to už hleděl na svého otce. „ Otče?“ řekl rozespale. „ Ano synu?“ „ Jak už tu ležím dlouho?“ řekl znuděně. „ Už to bude dva týdny. A díval jsem se na toho Křižáka, kterého si usmrtil. To byl ale kus.“ „ Taky sem s ním bojoval snad půl dne, ale tys si říkal že ten jed zabijí a nebyla to nakonec ta kyselina?" zeptal se zamyšleně. „ Zabijí, ale já sem měl protijed, on má čtyři zuby a jeden pár vystřikuje kyselinu jak už jsi zjistil avšak druhý pár jed.“ pronesl se vzrušením. „ No jo já na to úplně zapomněl.“ radoval se Grom z toho že je zdravý. Uběhly tři dny a už Gromovi matka dovolila vstát tak tedy mohl jít konečně ven. „ Jeremiáš už přijel z Athoru.“ Oznámila matka Gromovi když vycházel z domu. Jeremiáš byl velký přítel Groma. Všechno si říkaly a nikdy se nehádaly. Znali se už od narození. Byl mohutnější než-li Grom a vyšší. Vyšel z domu. A tam uviděl svalnatého otce jak kouří dýmku. „ Co se ti stalo?! vydal ze sebe. Na tuhle otázku se chtěl zeptat hodně dlouho, ale na to buď zapomínal a nebo nebyl otec doma. " Už ti to musím říct kam pořád odjíždím." řekl a napil se kbelíku s nějakým mokem. Nejspíš Škopek. " Já sem jel okolo skřetů a potřeboval jsem je objet. Ale mě nenapadlo že tam budou mít hlídky. Tak jsem šel potichu s Terkem. A nějaký hlídkující skřetové se ke mě přiblížily. Uslyšel jsem je. A tak jsem se otočil a ono jich bylo pět. Začal sem s nimi bojovat. Bylo to docela těžké, ale nějakými prašivými stvořeními se nedám zabít. A nakonec jsem je všechny zabil, ale byl to moc hlasitý boj, skřeti křičely na poplach co mohli. A s toho tábora poslali vojáky a našli je tam tak jak sem od nich odešel. Já jsem utíkal co jsem mohl ale další hlídky mě zpozorovaly a za mnou už bylo alespoň deset skřetů křičeli ať zastavím že budu mít smrt o něco kratší a nebudou mě mučit, ale já jsem to musel zkusit. A najednou jsem uslyšel svištění šípu. Dostal jsem jeden do zad. No a mému utíkání byl konec. Lehl jsem na zem. Když jsem se probudil šíp už jsem neměl v zádech. Oni ty hnusný potvory ode mě chtěli vědět co jsem tady pohledával, ale já to nemohl říct. Odkud jsem šel to bylo velice tajné. Po nějaké chvílí mě začaly bičovat. Řekl jsem jim jen to že jsem slyšel křik v té vesnici. Byli tam synov… ehm Xadrasovi kentauři. Oni v tom městě vraždily aby měly další sídlo. To město bylo Smíšené. Hobiti lidi a ojediněle trpaslíci dál si to nepamatuji. Asi jsem byl v bez vědomí. A uvázali mě prej za Tereka, který mě sem dotáhl. A ty si mě zachránil před tím pavoukem. Pak jsi mě dovezl domů." řekl velice šťastně. Grom otce velice obdivoval. Zvládnout pět skřetů jen tak. No je hodné obdivu. A to už měl na jazyku další otázku: „ Kdo jsou Xadrasovi kentauři?“ „ Xadras je mocný čaroděj, který se dal bohužel na stranu zla. Ti jeho kentauři nejsou na jeho straně z vlastní vůle. On rozesílá po Thalii Černé anděly a ty je očarovávají jejich myšlenky a řídí je koule Soumraku. To je koule z velice vzácného černého křišťálu. Xadras ji vytvořil proto aby mu ulehčila práci ze řízení všech těch kentaurů vložil do ní své temné myšlenky se záměrem ničit a hlavně získat Zelený kámen. A k tomu se dostanu za chvilku.“ „A od kaď jsi šel otče?“ zeptal se zvědavý Grom. „ Já jsem jen šel domů ze své obvyklé výpravy. K Obrinovi a jeho Bratrstvu Rudého meče. A jestli se chceš zeptat kdo to je ten Obrin a to bratrstvo?“ Grom rychle přikývl. „ No tak to je starý dobrý čaroděj a můj velice dobrý přítel. A to Bratrstvo Rudého meče. Seskupení přesně 15-ti lidí včetně mě, které se snaží dělat v Thalii pořádek. Tak tam ty jednou také budeš. Doufám. Pak také ty lidi poznáš." odpověděl. Grom čekal co bude dál. „ A s ním to všechno začalo. S Obrinem myslím. Kdysi před 3650 lety se v Norendylu, zemi která je velice temná a její vzduch je těžký skoro nedýchatelný a plný prachu a popela. A tam právě byl vyroben Zelený Kámen. Tehdy zlý čaroděj Felingsar ten kámen vyráběl a začaroval do něj zlo, které tam přetrvává na věky dokud nebude kámen zničen. Ale kdyby se roztříštil zlo by uteklo a celý svět by postihla zkáza. Já a dalších čtrnáct hrdinů včetně Obrina za, kterého bych položil svůj vlastní život. Poneseme ten kámen k jednomu čaroději, velice mocnému čaroději Satursasosy, který odsud je vzdálen přes 3000 mil. Obrin se s ním zná z jednoho kouzelnického sněmu. A tak mu poslal sovu s dopisem o tom kameni. Aby našel řešení jak ho bezbolestně zlikvidovat. No a poslal sovu nazpět se správou, o tom že se ten kámen musí odnést k němu a pokusí se s ním něco udělat. Musí ho vidět." dořekl. " Hmmm." protáhl dlouze Grom. Trochu se zamyslel, ale pak se zvedl a vyšel z domu a byl na rušném náměstí. Běžel okolo kostela a rozeběhl se ke pláži slezl po kamenech až k pláži kde seděl dlouho tam ho to strašně bavilo. Díval se jak vlny narážejí prudce do skal a rackové loví ryby, které se zmítají v zobáku ptáka. Uslyšel někoho za sebou jak kráčí po kamení které se kutálí ze svahu. „ Nazdar Grome!“ uslyšel známí Jeremiášův hlas. Otočil se a on tam stál jeho nejlepší přítel. Ze kterým se neviděl už přes tři týdny, protože jeli s jeho otcem Élyonrnem do Athoru. Kapitola 3 Grim a Hron „ Ahoj Jeremiáši. Matka mi říkala že jste už doma.“ “ No jo.“ Potvrdil elf. „ No to jsem moc rád.“ řekl Grom a přemýšlel nad tím jestli to má svému příteli Jeremiášovy povědět. Otec mu to nezakázal. Tak proč by ne. „ Jeremiáši…“ Grom mu pověděl všechno co mu řekl otec. A Jeremiáš na to: „ No to je pěkný. To by bylo skvělý kdybychom mohli jít s s tím bratrstvem.“ pronesl vzrušeně. A Groma něco napadlo. „ A víš ty co?“ vystřelil Grom. „ Jo vím, ale pochybuji že ti to otec vůbec dovolí.“ drmolil nešťastně. „ A to uvidíš že dovolí.“ Řekl rozjařeně. Rychle vstal a běžel za otcem. „ No a mám zrovna nový meč s vyrytým J. na ostří.“ křičel za ním šťastný Jeremiáš. Otec už byl doma a čekal na jídlo, které Eithel připravovala na plotně. " Otče?" " Co je." " Já ... já si myslím že už jsem dosti starý a že mě jen tak nějakej pavouk nezastaví a že......“ " Ne." řekl přísně už tušíc na co se ho Grom hodlá zeptat. " Proč ne?" " Je to nebezpečné neumíš dost dobře bojovat a nemáš meč, výzbroj." " Ale bojovat mě můžeš naučit ty. Něco jsi mě už naučil. A meč si koupím, zbroj také..... " O čem se to tady bavíte vy dva?" zeptala se matka. " Grom chce jít semnou na tu výpravu." odsekl ji. " Já bych nešel sám on semnou půjde Jeremiáš.“ " Prostě NE, Grome může tě to stát i život, máš jen jeden život, musíš ho využít." Řekl klidně. " A ty si v kolika letech opouštěl domov Krame?" v pletla se do toho matka. " No ... já .... asi v padesáti letech." vymáčkl ze sebe otec. " Ale mě bude už padesát pět a z Jeremiášem jsme se domluvily že půjdeme za štěstím a slávou spolu." a v duchu děkoval své matce že se do to ho vložila. " Říkám Ne já taky hned nešel do takového dobrodružství a velkého nebezpečí hned co jsem vytáhl paty z domu." " Já myslím že by měl jít s tebou a s tím Jeremiášem a také s těma tvejma přáteli dyť je vysoký skoro jako ty a urostlý je." řekla zase konečně něco matka. " Já si to myslím taky." řekl Grom. " No .......no tak teda jo, když chceš, ale zítra pojedeme do města a koupíme ti tam nějaké vybavení. Jo? Jedeme den po svátku útesu. To je za tři dny." dořekl. „ To je jistý.“ To bylo jen taktak ještě že máme maminku myslel si v duchu. A rychle objal otce. „ Já to doběhnu říct Jeremiášovi. Jo?“ vydal ze sebe s úsměvem na tváři rozjařený Grom. „ No běž.“ svolila matka. Tak tedy běžel. Jeremiáš bydlel o pár domů dál. Zaťukal na dveře klepátkem. Ve tvaru zlatého lva. „ Ano. Už běžím.“ Slyšel za dveřmi. Otevřel otec Jeremiáše. Denoren. „ Dobrý den. Je Jeremiáš doma?“ zeptal se Grom. „ Šel na tržiště. Ale brzy bude nazpět.“ „ Děkuji.“ Řekl Grom a běžel urychleně na tržnici. Uviděl tam jen pár elfů a u obchodu s rybami. Zahlédl Jeremiáše jak si kupuje dlouho štiku a vkládá ji do síťové tašky. „ Ahoj.“ Křičel Jeremiáš z dálky. „ No Nazdar.“ Opáčil se Grom. „ Tak co?“ vyzvídal nedočkavě nadmíru zvědavy elf. „ Otec říkal že jo.“ Odpověděl radostně Grom. „ A necukal se?“ přitakal. „ Z počátku jo. Ale pak se do toho vložila matka a už to šlo lépe.“ „ To je dobře. A zmínil si se mu o mě?“ Ptal se zvědavě Jeremiáš. „ To víš že jo. Řekl jsem mu že bych šel s tebou a on na to nic nenamítl. Takže bez problému.“ Sdělil Grom. „ Jo. Ale teď ještě můj tatík. To už bude problém.“ Řekl zoufale Jeremiáš. „ V klidu. Když to svolil můj otec tak s tvým to bude ještě lehčí.“ Uklidňoval Grom. „ Možná jo. Asi máš pravdu.“ Přiznal. „ Tak utíkej. Počkám jako vždy pod útesem.“ Oznámil. „ Dobře jdu se zeptat.“ Příští den brzo ráno Groma probudilo cinkání kapek jako nějaká zvonkohra. A nejraději by zůstal ještě v posteli. Ale už slyšel kroky otce. A dveře se otevřeli a vešel jeho otec. " No tak pudem Terek už čeká." řekl. " Jo už jdu." řekl natěšený, ale také rozespalý Grom. Když vyšel ven z domu tak ho oslepilo slunce, které svítilo a přitom už jen trochu poprchávalo. Otec už čekal a loučil se z matkou. Pak se s ní rozloučil i Grom. „ Dám vám Leptona. Pošlete mi někdy dopis dobrodruhové.“ Řekla a přivolala Gromovu sovu kterou vyhrál na slavnosti obilí. Pustil jí do vzduchu a našeptal jí ať lítá okolo Krama a Groma s Jeremiášem, také aby se moc nevzdalovala. Kram předal Gromovi koně aby si na něj nasedl. A sám si sedl na svého Tereka. Ten Gromův se jmenoval Oliver. A rozjeli se ještě pro Jeremiáše, který seděl před domem a hladil svého koně s jménem Hrášek. „ Dobré ráno. Jak jste se vyspali?“ zakřičel na ně už z dáli. „ No nazdar. Jeremiáši? Kde máš otce?“ a jak to Kram dořekl tak z domu vyšel otec Jeremiáše. Denoren „ No tady.“ řekl usměvavě. „ Ahoj. Schvaluješ ďábelský nápad tady Groma?“ pozdravil a zeptal se Kram Denorena. „ No jo jestli říkal pravdu. Že je to nebezpečné. Ale když jsem se dozvěděl o těch lidech i když je všechny znám i to Bratrstvo Rudého meče. A tak svolím aby šel s tebou Krame a s Gromem. Ale ten nápad se mi moc nezdá špatný. Vždyť už bylo na čase.“ dořekl a poplácal Jeremiáše po zádech. „ No tak abychom šly.“ rozhodl Kram. „ Tak sbohem.“ pozdravily Grom s Kramen zborem. Nasedli si každý na svého koně a vyrazily. Elfští vojáci u brány zatáhly za naviják s tlustým lanem a brána se začala otevírat. Vyšly všichni tři ven a byla tu Gromovi známá cesta k pavoukovy. „ Tak a tady začíná vaše pouť. Která nemusí skončit dobře. Ale měli jste svobodnou vůli.“ přednesl otec. Projížděli okolo kostry pavouka. Dojeli na rozcestí. Dali se do prava a potkali nějakého poutníka. " Chlapče slez z toho koně a pojď sem." řekl záhadný poutník. " Ne nechoď." přikázal otec. Ale už bylo pozdě. Seskočil z koně a cítil jak ho to k poutníkovi táhne. Chtěl jít nazpátek ke koni, ale nemohl. Ten poutník mávl rukou a vytáhl ze svého roztrhaného oblečení krásný křišťálový kámen a dýku. " Až ti někdo zlý bude chtít ublížit tak tento kámen roztříšti o zem. A ta dýka tě vyvaruje zranění, aby ses nedivil jak vykoná co měla zmizí!" poučil ho muž podávajíc kámen s dýkou. " Ale....." vydal ze sebe Grom a stalo se to co ještě nikdy neviděl. On se rozplynul a zmizel. Když šel ke koni uviděl ho jak jde po cestě. Ale už hodně daleko. " Počkejte." zakřičel na něj. A on se proměnil v draka krásného, zlatavého a koukal na něj jak krouží nad ním. Jak tam tak stojí a dívá se i když ten drak už odletěl. Grom o sobě vůbec nevěděl co to mělo znamenat a po velice dlouhé chvíli ho probudilo zařehtání koně. Vzal ten kámen a dal si ho do své torny. Ale najednou si všiml že otec s Jeremiášem je pozastaven. Otec ve skoku z koně. A Jeremiáš s divným kukučem. A proto ten drak nebo co to bylo mávlo rukou jen tak do vzduchu on nechtěl být rušen. Dal si tu kouli do torny. Ta koule byla asi tak velká jako jablko. Přišel k otci a dotkl se ho. Otec se sklátil na zem. " Huf." Oddechl si. " Co to bylo?" zeptal se a myslel si že to Grom, který neměl ponětí co to bylo bude vědět. " No asi to byl nějaký poutník, který rád rozdává křišťálové kameny a krásný drak, který......" " Jaký křišťálový kámen?" zeptal se zmateně otec. Tak to všechno zmatenému otci podrobně řekl a vysvětlil. A otec na to jen koukal a vůbec nevěděl co to mělo znamenat. Když pak nasedli oba na koně tak jeli mlčky. A Grom si vzpomněl na pozastaveného Jeremiáše. Doklusal k němu a dotkl se ho. A Jeremiášův kukuč se proměnil v obyčejný jeho obličej. „ Co se to stalo? A kde je ten děda?“ ptal se nic nechápající Jeremiáš. A tak mu to podrobně vysvětlil jako otci. Ale už při jízdě. A také mu ukázal tu kouli. Pomalu se začalo stmívat a Grom uslyšel vlky a nějaké jiné bestie vít. " No dál už nepojedeme jsem unavený, ale kdyby jsme jeli zase brzo ráno dál jako dneska tak tam jsme už někdy odpoledne." řekl unaveně Kram a začal rozdělávat oheň. Grom uviděl nějaké svítivé oči a bylo jich snad dvanáct. Stále byly blíž a blíž. " Otče!" Otec se otočil a uviděl šest hladových vlků, kteří se rozeběhli proti němu. Otec hodil Gromovi obyčejný Krátký meč. A když se Grom otočil tak spatřil nemotorného, ale za to silného vlka velkého jako hříbě. Vzal ze země kámen a mrskl ho po něm, trefil ho přesně do zad. Vlk jen zaskučel bolestí a Grom stihl ho rychle obejít a koutkem oka uviděl otce jak bojuje už se třemi vlky, a ohání se zapálenou pochodní. Vlk odolával mnohým útokům jeho tesákům. Kdyby měl Grom šupinovou zbroj tak se vlkovi nepodaří zranit, ale kroužková je kroužková, ale za to je odolnější proti zbraním sečným které po ní snáze z klouznou. Rozzuřený vlk se začal stahovat. Grom neváhal a udělal dobře provedený výpad. Sekl tedy vlka do nohy a vlk klesl. Viděl Jeremiáše jak se vypořádává s vlkem. Rychle běžel na pomoc otci. Už viděl že otec už dlouho nevydrží a to zahlédl dva další vlky jak je zaměstnává Jeremiáš. Jeden vlk zaútočil na otce tak nečekaně že spadl do strouhy. Grom uviděl jak otec spadl který se už jen bezvládně bránil bez meče na zemi vlkovým útokům. Grom se bál co s nimi bude, když nejsilnější bojovník z těch tří odpadl? Najednou Gromovi uši uslyšely svištění šípu a křik medvěda. Vlk kterého zrovna odstrčil tak ho přizemnil šíp. Rychle odskočil aby uvolnil cestu dalším šípům. Všiml si že Jeremiášovi vlci už jsou po smrti. A už jeden po druhém padaly k zemi. Ale kdo to mohl střílet? Když byly všichni vlci i s medvědem na jedné hromadě tak se otočil kdo to střílí. A uviděl úplně stejné dva malé Hobiti, lučištníci. A to je pro hobita velice divné. Každý byl stejného a malého vzrůstu. Blonďaté a krátké vlasy na malých hlavičkách. Měly zelené hábity s černou kapucí. Měly koženou, zdobenou a vysokou obuv. Zrovna si nandali svoje luky na záda a šli ke Gromovi. " Nazdar." řekli oba dva najednou. Uviděl otce jak se zvedá a jde k němu. " Zdravim." řekl jim pohmožděný a poškrábaný otec a podával mi ruku. Abych se zvedl. " Co tady děláte?" zeptal se jich Kram. " Obrin nás pro tebe poslal, abychom tě našly a dovedly do Zeleného údolí, ale vidím že už jsme tě vyhledaly." řekl a vzápětí se přidal ten druhý. " No a měli jsme už pro tebe dojít a vrátit se s tebou k Obrinovy kde už všichni čekáme jen na tebe. A to je tvůj syn a kdo je tenhle?" řekl a kývl na Groma a na Jeremiáše. " Jo to je Grom a Jeremiáš. Grome a Jeremiáši to jsou bratři Grim a Hron. Oni s námi půjdou, když ho Obrin přijme do Bratrstva rudého meče." řekl a podali si ruce. " A děkujeme za pomoc." poděkoval otec. " To nic." Odpověděl buď Grim nebo Hron. " My jsme se chtěli utábořit, ale vyrušily nás tyhle potvory." Ty dva Hobiti byly asi dvojčata. A také uměly velice dobře střílet z luku. Otec si s dvojčaty povídal dlouho do noci až s toho unavený Grom usnul. Když se ráno probudil ještě všichni spaly a oheň už uhasl. A po chvíli zjistil že už někdo vstal. Byl to...... dvojče. Nepoznal ho, protože byl jeden jako druhý. Grom vstal a šel ke dvojčeti, které rozdělávalo oheň. " Nazdar." " Ahoj." odpovědělo dvojče. " Jak se jmenuješ ty." zeptal se. " Já jsem Grim a poznáš to tak že já nosím zlatý prsten, ale můj bratr nosí stříbrný." vysvětlil " Dík." " Já jsem rád že s námi půjdeš. Myslím si že si budeme rozumět." " To si myslím taky." řekl jsem a už jsem slyšel jak otec vstává. " Opečeme si toho medvěda." řekl otec a začal ho stahovat z kůže a neuběhla ani hodina a první maso se opékalo na rozpáleném rožni. Když dosnídaly tak uviděli nějakého zakrslého kupce jak si to štráduje po cestě. Z velkým vozem a znuděného unaveného osla. " Haló." křikl otec svým hlubokým hlasem. " Chcete si něco koupit?" promluvil chraptivě kupec zahalený do kápi. " Prodáváš zbraně?" zeptal se. " Ano a jaké byste chtěl?" přiklusal s povozem a dobře živeným oslem. " Já bych chtěl drátěnou košili a obyčejný meč." vložil se do toho Grom. " Dobrá volba chlapče. Tady, dostaneš ode mne, když si připlatíš Dlouhý luk pro elfa jako jsi ty.“ řekl obchodník. „ No jasně dostane, ale jen za peníze. Viď?“ Chichotal se Grim na, kterého kupec vrhl vražedný pohled. Otec ho učil střílet na nehybný cíl, ale na živí. „ Luk si vezmi synu, já dnes bez luku ani ránu.“ Podporoval otec Groma ke koupi. „ Kolik to bude stát?“ optal se Kram obchodníka. „ Pro vás se slevou 35 zlatých." Otec mu podal peníze a vzal si zbroj a meč . A podal jej Gromovi. Jeremiáš začal také obchodovat. " No tak si to oblékni." řekl Hron. Grom byl samou radostí bez sebe a tak si košili rychle oblékl. " No vypadáš dobře. A ještě ten meč. No dobré." řekl otec. Přes zbroj si přetáhl svůj plášť. Když Jeremiáš skončil s obchodováním tak jsme se rozjeli. Grom byl tak rád že mám svoje brnění a zbraň. Ale najednou uslyšely cizí koně jak svými kopyty dupou do země. " Otče?" " To jsou Kentauři rychle schovejte se do křoví." křičel Grim z plna hrdla. Grom rychle utíkal dál a dál co mohl a už dorazil k jezeru, které hned poznal. Bylo to Černé jezero o kterém mu otec často vyprávěl a upozorňoval že vněm může žít nějaká zrádná havěť. Černé jezero, protože to bylo samé vařící se bahno a jíl smíchaný všechen k sobě, který bublal. Velké černé bubliny se draly k hladině jezera a pak pukaly. " Tady je." řekl známí hlas Hrona za ním. " Kde je otec?" zeptal se ze strachem v hlase. " Nevím, mysleli jsme že utíkal za tebou." pověděl vystrašený Grim z toho samého co Grom. " Někde musí být najdeme ho." vložil se do toho Hron. " Tak jdeme, rychle." řekl Grom Tak šli a hledali ho. Utekl jim vůbec? " Krame, Krame." volali, ale nikdo se nevozíval. " Otče, Otčéé." hulákal Grom. A uviděl koně jak se pase, ale otec nikde nebyl. Ale když dorazily na tu hliněnou cestu uviděli mnoho kopyt a také šíp který uzemnil kus kůže z otcova koženého brnění. A ještě jeho meč s tornou kde měl svoje různé lektvary. Ze křoví vyrazil Jeremiáš. „ Co to?“ ptal se Jeremiáš. „ Ti Xadrasovi kentauři. Jestli vám o nich otec říkal?“ Grom s Jeremiášem přikývl. " Kde je! Kde." ptal se zarážených bratrů. " Asi ho unesli. Ale to není možné určitě by ho spíš zabili než zajali." řekl Grim. Půjdeme ho hledat. Určitě je naživu." pověděl Grom " No dobrá." řekl Hron. Grom se rozhodnul napsat dopis matce. Tak to oznámil. Přivolal pískotem na prsty Leptona, který v zobáku držel myš. Nechal ho ať si jí zatím sní než to napíše. Jeremiáš slezl z Hráška. A začal sledovat sovu požírající myš. Grom začal psát: Matko nedělej si o nás starost . A také jsme potkali bratry Grima a Hrona. Otočil se k bratrům a zeptal se jich. " Zná vás má matka?" " Jo." odpověděli. Takže další důvod proč se o nás nebát. Jak se tam doma máš? Grim a Hron jsou skvělý Hobiti. Už mám nový meč i zbroj. Tak se měj. Sbohem. Grom Když to celé dopsal tak tu sovu pustil na svobodu i s dopisem na nožce. Sova se vzdalovala až zní byla malá tečka a nakonec zmizela. Už se pomalu ale jistě šeřilo a tak po chvíli se rozhodli že se utáboří. Rozdělaly oheň. Hron uvařil nějaké jídlo, které se nedalo srovnávat z maminčinou kuchyní. „ Co to je za divnou polévku.“ pošeptal Gromovi do ucha Jeremiáš. „ Asi si dnes odpustím večeři.“ Oplatil pošeptáním Grom. Smrdělo to jako chcíplotina a proto si pro dnešek večeři odpustil i Jeremiáš a radši si šly lehnout. „ Dobrou noc a hezky se vyspěte.“ řekl Jeremiáš bratrům a šel si lehnout do deky kterou si koupil u kupce. Chvilku si povídaly a poslouchaly bratry jak si pochutnávají na té nesmyslné polévce. Ale pak Jeremiáš usnul a po něm i Grom Kapitola 4 Patka Ráno se probudil celý zmoklý. Pršelo. Zrovna když spí venku tak musí takhle vydatně pršet. Rozespalý a zmoklý Grom vstal a šel se podívat ke Grimovy jestli ještě spí. Ale už si všiml že se vlhká deka hýbe. Nechtěl ho rušit a proto přešel k zmoklému ohni. Uslyšel nějaký dupot koní a tak se rozhlédl. jen uviděl křoví jak se hýbá. Vzal si svůj meč a vešel do už nehýbajícího křoví. Na takové malé mýtince se bavily dva rozjaření kentauři. " Co tady děláte?" pronesl Grom. " Hele nějakej válečník. Bojim, bojim" a drkl do svého druha. " Vy hlavy skopoví. Chyťte si mě." vyjelo z Groma. Nevěděl proč to řekl, ale řekl. " Počkej ty špynavej elfe." Grom se rozeběhl a přitom se jim chichotal jaký jsou to zabedněnci. Rozeběhli se proti němu. Běžely a dusaly do země svými kopyty. Když byl hodně blízko tak uskočil na stranu aby ho nezadupli. A než se ty dva kolosy otočily na něj tak rychle vylezl na strom a schoval se tam.. Kentauři přišli pod ten samý strom na kterém se Grom držel. " Kde je?" řekl jeden. " Elfové jsou mazaní." a jen co to dořekl skočil na ně zezadu Grom. Na obou dvou měl jednu nohu takže kdyby se rozdělili tak by se musel rozpůlit. Nevěděl co má dělat. Rychle běžící zvířata ho někde vyklopí, takže ho hned něco napadlo. Do svých docela velkých dlaní vzal jejich hlavy a ťukl je proti sobě. Kentauři už se jen sklátili na zem. Grom obratně z nich seskákal a šel od nich pryč. Když přišel do jejich tábora tak uviděl Grima s Hronem. " Kde si byl?" " Tam jsou nějací Kentauři a já jsem je jen omráčil tak s nima něco musíme uděla....." " Tak a mám tě." zaduněl hlas za Gromem. " Ani se neopovažuj vystřelit." řekl Hron. Ale na to už Grom slyšel napřahování tětivy u luku. Rychle se otočil a vytáhl meč. Hodil ho po chlupatém Kentaurovi. Ale už bylo pozdě viděl před sebou letící šíp. Najednou ten šíp zmizel. Grom nestihl postřehnout kam. A jeho meč vykonal co měl. Zasažený Kentaur spadl bezvládně na zem s mečem v hrudi. Byl mrtev. Ale co ten druhý? Otočil se a viděl ho jak leží na zemi se šípem v noze. " Kde je váš tábor?" řekl chladně Hron. Grom nemohl vydržet jeho utrpení a tak mu šíp vyndal z nohy. " Co to děláš?" ptal se nechápavě Hron. Ale Grom mu neodpověděl. " Podej mi prosím tě nějaký lektvar z té otcovy torny." přikázal Grimovi. Byl tak rozzlobený a naštvaný na chladného Hrona. Grim mu podal lektvar na kterém bylo napsáno Lektvar černé vodoměrky. Černozlatý hustý obsah nasypal na Kentaurovu otevřenou ránu. Skučel bolestí ale po chvíli ho to přešlo. Rána se zacelila a Kentaur po chvilce mohl vstát. " Co si to udělal?" křičel na něj Hron. Z Groma úplně vřel vztek na Hrona a jeho chladnokrevnost. Grom se prostě otočil a mávl rukou na nic netušícího Hrona. Kterého nějaká Gromovi neznámá síla odhodila. " Co to je?" divil se. " No vidíš za chvil ku je s tebe Hraničář. To jsou první náznaky tvých druidských kouzel." řekl pohmožděný Hron o kterého Grom nezavadil jediným pohledem. " Jak se jmenuješ ty? Já Grom." " Já jsem Gasli. A omlouvám se za mého kamaráda." " No jestli je to zrovna tvůj kamarád. Tak to asi ne. Co?" " Máš pravdu. Asi před pár dny jsme se potkali a párkrát jsme se porvali." řekl Kentaur ukazující ránu po boji. Grim s Hronem ho pohřbily a skoro by pohřbily i jeho meč. Kdyby si pro něj včas nedošel. Šly dál ale Gromovi stále vrtalo v hlavě co ten letící šíp kam zmizel. Zeptal se na to Grima. " No já jsem ho sestřelil mým šípem." a sebral ze země kříž ze šípů. " Fakt moc dík. Bez tebe bych už tu asi nebyl." " Jo to máš pravdu." Hron se Gasliho vyptával kde mají tábor. Ale Kentaur říkal své: " Kde máte tábor." ptal se. " My nemáme tábor. Já jsem na cestách. A potkal jsem toho... toho..no ani my neřekl svoje jméno." odpověděl. " Co jsi tady dělal?" vyzvídal. " Poslaly mě sem z našeho kmenu. Abych zjistil kde mají město Xadrasovi Kentaury.“ vysvětlil Gasly. „ Tam jdeme taky.“ řekl Grim. Šly asi už osm hodin. Povídaly si o večeři. A když Gasly oznámil že bude vařit on tak se Grom v duchu zaradoval. Ptáci zpívaly bylo jasno na obloze ani mráček. Pomalu se šeřilo a byla čím dál tím větší tma. Rozhodli se že se utáboří. Jeremiáš přišel ke Gromovi a zeptal se ho: „ Grome nevíš jak asi spí koně a kentauři? Já jsem nikdy koně neviděl spát.“ „ Nevím, ale tak se běž Gaslyho zeptat.“ „ No jo. Já se s nim ještě ani neseznámil.“ Šel tedy za ním. Grom se díval a to už viděl jak se Gasly směje a jak si podávají ruce. Přišel nazpátek ke Gromovi a vyprávěl co mu pověděl kentaur. „ No, prý že normálně. Vestoje. To se moc nezdá normální. Já myslel že spí jako krávy. Přední pokrčej a zadní taky a spí v leže.“ Grom se musel smát Jeremiášovu výrazu totální tuposti. Ale hned zpozoroval Grima s Hronem jak něco vaří. Ale to už to uviděl i Jeremiáš. „ No jéje. Já myslel že pro dnešek vaří Gasly.“ A to tam hned přišel tam Gasli čichnul si k tomu a řekl. " Co to je za blevhajz. Dyť v tom plavou nějací šváby a smrdí to jako nějaká chcíplotina. No fuj." a vylil to. Bratři vařily asi to co minule. " To nejsou šváby, ale mrchožrouti." " Já vám ukážu jak se vaří tak aby se to dalo vůbec pozřít." Jeremiáš se radoval že zase jednou za čas si dá něco k jídlu. Když to uvařil. Chutnalo to jako spálený bramborový placky. " No to je pochoutka panečku." liboval si Gasli nadšený nad tím co uvařil. " Fakt dobrota." řekl Hron a odešel. " Bylo to dobré. Že Grome. No možná lepší než to naše." zeptal se Grim. " Jo to bylo." přiznal. Byl tak unavený že si musel jít lehnout. Praštil sebou do deky kterou mu připravil Grim. Když dopadl na tvrdou zem tak toho litoval. Už si ani nedokázal představit jaké by to bylo v jeho vlastní posteli. Uviděl otce jak leží svázaný na nějaké dřevěné podlaze. Spal. V té místnosti byl sám a kus od něho leželo jeho brnění s mečem. Do poměrně vysokých dveří vešel Kentaur. Zatřásl s otcem a otec se probral. " Na. Tady máš." řekl. Hodil otci dřevěný talíř s nějakou kaší. Kentaurovi svítily oči červenou barvou. Když to málo sněd tak přišly ještě dva kentauři. " Můžeme ho odvejct." zeptali se. " Jo." odpověděl. Odvlekli ho někam a obraz se začal mlžit, byl pryč. Probudil se. Bylo kalné ráno. Gasli už byl na nohou. Ne. Byl na nohou ale spal. Grom vstal a šel rozdělat oheň a když se mu to podařilo. Uviděl bílou, krásnou sovu. Přistála na Hronovi, který spal. Grom k ní přišel, Vzal jí dopis z nohy. V tom se Hron probudil. " Co je?" " Nic. Jen ti přiletěla sova." " Jo dík." otevřel ho a jen tak přelétl očima po dopise. A podal ho Gromovi. " To si přečti. Je to od Obrina." Grime a Hrone už jste měli být tady. Kde proboha jste s Kramem a jeho synem. Už jsme měly jít za naším posláním, ale zatím co už jsme zameškali. Tak Xadrasovi Kentauři začaly útočit na Zelené údolí jen taktak jsme se udržely.ASI VĚDÍ O Zeleném Kameni. KÁMEN MUSÍ PRYČ!!! Sbohem Obrin. " A kam půjdeme až vysvobodíme otce?" " Nejdřív domu do Zeleného údolí. Taková vesnice je tam nádherně. Mimochodem tvůj otec říkal že se tam musí někdy přestěhovat. A teď piš. " My se zdržíme. Xadrasovi Kentauři unesli Krama a půjdeme ho hledat. Pak přijdeme do Zeleného údolí. Pošli sem někoho. Prosím. Hron, Grom, Grim " No nezbudíme Grima?" zeptal se Grom " Hmmmm." zamručel Hron a odeslal sovu s dopisem na pařátu. Grom šel tedy zbudit ještě spícího Grima. Grom si vůbec nevzpomněl na ten sen v noci. Když všechno měli sbaleno tak všichni vyrazily na cestu. Svítilo slunce a Grim si prozpěvoval nějakou mumlavou písničku. Šli hustou džunglí občas uviděli nějakou opici, která si pochutnává na banánech. Grom z dáli zahlédl bažinu z které vystupovaly tlusté stromy. Na kterých hnízdily nádherní papoušci jaké nikde neviděl. Ani v Athoru na trhu ze zvěří. Blížily se k bažině. Čím byly blíže tím byl hustější a vlhčí vzduch. Jeremiáš slezl z koně přistoupil k bažině a jednou nohou lehce šlápl na hladinu plnou různé zvětralé trávy. Pod jeho nohou se to potopilo takže by to neuneslo ani malé dítě, natož dospělé lidi. Takový pevný ostrůvek byl vzdálen dobrých osm cárů. A pak už byly vzdáleny jeden od druhého možná jeden cár. „ Tak co. Myslíte že to přeskočím? Haha.“ zeptal se s úsměvem Gasly. „ O jeden zlatý že to nepřeskočíš a zahučíš do vody.“ vsadil si Jeremiáš. A Hron z Grimem se usmály. „ No dobře. Přijímám. A už se těším na ty peníze.“ Gasly se odpíchl jeho svalnatými nohy. Hop. A on to přeskočil. Celé čtyři cáry bez jediného vzdechnutí. „ No ty jo?“ vzdechl Jeremiáš s obdivem nad Gasliho skokem. „ No a my půjdeme hezky okolo.“ zavelel Hron. Gasly obratně přeskákal přes ostrůvky až na souš. Kde čekal na ostatní. Došly až k němu a pokračovaly v cestě. Grom vzal svůj luk s šípem do ruky a zkusil napřáhnout tětivu. Nandal šíp na napruženou tětivu a namířil. „ Co děláš.“ zeptal se klidně Jeremiáš. „ Zkouším. Jaký my to prodal patent. Ten kupec.“ dořekl to a uviděl něco jak se mihlo v džungli. Za kapradím. A tam rozeznal jakýsi zohavený obličej. Lekl se ho ta bytost ho uviděla. Vydala ze sebe jakési skřeky. Grom vystřelil trefil ho do hlavy. Šíp mu hlavu přikoval ke stromu. „ Skřéééétiiii.“ zařval plných plic Grim sundávajíc luk. Grom schoval luk. Vytáhl svůj meč. Ohlédl se. Skřetů bylo aspoň osm. Jeremiáš bojoval z dvěma skřety a obdivoval jeho styl bojování. Že mu to ale šlo. Rychle k němu přiběhl a vzal si jednoho. Ten měl ale sílu meče drnčely a Grom by přísahal že viděl jiskru. Bojovaly pár vteřin. Grom byl dostatečně vysílen. Skřetí pusa se otevřela a skřet řekl: „ Zemřeš.“ tomu páchlo z huby. Zlatá polévka bratrů! Meče zadrnčely jak ještě nikdy s tím opravdu silným skřetem se přetahovaly. Skřet vyhrával. Grom byl na pokraji svého vysílení. Pustil meč ten odletěl daleko a spadl na zem. Grom také. Skřet se napřahoval s ním to skončit. Grom napřáhl ruku. A zakryl si oči. „ Nééé.“ zakřičel Jeremiáš. Gromovi se ale nezdálo to že ještě žije. A slyšel dopad skřeta na zem. Odkryl si oči. „ Co.“ Podíval se na mrtvého skřeta měl v zádech meč z vyrytým J. do ostři. Ten meč držel Jeremiáš. Pomalu ho z něj vytáhl. Z torny vyndal kus hadru a utřel meč od krve. Podal Gromovi ruku. „ Grome vstávej.“ „ Dík. Dyť jsem mohl být mrtvý. Ty jsi my zachránil život.“ řekl s vděkem na srdci. A objal ho. „ To nic. Přece tě neztratím hned na začátku naší poutě. Jek řekl tvůj otec.“ „ To bylo pěkný Jeremiáši. Máš skryté vlohy pro boj.“ pronesl Grim. „ Dík.“ a podal si s ním přátelskou ruku. „ Asi nás stopovali a chtěly nás přepadnout.“ prohlásil Gasly. „ Potvory skřetí.“ ozval se Hron. „ Špinaví.“ přidal se Grim. „ Jdeme už jsme určitě blízko.“ řekl Jeremiáš. Jak řekl tak se stalo. Šly. „ Křoví.“ Vykřikl Grim. „ Co je s ním?“ řekl neznámý člověk, který začal vylézat zpoza křoví. „ Ganisane?“ zeptal se Hron člověka. „ Co je? Obrin mě sem poslal že někoho prý potřebujete. Tak jsem tady. Sdělil mi také to co se stalo Kramovi.“ „ Nazdar Grome. Otec mi o tobě vyprávěl.“ Pozdravil Groma cizí muž. Ale Grom už pochopil že to je ten muž co o něj žádal Hron. A tak se Jeremiáš, Grom a Gasly představily. Grom si všiml velice, ale velice dlouhého meče, měl velice zdobenou rukojeť a záštitu. Byl vysoký, možná cár a patnáct palců. Vysoké boty které dosahovali skoro až po kolena. Vlasy mu vlály v malém a klidném vánku, který ho olizoval. Měl je dlouhé světle hnědé krátké po ramena, které byli velice široké nebo to dělala jeho hadrová rouška. U hlavy a dole u boků měl vidět stříbrnou kroužkovou zbroj, která byla pod, jak už zmíněnou rouškou. Měl vousy, které byly bílé až blonďaté. Měl vážný pohled, který se upřel na Jeremiáše, který pohled opětoval. Když prohodily pár slov a Grim ho informoval o nějakých věcech. A putovali dál Grom sledoval Jeremiáše s Ganisanem jak si povídají. Díval se také na džungli kolem sebe. Občas proletěl tukan či páv vystrašen a koukajíc svým vychytralým očkem na všechny ty co jim vlezli do revíru. " Stát." přikázal Hron. " Proč? zeptal se Gasli. " Slyšíte? Už jsme blízko." řekl Hron. " Jo." odpověděl Grom. Který slyšel šum kentaurů. Pomalu se tedy blížily ke zvuku, který zněl jako někde na trhu. A po chvíli vyšli ven to byla změna Grom se nemohl chvilku otevřít oči. Vyšli na takovou písečnou pláň z občasným suchým stromem, ale rychle se stáhli zase do džungle tak aby je neviděly, protože se tam objevilo město. Město Kentaurů. Dříve Patka. Velký zelený kopec za ním. Na kterém byl také prales. " No tak už jsem našel to město a už asi pojedu domu." drmolil Gasly. " Jo. Tak sbohem." řekl Grom. " Sbohem. A snad se ještě někdy uvidíme." volali všichni na odjíždějícího Gasliho. " Tak se mějte a snad se vám to povede. Hodně štěstí." Volal z dálky, pomalu ale jistě mizel z očí. Plížili se k vesnici co nejblíže, ale najednou. „ Teď už jim jen vyfouknout Krama.“ Řekl Grim. " Jo, ale nebude to tak jednoduchý." pověděl Ganisan. " To teda jo je jich tam aspoň čtyři sta." přidal se Hron. " Špatný je, že jsou na rovině. Takhle se tam dostaneme těžko." připomněl Grom. " Ale nesmí nás vidět jinak je zle. Proto půjdou nejdřív Grim s Hronem." podotkl Ganisan. " My?" vykřikli udiveně oba dva bratři najednou. " Jo jste nejmenší a nejnenápadnější, pak nám ukážete kam máme jít. A vy se snad bojíte?" řekl s malým smíchem v hlase Ganisan. " Ne. My se nebojíme." odpověděli bratři. " No tak už běžte." popoháněl je Ganisan. A jak řekl tak se přikrčení bratři vydali ke městu. Ale už byly tak blízko že se musely plazit. Za pár sekund už nebyly vidět. " Kdyby tady byl Óbrin se Zelenorem. Oni jsou ta nejsilnější a nejsehranější dvojka kterou jsem poznal. Zelenor se umí proměňovat ve zvířata takže tam může doletět jako orel a podíval se přesně na jakém místě je Kram. Pak by se vrátil a řekl by Óbrinovy kde je. Óbrin si jen mávl rukou a Kram by se objevil vedle něj. Já to nechápu tyhle kouzla. Ale jsou zajímavá." řekl Ganisan. " Kdo je Zelenor?" zajímal se Grom. " Až po Óbrinovy nejzkušenější a nejhlavnější člen Bratrstva Rudého meče. Nejvznešenější Druid, elf a přítel Obrina." opověděl. " Víš že já chci být také druid." poznamenal. " Hmmm." zahučel Ganisan " Hele podívej se." zvolal Grom. A z dálky uviděl jak jeden z bratrů dělá prasátka.“ " Co. Jo už musíme. Teď půjdeš za mnou a pak se rozdělíme a nějak jim Krama vyfoukneme. Tak pojď." vysvětlil Ganisan. " Vidíš tamhleten strom?" říkal a ukazoval na velký rozvětvený strom. který vyčuhoval z pralesa. Ale byl až na druhé straně města " Jo." odpověděl. " Běž k němu a najdi si tam někde vchod dovnitř. Věřím ti. Ty to určitě zvládneš." " Když myslíš." „ A ty půjdeš se mnou.“ Řekl Ganisan a Grom to zaslechl. Bylo mu to docela líto že si ho vzal s sebou Ganisan. Radši by byl jak Grom tak i Jeremiáš, kdyby šli spolu. Tak šel ke stromu docela se zadýchal, když byl u něj opřel se o určitě snad osmisetletý strom. Slyšel válečníky jak křičí o pomoc. Pak jakoby zmizel ten záhadný zvuk. Slyšel dupot a zase křik lidí. Odtrhl se od stromu. Velice se divil co to bylo za zvuk. Podíval se na malé asi tři cáry vysoké dřevěné opevnění. Uviděl dveře přišel k nim. Pomalu je začal otvírat. Ty dveře už někdo dlouho nemazal takže vrzali jak nejvíc mohli. Vstoupil a najednou zatrnul, uviděl hordu rozjařených Kentaurů a v čele stolu uviděl čaroděje.. Byl to Xadras. Vypadal podobně jako Grom měl vlasy stejné barvy. Jako kdyby mu z oka vypadl. Hodoval si tam se džbánem vína okolo něj na stříbrných tácech ležely husy a kuřata opečená na rožni. Gromovi se zbíhaly sliny. Ale najednou si uvědomil kde to je a už se začal starat o to aby ho nikdo nespatřil, protože tím by celou akci zkazil. Plazil se za bednami z vínem a jiným alkoholem. Uviděl železné dveře ven, které by bez pochyby vrzaly a navíc by ho všichni uviděli. A nebo se proklouznout malinkatými dvířky kousek od Groma jenom bylo divné proč byly ty dveře tak malé. Kentaur by se musel rozčtvrtit aby se dostal na druhou stranu. Pomalu k nim tedy přišel. Otevřel je a nakouknul dovnitř. Uviděl malé skřítky jak vaří. Proklouzl dveřmi a vešel. Skřítci se na něj podívaly svými žlutozelenými oči. A občas někde bylo slyšet: " Kdo to je." Jeden skřítek přišel ke Gromovi a zeptal se. " Co tady děláš a kdo jsi?" " Jsem Grom a zachraňuji svého otce." " Ty a tady v kuchyni hledáš nějakého lida?" " Jo...totiž ne." " Tak jo nebo ne?" " NE. Já jsem sem musel vlézt jinak by mě uviděly ti kentauři. A co tady děláte vy?" " My tu musíme pracovat a vařit těm tupcům nahoře. Kdysi byly skřítkové spojení s Kentaurama, ale přišel nějakej pomatenec. A začal je všechny postupně očarovávat a vymývat mozky. Ale jakoby to nestačilo. Posílá po celé zemi Černé anděly, kteří to dělají za něj. A my tu musíme pracovat, protože nás prozradily ti Kentauři." dořekl rozčíleně skřítek. " Hmmm. A jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se ho Grom. " Já jsem Fil. Pojď. Ukážu ti to tady." dořekl zelený skřítek. Hned chytil Groma za ruku a vláčel ho přes kuchyň. Až ho dovlekl k dalším ale už akorát pro Groma velkým dřevěným dveřím. Fil je otevřel. Groma na chvilku oslnilo sluneční světlo, ale pak uviděl prales a také strom kde slyšel ty podivné zvuky. Vyčuhoval z pralesa a jeho větve se až nebe dotýkali. Byly na nějakém balkóně. " Skrč se, aby tě neviděli." přikázal skřítek. Grom se rychle skrčil a konečně si Fil nemusel vykrucovat hlavu koukáním nahoru. " Máš štěstí že si tvého otce spletli jinak by byl už mrtvý." řekl Fil. " Jak si ho spletly?" ptal se velice zmateně Grom. " Spletly si ho se skřetem." odpověděl zelený skřítek. " Proč ze skřetem?" zeptal se netrpělivě. " No já nevím, ale asi jenom myslely že se sem vydal na výzvědy z toho vedlejšího města. Na to město útočily nesčetněkrát. V klidu se ubránily. Za dva týdny dorazí posily z jihu. Ale když zjistili že to je Xadrasův otec tak se lekli a za dva dny ho chtějí popravit." a jen co to Fil dořekl tak celým Gromem proletěl mrazivý šíp. " POPRAVIT?" zvolal Grom. " Tiše nebo nás uslyší. Jo za dva dny. Kentauři ho popraví. No a to by stačilo už by jsme mohli jít." přikazoval Fil a šel ke dveřím zatímco Grom se musel doplazit ve skrčené poloze. Malý skřítek otevřel dveře a zase byly v kuchyni Grom se konečně narovnal. Uviděl skřítky jak nosí zbytky z té hostiny dveřmi, kterými sem prolez. " Není tady nějaký tajný východ, kterým bych se dostal ven?" zeptal se Grom. " Ano mám takové mapy, ale nejsou zadarmo!" odpověděl hamižně Fil. " A nevíš asi kde já mám sehnat peníze?" utrhl se na Fila. " Nevím." odsekl zlatochtivý skřítek. Grom rudl vztekem. Ale hodně ho překvapilo že je tak hamižný. " No a co takhle to za něco vyměnit?" " Jo to by šlo, ale co tam v té torně máš?" " Jen........" " Co?" Grom hleděl na křišťálový kámen, ale tu přece nemůže prodat! Dyť to dostal od poutníka a ten nebyl obyčejný. A navíc měl Grom takové tušení že se mu ta překrásná koule bude hodit. " No myslím že ti bude stačit moje sekera." rozhodl se na konec Grom. " No dobrá. Je to mapa podzemních chodeb. A jelikož je tohle město jedno z hlavních pro Xadrase. Tak by ses v podzemí ztratil. A říká se že v podzemí je ukryt srstnatec. A po chodbách chodí různé potvory. " vysvětloval Fil a podal Gromovi mapu. Grom uviděl mnoho spletitých chodeb a i místnost kde byl velký červený vykřičník. Díval se na mapu a uviděl rozcestí. Bylo tam něco napsáno cizím jazykem. „ Co je tu napsáno?“ zeptal se Grom skřítka. „ To nepřečtu. Ale vím že je to Starothálijština.“ odpověděl. Grom nikdy nevěděl že Thalia má vlastní jazyk. Když si jí prohlédl podíval na Fila. " A kudy se tam dostanu." zeptal se. " No tady. Ani o tom ty Kentauři nevědí." pronesl a vedl Groma k nějaké soše pod kterou byl velice chlupatý koberec. Ta socha byla z mramoru. Byl to rytíř z mečem dlouhým jako má Ganisan, ale možná ještě delším a pod jeho zkamenělými nohami ležel had ze zlatýma očima a ještě v tom zlatě zasazený rubín. " Tady zmáčkni hadův jazyk já tam nedosáhnu." přikázal malý skřítek. A jak řekl tak Grom udělal. Hadovy oči se rozsvítily červeně. Grom ruku vyndal a ustoupil. Socha celá zajela pod zem a za ní...chodba, která byla celá porostlá pavučinou měla vysoký strop asi dva a půl cáru. " Tady už asi dlouho nikdo nešel. Že jo?" zeptal se Grom. " To asi nešel. A pojď ještě semnou dojdeme pro pochodně." odpověděl mu Fil. Šli k nějaké velké dubové skříni. Byl do ní vyřezán dlouhý a široký drak, který chrlil oheň. Když jí Fil otevřel ta z se ní vyhrnulo snad tisíc různých věcí. Například staré hrnce, sběračky, lžíce, dřevěné talíře a pochodně. " No jejda, já jsem zapomněl." pronesl zasypaný Fil, který se v tom hrabal a hledal ty pochodně. Když je našel tak je podal Gromovy tak si je strčil do torny. " No jo, ale čím je mám zapálit?" zeptal se Grom. " Momentíček." zaburácel Fil který se hned na to začal hrabat v tom binci. Podal mu tedy dvě taková žlutá křesadla, které znal z domova od krbu. Šel zpátky k chodbě. Skřítek mu ještě podal dřevěnou hůl. " To máš na pavučinu." řekl mu Fil podávající hůl. " Dík a mějte se tu." pozdravil je tam všechny a vydal se do podzemních chodeb. Zapálil si pochodeň žlutým křesadlem. Prodíral si cestu holí a viděl jak zelený skřítek za ním zavírá chodbu sochou. Když socha docvakla k hornímu okraji kamene tak si Grom vzpomněl na to co vyměnil. MEČ! V ruce držel jen hůl a co když na něj něco zaútočí. „ Tak to by dnes stačilo. Zase příště.“ Prohlásil starý Grom. „ Ale když je to takhle zajímavá histork…...“ Prohlásilo pár dětí. „ Žádný takoví. Spát.“ Vložila se do toho až po teď zaposlouchaná elfská matka. „ Slyšíte. Běžte. Už by jste měli hajat.“ Poučoval Grom „ No jo.“ Řeklo otráveně pár elfů. Když všichni odešly a Grom tam zůstal sám koukajíc do ohně, který se třepotal a jiskry lítaly vysoko do černého nebe a najednou se zhasly. Na tohle se díval dobrou hodinu. Byl vidět velký měsíc jak rybí oko. Ale po té hodině se začal zvedat vítr. Ados zaštěkal a zakoukaného Groma probral. „ Jo už jdeme.“ Řekl vlkovi. Šel tedy do svého už velice starého domu. Kde bylo prázdno. Nikdo tam nebyl. Ani usmívající se matka Eithel. Ani úchvatný otec Kram. Nikdo. Grom se trochu zasnil. Díval se na vodopád oknem. Noční vítr ho ovál a všiml si otevřených dveří naráz je zabouchl Ados svým čumákem. Vstoupil. Hnedle si šel lehnout. Byl unavený z cesty z Ilúrských ostrovů až sem na Útes. Lehl si a poslouchal vodu dopadající na skálu až ho to ukolíbalo. Ados si lehl vedle postele a šťastně si pochrupoval. Usnul. Ráno se probudil do krásného letního a mimořádně teplého dne. Nasnídal se. A šel se opláchnout do jezera Anön. Hned za městem. Vyšel tedy. A mnoho dětí ho doprovázely až k východu a škemrali o příběh. Grom jenom odvětil: „ Až večer. Času dost. Já tu budu ještě dlouho.“ Sešel z útesu a odbočil do leva. Ados vedle něj šel.Snad hodinu vykračoval, ale to už viděl malý lesík. A právě tam bylo jezero kam se chodil koupat s otcem někdy také s matkou dřív když byl malý. Už se těšil na tu průzračnou vodu. Byla tam jako vždy. Jak si jí pamatoval. Úplně stejná. Kapři širocí jak stehno a dlouzí jako paže tam skákaly a mrskaly sebou. Byly vidět i kdyby se ponořily pět cárů hluboko. Tak taková byla průzračnost té vody. Svlékl se a vlezl tam. Ados tam také vlezl. Koupal se tak dvě hodiny. S Adosem se vyblbl Miloval vodu a to co v ní žije. Ale nejvíc miloval lesy hory a přírodu. A jeho nejmilejší zvíře byl vlk. Adose měl už dlouho. Skoro 1218 let. A díky tomu že žil na Ilúrech tak žije s Gromem. Vykoupaly se do sytosti a když vylezli z vody tak se Grom oblékl. Ale Ados byl ještě mokrý tak se naschvál oklepal. Ohodil Gromovo dosud suché oblečení. „ To si děláš srandu?“ vlk jen zaštěkal. Grom si sedl na okraj jezera a pozoroval Adose. Přibližoval se k němu. Tak se rychle obrátil a postříkal ho také. Vlk jen kýchl. A radostně přiběhl k němu. „ Tak už by jsme mohli jít. Co říkáš?“ Šly tedy nazpět. Když dorazily do města došel, ale jen na skok domů. Hned šel do krčmy U Škopku. Bylo to tam stejné, ale člověk, který tu obsluhoval za časů Gromova dětství tu už nebyl. Žil na Ilúrech stejně jako Grom. Usměvavý nenápadný hostinský, který tuhle krčmu založil, kterého měl hodně rád. Rozesmál kde koho. Velice rád provokoval arogantní a namyšlené lidi. Jednoho dne vyrazil Gromovi dech s jednou věcí. Byl to skvělí člověk a teď je velký přítel Groma. Jmenoval se Zelenor. Zasedl za stůl. Po chvilce ke stolu přiběhl hostinský. Zeptal se: “ Tak co si dáte?“ „ Pro mého vlka přineste něco a pro mě Škopek. A něco k jídlu.“ Jak řekl tak se stalo. Po obědě si dal ještě černý čaj. Vyšel z hostince. To už bylo odpoledne. A tak si řekl že navštíví. Smíšené město Patka. Hodinu cesty odtud. Na koni klusem. Měl svého Olivera. Hnědý kůň. S krásnou třpytivou hřívou. Jezdil velice rychle. Vyjel z Útesu a klusal. Kochal se okolní krásnou přírodou. Nebe bylo bez mráčku takže byla krásná modrá obloha. Cestu lemovaly málo vysoké hory. No snad kopečky. Ados šťastně pobíhal okolo, honil se za zvěří třeba jako srnkami a zajíci, ale bez Gromova dovolení nesměl nic ulovit. Jely tři čtvrtě hodiny možná déle. A to už klusaly pralesem. Slyšely městský šum. Takže už byli tady. V městě Patka. Vylo to spíše obchodní město a každý druhý tu z něčím obchodoval zbraně, kožešiny, trhy a jiné obchůdky a obchůdečky. Dva vojáci hlídající. Kouřící pozdravily Groma: „ Vítejte v Patce. Milý pane.“ „ Dobrej.“ Opětoval. A Grom ještě zaslechnul, slabým šeptajícím hlasem: „ Vždyť to byl Grom syn Kramův.“ Groma znali skoro všichni i takovou dobu po jednom incidentu. Náhodou potkat takhle slavného elfa je pro všechny čest. Ovšemže krom trpaslíků. Ty když se o něm dozvěděli ohrnuli nos. A řekli si že to jsou žvásty, ale když jeho sláva neustávala tak to uznali. Ale pořád pochybovali. I když tam někde hluboko ho uznávali a věřily tomu. Trpaslíci nemají elfy v lásce, protože se jim smějí kvůli vousů, kterých mají nepřeberné množství. Některý si je svazuje do copů aby vypadaly lépe. Toto město se celkem dost změnilo než když tam byl naposled. A to už bylo nějaké století. Bylo pozdní odpoledne. Tak si řekl že se půjde do hostince na svačinu, jelikož mu dosti vyhládlo. A Adosovi určitě z toho běhání také. Posvačily Grom se procházel po městě díval se po obchodech byl u alchymisty co prodává za lektvary. Ale už viděl na obloze nepatrné červánky a tak si sedl na Olivera přivolal Adose který obtěžoval hamižného boháče, který mu nadával potom co si ho zavolal Grom k sobě. „ Moc mu povolujete uzdu milý pane.“ Křikl za ním a Ados se jen otočil vycenil na něj své tesáky a ten pracháč se radši otočil a začal si hledět svého. Do svého města dorazily za deště. Potkal je v půli cesty, ale Grom nechtěl naschvál zastavovat a jel dál. Koně ustájil. Adose osušil a plášť si dal také usušit blízko krbu, který zapálil. Došel si do sklepa pro Škopek popíjel a čekal kdy přijdou věrní posluchači. Věděl že určitě přijdou. Přišly. Ani nemusel tak dlouho čekat. Za chvíli zaťukal malý Jelin pláštěnce stojíc a koukajíc na Groma těmi svými dětskými oči. „ Máte vysoko to bouchátko na dveře.“ Upozornil. „ Jo to mám. Pojď dál již čekám“ pobídl Jelina. A za ním přicházely další a další. Až měl přeplněn dům. „ Tak u čeho jsme to skončily?“ zeptal se elf. „ U toho jak se šel Jeremiáš zeptat.“ „ Jo. Už vím.“ Začal vyprávět: Kapitola 5 Milé překvapení Už byl na konci té velké pavučiny a už tu byla skoro čistá chodba občas nějaký malý pavouk, který si šel po svých. Ale nejvíc zajímalo malého elfa co bude dál. Čím dál byl v chodbě tím větší tu byly pavouci. Byly větší a větší až to Gromovy nahánělo hrůzu. Ale ne tolik z pavouků, ale že nemá zbraň. A najednou si všiml na mapě velkého zeleného vykřičníku a vedle něj byl namalovaný černý pavouk. Lekl se. Stěny byly slizké a Grom si všímal jak jeho pochodeň pomalu umírá. Jak bylo menší a menší světlo až skoro neviděl na mapu. Vyndal tedy ze své kožené torny ještě jednu. Ta předchozí už zhasla tak ji hodil na zem. Takže si tu druhou zapálil po tmě. A jak rozsvítil tak přesně v tu chvíli uslyšel pípnutí nějakého stvoření. Které pištělo a pištělo, ale Gromovi se zdálo že se to k němu blíží. Připravil si tedy dřevěnou hůl a položil pochodeň na zem. Čekal na tu bestii byl plně připraven. Z dáli ve světle plápolající pochodně uviděl obrovskou krysu jakých se v džungli vyskytuje spousta. Přibližovala se s pískotem až nepříjemným. Grom nechápal proč ta krysa tak blbne. A také upaluje jak o život. Ani si snad Groma nevšimla. Když už byla u něj tak se napřáhl a praštil jí ctihodnou ránu přímo do čumáku. Bláznivá krysa se složila vedle jeho nohy. Grom pozvednul obličej a díval se co jí tak vyrušilo. Ale nic nepřicházelo. Krysa se pomalu zvedala. Když si toho Grom všimnul tak to všechno zopakoval, ale o téhle ráně si myslel že byla smrtelná. Po malé chvilce uslyšel další dupot, ale více nohou. Také se přibližoval. Ale tohle už nahnalo Gromovi strach. Do světla pochodně se vynořil obrovský PAVOUK. " To mám ale štěstí na tyhle bestie." pomyslel si Grom a strach z onoho nepřítele najednou opadl. Vzal s