John

Věděla, že dnes není den jejich tajných schůzek, a taky to, že by mu neměla volat domů. Měl přece ženu, a ta o jejich poměru dosud nevěděla, což bylo samozřejmě dobře. Claudie si byla jistá, že je jeho žena v práci. Chtěla mu to říct. Ne po telefonu, potřebovala, aby přijel k ní. Takové věci se přes telefon neříkají. Čekala jeho dítě. Testy byly jasné a doktor to potvrdil. Nevěděla to ještě ani její matka, jen Susan, její nejlepší přítelkyně. Možná, že si tehdy antikoncepci nevzala úmyslně. Někde v koutku své duše chtěla nosit jeho dítě, mít pro sebe kousek z něho. Možná, že ho tím k sobě připoutá, když mu Muriel dítě dát nemůže. Možná ji kvůli dítěti opustí…ji nebo Muriel. Pochopitelně doufala v tu druhou možnost. Znala Muriel už dlouho, nějakou dobu dokonce pracovaly ve stejné firmě. Ale jen do té doby, než se za něho provdala. Claudie pak pod falešnou záminkou odešla. Johnovi kupodivu sňatek s Muriel příliš nevyčítala, protože za to mohla ona, ta vypočítavá a lstivá mrcha. Claudie ji nenáviděla marnou a sžíravou nenávistí, kterou se nikdy neopovažovala dát najevo. Po paměti vytočila jeho číslo. Po několika zazvoněních se ženský hlas zeptal, kdo volá. Byla to Muriel. To bylo divné. Claudie se podívala na hodinky a ujistila se, že se Muriel měla opravdu vrátit domů až za dvě hodiny. Klidně a pravdivě se představila a řekla, že chce k telefonu Johna. Nedělala si příliš hlavu z toho, co si Muriel pomyslí. Stejně se to dozví. Jednou… Najednou si uvědomila, že se žena na opačném konci telefonního drátu rozplakala. ,,Co…co se stalo ?“ zašeptala Claudie ve strašlivé předtuše. ,, Co je s Johnem ?“ zvýšila hlas ve snaze překřičet to děsivé očekávání, které ji zachvátilo. ,, On…je mrtvý…auto…přejelo….“ vyrážela ze sebe Johnova manželka mezi vzlyky. Pak se ozvalo cvaknutí. Muriel položila sluchátko. Claudie ani na okamžik nepochybovala, že je to pravda. Ztěžka usedla do křesla. Neplakala. Ani nemohla. Nevěděla, jestli plakat chce. Chtěla vůbec něco ? Kdo ví… nejspíš ne. Prázdnýma nevidoucíma očima se dívala do dohasínajícího krbu. Pryč byl ten tajemný plamen v jejích očích, který planul pokaždé jinak, když se smála nebo se zlobila. Býval tam, i když plakala, bolestí i úlevou. A John byl teď pryč, nadobro. Její vnitřní bolest ji plně pohlcovala, i když to na ní nebylo znát. Cítila se tak, tak… dutá. Dutá, protože on odešel, zanechal za sebou prázdnotu a ta strávila všechno ostatní v jejím nitru. Kromě bolesti, kterou přetékala a měla pocit, že ta nepředstavitelná bolest naplňuje celou místnost, celý dům a svět, že by ji našla pod každou pokličkou hrnce, že by se na ni vyvalila, kdyby otevřela skříň a číhala na ni za každým rohem. V meluzíně hledala Johnův hlas, v klubku vlny jeho tmavé vlasy a ten závěs – jakto, že si toho nikdy dřív nevšimla ? – dokonale vystihoval barvu jeho sametově hnědých očí. Jenže chybělo to nejdůležitější, to nejdokonalejší, co kdy vzniklo – ON. Proč už musel odejít? TEĎ, zrovna teď… Sesula se z křesla na zem a těžce dopadla na obličej, ale nevydala ani hlásku. Její tělo se začalo chvít v zimničných záchvěvech a hystericky sebou cukalo. Obličej však zůstal bez pohnutí, jakoby to byla jen maska z kamene. Pozvedla oči k plamenům a v tom pohledu už nebylo tolik prázdnoty ; byly to oči šílence, oči plné utrpení. Zmítala se v záchvatech po podlaze a její zkřivená ústa vydávala neslyšné výkřiky. Pak najednou záchvaty ustaly a z jejích úst se tiše ozvalo jediné slovo: Proč... Ve stejném okamžiku se jí oči zalily slzami. Už docela klidně vstala, šla na malý balkon a přelezla zábradlí. Potom udělala krok do prázdna. Muriel ztěžka oddychovala. Cítila se velmi vyčerpaná, a měla proč. Nejprve ta hádka z Johnem. Ach, ještě že jí Susan všechno řekla ! John za to ani tolik nemohl, to ta potvora Claudie jí ho už půl roku odváděla. Jak jen mohla být tak slepá ?! Tak Claudie s ním čeká dítě! Moc dobře ví, že ona je Johnovi dát nemůže… Snad ji kvůli tomu neopustí a nebude žít s tou, s tou … děvkou ! A ještě k tomu si sem bezostyšně zavolá a chce s ním mluvit… ,, Co jsem jí to vlastně řekla ?“ vzpomínala Muriel. ,, No ano, zahrála jsem jí divadýlko s tím, že je John po smrti. Třeba si něco udělá…“ Muriel se tvrdě usmála. ,,Ale ne, určitě není tak hloupá, aby na to skočila. Škoda…“