Světlo Löniru - kapitola 11

Vlci

Divné chování skupiny mužů kousek od ní Valimaniru neznepokojovalo, dokud byl poblíž Geodor. Když ale odešel, začala si jich všímat podrobněji. Vypadali jako vesničané, tváře široké a dobromyslné, zrudlé sluncem a větrem. Ale těchto pět pořízků se jako vesničané nechovalo. Seděli v kroužku několik metrů od vílina lůžka, nemluvili a každou chvíli po ní vrhali zachmuřené pohledy. Jako by ji hlídali. Dostala strach. Přesně takhle se na ni dívali ti vojáci v Závrší, než se na ni dva z nich vrhli. A Geodor se pořád neobjevoval.
Lerk ležel vedle ní, hřál ji, hlídal a byl připraven ji chránit, ale Valimanira nebyla ráda, když se Lerk musel stavět proti lidem. V lesích neměl soupeře, ale lidé by ho mohli zabít.
Už se chystala vstát a vydat se Geodora hledat, když vrazil do dveří stodoly. Málem se ho lekla, byl celý rozježený, oči vyvalené - tvář člověka, který ztratil půdu pod nohama.
„Jedeme,“ houkl na ni přes celý prostor noclehárny.
Ozvalo se nespokojené brumlání a nadávky, ale Geodor si jich nevšímal. Valimanira vstala, sbalila deky a vykročila ke vratům. Pět podezřelých pořízků se zvedlo. Víla zrychlila krok. Postavili se jí do cesty. Polkla a bezradně zastavila. Lerk začal vrčet, jeden z chlapů před ním couval, ale ostatní neustoupili.
„Kam se hrneš, děvče,“ zeptal se jeden z nich, hromotluk s tváří porostlou řídkými žlutavými vousy.
„Co je ti do toho,“ řekla.
„Uhněte jí z cesty,“ ozval se Geodorův hlas. Valimanira slyšela podtón, který oznamoval vážnost varování, doufala, že chlapíci poslechnou.
„Drž hubu,“ zavrčel světlovousý pořez.
„Poslední varování,“ řekl Geodor, „nechte nás odejít.“
„Poslední varování,“ ušklíbl se pořez. „Spíš tvoje poslední slova.“
V ruce se mu zablýskla ocel. Valimanira viděla, jak se probuzení nocležníci stahují ke stěnám, vystrašení, ale dychtiví krvavého divadla.
„Utíkej!“ zavolal na ni Geodor. „vezmi si koně a jeď!“
Chtěla poslechnout, rozběhla se, ale jeden z chlapů ji chytil za ruku. Pokusila se mu vytrhnout. Bolestivě jí ruku zkroutil. Nemohla se udržet a vykřikla. Nato se vzduchem mihlo bílé tělo vlka, muž zaječel, padl na zem. Další zvuk prozrazoval, že mu Lerk rozerval hrdlo. Valimanira se tam nedívala, rozběhla se k vratům.
Geodor věděl, že musí být rychlý a stručný. Tak, jako byl před chvílí v domě, když se Neral chystal zadout na trubku a svolat tak půlku vesnice a Závršské vojáky.
Světlovousého vyřídil dřív, než se jeho kumpáni stačili rozkoukat. Koutkem oka zahlédl, že obrovský bílý vlk se postaral o dalšího. Dva z vesničanů byli ozbrojeni krátkými meči, jeden měl zrezavělou čepel. Na ty by Geodor stačil, ale třetí popadl vidle a rozběhl se proti němu, jako by ho chtěl přibodnout na stěnu.
Geodor taktak stačil uhnout, jeden z tenkých bodců mu protrhl na boku košili. Vzápětí ho rezavá zbraň rusovlasého mladíka s dlouhou koňskou tváří škrábla do předloktí levačky. Geodor uskočil, zaútočil. Bodl muže s čistým mečem, černovlasého hezouna. V příští chvíli mu ten s vidlemi přišpendlil ruku k dřevěné stěně kůlny. Geodor potlačil výkřik, když jeden z bodců projel masem. Upustil meč.
Pokusil se vytrhnout vidle levačkou, viděl, jak se na něj řítí rezavá čepel rusovlasého, pak chňapající tlamu, která útočníkovi ve vteřině udělala v břiše pořádný větrací otvor. Když vlčí hlavu spatřil o chvíli později, byla rudá celá. Kdyby měl čas, nejspíš by na Lerka civěl, dokud by mu nezmizel z obrazu, ale měl proti sobě ještě dva protivníky a pravou ruku připíchnutou ke stěně jako válečnickou trofej.
Zabral vší silou, vyrval vidle ze stěny i z vlastní paže. Zapotácel se, málem přepadl dopředu. Vidět teď jeho tvář Viviana, nejspíš by ho nepoznala – krhavé oči, rudý stříkanec krve na skráni, šklebící se obličej lesklý potem.
Bylo mu jasné, že pravou rukou nic nepořídí, zvedl tedy meč levou a rozhlédl se. Lerk stál před ním a držel oba znejistělé vesničany v bezpečné vzdálenosti. Nocležníkům kolem začínalo docházet, že tohle není žádná nevinná rvačka, ve které jediná krev teče z nosu. Pomalu se trousili ven, a Geodor věděl, že se nejdou jen nadýchat čerstvého vzduchu. Nejdéle do pěti minut jedna z bojujících stran dostane posily. Že on tou stranou není, netřeba dodávat.
„Ten vlk zabil Ravela,“ řekl muž s vidlemi, jako by si dodával odvahy. Černovlasý přikývl, vypadalo to, že bude zvracet. Muž s vidlemi vyloudil z hrdla skřek, který měl nejspíš být bojovým pokřikem a zaútočil na Lerka. Vlk uskočil, muž zakopl, upustil vidle. Vlk k němu přiskočil, postavil se mu na hrudník a vrčel a slintal mu do obličeje.
„Pomoz mi!!!“ zařval povalený na černovlasého, ale hezoun jen zmateně zamával mečem, klapl ústy a vyběhl ze stodoly, jako by měl v patách vlka on.
„Lerku,“ zavolal Geodor na vlka.
„Éééééééááááá,“ ječel muž.
Vlk nepřestával vrčet a vypadal, že co nejdřív chňapne a provede na mužově hrdle nevratné úpravy. Geodor se rozhodl vypadnout. Ať si to ten chlap s Lerkem vyřídí, jak chce. Koneckonců, oni si začali. Musí počítat s následky. Geodor otřel meč o rukáv mrtvého světlovousáče, zastrčil ho do pouzdra a vydal se ven. Slyšel výkřiky muže za sebou. Snažil se je nevnímat. Na cestě, kterou se vydal, nebude o podobné prožitky nouze.
Chtěl přelézt zeď dvora a zmizet mezi poli a v lesích, ale ve stínu stáje uviděl stát vraníka a v jeho sedle Valimaniru.
„Co tu děláš?“ zasyčel.
„Čekám na tebe. Už sem táhne půlka vsi a vojáci. Neutekl bys.“
„Postaral bych se o sebe sám,“ řekl, ale s pocitem úlevy se vyšvihl na koně před ni.
„To jistě,“ řekla kysele. „Kde je Lerk?“
„Má tam ještě nějaké vyřizování.“
„Cože? U Ialiných očí! Lerkuuu!“
Jakmile volání doznělo, vlk se vyřítil se stodoly, jako by ho vykopla obří noha.
„Jedem,“ zavelela víla a rozjeli se do noci, za sebou nechávaje vesnici pobouřenou a vyrušenou z klidu a tři mrtvé čeledíny. Nerala Geodor k obětem nepočítal, vždyť ho pouze uhodil hlavicí meče do spánku a byl si jist, že se starosta probere. Neměl v úmyslu připravovat města, jimiž projede, systematicky o nejvyšší hlavouny. Nebylo by to hezké, jistě, a navíc vrah správců a starostů bývá více pronásledován, než vrah prostých nicek.
Geodor si povzdechl, zastavil koně a naposledy se ohlédl do údolí, kde leželo jezero, ostrov a trochu blíže Vranov. Z vypáleného Anfu stále stoupal kouř, na černém nebi bílý. Vranov se hemžil světýlky pochodní a až sem, na vršek kopce, bylo slyšet křik a povely.
„Netrapte se, raletene,“ řekla víla tiše.
„Já se netrápím,“ zalhal Geodor. „Ale nevím, jak to vysvětlím Vivianě. Vážil jsem tak dlouhou cestu jen proto, abych našel tohle?“
Hodil hlavou směrem k Anfu. Víla mlčela, dívala se dlouho na bílou mlhu nad ostrovem.
„Mawir ví, proč jste sem jel,“ řekla nakonec, „možná právě proto, abyste našel tohle.“
„Ty… Valimaniro! Chtěl jsem vidět své rodiče.“ Nevěděl, proč jí to řekl, byla to jeho soukromá věc.
„Jmenuji se Rina, raletene,“ řekla víla, „a stále je tu naděje. Možná byli mezi těmi, které Sturnus odvezl. Ano, vím o tom. Vím víc, než si myslíte. Víc, než bych chtěla.“
Geodor potřásl hlavou. Příliš mnoho odhalení najednou. Představil si své rodiče, ty téměř zapomenuté osoby s neznámými tvářemi, jak pracují pro Sturnuse. Jak slouží člověku, který vypálil a zničil Anf a vyhladil téměř všechny jeho obyvatele.
„Pokud jsou mezi těmi dvaceti,“ řekl temně, „pak je mi líto, ale byl bych raději, kdyby zemřeli.“

Jmenování Vespertina králem bylo záležitostí několika dní. Sturnus, který tu nádheru kočíroval, nutno říct, že s radostí a úspěchem, si neodpustil ani jízdu městem, která mladého krále představila Nomiturským. Trochu se bál, že lidé nebudou se změnou souhlasit, ale všechno proběhlo v naprostém pořádku, Vespertinovi se dostalo nadšených ovací, z celé země se sjeli lardeni, aby složili přísahu věrnosti novému králi. Sturnus pečlivě kontroloval, dostavili-li se opravdu všichni a podle očekávání jich asi dvě stovky chyběly. Sturnus, kterého jeho synovec jmenoval hlavním pelnetenem královských vojsk, pečlivě zapsal jejich jména na listinu, kterou rozeslal do všech šesti krajů. Nechtěl budit rozruch a hlavně nechtěl, aby Vespertinova vláda začala násilně a tak zatím nechal zmíněné lardeny pouze hlídat. Rozhazoval sítě, jak sám pyšně říkal, zaplétal do nich celou zemi, navazoval spojení a trpělivě čekal výsledky.
Sturnus se řídil jedinou zásadou – neztrácet čas. Den poté, co byl Vespertinus korunován, se Sturnus vydal na návštěvu k Vrchnímu soudci, starému lardenovi s nevyslovitelným jménem.
Otevřela mu služebná, stará panna, s obličejem jako vyřezaným ze slonoviny příliš puntičkářským řezbářem.
„Rád bych mluvil s lardenem… Cardemenipsisem.“ Byl rád, že to vyslovil, doufal, že správně, ale služebná ho ostře napomenula: „Cardaminopsis. Tak se jmenuje.“
Štěkala na něj jako na nějakého poslíčka. Sturnus by jí to jindy dal pořádně sežrat, ale byl přesvědčen, že teď to počká. Konečně, může kdykoli potopit toho dědka s tím strašným jménem a služebná skončí na ulici.
Vrchní soudce seděl ve své pracovně a probíral se hromadou zažloutlých listin. Nevstal, když Sturnus vešel. Pohlédl na příchozího nepřátelsky a chladně odpověděl na pozdrav. Sturnus nečekal na vyzvání, posadil se do pohodlného křesla ke krbu, zády k soudci. Musel mu dát najevo, že z něj nemá strach, z té jeho stařecké důstojnosti, z jeho rozhněvané tváře, z jeho spravedlivých slov.
„Co si přeješ, pane?“ začal soudce.
Zpoza hromady papírů zněl jeho hlas ještě nemohoucněji než předtím. Sturnus, dobře si vědom síly svého hlasu a pocitů, které v posluchačích vyvolává osoba, které není vidět do tváře, se rozhovořil.
„První ze všeho je otázka,“ řekl, „a rád bych dostal jasnou odpověď. ( kladnou odpověď, říkal tónem hlasu ) Rád bych věděl, je-li možné podle zákonů Certhynie, prohlásit bývalou královnu za vyhnance, nebo dokonce za vlastizrádce.“
„Nejsi první, kdo se mne na tohle ptal,“ řekl stařec.
Nepřátelství z něj čišelo tak nepokrytě, až měl Sturnus dojem, že mu táhne na záda mrazivý vzduch. „První byl Antrof, který se také považoval za vládce Certhynie. Bohužel jsem mu musel odpovědět, že to možné je. Já, jakožto vrchní soudce této země, s tím ale nechci mít nic společného, tak jako jsem s tím neměl nic společného tenkrát. Netvrdím, že jde o stejnou situaci. To rozhodně netvrdím. Ale nemám podklady, které by mě opravňovaly prohlásit Vivianu za zrádkyni.“
Sturnus se začínal vařit vzteky. Počkej, ty mrcho, myslel si, já ti to spočítám. Ty netvrdíš, že jsem stejný grázl, jako byl ten skřet, ty si to jen myslíš! A věříš, že na to nepřijdu. Tak tohle jsi podělal, pane lardene Cardapsisko!
„Podklady,“ řekl nahlas, „podklady mohu dodat, pokud si je nedovedeš najít sám. Nebyl jsi snad svědkem, jak se před celou Radou a otevřeně snažila zatáhnout zemi do zbytečné války? Jak se nás snažila znepřátelit s Valahem?“
„Právě proto, že ten tvůj zločin spáchala před celou Radou a otevřeně, ho odmítám za zločin považovat,“ horlil soudce. „Za přehmat? Snad. Ale říkám ti, Sturnusi, dokud jsem Vrchním soudcem Certhynijských soudů, nedopustím, aby se kdokoli ve jménu práva dopouštěl takových špinavostí-„
„Pozor na jazyk,“ řekl Sturnus poklidně.
Soudce však jen ztišil hlas a zřejmě rozčilen, něco si šeptal do těch svých papírů. Sturnus zachytil útržky vět jako: totéž co za Antrofa, vlastizrádce je tu někdo jiný, neodsoudím, a ať mi vlezou na záda, verfulkové uřvaní. Ta poslední Sturnuse doslova nazdvihla z křesla. Verfulk severní je neobyčejně ošklivé zvíře, žijící na kraji Santargejských pralesů a být za něj označen se rovná urážce, která se snad nedá smýt ani krví.
„Ty hlupáku“ zařval a v mžiku se otočil k soudci čelem, „ty si myslíš, že jsi někdo?! To možná bývalo! Teď se můžeš rozhodnout, ty starej odepsanej nádivo! Buď budu mít zítra v ruce rozsudek vyhnanství napsaný a podepsaný tebou samotným, nebo se můžeš rozloučit s tím svým právem! A taky s tímhle domem, protože jestli nepotáhne do vyhnanství ta čubka, potáhneš ty!“
Soudce se třásl, chvíli bledý, chvíli rudý a Sturnus ho spokojeně pozoroval.
„Dobrá práce,“ gratuloval si v duchu, „Vespertinus by mi měl za tohle děkovat až do konce života.“
„Tak co?“ optal se trochu mírněji, přece jen by nebyl až tak docela úspěch, kdyby soudce klepla pepka.
Stařec vstal, opíraje se o stůl. Brada se mu chvěla tak, že jeho vous poskakoval nahoru a dolů jako podivné bílé zvíře. Sturnus nemusel být jasnovidec, aby dokázal přečíst soudcovy myšlenky. „Jsem starý,“ říkal jeho pohled jasně, „kdybych musel odejít, zemřu. A Vivianu nezachráním, protože když ne já, odsoudí ji někdo jiný. Mají být místo jednoho nešťastní dva lidé?“
Co Sturnus přečíst nedokázal, protože to pro něj bylo nepochopitelné, bylo Cardaminopsisovo váhání.
„Kde zůstanou všechny zásady, které jsem po léta vyznával,“ táhlo starou hlavou, „dokázal jsem se postavit Antrofovi, dokázal jsem se smířit s pronásledováním a teď budu zrádcem jen proto, že na mě tenhle chlap udělal bububu?“
„Raději se rozhodni hned,“ pobízel ho Sturnus, už zase ztělesněná dobrota. Tak to bylo nejlepší, nejdřív hrubě, pak povolit, případně zase přitlačit. Dali se tak krotit koně, i lidé. Sturnus neznal nikoho, koho by soustavné povolování a přitahování nakonec nezlomilo. Byla to dobrá metoda. „Nemáš zapotřebí dělat si potíže. Když to nenapíšeš ty, udělá to někdo jiný.“
Soudce se zhluboka nadechl a vydechl. Upřel zoufalý pohled na Sturnuse, pak se mu koutky úst zkřivily v hrozný úšklebek. Vypadal v tu chvíli jako oživlá podobizna smrti, osvobozená ze starého obrazu.
„Udělám to,“ řekl s nesmírným úsilím a padl na židli jako vyhaslá, člověku nepodobná troska. Složil obličej do dlaní a Sturnus ho slyšel šeptat: „Velká Ial, odpusť mi to, Mawire netrestej mě, jsem slabý a nedokázal jsem odolat.“
„Jsem rád, že jsme se dohodli,“ řekl Sturnus. Ačkoli se snažil o nenucený tón, znělo to trochu strojeně. „tedy zítra očekávám tvůj list, pane. A… vypadáš poněkud sklesle, možná by tě povzbudil krátký pobyt na venkově. Líbil by se ti královský statek u Moučné hory?“
Když soudce neodpovídal, pokročil Sturnus ke dveřím.
„Ten statek mu dám,“ myslel si, „bude to tak správně uzavřený obchod.“
Už byl ve dveřích, když za sebou zaslechl soudcův hlas. Náhle byl překvapivě silný.
„Nic od tebe nechci!!! Můžeš mne donutit, ale nebude se o mě říkat, že jsem se dal uplatit!!! Slyšíš, ty Tevolanansův učni? Nikdy!“
„Dobrá, alespoň neubude,“ utrousil Sturnus lhostejně.
Ve skutečnosti už ho soudce přestal zajímat. Z jeho domu vyšel pohroužený v myšlenkách na zvědy, kteří se měli dnes vrátit z Ernaku.
A tak byla Viviana odsouzena k vyhnanství do konce života, což znamenalo zákaz pobytu na území Certhynie a povolení komukoli, aby ji zabil, zastihne-li ji tu.

Zvědi byli vysláni ještě Bardenem, který hned po Vivianině odjezdu zmizel neznámo kam. To Sturnusovi nevadilo. Věděl, že jsou to tvrdí muži, zvyklí na různé nenadálé zvraty. Doufal, že změnu vlády přijmou se stejným klidem, s jakým podle všemožných zkazek přijímali úkoly zavánějící sebevraždou.
Trochu ho překvapilo, že se z dvacetičlenné skupiny, kterou Barden vyslal, vrátilo jen devět lidí. O to víc byl na ně zvědavý a trval na tom, že se s nimi osobně setká v přítomnosti krále. Než byla audience připravena a než se Vespertinus s pomocí svých komorníků nastrojil a naparádil, stačil Sturnus s pomocí archiváře vyhledat listiny vztahující se k zvědům a zběžně je prohlédnout. Zjistil, že je to vlastně vojenská skupina složená převážně z bývalých Vlků. Vlky Sturnus pamatoval, byl to oddíl takzvaných „poslů naděje“; mužů, kteří v těžkých dobách zajišťovaly spojení v ochromené Certhynii, bojovali se zbylými garvoty a vůbec pomáhali nastolovat pořádek.
„To bude snadné jednání,“ pomyslel si Sturnus, „budou to hromady svalů se sílou a rozumem divokých býků.“
Zaklapl knihu, ignoroval sloup prachu, který se zvedl a zamyšleně pozoroval archiváře, který těžký svazek, lakonicky nazvaný Údaje o vojenských oddílech, vláčí na jeho místo. Pak se zvedl a odkráčel vstříc nemyslícím hromadám svalů, které přinášely tak důležité zprávy z Ernaku.

Hromady svalů byly něčím rozrušeny, to Sturnusovo bystré oko rozeznalo na první pohled. Šlo o bandu zarostlých, špinavých a páchnoucích chlapů v roztrhaných, špinavých a páchnoucích šatech a Sturnus si pomyslel, že pozvat je do paláce hned po příjezdu nebyl nejlepší nápad. Bylo jich skutečně devět, ale sálek, který Sturnus pro jednání vyhradil, zaplňovali tak dokonale, jako by jich bylo původních dvacet. Neseděli na židlích, jak se očekávalo, stáli v hloučku u okna a o něčem rozčileně debatovali. Vynikal mezi nimi asi dvacetiletý mladík, nápadně hezký divokým způsobem válečníků a rváčů, snědý, hnědooký a výmluvný až běda. Při řeči rozhazoval rukama, takže Sturnus trnul, kdy shodí některou z křišťálových ozdob vyskládaných na komodě u zdi.
Vespertinus seděl na královském místě, kolem sebe hlouček lardenů, stejně postrašených tím hrubým živlem, který mezi ně vtrhl v podobě devíti zvědů. Nikdo z nich se nesnažil rozčilené chlapy uklidňovat. Sturnus odhadl, že už se o to pokoušeli s nijakým výsledkem. Lehce si stiskl zuby dolní ret, jak to dělával vždy, když se chystal do zvlášť nebezpečných vod a vystoupil.
Všichni k němu otočili hlavy a Sturnus využil nastalého ticha, aby začal mluvit, než ho předběhnou oni.
„Co se to tu děje,“ zeptal se s úsměvem, kterým dával najevo, že rozumí drsným mravům těch zatracených neotesanců, „nejste snad s něčím spokojeni, že v přítomnosti krále dáváte průchod svým pocitům, jež rozhodně nelze považovat za dobré?“
Pokusili se mu odpovědět všichni najednou, zjistili, že to dost dobře nejde a tak vystrčili do popředí onoho hezkého mladíka, aby za ně mluvil. Ke Sturnusově údivu ten kluk dokonce naznačil úklonu, než promluvil.
„Lardene Sturnusi,“ řekl příjemným, pevným hlasem, „v době, kdy jsme byli vysláni panem Bardenem, seděla na trůně královna Stellata a zdálo se, že na něm sedí pevně. Šli jsme do toho pro ni, pro ni jedenáct z nás zemřelo, když jsme narazili na skupinu těch, kteří si říkají Tygři z Freklanu. Je se tedy, u Mawira, čemu divit, když jsme překvapení a rozhořčení z toho, že královna byla svržena? Pane, v tom případě nejsme povinni podávat zprávy! Přinesli jsme je Vivianě… královně Stellatě a ne-„ Chlapec se krátce zarazil, pohlédl na Vespertina, ale pak zase upřel oči na Sturnuse a dokončil: „Ne tobě!“
Chlapcovi přátelé souhlasně zahučeli, dva mladší muži ironicky provolali slávu. Sturnus cítil, jak mu tuhnou svaly v těle. To byl příznak bitevní horečky. Ano, tihle chlapi bojovali na stovce válečných polí, ale na tomto nemají šanci. Sturnus hořel touhou dostat je, srazit je na kolena.
„Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se mluvčího.
„Daner z Milnu,“ řekl chlapec hrdě, ale pokojně.
„Tak poslouchej, Danere. A vy ostatní také. Vím, že jste bojovali pro královnu, vím, že jste ji milovali. Já bych za ni byl dal ruku do ohně.“ Tato lež mu přinesla souhlasné zabručení chlapa, který vypadal jako medvěd a stál vzadu u okna. „Dal bych za ni ruku do ohně,“ opakoval tedy, „a nedovedete si představit, jakou lítost mi způsobilo, když byla rada lardenů nucena zbavit ji vlády.“
„Proč?“ vyštěkl Daner.
Sturnus se na něj zadíval jako na vyzyvatele.
„Znovu opakuji, jak je mi to líto,“ řekl opatrně, „ale je to tak: královnu Stellatu zbavil žal z otcovy smrti rozumu. A ať už jsem ji miloval jakkoli, nemohl jsem dopustit, aby zemi vládla šílená. Myslel jsem, že to pochopíte.“
„To není pravda,“ řekl Daner. Sturnuse nejvíc zarazilo, že to neznělo ani trochu otřeseně. Ten chlapec si byl svým tvrzením jist a pohnout s ním by bylo obtížnější, než pohnout skálou. „Přece tomu nevěříte,“ obrátil se ke svým druhům, „přece nevěříte tomu, co nám tu namlouvá.“
„Danere,“ řekl konejšivě jeden z těch dvou, co prve provolávali slávu, „nemáme důkazy, že by lhal.“
„Důkazy, Farine?“ zvolal Daner. „Jaké chcete důkazy? Ten chlap Vivianu nesnášel, Barden mi to říkal. A teď se nám snaží namluvit, že ji samou láskou div nesežral!“
„Danere,“ nepřestal ho chlácholit Farin, „mírni se, prosím tě! Je tu s námi král, nebo alespoň někdo s korunou na hlavě, tak se uklidni!“
„Tvůj přítel ti radí dobře, chlapče,“ chytil Sturnus konečně dech, „prohlédni si dobře svého nového krále a smiř se s tím, co se stalo.“
„Myslím, že mám prohlídnutý vás všechny,“ opáčil Daner, „a raději se odejdu smiřovat někam do ústraní. Tady nemám co mluvit. Moje zprávy může vyslechnout jen královna Stellata, nikdo jiný.“
Prošel kolem Sturnuse a vyšel ze dveří, aniž by se otočil. Sturnus si oddechl. Začínalo se mu to vymykat z rukou a to jen kvůli tomu mladému oslíkovi. Zahrával si s myšlenkou, že za ním nenápadně pošle stráže, aby ho strčili do věže trochu vychladnout, ale pak ji zavrhl. Ten chlapík měl u pasu meč a dýku a jistě s nimi uměl dobře zacházet. A Sturnus nepotřeboval žádné pozdvižení, když ještě musel projednat spoustu věcí s těmi, kteří tu zůstali.
„Chce snad ještě někdo odejít,“ zeptal se nejhrozivějším tónem, jakého byl schopen. Jak předpokládal, nikdo se nepřihlásil. „Pak se můžete posadit a jako slušní lidé projednáme záležitosti, týkající se Certhynijského bezpečí. Mrzí mě, že tu nemáte královnu, ale vaše zprávy může stejně dobře vyslechnout král Vespertinus.“
Muž s postavou medvěda zachrchlal a pak se zeptal: „No, můžete přísahat, pane, že to s královnou je pravda?“
„Ano.“
„Pak jsem vochotnej uznat za krále toho…“
„Vespertina.“
„Jo.“
Muž medvěd se posadil ke stolu, ostatní ho váhavě následovali jak v uznání krále, tak v posazení se. Nakonec zbyli jen ti dva vtipálci, nejspíš nejbližší přátelé Danerovi.
„Víte co?“ prohlásil Farin. „Já zatím, pokud se nebudete zlobit, toho novýho krále neuznám, je to na mě moc rychlý, než abych dělal ňáký závazky, ale zprávy klidně poskytnu, protože jinak jsme je zjišťovali zbytečně. Co ty Darési?“
„Když to pomůže Certhynii…“ řekl jeho druh a oba se posadili.
Sturnus si oddechl, už zase všechno probíhalo podle jím narýsované linky. A to krátké odbočení – proč na něj prostě nezapomenout?
„Dobře,“ řekl a postavil se do čela stolu, „nejprve bych vám rád oznámil, že jsem byl Jeho Veličenstvem jmenován hlavou Certhynijských vojsk. Proto, pokud se nerozhodnete odejít, mě můžete považovat za svého rentena.“
Darés s Farinem se na sebe podívali a Farin, ten mladší, pokrčil rameny. Ostatní přijali toto prohlášení s klidem. Sturnus pokývl hlavou a mluvil dál: „Nemusíte souhlasit se změnou, jež se odehrála na trůně, ale váš mladý přítel se mýlil, když prohlásil, že v tom případě nejste povinni podat nám zprávu. Vás nevyslala královna Stellata, nebojovali jste pro ni, ale pro Certhynii. V tom se nic nemění a pro Certhynii teď povězte přede mnou a králem, čeho jste byli svědky.“
Vstal ten, kterému říkali Darés. Krátce se rozhlédl a potom upřel oči na stůl kousek před Sturnusem. Tam pak jeho pohled zůstal zaražený, dokud neskončil svou řeč.
„Byli jsme druhou skupinou, která byla do Ernaku vyslána,“ řekl tiše, „z té první se vrátila sotva polovina a i my jsme tam šli s tím, že se většina z nás nevrátí. Lardene Sturnusi, Vaše veličenstvo: Severní Ernak je zničen a vypálen garvoty a lidmi z Freklanu. Nenalezli jsme žádný důkaz spojení těchto skupin s Freklanskou vládou. Proto ani nebyla vyhlášena válka, přestože jinak se bojům na severu říkat nedá. Freklanské, kteří si říkají Tygři, vede prý muž původem z Certhynie. Víc jsme nedokázali zjistit, ale zdá se, že je to tentýž muž, který zabil v Čtyřmezí krále. Můžete to soudit jako selhání, ale naše výprava nedovedla zjistit, jaký cíl ti Tygři sledují. Víme jen, že postupují jižním směrem, zabíjejí všechny gaverly bez rozdílu věku a pohlaví, zabíjejí i vlky a nechávají po sobě spálenou zem. Tohle je jejich znak, vlajka, za kterou jsme možná zaplatili až příliš velkou cenu.“
Sáhl pod košili a vytáhl špinavý kus látky, na okrajích zahnědlý. Sturnus odhadoval, že je potřísněný krví. Darés jej rozložil na stole. Byl to zhruba čtvercový kus černé látky, v jejímž středu červeně žhnul velmi stylizovaný obrys skákajícího tygra. Vespertinus, zřejmě zaujat, vstal ze svého křesla, aby si mohl vlajku prohlédnout.
„Ve Freklanu žijí tygři?“ zeptal se, pozorujíc špínu na látce se zřejmým odporem.
Zvědové se podívali jeden na druhého, zvednutá obočí svědčila o překvapení. Promluvil Farin: „Ne, nežijí. Vaše Veličenstvo ale položilo otázku, která nikoho z nás nenapadla. Máme tu tedy další záhadu: kde vzali Freklanští do svého znaku zvíře, které žije jen daleko na jihu Meropsu a Fulicie a v Amaře?“
„Bylo tu řečeno, že jejich vůdce pochází z Certhynie,“ řekl zamyšleně Sturnus, „je tedy možné, že navštívil některý z těch krajů, nebo viděl modré tygry na Nomiturském tržišti. Za časů Antrofových byla ta zvířata oblíbenou atrakcí.“
„Já se jen ptal,“ zasmál se Vespertinus nejistě.
Nestávalo se mu často, že odhalil nějakou záhadu. Byl z toho nervózní a po pravdě by byl rád, aby schůze už skončila. Neměl rád řeči o válkách a násilnostech. Oč příjemnější by bylo zajít ke krejčímu a vyzkoušet nový lovecký oblek…
„To je v pořádku,“ odvětil Sturnus nepřítomně. Obrátil se na Darése a zeptal se: „Co je pravdy na tom, že ti… Tygři ovládají bojová kouzla?“
„Dost,“ řekl Darés. „Nezdá se, že by dovedli kouzlit, ale většina z jejich bojovníků má na pažích dva kovové náramky, vypadá to jako ozdoba. Tedy, nejsem si jistý, jestli jsou v tom zapletená kouzla,ale-“
„Co jiného než kouzla může vytvořit blesk?“ Farin zcela bezostyšně skočil svému společníkovi do řeči, „Co jiného může být ohnivá koule, která sežehne všechno, co jí stojí v cestě?“
„Dobrá, ty náramky jsou kouzelné,“ připustil Darés. „Ale na jednom se shodneme – je to ta nejnebezpečnější zbraň, s jakou jsme se setkali. Já… sám jsem dostal od jednoho z nich zásah, trefil mě tím bleskem do zad, ale přežil jsem. Jenže to je snad jediný známý případ.“
„Rád bych ty kroužky viděl,“ řekl Sturnus.
„Jo?“ ozval se odkudsi zezadu medvědí muž, „tak si zajeď do Ernaku! Moc mejch přátel je tam vidělo až příliš zblízka!“
„Klid, Tarane,“ řekl Farin, „larden Sturnus nemůže vědět, jak je to strašný, když-„
„Právě že to nemůže vidět,“ ozval se další ze zvědů, „když nás posílal Barden, věděli jsme že… on to znal! On věděl, jaký to je, chápete? Ale tenhle… tenhle běloručka?“
„Certhynie potřebuje vojáky i lardeny! Někdo musí poroučet a někdo poslouchat!“ vykřikl někdo další.
„Já poslouchat nebudu!“ zařval medvěd, „nebudu poslouchat chlapa, kterej byl naposled zraněnej, když si jako děcko rozbil koleno!!!“
„Nehádejte se! Takhle nic nevyřešíme, přátelé,“ ozval se larden Rhamnus, který stál vedle královského křesla, „musíme-„
Jeho hlas zanikl ve smršti divoce provolávaných názorů, protestů a nadávek. Sturnus ukázal Vespertinovi, aby zmizel a pak se sám vrhl do víru diskuse.
Vespertinus kvapně opustil salónek. Rozrušený na nejvyšší míru. Opatrně si položil ruku na srdce. Jak předpokládal, tlouklo rychle a slabě, brzy by mohlo začít vynechávat…
Bledými rty šeptal: „Tohle nemám zapotřebí, to tedy opravdu…“ Přesvědčený, že jeho zdravotní stav je vážný, učinil mladý král toho dne rozhodnutí – už nikdy se nenechá zatahovat do podobných divočin, i kdyby strýc řádil sebevíc. Že byl ochotnější přijmout Sturnusův hněv, než další podobné schůze, bylo na pováženou.
Sturnusovi se zatím podařilo bouři v salónku utišit, alespoň natolik,aby byl slyšet a aby byl poslouchán.
„Chlapci,“ burácel, „vážím si vaší odvahy, vážím si vaší síly. Ale je něco jiného projevit odvahu a sílu na bojišti, než v královském paláci!“
„Odvahu odkládejte v šatně,“ zamumlal Farin.
Sturnus se k němu otočil, obočí hrozivě stažené.
„Myslel jsem, že jste hrdinové,“ zařval, „myslel jsem, že se s vámi dá mluvit! Přinesli jste neobyčejně cenné informace a zasloužíte odměnu, ale dejte si pozor, opravdu dobrý pozor, aby ta odměna nebyla poněkud nemilá!!!“
„Ty nám budeš vyhrožovat, ty šašku?“ zavrčel medvědí muž.
„Vyhrožovat? Ani by mě nenapadlo.“ Sturnus pochopil, že by měl být opatrnější. „Ale řeknu to takhle. Do zítřka očekávám, že se přihlásí ti, kdo jsou ochotni vyrazit do Ernaku ještě jednou. Nechci to pro sebe, ale pro Certhynii! Pokud nebudeme mít ty náramky, pokud nebudeme moci zjistit, co se v nich skrývá, zůstává pro nás to, co se děje v Ernaku, velikou hrozbou.“
„Víc než to. Oni míří na Certhynii,“ řekl Darés. „nechtěl jsem to říkat před tím novým králem, ale tobě to říct musím, pane. Je víc než jisté, co je jejich cílem.“
„Tím spíš by nikdo, kdo má srdce v těle, neměl moji výzvu opomenout. Certhynie vás potřebuje.“
„Že nám to nepoví sama,“ zavrčel Farin. „Myslím, že z tohohle setkání vyšel nejlíp Daner. Stačil vypadnout dřív, než došlo na nejlepší.“
Sturnus jeho reptání přešel mlčky, rozhlédl se po místnosti jako vítězný vojevůdce (jímž se necítil, ale chtěl tak vypadat).
„Zítra očekávám ty, kdo přijmou nový velký úkol,“ řekl. „Můžete si zatím zajít do Nomiturského Domu Rady pro svoji odměnu.“
Otočil se a elegantně vykráčel z místnosti.
Darés si stoupl a dřív, než se jeho přátelé stačili rozhovořit, promluvil k nim takto: „Poslyšte, nikomu z nás se nezamlouvá, co ti lardeni provedli. Ale protože nikdo neví, co se doopravdy stalo s Vivianou, tak bychom je měli poslouchat. Ať to vezmete z kterýkoli strany, je teď ten cucák Vespertinus králem a Sturnus naším rentenem. Nemusí se nám to líbit a taky se nám to nelíbí, jenže země je v nebezpečí a pokud můžu pomoct lardenům, aby ji z něho vyvedli, pak jim pomůžu. Pak bude čas na zkoumání, co provedli a neprovedli.“
„No, asi to tak bude,“ řekl váhavě medvědí muž.
Ostatní přikyvovali, až na Farina, který také vstal a přecházel po místnosti.
„Darési,“ řekl, když se zastavil, „něco na tom je. Ale mě se pořád nelíbí, jak s náma ten chlap jednal. Jsme, u Mawira, Vlci, nezáleží na tom, že nás zbylo jen devět. A pokud odešel Daner, tak to můžu taky zabalit. On byl s námi od začátku. Ještě mu teklo mlíko po bradě, když nám pomáhal rvát se s garvotama. Vlci jsou jeho rodina a on neodešel proto, že se naštval, ale proto, že cítil rozpad rodiny. No jo, sou to divný řeči, ale já si to fakt myslim. Daner má odjakživa čich na různý levoty, to víte stejně dobře jako já. A tady něco smrdí. Jestli vy ostatní pojedete pro ty náramky, tak pojedu taky. Ale stokrát raději bych našel Vivianu a udělal to pro ní, než pro… pro to štěně, co si říká král.“
„Víš co,“ povzdechl si Darés, „sejdeme se U Fijeka a pořádně to proberem. Něco mi říká, že tam najdem taky Danera. Ale nejdřív si jdu pro ty prachy k Radě.“

Vlci nebyli jediní, kdo toho večera zapadl do hospody, aby si srovnal myšlenky. Sturnus udělal totéž, jen s tím rozdílem, že se neposadil do krčmy u Fijeka, ale do mnohem přepychovějšího hostince U zlatých očí, naproti královskému paláci.
Sturnus považoval návštěvu hospod obecně za ztrátu času, ale dnes si nemohl pomoci. Potřeboval klid, soukromí a nějaké pití a tyto tři věci by v paláci dával dohromady těžko. Hostinec U zlatých očí vedl navíc jeho starý známý, glikon Velan z Owinu. Sturnus měl u něj od doby, kdy odhalil a nenahlásil jeho podvůdky v odvodu daní, všechno zdarma.
Posadil se ke stolu v oddělené místnůstce, dal si donést láhev nejlepšího vína a jal se plánovat a přemýšlet. Papír a brk s inkoustem, který sebou měl, mu připomněly doby, kdy takto psával své pamflety a satirické básně. To byly časy…
Kdyby byl někdo do jeho místnosti nahlédl, spatřil by jen nevýrazného muže, vzpřímeně sedícího před sklenkou plnou vína. Sturnus to věděl a to vědomí přispívalo k jeho spokojenosti. Stačilo mu, že je hlavním hybatelem všeho kolem, nemusel být jako hlavní hybatel poznán. Opravdu moudří lidé zůstávají v pozadí, myslel si.
Sklonil hlavu a se sklenkou vína v jedné a brkem v druhé ruce se pustil do psaní. Jak předpokládal, začalo mu to brzy jít samo. Psaní mu pročistilo myšlenky a přivedlo ho na nápady, které by v sobě jinak ani nehledal. Když popsal papír, zálibně si pročítal, co napsal.
„Bude třeba poslat do Ernaku víc zvědů, než těch devět,“ četl a přikyvoval, jako by poslouchal řeč někoho jiného, „i kdyby byli sebelepší. Dále posílit posádky v pohraničních pevnostech – třeba svolat pět miritenů. Hlavně se ale musím informovat o Anfu, tom ostrově kouzelníků. Pokud získám ty náramky, nebudu si s nimi stejně vědět rady, bez kouzelníka. Bylo by dobré nějak zrušit všechny ty zátarasy a odvézt z ostrova ty nejlepší – musí ovšem chtít spolupracovat. Ostatních se musím zbavit. Kouzelníci jsou nebezpeční. Budu –li mít k ruce takových dvacet nejlepších, nebude třeba, aby jich tu pobíhalo dalších pár stovek.“
Nebylo toho moc, Sturnus psal velkým a rozmáchlým písmem, ale vyjadřovalo to jeho hlavní představy. Spokojeně papír poskládal, zastrčil do brašny, uklidil tam i lahvičku s inkoustem a brk a zbytek večera se věnoval jen tichému popíjení.