Světlo Löniru - kapitola 20

Chvíle odpočinku

Konečně se dostali na místo, kde se dalo bezpečně zastavit. Síla zvolnila do klusu, pak do kroku a nakonec zůstala stát ve strmé stráni. Andrej jí sklouzl ze hřbetu. Ležel v hrubé, zcuchané trávě, mezi kameny a suchými větvemi. Díval se do nebe.
Trochu ho znepokojovalo, že se neobjevuje Geodor, který přece jel hned za ním. Byl ale tak vyčerpaný, že se ani nepokoušel vstát, aby zjistil, kam se dostal a kdo z jeho přátel je nablízku. Když pohlédl za sebe, směrem, kterým se Sílou přijeli, viděl zalesněný svah. Odhadoval, že se dostali přes hřeben Krahujčích hor na jejich druhou stranu. Tím líp. Ta tygří strašidla snad už byla v bezpečné vzdálenosti.
Z povzdálí zaslechl lidské hlasy. Nezvedl se, jen pro jistotu položil ruku na jílec meče. Téměř jistě poznával Rinu s Vivianou, ale co kdyby…
Napadlo ho, že dřív tak nedůvěřivý nebýval. Ušklíbl se.
„Andreji,“ ozvala se Rina znovu, tentokrát docela zřetelně. Už byla jen kousek od něj a Andrej konečně uznal za vhodné vstát a otočit se příchozím čelem. Třásly se mu nohy jako starci, musel se opřít o Sílu.
„Jsi v pořádku?“
„No, celkem to ujde,“ zasmál se.
„Nebyl jsi příliš dlouho na světle? Víš co myslím, měla bych ti připravit ten lék…“
„Jestli myslíš tu hnusnou břečku, co vypadá jako vařící se bláto, tak na to zapomeň,“ řekl Andrej.
Víla zůstala stát a vypadala tak smutně, že se neudržel a pohladil ji po vlasech. Neucukla. Strání sem přicházela Viviana, za ní Taran, ženoucí všechny koně. Daner se držel po královnině boku a něco si vyprávěli.
„Jak jste mě našli,“ zeptal se Andrej Riny, chtěl to vědět dřív, než přijdou ostatní. Jen takovou jednoduchou otázku a jednoduchou odpověď, než se pustí do vážných řečí, než zase začnou řešit zásadní otázky… Rina rozhodila ruce, a jako by si až teď uvědomila Andrejovu ruku na své šíji, ustoupila o pár kroků.
„Viděli jsme Sílu. A pak jsem zahlídla tebe, jak se válíš v trávě. Bála jsem se, že se ti něco stalo,“ řekla. Rozhlédla se kolem. „Kromě toho je tu dobré místo.“
Její oči vyhledali v porostu pár bříz. Bělostné, vysoké a štíhlé. Andrej by je nazval živoucím kýčem, ale Rině dodával pohled na ně sílu.
„Kde máš Lerka a kde jsou všichni ostatní,“ zeptala se Andreje. Zpola se od něj odvrátila, jako by ani nechtěla slyšet odpověď.
„Nevím,“ řekl Andrej.
Pokývala hlavou a bez dalšího se vydala vstříc Vivianě. Andrej se opatrně posadil. Dostal hroznou žízeň. Jistota, že má úpal, ne ze slunce, ale z Löniru, se vrátila. Položil si ruku na čelo, zdálo se mu horké. Ucítil zvláštní vůni a přiložil si hřbet ruky k nosu. Pryskyřice. Zvláštní, víc než měsíc už se toulá lesy, po cestách, v posteli spal za tu dobu snad jednou a stejně skoro zapomněl vůni pryskyřice. Na okamžik zavřel oči.
Když je zase otevřel, stáli kolem něj ti čtyři, Rina se svraštělým čelem, Viviana a její trochu blahosklonný úsměv, Taran, Daner. Zatočila se mu hlava.
„Měl by si odpočinout,“ slyšel Rinu. Zavrtěl hlavou, ale to už ho Viviana vzala za ramena a přitlačila ho k zemi. Ani se moc nebránil. Někdo mu pod záda podsunul deku a další dekou ho přikryli.
„Jdi mu namíchat ten lektvar,“ přikázala Viviana Rině a Andrej v jejím hlase poznal téměř mateřskou starostlivost. Pomalu se propadal do vatové mlhy snění.
Ještě že to přišlo až teď, napadlo ho, taky jsem sebou mohl prásknout už v tom lese.
Ještě jednou zvedl hlavu a setkal se s Danerovým pohledem. Nebyl si jistý, jestli mu jen připadá nepřátelský, nebo takový opravdu je. A s touto myšlenkou usnul.
Lék měla Rina připravený zakrátko, ale když zjistila, že Andrej spí, rozhodla se počkat, až se probudí. Viviana navrhla, že by u něj mohla polovílka zůstat, zatímco ostatní by se rozdělili a pokusili by se najít Geodora, Farina a Gelta s Darésem.
„Možná by bylo lepší rozdělat oheň,“ navrhl Daner, „myslím, že jestli jsou poblíž, tak nás podle něj najdou.“
„Já bych řek, že je to dobrej nápad, paní,“ řekl Taran.
Viviana se po nich podívala trochu zmateně. Zdálo se, že jsou jí plně oddáni, alespoň Taran se k ní choval s úctou téměř posvátnou, a stejně se nějak spojili… ne proti ní, ale také ne s ní. A ona přece nemohla říct, jaký má o Geodora strach. Nejspíš by si mysleli, že nevěří v jeho schopnosti. Ale ti tygří lidé byli tak strašidelní, jak se míhali mezi stromy jako lesní duchové, jak se prosmekávali v úzkých pruzích světla a zase mizeli ve tmě… Zatřásla hlavou, aby zahnala ten obraz.
„Tak dobře,“ řekla, „rozděláme oheň. Ale jestli se neobjeví do rána, stejně se po nich budeme muset jít podívat.“
„Jestli se neobjeví do rána, tak jim už stejně nepomůžeme,“ namítl Daner a podíval se na spícího Andreje. Byl to zase ten zvláštní pohled, z nějž běhal Rině mráz po zádech a který Vivianu mátl. Byl v něm obdiv a současně něco hodně blízkého závisti. „Ale hlavní je, že se podařilo zachránit jeho, ne?“ dodal a usmál se.
Zešeřilo se, čtveřice si sesedla kolem ohně a Andrej stále spal. Rina se ho pokusila probudit, aby do něj nalila svůj lektvar, ale nepodařilo se jí to, jen jí z polospánku nepěkně vynadal. Hovor u ohně se točil kolem nejnovějších událostí, spíš to byl takový kolotoč otázek, kladených Danerem a občas Taranem a odpovědí, přicházejících od Viviany nebo Riny. Viviana se však nedokázala plně soustředit, stále zahlížela do tmy, za ochranný kruh světla ohně. Tušila tmavé postavy klisen, přecházejících z místa na místo a hledajících v chudé trávě potravu a za nimi les ve stráni, hučící a šepotající. Tam někde, možná ještě za hřebenem hor, mohla hledat Geodora. Živého, raněného, nebo mrtvého… Přemáhala touhu vstát, zatřást Andrejem a vzbudit ho, ať už je na tom sebehůře. Jistě ví, kde byl Geodor naposled a jestli byl v pořádku. Andrej to ví a měl by jí to říci.
Pohlédla krátce k Andrejově tváři, ve spánku zvláštně soustředěné. A zdálo se jí, že je jiný, než byl, když ho sem přivedla, jiný, než byl, když ho našla tam v jeho světě.
Nejspíš za to může Lönir, pomyslela si. Ta zář prý dokáže z člověka vymazat všechno temné… a možná i víc.
Ne, Viviana si nemyslela, že vymazání všech stínů v duši je to, co lidem prospívá. Nějaká chladná zákoutí, nějaké zastrčené kouty jsou stejně potřebné, jako prosluněná prostranství. Přílišná čistota znamená přílišnou zranitelnost.
Znala kdysi chlapa z hor, dřevorubce, který se téměř nikdy nemyl, páchl na sto honů potem, lesem a koňmi. Pak ho jednou přiskřípl padající strom a ženské, které ho ošetřovaly, považovaly za nejdůležitější umýt ho. Možná se díky jejích péči jakž takž zmátožil, ale když pak vyšel ven; byla zrovna zima; tak se ho okamžitě chytlo to nejhorší nachlazení, jaké v těch krajích pamatují a do týdne bylo po něm. Na tento příběh si Viviana vzpomínala, když se dívala na spícího Andreje, na tvář zarudlou světlem plamenů a přitom bledou a strnulou. Souvislost nehledala, nepokoušela se ji vynutit, ale cítila, že tyto dva příběhy jsou si nějakým způsobem blízké.
U Andrejovy hlavy seděla Rina, na kolenou obrovský list lopuchovníku, stočený do improvizovaného poháru. Zamyšleně v něm míchala prstem nahnědlou hustou tekutinu, aby docela neztuhla. Naslouchala hovoru, občas odpovídala, ale myslela hlavně na Lerka, Geodora a ostatní. Mohla by použít modrobýl, aby se po nich mohla podívat, ale nechtěla. Jen z pomyšlení na trpkou chuť, pálení v krku a konečnou závrať, až bylina přestane účinkovat, se jí dělalo nevolno. Jindy to dovedla překonat, ale dnes už neměla sílu ani náladu. Navíc musí být připravená, až se Andrej probudí. Nalije mu lektvar do krku třeba násilím!
Viděla na něm, že ho záře Löniru málem strávila. Třebaže je proti ní do jisté míry odolný, je i pro něj nebezpečná.
Pomalu, kradmo a nenápadně, se k ohništi připlížilo ticho. Tíživé nevyslovenými obavami. Přisedlo si blíž a zaškrtilo tepnu hovoru.
Andrej se zavrtěl a probral se, jak se to někdy stává, když člověk usne v rušném prostředí a trhne sebou, když nastane klid. Zvedl hlavu a v tu chvíli měl pod krkem chladnou Rininu ruku. Opatrně, ale naléhavě ho přiměla, aby se zvedl do polosedu a než stačil promluvit, přistrčila mu k ústům bahnitou tekutinu, jejíž ostrý zápach mu od jisté chvíle v Údolí Löniru nebyl neznámý. Zaškaredil se, ale pil, rychlými plnými doušky, aby to měl rychle za sebou. Zvrátil do sebe poslední lok a rozkašlal se. Ostatní ho sledovali, tiše, jaksi zaraženě.
„Už… už se ukázal Geodor?“ zeptal se Andrej, jakmile mu to pálení v hrdle dovolilo.
Viviana zavrtěla hlavou. Daner se krátce uchechtl a prohrábl dlouhým klackem oheň. Taran si něco zabručel pod vousy, v přítmí na samé hranici tmy, kde seděl, by se opravdu dal splést s medvědem.
„Mohla bych je zkusit najít,“ řekla Rina, „pokud nejsou daleko, tak to dokážu.“
Zašátrala po modrobýlu. Vlastně ji k tomu nepřiměl smutný pohled Viviany, jak se snažila sama sobě namluvit, ale okolnost, že je Andrej vzhůru. Touha předvést mu, že není jen tak obyčejná holka.
U Mawira, přemýšlím jako nějaká vesnická nanynka, napadlo ji, opravdu chci jen udělat dojem na Andreje? Nebo mám strach o raletena, o ostatní? Kdybych tak nebyla… Kdyby se to nebylo stalo! Jsem jako slepá, od té doby, slepá, odříznutá od světa!
Rty se jí sevřely do úzké linky, náhle vypadala staře, zatrpkle. Rozdrtila modrobýl mezi prsty na jemný prášek. Andrej ji pozoroval, jak provádí přípravy ke svému výletu za hranice všedních dnů, jak tomu soukromě říkal.
Nelíbilo se mu to. Byl přesvědčen, že ta ohavná rostlina má na svědomí kruhy pod vílinýma očima, její častou únavu, kašel, který ji občas přepadá…
Měl bych to zastavit, říkal si, měl bych jí něco říct, vždyť je z ní feťačka… Jenže ono to doopravdy funguje.
Podařilo se mu odvést myšlenky na jinou kolej, vzpomněl si na událost v Darlatanské bráně… kdy se to stalo? Včera ráno? Připadalo mu, jako by od té chvíle uběhl celý rok.
Rina zvedla ruku s modrobýlem k ústům, plně soustředěná překonat odpor k strašlivé chuti byliny. Zvedla, ale nedonesla. Současně s její rukou se totiž zvedl Daner a zadržel ji. Učinil tak s lehkostí baletního tanečníka, před okamžikem byl na druhé straně ohniště a teď stál před vílkou a svíral jí zápěstí. Vzhlédla k němu, ústa pootevřená. Andrej měl právě tak čas si pomyslet, že se do toho Daner nemá plést, je to přece Rinina záležitost, když se ozvala sama Rina: „Prosím, Danere… je to jediná možnost, jak je najít.“
„Pokud to znamená, že se musíš ládovat tímhle svinstvem,“ ukázal na drť ve vílině dlani, „pak by oni sami nejspíš raději zůstali ztracení.“
„To nemůžeš-„
„Viděl jsem Geodora, jak ti zabránil, aby sis to vzala tam, u těch tygrů. A nebudeš to dělat ani teď.“
Sklonila hlavu. Daner ji pustil a vyčkával, stál nad ní jako trpělivý, ale přísný strážce. Rina si povzdechla, vzdorně našpulila ústa a pak se Danerovi podívala do očí. Chvíli se navzájem probodávali pohledem a pak Rina obrátila dlaň dolů a modrobýl vysypala na zem. Daner se usmál. Rina se zvedla a beze slova odešla od ohně.
„Neměls jí v tom bránit,“ řekl Andrej tiše. Vstal a přisedl si vedle Danera. „Já vím, že je to špatný, ale je to její věc, chápeš?“
„Nepovídej,“ ušklíbl se Daner, „odkdy jsi obhájcem svobodné vůle?“
„Jdi někam,“ řekl Andrej. Nebyla v tom ani trocha šťávy a znělo to spíš jako prosba o smíření. „Nechci se s tebou hádat. Jednou jsme se porvali, vzpomínáš? V Chladnejch lesích. Myslím, že to bylo podobný.“
„Tenkrát se Rina nezabíjela jedovatými bylinami. A ty jsi nebyl… necháme toho. Byly jsme děti.“
„Co jsem nebyl? Neměl jsem tenhle podělanej šutrák? Neměl jsem na krku něco, co nemůžu zvládnout? Neměl jsem doprdele mrtvou mámu a můj jedinej kámoš na mě neštěkal? To jsi myslel?“
„Nechte toho,“ ozval se Taran, ale neposlouchali ho.
Daner vstal.
„Já jsem se do toho vůbec nechtěl plést,“ řekl, „chtěl jsem jen najít královnu a pomoci jí dostat se zpátky na trůn. Tam, kam patří!“
„Nebuď směšný,“ zašeptala Viviana, ale i její poznámka zapadla nevyslyšena, stejně jako Taranova.
„Takže když jsi zjistil, o co jde, kam mám jít a co mám udělat, tak jsi došel k názoru, že jsem hajzl?“ zeptal se Andrej. „Myslíš si, že zase dali něco do ruky tomu nepravýmu?“
„Nic takového jsem neřekl.“
„To je mi u prdele!“
„Laskavě se mírni, Andreji, aspoň v přítomnosti královny.“
„Dobře,“ Andrej skutečně ztišil hlas, „dobře, budu hodnej. Ale jestli tě seru, tak mi to laskavě řekni rovnou, jo? Nemusíš do mě šít těma svejma pohledama. Na jednoho je to už tak moc…“
Zmlkl. Uvědomil si, že začíná planě žvanit.
Ze tmy se ozvaly lehké kroky. Do světla ohniště vletěla, jako lehký noční motýl, Rina a s ní Lerk. Vlk oddechoval s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem jako po dlouhém běhu, Rina měla zarudlé oči a na tvářích sotva znatelné stopy slz.
„Jsou tady,“ vydechla, „museli jet tak pomalu, protože…“ Nedořekla a vrhla ustaraný pohled kamsi k neviděnému lesu. To už byla Viviana na nohou. Tak vyděšené oči u ní Andrej ještě nikdy neviděl.
„Odkud jdou,“ zeptala se Riny.
Vílka mlčky ukázala směr.
Viviana se rozběhla tmou. Naštěstí nebylo na svahu příliš hrbolů ani výmolů, takže se jí dařilo nepodvrknout si nohu, ale spadané větve ji občas dost ostře škrábly.
Zaslechla hlasy, jeden neznámý, a druhý patřil Geodorovi. A uviděla, jak vyjíždějí z lesa, Geodor vede koně, na kterém sedí shrbená postava. Další dva jezdci se drželi v pozadí, Geodorův kůň klusal sám vedle nich.
„Pozor, sehni se,“ slyšela, jak Geodor říká tomu na koni, „je tu větev.“
Stála a zdálo se jí, že na ni padá obloha. Byla v tom úleva, že je Geodor živý a zdravý, ale také úzkost. Něco se muselo stát, ten na koni je nejspíš zraněný, ale kdo to je? A co se mu stalo?
Nepřítomně se sehnula, aby si podrbala škrábanec na lýtku. Nevěděla, proč jim nejde dál naproti, ale něco ji drželo na místě. Něco jí bránilo na Geodora zavolat a upozornit ho na sebe.

Díky Mawirovi, že vyšli z toho zatraceného lesa. Motali se v něm od chvíle, kdy se jim podařilo ujet tygrolidem. Jednak za to mohlo šero, které spadlo nenadále a překvapilo je, jednak je zdržoval Farin. Sám sice od začátku křičel, že ho mají nechat, že mají ujet sami, ale to Geodor nemohl připustit a Darés s Geltem teprve ne. Ti dva vzali Farina mezi sebe a vyvedli ho z tygřího území, rychle a bezpečně. Geodor se postaral o Andreje a pak se k nim připojil.
A teď uviděli oheň, Lerk se k němu rozběhl a přivedl vílku. Vypadala, jako by právě plakala, ale když jí Geodor několika slovy vysvětlil, co se stalo, rozběhla se k ohništi ohlásit to ostatním a Lerk s ní.
Pak jim vyšla naproti Viviana. Geodor ji viděl, jak v chabém světle několika mihotajících hvězd doběhla zhruba na půl cesty a pak se zastavila. Geodor na ni nechtěl volat, vůbec se mu nechtělo s někým mluvit a nejméně s ní. Šel dál, vedl Farina a říkal mu, kdy má dát pozor na větve, dokud šli lesem. Cítil stále hůř a hůř. Jako by na něj Farin přenášel své zoufalství, svou beznaděj.
„Támhle je oheň a ostatní. Opravdu nevidíš vůbec nic?“ začal, ale Farin jen obrátil tvář k nebi a pak pomalu zavrtěl hlavou. Geodor zakopl o kámen schovaný v trávě a málem upadl. Kůň, na kterém jel Farin, zafrkal a ukročil stranou. Farin vykřikl. Bylo znát, že se snažil udržet, ale je příliš vyděšený, než aby se mu to mohlo podařit.
„Nic se neděje,“ uklidňoval ho Geodor.
„Jsem vyřízenej,“ řekl Farin tiše, „měli jste mě tam nechat.“
Geodor zabručel nějakou kletbu, potichu, protože už byli skoro u Viviany. Stála tam, vlasy jí vlály ve větru, vypadala jako bájná strážkyně Ialiných ostrovů, jak ji maloval Tellvel Turylský, ten starý Nomiturský umělec.
„Geodore,“ řekla, když k ní přišel tak blízko, že by jí stačilo natáhnout ruku a dotkla by se jeho obličeje, „Geodore, co se stalo? Co se, prosím tě, stalo?“
„Nech toho,“ zavrčel. Viviana o krok ustoupila. „Promiň, omluvil se, „jsem… nemám dobrou náladu.“
„Nestalo se nic,“ ozval se Farin. „Jen takovej žertíček. Mohl by mi někdo pomoct slézt? Chci si sednout k ohni.“
Viviana uviděla, jak před sebe tápavě natahuje ruce, tvář strnulou a natočenou stále jedním směrem, přes oči jakýsi cár bílé látky…
„Ty jsi…“
„Jo, jsem slepej jako Ernackej netopejr,“ řekl Farin. Pokusil se zasmát. „Jsem slepej,“ opakoval.
Geodor mu pomohl sesednout z koně a vedl ho k ohništi. Viviana šla vedle nich, rozpačitě si kousala rty. Nevěděla, jestli nemá Farina chytnout za druhou paži.
„Jak se to stalo?“ zeptala se tiše, ještě než vkročili do světla ohně. Geodor otevřel ústa k odpovědi, ale Farin rázně zavrtěl hlavou.
„Řeknu to sám. Všem. Jo, a promiňte, že vám nepolíbím ruku, paní, jenže asi bych ji nenašel.“

Rina pomohla Geodorovi a odstrojili koně. Svázali jim přední nohy, aby se nezatoulali příliš daleko a nechali je pást se. Pak se vrátili k ohni a posadili se na svá místa v kruhu. Mohlo být kolem půlnoci, všichni vypadali nevyspale, unaveně a smutně.
„Jak se to stalo,“ zeptala se Rina. Neobracela se přímo na Farina, ptala se všech a nikoho. Ale Farin si tu otázku přivlastnil.
„Je to moje blbost,“ řekl. Vztáhl ruku k převázaným oočím, ale nechal ji zase dopadnout do klína. „Raleten mi říkal, že se do toho světla nemám dívat.“
„Nejsem raleten,“ ohradil se povědomě Geodor. Farin pokýval hlavou. „Dokud budou Vlci naživu, jste jejich raleten, raletene. A já vás měl poslechnout.“
„Nevěděl jsi, že to bude tak vážné. Neměl jsem čas to pořádně vysvětlovat.“
„To je jedno. Říkal jste, že se máme otočit a zavřít oči. Říkal jste, že nás to může oslepit. Jenže já jsem si nedoved představit světlo, který by mohlo oslepit. No, teď už to dokážu.“
Krátce se zasmál, znělo to jako štěkot psa. Andrej, sedící právě naproti Farinovi, zlomil klacík, který žmoulal mezi prsty.
Další oběť, pomyslel si, kolik jich ještě bude. Kolik ještě kvůli tomu zasranýmu kameni.
Lehce se dotkl váčku s Lönirem, lehce ležícím na jeho hrudi. Zdálo se mu, že ho začíná pálit.
„Nešlo by to… nešlo by to nějak uzdravit? Třeba je to jen přechodná slepota,“ řekla Viviana.
„To těžko,“ řekl Farin.
Poprvé se zajíkl, stáhlo se mu hrdlo. Rina sklopila oči. Znala následky, které může mít pohled do Světla. A teď už je nejspíš znal i Farin a všichni, kdo byli s ním.
„Měl jsem vás varovat,“ řekl Andrej. Jemu samotnému to znělo hluše.
„Varoval nás raleten,“ řekl Farin, „nemůžu nikomu dávat vinu. Jen sobě. A to je to nejhorší. Kdybych mohl obvinit tebe, nebo raletena, bylo by mi líp.“
„Opravdu by to nešlo vyléčit,“ začala Viviana.
Farin vstal a jediným pohybem si strhl obvaz. Viviana vyjekla, Andrejovi uklouzlo jedno z jeho zásoby sprostých slov. Daner hvízdl a Rina vzlykla. Dohromady to znělo jako dlouho nacvičovaný koncert.
„To je… hrozný,“ řekl Daner. Odtrhl pohled od Farinovy tváře. Tam, kde bývaly Farinovy oči, tmavé a veselé, zely dolíky vyplněné hladkou kůží, ani náznak, že tam kdysi bývalo něco jiného.
„Panebože,“ zašeptal Andrej. Rozbolela ho hlava a chtělo se mu zvracet. Jediný důvod, proč to nutkání přemohl byl, že by to bylo kruté vůči Farinovi. Musí být zlé oslepnout, a když se ještě lidem při pohledu na vás chce zvracet, je to zlé dvojnásob.
„Konec představení,“ prohlásil najednou Farin a znovu si nasadil obvaz. Posadil se. Jen Viviana si všimla, že se mu třesou ruce. „Mohli byste místo toho začít povídat, jestli se neurazíte, paní,“ natočil hlavu směrem, kde tušil Vivianu, „dost mě zajímá, jak to vlastně bylo s tím Sturnusem.“
Příběhu se tentokrát ujala Viviana, Geodor jej jen doplnil o svou vlastní cestu. Uprostřed povídání už Andrej s Rinou spali a Taranovi se klížily oči tak, že si musel zvedat víčka palci. A než Viviana došla ke konci, usnul i Geodor, Daner a Darés. Když se rozhlédla, pochopila, že tu byla dobrá vůle, ale ne už síla poslouchat. Pokrčila rameny a sama si ustlala, aby zalehla. Gaverla Gelt se zvedl a odešel kamsi do tmy. Farin zůstal sedět, hlavu v dlaních, ve tváři nešťastný výraz. Viviana si pomyslela, že nejspíš bude udržovat oheň celou noc, ale pak si uvědomila, že Farin nemá proč. Noc byla teplá a Farinovi mohlo být jedno, jestli má světlo, nebo tmu. Vlastně pro něj teď bude život jednou dlouhou nocí.
Zahnala tu myšlenku a lehla si. Pod hlavu si podložila snopek suché trávy. Nenadále a nečekaně si pomyslela, že v takové trávě mohou být klíšťata a udiveně si povzdechla. Za celou tu dlouhou dobu, kdy spávala v suchém listí, trávě nebo jehličí, ji nenapadlo nad něčím takovým přemýšlet. No tak, napomenula se, spíš bys měla plánovat, co bude dál. Někdo by podle všeho měl odvést Farina domů, pokud nějaký domov má. A my ostatní budeme Andreje doprovázet do Freklanu…
Usnula a bůhví proč se jí zdálo o klíšťatech.

„Alespoň do Rovaru můžeme jet všichni pohromadě,“ řekl Geodor, když se dopoledne všichni úplně vzbudili a začalo se plánovat, co bude dál. „Pak se Darés s Farinem vydají k Cukríně a my ostatní… to se uvidí.“
„Nechci jet domů,“ zamumlal Farin. Znělo to jako projev dětinského vzdoru, ale Farinovi bylo do pláče. Pomyslel na to, co bude, až se vrátí takhle… Co bude říkat táta s mámou, o to se nebál. Nějak to snesou. Ale byla tu Lanina… Lanina a její krásná tvář, kterou on už nikdy neuvidí. Lanina, která se od něj nejspíš s odporem odvrátí. „Raději bych zůstal s vámi, třeba budu moci být nějak užitečný…“
„Farine,“ začal Daner, „říkám to nerad, ale jen bys nás zdržoval. Máš se kam vrátit, tak toho využij.“
Farin sklonil hlavu a už nic neříkal. Geodor sedlal koně, Farin slyšel cinkání přezek za svými zády i frkání a raletenův hlas, jak ke koním konejšivě hovoří. Najednou se mu zdálo, že hraje nějakou dětskou hru. Uhádni, co se kolem tebe děje. Uhádni, co skrývá tma…
Pak promluvila Viviana a Farin si pomyslel, že konečně mluví někdo, kdo ví, co chce říct.
„Poslouchejte mě,“ řekla, „uděláme to takhle: já, Geodor a Andrej se potřebujeme co nejrychleji dostat do Freklanu. Ano, pokud s námi chce jít Rina, může. To je celkem jasné. Horší je, že nevíme, co se děje. Když jste byli naposled v Ernaku, postupovali ti… ti Alunovi muži k našim hranicím. Nevíme ale, co se děje teď. Mohli už hranice překročit. Možná jsme ve válce a vůbec o tom nevíme.“
„Co chcete dělat,“ zeptal se překvapivě Gelt. Od gaverly byla jen málokdy slyšet otázka.
„Ráda bych někoho z vás poslala jako zpravodaje… ne, jako zvěda do Nomituru. A budeme si muset sehnat spojky, které budou nosit zprávy.“
„Myslím, že by to šlo,“ řekl Gelt. „Mám v Nomituru hodně přátel mezi gaverly.“
„Dobře. Zůstaneš tedy v Nomituru.“
„Promiňte, paní, ale nezůstanu,“ řekl gaverla, „budu raději dělat spojku. Dostanu zprávy od svých přátel.“
„Rozumím.“
„Paní,“ ozval se Daner, „vy nebudete usilovat o potrestání Sturnuse a znovuzískání vlády?“
„Možná později,“ řekla Viviana, „ale nyní máme na práci důležitější věci. Pokud se Certhynie dostane do války s Freklanem, nemůžeme ji oslabovat vnitřními rozbroji. A navíc… teď je důležitější Andrejova cesta než tahanice o trůn.“
Andrej se začervenal. Náhle se po něm všichni ohlédli, náhle byl středem pozornosti, i když si až doposud klidně balil věci a do ničeho se nepletl. Zdálo se mu, že od něj čekají nějaké vyjádření, chtějí, aby řekl svůj názor. Daner se na něj díval vysloveně nepřátelsky. Andrej by nejraději práskl se svým batohem o zem a odešel, ale neměl k tomu žádnou zjevnou příčinu, takže by to vypadalo divně.
„Já klidně pojedu sám,“ řekl, „nikdo z vás se kvůli mně nemusí přemáhat, nebo tak něco.“
Polkl. Jako kamenná lavina se na něj valilo poznání, že vystihl podstatu věci. Můžou ho opustit. Nikdo z nich nemám povinnost se pouštět do takových šíleností, do nichž se pustil on. Všichni ostatní můžou. On musí.
„Neblbni,“ řekl Daner a usmál se, „Jdu s tebou. Jestli jde o něco, kvůli čemu i královna hodí za hlavu všechno ostatní, pak nevím, proč bych já… prostě zůstanu.“
Andrej si oddechl. Vrátil se ke svému balení a jen na půl ucha poslouchal, jak Viviana vysvětluje podrobnosti.
Nevšiml si, co bylo příčinou náhlé Danerovy smířlivosti. Byla to Rinina ruka, která pevně stiskla tu Danerovu a zastavila tak chystaný příval výčitek.