Prokletí války (1. část)

The clash of honor calls,
To stand when others fall.
Gods of war
Feel the power of my sword!

(Manowar – Power of thy sword)


PROLOG

Pouhé dva týdny uplynuly od rozhodujícího souboje, v němž se utkali dva mocní válečníci, požehnaní silou bohů. Tím prvním byl Kergon – smrtelník, obdařený šílenstvím bersekra - schopností, jenž mu nedovolila zemřít únavou, ani na následky četných zranění. Taktéž byl obdařen rychlostí hřmícího hromu, kterou drtil, sekal a ničil své nepřátele po stovkách a silou zběsilé vichřice, s níž svým nepřátelům pěstí srážel hlavy a vytrhával srdce přímo z hrudi.
Tím druhým a zároveň mnohokrát silnějším, byl Dracherus. Nejmocnější démon z pekelných dimenzí, samotný vládce smrti a války, král utrpení a osobní strážce legendárního čaroděje Urda – smrtícího boha, čekajícího na procitnutí. Dracherus ovládal Mocnou sekeru války a Titánský meč ohně – zbraně, které jediným úderem tavili železo a drtili skály.
Bitva byla velkolepá a zapsala se do legend. Kergon s pomocí svých přátel porazil Dracheruse a rozzuřil tím samotné bohy války, kteří pocítili sílu jeho meče, když mocný netvor umíral a předal tak svoji sílu vítěznému barbarovi. Tímto skutkem došlo ke kolizi mocných sil, které za pomoci ohnivé exploze o síle atomového hřibu srovnali celý kraj se zemí.
Tento zrůdný masakr přežilo pouhých třináct lidí: Kergon, jenž se po smrti Dracheruse stal novým vládcem smrti a války, Astra, fenomenální lučištnice, i přes svůj nízký věk jedna z nejlepších na světě a Dalial, bývalý čaroděj, který z toho ohnivého pekla zachránil deset posledních vesničanů. Taktéž se mu podařilo zajmout Skaledona – nesmrtelného a neomylného věštce, který mu vyjevil některá tajemství budoucnosti.
Kergon vesničanům slíbil, že je nejdříve odvedou do nejbližší vesnice, kde budou moci začít nový život a potom on sám, společně s Astrou a Dalialem půjde dál. Všichni tři měli v plánu opustit poloostrov a vydat se do vnitrozemí, aby varovali krále před blížícím se návratem čaroděje Urda.
Putovali přes lesy, bažiny a skalnatá pohoří. Cestou se utkali s mnoha netvory. Ať už se jim postavili orkové, kentauři, či mocní elementálové země žijící ve skalách, vždy zvítězili a rozdrtili své nepřátele na prach.
Třetí den cesty zničehonic, beze stopy zmizel věštec Skaledon. Jakoby se po něm zem slehla. Celý den po něm všech třináct cestovatelů pátralo, ale marně. Byla to záhada, ale nedalo se nic dělat. Museli jít dál.
A potom konečně, po dvou týdnech namáhavé a vyčerpávající cesty dorazili do vesničky Jalm. Byla to velká osada, postavená pod kopcem zvaným Burm. Když prošli branou vesnice, všichni obyvatelé se kolem nich seběhli a bouřlivě je vítali. Každý už slyšel o té triumfální bitvě, ve které lidský bojovník zvítězil nad mocným netvorem, vyslaným samotnými bohy a který také sám porazil více než tři tisíce krvelačných orků.
První prošel branou Kergon, nesmrtelná inkarnace smrti a války osobně. Vedle něho kráčel kdysi mocný čaroděj, Dalial, spolu s Astrou, černě oděnou lučištnicí, která si na zádech nesla hned dva luky a prázdný toulec na šípy. A za nimi následovalo deset šťastných vesničanů, kteří zde díky nim konečně naleznou nový domov.

* * *

Na vrcholku kopce Burm stáli dvě postavy a sledovali, jak v údolí pod nimi zmizel poslední vesničan za branami vesnice Jalm.
„Vidíš to, Storme? Už tam jsou všichni“, řekla lučištnice Elvena a ukázala prstem na vesničku, rozkládající se pod kopcem. Elvena byla vysoká žena, oblečená v jednoduché kožené zbroji. Vypadala tak na čtyřicet a v obličeji ji svítili dvě zelené, bystré oči.
„Vidím“, přikývl zamyšleně Storm, opírající se o silnou dubovou hůl. Dlouhé bílé vlasy a vousy mu sahaly až do pasu a v obličeji se mu zračily zkušenosti starého, mocného čaroděje.
Elvena vytáhla z opasku tři šípy, všechny se zlatým hrotem. Přidržela si je před obličejem a chladným pohledem se na ně zadívala. Na hrotu každého z nich bylo zlatým písmem vyryto jedno jméno. Na prvním stálo „Astra“, na druhém „Kergon“ a na třetím bylo vyryto „Dalial“.
„Všichni tři zemřou“, pronesla. „Na každého z nich mi bude stačit jediná rána. Pro každého jeden z těchto šípů. Žádný, sebehbitější tvor mi nikdy nemůže uniknout!“
Zastrčila šípy zpátky za opasek, rychle sáhla do toulce a na zdůraznění svých slov vystřelila kolmo k nebi dva jiné. Byl to tak rychlý pohyb, že ho lidské oko nedokázalo zaznamenat. Oba šípy zasáhli orla, letícího vysoko na nebi. Z vrcholku kopce vypadal na obloze jako malá černá tečka. Potom začal bezvládně klesat dolů, až spadl Elveně k nohám.
Storm se podíval na mrtvého ptáka. Z každého oka mu trčel jeden šíp. Byly to neuvěřitelně přesné rány.
„S tím, co dokážeš, bude hračka je zabít“, řekl. Elvena přikývla a shýbla se k mrtvému zvířeti. Vytáhla z něj oba šípy a zastrčila si je zpátky do toulce.
Z oblaků na nebi vysvitlo prudké podzimní slunce. Ostré, teplé paprsky zasvítili Stormovi do obličeje. Ten před nimi nejdříve jen přimhouřil oči, ale potom nepříjemnou bolestí zachmuřil obličej a chytil se za břicho. Tiše zasténal.
„Atremis chce ven“, řekl čaroděj syrovým hlasem. „Začíná tu být moc horko“.
Elvena čaroději věnovala chápavý pohled. Věděla, jaký problém ho trápí.
„Dobře“, začala lučištnice. „Plán znáš. Vezmi si pár vojáků, jdi do Jalmu a ty tři odtamtud vyžeň. Nebudou mít jinou možnost, budou utíkat tudy“, ukázala dolů na cestu, vedoucí od vesnice, kolem úpatí kopce a dál do lesů. Napravo, po celé délce cesty, se rozprostíral kopec Burm, nalevo jen temný les.
„Až se tam dole objeví, tak se dám do práce. Ale nezabiju je hned, pořádně si je vychutnám a likvidovat je budu postupně, po jednom a z dálky. Ani nebudou vědět, kdo je zabil, neuvidí mě.“
Storm věděl, jak Elvenu její práce baví. „Ještě dnes v noci tudy projedou, postarám se o to, řekl.“. „Přeju šťastný lov!“ Potom jen zamumlal slova teleportačního kouzla a najednou byl pryč.



PROKLETÍ VÁLKY


Wait for me dragon,
Wee´ll meet in the sky,
By fire and magic I am sworn
Hell is calling!
We cannot be denied,
Fly to the blackness of the storm,
We must die to be reborn!

(Manowar – Ride the dragon)


Temnotu pokoje pro hosty, nacházejícího se ve druhém patře krčmy „U zlitého prasete“ osvětlovala pouze jediná svíčka. Válečník spící na posteli se ve spánku neklidně převaloval. Kergonovi se zdál sen:
Procházel neznámým místem. Jeho kroky dopadaly do prázdného prostoru pod ním. Vypadalo to, jako by kráčel ve vzduchu, ale jeho kroky při každém došlápnutí našli pevnou oporu. Všude kolem něj byla hustá, světle modrá mlha. Vyplňovala všechno kolem a kromě ní nebylo nic jiného vidět. Nevěděl kde je, ani proč tady je a připadal si zmatený, ale cítil, že je mu tohle místo něčím povědomé. Jenže nevěděl proč, nikdy tu nebyl. Pokračoval dál, i když přes modrý opar husté mlhy viděl sotva metr před sebe. Jeho kroky dál neslyšně dopadaly na neviditelnou podlahu. Neměl strach, ale začal v něm narůstat pocit očekávání. Něco mělo přijít, něco se mělo stát, cítil to v kostech. Pátral očima v mlze s nadějí, že něco zahlédne. Nezahlédl nic, ale pocit očekávání byl stále silnější. Podvědomě zkontroloval své zbraně: Oba jeho meče byly na svých místech. Sundal si ze zad Mocnou sekeru války a pohlédl na její ostří. Obyčejně zbraň plála magickým ohněm, ale tady vypadala jako každá jiná dvojbřitá sekera, až na její rozměry. Stále ještě byla nejméně třikrát větší než ostatní zbraně jejího druhu, ale zdálo se, že tady nemá žádnou zvláštní moc. Dále už pokračoval se sekerou v ruce. Okolí se cestou ani trochu neměnilo, stále ten stejný, modrý opar. Ještě nějakou dobu to vypadalo, že tady bude bezcílně bloudit až na věky, když v tom se mlha na několik metrů okolo něho rozestoupila a jeho pocit očekávání nabyl vrcholu. Zůstal stát a dlaně si opřel o topůrko své sekery. Z prázdnoty přímo před ním se začalo něco zhmotňovat. Začalo to nabývat lidských tvarů a za malý okamžik se před bojovníkem zjevila světle modrá, éterická bytost. Vznášela se před ním, jen metr nad zemí. Byla to nějaká mladá dívka. Měla zvláštní dlouhé vlasy a byla celá nahá, až na popruh s mečem, který měla upevněný na zádech. Vypadala jako nějaký duch, byla celá průhledná, dokonce i její meč. Kergon byl oslněn její nadpozemskou krásou. Stál tam jako opařený a tiše zíral na to nádherné zjevení. Dívka se na Kergona mile usmála a pohlédla mu do obličeje. Jejich pohledy se setkaly. Kergon byl jako v tranzu, nemohl odvrátit pohled od jejích krásných, roztomilých očí.
V tom se bytost vznesla ještě výše do vzduchu a vytasila meč, ale přívětivý úsměv jí z tváře nezmizel. Kergon v tu chvíli poznal, co bude následovat. Vzpamatoval se, odtrhl od ní zrak a pevněji sevřel svoji sekeru.
Dívka se snesla dolů k bojovníkovi a zaútočila. Ten vykryl její první tři údery a přinutil se přemýšlet o ní jako o nepříteli. Přestal se krýt a pokusil se zaútočit. Jenže bytost všechny jeho výpady lehce odrazila, jakoby bojovala s malým dítětem. Pohybovala se až nadpřirozeně ladně a přesto útočila s neuvěřitelnou rychlostí. Něco takového Kergon nikdy nezažil. Vyzkoušel každý výpad, každý zákeřný trik, začal kombinovat různé šermířské fígle a útočil s rychlostí zběsilé vichřice, ale nebylo mu to nic platné. Nepodařilo se mu jí ani jednou zasáhnout. Dívka jeho mohutné a nadlidsky silné útoky vykrývala s naprostou samozřejmostí a přinutila bojovníka ustupovat. Vypadalo to, jako by si s ním zatím jenom hrála. Kergon proti ní útočil s takovou silou a rychlostí, že by tím ve vteřině dokázal rozmetat na prach skálu. Ale ona jeho výpady odrážela tak lehce, jako by jen odháněla otravnou mouchu. Nemohl to pochopit – žádná bytost takové útoky nemůže přežít, natož se jim bránit a ještě s přehledem bojovat! Dívka mírně zesílila nápor a Kergon už neměl čas útočit. Musel se jen bránit, i přesto, že do souboje dával všechnu svoji rychlost i sílu. Po tváři mu stékal pot a svaly ho bolely neskutečnou námahou. Nikdy nepoznal tak silného a mrštného nepřítele. Ale dívka svým éterickým tělem pohybovala s neskutečnou ladností a nebyla na ní vidět žádná známka únavy ani námahy. Po celou dobu boje se na bojovníka usmívala a v jejích očích se zračil naprostý klid, který byl silně v kontrastu k jejím nadlidsky rychlým pohybům. Bojovali mlčky, nikdo nepromluvil, jen Kergon sípal námahou. Potom bytost razantně zrychlila své útoky. Kergon rozšířil oči bezmocí. Už nevěděl, jak se jí má bránit. Rozeběhl se proti ní a použil sérii nejkomplikovanějších výpadů jaké znal. Bojoval nejrychleji, co bylo v jeho silách a jejich meče se sráželi tak rychle, až to vypadalo jako by se proti sobě rozletěli dvě ocelové vrtule. Místo zbraní byly vidět jen šedivé šmouhy. Jenomže dívce souboj nečinil žádné problémy a v jediném okamžiku rozhodla o výsledku. Snadno prorazila Kergonovu obranu a škrábla ho do krku. Bojovníka to na nepatrný zlomek setiny zpomalilo a jeho sokyně mu vrazila meč přímo do srdce.
Souboj skončil. Kergon vytřeštil oči a v hrůze hleděl na meč, trčící mu z hrudi. Klesl na kolena a Mocná sekera války mu vypadla z rukou. Éterická bytost od něj beze slova ustoupila, otočila se a kráčela pryč. Po několika krocích se rozplynula a nic z ní nezbylo.
Kergon klečel na zemi, vykašlával krev a cítil, jak z něho nenávratně vyprchává život. Meč, kterým byl probodnutý, držel za ostří a pokoušel se ho vytáhnout. Nešlo to. Mozek mu vypověděl službu, srdce už netlouklo. Několik vteřin v té pozici jen tak klečel, pociťoval, jak se mu v žilách zastavuje krev a škubal s sebou v předsmrtných křečích. Potom se zhroutil na zem a byl mrtvý.
… V tu chvíli se Kergon probudil ve svém pokoji v krčmě „U zlitého prasete“. Byl celý zpocený a vyděšený, ale hned věděl, co ten sen znamená…


* * *


„U zlitého prasete“ bylo ten večer plno. U stolu, hned vedle schodů do druhého patra seděli dvě postavy. První z nich byl Dalial. Měl špinavě žluté, vlnité vlasy, dlouhé až na záda. Oblečený byl do čarodějnické kápě, která snad kdysi bývala modrá a čistá. Teď byla roztrhaná, rozsekaná, špinavá a na mnoha místech propálená. O stůl měl opřenou dubovou hůl, s dvěma připevněnými čepelemi. Na každém konci byla jedna, takže hůl vypadala jako nějaká oboustranná kosa.
A hned vedle něho seděla Astra. Vypadala velice mladě, mohlo ji být asi patnáct let. Měla rovné, černé vlasy, dlouhé až do pasu. Oblečená byla v černé kožené zbroji, která byla stejně jako Dalialova kápě roztrhaná, špinavá a propálená. Její obličej brázdilo několik hojících se jizev, podobně jako u Daliala. Byly to pozůstatky dřívějších bojů. Na zádech měla dva luky, jeden obyčejný, a ten druhý - zvláštně pokroucený, opatřený dvěma malými páčkami – vypadal jako magický.
Kolem jejich stolu byla shromážděna spousta místních obyvatel. Někteří seděli na židlích, jiní stáli, ale všichni chtěli slyšet, co všechno se před těma dvěma týdny stalo v Rasku. Astra jim všechno ochotně vyprávěla. Byla si dobře vědoma toho, že ona a její dva přátelé jsou už vlastně legendy. Astra nejdříve popisovala hrůznost mocného Dracheruse a když začala líčit detaily toho ukrutného masakru, některé ženy začaly odvádět své děti pryč. Dalial nevzrušeně popíjel pivo a do vyprávění vstoupil jen tehdy, když Astra začala některé detaily znatelně přehánět. I když ono se ani přehánět už moc nedalo, ta bitva byla strašná natolik, že už to v žádném případě horší být nemohlo. Přesto si Astra našla pár situací, které pořádně připepřila. Své vyprávění doplňovala zběsilou gestikulací a ve správných chvílích razantně zvyšovala hlas. Vesničané tím byli přímo uchvácení.
Dalilal se musel usmát, když pomyslel, že ještě před dvěma dny byla z toho masakru Astra v těžkém šoku, každou noc se budila ze snu a řvala hrůzou a ještě včera se bála jít do lesa lovit sama. Musel chodit s ní a když neprozkoumal každé temné zákoutí mezi stromy, odmítala jít dál. Kergon si z ní kvůli tomu dělal legraci a záchvaty smíchu ho přešli až tehdy, když mu podala svůj magický luk a jen tak mimochodem se ho zeptala, jestli by si s ní nešel zastřílet. Dobře věděla, že on její luk ovládat neumí a že to pořádně zraňuje jeho válečnickou pýchu.
Když skončila s vyprávěním, vesničané se rozešli ke svým stolům a dál už na ně hleděli s neskrývaným obdivem a úctou. Astra si vydechla a dopila džbánek s pivem.
„No, nevím, jestli si na tu slávu zvyknu“, prohodila zvesela.
„Jestli nám díky našim chrabrým skutkům nepřestanou nalejvat pivo zadarmo, tak si to nechám líbit“, odpověděl Dalial a rovněž dopil svůj půllitr.
Schody za jejich zády zavrzali pod tíhou těžkých kroků. Oba se tam otočili a spatřili ospalého Kergona kráčejícího dolů do nálevny. Mohutný bojovník byl oblečený do roztrhané a rezavějící kroužkové zbroje. Na zádech měl připevněny dva ohromné meče a jednu ještě větší zbraň – Mocnou sekeru války. Mrzutý a depresivní výraz v jeho tváři zakrývala hříva hustých, černých vlasů, spadajících mu až ke stehnům. Přesto Dalial odtušil, co se děje. „Zase ten sen?“ zeptal se ho.
Kergon jenom kývl hlavou a bez jediného slova si k nim přisedl, přičemž nezapomněl mávnout na hostinského, aby mu přinesl pivo.
Ten se vzápětí přiřítil k jejich stolu, ale džbánek nenesl. Při pohledu na mocného barbara namáhavě spolkl slinu a spustil: „Pane, já sice vím, že jste legendární válečník, co vykonal mnoho chrabrých skutků a zachránil nás před zkázou a také si vás moc vážím, ale už vám nemůžu nalít. Odpoledne jste tu vypil sto dvacet piv a ani jedno jste ještě nezaplatil!“
Hostinský se očividně potil, a nebylo to vedrem.
Kergon k němu pomalu obrátil svůj pohled: „Hovno!“, zavrčel a zamračil se na něj tak příšerně, že se z toho hostinský málem pochcal. Ten se s omluvným gestem otočil, namáhavě polkl a odběhl k výčepu. Vzápětí už před Kergonem stál džbán piva.
Bojovník ho na jeden zátah vypil a potom hostinského spražil pohledem: „´Val hned další, dědku“, procedil mezi zuby.
Nešťastný majitel hospody vypadal, že se každým okamžikem rozbrečí. Ale zvládl to a odešel k výčepu splnit Kergonovo přání. Cestou si pro sebe něco nešťastně mumlal. Dalial z jeho nářků zaslechl pouze: „Život na hovno“ a „Můžu to tady položit“.
Bývalý čaroděj věnoval majiteli teď už krachující hospody jedinou lítostivou myšlenku a začal přemýšlet nad Kergonovým snem. Bylo mu úplně jasné, co se dnes v noci bojovníkovi zdálo. Už mu to několikrát vyprávěl. A také věděl, že to není obyčejný sen. Kergonovi se v něm zjevoval duch války, bytost, která ve snech navštěvuje jen nejmocnější válečníky světa, vyvolené, kteří musí naplnit svůj osud cestou k Aréně starobylých. Dalial neznal účel této cesty, nevěděl, proč se tam Kergon bude muset vydat. Nerozuměl duchovním záležitostem mocných bojovníků, ale spoléhal se na Kergonovo vysvětlení.
Bojovník si nabroušeně prohrábl hřívu černých vlasů a spustil: „Zase mě ve snu zabila. A přesně takhle se to opakuje každou noc. Musím tam jít, musím najít Arénu starobylých. Vyspím se uprostřed arény a pokud nad ní tu noc ve snu zvítězím, dostanu šanci změnit svůj osud. Pokud mě zabije ona, zemřu i ve skutečnosti. Musím to zkusit, je to jediná šance jak se zbavit cejchu vládce smrti a války. Dracherusova síla je ve mně. Ničí mě a zžírá zevnitř. Buď se jí zbavím a změním svůj osud, nebo tam najdu svoji smrt.“
„Opravdu to nejde jinak?“ zeptal se Dalial. „Nad duchem války ještě nikdy nikdo nezvítězil. Kromě legendárního válečníka DeMaia, který byl obdařen silou bohů a před tisíci roky tam svedl vítězný boj. Jinak tam každý z těch nejmocnějších padl…“
„Nejde to jinak“. Zakončil to Kergon.
Astra seděla potichu a vůbec se do jejich rozhovoru nezapojovala. Bylo jí jasné, že je Kergon bude muset opustit. Byla to pro ní hrozná doba. Když si vzpomněla, co za posledních pár měsíců prožila, byla ráda že je na živu. Žvýkala červené kořínky, zamyšleně ryla dýkou do desky stolu a přemýšlela o jejich situaci. Nevěděla, co s nimi teď bude, hlavně s Kergonem, který bude muset sám odejít někam, kde určitě najde svojí smrt. A navíc si všimla, že Dalial je už delší dobu nějaký mrzutý. Bylo mu všechno jedno a očividně ho něco trápilo. Ale bála se ho zeptat co. Čaroděj si svoje problémy nechával zásadně pro sebe. Chtěl vypadat sebejistě, nebojácně a nezlomně. A Astra musela uznat, že on takový opravdu byl. Jen je poslední dobou nějak smutný a lhostejný. A Kergon už myslí zase jenom na ten svůj sen. Trápí ho jeho válečné prokletí a také pořád myslí na pomstu. Bylo jí jasné, že bojovník si nedá pokoj, dokud Urda nezabije za to, že vyvraždil celý Warhelm a taky za to, že ho donutil zabít mistra Sarmaela. Kergona v jeho pomstě nezastaví ani smrt a Dalial je odhodlán jít s ním. Tohle bylo na Astru moc. Nejradši by na to všechno zapomněla, hodila to za hlavu a zůstala žít ve vnitrozemí, kam ostatně měli naplánováno jít. Měla strach, věděla, že tohle nemůže nikdo přežít. Urd je víc než bůh, a oni jsou jen lidé. Není možné ho porazit. Už nechtěla dál bojovat, měla toho všeho dost ale nevěděla, jak jim to říct. Věděla, že Kergon i Dalial na své cestě za pomstou zemřou a to ona nechtěla. Bylo jí jasné, že je nepřemluví, aby zůstali ve vnitrozemí a začali žít poklidný život. Ale zatím nemohla nic dělat.
Dveře zavrzali a do hospody se nahrnula skupinka ozbrojených mužů. Astra zvedla oči od stolu a pozorně si je prohlédla: Očividně to byli nájemní žoldáci. Bylo jich asi dvacet. V jejich čele šel velký muž s knírem, oděný do plátové zbroje a úplně vzadu zahlédla zvláštního starého muže, s šedivými vlasy a vousy, dlouhými až do pasu. Zastavil se na půl cesty mezi výčepem a krbem, opřel se o sukovitou dubovou hůl a mlčenlivě hleděl na svoji skupinu žoldáků, kteří pomalu usedali ke stolům. Toho starce odhadovala na čaroděje. Také si všimla, že většina žoldáků hledí jejich směrem, hlavně na Kergona a něco si při tom šeptají. Astra se na Kergona podívala, aby zjistila, jak na pohledy zvědavých vojáků reaguje: Mocný barbar zvolna dopil pivo a proklál hostinského smrtícím pohledem. Ten okamžitě pochopil, a hned dělal všechno proto, aby měl bojovník na stole co nejdřív další rundu. Ozbrojence úplně ignoroval. To Dalialův pohled se střetl s pohledem vůdce žoldáků. Mohutný muž si přemýšlivě zamnul knír, nasadil krutý výraz a podíval se Dalialovi do očí – spatřil v nich jen naprostou vyrovnanost, sebejistotu a lhostejnost. To ho rozzuřilo. Pokynul vedle sedícímu žoldákovi, oba vstali od stolu, ruce položili na jílce mečů a vydali se k Dalialovi.
Astra dostala strach. Tohle vypadalo na pořádnou rvačku. Rychle obhlédla své společníky: Dalial hleděl na přicházející muže a Kergon se dál nevzrušeně věnoval svému pivu.
Muž s knírem položil ruce na jejich stůl a naklonil se k Dalialovi: „Helemese, čaroděj“, řekl vyzývavým tonem.
„Určitě jsi strašně mocnej, předveď něco! Umíš nějaký kouzlo?“ Hlas mohutného muže zněl agresivně.
Dalial na něj upřel znuděný pohled. „Umím jedno zvláštní kouzlo…“, začal tajemně.
„Jo? A jaký to je kouzlo?“ Znělo to, jako by se mu vůdce žoldáků vysmíval.
„Jmenuje se – Rozdrť rypák.“
„Rozdrť rypák? Co je to za kokotinu? To…“
Zbytek věty nedořekl. Dalial vymrštil pěst a udeřil vůdce do obličeje. Ten zakvílel bolestí a přikryl si dlaněmi zraněný nos – měl ho rozdrcený na placku a silně krvácel.
„…To je to kouzlo.“ Poznamenal Dalial.
Zbylých osmnáct vojáků zvedlo zrak a sledovali, co se bude dít dál.
Kergon odfoukl pěnu, napil se piva a hleděl si svého. Astra ztěžka polkla slinu.
Mohutný muž si otřel krev z obličeje a prudkým pohybem vytasil meč. „Vy zasraný, prokletý zkurvysyni, nakopu vám prdele!“ zařval.
To Kergona probralo. Vstal od stolu, přiskočil k němu a ranou pěstí mu urazil hlavu z krku. „Tohle už nikdy neříkej“, poznamenal k bezhlavému torzu, padajícímu k zemi.
Dalial se zadíval na vůdcovo zkrvavené tělo a kutálející se hlavu. „Myslím že teď už to určitě nikdy neřekne“, dodal.
Kergon mu neodpověděl. Místo toho pohlédl na žoldáka, který přišel s vůdcem. Byl to mladý hoch, očividně ještě nezkušený. Při pohledu do barbarových očí se neklidně ošil a hrůzou zbledl. Věděl, že před ním nestojí obyčejný člověk, nýbrž požehnaná bytost, vládnoucí silou bohů. Cítil, jak z Kergona přímo sálá aura dávnověké nezničitelnosti. Vzápětí se mu pod nohama vytvořila žlutá kaluž. Mladý žoldák už nedokázal přemoci svůj strach.
Zbylí žoldáci dál seděli u svých stolů a napjatě sledovali situaci – někteří z nich měli dlaně položené na jílcích mečů a ti ostatní byli připraveni tasit luk. Čekali na vhodnou chvíli k útoku.
Dalial s Astrou seděli bez hnutí.
Starý čaroděj, postávající u výčepu se tvářil klidně. Očividně s tímto vývojem událostí počítal.
Kergon zvedl pohled od pomočeného mladíka a přelétl očima po jeho kumpánech, připravených k akci. Pohrdavě si odfrkl. – Očividně odhadoval situaci.
Hostinský se schoval za pult a ostatní hosté se radši stáhli až na druhý konec knajpy.
Hrobové, napjaté ticho, vládnoucí v celé místnosti narušoval jen čvachtavý zvuk krve, přerušovaně stříkající z vůdcova krku.
A pak to začalo: Kergon bleskurychle vymrštil ruku, zarazil dva prsty hluboko do mladíkových očí a svižným pohybem mu utrhl hlavu, čímž ji zároveň uchopil jako kouli od kuželek a mrštil ji po prvním ozbrojenci, který se chopil kuše. Vržená hlava ho zasáhla do brady a zlomila mu vaz. Potom rychle vytáhl obouručák a rozeběhl se proti dalším žoldnéřům, kteří s hlasitými nadávkami tasili meče a vyskočili od stolů.
Osm žoldáků se chopilo luků a kuší. Rychle cpali šípy do tětiv aby mohli co nejdřív střílet. Ale Astra byla mnohem rychlejší – nikdo ani nepostřehl jak, ale už měla v rukou luk a prvních pět střelců odrovnala dřív, než se stačili pohnout. Zbylí tři stačili vystřelit. Jeden šíp letěl na Astru a dva na Daliala.– Astra šíp za letu srazila zápěstím k zemi a během další vteřiny znovu rozkmitala tětivu a poslala zbývající lučištníky na onen svět.
Dalial pomalu vstával od stolu, zatímco se mu do židle, jen několik palců od hrudi zabodl šíp. Ten druhý zadrnčel o desku stolu před ním. Kdyby střelci jen o trochu lépe mířili, bylo by po něm. Ale to ho očividně nezajímalo. S ledovým pohledem v očích vstal ze židle a rozvážně se chopil své čepelemi okované hole. Choval se, jakoby vůbec nevnímal nebezpečí smrti.
Astra si toho všimla a polekalo jí to. Ustupovala ke zdi a byla připravená čaroděje krýt před dalšími možnými střelci.
Jeden žoldák se proti bývalému mágovi shora rozpřáhl mečem, ale Dalial jeho úderu nastavil hůl a kopl útočníka do hrudi. Ten zavrávoral asi dva kroky dozadu a to stačilo k tomu, aby mu Dalial čepelí odsekl hlavu.
Kergon mezitím strašně zmasakroval zbylých devět vojáků: zbyla z nich jen hromada střev, krve a kostí. Vůbec nebylo poznat, že ten krvavý, nadrobno nasekaný a roztrhaný humus kdysi bývali lidé.
Bylo po boji. Astra si rychlým pohledem prohlédla celý lokál : Všichni nepřátelé byli mrtví, váleli se na podlaze v tratolišti krve. Hostinský se krčil za pultem a vesničané to všechno tiše sledovali z druhého konce místnosti. V tom si s úlekem všimla bělovousého, starého čaroděje, postávajícího u pultu. Byl to ten samý, který předtím přišel s žoldáky. Sebejistě hleděl na dějiště hospodského masakru a v dlani formoval nějaké kouzlo.
Storm zachytil Astřin vyplašený pohled a triumfálně se na ni usmál.
„Chce čarovat! Rychle!!“, zařvala Astra a ukázala prstem na čaroděje. Vůbec ji nenapadlo ho zastřelit, ani nevěděla proč.
Kergon strhl pohled na vousatého mága a vytasil Mocnou sekeru války. Pestrobarevný, spalující plamen vyšlehl téměř až ke stropu. „Hned ho rozkuchám“, oznámil suše a rychlým krokem kráčel k čaroději.
„Tak pojď, ty starej chcípáku“, zavrčel, když mu stanul tváří v tvář.
Bělovousý čaroděj zalapal po dechu. Z Kergonovy zbraně sálal strašný žár a to ho přinutilo couvat. Držel se přitom za břicho a tiše skučel.
„Tak co je ty zmetku…?“ Okřikl ho Kergon a zprudka proti němu zamával sekerou. Žhnoucí plamen z její čepele šlehl vzduchem až k mágovi a to se nemělo stát: Storm v křečích padl na kolena a rozeřval se bolestí. Držel se při tom za břicho, jako kdyby měl explodovat. S námahou se zvedl a za hlasitého sténání začal ustupovat od Kergonovy sekery.
Dalial s Astrou na celý výjev nechápavě hleděli. Že by mocný čaroděj dostal zrovna teď nějaké křeče? Nebo že by ho trápily silné bolesti žaludku? Dalialovi to přišlo absurdní, nemohl to pochopit.
Ale Kergon to ani chápat nechtěl – dobře se bavil. „Tak co, fousáči, budeš rodit?“ smál se a udělal pár kroků směrem k mágovi. Znovu proti němu udělal pár letmých výpadů. Žár z mocné sekery byl ukrutný.
Storm se opět rozkřičel bolestí a z jeho útrob zaznělo nelidské vrčení. Mág zběsile oddechoval. Ozval se zvuk trhaného masa a z čarodějova břicha vylezla špička jakéhosi čumáku.
„Co seš sakra zač?“ , nechápala Astra.
Vrčení, pocházející z čarodějova těla přešlo v řev a za čumákem z něho vylezla ven celá dračí hlava.
„Co to kurva je?“ optal se Kergon přemýšlivým tónem.
Hlava zlatého draka se otočila na Kergona, vypustila z nosu trochu černé páry a zavrčela na něj. Bojovník si odplivl a rozpřáhl se k smrtícímu úderu.
V tu chvíli Storm dokončil kouzlo a všechny přítomné oslepil záblesk bílého světla. Kergon povědomě sekl do místa, kde tušil čaroděje, ale zbraň zasáhla jen vzduch.
„Ještě se setkáme“, zazněla čarodějova slova. Než se Kergon rozkoukal, vousatý mág byl pryč.
„Kurva! Kde je ten hajzl?“ vztekal se barbar.
„Co to sakra bylo? Co byl ten chlap zač? Co to bylo za kouzlo? Doprdele co to bylo za kouzlo??“ , panikařila Astra. Držela luk v pohotovosti a rozhlížela se po možném nebezpečí. A to v zápětí přišlo.
Myslím, že už vim, jaký kouzlo ten stařec provedl….“, oznámil Dalial a ukázal na skupinku vesničanů, kteří se doteď schovávali vzadu u zdi.
Všichni měli krví podlité oči a pomalu se k nim blížili. Každý z nich měl ve tváři krvelačný výraz. Cestou sbírali zbraně od mrtvých žoldáků a s očividným úmyslem postupovali k Astře, Kergonovi a Dalialovi. Všichni byli očarovaní.
„No, co teď?“ zeptala se Astra.
„Klid, všechny je pobiju..“, oznámil Kergon, jakoby se jednalo o samozřejmou věc.
„Nemůžeš zabíjet vesničany, oni za to nemůžou, jsou pod vlivem hypnotického kouzla“, vysvětloval Dalial.
Zvenčí se ozvalo bušení na dveře a několik okenic bylo vyraženo krvežíznivými rolníky. Kouzlo zjevně zasáhlo všechny obyvatele Jalmu.
„Musíme rychle pryč“, rozhodl bývalý mág. „Pryč z vesnice, tady nám už nikdo nepomůže, všichni kromě nás jsou očarovaní“.
Astra svírala nabitý luk a rozhlížela se kolem sebe. Zhypnotizovaní návštěvníci hospody je donutili couvat ke zdi, kde se po nich z oken sápali další očarovaní obyvatelé Jalmu.
Dalial přemýšlel, kudy utéct. Za každým oknem se tísnilo několik lidí. Stahovali se sem z celé vesnice. Všichni tři teď stáli až u zdi a neměli kam utéct, celou místnost před nimi blokovali krvežíznivé lidské loutky. Nalevo i napravo od nich byla okna, kterými už dovnitř lezli další, všichni hladoví po jejich krvi. Žádná zjevná cesta útěku už neexistovala.
„Myslim, že tady už nám pivo nenalejou“, prohodil Kergon.
„No, budeme si muset hledat jinou hospodu“, odpověděl Dalial.
Astra zrudla vzteky. Tohle nesnášela. „To snad není pravda!, teď budete řešit chlast, ale že tady chcípneme, to je detail, že jo?“
Kergon nerozhodně pokrčil rameny.
Horda po zuby ozbrojených vesničanů se blížila.
„Mám nápad“, ozval se Dalial. „Je jenom jediná možnost, kudy můžeme utéct“, ukázal palcem na kamennou zeď, ke které byli zatlačeni. „Kergone, dokážeš udělat otvor?“
Odpovědí mu byla strašná rána, kterou bojovník způsobil silným kopnutím do zdi. Hromada masivních, kamenných kvádrů se vysypala ven a zvedl se oblak prachu. Polovina zdi se zhroutila a za nimi spadl na výčep dřevěný trám, podpírající střechu, odkud se vysypalo pár cihel. Celá střecha klesla asi o půl metru a nebezpečně se naklonila.
Dalial uznale pokýval hlavou. Kergon sice radikálně narušil statiku domu, ale cesta ven byla volná.
„Rychle, běžte!, musíme najít koně, jinak jim neutečeme!“ popoháněl mág své společníky. Ohlédl se za sebe: zkáza hospody očarované rolníky vůbec nezastavila. Spíš naopak, jako na povel se všichni rozeběhli, krvelačně hulákali a mávali zbraněmi.
„Běžte, dělejte, jsou za námi“, zařval mág a dal se do běhu.
Astra s Kergonem se rozhlédli kolem sebe: ze všech stran Jalmu k nim přibíhali desítky vesničanů, s jediným úmyslem - a to zabíjet. Nenechali se dvakrát pobízet a běželi, co jim nohy stačili, s vražednými rolníky v zádech.
„Musíme k bráně, jsou tam stáje“, řval za běhu Dalial. Těsně vedle něho se do země zabodlo kopí.
„Přidejte, jinak nás zabijou“, popoháněla je Astra.
„Nebo já zabiju je“, prohlásil Kergon.
„Teď doleva, honem, za tímhle domkem“, navigoval Dalial. Slyšel, jak Astra unaveně oddechuje.
Všichni tři zaběhli do další uličky, kde se proti nim rozeběhla jiná skupinka rolníků.
„Zpátky, rychle“, křikl mág. Na místě se otočili, vběhli zpátky na hlavní uličku, kde už měli za zády původní hromadu vesničanů. Jedna jejich šavle jenom o fous minula Astru. Ještě víc zrychlili tempo a za chvíli byli u stájí. Měli štěstí. Venku stáli přivázaní čtyři osedlaní grošáci. Kergon přesekl provazy, každý rychle naskočil na jednoho koně a vzápětí už uháněli hlavní branou pryč z Jalmu.
Celé obyvatelstvo očarovaného Jalmu se vydalo rychlým během po jejich stopě, někteří nasedli na koně, co zbyli ve stájích a dali se do těsného pronásledování.
Dalial pádil napřed, hned za ním Kergon s Astrou. Hnali se od vesničky ke kopci „Burm“ a dál po polní cestě, vedoucí přesně mezi úpatím rozsáhlého, dlouhého kopce a hustým lesem. Zhruba po minutě rychlé jízdy je začalo dohánět asi dvacet rolníků na koních. Každý z nich třímal v jedné ruce uzdu a v druhé nabitou kuši. Astra, jedoucí za Kergonem a Dalialem, uslyšela zvuk jejich kopyt jako první. Otočila se dozadu a spatřila, že jeden muž jede už jen několik metrů za ní. Co nejpečlivěji zamířil a vystřelil. Astra rychle sklonila hlavu a šipka ji pročísla vlasy. Vydechla si úlevou.
„Jsou za námi!“, zvolala na své společníky a několikrát kopla koně do slabin, aby dohnala jejich náskok a trochu se vzdálila pronásledovatelům. Kolem hlavy ji prolétli další dvě šipky, důkaz toho, že je dohánějí další vesničané.
„Astro, přidej!“, slyšela křičet Daliala. Bývalý mág trochu zpomalil, aby se dostal k lučištnici. Kergon jel kousek před nimi, od kopyt jeho koně se zvedal prach.
Kolem Daliala proletěla další šipka. Očarovaní vesničané, jedoucí za nimi se krvelačně smáli.
Astra se na koni přetočila, aby seděla obráceně, čelem k pronásledovatelům a zády k hlavě svého oře. Zapřela se nohama do třmenů a stoupla si. Za tak rychlé jízdy bylo těžké udržet balanc, a navíc takhle neviděla, kam jede.
Vytasila luk a prvního rolníka střelila do ramene. Rána ho shodila ze sedla a jeho kůň se zastavil. Dalšímu vesničanovi přestřelila popruhy u sedla, takže se neudržel a za jízdy spadl. Ale pořád jich za nimi asi patnáct jelo.
Dalial teď jel těsně vedle Astry. Jednou rukou držel vlastní uzdu, naklonil se v sedle doprava a druhou rukou chytil uzdu Astřina koně. Řídil teď oba najednou, aby Astra mohla střílet na rolníky. „Snaž se nikoho nezabít“, křikl na ni.
„Pokusím se“, volala lučištnice a soustředila se na držení rovnováhy, míření a uhýbání nepřátelským střelám.
Další dvě šipky, které se proti ni rozletěli, srazila zápěstími k zemi a třetí za letu chytila do ruky. Hodila ji na zem a vytáhla z toulce další šíp. Snažila se mířit na popruhy, držící sedla. Pálila jeden šíp za druhým, vždy zasáhla, aniž by škrábla koně. Během několika vteřin takhle shodila asi deset rolníků, když v tom jejího oře trefili do boku dvě šipky. Nebohý kůň bolestivě zaržál a za jízdy se překotně svalil k zemi. Dalial pustil jeho uzdu. Astra se vyděsila, ale okamžitě jednala – odrazila se od mrtvého zvířete a saltem přeskočila na Dalialova koně. Dopadla hned za bývalého mága a objala ho kolem krku, aby bez sedla nespadla.
„Drž mě, ať můžu střílet!“, zařvala mu do ucha. V tom zaslechla svistot další střely. Reflexivně vymrštila ruku, a zachytila šipku, která by jinak mága zasáhla do hlavy. Vydechla úlevou, hodila si luk přes rameno a přidržujíce se čaroděje, pokoušela se na koni si stoupnout. – Jenomže bez třmenů a za rychlé jízdy to byl téměř nemožný úkol – neměla se nohama kde zapřít, ale Astra dokázala dokonale držet rovnováhu kdekoliv.
Dalial se horní polovinou těla natočil trochu dozadu a levou rukou objal Astru kolem pasu, aby ji mohl přidržovat. Hleděl při tom stále před sebe a pravou rukou řídil koně. Naštěstí cesta před nimi vedla stále rovně dopředu, jinak by lučištnice z koně určitě spadla.
Astra teď stála na koním hřbetu a díky Dalialovi jakž-takž držela rovnováhu. Znovu sundala luk a střílela na sedlové popruhy pěti posledních vesničanů. Během okamžiku tímhle způsobem shodila ze sedel další čtyři.
Zbýval už jen poslední rolník, jedoucí teď v těsném závěsu za nimi. Ten nabil kuši a vystřelil na Astru. Lučištnice takhle přesnou ránu nečekala a při pokusu vyhnout se šipce jí ujela noha a vyklouzla z Dalialova sevření. Za zděšeného jekotu spadla z koně, ale Dalial se v poslední chvíli rychle sehnul a zachytil ji při pádu za ruku. Astru to chvíli vláčelo po zemi a Dalial musel zpomalit, aby ji mohl lépe vytáhnout zpátky na koně. Nakonec se mu to podařilo. Astra se rychle chytila mága kolem pasu a vyděšeně oddechovala – tak tohle bylo jen o fous. Šipka ji jen škrábla do ramene.
Díky tomu, že zpomalili jízdu, je poslední rolník bez problémů dohnal. Jel teď těsně vedle Dalialova koně. Zahodil kuši a s brutálním úšklebkem vytáhl mačetu.
Bývalý mág i lučištnice si ho okamžitě všimli. Ale Astra by si už nestihla znovu stoupnout a sestřelit ho z koně.
Rolník se rozpřáhl k úderu, kterým by Dalialovi setnul hlavu. Ale mág pustil uzdu a chytil ho za zápěstí, ve kterém držel zbraň a trhl s ním do strany tak, že ho shodil ze sedla.
Očarovaný rolník se na zemi několikrát překulil, ale potom se zvedl na nohy a pokračoval v pronásledování po svých. Běžel, co mu síly stačili, ale Dalial pobídl koně, dohnal Kergona a brzy už nerušeně pádili dál temnou nocí, stále ještě po lesní cestě u úpatí kopce Burm. Své pronásledovatele nechali daleko za sebou a hnali své koně stále kupředu, co jim síly stačily.