Světlo Löniru - kapitola 13

Rina má tajemství

Geodor s Rinou do Darlatanu dorazili už šestého Hojenu. Ubytovali se v hostinci U zlatých křídel, velmi blízko jediné městské brány. Geodor si vymohl pokojík s výhledem do ulice, aby Vivianu viděl, až bude vcházet do města. Připadalo mu hloupé, že si nedomluvili žádné znamení, že teď bude muset zapracovat šťastná náhoda, aby se setkali. Darlatan nebyl velké město, přesto bude za nepříznivých okolností trvat dost dlouho, než se dva lidé potkají. A Geodor potřeboval s Vivianou mluvit hned, zatepla jí povědět o všem, co se stalo.
Odpustil si spánek, seděl celou noc u okna a mrzutě zíral do tmavé ulice. Nebylo jisté, že Viviana půjde zrovna tudy a navíc byla v noci brána zavřená, ale Geodor nehodlal propást jediný okamžik. Víla ležela na kavalci, ruce pod hlavou a spala. Vlk se stočil do klubíčka u jejích nohou. Už dva dny nepromluvila Rina ani slovo. Za těch pár dní, kdy mu bylo dopřáno těšit se z polovíliny společnosti, ji už Geodor poznal natolik, aby s tím neznepokojoval. Jediné, co se mu nelíbilo, byla ubývající zásoba modrozeleného listí v sedlové brašně. Začínal tušit, že si s ním Rina nějak pomáhá, aby nepozbyla své vílí moci. Podařilo se mu zjistit, co je to za rostlinu, když projížděli jednou z malých osad cestou z Vranova k Darlatanu. Zatímco se Rina vytratila s hrstí toho podivného koření a vlka vzala sebou, nabral si Geodor další hrst a zamířil k chaloupce kořenářky.
Dozvěděl se, že jde o velice nebezpečnou drogu, uvaří-li se ve vodě. Žena, docela mladá a pohledná, mu uprostřed trsů sušených vývrtníků a sáčků se směsmi bylinek vysvětlovala, jaké účinky má modrobýl. Závratě a halucinace byly jedněmi z nich, následky užívání modrobýlu mohly být hubnutí, dušnost, křeče a smrt. Po dlouhém užívání, tvrdila kořenářka, je z člověka živá mrtvola, pane, živá mrtvola a nakonec mrtvá mrtvola.
Nepříliš potěšen se toho večera pokusil s Rinou na téma modrobýlu promluvit, docílil však jen toho, že přestala mluvit docela. Bezradný a ustaraný se snažil přesvědčit sám sebe, že je to věc polovíly, jak naloží se svým zdravím. Chvílemi odhlížel od okna a díval se na ni, jak oddychuje. Trochu chraptivě, zdálo se mu. Pozoroval temné kruhy kolem jejích očí. Taková byla už při prvním setkání, ale Geodora to teprve teď začínalo zneklidňovat.
Obrátil se zpět k oknu, ulicí prošla bílá kočka, vznešeně nesoucí zvednutý ohon. Mrholilo, až k ránu se začalo vyjasňovat.
Slunce bledě ozářilo vílinu tvář, posadila se a promnula si oči. Zazívala. Vlk zvedl hlavu a pozorně sledoval svou velitelku, jako by čekal na rozkazy.
„Andrej je tady,“ řekla a odkašlala si. Geodor se ohlédl tak prudce, že si narazil loket o okenní rám.
„Jak to víš,“ vyhrkl a nevědomky se pokusil přečíst její myšlenky. Narazil jako obvykle na šedou zeď.
Rina odpověděla nahlas: „Cítím, že je tady, blízko. Jdu za ním.“
Vyskočila z postele, hodila si přes ramena jemný šátek, který jí Geodor koupil a vyběhla ze dveří, lehká a rychlá jako lesní pták.
„Počkej,“ vykřikl Geodor, ale než stačil vstát a doběhnout ke dveřím, byla už pryč.
Skočil k oknu, uviděl ji běžet po ulici, bosou, prostovlasou, s velikým bílým vlkem po boku. Chytil se za hlavu. Tak brzké ráno, aby se víla dala považovat za přelud, zase nebylo. Jestli ji takhle někdo uvidí, bude z toho pěkný poprask. Copak jí neříkal tolikrát, že musí být co nejnenápadnější, protože mají na účtě několik vražd, ona navíc ještě v Anfském kraji zakázané kouzlení?
Bojoval chvíli s botami, než se mu podařilo se do nich nasoukat, připjal si opasek a na ramena hodil plášť. Pak teprve vyběhl za Rinou, přehlíževše přitom hostinskou, žádající peníze za nocleh.

Bosé nohy se skoro nedotýkaly dláždění, kočičích hlav, ani holé hlíny, jak rychle běžela. Vlk vedle ní; kdyby kolem byly stromy, mohla by si myslet, že je zpátky v Nirských lesích, doma. Zamračila se a málem klopýtla.
Doma... Nebyla tam doma, víly ji málem vyhnaly a pak ji zase nechtěly pustit. Kdyby nevyslechla Sanvisin rozhovor s Tilií, neposlaly by ji ani na tuto cestu. Takto se jim najednou hodila.
V duchu Andreje viděla ještě dřív, než ho spatřila ve skutečnosti. Byl vyšší a starší než v jejích představách, ale byl to on, to poznala jistě.
Zastavila a vmísila se do jednoho z hloučků lidí, kteří pozorovali zvláštní cizince. Andrej jel na neosedlané grošované klisně, Viviana vedle něj na klisně bělostné a přímo zářící. Za nimi však poklusával divný kůň, černobíle pruhovaný, malý a robustní, s ježatou krátkou hřívou a ocasem, jaký mívají krávy.
Rina cítila, že potřebuje soustředění, aby odhalila tajemství toho tvora. Od chvíle, kdy si ji násilím vzal ten muž v Závršském vězení, pozbyla i špetku schopností, kterými disponovala jako polovíla. Sáhla do tajné kapsičky na boku šatů, vytáhla špetku rozdrceného koření.
„Bude to muset stačit,“ pomyslela si, zatímco se jí modrobýl rozpouštěl na jazyku, pálil a hořkl. Vydržela to, co jiného jí také zbývalo, a konečně se dostavila síla, nepodobná té, kterou ztratila. Kratší a mohutnější.
V záblesku světla uviděla, že v těle podivného koně je ve skutečnosti muž, proměněný silným a trvalým kouzlem. Bylo jí jasné, že je to otec Andrejovy matky, věděla to, jako by tu informaci znala oddedávna. Současně ale uviděla i Andreje – to byl ten problém s modrobýlem, člověk někdy viděl příliš mnoho – a u něj černou postavu, mlhavou a mihotavou, ale strašlivou.
Musela honem odvrátit hlavu, zavřít oči by nepomohlo, viděla by i tak. Přinutila se vrazit si pořádnou facku, svět se zachvěl a bolest přerušila napojení. Zprudka oddychovala, jako by právě vyběhla strmý sráz.
Rozhlédla se, lidé se na ni dívali podezřívavě. Andrej s Vivianou zahýbali za roh, podivný kůň také. Rozběhla se za nimi.
Věděla, kdo byl tou temnou postavou u Andreje. Geodor by to možná nevěděl, ale raleten nevěděl spoustu věcí. Rina se musela smát, když si vzpomněla, jak bezradný byl nad dopisem, který začarovala Sanvis. Ale tohle k smíchu nebylo. Bude toho Andrejovi muset hodně povědět..
Přemýšlela už o tom, že Sanvis prostě neposlechne. Mohla by s Andrejem, raletenem a Vivianou utéci někam na Amyrii. Tam by byli v bezpečí, alespoň dokud by se Tevolanansova válka nedostala až tam. A to by mohlo trvat dlouho. Ale nemohla to udělat. Prostě to nešlo, přesto, jak jí víly poslední dobou připadaly omezené, cítila k nim pouto. Sanvisina shovívavost ji dráždila, nepřenesla by však přes srdce, kdyby o ní královna lesních víl mluvila jako o zrádkyni.
Doběhla Andreje blízko hostince, kde s Geodorem nocovali. Zjistila, že raleten právě vyběhl na ulici a rozhlíží se, trochu zlostně, především však ustaraně. Spatřil Vivianu, Andreje, usmál se a vykročil k nim. V tu chvíli to Rina nevydržela, prodrala se mezi lidmi.
„Andreji,“ vykřikla.
Andrej se otočil. Málem spadl z koně. Seskočil, nerozhodně před ní vteřinu stál a pak ji objal a Rina ucítila jak se třese a jak mu buší srdce.
„Viděl jsem tě ve snu,“ mumlal, „doprdele, já jsem tě viděl ve snu!!!“
Opatrně se od něj odtáhla a pořádně si ho znovu prohlédla. Přehlédla vybledlé jizvy, stále stejně velké a modrošedé oči, nos, který za těch pár let zvýrazněl, nové, trpké vrásečky v koutcích úst, a pohlédla přímo do duše, které se před ní otevírala, aniž by Rina potřebovala klíč modrobýlu.
V tu chvíli věděla všechno, znala Andrejův osud od chvíle, kdy před třemi roky vylezl z chodby ve svém světě, až po chvíli současnou; viděla zlost chlapce, kterému nikdo nevěří, viděla rezignaci a ukrytí se ve všednosti, viděla rozpor, který v něm byl, mezi pravdou, kterou zavrhl, aby se ochránil a mezi pravdou, kterou chtěl vyznávat, viděla hlubokou ránu a věděla, že Karin, jeho matka je mrtvá. Viděla, jak se to stalo.
Zastyděla se, bylo jí, jako by četla něčí tajný deník, ale nemohla vrátit zpět, co poznala.
Geodor zatím spěšně zaplatil rozhněvané hostinské, sbalil si svoje věci a přelétl své přátele pohledem, který byl opět pohledem raletena, zvyklého organizovat a dávat povely. Kolem nich se tlačil zástup lidí, kteří chtěli vidět zvláštního pruhovaného koně a obrovského bílého vlka. Darlatanští se nejspíš domnívali, že do města přijeli komedianti a Geodor počítal, že se co nejdřív objeví městské stráže.
„Hej,“ zavolal, „promluvíme si později! Musíme odjet z města, já…“
Chtěl říct, že by tu nerad čekal na městskou stráž, případně na královské policejní oddíly, které, jak dobře věděl, se mu od Vranova držely v patách, ale včas si to rozmyslel. Rina už ze stáje vyvedla jejich vraníka, Geodor nacpal svůj skrovný majetek do sedlové brašny a vysadil polovílu do sedla.
Rozjeli se k mětské bráně, prodíraje se zástupem zvědavců nejrůznějšího druhu. Geodor šel v čele, klestil cestu. Na čele se mu rosil pot, cítil, jak mu i po zádech stékají lepkavé potůčky. Zahlédl v davu hnědozelené uniformy městské Darlatanské stráže.
Geodor doufal, že sem ještě nepřišly všechny nepříznivé zprávy, které se za ním a Rinou táhly jako ohon komety. Umínil si, že dokud se neobjeví královská policie, nebude se zbytečně strašit.
Před branou zástup zvědavců prořídl, vystřídán houfem městských strážných. Nezdálo se však, že by chtěl někdo Geodorově skupině bránit v odjezdu. Geodor se přitočil k Vivianě. Zastavila svou klisnu a Geodor se vyšvihl na koňský hřbet za ní.
Objal ji a blaho, že je zase s ní, přebilo všechny ostatní pocity. Viviana pobídla klisnu do klusu, poslední šedivé domy Darlatnu, postavy strážných věží u brány a pak strmá cesta dolů, do údolí. Geodor už byl myšlenkami daleko za městem, přestal se soustředit na nebezpečí. V duchu znovu objímal Vivianino nahé tělo, milovali se a…
„Stůjte!“ ozvalo se od brány, když už jí skoro projeli.
Viviana zastavila koně a za ní všichni ostatní. Děda Jelínek se postavil po levém boku Říčky, Andrej se namáčkl k druhému. Nebyl v tom úmysl, spíš se Vivianu oba snažili chránit povědomě. Rina zůstala vzadu, zhluboka dýchala se zavřenýma očima, aby hrst modrobýlu, kterou právě rozžvýkala, zaúčinkovala rychleji.
Rina cítila, že v myslích všech těch mužů v hnědozelených šatech kolísá podezření. Ještě si nebyli jisti, ale všem se zdálo, že před sebou mají královnu vypovězenou do vyhnanství a zbavenou všech práv. Když se ohlédla, viděla, že jejich malá skupinka je v temném tunelu brány zapasována špuntem strážných. Cesta zpět nevedla, a ta dopředu?
Na výjezd z brány zahradili tři muži s píkami na dlouhých ratištích. Nevypadali nijak útočně, spíš jako by se snažili zjistit nějakou nutnou informaci.
„Pane, prosím, slezte z koní,“ řekl prostřední strážný Geodorovi, „potřebujeme se jen o něčem ujistit, nechceme vás zdržovat, ale…“
Geodor poslechl, ale nelíbila se mu zdvořilost, s jakou muž jednal. Přetvářka byla vždy horší než přímý útok, protože využívala překvapení.
„Proč jste nás nezkontrolovali, než jsme vjeli do města?“ zeptala se Viviana a Andrej se k ní přidal: „Nevím, k čemu se potřebujete o něčem ujišťovat, když už stejně odjíždíme.“
Nezdálo se, že by to na strážného nějak zapůsobilo. Obracel se jen ke Geodorovi, když hovořil dál: „Prosím, pane, vyjděte sem, na světlo. Vy a vaše… a ty dvě ženy, které cestují s vámi.“
„Chtějí nás rozdělit, to není dobré,“ napadlo Geodora, „a nejspíš už vědí o mě a víle, tam jdou najisto. Potřebují se jen přesvědčit, jestli je i Viviana tou, kterou hledají.“
„Ne,“ prohlásil, „pokud máme vyjít před bránu, půjdeme všichni. I naši koně.“
Zdálo se, že se všichni tři strážní naježili, napřímili. V hlase mluvčího už nebylo tolik zdvořilosti, když řekl: „Máme důvodné podezření, že tři z vás jsou hledanými zločinci, pane. Pokud chcete toto podezření vyvrátit, pak bude dobré, když mne poslechnete.“
Než stačil Geodor odpovědět, ozvala se zezadu Rina. Mluvila tiše, ale Geodor svou citlivou myslí vnímal, že se jí hlas chvěje a vibruje potlačovanou silou.
„Raletene,“ říkala, „musíme rychle pryč. Postarejte se o ty vpředu, já zadržím ty vzadu.“
„Tak bude to?“ ozval se strážný. Nyní už nezakrýval své přesvědčení, že jedná se zadrženými zločinci, „pokud nevyjdete ven, budu muset nařídit útok!“
Geodor místo odpovědi přiskočil k Rině a vraníkovi, trhl za přezku a pak už třímal v ruce svůj dirder. Rina mu podávala váček se šipkami, v očích mlhu a podivné světlo. Geodor nabil a otočil se.
Strážní, kteří toho v šeru v bráně zřejmě moc neviděli, stáli pořád na svých místech.
Geodor si pomyslel, jak dobrý vynález tenhle dirder je. S mečem by proti strážným neměl šanci, možná by si je dokázal chvíli udržet od těla, ale nakonec by ho prošpikovali skrznaskr.
Namířil na mluvčího a zvolal: „Radil bych vám, abyste nám uvolnili cestu. Nerad bych komukoli ublížil.“
Strážní jako na povel spustili píky do útočného postavení. Geodorvi připomínali drobné vosičky, které v nebezpečí zvedaly žihadla přesně stejným způsobem. Vyšel z nejtemnějšího stínu tam, kam už dopadalo denní světlo, samostříl namířený na prostředního strážného. Muž pootevřel ústa, zacouval, ale píku nesklonil.
„Varuji vás,“ řekl, „můžete mne zabít, ale to vám k ničemu nepomůže. Máte za zády celou městskou posádku.“
Geodor se ohlédl. Doufal, že to Rina myslela vážně, když říkala, že se postará o zadní houf. Nevěděl, jak to chce udělat, ale věřil, že si nevymýšlela.
Rina otočila vraníka čelem k vojákům, rozpřáhla ruce a držela je nad hlavou, prsty roztažené jako bílé vějíře. Vypadal, jako by se vzdávala. Strážní na ni ale civěli v naprostém ustrnutí, Geodor si všiml, že několika nejbližším tečou po bradách sliny. Připomínali vyhladovělé psy, pozorující nedostupný pokrm. Víla tiše něco prozpěvovala, ale nebyla to píseň, jen stále se opakují věta ve starém jazyce.
„Nemyslím, že by to nějak vadilo,“ odpověděl Geodor klidně na pohrůžku strážného před sebou. Nepřestával na něj mířit dirderem, ale strážný přesto svou píku nesklonil, ani jeho dva druzi.
„Hele, ten chlápek má pravdu,“ ozval se hlas dědy Jelínka, „rači byste měli ty svoje pícháky zahodit.“
Pak se ozval ještě Andrejův smích a zafrkání Říčky. Geodor si povzdechl a pečlivě zacílil na strážného krk, nechráněný drátěnou košilí. Nemohl si dovolit riskovat, i když byl přesvědčen, že střely z dirderu mají velkou průraznost.
„Odstoupíte, nebo chcete zemřít?“ otázal se strážného, „už mě ta hra přestává bavit. Chceme jen v klidu odjet.“
„To jste sliboval i Závršskému správci,“ namítl voják a Geodorovi se zatmělo před očima. Potřásl hlavou, aby se vzpamatoval.
„Dobrá, jsem vrah,“ řekl pak, „a tím spíš byste mě měli poslechnout.“
„Geodore,“ zašeptala Viviana, „je to pravda?“
Neodpověděl, chmurně pozoroval, jak strážní nejistě odkládají své píky. Jejich pohledy stále zajížděly k druhému konci brány, kde stála Rina a držela v šachu ostatní vojáky. Když své zbraně položili, ustoupili stranou a Geodor nasedl zpátky za Vivianu. Kopla Říčku do slabin a klisna vyrazila, jako by chtěla předhonit západní vítr. Síla s Andrejem se jí držela po boku, za nimi se hnal děda Jelínek, dýchavičně funěl.
Jakmile si byla Rina jistá, že Geodor s ostatními vyjeli z brány, svěsila ruce a otočila vraníka. Bylo jí slabo a před očima se jí dělala bílá kola; modrobýl sice probouzel schopnosti, které potřebovala probudit, ale sílu musela čerpat sama ze sebe, nebyl-li na blízku vhodný strom, který by jí pomohl. Dnes byla blízko vyčerpání, to věděla. Sotva se udržela na koni,
Vraník proběhl kolem strážných, kteří zatím stačili zvednout své píky. Rina cítila, jek ji jen o vlásek minul hrot jedné z těch hrozných zbraní a vykřikla. Vraník to vzal jako pobídku a přešel do trysku. Dolů po srázné kamenité stezce. Rina neměla dost sil, aby ho zastavila a tak se jen držela v sedle a doufala, že nespadnou a nesrazí si vaz. Předjeli ostatní, vedoucí koně klusem a opatrně, vraník s polovílou v sedle se kolem nich prohnal jako lavina.

Andrej viděl, jak Rinině koni ujíždějí nohy, jak mu stříká od huby pěna. Polovíla byla v nebezpečí, neměla chráněnou hlavu a jestli kůň zakopne a shodí ji…
Vraník se nemohl zastavit, sráz před ním to nedovoloval, řítil se stále vpřed. Každou chvíli klopýtl, na kamení mu sjížděla noha. To Rina dokázala vybalancovat. Kůň ale mohl upadnout a toho se bála nejvíc.
Andrej pobídl Sílu a ta se dala do cvalu. Nedbal na varovné výkřiky Vivianiny, ani na dědovo bědování, stejně je slyšel jen krátce, neboť Sílina těžká kopyta dělala hrozný rámus.
Nevěděl přesně, co udělá, pokud se mu podaří Riinu dohonit, chtěl jí prostě pomoci. Snažil se, aby se nedostal do stejné situace jako ona, pokoušel se mít stále nad rychlostí jízdy kontrolu.
V prudké zatáčce nad strmým srázem spadajícím do údolí podklouzly vraníkovi zadní nohy a na okamžik se posadil. Rinu to vyhodilo ze sedla, visela koni na krku. Spadnout mohla každým okamžikem. Kamenité srázy, ostré převisy a pukliny ve skalách se jí míhaly před očima. Dřív by v takové chvíli požádala některý z pokroucených nízkých stromků kolem cesty, aby jí dodal sílu, ale teď by nejprve potřebovala dávku modrobýlu, na který nemohla dosáhnout.
Adrejovi zatrnulo, když viděl, že Rina málem spadla, ale díky této nehodě se mu podařilo vraníka dojet. Polovíla mu visela na krku a tím, že přesunula své těžiště, jednak koně zpomalovala, jednak zvětšovala pravděpodobnost pádu.
Popohnal Sílu, až se namáčkla na vraníkův bok, málem se navzájem srazili z poměrně úzké stezky. Andrej hmátl po vraníkových otěžích, minul. Znovu pobídl Sílu a ta dotáhla rozdíl a předjela vraníka o hlavu. Andrej znovu sáhl po jeho otěžích, přiblížil tak hlavu k Rinině tváři a pohlédl jí do očí. Vzápětí ucítil, že pevně drží kožené řemeny otěží a zasedl. Síla začala brzdit, pomalu, opatrně. Andrej cítil tah ve vraníkových otěžích, kůň cukal hlavou, že Andreje div nestrhl ze Sílina hřbetu. Ale zpomaloval, uklidňoval se. Nakonec přešli oba koně do klusu, pak Síla zpomalila ještě víc a zastavila. Andrej pustil otěže vraníka a poplácal Sílu po zpocené pleci. Rina zasténala a sklouzla z roztřeseného koně.
Andrej seskočil a pomohl polovíle vstát. Opřela se o něj, lapaje po dechu.
„To ses jako chtěla zabít, nebo co?“ zavrčel, když mu trochu otrnulo, „co to mělo znamenat?“
„Mu-mu-musela jsem ujet,“ vypravila ze sebe.
Andrej přikývl. Nechápal, proč nemohla jet pomaleji, ale nekoumal nad tím. Pozoroval temné stíny kolem jejích očí, pozoroval, jak je hubená a jak se jí třesou ruce. Poslední příznak sice nic nedokazoval, nejspíš byla rozrušená, ale ostatní Andrejovi nepříjemně připomínalo Filipa po tripu.
„Hele, je ti něco?“ zeptal se, zdánlivě nesouvisle.
Rina neodpověděla, dívala se na cestu za nimi. Ostatní už se blížili.
„Tak sorry,“ řekl.
Nechtěl ji urazit, ale nejspíš se mu to právě povedlo. Další zneklidňující ukazatel. Otočila se k němu, oči jí zářily a leskly se slzami. Andrej se nechápavě zamračil.
„Už nevím pokolikáté jsi mi zachránil život,“ řekla nečekaně, „proč to děláš?“
Byla to podivná otázka. Za tu dobu, co se neviděli, ze nejspíš hodně věcí změnilo, přemítal Andrej, ale přece se z Riny nemohl stát úplně jiný člověk…
„Prostě si nemůžu pomoct,“ odpověděl na její otázku. Zaváhal a zeptal se: „Co se s tebou stalo, Rino? Já… já tě pamatuju úplně-„
„Úplně jinou, ano,“skočila mu do řeči, chvatně, horečně. Nejspíš mu chtěla něco sdělit, než sem dorazí ostatní. „Andreji, já jsem žila v Sanvisině společnosti, nemohla jsem zůstat stejná. Navíc ti nenesu nic dobrého. Je mi to líto.“
„Co je ti líto?“
„Všechno!“ vykřikla, „všechno, co ti musím říct! Všechno, co vím!“
„Uklidni se.“
Položil jí ruku na rameno, cítil, jak pod tenkou látkou hřeje její kůže. Nejprve se zdálo, že ucukne, ale nakonec jen přikryla jeho ruku svou dlaní.
„Báli jsme se, že si oba srazíte vaz,“ ozval se v tu chvíli hlas Vivianin. „Ale jak vidím, tak se Andrejovi podařilo zachránit situaci.“
„Řikam, že Andrej je tu doma,“ řekl děda záhadně. „Ale co jste to tu bez nás pyklili?“
Andrej otevřel ústa k odpovědi, ale Rina ho předešla. Nasedla na vraníka, který se mezitím vzpamatoval, a prohlásila: „Musíme si promluvit všichni dohromady. Pojeďte, mám pocit, že nás budou pronásledovat. Kus odtud je brod přes Rovnou. Není to hluboká řeka, když pojedeme nějaký kus vodou, zakryjeme stopy. Můžeme se utábořit v Mlžném údolí.“
„Víla přebírá velení?“ zvolal Geodor, „to se mi líbí. Tak jedem!“