|
Balada
Dcerou vzduchu, vánku sestrou,
o jaru ráda pěje píseň pestrou.
Elfové ji dobře znají,
ve hvozdech, toť domovina její.
Šum listí….hned poznají
přec, všude okolo v lese je jí.
Rüna, toť lidské jméno její jest,
jak zvuk listí na stromech šelest.
S hbitostí běžící srny,
rozvážností podobnou vlčí smečce,
neublíží ji žádné ostré trny,
ujde každé smrtící léčce.
Podobu dívky křehké někdy maje,
její šat barvami duhy tiše hraje.
Od potoka k lesní říčce
po mechoví tiše chodí,
rozhodností, podobné svíčce,
se lesním životem osvobodí.
Tu, lesní květinu pohladí,
či tam, s jestřábem závodí.
***
Jednoho dávného dne
lidský mladík lesem cestoval,
bylo zrovna pozdní poledne,
když úzkou lávku nad říčkou testoval.
Přeběhl on na břeh druhý.
Jarní déšť - na hladině kruhy.
Hlubými hvozdy Senn dál putoval
poutník a ve volné chvíli básník.
Již mnoha mil od domova procestoval,
raději jít do světa, než býti chasník.
***
Té dávné noci na mýtině stanul
a větřík ho příjemně ovanul.
V tom spatřil před sebou zář,
jež jasnými barvami dojímala
a jistě by byl zatvrzelý lhář,
kdyby ho tato podívaná nezajímala.
Vyšel tedy k světlu Senn,
vše mu připadalo jako sen.
A v záři spatřil dívku přelíbeznou.
U všech bohů, ona, jest jak víla!
V tom se jejich oči naleznou,
srdce buší - že by tajemná síla?
Téže noci hledíc na sebe sami ani nepromluvili,
však co, vždyť jen svými pohledy se domluvili.
Vteřina jak okamžik dlouhá,
city v nich náhle vzplanuly,
co dokáže chvíle pouhá?
Jasé oči napětím planuly.
Dva životy, duše jasné,
oba prožívali city krásné.
***
Kousek od nich, v temném stínu ukrytý,
vzdušného pána zlý proradný rádce.
Proti Rüninným nápadníkům zarytý
velký sok a naskrz prohnilý zrádce
Doufal v ruku dcery pána vzduchu
tento zahořklý temný tvor v duchu.
Skrytě vše pozoroval,
by poté Rünina otce spravil
a důsledně ho varoval,
aby tuto nepravost napravil.
***
A vyzradil vše to, co měl spatřit,
přestože mu neměl jejich osud patřit.
Pán vzduchu:
"Ne, něčemu takovému bych nikdy neuvěřil,
i kdybych si sám Tvé tvrzení prověřil."
Rádce:
"Ale můj pane, byl-li bych toto tvrzení dosvědčil,
jistě bych Tě pravdou a důkazy přesvědčil."
Otci Rüny pýcha nedala klidu proto však,
přijít tomu na kloub rozhodl se ihned pak.
***
Větrem nesen sledoval dceru svou,
až na místo milenců shledání,
aby nalezl skutečnost a lež pravou,
bez nijakého dlouhého bádání.
Sotva spatřil spolu Senna s Rünou,
uhodil na dceru zlobou a vinou.
Chytíc za loket ji od Senna odtrhnul.
Mladíka proudem vzduchu odhodil,
žádný tvor by tak velké moci neuhnul,
a poté na svou vlastní dceru uhodil.
Senn se svou bledostí se tvářil, jako by nežil.
Rüna však cítila v srdci, že to přesevše přežil.
***
Leží Senn na zemi bezvládně,
probírá se jak ze snu krásného,
hvězdný třpyt jej bodá chladně,
oka lesku černočerně jasného.
Hleděl mladík k noční obloze smutně,
v Rünin návrat doufal urputně.
***
Uvězněna ve vzdušném hradě byla,
strach, ne z lásky jež k Sennovi cítila,
ale z otcovy zatvrzelosti nabyla
a pýchy, jež u něj poprvé pocítila.
***
Přišel Rádce za Rünou,
zneužíl volné chvíle,
pohrdal její duší nevinnou
a přísahal s ní svatbu zavile.
U pána větru by žádal o jeho dcery ruku,
ale stále se neodhodlal k ráznému kroku.
***
Zoufala si dcera vzduchu dlouze,
až smutek její bratr nevydržel.
Osvobozením, napomohl sestřině touze
a přísný příkaz otce nedodržel.
Vánek:
"Rychle, uteč sestro, než otec na vše přijde,
běž za tím mladíkem, než najevo vše vyjde!"
***
S vděkem v očích utíkala,
za Sennem, za svou láskou,
radost v ní něžně zaplakala
svázána citovou páskou.
I setkali se za letní noci znovu oba,
Senn a Rünina lidská podoba.
Nejkrásnější chvíle prožívali,
malou chvíli, ne však krátce,
ani temného stínu si nevšímali,
že jest to skrytý Rádce.
***
Vystoupil vtom z křoví Rádce,
před milenci jevyvší se jak zrádce.
Temnotu měl v očích zlých,
Rüna a Senn v hrůze utíkajíc,
završit chtěl úklad svých,
smutek lesa, Rüna plakajíc.
Čím více jim štěstí jejich záviděl,
tím je větším běsem nenáviděl.
Utíkali zoufale skrze les,
po mechoví, skryti stromy,
když se v tom ztrh pekelný ples,
všude kolem - blesky a hromy.
***
Otec Rüny již znal o útěku pravdu celou.
Vždyť, jen láska stála mezi ním a jeho dcerou.
Vlastní syn otcova příkazu neuposlechl,
své sestře na svobodu pomohl,
když její smutek a chmury vyslechl.
Přec, ze srdce také jinak nemohl.
***
Doběhli ke skále pískovcově bílé,
stále odolávaje ďábelské síle.
Avšak sotva zády ke skále stanuly,
za ruce se drže přimknuti k sobě,
ohnivé Rádcovy oči je uhranuly,
zjevivšího se před nimi v rudé róbě.
Nebylo již šance pražádné
sokovo srdce bylo tak chladné.
I vyzval mladík Rádce na souboj,
ten vyzíral jak rudý plamen.
Nerovný by to jistě nebyl boj,
síla vůle pevná jak ten kámen.
Bojoval Senn stejně vyrovnaně a urputně,
když v tom, protivník se zachoval ukrutně.
Nečekaně k zemi srazí
Senna a jeho naděje,
poté k Rüně hned vyrazí,
než mladík se naděje.
Rádce:
"Když nemohu Tě já míti
pak nikdo, ty nebudeš více žíti."
A spáchal démon krutý čin
na Rünině životě - zločin.
Dýkou noci protnul její hrdlo,
s krutým smíchem se chechtajíc,
Sennovým srdcem to prudce trhlo
pokles k zemi, jméno její šeptajíc.
***
Vzduch protrhne Rünin bratr vánek,
snaže zrušit sestřin smrtelný spánek.
Lidskou podobu vzal na sebe,
k sestře své se vrhajíc.
"Proč, proč zrovna Tebe?!"
Volal poté plakajíc.
Náhle se vzpamatoval, povstal a k Rádcovi se obrátil.
Zákon říká, aby vrah životem za svůj zločin zaplatil.
Rádci z tváře úsměv vymizel,
strana karty se změnila,
aby teďka raději zmizel,
Vánkova nenávist k němu pěnila.
Bratr sestry jest rozhodnut,
že vrah Rüny bude probodnut.
Zrovna, když se Rádce zmizet chystal,
začaroval vánek vzdušná kouzla
a překvapení velké zrádci přichystal,
když Dýka noci mu z ruky vyklouzla.
Překvapený Rünin vrah
přistoupil na Vánkův tah.
Poslal nůž noci bratr Rüny
se slovy: "Ty vrahu!"
Potrestány budou jeho viny,
nůž vykonal správnou dráhu.
Mrtev padl veliký zrádce,
táhlý výkřik vydal krátce.
***
A pohlédl na sestru Vánek,
bledost její tváře, chlad a ticho.
Jak by ji zmoh stoletý spánek,
dokonce vše živé v lese utichlo.
Poté k Sennovi přistoupil,
smutek z něj však neustoupil.
O skálu ležel opřený nešťastný Senn.
Srdce mu pukalo stále více a více,
Doufaje, že snění přejde v Rünin sen,
dohořívala mladíkova života svíce.
Smrt, již nebylo pomoci
chycen byl ve smrtící moci.
***
Otec zdrcen stejně jak syn,
lituje své pýchy strašné,
předhazuje si mnoha vin.
"Proč jsou životní cesty tak prašné?"
"Dcero moje drahá, viny odpusť mi
neb zůstane stát tato věc mezi námi?"
A promluvila duše Rüny:
"Zemřeli jsme, přesto jest nás dále,
pouto lásky nás spojuje nadále.
Otče, nedávej si žádné viny!"
Duše Rüny:
"Žíti budu stále v tobě,
proto, chmur ušetři sobě."
Pán vzduchu smutnět přestal,
tak i jeho syn Vánek,
vzpomínku v sobě nosit nepřestal
nevinnou jak beránek.
***
Za noční jasé noci, k spatření možné je,
dvě spjaté duše - hvězdy jež láska obklopuje.
|