Čarodějka

Judith šla tiše po chodbě a v poblikávajícím svitu svící si prohlížela všechno kolem sebe. Všechna zákoutí a místečka, která tak dobře znala. Bylo to za ní. Všechno, čeho se tak bála nakonec zvládla a obstála na jedničku. Do teď ani netušila, že někomu může spadnou tak velký kámen ze srdce, jako právě v tu chvíli jí.
Najednou si vzpomněla. Nemyslela na něj celou věčnost, tak proč právě teď? Každopádně myšlenka byla velmi vtíravá. A Judith se jí nebránila, vždyť se právě všechno změnilo a ona mohla konečně myslet, na co chtěla.
Zdálo se jí to tak dávno… Už si ani přesně nevzpomínala na jeho podobu. Snad jen na to, že měl světlé vlasy, modré oči a ten nejkrásnější úsměv na světě (-ta roztomilá rovnátka nebyla skoro vidět…). Nemluvě o jeho kouzelně pihatém obličeji a o brýlích s obroučkami velkými jako čajové podšálky… A jmenoval se Brad. „Prostě jako Brad Pitt,“ myslela si Judith. Chystal se na práva a věřil, že všechno bude tak jednoduché. Takové, jak vyprávěl Judith, když spolu sedávali po večerech na houpací síti jeho mladšího bratra. Ani nevěděla, co se s ním za tu dobu stalo. Jestli se mu jeho přání splnila a stal se prezidentem (- no, o tom měla menší pochyby…) nebo to dopadlo všechno úplně jinak, jako v jejím životě.
Podívala se z okna a uviděla něco, co tam asi nepatřilo. V blátě za jezerem ležel balíček. Jak ho v té tmě na takovou dálku mohla vidět, ptáte se? Byla čarodějka. Premiantka ročníku, jak s chutí říkala její matka svým kamarádkám, když je pozvala k sobě domů na čaj. A to bylo skoro každý den. Judith byla jediným dítětem své matky a byla pro ni jednou z… ano, řekněme to tak… věcí, kterými se ráda chlubila. Hned vedle několika domů v Londýně, Miláně nebo Paříži, či nového a ještě bohatšího manžela. (Ten poslední, nejmilovanější, jí koupil hotel na Hawaii…)
Zpět ale k tajemnému balíčku. Co jen v něm může být? Chtěla to zjistit. Zvědavá, jako každá čarodějka, řekli byste. A měli byste pravdu. Moc často se o takové věci nezajímala, ale teď to bylo něco jiného. Musela se na něj podívat, a to rychle. Rozhodně rychleji, než si ho všimne někdo jiný. Byl to jen její objev. Egoistická, jako každá čarodějka? Znovu zásah. Ale nesměl ji nikdo vidět, vždyť co by si lidi pomysleli… Nesmělá, jako každá čarodějka? No, spíš jediná z čarodějek…
Rychle pospíchala k „cíli“. Nebo se o to spíš snažila. Po dnešní menší oslavě poněkud zakopávala o lem hábitu, zamotávala se do těžkého pláště (Zimní plášť v létě? Dobře, možná po trošku větší oslavě…) a možná byste ani nevěřili, že v takových chvílích vám bude překážet v běhu i klobouk… Navíc si v takovém stavu zkuste utíkat ze sedmého patra až do sklepení a odtamtud pár set metrů dlouhou chodbou dál, vyběhnout na druhém konci hradu a tam vylézt, přeplavat loďkou jezero… no víte….není to zrovna příjemná večerní procházka. Obzvlášť když cítíte, že vám ten hloupý balíček může změnit život a nevíte, jestli k lepšímu nebo k horšímu. Nemluvě o tom, že jste právě prodělali jednu z nejdůležitějších zkoušek v životě.
„Proč jen ta pitomá sova nedoručila balíček přímo mě?! Tedy…majiteli! Jako to každá normální sova dělá! No to je už jedno, ale až ji uvidím, sešlu na ní nějaké ne příliš příjemné kouzlo,“ říkala si. Vlastně ten balíček ani nemusel být pro ni. Ale ona tomu věřila. A víra někdy zmůže víc, než viditelné jméno adresáta. Co teprve, když jste vystudovaná čarodějka. A čarodějky můžou v zájmu (...dalo by se říci…) společnosti otevřít takto nebezpečně vyhlížející balíček. Už kvůli té společnosti… Co kdyby tam číhalo něco nebezpečného? Ano! To je ten důvod!
V polovině cesty se zastavila a sedla na zem. „Na to už fakt nemám sílu,“ pomyslela si. Ale její vnitřní hlas jí říkal: „Čarodějka, která právě získala červený diplom a ani nedokáže doběhnout pro balíček, na který čekala už tak dlouho? A tím „tak dlouho“ myslím opravdu dlouho. Tak běž!“ „Ale…“ „Říkám běž!“ „No..“ „Jdeš už..?“ „Jo…“
Po prohraném slovním souboji se svým vnitřním hlasem se jí znovu vrátily síly. Běžela dál. A vzpomínala. Bylo to tak…. jiné. Už ta jeho rovnátka… „On mě snad stále miluje!“ opakovala si pořád dokola. „Aspoň to povídal, ale znáte je - ty dospívající kluky, co vám nakukají přesně to, co si přejete jen proto, aby s vámi… řekněme - mohli strávit příjemné chvíle. Dokonce i ti s rovnátky…,“ myslela si, když vzpomínala, co říkávala jedna milá nejmenovaná Stařenka…
Už nebyla tak naivní, jako dřív. Něco se změnilo. Ano - ona se změnila. A to hodně. Vás by taky pět let v téhle škole změnilo. Většina lidí ani netušila, že toto místo existuje a kdybyste je sem přivedli, nevydrželi by tu příliš dlouho. Oni nebyli ti… vyvolení. Judith byla. Možná to mělo něco společného s tím, že to s profesory opravdu uměla. Už proto měla předpoklady k tomu, stát se největší čarodějkou za posledních sto let. Všechno ale záviselo jen na tom, co se stane v budoucích několika minutách. To však ona zatím netušila. Snad jen víla kmotřička, která stála před lety u její kolébky by mohla říci víc…
Bylo to už pět dlouhých let, co ho viděla naposled. A pak ji odvedli sem, do kouzelnické školy. Nesměla mu ani napsat. Zakázali jí to, jinak by byla vyloučena. I když z toho, co zaslechla čas od času šuškat si na chodbách, možná i něco horšího… Žáby poskakující po škole by mohly vyprávět. Tedy pokud by je někdo vrátil do původní podoby, samozřejmě…
Režim tu byl tvrdý jako snad v každém dívčím internátě, ale Judith si postupem času zvykla. I na svou spolubydlící Kelly, která byla velmi, ale velmi výstřední. No vzali byste si křiklavě růžové ponožky k černému školnímu hábitu…? Judith se jí ale nikdy neodvážila říct pravdu, co si o tom jejím stylu myslí. Prý punkerka… Pche…
Právě složila závěrečné zkoušky a byla konečně volná. Třeba to Brad nějak zjistil a konečně se jí ozval! Byla mnohem nervóznější než při dnešní zkoušce. A to při ní šlo o všechno. O její budoucí život. O to, zda těch pět let tady neprožila zbytečně. Nechtěla ani vědět, co by bylo, kdyby zkoušku neudělala. Ale tarantule krčící se v rozích na chodbách by určitě mohly vyprávět… (Za stejného předpokladu navrácení do původní podoby…) Nyní šlo ale o víc. O to, zda celý život neprožila zbytečně. No dobře - možná, že ne tak docela. Ale třeba byla Judith stále tak trochu tou naivní holčičkou jako dřív, a tak viděla svět černobíle. Byla zamilovaná… No vy byste nebyli, při vzpomínce na… no…. třeba na ta roztomilá rovnátka?!
Vlastně ho ani pořádně neznala. Byl to měsíc, co spolu… hm.. chodili, a pak ji odvlekli sem - na hrad. Kdoví, co se za tu dobu stalo…? Kdo ví – tedy mimo starou dobrou vílu kmotřičku?
Zatímco takhle přemýšlela, doběhla k jezeru. „A dopr.….!“ ehm… tedy… „Jejda….!“ Kde jsou všechny loďky?! Ah… ten ples, na který ji nikdo nepozval… a ona se nakonec po dlouhých úvahách - co s načatým večerem? - rozhodla, že asi nepůjde. Hm…. jak teď na druhý břeh?
Koště… ne, koště ne….. leželo tam na zemi, jako by čekalo…. čekalo na ni… Judith byla sice premiantkou, přesto tu bylo něco, co jí nikdy nešlo. Let na koštěti. Ale byla to jediná možnost. Musela. Sedla na koště a vzlétla. Překvapivě bez větších problémů – snad jen pár větviček to nechtělo vidět a radši se ulomilo… Letěla. Koště se málem zamotalo do jejího zimníku, ale nakonec to zvládlo. Nevěřila, že to půjde, ale ono ano! Poháněla ji nějaká tajemná síla, která vycházela přímo z balíčku. Dalo by se to odborně nazvat…. koncentrovanou radostí? Že by přece Brad?!
Přistála – ani nevěděla, jak se jí to podařilo. Ale na tom teď nezáleželo. Vrhla se k balíčku a začala trhat papír. Ještěrka ležící na zemi se na ni nevrle podívala. Vypadla krabička a v ní… dvě obálky? Jednu roztrhla a četla:

Milá Judith,
tolikrát jsme na tebe vzpomínal. Ani si se se mnou nerozloučila, ale asi jsi k tomu měla dobrý důvod. Jako vždy. Ale protože jsme si byli tak blízcí, chtěl jsem ti říci o největším štěstí, které mě kdy potkalo.-“
Judith nemohla napětím skoro dýchat…
„-Budu se ženit! Beru si Lindy – přece víš, Lindy Stuartovou! Byly jste nejlepší kamarádky, určitě budeš mít radost. Zveme tě na svatbu, oznámení je v druhé obálce. Lindy už čeká dítě – bude to holčička a rozhodli jsme se ji pojmenovat po tobě – Judith. Oba na tebe vzpomínáme.
Brad

Judith nevěděla, jestli brečet nebo… skočit do jezera nebo… zkusit znova štěstí na koštěti nebo….. Tohle opravdu nečekala. Ale byla tu i druhá věc. ….(Ale tu věděla jen naše víla kmotřička…. ) Kdyby se život Judith znovu spojil s Bradovým, nikdy by se nenaplnil její osud. Měla se stát největší čarodějkou! A to by bylo vedle blonďatého (nyní asi) právníka… i když s nejkrásnějším úsměvem na světě… trochu problém.
Něco se změnilo. Nebo spíš někdo… byla to (…ale to byste nečekali…) Judith. Stal se z ní úplně jiný člověk. Vstala a svým zatvrzelým vážným pohledem (…Judith a zatvrzelý vážný pohled…? ou…) se rozhlédla kolem. Ještěrka strachy vběhla do jezera a tryskem plavala k hradu.
Oprášila si sukni a plášť, narovnala klobouk a zvedla koště. Nasedla a sebevědomě letěla k hradu. Rovně… Ani trochu neuhnula z dráhy… Dokonce ani jedna větvička si nedovolila se ulomit…
Doletěla před hrad. Několik vteřin za ní dorazila po vodě i jedna ještěrka, která - jakmile se podívala nahoru - usoudila, že plavání je skvělá zábava, a tak si dala volný styl přes jezero ještě jednou.
Judith tu stála v celé své výšce 155 cm a vzhlédla ostřížím pohledem k oknům svého pokoje. Tam začne. Kelly by se měla konečně dozvědět, jak jsou růžové ponožky nevkusné.