Detektiv Logan a Pekelný ohneň - I. část

DETEKTIV LOGAN

A

PEKELNÝ OHEŇ



Bolest a utrpení. Utrpení a bolest. Nezáleží na pořadí, ve kterém vás postihnou. Ale jejich následky jsou vždy stejné. Buď přežijete, ale tak vás to zdeptá, že vám jednoduše řečeno, hrábne. Přinejlepším zemřete.
Když už to vypadalo, že utrpení v pekelné sféře neskončí(také by neskončilo), zasáhlo mě oslnivě bílá zář, která protínala ohavnou atmosféru strachu, zla a bolesti. Potom se vše ponořilo do temné tmy.


První pocit, co jsem ucítil, byl ten, že hrozné bolesti ustaly. Potom nastalo pištění v uších a nakonec jsem otevřel oči.
Napřed jsem viděl svět ještě v hávu tmy, ale všechno se začínalo zaostřovat.
Ležel jsem na JIP(Jednotka intenzivní péče). Šeredně mě bolela hlava a nemohl jsem hýbat celým tělem. Bylo jako po ochrnutí.
Přišel ke mně lékař a kontroloval přístroje. Potom mi kontroloval zornice svítilnou.

„ Zavolejte do APD, že detektiv se probral“ řekl lékař sestřičce a potom se obrátil na mě „ a jak se vám daří?“.
Nevěděl jsem, co odpovědět. Cítil jsem se divně. V hlavě jsem měl chaos a měl jsem pocit, že slyším hlasy….zatím to byl jen pocit.

„ Víte kde jste?“ zeptal se potom „ jste ve veterinárním medi-centru. Složil jste se nám na chodbě. Před šesti dny“.
„ ŠESTI DNY!“ vyjekl jsem „ co se to sakra stalo? Vždyť jsem byl v Irsku!“.
„ Ne, vypadalo to, že jste byl úplně mimo“ zavrtěl hlavou
Plácl jsem se dlaní do čela a znova jsem si lehl.
„ Opravdu…chtěl jste navštívit raněného jednorožce“ pokračoval „ ale najednou jste se bez příčiny doslova složil na zem. Jste první vyjímka, že jsme vás nechali na JIPce určené pro zvířata. Jste na oddělení pro jednorožce. Udělali jsme vám všechny možné neurologické testy. EEG, EKG a tak podobně. A mělo to jediný výsledek: Nic jsme nenašli. A ještě jedna podivná věc. Než jste se probudil, EEG vykazovalo obrovské aktivity. Co se dělo? Cítil jste něco?“.
„ Víte, měl jsem podivný sen…opravdu podivný“ vyprávěl jsem „ napřed jsem dostal dovolenou, potom jsem byl v Irsku. Tam se mi stávaly nehody, podivné příhody a potkával jsem bytosti, které byly až mytologického původu. Opravdu podivné. Nakonec jsem prožil menší apokalypsu, ztratil přítelkyni, dostal se do pekla, kde jsem okusil příšerná muka a bolest. A teď jsem se probudil tady“.
„ To je moc divné. Vaše halucinace by odpovídali nádoru na mozku, ale nic jsme nenašli. Neberete drogy?“.
„ Kdepak! Já a drogy? Jsem detektiv!“ bránil jsem se.
„ Uklidněte se, jen jsem se ptal“ řekl nakonec „ je mi líto, ale budete muset k psychologovi“.
„ Proboha, proč?“ klesla mi čelist.
„ Protože vaše psychika byla silně narušena…měl jste stavy halucinací. Nebo spíš záchvaty. Napřed to vypadalo, že máte křeče, potom jste zuřivě kopal a mlátil kolem sebe, takže jsme vás museli připásat k posteli. Vypadalo to na nějaký sen…iluze. Osobně si myslím, že by to mohla být nějaká kletba. Takové kletby existují“ řekl váhavě.
Zavalila mě vlna vzteku. Měl jsem co dělat, abych se udržel.
„ To snad nemyslíte vážně“ zavrčel jsem.
„ Nechte si to projít hlavou“ řekl lékař opatrně „ doporučuju vám to. Nemusíte tam jít, ale rád bych, aby jste to udělal. Zatím naschle“ a odešel.
Na vedlejším lůžku ležel můj přítel jednorožec, který byl zraněn.
„ Jste už v pořádku?“ zeptal se mě.
„ Nevím“ odpověděl jsem „ a co ty?“.
„ Já jsem už úplně v pořádku. Zůstal jsem kvůli vám“.
„ Bude to znít asi divně…“ odpověděl jsem „ ale mám takový pocit, že jsem u tebe byl. Ještě před tím, než jsem se…složil“.
„ Ne, nebyl jste u mě“ zavrtěl hlavou „ vzbudil jsem se a najednou jste byl na lůžku vedle mě. Doktoři byli celí vyplašení“.
„ Divíš se?“.
„ Ne“.


„ Můžu mluvit s vaším nadřízeným?“ zeptal se lékař, co mě měl na starosti, který zrovna volal do APD, protože sestřička musela odejít k vážnému případu.
„ Promiňte, zrovna tu nikdo není“ odpověděla mu Jessika (jaká to náhoda).
„ Detektiv se už probral z traumatických stavů“.
„ To je výborné“.
„ Moc se neradujte“.
„ Proč? Něco se stalo?“.
„ Ano, bude asi potřebovat pomoc psychologa…ne-li psychiatra“.
„ Můžete mi to vysvětlit?“.
Lékař jí to zdlouhavě vysvětloval.
„ Takže už nebude jako dřív?“ zeptala se zoufale Jessika.
„ Obávám se že ne…ani když ho vyléčíme“.
„ A mohu nějak pomoci?“.
„ Teď momentálně ne. Teď má výkyvy nálad…může ho najednou popadnout amok, záchvat paniky, strachu, deprese…je něj nevyzpytatelný člověk“.
„ Ale přátelům by neměl nijak uškodit, že?“.
„ Pokud měl nějaký citový vztah, tak ne“.
„ Něco mě napadlo“.
„ Mluvte, jsem jedno ucho…“ řekl se zájmem lékař.


Mezitím jsem vyprávěl jednorožci, co se mi „přihodilo“.
„ To není vůbec dobré znamení“ zavrtěl hlavou.
„ Proč?“.
„ Nechci vás děsit, ale…“ řekl jednorožec po chvíli „ je možné, že jste byl posedlý něčím, ale dostal jste se z toho. Nicméně ve vás ještě trochu toho „zla“ zbylo. To způsobuje deprese a podivné hlasy…prostě všechny vlastnosti, kterým vy lidé říkáte…šílenství“.
„ Takže jsem zešílel“ díval jsem se na strop.
V rohu lezl pavouk velký jako moje pěst.
„ To je teda pavouk“ poznamenal jsem.
„ Nic tam není“ řekl mi jednorožec.
„ JE tam. Já ho VIDÍM“.
„ Máte halucinaci“.
„ Ale…“.
„ Uklidněte se“.
„ Jak se mám uklidnit, když v rohu místnosti leze tarantule velká jako moje dlaň“.
Jednorožec si povzdychl.
„ Máte pravdu, je tam“ řekl nakonec, ale jen proto, abych přestal šílet a věnoval se jinému tématu.
Promnul jsem si oči a znovu se podíval do rohu místnosti.
Nic tam nebylo.
„ Promiň…já opravdu viděl…“ zamumlal jsem.
„ V pořádku“ usmál se jednorožec „ jednorožci dokáží být tolerantní“.


Mezitím Jessika vysvětlovala svůj nápad.
„ Podívejte, Logan se cítí dobře, když je u jednorožců. Dokáží si povídat snad celou věčnost. Takže stačí jen najít jednorožce, se kterým si Logan rozumí a jsou spolu rádi…nebo aspoň nějakého jednorožce, který by to akceptoval“.
„ Máte na mysli terapii jednorožcem?“.
„ Přesně tak“.
„ Zrovna teď je na pokoji s jednorožcem“.
„ Je to kobyla nebo hřebec?“.
„ Prosím?“.
„ Už by někdo měl vymyslet označení pro rozlišení pohlaví“.
„ Ano, to by někdo měl. Proč? Záleží na tom?“.
„ Víte, možná by bylo „estetičtější“, kdyby to byl jednorožec ženského pohlaví“.
„ A protože ženy prý mají více porozumění a umí naslouchat, že?“.
„ Přesně tak“.


Asi půl hodiny nato ke mně přišla Jessika.
„ Logane, jak se máte?“ zeptala se mě.
„ Víš, jaký to je, když tě někdo přetáhne po hlavě pánví na smažení ryb?“.
„ Aspoň že jsi neztratil svůj smysl pro humor“ usmála se.
„ Jessy, mohla bys prosím pro mě něco udělat?“.
„ Pokud to bude v mých silách…“.
„ Máš u sebe mobil?“.
„ Mám“.
„ Zavolej na informace, aby ti dali číslo na irskou policejní stanici. Na vrchního velitele, elfa Arlora“.
„ Až takhle konkrétně?“ podivila se, ale udělala to.
Za chvíli už jsem měl „na drátě“ samotného Arlora.
„ Irská policie“.
„ Dobrý den, tady Logan“.
„ Snad ne detektiv Logan z APD?“.
„ Přesně ten. Jak to víte?“.
„Zrovna mi volal váš šéf, že vám chce dát volno, tak mě požádal, abychom vás přivítali. Škoda, mělo to být překvapení. Jak jste na to přišel?“.
„ Je to…dlouhá historie…a podivná“ řekl jsem a ještě mi uklouzlo „ pozdravujte Berryho“.
„ Berryho? Jak znáte jméno poručíka, který vás měl vyzvednout na letišti? Zrovna jsem ho tím před deseti minutami pověřil“.
„ To byla asi náhoda…jen prachsprostá náhoda“ odkašlal jsem si.
„ Chcete s ním mluvit? Zrovna je u telefonu“.
„ Proč ne…jestli chce“.

Telefon zatím převzal Berry.
„ Berry“ ozvalo se.
„ Dobrý den, Logan u telefonu“.
„ To jste asi vy, kterého jsem měl vyzvednout na letišti, že?“.
„ Ano“.
„ Mohu pro vás něco udělat?“.
„ Možná vás to trochu překvapí, ale chtěl bych si ověřit několik…fakt“.
„ Proč ne? Jsem jedno ucho“.
Abys za chvíli nebyl v jednom velkým šoku, pomyslel jsem si.
„ Chtěl jsem vědět, jestli jsou u vás jednorožci Silwen a Akorn…“.
„ Ano, jsou…jak to víte? Vy je znáte?“.
„ Ne“.
„ A jak jste si tak jist těmito jmény?“.
„ Prosím, na nic se neptejte, já sám nevím…prostě je ode mě pozdravujte“.
„ Proč ne…ale od koho vůbec?“.
„ Logan von Arden“.
„ Dobře. Přeji krásný den“.


Hned na to Berry zašel za jednorožci na louku za městem u lesa. A šel hned k Akornovi.
„ Akorne, bude to znít asi divně, ale“ hledal vhodná slova Berry „ mám vás pozdravovat od Logana von Ardena“.
„ Arden?“ vydechl Akorn „ takže ten rod ještě nevymřel?“.
„Vypadá to, že ne. Ještě divnější je, že vás znal jménem. A taky Silwen…“.
„ Bude se asi dít něco velkého…moc velkého…je to divné, ale mám pocit, že toho vašeho Logana znám. Jen nevím odkud“.

„ Jessy, mohla byste mi pořídit, nebo se zeptat po mojí „pokrevní linii“?“.
Jessiku to celkem udivilo.
„ Myslíš rodokmen? Proč ne“.
„ A ještě se podívej po Erikovi von Ardenovi…to bude asi ten, co postřelil jednorožce“.
Jednorožec i Jessika se na mě beze slova podívali.
„ Jsi opravdu v pořádku? Vypadáš bledě“ zeptala se mě Jessika.
„ Jsem, opravdu“.
„ Není trochu brzo na obviňování?“.
„ Mě to je jedno. Jen říkám jméno…dříve nebo později na to stejně přijdete“.


Chvíli po tom, co domluvil Akorn, přišla Silwen.
„ Berry, co tu děláte?“ podivila se.
Berry jí všechno vyprávěl.
„ Bude to znít divně, ale já ho znám…“ řekla nakonec Silwen.
„ Ale no tak, Silwen, to je nemožné“ namítal Akorn.
„ Opravdu. Měla jsem divný sen…a mluvila jsem s ním“.
„ Silwen, nech toho“ zamračil se na ní Akorn „ je to nemožné“.
„ Jak myslíš, Akorne“ zavrtěla hlavou „ Berry, až ti bude volat, zavolej mě prosím. Chtěla bych si s ním popovídat“.


Můj zdravotní stav se začínal zlepšovat. Sice duševně jsem na tom nebyl moc dobře. Pořád jsem měl divné pocity, nevěděl jsem, jestli tohle je doopravdy realita…nebo jen další iluze.
Jinak jsem se už mohl volně procházet po pokoji.
„ Ale no tak, Logane, vždyť to byl jen sen“ utěšovala mě Jessy.
„ Sen, když jsem byl v komatu šest dní…a hodnoty na EEG byly tak vysoké, že ty křivky málem rozbily sklo a vypadly na zem?“ zuřivě jsem pochodoval sem tam po pokoji
„ kdepak, v tom bude něco víc“.
„ Chováš se divně…“ zavrtěla hlavou Jessy „ opravdu bys měl někoho najít, kdo ti pomůže“.
„ Takže si myslíš, že jsem se zbláznil, co?“.
„ To jsem neříkala“.
„ Vypadá to, že opravdu budu za někým muset jít“.
„ Udělej to. Prosím“.
„ Dobře“
„ Tak se zatím měj. Musím zpět do služby“.


Začalo se mi dělat špatně a měl pocit, že mě začíná pohlcovat temnota. Nevěděl jsem, kde jsem a co se děje. Pohlcovala mě panika. Musel jsem pryč…rychle pryč.
Potom už jsem si na nic nepamatoval…
Teprve až když jsem ucítil lehké píchnutí do předloktí. Potom jsem zjistil, že mě drží za ramena dva zlobři.
Jeden z přivolaných lékařů mi dával uklidňovací injekci.
„ Co to vyvádíte?“ zeptal se mě „ tohle je nemocnice, ne blázinec!“.
„ Co se stalo?“.
„ Napřed jste vyletěl z pokoje jako namydlený blesk, převrátil stůl a když se vás snažili polapit, tak jste měl adrenalinový nával. Nebylo lehké vás chytit. Je mi líto, ale budeme vám muset dát pouta, která sníží vaši sílu a rychlost…jen jako preventivní opatření. A eskortujeme vás do psychiatrického ústavu na pozorování. Na týden“.
„ To snad nemůže být pravda…“ zavrčel jsem a když mě pustili, tak jsem odešel do pokoje.


Jednorožec byl očividně vyděšený a postával vedle postele.
„ Logane…jste v pořádku?“ zeptal se mě.
„ Snad už jo…co se děje?“.
„ Chytl jste za hlavu a klesl v kolenou“ vyprávěl vyděšeně „ potom jste chvíli zíral z okna, najednou strašlivě zařval a vyděšeně se vzdálil od okna. Nakonec jste vyběhl s řevem na chodbu“.
„ Co se to se mnou děje…to není možné…“.

Jessika přišla ani ne po půl hodině, protože jí volala ochranka, co jsem vyváděl.
„ Logane, co to proboha vyvádíte?“ vřítila se do místnosti jako tornádo.
„Asi mi neuvěříš, když řeknu, že nevím“.
„ K tomu nemám co říct. Raději tu s tebou chvíli zůstanu“.
„ Ne, raději ne…co kdyby se to stalo zase. Raději si počkám, až mi navléknou omezovací pouta a přetransportují do cvokhauzu“ zašklebil jsem se.
„ Co řeknu Argonovi?“.
„ Že jsem dostal zájezd a jako bonus vypolstrovanou celu a svěrací kazajku“.
„ Není zrovna vhodný čas na vtipkování“.


Za chvíli přišel lékař a oznámil, že eskorta je připravená. Nasadil mi elektromagnetický zpomalovač pohybu a omezovač síly (2 in 1)
Zrovna začalo pršet. Kapky jemně narážely do skel mého pokoje. Začalo se schylovat k bouři.
„ Takhle daleko to nemělo dojít“ zavrtěl jsem hlavou.
„ V tom s vámi souhlasím“ přikývl lékař „ ale už pojďte, musíme se dostat na hrad dokud nezačala ta bouře“.
„ Hrad?“.
„ Ano, je to hrad. Velmi starý hrad. Ale je upravený tak, že tam je vše, co člověk potřebuje. Prostě už je obyvatelný“.
„ To mi ještě scházelo. Bude mi strašit na cimbuří…“.
„ Prosím?“.
„ No, štěstí, že nebudu zavřený někde v přístavu. Jinak by mi mohlo šplouchat na maják“.

„ Snad se brzy vrátíte“ řekl mi jednorožec
„ Já taky doufám“ usmál jsem se a pohladil ho po čele.

Nasedl jsem do zabezpečené dodávky a naposledy zamával Jessice. Dokud se za mnou nezavřely dveře.
Byl jsem sám.Tedy kromě řidiče a jednoho strážného. Okénko k řidiči bylo zavřené a ještě k tomu zamřížované. Připadal jsem si jako blázen.
Nevím proč, ale začal jsem myslet na Ivone. Kde je? Co se s ní stalo? Opravdu je v pořádku?
Ucítil jsem podivnou energii. Jak, to opravdu nevím. Otočil jsem se. Na lůžku za mnou seděla Ivone.
„ Ivone…“ zašeptal jsem.
Podívala se na mě. Ale nic neříkala. Jen jsem si všiml jejího smutného výrazu v očích. Zavrtěla hlavou a zmizela.
Co to mělo znamenat? Byl to jen přízrak? Nebo to byla jen představa? Opravdu jsem nevěděl.
Začínal jsem se cítit tak sám…
Ucítil jsem bolest na zátylku…sáhl jsem si tam a nahmatal vlhkost. Opatrně jsem si dal ruku před oči. Ztuhl jsem. Na dlani jsem měl krev. Svojí krev.
Co se to může dít? Zděšeně jsem se rozhlížel. A když jsem se podíval zpět na dlaň, krev tam nebyla.
Vypadalo to jako s tím pavoukem.
„ Představa“ usmál jsem se pro sebe „ byla to jen zatracená představa“.
Otevřelo se okénko k řidiči.
„ Potřebujete něco?“ zeptal se.
„ Ne, v pořádku“ odpověděl jsem.
Okénko se znovu zavřelo.
Jistě že není nic v pořádku. Dějí se tu podivné věci, které mě začínaly pomalu děsit. I když to byly jen přeludy. Něco bylo špatně. Nejen se mnou.

Za chvíli dodávka dorazila k hradu. Byla tam neuvěřitelná zima. Bylo to téměř podivuhodné. Asi to bylo tím, že jsme byli v horách. Že jsem si toho nevšiml. A ani nemohl. Dodávka neměla okna pro „klienty“.
Vypadalo to, že tady už je pozdní listopad. A zvedal se vítr. K hradu se táhla dlouhá alej lemovaná mohutnými duby. Na chodníku pod nimi se vytvářel koberec žlutého a oranžového listí. K tomu všemu začínala být tma a padala mlha. O dešti nemluvě.
„ Tak výborně“ řekl jsem si „ bubáci, snězte si mě“.


V Argonově kanceláři zazvonil telefon. Šéf ho zvedl.
„ Argon“.
„ Zdravim, Argone. Tady Arlor“.
„ Arlore, to je překvapení. Děje se něco?“.
„ Volal mi Logan“.
„ Logan?“.
„ Ano, ví o tom, že bude mít volno. Tady, v Irsku. A ještě k tomu znal jméno dvou jednorožců a kolegy. Vy jste mu o tom něco říkal?“.
„ Vůbec“.
„ Zvláštní“.
„ Promluvím si s ním. Mějte se“.
„ Naschle“.

Jen chvilku po telefonátu přišla k Argonovi Jessika.
„ Jessy, děje se něco?“ zeptal se jí klidně.
„ Ano…něco ne zrovna příjemného“.
„ Povídejte“.
„ Logana před chvílí odvezli do psychiatrické léčebny“.
„ COŽE?!“ vstal rozčílením Argon „ Co se stalo?“.
„ Logan se vzbudil a najednou začal šílet. Lékař říkal, že to má na svědomí buď prokletí nebo traumatický stav “.
„ To nám ještě scházelo“ vložil si obličej do dlaní Argon „ do čeho se to zase dostal…detektiv bláznivej“.
„ Ale mám nápad. Navrhla jsem to lékařovi a ten svolil“.
„ Jaký nápad?“.
„ Jiný způsob léčby. Léčba jednorožcem, zjednodušeně řečeno“.
„ To není špatný nápad“.
„ Prostě Logan nedostane psychiatra, ale jako společník mu bude jednorožec“.
„ Tak na co čekáte? Nějakého sežeňte!“.
„ Je v tom menší problém…chtěli jsme mu sehnat jednorožce. Kobylu“.
„ Proč?“.
„ Stejně jako ženy lidského druhu jsou i jednorožčí „dámy“ shovívavější a naslouchají ostatním“.
„ To není špatný nápad“.

„ Berry, prosím, zavolej do APD“ žádala Silwen.
„ A co mám říct?“.
„ Jestli tam není detektiv Logan“.
„ Silwen, podívej, neznáš ho. Je to náhoda, že zrovna řekl tvé jméno. Třeba se tak jmenoval jeho pes…nebo kočka. Nemůžeš všemu věřit“.
„ Stejně to chci zkusit“.
Berry vytáhl z kapsy mobilní telefon a vytočil číslo.


„ Ty telefony si nedají pokoj…pekelný vynález“ vztekle si odfrkl Argon, který se zrovna oblékal a uslyšel zvonící telefon „ kdo to zase může být?“.
Šel tedy k telefonu, mumlaje cenzurovaná slova, a zvedl sluchátko.
„ Dobrý den, mohu pro vás něco udělat?“.
„ Dobrý den, Argone, je tam detektiv Logan?“.
„ Proč? Co od něj potřebujete?“.
„ Chtěla by si s ním popovídat Silwen. Jednorožec“.
„ Bohužel se vyskytl menší problém…“.
„ Jaký?“.
„ Logan je v psychiatrické léčebně…je tak trochu indisponovaný“.
„ Co se mu proboha stalo?“.
„ Upadl najedou do komatu na šest dnů. A když se probudil, tak byl prostě jiný. Má to na svědomí bolest. Těžce narušené centrum bolesti“.
„ Tak ho ode mě pozdravujte. Naschle“.
„ Budu“.


„ Tak co?“ zeptala se Silwen.
„ Měl…nehodu“ hledal způsob Berry, jak jí to vysvětlit „ prý upadl do komatu a má narušeno psychiku“.
„ To je smutný“ zavrtěla hlavou Silwen „ chtěla jsem si s ním popovídat…protože jsme měli něco jako sdílený sen“.


Argon byl kvůli rušení telefonátu rozčílený z toho důvodu, protože chtěl ihned jet ke mně. Nevěděl, jak pomoci. A ani nevěděl, jestli budu moct vykonávat dál práci. Nebo jestli mě má vůbec platit a zaměstnávat.
I když se vyléčí, pomyslel si, jak si budu moct být jistý, že kolem sebe nezačne střílet v davu lidí?