Detektiv Logan a Pekelný oheň - V. část

„ Logane“ řekl mi Argon „ dávám vám výpověď. To, co jste udělal, je neodpustitelné. A ještě si tu pobudete další týden. I když to bude znít divně, našli jsme střelce. Prověřili jsme toho vašeho člověka. Byl to on. Takže paradoxně máte ode mě pochvalu. A opovažte se tu dělat nějaký výtržnosti“.
Potom také odešel.
Zůstal jsem sám se dvěmi strážnými před celou.


„ Silwen, nechcete odvézt?“ zeptal se Argon.
„ Ne, nechci, děkuji“ odpověděla „ ta noha už mě nebolí. Chci se projít“.
„ Dobrá, já jen nabízel odvoz. To víte, zlobři nemají obyčejná osobní auta, ale hned dodávky. Tak při té příležitosti…“.
„ Opravdu jste ho musel vyhodit?“.
„ Víte, co by se stalo, kdyby začal střílet do lidí?“.
Silwen jen přikývla.
Argon nastoupil do své „luxusní“ dodávky a odjel.

Bylo krásné dopoledne. Přesto ho Silwen moc nepociťovala. Opravdu udělala správnou věc? Zranění u ní nebylo nejhorší, za chvíli se stejně vše zahojí. Ona se vrátí zpět do Irska a povede zase normální život, ale co bude s Loganem? Určitě to neudělal schválně. Za to on určitě nemůže. Za tím je něco jiného. A stejně…potřebuje někoho, u koho by se cítil dobře.
Zaváhala a zastavila se.
Opravdu by měla odejít?
Tohle mu nemohla udělat.
Ohlédla se za hradem.
Obrátila se a šla zpět.

Protože mě bolela hlava, rozhodl jsem se ještě dát si šlofíka. Zase jsem se cítil sám. Sám v tomhle „sanatoriu“. A ještě k tomu se nemůžu ani podrbat na nose.
Už mi bylo celkem jedno, jak dlouho tu strávím. Další týden nebo zbytek života. Jsem bez práce, ve svěrací kazajce…co se ještě může stát?

Potloukal jsem se temnými sny. Vše mělo temně modrou barvu. Všichni, koho jsem znal kolem mě procházeli bez povšimnutí.
Bylo to asi tím, že jsem na to zrovna myslel, ale procházel jsem všechny místa, co jsem kdy navštívil. Ať už to byla realita, nebo pseudorealita. Začalo pršet. Vše se rozmazávalo v tmavých šmouhách a bylo vidět jen na několik metrů. Všechna místa vypadala opuštěně, bez života…a občas kolem mě prošel člověk nebo jiná bytost, na kterou jsem měl vzpomínky. Vzpomínky, které jako by byly drženy neviditelnou rukou osudu. Ne, to nemohl být osud. Osud je rozhodnutí jiných lidí, do kterých jsme, byť jen trochu, zapleteni také.
Přede mnou se objevila zářivě bílá postava. V kontrastu s okolím byla oslňující. Když jsem se lépe podíval, poznal jsem ji. Byla to Ivone.
Přišla ke mně. Chvíli nic neříkala.
„ Nesmíš to vzdát“ řekla po chvilce „ jestli polevíš, sny tě pohltí…a už nepustí. V realitě budeš jen jako živoucí loutka. V kómatu na přístrojích…dokud tvé tělo nezemře. I když to takhle vypadá, že jsi sám…nikdy nebudeš. Ať se stane cokoliv, budu s tebou. Nevzdávej to“ potom mě pohladila po tváři a zmizela.
Stejně jako sen samotný.

Než jsem se úplně probral, cítil jsme tíhu na stehnech. Podíval jsem se dostalo se mi celkem příjemného překvapení.
Silwen ležela vedle mě a hlavu měla položenou na mých nohou. Jen podřimovala.
„ Silwen“ řekl jsem potichu.
Ihned se vzbudila.
„ Proč jsi se vrátila?“ zeptal jsem se.
„ Vadí ti to?“.
„ Vůbec ne“.
„ Víš, přemýšlela jsem. O tom, že jsem kdybych tě opustila, neměl už bys skoro nic. Propustili tě z práce, skončil jsi tady, zranil jsi mě. Dobrá, bolelo to, ale už jsem se z toho dostala. Ale ty jsi na tom hůř. Vím, že tys to neudělal…ale ty sny. Nebo to jsou halucinace, iluze, prokletí či co, ale chci, abys věděl jedno: Nehodlám tě opustit, protože tě mám ráda. Je jedno, jaký jsi…“.
„ Silwen, já…“.
„ Ano?“.
„ Je sice bláznovství mít rád jednorožce…ale když už jsem blázen, tak to řeknu…“.
„ Co?“.
„ Mám tě rád“.


Po uplynutí delšího odpoledne mě konečně zbavili té potupné kazajky. Udělal jsem desítky testů, než uznali, že jsem zdravotně způsobilý a tedy se mohu dál pohybovat po pavilonu (copak je tohle Zoo? Asi ano).
Navečer jsme se Silwen šli do knihovny. Gavin zrovna popíjel kávu a něco si četl.
„ Vítám vás“ otočil se na nás „ mohu pro vás něco udělat?“.
„ Gavine, mohl byste mi říct, jestli náhodou Ardenové nebyli prokleti? Nebo nějak podobně postiženi?“ zeptal jsem se.
„ Pokud si správně pamatuji, tak ano“ přikývl „ jen nevím čím…ale něčím určitě ano. Vždy do několika let, co začali být ochránci, buď zešíleli, nebo je našli jako živoucí mrtvoly. Dýchali, ale nehýbali se, nekomunikovali…prostě byli jako mrtví. V pravém slova smyslu“.
„ Mohli v tom být nějaké sny nebo halucinace, které viděli jen oni?“.
„ To nikdo nevím“ pokrčil rameny „ jen oni sami. Možné to je“.
„ Jestli je ve mně aspoň trochu té jejich krve…a sakra“ sedl jsem si „ takže to mohlo zasáhnout i mě. I když jen redukovaně, jde to po mě. Jako slepice po flusu, jak se krásně říká“.
„ V té knize, co jsem vám půjčoval, byly nějaké runy“ vzpomněl si Gavin „ dokážete je přečíst“.
„ Kdepak“ zavrtěl jsem hlavou „ to nedokážu. To je jako nutit lebku, aby chodila po uších“.
„ Ale vždyť lebky nemají uši“.
„ No právě“.
„ Aha“.
„ No to je jedno“ pokrčil jsem rameny „ nemáte tady někde nějakou knihu o těchto runách?“.
„ Můžete se podívat“ pokynul rukou Gavin „ buďte tu jako doma“.
Asi po dvou hodinách jsem našel svitek s drsné, nahnědlé kůže.
„ Ah, našel jste klíč k rozluštění“ přikývl Gavin „ ta kůže byla z polo démona. Velkého, okřídleného bastarda. Říkali mu „ Krvavý anděl“. Zabil dvacet ochránců, než byl sám zabit. Byl to strašný masakr“.
„ To mi opravdu dodalo sebedůvěru“ zašklebil jsem se.


„ I když tu magii rozluštíš, co s ní pak budeš dělat?“ zeptala se mě potom v pokoji Silwen.
„ Nikdy nevíš, kdy se bude hodit“ odpověděl jsem jen.
Takovou složitost run jsem ještě nikdy neviděl. Byl sice stejný symbol, ale když v něm bylo něco pozměněno, tak z toho bylo úplně něco jiného.
„ Jsou tu samá obranná magie. Žádná útočná“ řekl jsem nakonec „ a k tomu ještě magie, která je jen pro jinou bytost, než je sesilatel“.
„ To by vysvětlovalo ty častá úmrtí členů ochránců“ přikývla Silwen „ magie vypadá, že je mocná. Bohužel jen pro chráněnce“.
„ Vypadá to tak…no, jestli se mi podaří tu magii použít, tak ochráním aspoň tebe“ přikývl jsem a překládal runy.
„ Doufám, aby se něco takového nestalo“.
„ Silwen, nikdy nevíš, co se může stát. A naučit se pár zaklínadel není k zahození“.
„ Jenže co když to bude nějaký…nevím, co třeba…nějaký přízrak? Toho jen tak nemůžeš přetáhnout židlí po hlavě“.
„ Budu se muset asi podívat, jestli nejsou nějaká útočná magie…i když pochybuju. Za chvíli se vrátím“.


„ Útočná magie? Pro vás?“ zavrtěl hlavou Gavin „ o žádné nevím. Podívejte se do soupisu knih. Ale bude to na dlouho“ a položil přede mne tlustý svazek zažloutlých archů.
„ To nemáte PC?“ zamračil jsem.
„ Ne“ zavrtěl hlavou „ podnapilé cvoky s počátečními velkými písmeny nemáme“.
Vzdal jsem to, raději nic neříkal a listoval seznamem.
Nic jsem nemohl najít. Byly tam jen knihy pro zkušené uživatele. Nic pro nováčky. Byl jsem z toho úplně na větvi.
Když se mi nic nepodařilo najít, vrátil jsem se zpět k Silwen.


„ Tak co, našel jsi něco?“ zeptala se mě.
„ Pár pavouků, pavučinu…a přepadla mě z toho bolest hlavy. Určitě na mě číhala v regálech“.
„ Možná by jsme se mohli jít projít“.
„ Projít?“ polkl jsem.
„ Jen na hradby…“.
„ Dobře, tam se snad nic nestane“.


Navzdory tomu, že včera byla pořádná zima , lidově řečeno kosa, dnes bylo teplo. Ale zato větrno.
Nečinně jsem hleděl do údolí. Někdo by si určitě myslel, že jsem buď viděl ducha nebo že mi straší na cimbuří.
„ Na co zase myslíš?“ zeptala se mě Silwen.
„ Co?“ otočil jsem se „ ne…nic. Promiň. Jen jsem se…zazíral do dálky“.
„ Taky jsem si všimla“ usmála se „ na koho myslíš?“.
„ Prosím?“.
„ Slyšel jsi dobře…na koho myslíš?“.
„ Na nikoho…jen jsem pozoroval ladné křivky…kopců“.
„ Nevěřím. Určitě myslíš na…jak se jmenovala?“.
„ Ivone?“.
„ Jo, přesně ta…“ zarazil jsem se „ teda, teď jsi mě dostala“.
„ To bych jinak ani nebyla já“.
„ Občas ji i vidím. Ve snech…a i v realitě jako přízrak. A nevím, jestli žije…nebo jestli vůbec existuje“.
„ Tys ji viděl, když vypuklo večer to inferno?“.
Řekl jsem jí to.
„ Ten přízrak tě mohl zabít“ řekla s obavami.
„ A dříve nebo později se mu to povede“ přikývl jsem.


Zničehonic se nebe zatáhlo a začalo hřmít. V dáli za horama.To se může stát doopravdy jen mě.
„ Raději půjdeme dovnitř“ řekla Silwen.

Jako na potvoru jsme zabloudili. Hrad byl rozsáhlejší, než jsem doufal. Dostali jsme se o několik podlaží níž, než je zdrávo.
Měl jsem pocit, že stojím v katedrále. Určitě jsem musel projít spojovací chodbou do katedrály za hradem. Jenže si nepamatuji, že by tam něco bylo.
Prostor byl obdelníkového tvaru. Stěny lemovaly masivní sloupy z mramoru. Podlaha naleštěná tak, že by se na ní dal hrát hokej. Uprostřed byl znak. Grál, který byl držen v dlani. Grál svírala dvojice křídel.
Ještě tam byly dvě řady těch starých lavicí, které najdete v každém kostele. Před lavicemi bylo vyvýšené místo a na něm oltář. Kolem stály tři třímetrové sochy. Vlevo byl ďábel , uprostřed člověk a vpravo anděl.
Jen ten člověk byl…divný. Když jsem se podíval zblízka, zjistil jsem, že je to půlka anděla a půlka ďábla spojená dohromady. Náboženství jsem nikdy moc nechápal.
Tahle kombinace byla zvláštní. Až znepokojivé.
„ Viděla jsi někdy něco takového?“ zeptal jsem se Silwen.
„ Vůbec. Nahání mi to celkem strach. Naučil ses nějakou tu magii?“.
„ Něco jsem si zapamatoval.Něco o zahnání přízraků a zastavení času. I když pochybuju, že ten čas se dá zastavit“.
Ozvaly se varhany a louče začínaly postupně zhasínat. Zapnul jsem chemickou světlici. Varhany jsem snad ani neviděl, ale to mi bylo v té chvíli jedno. Měl jsem jiný problém.
„ Silwen, nerad tě ruším…“.
“ Co?“.
„ UTÍKEJ!“ zařval jsem.
A bylo proč. V lavicích se začaly zhmotňovat sedící postavy v kápích. Silwen už byla u východu, ale já byl pořád u oltáře.
Postavy byly poloprůsvitné. Potom se na mě podívaly. Opravdu je tohle jen sen? Nebo realita?
Jestli realita, tak jsem v pěkném prů…švihu. Vzpomněl jsem si na kosti dole v katakombách. Docela jsem se i domníval, že tam už neleží, protože jsou tady.
Ano, v kápích byly vidět jen kosti. A co víc…vypadalo to, že ten přízrak má kosti. Když se mi podařilo dostat se těsně vedle jednoho z nich, všiml jsem si, že nad lebkou se lehce rýsuje obličej.
Pomalu, ale jistě jsem šeptal formuli na zpomalení času. Jestli to vyjde, jsem už jen po pás ve vodě. Obrazně řečeno. Možná vám bude připadat, že jsem to věděl, co mě potká, když jsem říkal o naučení těchto dvou kouzel na zničení přízraků a zpomalení času. Vysvětlení je jednoduché. Tyto dvě zaklínadla byla hned na první straně a pod sebou. Na ostatní jsem už neměl dostatek času.
Vyřknul jsem zaříkadlo včas, protože všechny přízraky se shlukly kolem sebe. Všechno zešedivělo. Ale protože jsem byl začátečník, mělo to účinky jen na celou místnost. Na Silwen ne, protože mě sledovala z chodby.
Když jsem se otáčel, praštil jsem se hlavou o čelist jednoho z přízraků. Už měl zuby úplně u mě!
Začal jsem formulovat kouzlo na zničení. Taky včas, protože už zpomalovač přestával působit. Šedivost se pomalu začínala vytrácet a problikávat.
Dokončil jsem zaklínadlo, ale nic se nedělo. Jestli to nezačne působit ihned, jsem ve velkým maléru.

Zástava času pominula…a já zjistil, že jsem až po kolena v kostech. Působilo to. Vyprostil jsem se z toho. A ihned musel utíkat odtud pryč. Sochy se začaly pohybovat a strop hroutit. Napřed začaly praskat zadní sloupy a postupovalo to ke mně. Tam, kde sloupy už spadly, se řítil strop.
Vyskočil jsem dveřmi a rozplácl se na zdi jako moucha. Kus stropu zavalil vchod do místnosti. Zevnitř se ozval dunivý smích, který slábl.
Silwen se na mě vyděšeně podívala a oba jsme uháněli ostošest pryč.

„ Co to k čertu bylo?“ zeptala se mě vyděšeně Silwen poté , co jsme zastavili.
„ Buď Marilin Manson nebo Adamsova rodina…“ oddychoval jsem.
„ Byly to přízraky. A to je moc špatné“.
„ Opravdu?“.
„ Ale no tak…“.
„ Musíme odsud co nejrychleji zmizet“.

Napodruhé už jsme se „skoro“ trefili. Jen asi o tři patra. Dostali jsme se do chodby, na které bylo napsáno „ Oddělení paranoii a schizofrenie“.
Zdí proletěl ještě jeden přízrak, kterýho jsem nezničil. Nějaký tužší. Proletěl skrz mě a přirazil ke stěně.
Ucítil jsem bolest a strašlivý chlad. Měl jsem pocit, že mám srdce v hlavě. Zalehlo mi v uších, slyšel jsem tepání srdce a přecházelo to do pištění.
„ Jsi v pořádku?“ zeptala se mě Silwen.
Přikývl jsem a procházel chodbou.
Když jsem míjel jednu z cel, podíval jsem se do okénka. Ztuhl jsem. Byl jsem tam já! Chodil jsem pořád dokola cosi si mumlal.
Nemohl jsem se z toho vzpamatovat.
Běhal jsem kolem dalších cel…a výsledek byl stejný! Všude jsem byl jen já! Přepadla mě panika a utíkal po chodbě, dokud jsem neztratil vědomí.


První, co jsem zahlédl, byl silwenin čumák. A kolem se shlukovali další lékaři.
„ Logane, slyšíš mě?“ olizovala mi obličej Silwen.
„ Co se stalo? Vrazila do mě lokomotiva naložená hřebíkama?“ zamumlal jsem a snažil zaostřit zrak.
„ Utíkal jsi jako pominutej a potom narazil do hasícího přístroje“.
„ Ten darebák…“.
„ Je to předmět“.
„ Aha, a já si hned říkal, proč neuhnul“.
Potom jsem znovu ztratil vědomí a probudil se až v pokoji s navlhčenou žínkou na čele.

Potom jsem dostal křížový výslech. Na vše se nás ptali, ale mlčeli jsme. Jak bych jim měl vysvětlit, co se stalo v katedrále? Ani jsem si nebyl jist, jestli tam vůbec ještě je.
Kdyby Silwen nebyla jednorožec, řekl bych, že je bílá jak stěna. Na otázky odpovídala úplně zcestně a občas dokonce zapomínala i slova.
„ Nechte ji být“ řekl jsem nakonec.
„ Můžete nám říct víc než ona?“ zamračil se primář.
„ Ano i ne, ale ji už tím netrapte“.
„ Dobrá, co jste viděl vy?“.
„ Jen nás vystrašili…šílenci. A zhaslo na chvíli světlo. Ani nevíte, jaké to je, když na vás ve tmě vybafne šílenec“.
Jistě, byly to lži, ale přece neřeknu pravdu(pokud to byla pravda), jinak by si mě tu asi nechali jako klienta.
„ Za prvé…nic nezhaslo a potom všichni „šílenci“ buď spali, nebo byli ve svém vlastním duševním světě. Lžete nám, pane Logane“.
„ Vidíte, jak to na mě působí. Depresivně a ještě mě to mate“.
„ Co jste dělal v tomhle sektoru?“.
„ Zabloudil jsem“.
„ Tam, kde jsme vás našli v bezvědomí, bylo až na druhém konci hradu!“.
„ Tady je každá chodba stejná jako každá jiná. Dezorientace“.
„ Jestli jste si nevšiml, každý sektor má jinou barvu“.
„ No a? Když jsem v třeba v modrém sektoru, tak jak můžu vědět, kde je bílý? Nahoře, v druhém patře, přízemí…“.
„ Nedělejte si z nás blázny!“ zařval na mě nakonec „ něco tajíte! Stejně jako vaše přítelkyně! Něco vám řeknu, necháme si vás tu, dokud nám neřeknete, co se vlastně stalo. I kdyby to mělo trvat věčnost!“ vztekle odešel a zabouchl za sebou dveře.


Silwen z toho byla ještě v šoku. Objal jsem ji kolem krku a hladil po tváři.
„ Copak tohle nikdy neskončí?“ ptala se mě zoufale.
„ Dokud zůstaneme tady, tak ne. Musíme odtud zmizet…a co nejdřív“.
„ Ale jak?“.
„ Ty můžeš odejít, kdykoliv budeš chtít“.
„ Ale ne bez tebe. Přinejmenším chvilku před tebou. Musím si být jista, že se dosud dostaneš“.
„ Jestli se odtud vůbec dostanu“.
„ Určitě…musíš jen doufat“.
„ To můžu…ale nevím, jestli se to podaří. Musím jen přesvědčit radu sanatoria, aby mě propustili. To nebude lehké“.
„ Jedině že bys…umíš vyvolávat duchy?“.
„ Když sním moc fazolí, tak jo…“.
„ Ale ne tyhle…“ zasmála se Silwen „ myslím spektry nebo něco podobného“.
„ Opravdu nevím proč…Silwen, teď jsi na to přišla“ plácl jsem se do čela „ prostě je pořádně vyděsíme! Moc ti děkuji“ políbil ji na čumák a běžel do knihovny.
„ Ten mě vždy něčím překvapí“ pomyslela si Silwen.

„ Jasně že mám“ přikývl Gavin „ povolání diblíků, přízraky zvířat…to by jste se mohl naučit“.
„ Opravdu? Půjčite mi to?“.
„ Jistě, pokud máte zájem. Ale budete se to učit minimálně tři dny“.
„ To se dá zvládnout…snad“.
Gavin mi podal do ruky objemnou knihu a já odešel zpět do pokoje.


Kniha byla plná znaků, které jsme naštěstí už znal. Ale bude to docela radost se to naučit. Jako ve škole…připomínalo mi to otázky z maturity.

Během těch tří dní se nic nestalo. Nepočítejme pár nočních můr, nepovedených vyvolání, kdy se mi povedlo vyvolat ďábla, který naštěstí za chvilku zmizel. Takže nemá smysl to popisovat, protože to bylo celkem nudné. A dlouhé.

Počkal jsem si na příchod primáře a potichu zaříkával. Celou místností zavanul odpudivý sirný zápach a všude se to hemžili malými potvorami, ne nepodobné diblíkům.
Primář si jich nevšímal, ani když ho tahali za plášť.
Když tohle představení skončilo, primář jen zavrtěl hlavou a odešel. Proč si jich nevšiml? Tady něco nesedělo…jenže co? Že by jen tohle byla past? Další past? Nebo že by to byla jen…


Počkal jsem si, dokud Gavin nepůjde pro věci, když byl na odchodu. Do otvoru ve futrech, kam se zasouval klínek zámku na dveřích, jsem vložil gumový špalík. I když se zamkne, po trhnutí dveřmi klínek zaskočí zpět do dveří a bude odemčeno. Alespoň jsem v to doufal, že to takhle půjde.
Nakonec jsem se dočkal, když zamykal dveře a odcházel. Vzal jsem za kliku, stiskl ji a modlil se, aby to vyšlo. Trhl jsem dveřmi. Ruplo v nich, ale otevřely se. Naštěstí to byly obyčejné běžené kancelářské dveře. Nehodily se sem.
Musel jsem jednat rychle. Mám možnost, abych tyhle věci vyřešil jednou provždy. Nechtělo se mi tu shnít. Což by se určitě stalo.
Otevřel jsem gavinův stolek a chvíli se hrabal v dokumentech. Nebyly psané běžným jazykem. Ale různými ornamenty. Neměl jsem z nich dobrý pocit.
Ke své smůle jsem si nevšiml, že se mi podařilo aktivovat magickou past. Která předčila všechny moje představy. Začaly se kolem mě kreslit magické runy a hned se spojovaly. Za chvíli to vypadalo jako mozaika nějakého zrcadla.
Když jsem našel podivný svitek s pečetí, zrcadlo mě pohltilo. Byl to ošklivý pocit, jako by vás někdo protahoval vesmírem tvaru dlouhého válce.