Světlo Löniru - kapitola 19
Síla vzpomínek
Ze zvědů, které Sturnus vyslal pro garvotské náramky, v té době zbývali jen tři. Ne ti nejodolnější, jen ti, kteří měli největší štěstí. Plahočili se zpět přes západní Ernak, hladoví, nevyspalí a unavení. Jeden z nich měl hlubokou ránu v boku a vypadalo to, že se návratu nedožije. Ale nesli jeden z náramků, tak draze vykoupený, že jim připadalo nespravedlivé, aby ho dostal do ruky někdo, kdo se o něj vůbec nezasloužil.
„Já končím,“ řekl zraněný, když se slunce klonilo k západu nad širou Ernackou stepí. Posadil se na zem, odepjal si opasek, položil ho do trávy a vedle něj čutoru s vodou a poslední plátek sušeného masa. „Vezměte si to, a jděte. Jsou nám v patách. Jen vás zdržuju.“
„Vstaň,“ řekl jeden z jeho druhů. Snažil se, aby mu hlas zněl pevně a drsně, ale moc se mu to nepodařilo. „Vrátíš se s námi. Dokud jsi naživu, musíš lézt, u Hertona!“
„Kašlu ti na tvoje kecy, Salko. Já chcípám, chápeš to? Už nemám naději! Takže se seberte a koukejte mazat.“
Salko, muž, který byl možná mladší, než vypadal, pokýval hlavou. Krátce se podíval na druhého, který stál mlčky a sklesle.
„Nesnáším tuhle hnusnou zemi!“ vykřikl náhle.
Sehnul se, posbíral věci zraněného a upřel pohled na východní obzor. Zdálo se, že se na čistém nebi objevil záblesk, jasný a bílý. Poryv větru sem zanesl ozvěnu křiku, troubení a ržání koní.
„Nejsou daleko,“ řekl muž, který až doposavad mlčel.
Salko přikývl. Zraněný na zemi se bolestně usmál.
„Když tě dostanou živého, budou-„ začal Salko.
Zraněnému zaplály oči a přerušil ho: „Já vím, co je nutný! Tak to udělej, u Mawira! Rychle! Cítím, jak se chvěje země!“
Salko tasil meč a jediným rychlým švihem raněného sťal. Druhý muž se odvrátil. Salko chvíli zůstal stát, černé oči upíral na mrtvého. Byl to pohled, v němž bolest hraničila s šílenstvím. Těžce dýchal. Pomalu otřel meč a zasunul jej zpět do pochvy.
„Jdeme,“ obrátil se k druhému a vydali se dál, směrem k Certhynijské hranici. Ani jeden z nich se neohlédl, věděli, co by spatřili. Drobounké černé postavičky na koních, které se objevily na východním obzoru, možná i blesky roztínající jasné letní nebe.
Na Ernackých pláních se nedalo ukrýt. Keře tu rostly zřídkakdy a když už, daly se jejich osamělé trsy zkontrolovat velmi rychle. Salko, který se k téhle práci dal, když jeho otec zmizel neznámo kam, snad poprvé pocítil beznaděj a zoufalství. Pokud se freklanské houfy budou držet jejich směrem, brzy je doženou. A na holé pláni to bude jejich konec. Úkol, za kterým přišli, zůstane nesplněn, všechny oběti přijdou vniveč.
Náramek, který se mu houpal na pravém zápěstí, Salka zastudil. Kdyby s ním alespoň dovedl zacházet…
Pokusil se přidat do kroku, ale unavené nohy zaprotestovaly. Před dvěma dny přišli o koně, když je garvoti překvapili v jednom z mála Ernackých údolí. Tehdy byli rádi, že se jim podařilo utéci, jen jim třem.
A teď jsou dva. Brzy možná nezbude žádný. Freklanští to nejspíš věděli už v tom údolí. Nechali je proklouznout až příliš snadno, museli mít spočítané, že na holých pláních jim pěší Certhyniané neutečou.
Salkův druh do sebe při pochodu házel kusy masa. Jeho hlad už dosáhl bodu, kdy člověk přestane myslet na budoucnost a klidně spořádá své měsíční zásoby, aby pak všechno vyzvracel. Protože žaludek sice není zvyklý, žaludek se bouří, ale současně chce hltat a stále jíst, jíst, dokud je co.
„Nech toho Lenku,“ strčil do něj Salko. „Bude ti zle!“
Muž zdráhavě poslechl, jako by se probral z omámení.
„Já nevím, co dělám, Salko,“ řekl, „horší mizérii jsem nezažil. A to jsem byl na všech výpravách. Od začátku…“
Zmlkl, jako by ho mluvení stálo příliš mnoho sil.
I on je odsouzený, pomyslel si Salko s nevolí, i on už je mrtvý. Nejspíš ho budu muset zabít já, až nebude moci dál. A můžu počítat hodiny, protože dny už nám nebudou přány.
Vzpomněl si, jak kdysi počítal schody, když chodil na návštěvu k sousedovi kováři. Bylo to tak dávno a přesto jako by se ten polodětský hlas vrátil a udýchaně volal jeden, dva, tři, čtyři…
Salko si uvědomil, že počítá nahlas a zarazil se. Lenk si toho nevšiml, byl příliš zabraný do svého vlastního boje s hladem a vyčerpáním.
Kdo z nás padne dřív, napadlo Salka, a komu připadne povinnost to s tím druhým ukončit?
Věděli oba, že jiná možnost není. Musela by je zachránit náhoda, ale to se rovnou mohla snést z nebes Orlice Ial. Věděli, že nestačí dorazit k hranicím, aniž by je dopadli bojovníci se znakem tygra, nebo přímo freklanští. Ale šli dál, protože v jejich povaze nebylo věci vzdávat, dokud to není nevyhnutelně nutné. Šli dál a za nimi to hřmělo a jak se stmívalo, blesky nad obzorem byly čím dál tím jasnější.
K večeru našli pozůstatky gaverlského cestovního vozu. Kolem leželo patnáct vlčích mršin, vyschlých a napůl sežraných červy a drobnými šelmami Ernackých stepí. Muselo to být dávno, kdy tohoto gaverlu přepadli a zabili tygří bandy. A přitom vlastně uběhla jen chvilka od chvíle, kdy tohle všechno začalo, tam na severní freklansko-ernacké hranici.
Zdálo se, že se oddíly z východu už nepřibližují. Mohlo to být jen mámení, tma zakryla krajinu a znemožnila přesný odhad, ale Salko neslyšel dunění kopyt a blesky také byly vzdálenější, takže to nejspíš byla pravda. Posadil se s Lenkem k převrácenému vozu. Oheň nerozdělávali. Mohl by je prozradit. Seděli a snažili se krýt před větrem, který byl i v létě studený a šepotal v trávě jako had.
Po chvíli Lenk usnul. Salko seděl vedle něj, poslouchal tiché šramocení v Lenkově dechu a přemýšlel, proč se vlastně na tuhle prokletou cestu vydávali. Když vyjížděli, věřil, že tak pomohou Certhynii. Ale když viděl opravdovou sílu Freklanu, když zaslechl, o čem si garvotové i lidé povídají, víra se ztratila.
Freklan Certhynii dobude, ať už se lardenovi Sturnusovi náramků dostane, nebo ne. Salko slyšel, že se Tevolanans chystá překročit hranice a uskutečnit velkou dobyvačnou jízdu. Pak neodolá nic. Salko věděl, že tlupy pod tygřím praporem už jsou dávno v Certhynii, zatím skrytě. Něco hledají, a až to najdou, bude konec.
Možná přežiju a budu moci Sturnusovi tohle všechno vyprávět, pomyslel si, uvidíme, co s tím ten larden udělá, když je tak strašně chytrej.
Zastesklo se mu po otci. Kdysi dávno, ještě předtím, než se Alun z Beluy zbláznil a zmizel, byl Salko na svého otce pyšný. Ano, někdy míval divné chvilky, kdy Salka bezdůvodně zmlátil, nebo na něj vrčel a řval, ale jindy byl skvělý. On Salkovi rozuměl. Nevysmál se mu, když mu Salko vyprávěl, jaké má trápení se svou dívkou, a většinou mu poradil. Kdyby tu teď byl, určitě by měl radu, nebo alespoň útěchu…
Hloupost, odsekl si Salko nevrle, neviděl jsem ho tak dlouho, že jsem zapomněl, jakej byl doopravdy. To je všechno. Ale stejně bych ho tu chtěl mít. Byl to, když nic jinýho, alespoň chlap. Dokud mu neruplo v kouli.
Probudilo ho světlo, děsivý křik a dupot mnoha nohou. Salko vyskočil, sáhl po meči, ale nenahmátl jej. Do očí se mu opřelo nazelenalé, oslepivé světlo. Zatápal před sebe. Silná ruka ho popadla za rameno, otočil se, rána pěstí ho srazila na zem. V ústech krev, cítil, že má vyražený nejméně jeden zub. Světlo se odklonilo a Salko se ocitl ve tmě promihotávané občasnými záblesky loučí. Kolem se pohybovaly stíny, postavy. Zvedl se na kolena, někdo ho však kopl do břicha a Salko se zkroutil v trávě, lapal po dechu a zalykal se krví z rozbitých úst.
A je to tu, pomyslel si, myšlenky pluly malátně jako pololeklé ryby teplou vodou, dostali mě živýho, dostali mě, dostali-
Vysoký, hubený stín se k němu přiblížil, sehnul se. Salko se pokusil uhodit ho. Další mu však zezadu zkroutil ruce a svázal je hrubým provazem. Vysoký člověk Salka popadl za vlasy a zvrátil mu hlavu.
„Světlo,“ zavolal. Ten hlas, blesklo Salkovi hlavou, já ho znám, ten hlas…
U tváře se mu objevila louč, žhnula a pálila, ale Salko ji nevnímal. Ohnivé světlo odhalilo tvář, již nechtěl vidět.
„Tati,“ zachraptěl, rty ho pálily, ale to nebylo nejhorší. Proč není slepý, proč není hluchý?! Nevěděl by o něm, nevěděl by, kdo před ním stojí a na prsou má erb s tygrem ve skoku. Nevěděl by, že jeho otec vede Tygry z Freklanu.
„Ty…“ řekl Alun, otráveně, ale bez většího údivu. „Mohl jsem to čekat. Kdo jiný než můj debilní syn by byl tak hloupý a nechal se nachytat ve spaní?“
Salko se dusil slovy, která z něho chtěla vyhrknout, bylo jich tolik a byla tak různá, že utvořila nasládlý chumel v hrdle a nemohla se prodrat ven. Nakonec z něj vlétlo jen jedno slovo, spolu se změtí neuspořádaných hlásek.
„Neee.. ehhh… nenávidím!“
„To je pěkné,“ zasmál se Alun a odhalil drobné lasiččí zoubky. Ve světle loučí to vypadalo, že je má také krvavé, stejně jako Salko, „ale já ti rozumím.“
Obrátil se k dalším nezřetelným postavám, které stály ve tmě za jeho zády a ukázal na svého syna.
„Karge ir chisser,“ řekl, „dejte to pryč. A pozor, ať mu neublížíte… no tak, recha, recha, opatrně! Ať se mu zejtra dobře mluví, synáčkovi.“
Do své řeči vplétal slova freklanisku, slova tvrdá a rachotivá. Ti dva, kteří Salka vedli, garvot a přihrblý člověk, nejspíš jinak nerozuměli.
Bratříčkuje se s Freklanskými, táhlo Salkovi hlavou, zatímco ho ti dva vlekli kamsi nalevo od vozu. Můj vlastní otec!
Cestou zahlédl nehybné tělo, natažené na zemi. Herton, který na okamžik vystoupil zpoza mraků, na něj bleskl načervenalou září a Salko pohlédl do tváře, zkřivené posledním výkřikem, strnulé. Byl to Lenk a Salko byl v tu chvíli vděčný svým dvěma strážcům, že s ním smýkli napravo a Lenk mu zmizel z očí.
Pohlédl na nebe, krátce, než ho vtáhli do nízkého stanu z hrubé plachty. Bledě mlhavé, naoranžovělé. V mracích zela rozšklebená díra, rána, krvácející rudým světlem. Zmenšovala se a než Salkovi zmizela z očí, stáhla se docela a nebe potemnělo.
***
V jeho pracovně nebylo nikdy dost světla, na to si Sturnus mohl stěžovat věčně a nikdy se na tom nic nezměnilo. Přestěhoval si stůl blíž k oknu a nechal pokácet mohutný dub, který mu stínil. Přesto mu připadalo, že má na stole věčné šero.
Zkoušel se uklidnit psaním básní, ale vycházely mu samé trapné nesmysly. Včera se měli vrátit zvědi, které poslal pro náramky. Nepřišli. Nepřišel ani jeden.
Než je vyslal, svěřil velení nad výpravou mladému chlapci, nějakému Salkovi z Beluy. Připadal mu důvěryhodný. Při vzpomínce na rozhovor, který s ním vedl, Sturnus zaskřípal zuby. Ten chlap doslovně řekl: „Jdeme tam s tím, že většina z nás zemře. Ale slibuji, že jeden z nás se vrátí a ty dostaneš, o co jsi žádal!“
Lajdáci, lháři a vejtahové, pomyslel si larden a chmurně pohlédl z okna na šedavou oblohu. Papír, ležící před ním, byl čistý, nepopsaný, ale vedle stolu ležela haldy zmačkaných koulí, potřísněných inkoustem, škrtanci a popsaných zuřivým, rozmáchlým Sturnusovým písmem. Jindy by ho to uklidnilo a nakonec by nejspíš napsal něco opravdu dobrého. Dnes ne. Musel myslet na toho Salka. Možná neměl svěřovat vedení někomu tak mladému… Jestli ty náramky nedostane, budou mu všichni ti kouzelníci na nic, věděl Sturnus. Alespoň prozatím. Pokud začne válka, samozřejmě je využije, ať už bude protivník používat kouzla, nebo ne. Tohle bylo něco jiného. Potřeboval se připravit předem, poznat protivníkovy zbraně. A ti neschopní zvědové mu to neumožnili, přestože to slibovali a chlubili se, jak jsou dobří. Kdyby se o tom Sturnus zmínil jinému lardenovi z Rady, nejspíš by ho dotyčný chlácholil, že se zvědové ještě můžou objevit, třeba se jen opozdili, den nic neznamená… ale Sturnus cítil, že nepřijdou. Nepřijde ani ten mladý Salko odkudsi, nepřijde žádný z těch silných, zdravých a odvážných mužů. Ať je schramstne Předělová Tma, ať je Mawir potrestá! Nemají právo zklamat!
Zklamání. Slovo, které Sturnus nenáviděl. Kdyby mu řekli rovnou, že mají malé šance vrátit se… Zklamali ho! Sturnus zaťal prsty a pero, jímž psal, se zlomilo. Pustil obě poloviny na stůl a chvíli se na ně díval. Pak se zvedl z křesla, otočil se a rychlými kroky opustil svou pracovnu. Práskl za sebou dveřmi.
***
Ráno Salko otevřel oči. Nešlo to snadno, jedno měl nateklé a skoro na něj neviděl a když si chtěl otřít ospalky, připomněl si, že má svázané ruce. Zasténal. Lepší by bylo vůbec se neprobudit. Vzpomněl si, jak si tisíckrát sliboval, že freklanským nepadne do rukou živý, jak to říkal ostatním… a nakonec on jediný vlastní přísahu porušil.
Rozhlédl se kolem sebe. U nohou mu seděl garvot, pískal si mezi zuby ráznou melodii a pečlivě čistil malý samostříl, dirder. Salko si všiml, že garvot má na pažích ty podivné náramky, stříbrně lesklé, pokryté složitými ornamenty. On sám už je na rukou neměl, nepamatoval si, jestli mu jeho kořist vzali, už když ho zajali, nebo až teď, ve spánku. A vlastně na tom ani nezáleželo, on je přece už mrtvý…
Dýchá, dívá se, cítí podivnou vůni země, vůni Ernacké trávy a slabý zápach spáleniny, jeho ruce vnímají bolest, jak si na nich ležel, rozbitý ret mu napuchá a pálí. Srdce mu tluče jako jindy, plíce pracují a tak dál, a přece už je mrtvý, přece už se nemůže počítat mezi živé.
Opatrně se převalil. Plánoval, co řekne otci, až se před ním objeví. Vlastně by si mohl zachránit život, utéci té jistotě, která na něj ledově dýchá z vlastního nitra, tomu svíravému strachu, že pomíjivost je opravdová a je blízko. Vlastně by stačilo říct otci, co po něm bude chtít a pak se k němu přidat.
Znovu se převalil. Garvot, věnující se až dosud se zaujetím svému dirderu, se na něj podíval. Bodavé oči. Žádné slitování.
„Slessa fary, rewrag!“ zasyčel na Salka, „lež klidně, pse!“
Mohl by se vůbec přidat k tomuhle? K lidem a garvotům, kteří vyhladili celý Severní a Západní Ernak? Jaký by byl asi život mezi nimi, jaké by bylo stát se jedním z nich?
Na druhou stranu, co ho váže k Certhynii… ne, to je špatná otázka, co ho váže k lardenu Sturnusovi? Tomu člověku, který se prohlásil za jeho velitele a poslal ho sem, zatímco si sedí v Nomiturském pohodlí a pije a jí. Ten teď představuje Certhynii. Lhostejný, chladný a slabošský. Proč pro něj umírat?
Salko znejistěl. Otevíraly se před ním dvě cesty, staré jako lidstvo samo. Jedna schůdná, povrchní, jednoduchá. Rozhodnout se pro ni bylo těžké, to ano, ale dál vypadala snadno. Vedla do budoucnosti. Lhostejno do jaké, ale do budoucnosti. Ať už je život jakkoli ubohý, vždycky je v něm možnost drobných radostí. Z čistého vzduchu v plicích. Z dobrého jídla.
Druhá cesta měla cíl jasný. Ostrý a konečný. Na poutníka, který se jí dá, čekaly dravé šelmy, připravené drásat a rvát. Avšak byla čistá. Kdo se jí dal, poznal svou sílu, svou cenu.
Na jedné z nich mohl všechno získat, na druhé vše ztratit. Zbývalo rozeznat, která je která.
Je lehké říci: nikdy nezradím! Je však nesmírně těžké nikdy nezradit. Jak často člověk zrazuje sliby, které dal jen sám sobě, jak často přísahy, které dal potají svému bohu. Je to maličkost, nicotnůstka… nikdy nebudu lhát, nebudu bít své děti, budu věrný svému partnerovi... Ale to jen pro začátek. Stačí puklina a hráz se provalí. Každodenní malinká špinavosti se změní ve velkou a jedinou.
„Ne,“ zašeptal Salko, „neudělám to! Jestli vydržím… Dokud vydržím…“
„Zayger, rewrag!“ vyštěkl garvot, „mlč, pse!“
Do stanu vešel Alun, hluboce se shýbaje, aby prošel nízkým vchodem, takže Salkovi to zprvu připadalo jako nějaké mámení, otec se uklání… V rukou nesl láhev z černého skla. Postavil láhev na zem, přidřepl k Salkově hlavě a podíval se synovi z výšky do očí. Salko si všiml, jak otci z nosních dírek vyráží nazrzavělé chlupy, z hlubokého podhledu viděl hluboko dovnitř Alunových nozder. Nebylo to nic, co by chtěl vidět… ale bylo to lepší, než otcovy oči. Posměšné. V Alunově obličeji nebyla ani stopy po nějakém soucitu, jediná vráska nedávala najevo, že je schopen slitování.
„Jak ses vyspal, Salko, synáčku můj,“ zeptal se. Pravou rukou si pohrával s černou lahví, točil jí v trávě a nakláněl ji ze strany na stranu.
„Ať po mě chceš cokoli, nedostaneš to,“ řekl Salko. Alunovy oči ztvrdly, zdálo se, že vrásky kolem nich se prohloubily. Jeho prsty sevřely hrdlo lahve tak pevně, že být ze skla jen trochu slabšího, rozbilo by se.
„Neříkám, že tě mám rád,“ řekl, „a rád bych si představoval, že tohle je tvůj krk.“ Ukázal na hrdlo lahve. „Nepomůže ti, že jsi můj syn. To si zapamatuj. Vlastně ti to spíš přitíží. Ale jedno si zapamatuj. Já vždycky dostanu to, co chci.“
„A to?“
„Nemyslím, že to budu já, kdo se bude svěřovat. Ale než ti budu muset domluvit přísněji, nemyslíš, že bys mohl projevit trochu vstřícnosti?“
Salko mlčel. Vzpomněl si na chvíli, kdy ho ten samý člověk, který tu teď před ním seděl, houpal na koleni a ukazoval mu, jak jezdí páni a jak dámy… Ale také na chvíli, kdy ho tentýž člověk jen tak pro nic za nic strčil ze schodů, a málem ho zabil. Vlastně se Alun moc nezměnil. Pouze v něm vykrystalizovalo to, co kdysi se střídavým úspěchem krotil.
„Dobře, takže ne,“ řekl teď a usmál se, jako by se právě chystal políbit milovanou dívku. Salko se na něj zmateně zadíval… a v tentýž okamžik mu stále se usmívající Alun vrazil takovou facku, až mu málem zlomil vaz. Salko cítil, jak mu hlava nadskočila a zase dopadla na zem, jako by to byla věc oddělená od těla, možná se klimbající na tenkém provázku. Něco teplého mu začalo téct z pravého ucha, v hlavě mu hučelo a zvonilo.
Možná umřu, pomyslel si a ta myšlenka ho naplnila klidem.
„U Mawira, promiň,“ vykřikl Alun náhle a přikryl si rukou ústa, „já jsem ti vlastně neřekl, co po tobě chci!“
Naklonil se nad Salkův obličej a začal mluvit. Salko ho sotva vnímal. Kdyby mohl vypnout úplně, bylo by to krásné, ale takhle mu smysl Alunových slov nějak proplouval do houpajícího se vědomí.
„To, že Certhynii teď vládne nějaký larden, vím,“ říkal Alun a přemýšlivě kýval hlavou, „ale potřebuju vědět, proč vás posílal pro gawfy. To jsou ty náramky… Nebyly by mu k ničemu, kdyby nebyl kouzelník.“
„Já nevím, co s nimi bude dělat,“ zašeptal Salko.
Ve skutečnosti si vzpomínal, že Sturnus říkal něco o Anfu, něco jako: nemusíš se bát chlapče, pomohou nám Anfští. Vzpomínal si na to, ale současně tu větu ztrácel v mlze, byla nepodstatná, nedůležitá… Salko se snažil zapomenout ji docela. Když nebude nic vědět, nebude nic moci prozradit.
Svět se pomalu zaostřil, hučení v hlavě se tišilo. Salko by byl skoro rád, kdyby tomu tak nebylo. Na tváři otce, která se k němu přiblížila tak, že viděl zřetelně každý ucpaný pór jeho pleti, každou pihu, každou vrásku, nebylo přitažlivého. Alun syna pořádně prozkoumal zblízka, jako by se jen chtěl ujistit, jak moc vyrostl a změnil se za tu dobu, co se neviděli.
„Víš,“ povzdechl si a na krátký okamžik se od Salka odvrátil, „možná by bylo lepší, kdybys věděl. Je mi líto, ale jak mám poznat, jestli říkáš pravdu. Myslíš, že se můžu nějak přesvědčit?“
Salko se pokusil pokrčit rameny, ale vleže to nejde zrovna nejlíp a navíc ho příšerně zabolela hlava. Rozhodl se, že se bude hýbat co nejméně. Neplýtvat silami na zbytečnosti.
„Ale můžu se přesvědčit,“ Alun se zasmál a zakýval ve dvou prstech černou lahví. „Takže otázky: co chce ten larden dělat s gawfy? Kolik toho ví o tom, co se děje v Ernaku a kolik toho ví o tom, co se už začíná dít v Certhynii? Dále: nevšiml sis, že by se v blízkosti paláce pohybovalo víc víl než obvykle? Co se stalo s Vivianou? Je živá? Pokud ano, co o ní víš? A poslední: Byla ta tvoje jedinou skupinou, která byla vyslána do Ernaku?“
„Nemůžu ti na nic z toho odpovědět,“ řekl Salko.
Hleděl raději do stropu stanu, na zažloutlé plátno, místy zamazané dočerna, jen aby se nemusel dívat na otce. Tak by si možná mohl vytvořit představu, že ten, kdo ho vyslýchá, je někdo jiný, někdo cizí… Mohl by se lépe zatvrdit, mohl by se od toho úplně odpoutat – Alun ho náhle udeřil hřbetem ruky do tváře. Nebyla to tvrdá rána, ale stačila, aby se Salko lekl.
„Dívej se na mě, když s tebou mluvím,“ Alun se usmíval. Byl to ale úsměv sochy, kterou tesal špatný sochař – neupřímný, falešný. „Milý synu, někdo by tě měl naučit způsobům, i když na to už je vlastně pozdě.“
„Nic ti neřeknu,“ vyhrkl Salko. Dostal vztek. „Nic ti neřeknu a klidně mě zabij! Vlastního syna! Dělej!“
„Nikdo neříkal nic o zabíjení. Nedělej ze mě hlupáka. Když budeš mrtvý, nic mi nepovíš.“
„To neudělám ani jako živý…“ Salko se podíval na garvota. Ten odložil svůj samostříl a pozoroval, jak se debata vyvíjí. Nejspíš nerozuměl ani slovu, Salko pochyboval, že by garvot uměl Certhynijsky, ale sledoval tón, náladu. Teď se začal šklebit, objal si kolena rukama a kolébal se dopředu a dozadu…
Něco v tom monotónním pohybu Salka děsilo. Odvrátil se a pohlédl přímo do otcovy tváře.
„Ale uděláš,“ řekl Alun a zakýval Salkovi před očima lahví. „Víš, jako tvůj otec znám pár věcí, které by na tebe měly platit. Myslím, že je to moje povinnost. Byla to moje povinnost. Každopádně se to hodí.“
„A co uděláš?“ Salko se snažil, aby jeho hlas zněl výsměšně, ale moc se mu to nevedlo. „Nasekáš mi na holou? Vezmeš na mě řemen? Tati… Alune, nebuď-„
„Pamatuješ,“ začal Alun a zasněně pohlédl kamsi za Salkova záda., „pamatuješ, čeho ses bál? Čeho se ještě teď štítíš, co tě dohání k šílenství?“
„Kromě tebe mě nic nenapadá,“ povzdechl si Salko.
V paměti mu však vytanul obraz, vzpomínka. Jako dítě se bál klíšťat. Běhal často venku v trávě, pomáhal se senem, sháněl krávy z pastvy, obyčejný vesnický kluk. Před kamarády by však nepřiznal, jaký odpor v něm vzbuzují ti malí krvelační neřádi. Musela mu je vykrucovat máma a Salko se vždycky usilovně snažil nezvracet, když uslyšel – ucítil – to drobounké škubnutí, které oznamovalo, že se klíště pustilo. Vždycky se mu to nepodařilo. Pamatoval si i na tátu… Tenkrát ho nesledoval, ale teď si jasně vzpomněl, že Alun byl vždy podobné odklíšťovací operaci přítomen, seděl na svém křesle u krbu, hlavu skloněnou skoro až na prsa, oči přimhouřené, vypadalo to, že spí…
„Ale pamatuješ,“ zasmál se Alun nyní. „Myslím, že si moc dobře vzpomínáš. Byly to klíšťata, co? Ty malý červený mrchy, nebo ty vodnatý nažloutlý…“ Jak vzpomínal, přecházel Alun do vesnického nářečí, ta kamenná strohost, chlad, ustupoval. Salko měl na okamžik pocit, že vidí otce takového, jaký byl, než zešílel. Ale ten okamžik byl hned pryč a nejspíš to byl jen klam.
„No, tak do toho,“ řekl Salko, „vytáhni na mě pár klíšťat, třeba se leknu!“
Náhle mu bylo skoro do smíchu. Klíšťata byla odporná, to ano, ještě teď se mu z pomyšlení na ně zvedl žaludek, ale dala se přežít. Alun musel být ještě šílenější, než vypadal, když si myslel, že-
„To si piš, synáčku, nasereš si do kalhot!“ Alun zatřepal lahví. Uvnitř něco suše zachrastilo. Určitě to neznělo jako klíště, spíš jako nějaký hodně velký brouk. „Tohle totiž nejsou obyčejný klíšťata, tyhle pocházej z Freklanu. A tam se jim říká wertelg. Žrouti. No, myslím, že bude lepší, když ti jedno předvedu.“
Opatrně otevřel láhev; jeho tvář přitom zvážněla, vypadal jako badatel, který se pokouší odvážit co nejpřesnější množství určité matérie a nechce ani špetku vysypat vedle. Na okamžik zaváhal, pak láhev naklonil a přitiskl si ji na předloktí levačky. Vzápětí ji odtrhl a Salko ho slyšel, jak syká bolestí. Chvějícíma se rukama láhev zašpuntoval a pak nastrčil Salkovi před oči místo, k němuž hrdlo přiložil. Byla tam drobná dírka v kůži, jako by se píchl o trn, ale pod ní se cosi namodrale boulilo, mlelo.
Salko viděl, jak to bobtná, nabývá, hluboko pod kůží. Pak Alun ruku odtáhl, hmátl do ohniště uprostřed stanu, kde řežavěly zpola ohořelé klacky. Vytáhl menší větvičku a bez okolků ji přitlačil žhavým koncem na ranku. Ozvalo se puknutí a Alunovi po předloktí stekl čůrek krve. Vyplavil i jakýsi svrasklý obal, zbytek Freklanského klíštěte.
„No, co tomu říkáš?“ usmál se Alun na Salka, vůbec nevnímaje ránu na své ruce. „Pošušňáníčko, co? Kdybych ho nechal, nafouklo by se, až by bylo velký jako pěst. Není to příjemnej pocit, to mi věř. A když jich máš na sobě víc, dovedou tě pěkně pomaloučku vysát, stačí takovejch deset, patnáct kousků. Tuhle v tý lahvi jich je dvacet. Teď už vlastně devatenáct. Bylo by zajímavý vyzkoušet, kde všude by se dovedly přisát…“
Díval se na syna očima, které byly temné a prázdné. Okna domu, ve kterém nikdo nebydlí a bydlet nebude.
„Znovu a naposled,“ řekl, „co chce larden dělat s gawfy?“
„Já ne-ne-nevím.“ Salko s úděsem zjistil, že koktá, potí se a začíná ho roztřásat zimnice.
„Tak dobře,“ řekl Alun. Vzal láhev, otevřel ji a přitiskl její hrdlo na Salkovo rameno. Salko vykřikl, nemohl se udržet, cítil, jak se mu ten hladový, hbitý tvoreček prokousává kůží, jak saje a hltá jeho krev…
„Dej to pryyyč,“ zaúpěl a byl to hlas dítěte, malého Salka. Alun pokýval hlavou.
„To je jen jedno,“ řekl. „Přijdou další, jestli trochu nezmoudříš. Otázku znáš. Jaká je odpověď?“
„Chcípni, ty hnusnej verfulčí ksichte,“ řekl Salko. Doufal, že se mu podaří to přečkat. Málem šílel z jediného Freklanského klíštěte a nic neprozradil, tak proč by měl…
Během chvíle jich měl na těle pět. Sála, nadouvala se krví, přizpůsobovala se Salkově tělesné teplotě a jako škaredé nádory vydouvala kůži nad sebou. Alun měl pravdu, rychle nabývala velikosti zaťaté pěsti.
Salka spolu s krví opouštěl i rozum. Věděl, že co nejdřív zešílí, a co bylo horší, věděl, že zůstane při vědomí, že se mu nepodaří omdlít. Řval na otce z plných plic nadávky, zpočátku to trochu pomáhalo. Kolem se nahromadil dav lidí a barvit. Blízko své hlavy Salko dokonce zahlédl nějakého glikona… totiž zahlédl by, kdyby neměl starost o jiné věci. S každým dalším klíštětem, s freklanským Žroutem, přicházela neměnná otázka.
Osmé freklanské klíště zasadil Alun nepříjemně blízko Salkova hrdla. A to bylo příliš. Na krk si Salko nikdy nenechal sáhnout, bylo to druhé nejchoulostivější místo na jeho těle a…
„Říkal něco o Anfu, u Mawira,“ vykřikl.
Alun ho poplácal po tváři, bylo to téměř nepříjemnější než sání klíšťat.
„Hodnej chlapeček,“ řekl. „A co dál?“
Když už jsem začal, pomyslel si Salko, unaveně, tak to můžu dokončit.
„Ví se, že vaším cílem je Certhynie. Ale ne proč. O Vivianě nikdo neslyšel, jen, že odešla, když ji Rada zbavila trůnu. Víl jsem si nevšiml. A, ano, naše skupina byla jediná.“
Příliš pozdě ho napadlo, že měl lhát, měl si vymýšlet. Když už se nechal donutit, aby mluvil, mohl pravdu překroutit. Ale byl příliš vyčerpaný, než aby si dokázal vymyslet cokoli smysluplného. Díval se na Aluna, který se vítězně usmíval a něco vysvětloval freklaniskem, nejspíš překládal Salkova slova ostatním. Chtělo se mu plakat. V jeho těle se nadouvalo osm krvelačných bestií, ale největší z nich stála před ním.
„Otče,“ řekl, hlas měl slabý. Doufal, že ho Alun zaslechne. Zaslechl a otočil se k němu. „Jsi ten nejprašivější pes, kterého Ora nosí na svém povrchu a doufám, že až chcípneš, tak tvojí hnusnou duši sežere Předělová Tma. Lituju, že jsem tvůj syn. Raději bych měl za otce santargejce, než takovou zrůdu.“
Řekl toho moc a vyčerpalo ho to. Freklanská klíšťata vysála příliš mnoho jeho krve, byl slabý…
Alun ho poslouchal s neměnným úsměvem. Až k poslední větě. Ta na jeho rtech rozehrála úšklebek, lasiččí vycenění zubů.
„Třeba to tak je,“ řekl. „Kdo ví, s kým se ta děvka, tvoje matka, kurvila.“
Salko nereagoval. Alun se otočil a vytáhl nejbližšímu garvotovi z pouzdra na opasku malou, kalenou dýku. Naklonil se k Salkovi.
„Měl bych tě nechat, aby si tě sežraly ty freklanský potvory,“ zašeptal, „ale nenechám si od nich ukrást tohle malý potěšení.“
Přiložil špičku čepele k Salkovu hrdlu a pomalu, zvolna na ni tlačil. A když jeho syn třeštil oči a pokoušel se vykřiknout s ústy plnými krve, Alun z Beluy se nepřítomně usmíval.
|