Prokletí války (3. část)

* * * * *


Kergon stanul na vrcholku Hory starobylých. Když spatřil, co se před ním nachází, tak nemohl uvěřit vlastním očím – celou cestu až sem se prodíral sněhem a neúprosnou vánicí, která kolem této hory zuřila odnepaměti. A navzdory tomu, že se nyní nacházel na jejím nejvyšším bodě, nebyla tu po sněhu a mrazu jediná památka. Naopak – na obloze zářilo horké letní slunce a celá dlouhá pláň, rozkládající se před ním, byla porostlá hustou, sytě zelenou trávou, doplňující se s květinami všech možných druhů a barev. Nad celou touto krásnou scenérií poletovali pestrobarevní motýli a pofukoval teplý větřík. Omrzliny Na Kergonově tváři okamžitě roztáli a v malých potůčcích z něho stékali na vyhřátou zem. Před ním se rozkládala udusaná polní cesta, vedoucí skrze vysokou trávu. Vůbec to tu nevypadalo jako v aréně starobylých. Připadal si jako v nějaké rajské zemi. Ale navzdory mírumilovnému dojmu z tohoto místa cítil přítomnost něčeho neskutečně mocného. Pomalu v něm narůstal pocit napětí – již brzy se rozhodne o jeho osudu. Ale on stále nevěděl, jak k tomu dojde, co se bude dít. Tušil, že tu nejspíš skončí jeho život, ale na smrt byl už dávno připravený. Pevně v dlani sevřel Mocnou sekeru války a vykročil po vyšlapané cestě. Každým krokem cítil, jak se Aréna přibližuje – musí být už hodně blízko. S napětím hleděl před sebe a čekal, kdy se v dálce objeví. Po pár minutách chůze začala vysoká tráva ustupovat a brzy už kolem cesty rostly jen prapodivné květiny s obrovskými květy. Každý z nich byl tvořen čtyřmi velkými lístky se žlutým pestíkem uprostřed. Byly nezvykle obrovské – každý květ měl v průměru asi metr. Když se Kergon rozhlédl kolem sebe, tak spatřil, že nikde už nic jiného neroste. Všude se ve větru kývali jen tyto zvláštní rostliny obřího vzrůstu. Byli jich tu snad desetitisíce, pestrobarevné moře neznámých květin. Byl na ně nádherný pohled. Kergon přemýšlel, kdo je tu zasadil, nebo jak vůbec bylo možné jich na vrcholku hory tolik vypěstovat – byl koneckonců minimálně šest kilometrů nad zemí. Pokračoval po cestě stále kupředu a pocit vzrušení v něm stále narůstal. Také pociťoval, jak mu těžknou nohy a víčka očí se zavírají. Vždy, když k němu vítr zavál pyl z těch zvláštních květin, tak se cítil unavenější. Pochopil, že mají uspávající účinek. Tak moc se soustředil na to, aby udržel oči otevřené, až si málem nevšiml, že je na místě.
Stál uprostřed Arény starobylých. Byl to vlastně pouze plácek ve tvaru kruhu, dlouhý v průměru dvacet metrů, zasazený uprostřed obrovského moře barevných, uspávacích květin. Byl tvořený jen podlahou z vyleštěného, šedivého mramoru. Po celém obvodu arény byly vyryty tajemné runy, symboly různých bohů, válečnických modliteb a slov smrtících rituálů. Zafoukal prudký vítr a zvedl do vzduchu poryv žlutého pylu z obřích květin. Kergon se nadechl a pyl se mu okamžitě dostal do nosu. Barbarský válečník už neudržel oči otevřené, sesunul se na mramorovou podlahu a usnul.

* * *

Kergonovu spící mysl prostoupil starý známý sen. Ale tentokrát se v něm necítil zmatený. I přes všudypřítomnou, světle modrou mlhu věděl, kde se nachází. Pohlédl na zem. Runy, vytesané na mramoru zářili magicky rudým světlem. To bylo znamení, že v této aréně zanedlouho dojde k souboji Ducha války s bojovníkem, vyvoleným samotnými bohy. Kergon připravil svojí mysl na největší zkoušku ve svém životě. Pekelně se soustředil na nadcházející střetnutí. Pomocí moudrosti starobylých válečníků zkrotil ve svém nitru Dracherusovu sílu, její moc rozdělil mezi své základní smysly a posílil jí všechny své válečnické instinkty. Pohlédl do rozestupující se modravé mlhy. Hustý opar se pomalu vytrácel a z jeho útrob vystoupila éterická bytost, mladá dívka nesoucí si nehmotný, přesto mohutný meč.
Tentokrát byl Kergon připravený. Už nebyl vyvedený z rovnováhy, ani zmatený její nadpozemskou krásou. Viděl v ní pouhého nepřítele. Z výrazu její tváře a pohledu očí dokázal předpovědět, kdy se rozhodne zaútočit a proto byl tentokrát rychlejší a zaútočil přesně o zlomek vteřiny dříve než ona.
Souboj v Aréně starobylých započal.
Vědomost prastarých bojovníků mu odkryla jeho dosud nepoznané schopnosti. Dokázal teď předvídat každý její pohyb, veškeré její výpady odrazil rychlejší a dokonalejší bojovou technikou. Bojovali neuvěřitelně rychle – náhodnému pozorovateli by jejich souboj připadal jako střetnutí dvou větrných bouří. Ve změti těl a mečů se nedalo rozpoznat vůbec nic. Duch války bojoval nadlidsky rychle, svůj těžký meč ovládal s naprostou lehkostí, její pohyby byly dokonalé a pro kohokoliv jiného okamžitě smrtící. Jenomže Kergon teď bojoval mnohem rychleji, dokonaleji a díky vědomostem starobylých teď naprosto bezchybně ovládal svůj meč i taktiku boje. Navíc dokázal odhadovat protivníkovy útoky a bránit se jim tak, aby nebyly okamžitě odraženy a následovány smrtícím protiútokem. Ale ani tak to neměl snadné – Duch války dokázal také předvídat Kergonovy výpady a měl zcela ojedinělý způsob boje. Když už Kergon málem prolomil jeho obranu, tak Duch války ještě zrychlil a zesílil své útoky tak, aby ho překvapil a vzápětí zmátl nějakým zákeřným výpadem. Ale barbar byl na všechno připravený, věděl, že dokáže přelstít každý zákeřný útok, bylo to v něm odjakživa, jen dříve nevěděl, jak tuto schopnost použít. Provedl sérii složitých výpadů, vyhnul se její lsti a pokusil se použít řadu vlastních klamných výpadů, které ovšem bytost dokázala bez problémů odhalit, vykrýt a poté na něho mnohonásobně rychleji znovu zaútočit. Kergon měl co dělat, aby se jejím bleskovým útokům ubránil. Poté znovu přešel do protiútoku a také proti ní znovu použil tu samou sérii klamných výpadů, které už bytost dokázala předem odhadnout. Rychle začala všechny odrážet.
Během toho zlomku setiny, po který bytost odrážela klamné výpady, si Kergon všiml nepatrné změny výrazu jejího obličeje, který by obyčejný člověk nebyl schopen zpozorovat. A taky hned věděl, při kterém z jejích minulých útoků na ní ten výraz spatřil. Okamžitě byl na očekávaný útok, který v zápětí také přišel, připraven a použil nejlepší možný způsob jeho odražení, během kterého přešel do protiútoku mnohem rychleji než kdy předtím. Bytost tohle nečekala. Jeho okamžitý, megarychlý a naprosto dokonalý protiútok sice odrazila a znovu stihla zběsile zaútočit, ale na malý okamžik ji to zpomalilo. Když potom odhadovala Kergonův další útok, bojovník nečekaně změnil výraz tváře a použil jiný výpad, než jaký mohla bytost odhadnout. Málem nestačila zareagovat, tohle zmatení pro ní mohlo být smrtící. Ale i přesto se znovu překvapivě lehce ubránila. Byl to neuvěřitelně vyrovnaný souboj dvou dokonalých, v bojové taktice bezchybných bytostí. Kergon v taktice matení soupeře pokračoval. Po několika minutách boje našel způsob, jak bytosti zabránit, aby předvídala jeho útoky. Mohl by jí teď snadno zabít, jenže ona měla v zásobě naprosto neuvěřitelnou škálu obraných výpadů, kterými v jakékoliv situaci vykryla jakkoliv neodrazitelný útok. Začala používat jinou taktiku, efektivně kombinovala naprosto neslučitelné šermířské výpady a mnohonásobně rychleji poté přecházela do protiútoku, tak rychle, aby Kergon jen stěží stačil odhadovat její pohyby. Rychlostí svých útoků kompenzovala nastalou neschopnost předvídat bojovníkovy pohyby. Po několik vteřin takto oba bojovali a ani jeden z nich nedokázal prorazit obranu toho druhého. Oba se dostali na vrcholný stupeň šermířského umění, ani jeden z nich už nedokázal přijít s výpadem, který by toho druhého překvapil, nebo ho alespoň donutil změnit taktiku boje. Boj byl neuvěřitelně vyrovnaný a přímo nadlidsky rychlý. Kergonovy těžké boty dopadali na mramorovou podlahu Arény starobylých s neuvěřitelnou razancí a jeho tělo, společně s Duchem války tvořilo jednu propletenou šmouhu dvou zběsile bojujících těl.
Kergon při boji neprožíval naprosto žádné pocity. Teď už věděl, že jen tak se může stoprocentně soustředit na souboj. Boj byl stále nerozhodnut. Bytost začala střídat všechny nejdokonalejší výpady a improvizovat s nimi. Kergon ale věděl, z jakých taktik její improvizované útoky vycházejí. To, co éterická dívka používala, byla pravděpodobně nejlepší a nejsložitější bojová technika na světě. Ale Kergon věděl, jak skrz ni prorazit, pokud je prováděna alespoň trochu nepřesně. Což by se bytosti nemohlo stát, pokud by nezačala improvizovat. Několik minut takhle bojovali a bytost ne a ne udělat chybu. Bylo to neuvěřitelné a nepochopitelné. Něčemu tak neskutečně dokonalému Kergon málem nemohl uvěřit. Teď už neútočil, jen se jí bránil. Její vylepšená varianta nejdokonalejší bojové techniky světa byla naprosto neporazitelná. Kergon byl sice požehnán samotnými bohy smrti a války, měl v sobě sílu jedné z nejmocnějších bytostí světa, znal moudrost starobylých válečníků a ovládal ty nejlepší válečné i bojové styly s božskou dokonalostí, ale bytost byla mnohem lepší, ovládala ještě dokonalejší styl boje, se kterým se nemohli rovnat snad ani sami bohové. Kergon se ze všech sil snažil bránit, ale věděl, že pokud to takhle ještě chvíli půjde dál, tak ve svém snu znovu zemře. Ale tentokrát navždy.
Sebral všechny své zbývající síly a pokusil se svojí nejlepší bojovou taktikou přejít do protiútoku, ale nešlo to. Bytost znala kompletně všechny způsoby jeho boje. Kergon neměl šanci. Byla jen jediná možnost – musel začít také improvizovat na té nejdokonalejší úrovni.
A na to bytost čekala – jakmile s tím Kergon začal, okamžitě se dostala skrz jeho obranu a prudce mu zarazila meč do boku. Vzápětí jeho nedokonalý kryt prorazila znovu a sekla ho do ramene. Následoval úder, který Kergona zasáhl do stehna.
Stačí už jen pár výpadů a zabije ho. Nakonec přece jen přišla na to, jak projít skrz jeho dokonalou obranu. Ale už nepočítala s tím, že Kergon zná techniku, kterou bojovala. A také věděl, jaký výpad použít ve chvíli, kdy zpozoruje nedokonalost improvizace v kombinaci s touto technikou. A té nedokonalosti se konečně dopustila právě ve chvíli, kdy se chystala ke smrtící ráně, kterou by ukončila barbarův život. V tom okamžiku jí Kergonův meč probodl srdce.
Duch války nechápavě pohlédl Kergonovi do očí. Ve výrazu éterické dívky bojovník zpozoroval něco povědomého. Něco, co v tomto snu prožil už mnohokrát předtím právě on. Tělo Ducha války se v němém výkřiku rozplynulo a sen skončil.


* * *

Kergon se probral uprostřed Arény starobylých. Pokusil se vstát, ale bolest mu to nedovolila. Zůstal pouze klečet a ztěžka oddechoval. Byl zraněný na stehně a na rameni, obě rány krváceli. Nejvíce ale rána na boku. Krev z ní vytékala proudem a rozlévala se po mramorové podlaze arény, jenž celá zářila magicky rudým světlem. I nebe bylo zbarveno do ruda – když na něj Kergon pohlédl, spatřil na něm obličej samotného boha války. Vlastně ať pohlédl kamkoliv – všechno bylo temně rudé, jako předzvěst nadcházející apokalypsy. Vypadalo to, jako by se blížil konec světa. Po krásné letní přírodě a slunečné louce plné květin už nebyla ani stopa. Zbyla tu je Aréna, v jejímž středu klečel a sledoval, jak z něho uniká život. Věděl že zvítězil, že porazil Ducha války. Přemohl své válečné prokletí. Zvládl to. Cítil, že se s ním něco stalo, opravdu se změnil, ale ještě ten pocit nedokázal správně popsat. Esence Dracherusovy duše, i jeho síla ho kompletně opustili. Měl by být konečně šťastný, ale nebyl. Věděl, že umírá.
Z rudé temnoty před ním se někdo vynořil. Barbar zvedl hlavu a pohlédl tím směrem. Silueta k němu kráčela a jak se přibližovala, pomalu rozeznával její křivky. Už věděl, kdo to je. Najednou před ním stála ta bytost, Duch války. Ale její éterická forma byla ta tam, stála před ním krásná mladá dívka z masa a kostí, v pravé ruce držela meč.
„Ještě to neskončilo…“, blesklo v tu chvíli Kergonovi hlavou.
Dívka se na něho mile usmála, pozvedla meč a stoupla si do bojové pozice.
Kergon vyplivl chuchvalec krve, pustil krvácející ránu na svém boku a zakrvácenou rukou se chopil Mocné sekery války, ležící vedle něho. Připadala mu nezvykle těžká. Se sténáním se postavil a malátně se narovnal do bojového postoje.
Jeho odhodlaný, nezlomný výraz se střetl s pohledem té dívky. Bytost s úsměvem na rtech pozvedla svůj meč ve válečném pozdravu. Kergon udělal to samé se svojí sekerou. Věděl, že prohraje.
Bytost zaútočila. Byl to jednoduchý výpad, který Kergon snadno vykryl. Vyměnili si pár úderů, ale Kergon byl na smrt zesláblý. Ztráta krve a únava způsobily, že bojovník polevil ve své ostražitosti a díky tomu ho dívka širokou ranou snadno sekla přes hrudník. Vytryskl mohutný gejzír krve.
Vzápětí udělala rychlou otočku a zarazila mu svůj meč hluboko do srdce. Potom pustila rukojeť zbraně a ustoupila dozadu, na dva kroky od barbara.
Kergon oběma rukama sevřel zbraň, trčící z jeho hrudi. Už neměl sílu ji vytáhnout. Tohle je jeho konec. Klesl na kolena a z posledních sil pohlédl na Ducha války. V barbarových očích se zračila stále stejně nezlomná vůle jako kdykoliv předtím.
Dívka k němu přikročila a navlékla mu na krk amulet se stříbrnou lebkou. „Teď budeš připravený, až si tě smrt najde“, oznámila mu.
V ten okamžik z Kergona vyprchala poslední jiskra života. Mocná sekera války spadla na zem a zacinkala o mramorovou podlahu. Její plamen zhasl. Mrtvý bojovník se zhroutil na zem, s mečem v srdci.
Temně rudá iluze kolem vrcholku hory, stejně jako Duch války, zmizela. Runy na mramorové podlaze zhasly a magické kouzlo Arény starobylých se na další generaci rozplynulo.

* * *

Opuštěná dračí jeskyně se nacházela uprostřed velkého, travnatého prostranství v hlubinách lesa. Nerostly okolo ní žádné stromy, bylo tu jen pár keřů, kolem jeskyně holá zem, teprve až dál od ní, blíž k lesu rostla tráva. Byla to vlastně menší, půlkulatá skála, asi třicet metrů dlouhá, stejně tak široká a pět metrů vysoká. Dalial položil Astru na zem a opřel se o stěnu, hned vedle obrovského vchodu do dračí sluje. Držel se za prostřelenou nohu a bolestivě sténal. Byl unavený a zesláblý. Z lesa před nimi se ozýval řev vesničanů. Byl rád, že s Astrou k dračí jeskyni dorazili. Kdyby je očarovaní rolníci dohnali už cestou sem, tak by neměli šanci přežít. Teď, když jsou konečně tady, může se zachránit alespoň Astra.
Lučištnice byla opět při vědomí. Seděla u vchodu se svěšenou hlavou a zhluboka dýchala. Šíp, který ji zasáhl do boku ji nejspíš poškodil orgány a teď jí zmítali těžké horečky.
„Schovej se do jeskyně!“, rozkázal jí bývalý mág. „Za žádnou cenu odtamtud nevycházej. Uvnitř je plno chodeb. Schovej se co nejdál“.
„Ale co bude…“ zašeptala lučištnice.
„Schovej se, dělej!“, odpověděl nesmlouvavě Dalial. „Půjdu hned za tebou“.
Astra si s námahou stoupla, srovnala na zádech kouzelný luk a toulec s šípy a přidržujíc se stěny, pomalu kráčela obřím otvorem dovnitř. Při každém došlápnutí přemáhala strašnou bolest v nohou, ale brzy již zmizela v temnotě dračí jeskyně.
Z lesa, asi padesát metrů před jeskyní se vynořila horda žen a mužů, okouzlených magií čaroděje Storma. Bylo jich asi dvě stě, všichni měli krví podlité oči, v rukou různé zbraně a vrhali na Daliala nenávistné, krvežíznivé pohledy. Někteří z nich jeli na koních.
Dalial ten dav přelétl pohledem a pevně sevřel svoji čepelemi okovanou kouzelnickou hůl. Nevěděl, co má dělat. Do jeskyně nemohl, rolníci by ho tam pronásledovali a byl by i s Astrou v pasti. Bude muset bojovat. Jen si nedovedl představit, jak se bude tak ohromné přesile bránit. Navíc vesničany nechtěl zabíjet, byli jen pod vlivem kouzla. Ale jiná možnost mu asi nezbude.

* * *

Elvena seděla na vrcholku nejvyšší borovice, kousek od Dračí jeskyně a všechno pozorovala. Právě viděla, jak se Astra odpotácela dovnitř.
„Jak to, že není mrtvá?“, zavrčela si pro sebe. Nechápala, jak ta malá holka mohla přežít pět zásahů z jejího luku. To musí napravit. Teď a tady jí dorazí. Podívala se na Daliala. Mág čelil dvěma stovkám krvelačných loutek, které z těch lidí udělal Storm. Vypadá to, že šíp určený pro čaroděje nakonec nezužitkuje. Zabijí ho rolníci. Škoda, že to neuvidí, mohla by to být sranda. Ale teď musí skoncovat s Astrou. Odrazila se od vrcholku borovice a přeskočila na další. Z ní se opět ladně odrazila a neslyšně přistála na dračí jeskyni. Rychle slezla dolů, sundala ze zad luk, vložila do něj šíp a vběhla za Astrou do jeskyně. Nikdo jí při tom neviděl ani neslyšel.

* * *

Pomalu se stmívalo. Schylovalo se k večeru a navíc bylo zataženo. Přesto Dalial rozeznal obličej prvního z rolníků, který se dostal až k němu. Byl to Ernell, jeden z vesničanů, kterého zachránil v Rasku.
Dalial při tom pohledu nasucho polkl a kopl Ernella do obličeje, ještě před tím, než se stačil ohnat zbraní. Proti dalšímu rolníkovi se napřáhl holí a odsekl mu ruku i s mečem. Potom začal ustupovat, už by jich proti němu bylo moc, nezvládl by to. Ale neměl před nimi kam couvat, stál teď zády k jeskyni. Také se teď musí nějak postarat o to, aby nevlezli do sluje za Astrou. Vytáhl ze svého pláště výbušný elixír a hodil ho před vchod. Ten okamžitě zatarasila stěna plamenů. Vesničany výbuch vyděsil, ale hned se vzpamatovali a dál postupovali proti mágovi. Dalial si zandal hůl za opasek a jal se šplhat po jeskyní stěně vzhůru. Rolníci ho následovali.
Bývalý mág šplhal, jak nejrychleji se dalo. Cestou ho jeden muž chytil za pravou nohu a pokusil se ho stáhnout dolů, ale Dalial ho druhou nohou kopl do hlavy a nešťastný muž spadl dolů, společně s dalším rolníkem, který šplhal hned za ním. Za chvíli mág vyšplhal až na vrchol Dračí sluje. Rozhlédl se po vrcholku, na kterém právě stanul – byla to celkem rovná, asi pět krát pět metrů rovná plocha. Podíval se dolů – celá dračí jeskyně už byla obklíčena dvěma stovkami krvežíznivých rolníků. Další a další se pokoušeli vyšplhat za ním nahoru. Drápali se vzhůru po celém obvodu skály. Dalial horečně běhal od jednoho k druhému a všechny je honem zase shazoval dolů, jak to jen šlo. V tom za zády uslyšel povědomý zvuk. Jako bývalý čaroděj okamžitě poznal, o co se jedná – teleportační kouzlo! Okamžitě se tam otočil a spatřil starého známého z Jalmu – čaroděje Storma.
„Slíbil jsem, že se ještě setkáme“, řekl Storm. „Tak jsem tady.“ Namířil na mága svou dubovou holí a vystřelil po něm kulový blesk. Dalial hbitě uskočil stranou a kouzlo se roztříštilo o skálu, kde ještě před chvílí stál.
Zhruba dvacet rolníků se zatím dostalo až nahoru. Všichni třímali v rukou zbraně a kráčeli k Dalialovi, který se držel za pravé stehno a s námahou se zvedal ze země.
Ale Dalial už věděl, co má dělat. „Taky tě zdravím, zmrde!“, odpověděl a hodil Stormovi pod nohy výbušný elixír.
Vousatý mág při pohledu na letící lahvičku rozšířil oči hrůzou. Ale nestačil uskočit a výbuch ho srazil k zemi a zároveň ze skály shodil asi deset vesničanů. S ostatními deseti teď Dalial bojoval. Některé skopl dolů, některé musel zabít, nedalo se nic dělat. Ale další a další už zase šplhali nahoru za ním.
Ozval se dračí řev.
Dalial strhl pohled na Storma, klečícího mezi plameny. Oheň mu olizoval obličej a z jeho těla vyrazila dračí hlava. Vypadalo to, že bělovousý čaroděj se snaží tvora ovládnout a zatlačit zpátky, ale ostré plameny z výbušného elixíru mu to nedovolili.
Za hlavou se vynořilo i tělo a z mágových útrob vyletěl dva metry dlouhý, zlatý dráček.
„Atremisi“, zachrchlal mág a zůstal strnule klečet. S hrůzou v očích sledoval draka, jak krouží ve vzduchu a pomalu se zvětšuje. Za chvíli už jim nad hlavami kroužila obrovská okřídlená bestie, minimálně dvou set tunový, zlatý drak. Svými křídly rozdmýchával prudké poryvy větru a jeho dračí řev zněl tak mohutně, že i očarovaní lidé zvedli hlavu k obloze a na chvíli sledovali, co se bude dít. Drakův vražedný pohled utkvěl na bývalém mágovi.
Dalialovi se zadřela slina v krku. Tak tohle je hodně v prdeli. Rozhlédl se kolem sebe – dalších patnáct ozbrojených rolníků už bylo nahoře a teď se ho pokoušeli obklíčit. Dalial couval až k okraji skály. Podíval se dolů – tam spatřil další, téměř dvě stovky rozzuřených lidí. Mávali na něho zbraněmi a nedočkavě čekali, až mezi ně spadne, aby ho mohli zabít.
Podíval se zpátky před sebe – byl obklíčen. Ať se teď pohne kamkoliv, někdo ho tam zabije.
Zlatý drak znovu mohutně zařval a jeho šupiny se zaleskly v měsíčním svitu. Nepřestával kroužit nad dračí jeskyní a trpělivě vyčkával.
Dalial začal propadat panice. Všude na něho čekala jen smrt. Byl v naprosto bezvýchodné situaci, kdy nemohl dělat naprosto nic. Beznadějně se kolem sebe rozhlížel, v naději, že přijde na cokoliv, co by ho mohlo spasit. Rolníci od něho byli už jen pár metrů daleko. Pomalu se napřahovali k ráně…
V tom zahlédl Storma. Klečel mezi plameny a byl očividně v tranzu. Tyhle lidi přece očaroval on! A Dalial znal výborný způsob, jak co nejrychleji zrušit seslané kouzlo. Chytil svoji kouzelnickou hůl jako oštěp a zamířil s ní na Storma. Teď se to musí podařit. Musí to vyjít naprosto dokonale, jinak je vše ztraceno. Smířil se se smrtí a vrhl svoji hůl proti vousatému čaroději. Ta ho zasáhla a probodla mu hlavu. Storm se zhroutil na zem, definitivně mrtvý.
S jeho smrtí skončilo i kouzlo, kterým ovládal všechny obyvatele Jalmu. Všichni najednou se probrali jako ze snu a zmateně se kolem sebe začali rozhlížet. Očividně nechápali, co tu dělají. V tom jeden z nich ukázal k obloze a zařval: „Drak!“
V tu chvíli mezi nimi vypukl naprostý zmatek. Někteří muži a ženy se rozječeli a utíkali pryč, co jim nohy stačili. Ti zbylí pevně sevřeli své zbraně a pomalu couvali dál od jeskyně.
Dalial se otočil a pohlédl dolů na ty, kteří zůstali. Byla jich tam necelá stovka, všichni vyděšení, nejistí a zmatení. „Musíte mi ho pomoci zabít!“, zařval na ně.
Koukali na něho jako na zjevení. Byli to jen obyčejní osadníci, rozhodně se jim nechtělo pro nic za nic bojovat s tak hrůzostrašným netvorem, jakým zlatý drak bezesporu byl.
„To je přece Dalial!“, ozvalo se z davu.
Bývalý mág ten hlas poznával. Zadíval se do houfu lidí, aby našel jeho majitele.
„To je ten chlap, co nás zachránil z Raska! Jeden z těch co přemohl Dracheruse! Pomůžeme mu zabít draka!“ ,zařval znovu kovář. Dalail mu pokynul na pozdrav.
I ostatní vesničané už znali čerstvou legendu o Kergonovi, Dalialovi a Astře. Davem se okamžitě rozezněli souhlasné výkřiky.
Ozvala se hromová rána, jak zlatý drak přistál na dračí jeskyni a složil svá mohutná křídla. Skála se zatřásla a země pod ní zachvěla. Atremis stál přímo před Dalialem. Bývalý čaroděj byl ohromen hrůzností toho mohutného tvora. Drak měl zářivě rudé oči a tři metry dlouhé, zakroucené rohy. Jeho hlava byla nejméně pětkrát větší než sám Dalial. Z pootevřené tlamy mu vyčuhovaly tesáky tak obrovské, že by na jedno zkousnutí přežvýkly slona. Z nosních dírek mu vycházely sloupky černého kouře.
Drak se protáhl a zaklonil hlavu. Dalial pochopil, co teď přijde. Musí okamžitě jednat. Na místě se otočil a skočil ze skály dolů, přímo mezi vesničany. Chvíli poté z drakova hrdla vyšlehl ohromný plamen rudého ohně. Došlehl na místo vzdálené asi deset metrů od jeskyně a vypálil tam pořádně velký, černý kráter.
Daliala před pádem na tvrdou zem zachránili dva muži, kteří ho zachytili a postavili na nohy. Tělem mu projela ostrá bolest a před očima se mu zatmělo. Zamnul si starou ránu na spánku podíval se na šíp ve svém stehně. Rána znovu krvácela. Bylo mu špatně a bojoval s nevolností. Ale pokusil se přemoci slabost, vzal si od jednoho z poblíž stojících rolníků meč a postavil se do jejich čela.
Drak pohlédl na dav ozbrojených lidí. Zamračil se a vypustil z nosu oblak černé páry. Potom mohutně zařval a roztáhl křídla. Koně některých osadníků se splašili a utekli k lesu.
„Nevím jak, ale musíme ho zabít“, pronesl Dalial.
Potom drak zaútočil.

* * *


Astra opatrně kráčela jeskyní. Na každém kroku se musela zachytit kamenné stěny, jinak by ji bolest ze zraněných nohou srazila na zem. Do tváře ji stékal pot. Měla těžkou horečku a celé tělo ji bolelo jako čert.
Postupovala stále dál, hlouběji do jeskyně. Hned poté, co do ní vstoupila, prošla skrze dračí sluji a poté pokračovala menší chodbou dál. Chodba se stále zužovala a vedla pořád rovně. Světlo obstarávali zvláštní, fosforeskující houby, které rostli na stropě. Zelený přísvit, který produkovali, sice nebyl nic moc, ale aspoň díky němu bylo vidět na krok.
Po chvíli došla na místo, kde se chodba rozdělovala. Odbočka vlevo stoupala směrem vzhůru. Cesta vpravo vedla pořád rovně. Z této chodby také slyšela zurčení vody. Tímhle směrem určitě musí protékat nějaký potok. Měla velkou žízeň, proto se vydala chodbou vpravo.
Cesta vypadala pořád stejně. Hnědé, kamenné zdi byly vlhké a orosené podzemní vodou. Bublání potoka se stále přibližovalo a Astra se musela hodně přemáhat, aby mohla jít dál. Bylo jí čím dál tím hůř. Potom se z ničeho nic zastavila. Něco zaslechla, nějaký zvuk. Stála, tiše oddechovala a napínala uši, kdyby se ozval znovu.
Byl to velice tichý zvuk běžících nohou. Ozýval se z chodby někde nad její hlavou. Okamžitě jí došlo, že v jeskyni není sama. Je tu ještě někdo. Vzpomněla si na tajemného střelce, který je zmasakroval před několika dny u úpatí kopce Burm. Věděla, že po ní půjde tak dlouho, dokud ji nezabije. A teď je tady. Astra se k smrti vyděsila. Teď byla chycená do pasti, z které už neunikne. Unaveně se sesunula na zem a sundala ze zad svůj kouzelný luk. Ten obyčejný ztratila, když na ně střelec zaútočil poprvé. Vyndala z toulce jeden šíp a vložila ho do luku. S hrůzou v srdci se znovu postavila na nohy a znovu pokračovala chodbou, teď už mnohem rychleji. Luk držela napnutý před sebou a na každém kroku se ohlížela za sebe, jestli tam někdo není.
Cesta se po několika metrech opět rozbíhala do dvou směrů. Astra si vybrala chodbu, z které se ozývalo bublání vody. Po chvíli se musela znovu zastavit. Opět zaslechla rychlé kroky, z nějaké chodby nad ní. Tentokrát zněli hodně blízko. Přitiskla se ke zdi, luk držela napnutý a pomalu postupovala chodbou dál. Z jejího konce sem dopadaly paprsky světla. Zvuk tekoucí vody byl teď slyšet naprosto zřetelně. Věděla, že přes něj už neuslyší, jakým směrem se pohybují kroky neznámého střelce. Uvědomila si, že teď nesmí ztrácet čas, jde jí o život. Rychle se přesunula až na konec chodby, odkud vycházelo to světlo.
Ocitla se před obrovskou propastí, přes kterou vedl chatrný dřevěný most. Na druhé straně mostu zahlédla vchod do další chodby. Podívala se dolů. Propast byla hluboká nejméně dvě stě metrů, dole protékala bouřící řeka. Z malých otvorů ve stropě jeskyně sem dopadaly měsíční paprsky. Pod stropem bylo plno skalních výklenků. Všechno to byly zřejmě vyústění různých chodeb. Pro střelce, který ji pronásledoval, to bylo naprosto ideální místo, odkud by ji mohl zabít, aniž by ho spatřila. Ale most přejít musela, zpátky nemohla. Střelec tam na ni mohl kdekoliv čekat a ze zálohy ji střelit do zad. Neměla na výběr. Vykročila na most.
Obrovská dřevěná konstrukce pod jejími kroky strašidelně zavrzala. Lučištnice se podívala dolů. Kdyby se most zřítil, čekal by ji zatraceně dlouhý pád do rozbouřených vln. Ale paradoxně, tohle bylo to poslední, čeho se teď bála. S každým dalším krokem si uvědomovala, že za chvíli může přiletět ten osudný šíp a ukončit její život. Cestou se rozhlížela po skalních výklencích, jestli tam střelce nezahlédne. Ale nikdo tam nebyl, nikoho nezahlédla. Pokračovala tedy dál, napnutý luk držela před sebou, vyděšené srdce jí tlouklo jako o závod. Každý krok pro ni znamenal obrovskou bolest, ale strach o svůj život ji nedovolil, aby se zhroutila.
V tom odkudsi přiletěl šíp a přestřelil popruh, jenž jí držel na zádech toulec s šípy. Ten jí sklouzl ze zad a spadl z mostu do rozbouřené vody pod ním.
„Tohle už potřebovat nebudeš!“, ozval se jeskyní ženský hlas.
Astra se zděsila a okamžitě očima prohlédla celé okolí, každý výklenek, ústí chodeb, strop, prostě všechno, kde by se kdokoliv mohl ukrývat. Nikde nikoho nezahlédla. Nemohla proto pochopit, odkud šíp přišel. Ta žena, co střílela, musela být neuvěřitelný profesionál, když se dokázala skrýt i před očima slavné lučištnice Astry. Chtěla vědět, co je ta ženská zač. Kdo to je, a proč jí i Dalala chce zabít?
Otáčela se na mostě kolem dokola, luk napnutý k výstřelu a rozhlížela se. „Kdo jsi?“, zvolala tak silně, jak jen mohla.
„Vidím, že ta rána na boku se ti začíná hojit“, ozvalo se místo odpovědi. „Budu to muset zpravit“, zvolal znovu ten ženský hlas.
Astra nemohla přijít na to, kde je její sokyně schovaná. Za nic na světě jí nemohla zahlédnout.
Odněkud přiletěl šíp a otevřel jí ránu na boku. Astra příšerně zařvala bolestí, upustila luk a padla k zemi. Dřevěný most se pod žuchnutím jejího těla rozkýval a zavrzal. Astra se svíjela na zemi a hrozně skučela. Držela se při tom za krvácející ránu, která teď bolela ještě mnohem víc, než kdy dříve. Oči se jí zatemňovali bolestí. Hleděla na svůj magický luk a poslední šíp, který ležel před ní. Věděla, že tato zbraň je její poslední naděje. Ale bolest jí nedovolila vstát. Ležela dál a hleděla na měsíc, který dovnitř prosvítal otvorem ve stropě. Došlo jí, že už nikdy nespatří Kergona s Dalialem. Věděla, že tady umře.
Na mostě zavrzali něčí kroky. Věděla, že si pro ni kráčí ta tajemná lučištnice, aby ji mohla dorazit. Astra se s námahou přetočila na záda, aby jí mohla pohlédnout do obličeje. Chtěla vidět tu fenomenální lučištnici, která ji teď zabije.
Elvena se zastavila deset metrů od ní. Měla na sobě jednoduchou koženou zbroj a v rukou třímala taktéž jednoduchý, dlouhý luk. Mohlo ji být tak kolem čtyřiceti let. Poměrně hezký obličej lemovaly vlnité, rudé vlasy. Ale bylo na ní něco, co ji činilo hodně zvláštní – v obličeji ji zářili dvě neobyčejně bystré, sytě zelené oči. Něco takového Astra neviděla ani u zvířat. Její oči prozrazovali neuvěřitelnou bystrost a dokonalý zrak svého majitele.
„Proč…“ zaskuhrala Astra, držíc si svoji krvácející ránu.
„Není v tom nic osobního“, odpověděla chladně Elvena, pomalu vložila šíp do luku a zamířila Astře na hlavu.
„Počkej!“, vykřikla Astra. Teď jí něco napadlo. Je to sice blbost, nebude to mít nejmenší naději na úspěch, ale musí to zkusit.
„Nedala jsi mi žádnou šanci. Jsem taky lučištnice. Chci, abys mě zabila v čestném souboji…“, zachraplala Astra a modlila se ke všem bohům, aby na to ta žena přistoupila.
Elvena se zamyslela a pokrčila obočí. Její zelené oči zasvítili zájmem. Zadívala se Astře do očí a pomalu sklonila luk. „Možná máš pravdu. Tohle by mohlo být zajímavé!“, připustila a věnovala Astře pobavený úsměv. Dobře věděla, že lučištnice je na pokraji smrti, ale souboj s ní zněl jako dobrá zábava.
„Ale nemáš žádnou šanci“, dodala Elvena.
Astra se za hlasitého sténání postavila a sebrala svůj luk i s šípem. Pokoušela se přemoci mdloby. Teď potřebuje čistou mysl, jde o všechno. Sebrala všechny síly a připravila se.
Elvena odhodila toulec se svými šípy daleko za sebe. Vytáhla z opasku i dva další šípy, se zlatými hroty, které taktéž odhodila za toulcem. Nechala si jen jeden, který společně se svým lukem položila před sebe na most. Potom od své zbraně ustoupila na dva metry dozadu.
Astra měla jen jediný šíp. Sklonila se a spolu se svým magickým lukem ho položila před sebe na zem. Potom se narovnala a taktéž udělala dva kroky dozadu. Most zavrzal.
„Pravidla jsou následující“, oznámila Elvena. „Budeš pomalu počítat do tří. Na tři se chopíme svých luků. Kdo ho zvládne rychleji sebrat, zamířit a vystřelit, je pochopitelně vítěz…“
Astra přikývla na souhlas. Před očima jí běhali mžitky a čelo se jí potilo. Těžké horečky a vážná zranění ji hodně zpomalí. Věděla, že v tomhle souboji nemá nejmenší naději. Elvena je desetkrát rychlejší než ona.
„Jedna…“
Pohlédla na zem, na svoji magickou zbraň a poslední zbývající šíp. Ani kdyby byla na vrcholu sil, nestihla by to rychleji než Elvena. Její sokyně byla přímo božská lučištnice. Astra se jí nemohla v žádném případě rovnat. Pekelně se soustředila. Zadívala s rudovlasé ženě do očí.
„Nemáš žádnou šanci“, zopakovala šeptem Elvena.
Astra s ní musela souhlasit. Soustředila se na své smysly, musela teď zapomenout na všechnu svoji bolest.
„Dva…“
Starý dřevěný most potichu vrzal pod tíhou dvou žen. Naprosté ticho přerušovalo jen bublání divoké řeky hluboko pod nimi. Vlny se valili korytem podzemní řeky a prudce naráželi do skalních stěn. Mezi otvory ve stropě skučel mírný větřík. Astra zaostřila svůj pohled na postavu Elveny. Ta stála jako zkamenělá a spalovala Astru svým pohledem. V jejích očích se dala vyčíst naprostá jistota a potěšení ze souboje. Byla si naprosto jistá svým vítězstvím. Tenhle souboj brala už jen jako vítané rozptýlení.
„Tři.“
Všechno se odehrálo ve zlomku jediné vteřiny, během které Astra vytáhla zpoza opasku dýku, bleskurychle ji vrhla a zasáhla Elvenu přímo do hrudi.
Ta už v tu chvíli držela v rukou luk, šíp napnutý a připravený k výstřelu. To všechno zvládla tak neuvěřitelně rychle, že by to lidské oko možná ani nepostřehlo. Ale nebylo jí to nic platné, dýka byla rychlejší. Elvena nechápavě hleděla na zbraň, kterou měla zabodnutou v hrudi. Nemohla to pochopit. Nemohla tomu uvěřit. Ona byla přece nejrychlejší lučištnice na světě! Astra podváděla, přelstila jí. Elvena tomu pořád nemohla uvěřit. Nikdy by jí ani ve snu nenapadlo, že se najde někdo, kdo bude chytřejší, nebo rychlejší než ona.
Upustila luk na zem. Chytila se za krvácející hruď a padla na záda. Z úst jí vytekl pramínek krve. Most se při tom znovu rozhoupal a varovně zavrzal.
Astra klesla na kolena. Srdce jí bušilo jako o závod. Před očima se jí zatmělo. Chytila se za ránu na boku a pokusila se zhluboka dýchat. Musela se rychle uklidnit. Právě dokázala nemožné. Zvládla to. Zabila pravděpodobně nejlepší lučištnici na světě. Lučištnici, která byla mnohokrát lepší než ona sama. Zaklepala hlavou, aby odehnala slabost. Strachem a napětím rozbušené srdce se ne a ne zastavit. Uchopila luk, vložila do tětivy šíp a pomalu vstala. Zamířila na Elvenu, ležící v tratolišti krve a pomalu k ní kráčela, nespouštěje z očí její ruce.
Když se přiblížila, spatřila, že ještě dýchá. Stále žije. Astra pomalu položila luk na zem a klekla si k ní.
Elvena pomalu otevřela oči a pohlédla na Astru.
Mladá lučištnice Elveně odhrnula pramen slepených, rudých vlasů z obličeje a zahleděla se do jejích zářivě zelených, bystrých očí, které se na ni teď usmívali. Teprve v tu chvíli Astře všechno došlo. Už si vzpomněla, odkud ty krásně zelené oči zná. Je to už hodně dávno. Pohladila Elvenu po vlasech a po tváři jí stekla slza. Přece jen jediný člověk na světě může být rychlejší, než ona sama.
„Mami..“ zašeptala Astra smutně.
„Věděla jsem, že jestli mě někdy někdo dostane, tak to bude jedině má vlastní krev. Nikdo jiný nemůže být rychlejší…“ zachrchlala Elvena.
„Ale proč, proboha..“, nechápavě zavrtěla hlavou Astra. „Proč jsi nás chtěla zabít, ty a ten čaroděj…?“ doufala, že se konečně dočká odpovědi.
Elvena upřela zrak na jeskyní strop. Několikrát se zhluboka nadechla a vykuckala trochu krve. Potom tiše spustila:
„Mě a Storma poslal král Logan. Každý ve vnitrozemí už zná váš příběh. Každý už ví, co se stalo ve Warhelmu a Rasku. Dostali jste se do křížku se smrtícím bohem. Zabili jste jeho osobního strážce, jednoho z jeho nejmocnějších netvorů. Až Urd získá zpátky svoji sílu, znovu sestoupí na svět. A ze všeho nejdřív půjde po vás, aby se vám za to pomstil. Máte v zádech Urdovu pomstu a to by mohlo přivodit zkázu nám všem. Proto Logan nechce, abyste se dostali až do Vnitrozemí. Já a Strom jsme měli za úkol vás zabít, abychom vám zabránili se tam dostat. Byli jsme královi nejlepší lidé. Ale tenhle úkol se nám splnit nepodařilo…“
Astra přemýšlela o tom, co se právě dozvěděla. Tak za to všechno, co udělali, za to, že se dokázali postavit největšímu zlu světa, samotnému bohu smrti Urdovi, je chce král zabít? Tak to je tedy odměna….
„Co když se do vnitrozemí dostaneme, co potom…co s námi udělají?“ zeptala se vyděšená Astra.
„Každý večer po Stormovi posílám králi zprávu, že všechno probíhá tak, jak má. Pokud se jednou večer Storm do jeho komnat nedostaví, znamená to, že je něco v nepořádku a král pošle na hradby u hranic armádu lučištníků. Což se nejspíš právě teď stalo.“ Pohlédla ven na měsíc, trůnící na temné obloze.. Věděla, že i Storm je už mrtvý, byli spolu duševně spojeni. „Pokud vás potom zahlédnou, jak se blížíte k hranicím, mají rozkaz vás okamžitě a bez varování zastřelit…“
Most praskavě zavrzal, více než kdy předtím.
„Takže cesta do vnitrozemí je sebevražda?“, vykřikla udiveně Astra.
Elvena přikývla.
Právě padla její poslední naděje. Teď už s Dalialem nemají kam utéct. Byla tak rozrušená, že si ani nevšimla prudkého deště, který do jeskyně vnikal skrze strop. Kapky ji stékaly po tváři, promáčeli její černou, roztrhanou zbroj a smývali z ní krev.
Astra se Elveny chtěla ještě na něco zeptat, ale všimla si, že už se nehýbe. Její sytě zelené oči byly zavřené, zřejmě navždy.
Lana, držící most za Astřinými zády zapraskali a povolili. Most se začal hroutit. Lučištnice pochopila, že musí most co nejrychleji opustit, dřív než se s ní zřítí dolů do propasti. Hodila si svůj magický luk na záda a přidržujíce se opěr, rozeběhla se zpátky, směrem k chodbě, ze které přišla. Běžela tak rychle, jak jí jen její zranění dovolovala. Lana na druhém konci mostu, za jejími zády povolila úplně a most se začal propadat dolů, do rozbouřené řeky. Astra cítila, jak zem pod ní začíná klesat. Už jí zbývalo jen pár metrů k okraji chodby. Most padal dolů. To nestihne. Sebrala všechnu svoji zbývající sílu, odrazila se a skočila. Rukama se zachytila za okraj skály a v ten moment zaslechla, jak most dopadl do vody. Podívala se dolů a viděla, jak ho proud unáší korytem řeky pryč, do říčního otvoru ve skále. Spatřila také Elvenin luk. Voda ho unášela společně s mostem, ale tělo své matky nikde nespatřila. Bylo to zvláštní – spadla s mostem dolů, takže její tělo přece musí plavat někde po proudu. Ale přesto ho nikde nemohla zahlédnout….Tahle situace Astře přišla až zvláštně povědomá…nebylo to poprvé, co Elvenu nedokázala zahlédnout a přesto dobře věděla, že se někde poblíž ukrývá.
Přestala na to myslet, vydrápala se nahoru do chodby a tam se málem zhroutila únavou. Opírajíc se mátožně o zeď, vydala se zpátky ven. Musí rychle najít Daliala a varovat ho před cestou do vnitrozemí…


* * *


Když se vypotácela ven z jeskyně, naskytl se jí naprosto příšerný pohled: Všude kolem dračí sluje se váleli torza na uhel spálených lidí. Mohla jich být asi stovka. Leželi porůznu roztroušení, na černě sežehlé zemi, kterou bičoval prudký, ledový déšť. Při styku s vodou ze spálené země stoupali oblaka černého, smradlavého kouře, páchnoucího spáleným lidským masem. Mohutně zahřmělo a na temné noční obloze se objevil klikatý blesk, ozařující siluetu zlatého draka, kroužícího nad lesem. Na některých místech ještě plápolal oheň. Astra se znaveně motala skrz černý dým a volala Dalialovo jméno. Brodila se skrz černé bahno, které ze spálené hlíny vytvořil déšť. Astra věděla, že už se na nohou dlouho neudrží. Zmateně kráčela mezi mrtvolami a snažila se mezi černým dýmem, v temnotě noci zahlédnout Daliala. Dívala se i po spálených mrtvolách a vroucně se modlila, aby nebyl mezi nimi. V jediném okamžiku ji únava a bolest přemohli. Astra klesla na kolena, zabořila ruce do bahna a začala zvracet. Před očima se jí zatmělo a začalo ji pískat v uších. Tušila, že je s ní amen.
Zaslechla zvuk koňských kopyt, brodících se blátem.
Zvedla hlavu a spatřila Daliala, sedícího na koni, v ohořelých, krvavých a špinavých šatech. V obličeji byl bledý a samý šrám. Seskočil dolů a vykřikl její jméno. Kráčel k ní. Astra věděla, že mu okamžitě musí říct, co je čeká ve vnitrozemí, musí ho varovat, že je tam čeká smrt. Ale už se na nic nezmohla. Poddala se bolesti a v bezvědomí se zhroutila do bahna. Kapky deště ji z vlasů smývali zvratky, které se potom kolem její hlavy mísili s blátem a krví.
Dalial ji zvedl a posadil na koně. Potom si sedl za ní, jednou rukou ji přidržoval, druhou chytil uzdu. Odhrnul si pramen mokrých vlasů z obličeje a skrz hustý déšť pohlédl na Atremise, kroužícího kolem lesa. Pomalu se přibližoval.
„Je čas odtud vypadnout“, zachraptěl Dalial znaveným hlasem. Pobídl koně a co nejrychleji pádili pryč od jeskyně. Hranice do vnitrozemí už nejsou daleko.
Déšť zesílil a z oblohy zazněl mocný dračí řev.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/