Momentka z temnot

Procházel jednou z typických zapadlých uliček velkoměsta. Ozvěna jeho kroků se dutě odrážela ode zdí domů tyčících se po stranách. Celá ulice byla ponořena v noční temnotě. Stejně jako jeho myšlenky... Jako jeho duše... Tak jako celá jeho existence. Černý plášť se zavlnil, když se vyhnul skomírajícímu světlu jediné pouliční lampy v dohledu. Neslyšně proklouzl kolem chrápajícího bezdomovce, skrytého za kontejnerem. Při pohledu na něj odhalil zuby ve zhnuseném šklebu. A takoví si myslí, že vládnou planetě, mihlo se mu hlavou. Odvrátil bledou tvář od člověka na zemi. Jeho ostré smysly ho upozornily na blízkost cíle. Má úkol. Příkazy shora, nesmí se rozptylovat maličkostmi. Naposledy se rozhlédl ulicí, pak se otočil a v mžiku splynul s temnotou.
Špinavá pára stoupající z odpadních kanálů se rozvlnila, žebrák se se zamručením probral z nepříjemného snu – zdálo se mu to, nebo se skutečně před chvílí ochladilo?
O pár ulic dál se černě oblečený cizinec proplétal davem lidí. Ty, co nebyli dost pohotoví, aby se klidili z cesty, hrubě a s nebývalou silou odstrčil rukou. Jakýsi mladíček v černém ocvočkovaném koženém oděvu se chystal jeho počínání komentovat nadávkou, avšak zůstal stát s otevřenými ústy při pohledu do cizincových planoucích očí. Bylo v nich cosi zvláštně paralyzujícího. Kontakt trval snad jen vteřinu, pak se muž s opovržlivým výrazem odvrátil a pokračoval ve své cestě.
Nezdržovat se, připomněl si. Sebeovládání bylo pro něj v té chvíli skutečně důležité. Mezi všemi těmi lidmi... ve víru nočního života... Kdo by odolal? Ano, jen málo by to dokázalo, ale on mezi nimi. Vždyť hlavně proto je členem jednotky.
,Virte?’ proletěla kolem myšlenka určená jemu.
,Ano, Silvio. Jste připraveni?’ odpověděl stejným způsobem.
Zachytil nejdříve jen nepatrný záchvěv její mysli. Je mezi nimi teprve krátkou dobu a ještě kratší čas v jednotce, ale je dobrá. Na tváři se mu usadil samolibý úsměv. Jistě, sám si ji přeci vybral. A šla dobrovolně, nemohla zapřít hlas, který ji volal do temnoty... hlas krve...
Zatímco čekal na hlášení jednotky, došel ke svému cíli. Snad, konečně, pomyslel si. Už ho stíhají dva týdny, šílence! Stává se to, někteří prostě psychicky nezvládnou Proměnu. Pár zkratů v mozku a je to. Zabíjení je v pořádku, přemítal, je to přeci jen přirozenost. Ale čeho je moc... A devatenáct mrtvých lidí za první týden je moc...
Opřel se o stěnu v příhodném výklenku a v tichosti pozoroval opuštěnou výrobní halu před sebou. Tři kolemjdoucí si ani nevšimli tmavšího obrysu postavy ve stínech.
Opět potlačil téměř s lehkostí touhu ke skoku a raději napjal ještě více smysly, snažíc se zachytit buď hlášení společníků z jednotky nebo mysl toho cvoka...
Nemůžeme lidi zabíjet jako dobytek, uvažoval. Kam bychom se tak dostali? To dělají jen takoví blázni jeko ten tam uvnitř... nebo vlkodlaci, ozvala se v něm prapůvodní nenávist.
Vystrčil hlavu do ulice a začichal. Něco tu není v pořádku. Vtom ho zasáhlo poznání jako rána do hlavy. Do prdele, kdy se měli hlásit?
,Silvio!’ zvolal v mysli. ,Perterre!’
Nikdo se neozýval. Ucítil zápach krve a hrůzy. Z druhé strany haly. Zlostně sykl skrz zuby a rozběhl se přes ulici. S vlajícím pláštěm se skokem přenesl přes plot. Vrhl rychlý pohled na nepořádek kolem a rozhodl se pro nejpřímější cestu - přes střechu.
Jestli vyřadil Silvii a Perterra, uvažoval, tak snad alespoň zálohy...
,Redee, Tempeste, hlaste se!’ vyslal myšlenku.
,Virte?’ dostalo se mu vzápětí odpovědi od Redea. ,Co tam ve jménu Temnoty Věčné provádíte?! Nemáme spojení se Silvií a Per-’
,Vím!’ Vztek jím lomcoval. Právě dosáhl střechy haly a rychle, ale obezřetně se plížil k druhému konci. ,Je na druhý straně v... ’na chvíli se zarazil a přitiskl se do stínu komínu. Pak nahlédl rychle přes okraj střechy. Jeho zlost už takřka dosáhla hranice, kdy ji neudrží na uzdě.
,Redee, je přímo pode mnou, pozice čtrnáct, Silvia nikde, Perterrus nejspíš v bezvědomí a jako bonus dva mrtvý lidi. Poslouchejte, každej půjdete z jedný strany ulice. Přesuňte se hned,’ rozkazoval bleskově.
,Rozumíme,’ zněla odpověď. ,Máme zaútočit?’
,Ano,’ usmál se zlověstně, bílé zuby se zablýskly. ,Ale až po mně,’ vyslal poslední povel a jako tichý noční dravec, kterým ve skutečnosti byl, se spustil dolů ze střechy.
Nejasný stín pod ním uskočil od těla své lidské oběti, aby se vyhnul útoku. Virtus však byl na něco takového připravený. Vůlí změnil směr letu a dopadl na nepřítele jako smršť. Avšak jen zahlédl šílený záblesk v divokých očích a vyceněné zuby, ještě zbarvené čerstvou lidskou krví, hned se musel bránit rukám, sápajícím se mu po krku. Ten cvok vůbec neví, jak se mnou má bojovat, blesklo mu hlavou. Vzápětí se přikrčil, vykryl nešikovný útok nezkušeného protivníka, a sám vyrazil plochou dlaně proti hrudi nepřítele.
Šílená bytost vyrazila výkřik bolesti, když o deset metrů dál narazila do zdi, ale hned se zvedla na nohy a s bledou tváří zkřivenou zmateným vztekem se vrhla vzduchem k Virtovi. Ten neváhal a ze své stále přikrčené polohy se odrazil vzhůru. Střetli se asi čtyři metry nad zemí, ale on měl výhodu síly svého přímého skoku. Soustředil ji do úderu pěstí, kterým zasáhl břicho nepřítele. Změnil tak dráhu jejich letu. Když dopadal o pár metrů dál v obranném kotrmelci na zem, zachytil tou částí smyslů, která nebyla zaměstnána bojem, příchod svých druhů. Konečně, blesklo mu hlavou. Přesně načasováno.
Vyskočil na nohy, ale Redeus a Tempester už měli situaci pod kontrolou. Drželi šílence přitisknutého pevně k zemi, pak ho postavili na nohy, ale stále ho vší silou svírali.
“Docela´s nám zavařil, chlapče,” říkal právě Redeus.
Odpovědí mu však bylo jen šílené polozvířecí zavrčení.
“Z toho nedostaneš slovo,” odhadl situaci Tempester, “to znám. Má mozek totálně v hajzlu,” zamračil se.
“Fajn, tak to nebudem protahovat,” reagoval Redeus a napřáhl paži. Pak zaváhal. “Nebo si chceš praštit ty, Virte?”
Virtus vážně přikývl. “Díky, Redee, dokončím, co jsem začal.” Přistoupil k polozhroucené postavě, kterou ti dva přidržovali. Vrhl poslední kosý pohled do zakrváceného obličeje a zmučených očí původně sotva dvacetiletého mladíka. Tiše sykl znechucením a nechal svou pěst s veškerou silou jaké byl schopen dopadnout na bláznův spánek. Ten se okamžitě zhroutil a upadl do bezvědomí.
Do svítání ho musíme dopravit k horám a najít mu pěknou plošinku k pozorování východu slunce, jak rozhodla Rada, připomněl si Virtus a tajně se ušklíbl. Jo, tak na tenhle východ slunce odsouzenec zaručeně nezapomene až do konce bytí.
“Takže do toho,” řekl nahlas. “Redee, pohlídej toho cvoka. Tempestre, podívej se po Silvii, musíme odtud vypadnout, máme ještě práci.”
Sám přistoupil k černě oděné postavě ležící na zemi.
“Hej, Perterre!” Sklonil se k němu, ale to už se stín pohnul.
“Při Temnotě Věčné, Virte, já toho magora zabiju!” zaskučel.
“Jo? Spíš to málem dopadlo opačně...”
“Ještě se směj,” zněla naštvaná odpověď.
Objevil se Tempester, podpírající Silvii.
“Za chvíli se vzpamatuje, regenerační proces to dá do pořádku sám,” opověděl na Virtův tázavý pohled.
“Dobře, panstvo, vyrážíme pryč,” zavelel Virtus. Vtom si něco uvědomil. “Počkat!” vykřikl. Dvěma dlouhými kroky se přenesl za blízkou hromadu odpadků u stěny domu. Vzápětí se odtamtud vynořil a za ruku vytáhl z úkrytu dívku. Mohlo jí být něco kolem sedmnácti let, červěně obarvené vlasy teď rozcuchané a špinavé, ve tváři hrůzu.
“To... on... Brian a Meg...” zakoktala a sjela pohledem k mrtvým tělům na zemi. Pak se zadívala na čtyři temné vyčkávající postavy. Její oči se zastavily na Virtově tváři a zdálo se, že se poněkud uklidnila.
“Zachránili jste mě!” vydechla.
Virtus si ji přitáhl blíž a vrhl pobavený úsměv ke svým společníkům. Pak se ale zadíval na dívku, v očích jen chlad.
“Ne. My upíři jsme tak trochu egoisti,” zašeptal, když se skláněl k jejímu krku.