Bylo nebylo...

V libovolném království, v nějaké zapadlé vesničce vysoko v horách…

Dveře do hospody se otevřely a dovnitř vešli dva muži v dlouhých zaprášených pláštích.
V té chvíli všechen zvuk a pohyb ve výčepu ustal. Všichni místní si podezřívavě prohlíželi cizince.
Muži zamířili k jedinému volnému stolu poblíž ohniště. Jakmile si sedli, sundali kápě a jejich rysy osvítilo světlo ohně. Odkudsi z temnoty za pultem se přišoural hostinský v zakecané zástěře.
„Co si dáte?“
„Pivo. Dvakrát. A taky nějaké jídlo.“
Hospodský podezřívavě přivřel oči.
„A máte čím zaplatit?“
Když ruka jednoho z mužů zmizela pod pláštěm, ticho ve výčepu se ještě prohloubilo a ztěžklo výhružkou. Muž vytáhl zlaťák a položil jej na stůl. Jednou se zablesklo a mince už byla bezpečně schovaná v zástěře hostinského. Hovor se znovu rozproudil.
Do vesnice málokdy přicházeli cizinci a když už, tak s sebou přinášeli jen problémy, jak už ostatně místní použila dlouholetá zkušenost. Ale dokud platili, bylo to v pořádku.
Hostinský s prásknutím položil před muže dva ne moc čisté korbely.
„Jídlo vám za chvíli přinese Kayl.“
Muži kývnutím hlavy poděkovali a sklonili se nad své pivo. Vypadalo to, že mezi nimi probíhá nějaký rozhovor, ale mluvili příliš tiše a tak nikdo nic nezaslechl.
Po chvíli se objevil sedmnáctiletý mladík. Na ruce mu balancoval podnos s pečenou kýtou a v druhé roce nesl pecen chleba a kus sýra. Lehce se propletl mezi stoly a pak to všechno složil před dva cizince. Když se nad nimi naklonil, zpoza ušmudlané haleny mu vyklouzl mužský prsten zavěšený na úzkém proužku kůže.
Jeden z cizinců s sebou náhle trhnul a chytil hocha za ruku.
„Odkud máš ten prsten?“
Hoch se zarazil.
„Vy ho znáte, pane?“
Muž zaváhal a pak hocha pustil.
„Ne, jen by mě zajímalo, odkud ho máš. Posaď se a vyprávěj.“
Hoch nad nimi chvíli nerozhodně přešlapoval, ale nakonec se posadil.
„Víte, moje matka pocházela odtud z vesnice. Vyrůstala tu a pak odešla do služby do města. No, a pak se prostě ztratila. Nikdo o ní celé roky neslyšel, všichni si mysleli, že je mrtvá. Ale ona se jednoho dne vrátila. Prý na sobě měla krásné šaty z drahé látky, síťku z perel ve vlasech a na ruce tenhle prsten. Rodiče se jí pak mnohokrát ptali kde byla a co dělal, ale ona jim nikdy nic neřekla.
Byla už těhotná, když sem přišla. Porodila mě a přiměla rodiče, aby se o mě postarali a dala jim svůj prsten, že mi ho mají dát, až budu plnoletý. Několik dní po porodu zemřela.
Babička a dědeček se o mě starali, jak mohli, ale byli staří a před několika lety zemřeli.“
„A co děláš v téhle hospodě, hochu?“
„Neměl jsem kam jít a tak jsem požádal o práci. Hostinský znal moje prarodiče a tak mě zaměstnal.“
„Takže ty už nikoho nemáš?“
Kluk sklopil hlavu a pevně sevřel prsten, se kterým si celou dobu hrál.
„Ne, pane, jsem úplný sirotek.“
Muži na sebe významně pohlédli.
„Víš, hochu, možná ti můžeme pomoct.“
Kluk se dychtivě naklonil přes stůl.
„Cože, pane, vy víte komu ten prsten patří?“
„Ano, vlastně ano. Ten kámen, který je v něm zasazený se nalézá jenom na jednom místě v celém království. A protože je tak vzácný, může si ho dovolit jen nejužší královská rodina.“
„Cože?!?…Tím chcete říct, že já…Že já…“
Muž, který na něj prvně promluvil, se napřímil a vrhl po něm vznešený pohled. Pak rozvázal tkanice svého obnošeného pláště a světlo plamenů se odrazilo na zlatých výšivkách kabátce pod ním.
„Ano, jsi můj syn. Kdysi dávno jsem byl na návštěvě v těchto končinách. Bydlel jsem u jednoho z měšťanů. Sloužila u něj dívka tak krásná, že když jsem ji poprvé uviděl, srdce mi v hrudi přestalo bít. Pak jsem ji s sebou vzal do hlavního města a abych ji ukryl zaměstnal ji jako jednu ze služek.Prožili jsme spolu mnoho krásných let, jenže jednoho dne zmizela. Hledám ji celé roky, ale nikdy by mne nenapadlo, že místo ní najdu svého syna.“
Hoch seděl omráčeně na židli a oči mu zeskelnatěly. Po chvíli se obrátil na krále.
„Takže to znamená, že mě s sebou vezmete do hlavního města?…Že budu bydlet na zámku? Že už nebudu muset mýt nádobí ani nosit talíře?“
Král se na hocha podíval.
„Cožpak to je práce pro králova syna? Prince? Ne, ty mi budeš stát po boku a spolu budeme moudře panovat.“
Naklonil se a vzal hocha kolem ramen.
„Synu, doba je zlá. Z východu se blíží stín a já nevím, jestli mu dokáže naše království vzdorovat. Jestli zklameme, nic už nezabrání temnotě, aby zpustošila naši zemi.“
Kluk se vykulenýma očima zavrtal do krále.
„A to není nějaký způsob, jak tomu zabránit?“
Král si povzdechl.
„Existuje, ale je příliš nebezpečný. Musí se najít mladík vznešené krve, který vezme drahokam Temnému vládci, najde na Střeše světa posledního žijícího draka a v jeho ohni tento drahokam zničí. Tím Temný vládce ztratí sílu a hrdina ho snáz zabije. Jinak nás všechny pohltí temnota.“
„A k-kdo má být ten mladík vznešené krve?“
Král se hrdým a přesto smutným pohledem zadíval na mladíka.
„Ty, můj synu. Ničí krev není tak vznešená jako královská. Dám ti silného koně a odvážné společníky. Nechci tě ztratit, ale osud království leží ve tvých rukou. Běž si sbalit věci, ihned odjedeme.“
Mladík se nejistě zvedl ze židle.
„Hmm ano. Já – já si teď půjdu sbalit věci. Ano.“
Odpotácel se do tmy za výčepem a zmizel. Muži rozlámali chléb a začali jíst.
Během slabé půlhodinky se najednou před hospodou strhl nějaký povyk. Ozvalo se zařičení a pak rychlý klapot kopyt, který během pár chvil zmizel v dálce.
Král vztekle praštil rukou do stolu.
„Sakra. To už je pátý, co zmizel.“
Muž vedle něj si odkašlal.
„Možná, kdybyste jim to všechno neříkal hned, Vaše veličenstvo, vydrželi by někteří alespoň do paláce a tam bychom si je už pohlídali.“
Král je rezignovaně mávl rukou.
„Tak jo, koho tam máme dál?“
„No,“ muž vytáhl z pláště pergamen a rozložil ho na stole, „ještě tu máme tu nejmenší rybářskou vesničku na břehu moře, zavátou vylidněnou vesnici uprostřed Velké pouště, jeden je v kočovném táboře a pak tu máme ještě pár sirotků z ulice v hlavním městě.“
Král se zamračil.
„Počkej, počkej, jaká vesnička na břehu moře?“
„Mám u toho poznámku „Marion“.“
Král se usmál a oči se mu zamlžily krásnou vzpomínkou.
„Hmm…Marion…“
Králův tajemník se zamyšleně poškrábal na bradě.
„Kdyby opravdu nic nevyšlo, vždycky se můžete obrátit na syna vás a královny.“
„Neblázni, přece nepošlu korunního prince, aby někde něco kradl, šplhal po horách a nechal se při tom nedejbože zabít.“
Král si povzdechl a dopil pivo.
„Tak pojď. Zkusíme tu vesničku v poušti. Máš ještě tu sadu na falešné mateřské znaménka?“
Tajemník se zvedl a poplácal sedlovou brašnu. Král se na něj unaveně usmál a oba zamířili ke dveřím.
Venku nasedli na koně a vydali se na jih.
Jen klidně spi, pouštní hochu. Tvůj osud se blíží…