VI. Zešílený Balin

Slunce "ohlašovalo" 12.hodinu odpolední, když se Sámon vracel domů. Šel sklesle, hlavu svěšenou, oči mokré a sebevědomí hluboce snížené. Pořád se mu Ardolova slova vrývala do paměti:
"...Ale protože ty máš, Sámone, bojového ducha jako tvůj otec, budeš patřit k těm z druhé skupiny...tak si myslím, že s těmito atributami můžeš být tak maximálně rybářem..."
běhalo mu stále hlavou. Přemýšlel, proč má ty atributy tak malé, proč ho Ardolus nejdříve vyzvedával do nebeských výšin, a pak jej neskutečně zklamal a jestli to vůbec má cenu stát se bojovníkem...jako otec...
Sámon přišel domů, avšak jeho smutné tváře si nemohl nikdo nevšimnout.
"Co se stalo, Sámone?" zeptala se Helenína.
"Prý se můžu stát tak maximálně rybářem" odpověděl sklesle Sámon.
Helenína se na něj podívala s lítostí, Atcelně se ještě více zvrásčila tvář, jenže jak se zdálo, Balinovi to ani moc nevadilo, ba si skoro oddechl.
"Tak jsi Ardola nakonec nepřesvědčil, viď? No, však to zas tolik nevadí, ne? Je přece tolik různých, pěkných a méně náročných povolání..."
Sámon se na Balina nevěřícně díval, co to povídá.
"Ale Baline, vždyť je to tomu klukovi líto" zalitovala Helenína.
"Aspoň se mu nic nestane. Nemusí se učit zabíjet jiné" odsekl Balin. Sámon si všiml, že Balin drží v ruce nějaký kousek svitku, ale rychle jej zas schoval do kapsy.
"Baline, ty sám přece víš, že učit se bojovníkem není jenom o zabíjení, ale i o pochopení sebe samotného" zastala se Sámona Atcelna.
"TAK DOST UŽ ŘEČÍ!!!" zařval rozčilený Balin. "Sámon NEMŮŽE a taky NEBUDE žádným válečníkem..."
"Ale strýci..."
"UŽ JSEM ŘEKL. UPUSŤ OD TOHO VĚČNÉHO NESMYSLU A ZAČNI DĚLAT NĚCO ROZUMNÉHO, NEVDĚČNÍKU!"
V místnosti nastalo hrobové ticho. Nikdo už nic neříkal. Balinova tvář byla rudá a rozlícená jako vybuchlá sopka. Sámonovi tlučelo srdce jak zběsilé, avšak tentokrát nechtěl plakat. Byl velmi naštvaný na strýce- ještě nikdy na něj tak nekřičel. Se zatnutými zuby chvatným krokem odešel do své místnosti, kde se Sámon snažil rychle uklidnit. Co teď? CO TEĎ?!