Kde smrt nebere 3/3
Rin se se zájmem rozhlížel po kruhové místnosti. Čaroděj ho sem zavedl, aby mu mohl v klidu vylíčit, co se stalo. Něco už věděl, ale půlelfa nepřerušoval, jen nasupeně kroutil hlavou. Rin mu podal podrobnou verzi boje na cestě, přičemž vynechal jakoukoliv zmínku o drakovi nebo vlkodlakovi. Když skončil, přešel stařík k oknu a zamračeně pozoroval zelenou scenérii lesa.
Mlčení se protahovalo, Rin si neklidně poposedl.
,,Jak jste věděl, že přicházím?" zeptal se, aby řeč nestála.
Čaroděj se dál mračil z okna, jako by ho neslyšel.
Tak si trhni nohou, pomyslel si Rin.
Když se čaroděj dost vynadíval na staleté stromy, otočil se na patě a rychlým tempem vyrazil z místnosti; na půlelfa jako by zapomněl. Rin jenom pokrčil rameny. Když někdo pobývá delší dobu sám mezi stromy, trochu mu to posune myšlení. Elfové byly nejlepší příklad.
Čaroděje dohonil, když vcházel do jiné místnosti. Nebylo v ní zhola nic, když nepočítal obrovská otevřená okna a přikryté zrcadlo. Stařík se zastavil před jemnou látkou, kterou bylo zakryto a zavřel oči. Rina nikdo nevyhazoval, tak se mu postavil za záda. Samozřejmě že pár kroků dozadu, aby nerušil. Tohle vypadalo zajímavě.
Čaroděj se ještě chvíli soustředil, než stáhl lehoučkou látku. Pod ní se zatřpytila hladká vodní hladina. Rin jí věnoval zkoumavý pohled. Vrstvu vody, napnutou v kovovém rámu, pohladil větřík z otevřeného okna a po jejím povrchu se rozběhly drobné vlnky. To je určitě od elfů, napadlo Rina. Lesní národ rád využíval ve svých kouzlech síly přírodních živlů. Čaroděj natáhl ruku a vložil svou dlaň k spodní straně rámu. Hladina zavířila, když se od jeho prstů začaly šířit vodní kola. Poslední z nich s sebou přineslo obraz. Napřed nezřetelný, ale postupně se z něj vylouply dvě postavy. Jedna se skláněla nad něčím na zemi, druhá stála nad ní. Rin zadržel dech. Ze způsobu, jakým druhá postava mávala rukama jasně poznal Trestra, ještě než se stačily zaostřit rysy v obličejích.
* * * * *
,,Jestli nás po tomle jenom zabije, tak si budeme moct gratulovat. Proč si jí pustil. Nic proti výškám, ale jestli nás hodí za ní, budu mít dost času se jich začít bát." Přecházející kroky se po prázdném terasu rozléhaly s chmurnou ozvěnou. ,,To si mi opravdu pomohl, slyšel si, jak zařval? Znělo to dost šíleně, aby nás roztrhal kousíček po kousíčku. "
Hvězdy tiše naslouchaly mému hlasu. ,,Tohle nám dá sežrat. Jestli má v zásobě nějaký další triky s ohněm, určije budeme mít šanci zkusit jeden po druhém."
Levigär dál nastavoval teleport, tichý jako noc kolem nás.
Zoufale jsem rozhodil ruce. ,,Nemůžeš mi už konečně říct, abych držel hubu?"
* * * * *
Černá křídla bičovala vzduch v rychlém tempu, které napínalo svaly za hranice jejich výdrže. Země se přibližovala závratným tempem, které se stále zvyšovalo. Musí to stihnout. Převýšená terasa domu tady stínila měsíčnímu svitu, ale žluté oči jí pronikaly stejně snadno jako oči sov. Přesto padající tělo nezahlédly. To není možné! Nemohla letět tak rychle. Nemohla...... Vítr hučel v uších, k od země ho dělil jen kousíček. Démon se zapřel do svých křídel, ale měl příliš velkou rychlost. Narazil do tvrdé hlíny, s praskotem kostí a odletujících kamenů. Nestihl.
Zůstal ležet bez hnutí, s vědomím, že ona leží někde poblíž. Minuty ubíhaly, poničeným tělem se šířila ostrá bolest. Konečně se zvednul, napřed na všechny čtyři, poté se zatnutými zuby na nejisté nohy. Nemůže ji tu nechat. Země tu byla rovná, jen s několika spadanými balvany. Démon s bušíčím srdcem doklopýtal ke každému z nich, i když se bál, že za každým spatří to, co mu rozerve srdce.
Místo však bylo prázdné, bez jakékoliv známky po těle. To ho dokonale zmátlo. To nemí nožné. Viděl ji padat, přece se nemohla.... Žluté oči se zúžily. Ne, pokud to nebyla luze. Pouhý přelud, který čaroděj zamaskoval levitačním kouzlem. A on na to skočil! Pocit úlevy netrval dlouho. Aby mohla být stvořena iluze, musel vidět předlohu. Démonem opět projel záchvěv strachu. Blanitá křídla se znovu rozepjala, tentokrát však s jistými obtížemi.
* * * * *
Z černé hlubiny, kam mi co chvilku sklouzl pohled, se vynořila okřídlená postava. Přesně téhlé chvíle jsem se děsil. Měl jsem ještě dýku. Ale nebyl jsem si jistý, zda bych si ji dokázal sám vrazit do srdce. Naštěstí jsem tohle dilema nemusel řešit. Alespoň ne hned. Démon vratce prolétl nad našimi hlavami a zmizel v jednon z lomených oken. Levigär už recitoval zaklínadlo a kameny na přístroji se slabě rozsvětcely.
* * * * *
Obrovská sbírka různých nerostů Rina nadchla. Tolik šutrů pohromadě ještě neviděl. Nenápadně se k nim přiblížil. Jakou mají asi cenu?
Čaroděj se otočil.
,,Tady nemáš co dělat, koukej zmizet," zamračil se na půlelfa.
,,Rád bych nějak pomohl," opáčil Rin a složil ruce za záda. Už se párkrát v čarodějnických pracovnách ocitl a zjistil, že je tu spousta zajímavých věcí.
,,Zmiz!"
Tak k tomuhle se něco těžko dodávalo. Rin se otočil a urychleně vycouval. V kapse ho hřál jeden ze sbírky čarodějových kamenů.
* * * * *
Dřevěná mřížka, která vyplňovala okno se s praskotem vylomila a v záplavě třísek vlétla dovnitř. Démon přistál na podlaze, kolena se pod ním podlomila. Prudce zvedl hlavu a přelétl pokoj zmučeným pohledem.
Byla tam, vznášela se ve svém tichém spánku, nehybná, jako každý den, po celá dlouhá léta. Démon přilezl po čtyřech blíž a téměř posvátně se dotkl pohublého těla. Ledový pocit strachu zmizel, vystřídala ho úleva.
Na modrou látku dopadly dvě horké slzy. ,,Neubíží ti,"zašeptal a pohladil ji po bledé tváři. Pak jeho rysy ztvrdly. ,,Ne teď, když jsem tak blízko."
* * * * *
Nad teleportačním zařízením se objevila tmavá tečka, která se postupně protahovala, až se kousek nad zemí vytvořil oválný průchod, lemovaný fialovými jiskřičkami. Trochu podezřívavě jsem se k němu naklonil. Připadalo mi, jako bych se díval oknem do nějaké místnosti. Levigär, který vypadal velmi spokojený sám ze sebou, do něj ihned vkročil. Uslyšel jsem, jak jeho boty zaklapaly na dřevěné podlaze. Čáry, zakroutil jsem hlavou a rychle ho následova pro případ, že by to mohlo zmizet a nechat mě tady.
Svět se trochu zhoupl, asi jako když se vynechá jeden schod na schodišti, a už jsem stál ve velké, dřevem obložené místnosti. Stačil jsem si ještě všimnout starého muže stojícího kousek napravo a to bylo všechno. Vzápětí mi totiž něco vrazilo do zad a já přeletěl půlku místnosti.
Démona srážka se mnou nijak nezpomalila, se zasyčením se překulil a ještě v podřepu vyslal ohnivý jazyk k oboum mužům. Tentokrát přišel zabíjet.
Čaroděj zareagoval pozoruhodně rychle. S jeho výkřikem se ze země zvedla ledová hradba a zaštítila ho. Zato Levigär se nechal docela zaskočit. Naštěstí měl tolik duchapřítomnosti, aby se vrhl ke svému učiteli. Díky tomu se neupekl zaživa, ale ve vzduchu po něm zbyl pach spálené kůže a vlasů.
Ledová stěna zasyčela a naplnila místnost oblakem páry. Opět jsem ležel na zemi a opět jsem nic neviděl. Ne že bych si nějak stěžoval, mělo to i svoje výhody. To, že nevidím nic já znamenalo, že si nemůže nic všimnout ani mě. Moc velká útěcha to nebyla, ale aspoň něco.
Kolem jako by řádil tajfun. Údery byly jen tak na slepo, ale to jim na síle neubralo. Potom zazněl hlas starého čaroděje, který tu řavu utišil. Recitoval slova, kterým jsem se ani nepokoušel rozumět a která přesouvala boj do jiné roviny. Mlha prohřídla, takže jsem zvedl hlavu, abych se rozhlédl. Přímo naproti mě se tyčil starý čaroděj, paže obrácené dlaněmi vzhůru a tváří stáhnutou soustředěním. Takhle zezdola jsem měl skvělý výhled na rudý kruh, který se mu obtáčel kolem chodidel. Démon se na něj vrhl, ale byl sražen zpátky, přičemž rudá barva symbolu varovně zažhnula.
Nevěřícně jsem pozoroval démona, jak se pokouší postavit. Už to jsem považoval za vyjímečný výkon samo o sobě, při tom, jak vypadal. Jedna ruka mu zkrouceně visela u těla, které působilo trochu pomačkaným dojmem. Levou tvář měl sedřenou, že pod ní místy prosvítala bílá kost. Spolu s pološíleným výrazem to bylo pěkně nechutný. Odvrátil jsem pohled, protože se mi začaly kroutit vnitřnosti.
Kousek stranou klečel Levigär, na předloktích, kterými si chránil hlavu, mu naskákaly rudé fleky spálenin. Doufal jsem, že ho to alespoň pořádně bolí. Do souboje svého mistra se ani nepokoušel zasáhnout.
Starý čaroděj se soustředěným výrazem opakoval slova moci, přičemž každé z nich dopadalo na démona jako rány bičem. Zoufale bojoval, ale nebyl ve stavu dlouho čaroději odolávat.
Snažil jsem se ani moc nedýchat, abych to nerušil.
Démonovy obrysy se začaly po stranách rozmazávat. Věděl že prohrává, čarodějova vůle přetrhávala jeho spojení s tímhto světem. Nořil se pomalu do černých vírů, vedoucí do jeho roviny. V hlavě mu zazněl veselý smích. Démon zavřel oči. Vyrojily se vzpomínky staré více než pět let. Vůně tmavých vlasů, teplo dívčího těla. Žlutá vatra pohltila úzké zorničky, když se démon vzpříčil.
Čaroděj neustoupil, jen zvýšil intenzitu přeříkávaného zaklínadla.
Pohlédl jsem ke dveřím. Moje přítomnost tu byla naprosto zbytečná, připadal jsem si trochu jako zajíc na srazu ohařů. Opatrně, pomalounku jsem se zvedl na nohy. I přesto můj pohyb přilákal démonovu pozornost. Vůbec se mi nelíbilo, jak se na mě podíval. A pak, s jistou dávkou zoufalosti se na mě vrhl.
Už mě začínalo dopalovat, že mě pořád někdo sráží k zemi. Zkusil jsem mu vrazit jednu pěstí. Měl jsem pocit, že jsem praštil do něčeho, co tu tak docela není. V zápětí přišla odpověď, až příliš skutečná. Před očima se mi rozsvítilo. Slyšel jsem, jak čaroděj křičí. Pospěš si, zaúpěl jsem v duchu. Najednou mi v celém těle vybuchla šílená bolest. Vytřeštil jsem oči na démonovu ruku, která mi čouhala z hrudi. Byla téměř průsvitná. Vzápětí mi tělo napjala vlna křeče a já milosrdně ztratil vědomí.
Čaroděj prudce oddechoval a otřel si zpocené čelo hřbetem ruky. Přeletěl pohledem svou pracovnu a zastavil se u svého žáka. Levigär seděl nehnutě na zemi, na tváři se mu mísil úžas s bázní.
,,Tvůj otec mě nevaroval, že jsi takový idiot," utrhl se na něj.
Levigär se vyškrábal na nohy.
,,Nemohl jsem vědět, že projde za námi."
,,Kdyby jsi mě poslouchal a nejednal na vlastní pěst, nemusel bys dělat chyby."
V Levigärových očích probleskl vzdor.
,,Ten démon nás napadl a já se ubránil. Nemůžu za to, že mě pronásledoval. A v tom domě-"
,,Měl jsi štěstí," přerušil ho čaroděj, ,,a mág který spoléhá na náhody není víc než obyčejný břídil. Ještě si o tom promluvíme, ale až bude vhodnější doba," slíbil mu. Pak se sklonil tělu, které nehybně leželo na podlaze.
Levigär sklopil pohled, ale po pokoře v něm nebylo ani stopy.
,,Tak už zpátky z výletu?" Rin se neobtěžoval zvednout z křesla, když se Levigär objevil ve dveřích. ,,Novej střih, koukám," kývl směrem k jeho očazené hlavě. ,,A Tres?"
,,Je u Mistra."
,,Něco se mu stalo?"
,,Vyřiď vévodovi, že se jeho desátník vrátí hned, jakmile to bude možné," odpověděl Levigär studeně a ignoroval půlelfův tázavý pohled. Přidržel opatrně dveře, aby mohl Rin projít. Ten ale postával na místě a provrtával ho svýma modrýma očima.
,,Myslím, že tu na něj počkám. Ve dvou cesta líp utíká," rozhodl se.
Levigärův pohled ztvrdl.
,,To těžko, Mistr tady návštěvy nestrpí," vyštěkl.
,,Ale když se přimluvíte, určitě mě tu nechá."
Levigär se ušklíbl. ,,Proč bych měl?"
Rin mu odpověděl vypočítavým úsměvem. ,,Hmm, jakže jsme se do tohodle maléru vlastně dostali," předtíral zamyšlení. ,,No jasně," rozzářil se tak opravdově, že by mu to nezaujatý pozorovatel opravdu uvěřil. ,,Pomáhali jsme propašovat draka vévodovi přímo pod nosem, údajně na Geltarův příkaz. A že se toho účastnil jeden nejmenovaný vlkodlak - který mimochodem pobíhá někde tady v lese a kterého Mistr nemůže ani cítit - bude určitě jen nedorozumění." Potěšeně sledoval, jak jeho pánovitý výraz roztéká. Jsi můj, kamaráde, zaradoval se v duchu. Nemýlil se.
,,Budiž, uvidím, co se dá dělat," odpověděl Levigär s kamenným výrazem. ,,Bylo mi ctí tě poznat."
Rin překvapeně zvedl obočí.
,,Rád se setkávám s vyjímečnými lidmi. A ty jsi i na půlelfa pěknej bastard."
,,To má lidská krev mě zkazila," uklonil se Rin a poočku pozoroval odcházejícího Levigära. Škoda že mě nemůžeš poznat líp, zaškaredil se v duchu.
Všude, kam oko dohléhlo, se táhly nekonečné lány prostoru. Byly v nich i nějaké tvary, poloprůhledné stíny. Připadalo mi to povědomé, i když jsem neměl ani páru odkud. Jeden takový stín se začal objevovat kousek ode mě. Vypadal jako maličkatý, oranžovo-zlatý vír. Zvědavě jsem ho pozoroval, jak pomaloučku sílí. Najednou jsem ucítil, jak mě začíná vysávat. Natáhl jsem před sebe ruce a zděšeně si uvědomil, že jsou tvořeny žlutou mlhou. Tah víru zesílil a začal do sebe vtahovat kousky mého nadýchaného těla. Kolem mě se rozléhal lidský křik.
Prudce jsem otevřel oči. Zjistil jsem, že to ječím já, tak jsem zmlkl. Kolem byla tma, ale taková jiná, měkčí. Trochu se mi ulevilo, že jsou kolem mě čtyři stěny. Cítil jsem, jak mě celá levá tvář pálí. Když už jsme u toho, bolelo mě celé tělo, záda jako by mi přerazili. Nadzvedl jsem se na loktech a udivilo mě, že ležím v posteli. Koutkem oka jsem v rohu místnosti zaregistroval nějaký pohyb.
Zpola zakrytý stínem, seděl u protější stěny v křesle stařík a tiše mě pozoroval. Podvědomě jsem se přikrčil.
Starému moje gesto neušlo. Malinko se usmál, než promluvil.
,,Jen klid příteli,"oslovil mě, i když jsem marně přemýšlel, čím jsem si tohle oslovení zasloužil. ,,Jak se jmenujete?"
,,Trestr Mawr," odpověděl jsem nejistě.
,,A dál?" dotíral stařík.
Dál? ,,Desátník hradní stráže vévody Rokveda," zkusil jsem.
Úsměv na vrásčitém obličeji se rozšířil.
,,Dobře," pokýval hlavou. ,,Jaká je vaše poslední vzpomínka?"
Na to jsem se musel chvíli zamyslet. Měl jsem v hlavě pořádný zmatek, ale nakonec se mi z té kupy myšlenek podařilo vydolovat ty, ve kterých figurovala komnata obložená dřevem a sloup bílé páry.
,,Bojoval jste z démonem, a pak se vrhl na mě,..." Už mi bylo jasné, odkud toho staříka znám. Vlastně mi zachránil život, proto jsem nemohl pochopit, proč mi jeho přítomnost tak vadí. Konec věty jsem raději nechal otevřený, protože jsem si nebyl jist, co byl jen sen. Čaroděj se zvedl a přešel k mojí posteli.
,,Určitě by jste rád věděl, co se stalo," zeptal se a aniž by čekal na odpověď, pokračoval. ,,Málem se mi podařilo zatlačit démona zpět do jeho roviny. Pokusil se tady udržet tím, že se spojí s duší, která v této rovině sídlí," obdařil mě zkoumavým pohledem. ,,Ale kouzlo již zabralo, takže tady nemohl zůstat, na druhou stranu vás ani nemohl vzít s sebou."
Čaroděj se odmlčel a pozoroval hvězdy, které prosvítaly skrz záclonu do pokoje. Po nějaké době, po kterou jsem se to snažil strávit, se zase rozhodl pokračovat. ,,Tím tu vznikl paradox, který ho nejspíš zabil," dokončil a zamyšleně se po mě podíval.
Marně jsem přemýšlel, co bych měl na to říct. Když čaroděj viděl, že ze mě nic kloudného nevypadne, chopil se opět slova. ,,Původně jsem myslel, že to zabilo i vás," oznámil mi. ,,Ale mýlil jsem se. Můžeme tvrdit, že jste se znova narodil."
Při jeho slovech mi ruka bezděčně sklouzla k pálící tváři.
Rin čekal před vchodovými dveřmi, v každé ruce svíral jednu uzdu. Když jsem vyšel ven, pustil řemeny a přímo vzorově mi zasalutoval. Co si vzpomínám, udělal to jen dvakrát.
,,No konečně," zazubil se.
Jenom jsem přikývl a došel k mému hnědáčkovi. Když jsem se přiblížil, znepokojeně zafrkal.
,,To jsem já, kamaráde," pohladil jsem ho po šíji. Chtěl jsem věřit, že to nebyla lež.
Slyšel jsem, jak se Rin za mnou nadechl.
,,Hmm, Tresi?"
,,Teď ne, Rine," požádal jsem ho. Vyhoupl jsem se do sedla a pobídl koně patami. Rin mě následoval, tichý jako pěna. Čaroděj nás vyprovodit nešel, rozloučili jsme se vevnitř. Ještě předtím mi nabídl, abych se ještě zdržel. Neměl jsem nejmenší chuť tam dál zůstávat, tak jsem zdvořile odmítl.
Když čarodějovo doupě zmizelo za zatáčkou, mohl jsem se konečně zhluboka nadechnout. Slunce už mnoho tepla nedávalo, jenom matně zářilo na podzimní oboloze. Podíval jsem se za ním, na východ. Nějak jsem věděl, že tímhle směrem leží křišťálový dům, i se svou spící paní. Pocítil jsem někde v okolí žaludlu ledový tlak. Čaroděj slíbil, že se jí pokusí pomocí Sidovi krve pomoct, ale v nějaký ůspěch nevěřil. A když se to nepovede, nemůže dovolit, aby se probudila....
Raději jsem ale od těhle myšlenek upustil. Rinův kůň za mnou tiše dusal a já si byl jist, že jeho jezdec dlouho mlčet nedokáže. Dřív nebo později se začne vyptávat. Sklopil jsem pohled do hnědé hřívy. Jak mám odpovědět na otázky, na které sám neznám odpověď. Čaroděj měl pravdu. Nový život. Sloužit na hradě v brnění by byl asi problém. Pohléhl jsem na západ. Možná, že tam by to šlo. Daleko od tmavých vlasů a zvonivého smíchu. Poposedl jsem si v sedle a roztáhl svá nová, blanitá křídla, aby se do nich opřel chladný vítr.
|