Tanečnice osudu - 1. část

Ash‘raen‘shina se pomalu probudila a protřela si oči. Přikrývku měla na úrovní pupíku a její prsa a paže ovíval mírný vánek, jež do místnosti proudil otevřeným oknem. Rozcuchané dlouhé vlasy se jí lepily na ústa, proto si je odhrnula a mimoďek se dotkla ruky muže ležícího vedle sebe. Ten muž se pohnul. Ash‘raen‘shina vydechla a v mysli si připomněla všechny ty noci a rána, kdy se takhle probouzela vedle svého milovaného Valdruse. Ten vedle ní vždy ležel a ona ráda pokladála hlavu na jeho spící hruď. Se zálibou poslouchala jeho silné bijící srdce. Teď však vedle ní neležel Valdrus, ale její největší nepřítel. Razrash. Temné elfce se rozbušilo srdce, doufala, že jej svým dotekem neprobudila. Opatrně stáhla ruku a podívala se na muže. Z přítmí na ni zíraly krutě chladné oči. „Vzbudila jsi mě, malá otrokyně,“ zašeptal přísný hlas. Žena měla pocit, jako kdyby burácel hrom. „Omlouvám se, můj pane, nechtěla jsem…“ „Mlč!“ nařídil jí. Razrash se mrštně převalil a vzápětí na ní ležel. „Za to se spolu pomilujeme,“ zasyčel spokojeně. Jeho oči se zahryzávaly do jejích. Na to, že byl temným pánem, byl až příliš hezký. Ash‘raen‘shina si však myslela, že je to jen jedna z podob, které používá. Podle ní to bylo podobné kouzlo tomu, které používali draci, když se vtělili do lidské podoby. Uhnula pohledem, ale silná ruka ji chytla za bradu a otočila směrem ke tváři muže ležícího na ní. „Krásně se spolu pomilujeme, temná elfko, ale tebe to bude bolet.“

O dvě hodiny později ležela otočená k němu zády a jeho ruce ji objímaly kolem pasu. Ash‘raen‘shina těžce oddechovala a po tváři jí stékaly slzy. Razrash ji vždy při jeho milostných hrátkách rád líbal a přitom používal kruté kouzlo. Vždy, když se jeho rty dotkly některé části jejího těla, projela touto částí vlna prudké magické bolesti. Celé její tělo od pasu nahoru tak bylo rozbolavěné, hlavně její ústa, krk a ňadra. „Líbí se mi, když trpíš,“ pošeptal jí do ucha. Jemně ji pohladil po vlasech a řekl jí: „Víš, proč žiješ?“ „Nevím, můj pane.“ „Protože jsem ještě nevymyslel dostatečně krutý a dlouhý způsob tvé popravy.“ Černovláska vydechla. Razrash pokračoval: „Ale dám ti možnost, abys přežila.“ Ash‘raen‘shina si nebyla jista, jestli vůbec chce žít. Razrash, jako kdyby vycítil její myšlenky, se usmál. Odkudsi vytáhl zakřivenou dýku, chytnul temnou elfku za vlasy a zbraň přitlačil k jejímu krku. „Ne, prosím,“ zakňourala Ash‘raen‘shina. „Ty nechceš umřít,“ řekl Razrash. Pustil ji a schoval dýku. „Dostaneš se na Yvenin a zabiješ Ardrina, pak budeš žít.“ Temná elfka zalapala po dechu. Měla zabít svého dobrého přítele, jednoho z hlavních účinkujících ve výpravě, které zhatila Razrashovy plány, jen pro svůj život? Ani její strach ze smrti by jí nedovolil něco takového. „Mám v jeho říši své lidi, ale ti se k němu tak blízko nedostanou. Jestli mi podají zprávu, že jsi ho nějak zkontaktovala, nedaleko odtud nechávám žít jednu vesnici. Je absolutně bezcenná, proto jsem se o ní nezajímal. Jestli mě zradíš, obětuji všechny její obyvatele temnotě, včetně žen a dětí.“ Otočil ji k sobě a políbil ji na ústa. Samozřejmě, že i tento polibek v ní vyvolával prudkou bolest. Razrash se od ní odtáhl a zamyšleně jí setřel slzu, která se koulela po jejím obličeji. „Když uspěješ a umřeš, nechám ty obyvatele na pokoji. Když uspěješ a utečeš, zabiju je. A když uspěješ a vrátíš se, nechám žít je i tebe.“ Ash‘raen‘shina se odvážila zeptat se: „A co se mnou bude pak?“ Temný pán se usmál: „Budeš moje, malá otrokyňko.“

Ash‘raen‘shina se porbrala ze svých vzpomínek a rozhlédla se po hostinci. V místnosti vládla veselá zábava a hostinský se svými dcerami se měl co oháňet, aby uspokojil požadavky návštěvníků na pití. Jednou se zastavil u ní a zeptal se: „Budete si ještě něco přát?“ Ash‘raen‘shina vzhlédla a usmála se: „Víno.“ Měla na sobě dlouhý plášť s kapucí, ale vzhledem k tomu, že neměla sil se přetvařovat, stejně většina lidí, kteří si ji prohlédli, přišla na to, že je temná elfka. Temně zelená pokožka byla i pod kapucí viditelná. Rozhodla se nedělat zbytečné cavyky a plášť ze sebe shodila. Ať se stane, co se má stát, řekla si. Byla poťešena, když nikdo nijak nezareagoval. Pár hostů se jen zběžně ohlédlo, ale zřejmě každý věděl, že je temná elfka nebo něco takového. A naštěstí to nikomu příliš nevadilo, alespoň to nedali nijak vědět, až na pár udivených pohledů. Ale na to byla zvyklá. Hostinský přinesl pohár vína a postavil ho na stůl. „Slečna je zdaleka, myslel jsem si to, tady se nemusíte ničeho bát. Když jste slušná a platíte, je každýmu jedno jestli jste člověk nebo ork.“ Ash‘raen‘shina se trochu zamračila, toho orka brala trochu jako urážku. Hostinský byl všímavý a hned dodal: „Tedy promiňte, vy jste samozřejmě daleko hezčí než ork, chtěl jsem jenom říct, že mi nevadí, že jste temná elfka.“ Černovláska vděčně kývla: „A já jsem za to vděčná.“ Hostinský se usmál a odešel. Večerní ruch pokračoval dále a Ash‘raen‘shina jej trávila přemýšlením a hleděním do stolu. Ani si nevšimla, když se naproti ní někdo posadil a přisunul k ní pohár vína. Překvapeně vzhlédla a všimla si poměrně vysokého muže. Byl oblečen do jednoduchých šatů a jeho silné ruce plné jizev prozrazovaly, že je to válečník. Než stihla cokoliv říci, promluvil první. Ukázal na pohár před ní a řekl: „Malá pozornost pro vás.“ „Proč?“ Zamračila se. „Nějak musím začít rozhovor.“ „O čem chcete mluvit?“ Její nervozita rychle stoupla, neměla ráda přílišný zájem ze strany ostatních. „Jste žena činu, nemám pravdu?“ Ash‘raen‘shina na něj vytřeštila oči. Muž poukázal na její dvě šavle. „Ach tak, to mám na obranu,“ odpověděla. „Málokdo umí zacházet se dvěmi zbraněmi zároveň, jistě jste zběhlá v boji,“ namítl. „Jestli vás to zajímá, tak jsem tanečnice,“ zasyčela zprudka. Muž se usmál: „Být tanečnicí je dobrý základ pro zvládnutí bojového stylu využívajícího dva meče. Mrštnost, obratnost a koordinace.“ O tom Ash‘raen‘shina nikdy neuvažovala, ale měl pravdu. Styl, jakým bojovala, se docela podobal tanci, možná opravdu volba dvou zbraní vycházela z toho. „Co po mě vlastně chcete?“ zeptala se. „Zajímalo by mě, co tu vlastně děláte.“ Po chvilce váhání odpověděla: „Chci se dostat do království temných elfů, ale…nevím jak.“ Muž přikývl. „Doprovodím vás tam.“ Ash‘raen‘shina se mu nedůvěřivě zadívala do očí: „Ale?“ „Potřebuji pomoc.“ Temná elfka čekala. „Já a mí přátelé jsme dobrodruhové. Znáte to, hledáme poklady, zabíjíme různé potvory a vůbec děláme, co je třeba.“ „A proč potřebujete zrovna mě?“ opáčila tmavovláska. „Nedávno se naše družina nepohodla a my se rozdělili. Nyní je před námi jistý úkol a my nevíme, jestli jej oslabeni zvládneme. Proto hledáme kohokoliv zkušeného s bojovým umem. I jednotlivec mnohdy zachrání celou situaci, s tím mám zkušenosti.“ Ash‘raen‘shina přikývla. „Poslouchám.“ „Jedna vesnice má problém s jistou bandou terorizující okolí. Vesničané nás poprosili, abychom jim pomohli. Mimochodem, ta banda má úkryt plný pokladů, když do toho s námi půjdete, rozdělíme se.“ „Aha, takže honba za pokladem,“ usmála se trpce temná elfka. „Tak to není,“ ohradil se prudce muž, „my chceme především pomáhat, ale z něčeho žít musíme. Proč nevzít odměnu za to, že nasazujeme své životy?“ Přikývla, měl v jistém smyslu pravdu. Kdyby to dokázali, zasloužili by si ten poklad. „A jak jsem řekl, když do toho půjdete, doprovodíme vás pak k temným elfům.“ „A jak vůbec můžete vědět, že jsem zkušená.“ „Můj instinkt válečníka mi to napověděl.“ Temná elfka upila vína a usmála se: „Kdybych vám řekla, že částečně také díky mě byla zastavena invaze orků, věřil byste mi?“ Podívala se mu do očí. „Nevím, ale mám pocit, že nám můžete pomoct.“ Ash‘raen‘shina dopila víno a vstala. „Pojďte mi ukázat zbylé členy družiny.“ Muž také vstal a vydal se po schodech k pokojům. Přes rameno se na ni podíval. „Váš smysl pro humor se mi líbí. To s těmi orky.“ Ash‘raen‘shina se na oplátku usmála. Byla bych ráda, kdyby to byl opravdu jen vtip a ne skutečnost, pomyslela si.

V pokoji čekalo dalších několik dobrodruhů. Ona si je se zájmem prohlížela, oni činili totéž. Nejprve si všimla velikého barbara, jemuž hrály na těle provazce svalů. Další z nich byl zavalitý trpaslík, který třímal v rukách obrovitou sekeru. Usmívající se půlelf byl zcela zjevně střelcem této družiny. Její pohled se zastavil u malé líbezné dívky, která měla napůl lidské a napůl orcké rysy. Dolní špičáky jí roztomile vyčuhovaly z dolního rtu a měla také světlezelenou pleť. Nejtajemnějším členem byl muž s pronikavýma očima oblečený do dlouhého pláště. Muž po jejím boku se dal do představování. Jako první ukázal na mohutného barbara: „Tohle je Jergunil, má více síly než my všichni dohromady.“ Barbar vycenil v úsměvu své zuby. Poté muž pokynul směrem k trpaslíkovi. „Durgan, další válečník. Jeho paže nejsou moc dlouhé, ale sekera více než dost.“ Další na řadě byl půlelf. „A Kirinel je naším stopařem a lučištníkem.“ Ash‘raen‘shina stočila svůj pohled k drobné půlorčici. Přestože byla Ash‘raen‘shina proti lidem malá, tato dívka byla ještě menší. „A toto děvče jsme našli a vychovali. Byla to zlodějka a my ji chytli. Jejím trestem je, že občas jejího umu využijeme v některých situacích. Jmenuje se Zistela“ Zlodějka se roztomile zakřenila. Po chvilkové odmlce ukázal na posledního člena družiny: „Sirgis je naším kouzelníkem, byl vyhnán z řádu, proto se dal na cestu dobrodruha.“ Sirgisovi oči probodávaly skrz naskrz Ash‘raen‘shinu. „A já,“ pokračoval člověk, „já jsem Mierhal, celkem slušně se umím ohánět zbraní.“ Mierhal přistoupil ke svým přátelům a otočil se k ní. „Kamarádi, tato slečna nám bude chvíli pomáhat, jmenuje se…“ „Ash‘raen‘shina,“ řekla tmavovláska. Členové družiny po sobě v rozpacích koukali. Ash‘raen‘shina si povzdychla: „Říkejte mi třeba Ašreno, stejně byste to tak nějak podobně zkomolili.“ Mierhal se usmál: „Dobře, tak tedy Ašrena.“ Sirgis poprvé promluvil: „Mise, na kterou jdeme, je nebezpečná, řekl vám to Mierhal?“ „Ano, řekl,“ přisvědčila Ash‘raen‘shina. „Půjdu se teď prospat, předpokládám, že dobrodruzi jako vy vstávají časně ráno.“ Usmála se na všechny přítomné a ladným krokem odkráčela z místnosti ven. Ještě chvíli se za ní dobrodruzi dívali, poté promluvil trpaslík: „Je to praktická holka, moc toho nenamluví.“ „Řekl bych spíš tak trochu úsečně ironická, ale to se mi líbí,“ doplnil Mierhal. „Jestli chcete slyšet můj názor, tak podle mě sou divný všichni temný elfkové,“ prohlásil barbar. Malá zlodějka zakroutila hlavou a vzdychla: „Ne ne, myslím, že se všichni mýlíte. Dejte na ženský instinkt, já bych vsadila krk na to, že ona je z něčeho strašlivě smutná.“ Nastala další chvíle ticha. Mlčení přerušil až Durgan. „Co si o tom myslíš ty, Sirgisi?“ Mág se dlouze díval před sebe, pak se podíval trpaslíkovi přímo do očí. „Myslím, že má naše malá Zistela pravdu, tu temnou elfku něco trápí, vidím jí to na očích."“Povzdychl si: „Ale co na tom sejde, hlavně že nám pomůže. Až to skončí, dostane svou odměnu a my se s ní už nikdy neshledáme.“ Poté už nikdo víc nepromluvil a všichni se rozešli za svými drobnými starostmi a zábavami.

Ráno skutečně družina vyjela brzy, bylo to spíše kvůli tomu, aby se před novou pomocnicí neshodili, než že by byli tak čilí. Cesta byla vcelku poklidná a počasí bylo docela příjemné. Slunce hřálo, ale nijak nepálilo. Stopař Kirinel poučoval zlodějku o tom, že by měla svého umu používat k něčemu vznešenějšímu než k okrádání nebohých lidí. Ta mu řekla, že bude okrádat orky. Trpaslík a barbar zabíjeli nudu tím, že se předháněli v lepších historkách. Ash‘raen‘shina musela obdivovat oba muže, kteří tahali z rukávu takové příběhy, které byly unikátní, ale nesměly být přehnané, aby se jim dalo uvěřit. Všichni vypadali v této chvíli jinak než večer. Zkušeněji a nebezpečněji. Kirinel byl oděn do zeleného pláště a spolu s loveckým lukem mu dodával vzhledu opravdového hraničáře. Barbar Jergunil byl oděn do těžkého panciře a jen se ježil zbraněmi. Trpaslíkova tradiční zbroj a sekera mu dodávala přesně takový vzhled, jak si Ash‘raen‘shina trpaslíky představovala. Půlorčice na sobě neměla nic zvláštního oproti večeru, zato Mierhal byl oděn do kroužkové zbroje. Vyzbrojen mečem a štítem vypadal mnohem vážněji a bojovněji než včera. Ash‘raen‘shina by se bývala vsadila, že je to nějaký čestný bojovník z legend, kdyby jej neznala jako dobrodruha. Byla zvědavá, jestli se z této skupiny vyklube pokladuchtivá cháska nebo družina šlechetných bojovníků za spravedlivou věc. Mrazení po zádech v ní však stále vyvolával pohled na Sirgise. Mág v ní budil pocit, že jí vidí do mysli. Jeho oči byly pronikavé a uhrančivé. Den pomalu plynul a krajina nabyla kopcovitého rázu. Odbočili z hlavní cesty a napojili se na lesní stezku. Do večera, jak předpokládali, nenarazili na žádné ubytování, proto Kirinel vyhledal vhodné místo pro založení tábora. Když jej našli, dali se do rozdělání ohně a rozkádání svých přikrývek. Poté se celá družina shromáždila kolem ohně, aby se pobyvili a povyprávěli další historky. Ash‘raen‘shina se však opět brzy odpojila a šla spát. Poslední, co slyšela, byl hlučný hlas trpaslíka, jak líčil jednu ze svých příhod.

Převalila se na bok a pohladila po hrudi svého muže, Valdruse. Usmál se na ni. „Miluju tě, Ash‘raen‘shino, víš to?“ pošeptal jí do ucha. Opětovala mu úsměv a prudce přikývla hlavou. Silný muž si namazal med na ústa a poté jí políbil. Byl to jejich rituál. Vlastně se tím způsobem dali dohromady. Nejdříve jí dával jíst med, něco mezi nimi přeskočilo a pak… „Budeme mít krásné dítě, viď? Bohyně nám to slíbila,“ řekla do ticha. „To víš, že ano,“ přisvědčil její manžel. Temná elfka zavřela oči a byla plná štěstí. Když je otevřela, sevřely ji silné ruce. Dívala se přímo do chladných krutých očí. Do očí Razrashe.