Světlo Löniru - kapitola 17

Darovat světlo…

Viviana přivázala poplašené klisny k jednomu ze stromů, o němž si byla jista, že je pevný a nezlomí se. Přešla k Rině, která se zatím sesula k zemi, oči vytřeštěné a načernalou pěnu kolem úst.
„To ta rostlina,“ pomyslela si, když vedle malé vílky přiklekla, „je to jed a jednou ji to zabije.“
Smutně pozorovala, jak se ve víliných očích protáčí panenky. Otřela jí cípem košile pěnu ze rtů. Nelíbilo se jí to, stejně jako se jí nelíbilo nic, od chvíle, kdy vkročila do Chodby, aby přivedla Andreje. Měl zůstat ve svém světě. Certhynie už mnohokrát musela odolávat Freklanu a vždycky odolala. I bez chlapců z Druhého světa.
Viviana chápala, že je důležité zabránit, aby Tevolanans zničil Hranici, nebo samotný Lönir, ale snad by se to obešlo bez Andreje. Sanvis by to dokázala. A ona, Viviana, by místo tohohle zbytečného a nebezpečného putování mohla hlídat Sturnuse, možná se i pokusit vrátit. Když se teď Sturnus řídí podle návrhů, za které ji vyhnal, nebylo by těžké přesvědčit Radu, že je to podvodník a lhář. A kdyby byla zpět na trůně, mohla by začít plánovat obranu, nebo válku s Freklanem.
Takhle měla pocit, že není tam, kde by být měla, že jí věci unikají pod prsty, že ztrácí čas.
Rina se uklidňovala, modrobýl se vstřebal a přestal účinkovat. Brzy se s Vivianinou pomocí posadila. Rozhlédla se kolem.
„Kde jsou?“ zeptala se.
Viviana se nadechla k odpovědi, i když sama přesně nevěděla, kde se Geodor s Andrejem tak dlouho zdrželi, ale Rina na odpověď nečekala.
„Jsou tu tygři,“ vyhrkla, „nejsou nepřátelé, ani přátelé. Obklíčili nás a brzy budou tady. Nerozumím jim. Zajali Andreje, Geodora a ještě nějaké další lidi.“
„Já nerozumím tobě,“ řekla Viviana. Rozhlédla se kolem. Doufala, že Rinina slova jsou jen alegorií.
„Není třeba,“ řekla Rina, „ale prosím, zůstaňte klidná, až se objeví.“
Lerk souhlasně zavyl. Obíhal v rozmáchlých kruzích kolem Viviany a Riny. Rina zvedla ruku a tiše hvízdla. Přiběhl k ní, položila mu ruku na hřbet a postavila se.
„Už jsou tady,“ řekla.
Viviana zdusila vyjeknutí. Zvedali se z trávy, vynořovali se zpoza křovisek, vyskakovali z dolíků a náhle jich byl plný les.
„Tygři,“ zašeptala Rina.
Postavy podobné lidským, vzpřímené a elegantní, ale současně plíživé a houpavé jako šelmy. Porostlé tygří kožešinou, s obličejem pololidským, polozvířecím. Jeden z nich se postavil před Vivianu. Nepromluvil, ale začal přešlapovat na místě, jako by potřeboval močit. Byl to jakýsi primitivní tanec, opakovaly se v něm podobné kroky.
„Co dělá?“ šeptla Viviana k Rině.
„Hovoří,“ zněla odpověď, „ale nedokážu mu rozumět.“
Tak to jsme na tom stejně, pomyslela si Viviana s pocitem marnosti a rezignace.
Viděla, že několik z těch pololidí polotygrů odvázalo Říčku a Sílu a vedou je kamsi do hlubin suchého lesa. Neměla však odvahu proti tomu protestovat. Hleděla na ostré drápy na rukou těch bytostí a na tesáky v jejich tlamoústech.
Tygrčlověk, který předváděl zvláštní tanec, najednou přestal, jako by si uvědomil, že mu pozorovatelky nerozumí. Mávl tlapou, zadupal a poskočil. Přiskočili další dva tygrolidé. Viviana cítila, jak ji jeden z nich jemně, ale pevně chytil za paži. Přes strach, který z nich měla, ji napadlo, že by nejspíš dokázali vzít do té své tlapy motýla a neublížit mu.
Vedli je lesem, Lerk klusal po Rinině boku a na tygrolidi, kteří se přiblížili příliš, vrčel. Oni se však chovali důstojně, byli tiší a přesto se zdálo, že si do kroku zpívají, že je vede nějaká taneční melodie. Vivianu strach pomalu opustil a zdálo se jí, že navštívila nějakou cizí zemi a že ji hostitelé, pozorní a zdvořilí, vedou na návštěvu krále.

Když se mu přestala motat hlava a dokázal zaostřit na větší dálku než několik centimetrů od vlastního nosu, zjistil Andrej, že se octil na vzorně zametené mýtině zbavené trávy, jen s udusanou zemí. Ležel na boku, pod hlavou měl nastrkaných několik chumáčů trávy, která ho začínala lechtat pod nosem. Pokusil se převalit a vstát, ale uvědomil si, že má ruce pevně spoutané za zády. Současně s tím zjištěním ho hrubý provaz začal dřít.
Další z řady nepříjemných objevů byl ten, že nemá Taris. Kde je meči konec, neodvažoval se dohadovat. Možná ho záhadní únosci nechali ležet tam, kde Andrejovi upadl, protože ho nemohli vzít do rukou.
Andrej se s obtížemi vyhrabal do sedu. Potřeboval se rozhlédnout, kde vlastně je. Věřil, že se brzy objeví Geodor a osvobodí ho. Po tygřích lidech nebylo v ani památky. A Geodor se skutečně objevil, jenže jinak, než jak si Andrej představoval. Ležel za Andrejovými zády, svázaný ještě pevněji a pečlivěji, než Andrej sám. Na tváři mu zaschla krev a oči měl zavřené.
„Do prdele,“ ulevil si Andrej polohlasem.
Pak zvedl oči a oněměl, protože jinak by se musel uprdelovat. Několik desítek metrů za Geodorem leželi naskládáni vedle sebe jako žoky další čtyři lidé a jeden gaverla. Zdálo se, že jsou také v bezvědomí, a Andrej se tomu nedivil. Jestli ti tygři lovili výhradně úderem do hlavy, pak byl spíš div, že on sám zůstal skoro vzhůru. Hodné podivu bylo spíš to, že mu ti lidé připadali povědomí. Jako by je už někde viděl!
Pokusil se vstát. Napřed si musel kleknout a pak se teprve houpavým pohybem zvednout, přičemž ho lehké ťuknutí na hrudi ujistilo, že Lönir má stále u sebe. Když konečně stál na nohou, vykročil k těm neznámým spoluúlovkům. Doufal, že se tygří lidé neobjeví dřív, než k nim stačí dojít a zjistit, co jsou zač.
Stačil však udělat sotva pět kroků a něco ho strhlo zpátky. Svalil se na zem. Ohlédl se. Jak mohl být tak hloupý a nevšimnout si toho? Od jeho svázaných rukou vedl provaz až ke kmeni jednoho ze stromů. Měl tedy určitou volnost pohybu, ale jen takovou, jak si to přáli jeho únosci.
„Jděte do hajzlu,“ vykřikl, ačkoli v okolí nebyl nikdo, kdo by ho mohl slyšet, „s takovejma srandama jděte opravdu někam! Vy čuráci! Slyšíte?“
Jedinou odezvou bylo Geodorovo zachroptění. Začínal se nejspíš probouzet. Andrej opatrně zkusil, jestli by k němu dosáhl a když zjistil, že ne, bezradně se opřel o kmen stromu a jen se díval. Myslel přitom na Rinu a jestli je alespoň ona v bezpečí a v pořádku.
Geodor nejspíš prošel podobným postupným poznáváním jako Andrej. Nejprve zvedl hlavu a zaregistroval, že je svázaný. Pak uviděl Andreje a zamračil se. Opatrně se zvedl.
„Kde máš svůj meč?“ zeptal se.
Andrej se musel zasmát. „Vážně dobrá otázka,“ vykřikl, „jak to mám vědět? A kde máte vy svoje zbraně?“
Geodor sklonil hlavu. „Jsme tu sami?“
Andrej zavrtěl hlavou. „Stačí se ohlédnout.“
Geodor poslechl a na tváři se mu objevil nevěřícný úžas.
„Co tu dělají oni?“ zavrčel spíš pro sebe.
Místo odpovědi se za Andrejovými zády ozvaly lehké kroky a na palouk vtančil jeden z tygrolidí.A za ním další a další, Andrej jich napočítal dobrých třicet. Musel se na to posadit. A dobře, že to udělal, neboť vzápětí se na scéně objevila Rina s Vivianou, doprovázené tygrolidmi, jako by to byli jejich přátelé.
Vivianě padl první do očí Geodor, zaschlá krev na jeho levé tváři. Zapomněla na Rininu radu, aby se chovala klidně, vytrhla se svému průvodci a přiskočila ke Geodorovi. Mezitím stačila zahlédnout i Andreje a další zajatce v povzdálí, ale těm nevěnovala pozornost.
„Viviano,“ vyhrkl Geodor, „co tu děláte?“
„A co tu děláte vy? Tihle tvorové jsou… nevím, co chtějí, snad ale nejsou nepřátelští, Rina to povídala. Co se ti stalo, máš na tváři krev!“
„Prostě mě omráčili, to nic není… Poslyš, asi bys neměla dělat scény. Nevypadá to, že by se jim to zamlouvalo. Jdi, já se pokusím něco udělat.“
Tygrolidé opravdu začali s tak trochu výhružnými tanci, jak kolem Viviany, tak před svým vůdcem. Ten jediný se dal od ostatních dobře rozlišit podle skoro bílé srsti na obličeji. Uklidňoval své lidi klouzavými, lehkými kroky. Viviana vstala a postavila se vedle Riny. Vůdce se obrátil k ní a začal jí složitými krokovými kombinacemi něco vysvětlovat.
„Rozumíš mu?“ zeptala se Riny.
Vílka zavrtěla hlavou a ukázala hrst plnou modrobýlu.
„Tohle by mi mělo pomoci,“ řekla. Už se chystala nasypat si bylinu do pusy, ale zarazil ji Geodorův hlas: „Nedělej to. Počkejte chvíli, už tam skoro jsem. Budou mluvit mými ústy.“
Vůdce opravdu přestal tančit a postavil se vedle Geodora. Zelené oči mu plály. Kolem se seskupila většina ostatních tygrolidí a Viviana s Rinou. Andrej musel zůstat vzadu, ale byl přesvědčen, že Geodorův hlas uslyší. To, co se však vydralo z Geodorových úst, ho pořádně překvapilo. Nebyl to lidský hlas, znělo to vrčivě a zároveň hladce, jako šustící listí a tekoucí řeka. Byla v tom slova, kterým se dalo rozumět, a všichni chápali, že kdyby měl tygrolidský vůdce schopnost mluvit, znělo by to právě tak. Pro potřebu tygrolidí doprovázel slova z Geodorových úst tancem a Viviana se pokoušela najít kód, který by jí umožnil taneční řeči rozumět.
„Přišli jste do našeho lesa,“ říkal tygrolidský vůdce Geodorovými ústy, „a my zabíjíme ty, kdo vejdou do našeho lesa. Zabíjíme a jíme. Jenže vy máte sebou něco velikého. Když nám to odevzdáte, propustíme vás. I tamhle ty, kteří jsou stejného druhu, jako vy.“
„Nevím, co máte na mysli,“ řekla Viviana a zatímco Geodor to překládal do vůdcova mozku, Andrej se pokoušel nezalknout tísní. Věděl, co má tygročlověk na mysli. Byl to…
„Je to Kámen Světla a vy to dobře víte,“ vyštěkl vůdce Geodorovými ústy, „má ho jeden z vás. Nevíme kdo, ale chceme ten kámen. Musíme se vykoupat v jeho světle, musíme osvobodit jeho světlo a pak budeme osvobozeni i my.“
„Nemůžete ho dostat,“ vykřikl Andrej.
Vzpomněl si na jednu větu: vyhýbej se tygrům, ať vypadají sebepřívětivěji. Nemohl si vzpomenout, kde ji slyšel, ale kdyby se mohl těmhle tygrům vyhnout, udělal by to. Problém byl, že nedostal žádné varování. Jak se člověk může vyhnout blesku z čistého nebe?
„Pak vás zabijeme a vezmeme si jej sami,“ zněla tygrova odpověď.
Vůdce si teď přestal všímat Viviany a obrátil se k Andrejovi. Jeho zelené oči byly zlobně přimhouřené, vypadal jako šelma, která se chystá skočit a trhat. Andrejovi připadalo, že se co nejdřív utopí ve vlastním potu. Když jim kámen dá, bude se vším konec.
Ale… nechtěl to vlastně? Pak se bude moci vydat hledat Chodbu, která ho zavede zpět do vlastního světa. Když nebude Lönir, nebude ani povinnost někam ho nosit.
Přejel si rukou čelo a pohlédl do hladově vyčkávajících očí tygrolidského vůdce.
„Když nás zabijete,“ řekl, „nic nezískáte. Můžete pak Lönir hledat jak chcete dlouho, protože ho nemůžete uvidět, ani nahmatat. To můžu jen já.“
„Ty jsi Deslönyl? Jsi nositel Löniru?“
„Jo. Taky z toho nejsem dvakrát nadšenej, ale je to tak.“
„Co chceš za Kámen? Co ti za něj máme dát. Řekni si a dostaneš to!“
„Nemůžu prodávat něco, co není moje,“ řekl Andrej.
V duchu se fackoval. Proč si hraje na zásadovýho, čestnýho hrdinu? Proč jim prostě neřekne, co chce, nedá jim ten kámen a nezachrání tak sebe i ostatní?
„ Můžeme se přesvědčit, jestli mluvíš pravdu,“ řekl vůdce, „můžeme tě zabít a pak poznat, jestli Lönir opravdu nenajdeme!“
„To můžete,“ souhlasil Andrej. „Ale mám lepší návrh.“
Zavřel oči a několik vteřin se soustředil na to, co musí říct. Viviana s Rinou na něj hleděli v největším napětí, Rinina ruka plná modrobýlu strnula na půl cesty k ústům.
„Osvobodíte svoje zajatce,“ řekl, „vrátíte jim zbraně a koně. Necháte je odjet. Pak vám ukážu Lönir.“
„Musíme ho rozbít,“ trval na svém vůdce.
Andrej zavrtěl hlavou: „Ne, to nemůžete. Můžete se na něj podívat, ale nic víc. Vyberte si. Buď nás zabijete a Lönir bude ztracenej, nebo zkusíte to, co vám navrhuju.“
„Dobře. Uděláme, cos nám řekl.“ Vůdce se otočil ke svým tygrolidem a začal jim tanečními kroky rozkazovat, co mají dělat.
Ze všeho nejdřív rozvázali Andreje a Geodora, pak přešli k druhé skupině.
„Andreji,“ začal Geodor, jakmile se odpojil od mysli tygra vůdce, „poslechni, nedělej to. On… on mě nepustil všude, ale něco jsem viděl! Je to zrada!“
„Co mám teda udělat?“
„Někdo tu musí zůstat s tebou,“ řekl Geodor.
Jeden z tygrolidí mu v tu chvíli vrazil do rukou jeho zbraně, takže Geodor se na chvíli zabavil jejich pečlivou kontrolou. Další dva zase přivedli koně a k těm se hned vrhla Rina a jala se je uklidňovat. Andrej zůstal sám s Vivianou.
„Co si myslíš ty?“ zeptal se jí, zatímco sledoval jednoho z tygrolidí, který z lesa vlekl meč Taris a přehazoval si ho z ruky do ruky jako horkou bramboru.
„Udělal jsi to jediné, co jsi udělat mohl,“ řekla Viviana zamyšleně. „Ale někdo z nás by tu měl zůstat a pohlídat to, kdyby se ti to vymklo z rukou.“
„Myslíš, že mě podrazí?“
„Geodor to viděl a já tomu věřím,“ řekla. „Ale jestlipak víš, kdo je to támhle?“
Byl to jeden z druhé skupiny zajatců. Tvářil se ještě omámeně a třel si zápěstí, ale kráčel přímo k Vivianě a vypadal, že neexistuje nic, co by ho mohlo od cesty odradit. Andrej se mu pozorně zadíval do obličeje. Byly to známé rysy a třebaže uplynuly tři roky od chvíle, kdy je Andrej viděl naposled, rozpoznal je. Velké hnědé oči, tvář hezká, ale zdrsnělá prožitými nebezpečími, husté vlasy a zamračené obočí.
„Co tady dělá Daner,“ zeptal se Andrej.
Odpověď ale nebyla důležitá a nezajímala ho. Daner tu prostě byl a spolu s ním ještě několik známých tváří, Andrej si upamatoval gaverlu Gelta, Farina s Darésem… jen toho muže, který se podobal medvědu, nikdy dřív neviděl.
Začíná se to nějak scházet, napadlo ho. Takhle divnou náhodu jsem ještě nezažil.
Daner odstrčil pár tygrolidí, kteří se mu motali v cestě a nevšímaje si jejich zlobných posunků a tanečků, předstoupil před Vivianu a lehce se uklonil. V tu chvíli také zahlédl a poznal Andreje, ale jestli ho přítomnost dávného přítele překvapila, nedal to na sobě znát.
„Královno,“ řekl, „jsem rád, že se nám podařilo vás najít. I když je to v takovéhle situaci.“
„Nejsem královna,“ řekla Viviana a trochu pobledla v obličeji. Jak dlouho mi všichni budou připomínat, že jsem selhala?
„Víte co,“ vložil se do toho Andrej, „tohle si vyřikáme pak. Teď sem rychle pojďte, všichni. Musíme se dohodnout, než vám přivedou koně a budete muset odjet.“
„Nezměnil ses,“ řekl Daner, „pořád musíš mít hlavní slovo. Ale nejspíš na rozdíl ode mne víš, co se tu děje, takže tě poslechnu.“
Otočil se, aby přivedl své přátele, ale zahlédl vílu, jak připravuje klisny k odjezdu a zarazil se. Svraštil obočí a zdálo se, že se chystá na něco zeptat, ale pak se jen otočil a pokračoval v chůzi. Jeho krok, předtím stejně pružný jako pohyby tygrolidí, trochu znejistěl. Andrejovi to připadalo, jako by Danerovi někdo přivázal na záda tyčku od plotu a nutil ho, aby šel vzpřímený podle ní.
Tygrům se nejspíš nezamlouvalo, že se všichni ti lidé, kteří ještě nedávno byli zajatci a potenciální potravou, tak klidně shromáždili, aby se domluvili. Nemohli však proti tomu nic udělat, nerozuměli, o čem lidé mluví a tak jim nezbylo než předpokládat, že nechystají nějakou léčku jako oplátku za tu, kterou jim snad přichystali sami.
Chodili okolo jako psi hlídající stádo ovcí, oči jim zlobně blýskaly. Ježili vousy a otevírali pololidské, polozvířecí tlamy, a ukazovali ostré zuby. Na víc si netroufli. Tygří vůdce se opíral zády o jeden ze stromů kolem paseky, sledoval přimhouřenýma očima celé dění a v jeho klidu bylo něco majestátného a strašidelného. Geodor, poté co vyrazil Rině z ruky modrobýl, který už nesla k ústům, se usilovně snažil proniknout do té tygří mysli, ale nedokázal to, viděl jen neurčité náznaky. Nestála mu v cestě zeď, jako tomu bylo u víl, ale tygrovy myšlenky byly tak rozptýlené, že se nedaly prohlédnout.
Geodor to brzy vzdal a otočil se zpátky k ostatním. V hloučku začínalo být rušno, všichni se snažili vysvětlovat všechno všem. Geodor se chystal to splašené šveholení zarazit, všiml si, že i Daner se připravuje zvednout ruku a požádat o klid, ale oba je předehnal Andrej.
„Buďte zticha,“ vykřikl, „teď není čas! Všechno si povíme, až budem mít tenhle blbej les za zádama!“
Hovor utichl.
„Jo, dobře,“ řekl Farin, „je to všechno zatraceně divné, ale zůstávat se mi tu taky nechce. Takže, jaktože nám najednou přivedli koně a tak, když nás ještě před chvílí chtěli sežrat? Je v tom něco, co bych mohl vědět?“
„Chtějí něco, co jim můžu dát jen já,“ řekl Andrej. „Budu tu muset ještě chvíli zůstat, ale potřebuju, abyste mi tu nechali koně. Hele, co kdyby Daner vzal Rinu k sobě a já si vzal Sílu?“
„Mě to vadit nebude,“ řekl Daner. Oči kdoví proč upřel na zem pod svýma nohama. Rina cukla rameny, což zřejmě mělo znamenat souhlas. Andrej se psychologickým rozborem chování těch dvou nezdržoval. „Takže dál. Kdyby něco, tak bych tu asi neměl bejt sám. Jenže pokud budu vytahovat ten kámen, tak byste mohli skončit vo slepecký holi. Bude to asi pořádný světlo.“
„Mohlo by to oslepit i je,“ řekla Viviana, „myslím ty tygry.“
„O tom pochybuju,“ povzdechl si Andrej, „i když by to nebylo nejhorší řešení. Jenže kdyby jim to světlo mělo ublížit, proč by o něj prosili? Myslím, že tím sledují něco jinýho.“
„Chtějí se uzdravit,“ řekl gaverla Gelt a záhadně se pousmál. „Chtějí uzdravit svá těla, aby zase mohli být tím, čím byli před první válkou.“
„Myslíš kouzelné války?“ začal Geodor, ale Viviana ho zarazila: „Na tom teď nesejde. Musíme to nějak vyřešit, protože Andrej tu opravdu nemůže zůstat sám.“
„Můžu mu tady nechat Lerka,“ navrhla Rina. „On neoslepne.“
„Jak to?“ zeptal se Andrej, ale než Rina stačila odpovědět, pokračoval sám: „No, na tom nezáleží. Takže… co kdybyste se někdo schovali támhle za ty keře. Tím bysme proti nim použili jejich vlastní zbraň. Nemyslím, že to tu budou hlídat, chtějí se přece uzdravit všichni, takže se všichni musej vystavit světlu.“
„Dobře,“ řekl Geodor, „budu tam a můj meč taky, u Hertona. Jestli si ty zrůdy něco začnou, budou s námi mít co dělat.“
„Budeš potřebovat Říčku,“ řekla Viviana, „takže se budu muset svézt s někým z vás.“
Obrátila se na Danerovy Vlky. Bylo vidět, že sám Daner má sto chutí jí nabídnout místo, ale už vezl Rinu. Přihlásil se tedy medvěd Taran, až dosud trochu nechápavě přešlapující za Darésovými zády.
„Já bych… totiž já můžu… Kdybyste měla jako zájem… Prostě jestli chcete, paní, pak mi bude potěšením vás… vás svézt.“
„Děkuji,“ řekla Viviana a Taranovi zahořely pod hustým vousiskem tváře rozčilením. „Tím by to bylo vyřešené.“
„Ještě ne,“ ozval se Farin, „jestli tu zůstane raleten, zůstávám taky. Protože on a ten kluk, promiň Andreji, oni dva přece nemohou sami zvládnout takovou přesilu.“
„S mou pomocí také počítejte,“ prohlásil Darés.
Gelt se jen potichu přesunul vedle Andreje.
„No tak dobře,“ řekl Andrej.
Náhle nevěděl, co si o tom všem má myslet. Jestli tygrolidé opravdu zaútočí, pak bude jedno, zda tu Andrej bude sám, nebo s pár lidmi. Tak jako tak to bude boj proti obrovské přesile, které navíc nahrává okolní terén, znalost prostředí a tygří hbitost. Pravda, tygrolidé neměli žádné zbraně, ale Andrej si pomyslel, že s takovými drápy a tesáky je ani nepotřebují. Na druhou stranu pokud jednají narovinu, pokud nechystají žádný podraz, pak bude zbytečné, aby se poblíž vůbec někdo ukrýval.
„Ale víme opravdu jistě, že mě chtěj podrazit?“ dodal.
„Jestli se to nestane,“ řekl Geodor, „už nikdy se nebudu pokoušet číst myšlenky.“
„Já bych raletenovi věřila,“ řekla Rina trochu jedovatě, „tohle by neříkal, kdyby si nebyl jist, že má pravdu.“
„No tak, raletene,“ zasmál se Farina a plácl Geodora po zádech, „nemračte se tolik. Jdeme do toho!“
Tygrolidé vycítili, že porada skončila a přestali s nervózními tanečky. Místo toho se jich zmocnilo jakési horečné nadšení, přímo vytržení.
„Tak takhle se chovají lidé, když čekají, že přijde spása,“ pomyslel si Andrej, „jak dlouho už tu asi čekali? Musely to být věky, jedna generace za druhou umírala a přitom každá doufala, že ona je tou vyvolenou, která se dočká příchodu Deslönyla. No, smůla, že Deslönyl jsem já. Ale třeba jim pomůže jen to světlo. A když ne, pak se hlavně nesmějí dostat ke kameni. Jestli stačí, aby upadl a rozbije se, pak teda pámbů pomoz. I když mě už to může bejt jedno, protože jestli to světlo selže, tak jsem mrtvej Deslönyl.“
Stál uprostřed prostranství a sledoval, jak tygrolidé předávají jeho přátelům koně. Rina si nasedla za Danera a chytila se ho kolem pasu. Daner hleděl zachmuřeně a vypadalo to, že co nejdřív pobídne svého hnědáka do trysku a pokusí se malé víle ujet. Andrej si nemyslel, že se jí Daner bojí. Třeba ho jen, stejně jako Andreje, dohonila minulost a když si sundala roušku, zjistil, že to není tatáž postava, jako vzpomínka.
Viviana se na sedle před Taranem úplně ztrácela. Nikdy si nepřipadala malá, nebo příliš drobná, ale proti tomu obrovskému chlapovi, který ji pevně držel hrubou prackou a přitom se od ní odtahoval v téměř posvátné úctě, byla ve stejném poměru jako fenka palácového psíka proti obrovskému vlkovi. I ji Andrej pozoroval, jak odjíždí, a začínal pociťovat paniku. Za chvíli zmizí mezi stromy a křovisky i Geodor, Farin a Darés, Daner s Rinou a gaverla Gelt. Zůstane jen Lerk, protože mu to Rina poručila, zůstane a bude vrčet na každého, kdo se k Andrejovi přiblíží.
Velký vlk po boku sice dodával pocit jistoty, ale v porovnání s dobrou padesátkou tygrů kolem to byl pocit klamný a Andrejovi dlouho nevydržel.
Olízl si suché rty a děkoval osudu, náhodě nebo Boží prozřetelnosti, že se tygrolidé nerozhodli odcházející doprovázet. Pokoušel se uklidnit pomyšlením, že za blízkými křovinami ho teď už možná hlídají oči čtyř spolubojovníků. Neviděl je. Začínalo v něm růst iracionální přesvědčení, že ho tu nechali jako obět, kořist na usmířenou pro tygrolidi. Že je sám, ztracený.
Zjistil, že se mu třesou ruce. Tygrolidé kolem něj udělali kruh, jejich tančící nohy vířily prach a zahalovaly celou mýtinu do přízračného oblaku. Andrej zakašlal. Slabost a třas se rozšířily po celém těle, i do nohou.
Musím zůstat stát, umiňoval si, musím to vydržet.
Chtělo se mu padnou a nebýt. Zvedl oči. Stál před ním prošedivělý vůdce a netrpělivě vydupával rytmus, který musel pochopit i Andrej: „Dělej, rychle, honem, pospěš si.“
„Je to všechno v hajzlu,“ chtěl říct, z vyschlého hrdla se mu vydralo zachraptění.
Odkašlal si. Sledován množstvím zářivých očí sáhl za košili. Nahmátl sáček s Lönirem a vytáhl ho ven. Zaváhal. Pohlédl na vůdce. Ten už poznal, že Andrej něco drží v ruce, přestože to neviděl. Očividně se připravil ke skoku. Skočí a urve ruku, která drží jeho neviditelný poklad…
Andrej zamrkal, polkl a opatrně roztáhl šněrování.
Stačí malý náraz a kámen se rozbije, táhlo mu hlavou, pokud Lönir upustíš, rozbiješ jej, je konec. Z jeho váčku jej vyjmi, až bude Tevolanans nablízko, dřív ne. Lönir má sílu, ale je křehký…
Kašlu na to!!! Civící oči kolem, lačné pohledy, tlamoústa plná slin. Když jim nedám Lönir, sežerou mě!
Odklopil pečlivě nařasené chlopně uvnitř váčku a ocitl se v proudu světla Löniru. Tryskalo z černého sáčku vzhůru, Andrej stál v jeho středu a všechno kolem viděl černé a bílé, temné postavy tygrolidí, poznamenané dávným neštěstím, pokroucené stromy, nemocnou půdu, jed, který pronikl až do jejího srdce…
Viděl Lerka, který stál před ním, a vrčel na vůdce tygrolidí, který vztahoval ruku po váčku s Lönirem. Andrej nastavil druhou dlaň a opatrně do ní kamen vysypal. Bál se, že se popálí, ale Lönir nehřál, ani nestudil, spíš jako by se vznášel několik milimetrů nad povrchem kůže a prosvěcoval ji. Na okamžik Andrej zahlédl vlastní žilky, vlastní kosti, proudící krev.
Světlo Löniru polilo všechno kolem, tygrolidi, nemocné stromy, potrhané keře. Andrej doufal, že ti, kdo se za keři skrývají, jsou otočení zády, mají pevně zavřené oči a ještě si je stíní dlaněmi. Nebyl si jist, jestli tahle opatření budou stačit, ale jestli to neudělali, pak oslepli. Andrejovi samotnému se začínala lehce točit hlava, jak do něj síla světla proudila, jak ho oblévala, jak ho prozařovala a čistila. Pálily ho tváře. Brzy celý vzplane, splyne s Lönirem a jeho světlem…