Podivná záliba

Komtesa se posadila na lůžku a roztřásla se zimou. V hlavě jí odeznívaly ještě poslední zbytky podivných snů, které jí tížily jako noční můra. Nahmátla rychle k pelesti v podobě vyřezávané mužské hlavy, na které měla přehozený župan. Neochotně vylezla zpod příjemně vyhřáté přikrývky nacpané vlasy a rychle župan přes sebe přehodila.
Nohama se dotkla měkkého koberce z jednotlivých černých, žlutých a zrzavých pramenů. Na bílých rukou jí naskákala husí kůže, a když si toho všimla, až se jí zdvihl žaludek.
Včera jsem moc pila, vzpomněla si a vratce došla až k zrcadlu. Svezla se do sedačky potažené přehozem z tmavých vlasů, které se olověně leskly. Trvalo dlouho, než byl upleten, museli počkat, až několika zvlášť vybraným ženám vlasy dorostly. To čekání se ale vyplatilo, pomyslila si a spokojeně rukou přejela po přehozu. Pak se na sebe podívala do zrcadla. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy.
Vzpomněla si na barona Krunze. Tvářil se, jakoby jí ani neviděl a celý večer se bavil s jinými ženami. A přitom byla ze všech nejkrásnější! Vytvořila si pro tu příležitost nejlepší ze svých účesů, ale on jí neuznal hodnou pohledu. Zato ona na něm mohla oči nechat. Byl to její host, sama ho pozvala, alespoň ze slušnosti jí mohl trochu věnovat.
Komtese začalo hučet v hlavě a raději si ji podepřela rukou. Prý úplně neschvaluje její jednání se zajatými ženami. Někdo jí to donesl ještě před začátkem slavnosti. Co mu na tom vadí? Že je dávám ostříhat a jejich vlasy používám k vybavení zámku? Stejně už vězení nikdy neopustí. K čemu by jim tedy byly vlasy? Nějakému baronovi Krunzovi do toho vůbec nic není.
V tu chvíli se ozvalo důrazné zaklepání na dveře. Unaveně vstala, rukama si uhladila bohaté prameny svých vlasů a nejistě došla ke dveřím. Na prahu stál mladý muž s výraznou, jemnou tváří, v oděvu zámeckých sloužících.
„Od barona Krunze.“ řekl a podával jí zapečetěnou obálku.
„Ukaž!“ nedočkavě mu vytrhla psaní z ruky. Rychle vytáhla z obálky list ozdobného papíru s baronovým erbem a začetla se do něj.
Dopis obsahoval pozvání na schůzku, na místo, kde nebudou nikým rušeni. Sejít se měli v deset, na místě, na které, jak bylo v dopise uvedeno, jí měl baronův posel dovést.
Pod textem následoval rozmáchlý baronův podpis, který dobře znala z úředních listin, které se jí čas od času dostaly do rukou. Poplašeně pohlédla na hodiny. Bylo tři čtvrtě na deset.
„To jsi to nemohl přinést dřív?“ osopila se na sluhu. Ten se bránil.
„Pán mi jej dal teprve před okamžikem, jdu přímo od něj. Rád by s vámi promluvil ještě před svým odjezdem.“
Komtesa začala panikařit. „To nemohu stihnout, musím se připravit. Počkej chvíli.“ Vyrazila do svého pokoje a rychle si upravovala účes. Naštěstí od včerejška mnoho neutrpěl. Trochu si nalíčila oči i ústa a napudrovala tváře. Vypadala hned lépe. Naposledy pohlédla do zrcadla, pak vyšla ven a následovala sluhu.
Šli dlouhou chodbou, minuli řady oken a zamířili k zámeckým sklepům. Tam sluha otevřel veliké dveře a před nimi se objevily schody vedoucí do temnoty. Komtesu to zarazilo. Slyšela sice, že si baron libuje ve výstřednostech a schůzkách na neobvyklých místech, ale toto se jí zdálo až příliš neobvyklé.
Nicméně nedala na sobě nic znát a odhodlaně sestoupila dolů. Sluha sešel za ní a zavřel za sebou dveře. Když se oba ocitli až dole pod schody, zjistila komtesa s úlevou, že tam nepanuje naprostá tma a velikými okny pod stropem vniká dovnitř trochu mdlého světla. Stála na počátku dlouhé chodby vedoucí kamsi do hlubin rozkládajících se pod zámkem. Neměla tušení, kam ta chodba může vést a stále jí připadalo podivné, že si baron vybral místo schůzky právě zde. Touha vidět ho a zažít něco neobyčejného však byla silnější.
„Jděte.“ řekl její průvodce tiše a lehce jí postrčil. Dala se do klopýtavé chůze a muž jí následoval. Cestou si představovala, jak se bude její setkání s baronem odvíjet. První, na co se ho zeptá, bude, proč se k ní včera na plese choval tak odměřeně.
Kráčeli dlouho a nakonec stanuli u ústí do veliké tmavé chodby, ve které už nebylo po oknech pod stropem ani památky. Jen kdesi v dálce zahlédla záblesk pochodně.
„Baron čeká na konci téhle chodby,“ řekl muž a znovu jí postrčil, tentokrát důrazněji. Klopýtavě se vydala chodbou a jen doufala, že se o pavučiny a špínu okolních zdí příliš neušpiní. Zvolna došla až na konec chodby, kde v záři pochodní stála obrovitá nádoba a o její okraj se opírala postava v dlouhém plášti. V první chvíli ji zaujal vnitřek nádoby. Zatajila dech. V proudech se tam táhly tisíce lidských vlasů černých jako havran, propletených a slepených. Nemohla od té krásy odtrhnout oči a mimoděk si vykasala oba rukávy, aby mohla do vlasů ponořit obě ruce.
Opatrně se vlasů dotkla a cítila jejich hebkost. Sevřela je do dlaně a nechala si vlasy proklouznout mezi prsty. Pak se náhle vzpamatovala a uvědomila si, kde je.
Udiveně zvedla hlavu k postavě v plášti a setkala se s tvrdým a neúprosným pohledem.
Vyděšeně vykřikla. V tu chvíli postava shodila kápi. Ukázalo se, že je to žena, kdysi překrásná, nyní však zohyzděná strašlivou ranou na hlavě, jak jí kdosi strhl všechny vlasy i s kůží. Komtesa se bez sebe strachy otočila a ke sluhovi, který ji doprovázel. Ten si zatím rozepnul plášť a sňal paruku. V záři pochodně se ukázalo, že je to žena, znetvořená stejným způsobem.
„Z mých vlasů jste si nechala vyrobit předložku ke krbu.“ řekla tiše.
„A z mých,“ ozvala se žena u nádoby, „jste si nechala udělat pokrývku na koně.“
Komtesa chtěla vykřiknout, obě ženy k ní však hbitě přiskočily a zacpali jí ústa. Pak jí dovlekly až k nádobě a shodily jí jediným pohybem dovnitř. Omámeně se zabořila do vlasů jako do kádě s hlubokou vodou. S prskáním se prodírala mezi jednotlivými proudy a snažila se nepropadnou hlouběji ke dnu nádoby.
Obě ženy zatím stály u okraje a rukama zkušeně vybíraly z pramenů vlasů ty nejpevnější. Když jej našly, rychle jej vyděšené komtese obtočily okolo krku a rychle utáhly. Chvíli jej držely a pak jím několikrát ještě pro jistotu trhly. Poté zmodralou tvář mrtvé komtesy zatlačily hluboko do změti vlasů, které se nad ní stáhly jako temná hladina.