Peggy

Bylo pozdě večer a já se vracela domů. V hospodě jsem se zdržela poněkud déle, než jsem chtěla. Nedají si říct a nedají. Tedy ne, že bych byla tak dobrá, ale pár ožralých individuí ještě zvládnu. Aspoň, že nemusím platit všechny ty škody, které tak lehce vznikají, to bych asi brzo byla na mizině… Oni snad nepochopí, že prostě nemám zájem. A divím se, že je meč za mým pasem neodradí…
To mé sestry dopadly jinak - vdaly se a měly děti. Já se rozhodla, že raději budu bránit město. Před čím? Sama nevím, ale rozhodně mě život plný boje a dobrodružství lákal mnohem víc. Skutečnost byla ale jiná. Většina bojů, které jsem zatím svedla, byly právě takové hospodské rvačky se zarostlými, páchnoucími zloději, žoldáky a jim podobnými…
Unavena z jedné takové jsem se právě vracela domů do svého malého bytu na kraji města.
Dívala jsem se na měsíc v úplňku a přemýšlela nad tím, jak moc jsem toho dnes vypila, kolik je asi už hodin, jak daleko musím ještě jít a kdy ráno musím být připravená k „službě vlasti“ - nebo alespoň službě městu… A představa to nebyla příliš veselá.
Jak jsem tak šla ani jsem si neuvědomila, že ve stínu uličky někdo stojí. Až v okamžiku, kdy vstoupil na měsícem osvětlené místo, jsem ho uviděla a okamžitě tasila meč, připravená na další nepříjemné zpestření večera.
Naštěstí to nebylo potřeba – byl to můj nadřízený, kapitán John. Hrozně mě to překvapilo, v téhle části města bych ho vůbec nečekala. Obzvlášť ne v tuto hodinu. Chvíli jsme tam jen stála a dívala se na něj, až mě jeho pohled upozornil, že jsme stále ještě nesklopila zbraň. Nervózně jsem to udělala a zkusila zjistit, co se děje: „Pane…?“
„Peggy, tebe bych tu nečekal,“ řekl jen.
Ale takhle jsem ho opravdu neznala. Vždy byla ke mně milý, ale přísný, a nyní jako by nevěděl, co říct. Skoro jsem se chtěla začít smát, ale asi by to situaci moc nepomohlo. Nebo se tu dělo něco jiného. Něco, co bych nečekala ani já. A to už jsem za těch dvacet let svého života zažila opravdu hodně. Něco, do čeho jsem nemohla vidět a co věděl jen on a možná,… možná ten trpaslík, co se schovával za ním a vypadal, že při sebemenším Johnově pohybu mu vrazí ten velký ostrý nůž do boku…?
Tvářila jsem se, že jsem si ho nevšimla: „Johne, co tu děláš?“
„Já… nemohla bys jít se mnou? Potřebuju pomoc s několika zloději…“
Zloději? Ten vysoký muž s mečem a dýkou za pasem, který byl postrachem většiny zdejšího podsvětí potřeboval pomoc se zloději? Tady se dělo něco divného. Už to, že se bál nějakého trpaslíka, bylo dost podivné.
„Dobře, tak jdeme.“
Ukázal mi před sebe a vykročili jsme ulicí zpátky. Za několik vteřin jsem pochopila. Ten trpaslík tady nebyl jen jeden. Před námi jich najednou stálo asi padesát. Nepočítaje těch několik trolů mezi nimi a toho muže v černé kápi v jejich čele.

„Au…! Nejste zrovna galantní k dámě…,“ rozkřikla jsem se na trpaslíka, který mě ohrožoval dlouhou dýkou stejně jako ten druhý Johna.
„Mladá dámo, chcete-li tak být nazývána,- “ začal muž v kápi. Vypadalo to, že přesně ví, co chce, a právě se mu naskytla skvělá příležitost to získat. Nebezpečná kombinace…
„- myslím, že byste mi mohla s něčím pomoct.“
„Tak to si opravdu nejsem jistá, protože- “
„Ale já to vím jistě, Margareto!“
Tak takhle mi už opravdu dlouho nikdo neřekl. Ten člověk věděl víc, než by se na první pohled zdálo.
„Překvapená?“ usmál se. „Znal jsem vašeho otce. Byli jsme velmi dobrými přáteli. Tedy až do okamžiku, kdy tak dramaticky skonal.“ S poseldním slovem se usmál ještě víc
O svém otci jsme toho mnoho nevěděla. Má matka byla jen o sedmnáct let starší než má nejstarší sestra a náš otec zemřel ještě před mým narozením. Nikdy jsem neviděla jeho obrázek, nikdy jsem o něm neslyšela. A o jeho smrti jsem nevěděla vůbec nic.
Muž v kápi očividně tušil, co se mi honí hlavou. „Asi bys chtěla vědět, jak zemřel, že?“
Podívala jsem se mu do očí, pak jsem pohlédla na kapitána Johna. Vypadalo to, že vůbec neví, co dělat. Vrátila jsme se tedy pohledem k „příteli mého otce“ a on začal vyprávět:
„Médius byl jako můj bratr od dětství. Vždy jsme spolu vycházeli. Tedy až do jedné chvíle. Do chvíle, kdy jsme se zamilovali do stejné dívky - tvé matky. Ona si však vybrala jeho, provdala se za něj a měli spolu čtyři dcery- “
„Pět dcer,“ opravila jsme ho. Měla jsme přece čtyři sestry.
„-čtyři dcery. Nech mě mluvit, děvče. Potom jsem musel něco udělat. Byl mým přitelem, ale tohle bylo moc. Jednoho dne prostě spadl ze schodů a zlomil si vaz. Jaká smutná nehoda, že. Já si později vzal Lucilinu starší sestru, ale nebyla ani hezká ani tak chytrá jako ta druhá, dívka mého srdce. Brzo po naší svatbě ses narodila ty a pak tvá skutečná matka zemřela. Podobně jako Médius. Jaký to smutek nás postihl…“ řekl s tím svým podivným ledovým, ale přesto šíleným úsměvem a hned pokračoval: „Položil jsem tě do rukou mé milované Lucily se slovy, že pokud se tě neujme a nebude tě vychovávat jako vlastní, i ty zemřeš. Stejně jako už tolik jejích blízkých. Samozřejmě to udělala, ale od té chvíle se mnou už ani nepromluvila. Neví, o co beze mě přišla – ale teď jsi tu ty a musím říct, že vypadáš úplně stejně jako ona. Dceruško…“
Čekala bych cokoliv, ale tohle rozhodně ne. Ten muž se tu klidně prohlašoval za mého otce! Ani nevím jak se to seběhlo, ale jednat jsem prostě musela. Rychlým pohybem jsem odrazila trpaslíka za mnou a tasila meč. Kolem mě se utvořil kruh trolů a všichni vypadali velmi nebezpečně. Najednou mi bylo jasné, že jsem si nejdřív měla pořádně rozmyslet, co budu dělat. Můj „otec“ se stále jen usmíval. Vytrhl druhému trpaslíkovi dýku a přiložil ji Johnovi na krk.
„Teď odložíš meč a necháš se odvézt. Vím, že to uděláš, jinak zemře. A to přeci nedopustíš.“
To jsem opravdu nemohla. John byl můj nadřízený a hlavně dobrý přítel. Nikdo kvůli mně nesmí zemřít a on už vůbec ne.
„No není to nádherné? Jak se na něj díváš – obávám se, že kdyby ti teď někdo vytrhnul z ruky meč ani se nebudeš bránit!“
Začal se smát a trolové taky. Salva přihloupého pochechtávání těch kusů kamene mě opravdu rozčílila. Chtěla jsem se vrhnout proti nim, ale nemohla jsem. John by zemřel a to jsem nemohla dopustit. Ten muž měl pravdu: od první chvíle, kdy jsme Johna uviděla, jsme k němu cítila něco víc, než jen přátelsví… Láska? To ne. Ale něco tady bylo… Podívala jsem se mu do očí a pomalu odložila zbraň. Můj otec se znovu ďábelsky zasmál, hodil Johna mezi troly a mě odvedl pryč. V to, že ho nezabijí, jsem mohla jen doufat…

Probudila jsem se kdesi v posteli plné nedýchaných polštářů v krásných rudých šatech. Dokonce i moje vlasy jednou pro změnu držely v pěkném účesu. Podívala jsem se do velkého zrcadla na zdi a jedna ze silně znepokojivých, ale ne nečekaných věcí mě okamžitě praštila do očí. Něco mi tu opravdu chybělo. Můj opasek s mečem.
Neztrácela jsem čas zkoumáním místnosti, vyběhla jsem ze dveří a po schodech dolů. Byla to jedniná možná cesta, tak jsem neměla co ztratit. Dole jsem rozrazila vysoké vykládané dveře a vešla do obrovské síně. Za chvíli se otevřely i dveře na druhé straně a tam stál John v černém hábitu a rudém plášti. Očividně měl stejný problém jako já – chyběla mu jeho zbraň.
Udělali jsme pár kroků k sobě, do středu místnosti, a vtom spatřili mého otce. Se svým typickým samolibým úsměvem zatleskal a vystoupil ze stínu závěsů na oknech.
„Konečně vás tady mám,“ řekl.
„Co mi chceš?! Pusť nás!“ už jsem toho měla opravdu dost.
On se jen usmál ještě širším a nepříjemnějším úsměvem. „A kdo tu vlastně říká, že chci tebe?- “
Teď jsem ale už úplně přestala chápat, co se tu děje. Když ne mě, tak koho…?
„- Mám dvě děti. Když jsi tak chytrá, pověz nám, kdo je mým prvorozeným synem?“
Podívala jsem se na Johna. „Můj bratr…? On…?“
„Chytrá, jen co je pravda,“ jeho hlas už byl skoro ztělesněním jízlivosti. Všechno se tak zamotávalo. Ale přesto mi tu stále něco nesedělo. „Johne…?“
„Otče, jsi si jist, že ji budeme potřebovat?“
Ne, nemuselo to nic znamenat. Mohl se jen pokoušet odvézt jeho pozornost a tak mě zachránit, ale nebylo tomu tak. Vy jste neviděli výraz v jeho tváři, vy si nepamatujete ten šílený úsměv – stejný, jakým se na mě díval i náš otec.
Nevěřícně jsem se podívala na svého starého přítele a bratra. On to celou tu dobu věděl? On stál vždy proti mně a jen čekal na správnou chvíli, kdy mě předá tomu… tomu ďáblovi?

Netuším, jak mě to napadlo, ale hned jsem jednala. Musela jsem. Rozběhla jsem se ke stolu uprostřed síně, vzala těžký svícen a zaútočila jím na mou nově objevenou rodinu. Zabít jsme je nemohla, to bych opravdu nedokázala. Moc se nebránili, očividně to vůbec nečekali. Praštila jsem Johna i otce do břicha a běžela pryč. Pryč z toho strašného místa a pryč od toho dne kdy jsme zjistila, kdo skutečně jsem a kam patřím.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/