Až na dno a možná i dál

Až na dno a možná i dál

      Život je krutý. Nemyslete si, že to plácám jen tak, z hladu. Já totiž vím, o čem mluvím! Kolik to je, dva roky? Možná, poslední dobou jsem trochu ztratil pojem o čase. A kdo by taky ne, když přijde o všechny jistoty, o kterých si v životě myslel, že je má?

      Když říkám všechny, myslím tím všechny, úplně, kompletně, zcela všechno. Byl jsem Trestr Mawr, desátník u hradní stráže, člověk se solidní pověstí, stálým platem a střechou nad hlavou. No, uznávám, byly to kasárny, ale mě se tam líbilo! A teď? Divnej pobuda, co objímá poloprázdnej korbel od piva.
      Na svém přechodu k alkoholismu jsem musel tvrdě zapracovat, protože jsem předchozí život strávil téměř pitím nepozamenanej. Mí přátelé z vojny se mi sice pošklebovali, ale já nikdy nepřišel na chuť jejich ,půjdeme se večer ožrat a ráno to společně vyblijem'. V poslední době jsem na sobě ale tvrdě zapracoval, takže mi už ono dávení na ulici takové problémy nedělalo. Jenom mě strašně štvalo, že mi v mém nynějším stavu trvalo hrozně dlouho, než jsem účinky alkoholu začal pociťovat. To je ona nespravedlnost. Ani ožrat jsem se rychle a snadno nemohl.
      Zvedl jsem korbel a jediným zátahem ho vypil. Měl jsem už svoji metodu. Napřed do sebe nalít co největší množství najednou, takové to cucání přijde až v druhé fázi.
      Mávl jsem na obsluhu. Vyzývavě oblečená slečna se ke mě dostala až na třetí pokus. Spolkl jsem připomínky a obejmul svého nového tekutého kamaráda. Kdyby to alespoň nechutnalo jako vylouhovaná podrážka. Nešlo mi na rozum, jak můžou ostatní tadytuhle břečku popíjet s chutí. Já jenom doufal, že mi ta moje brzo vypoví poslušnost. Zhluboka jsem se nadechl. Jen dotoho, nač to zbytečně prodlužovat.
      Podpatky servírčiných bot klapaly po podlaze v pravidelném rytmu, jak přecházela mezi stoly a zvedala dřevěné židle. Vnímal jsem to trochu mlhavě. Ležel jsem na desce stolu, schovaný za hradbou prázdných korbelů, a naslouchal.
      Klap, klap, klap. Moje mysl se konečně odpoutala od pout sebelítosti a teď bezcílně poletovala někde kolem.
      Klap, klap, klap. Jaký to je asi pocit, být botou? Celý den narážet do země, znovu a znovu. Ale na druhé straně, nic necítit?
      ,,Vstávej, zavíráme."
      Je mi blbě. Podnikl jsem krátkou kontrolu stavu různých částí těla. Nedopadla nejlíp. Někde v oblasti žaludku se nejspíš chystala pořádná bouře. Lepší se nehýbat. Takto rozhodnut jsem zvedl hlavu k dívce, která mi lomcovala ramenem. Připadalo mi, že má tři oči. Černé, lesklé oči, které mě spalovaly pohledem. Když už jsme u toho, viděl jsem i dvě hlavy, ale ty mě tak netrápily.
      ,,Né, už mě nech," zaprosil jsem. Cítil jsem, jak se mi ke konci zamotal jazyk. To nemá cenu, svraštil jsem obočí a chystal se znovu položit hlavu na pevnou desku stolu. Energické zatřesení mi to znemožnilo.
      ,,Zaplať a zmiz, tady nejni noclehárna." Děvče bylo laskavost sama.
      Otráveně jsem odstrčil židly a zamířil ke dveřím. Ve stěně stály rovnou troje, takže jsem si mohl vybrat. Za ruku mě chytla drobná pěstička.
      ,,A co zaplatit?" otázal se rozhořčený hlásek.
      ,,Hapch," vyšlo ze mě. Neznělo do moc duchaplně a pochyboval jsem, že druhý pokus dopadne o moc líp. Uchýlil jsem se tedy k jinému způsobu.
      Děvče vyděšeně zalapalo po dechu, když se mé zorničky zúžily do tenoučkých čárek a následně zcela zmizely ve světle hnědých duhovkách. Svůj rukáv jsem uvolnil nepatrným škubnutím. Malinko jsem zavrávoral, párkrát narazil do zdi, než se mi podařilo projít dveřmi a zmizet v ulicích. Děvče nekřičelo, za což jsem jí byl vděčný. Nechtěl jsem, aby se mě pokusili zastavit.
      Před pár dny si na mě počíhal nějaký lapka, nejspíš si myslel, že jednoho opilce oškube jako nic. Varoval jsem ho, opravdu. Byl blbej, teď je mrtvej. A já mám díky tomu hlupákovi další noční můru do sbírky. Proto jsem nacvičil tenhle trik s očima. Je sice pěkně nechutnej, ale většinou to stačí, aby ně už nikdo neotravoval. Sice to znamená každý večer trávit jinde, ale co to je pro mě, který nemá nic, co opouštět. Teď jenom najít místo, kde počkat do rána. Třeba za hradbama, zvěř se ke mě stejně nepřiblíží. A zítra to zkusím znova, třeba se mi už podaří vymýt si z hlavy ty tmavé oči, které mě pronásledují, kam se hnu.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/