Světlo Löniru - kapitola 21

Jed

Tuto noc Sturnus, jako mnohé předchozí, prospal v královském archivu, hlavu položenou na rozečteném spise. Studoval podrobné dějiny všech válečných tažení, ve kterých kdy Certhynie figurovala a snažil se vydedukovat, co bylo příčinou úspěchů a co neúspěchů.
Zvědi, které poslal pro náramky, se podle očekávání nevrátili. Vyslal další, ale nečekal úspěch. Kouzelníci byli stále netrpělivější, čekali práci a tak jim dal za úkol připravit obranná kouzla.
Chystal se na válku.
Ještě to nebylo v obecném povědomí, ale boje na Ernackých hranicích začaly. Zatím se dařilo držet zběsilé útoky garvotů a lidí pod tygří standartou v mezích snesitelnosti. Pohraniční pevnosti, které tu zbyly z dob Antrofa, byly silné a takřka nedobytné. Horší bylo, že tlupy Freklanských pronikaly do vnitrozemí odděleně. Nevyvolávaly spory, zdálo se, že něco hledají. Sturnus by rád věděl co.
Válka nebyla vyhlášena a tak se všechno odehrávalo v malém měřítku, ale v Nomiturském paláci byli všichni nervózní a podráždění. Čekalo se na posla z Valahu, který měl přinést zprávu o chování Freklanských na Valažských hranicích. Sturnus doufal, že Dak´meryew dodrží podmínky smlouvy, ale upřímně řečeno, moc tomu nevěřil. Věděl dobře, že Freklan může Valažskému vládci nabídnout lepší podmínky, než Certhynie. A tak larden Sturnus bádal v archivu a snažil se vymyslet plán, který by vedl k vítězství i v případě, že by Valah selhal a zradil.
Probudil se a zjistil, že má na tváři obtisknutý inkoust z lístku, na který psal poznámky. Roztržitě ho setřel pravicí a umatlal si i ji a tak se rychle vydal do svého pokoje, kde už by měl mít připravené umyvadlo s teplou vodou – pokud služtička, kterou před týdnem přijal, není úplně neschopná.
Cestou prošel kolem Vespertinova pokoje a dalo mu dost práce udržet se a neodplivnout si. Vespertinus ho otravoval stále víc a víc. Nejprve se zdálo, že na záležitost s Gertanem zapomene – bylo by to tak pro něj zdravější, jenže ten chlapík neměl ani ponětí, co je pro něj dobré. Sturnus byl nucen slýchat poznámky, jimiž ho Vespertinus beztaktně upozorňoval, že jeho ultimátum stále platí. Kopal si vlastní hrob.
Sturnus se stále rozmýšlel, zda má opravdu synovce odstranit, a když ho Vespertinus nepřestával upomínat, přikláněl se ke kladné odpovědi.
Ne, teď o tomhle nechtěl uvažovat. Potřeboval se umýt, nasnídat a pak se vrátit do archivu. Pomyšlení, jak tvrdě pracuje, Sturnuse jistým způsobem povznášelo. Dělá toho pro tuhle zemi víc, než kdokoli jiný a tak si snad zaslouží trochu klidu a uznání.

Za necelou půlhodinu už zase dřepěl ve své pracovně. Nechal si donést několik těžkých svazků a knihovníkovi poručil, aby mu vyhledal všechny zmínky o slavných bitvách ve starých kronikách.
Zapisoval, až se mu pero roztřepilo a on musel vzít nové. Už jich takhle zničil pěknou řádku, možná na ně moc tlačí. Sledoval, jak se mu zpod prstů line černý proud kudrlinek a rozmáchlých tahů, sledoval, jak plní čistou stránku. Občas se neudržel a do sloupce praktických poznámek zapsal nějakou hlubokomyslnou úvahu, nebo krátký veršík. Jakmile se do práce ponořil, cítil se stejně jako za starých časů, kdy ještě sedával ve svém domě ve Staré čtvrti a věnoval se jen básním a spiskům, v nichž ukazoval pravou tvář světa.
Přerušilo ho zaklepání na dveře. Sturnus se otočil. Nevšímal si inkoustu, který stekl z hrotu pera a udělal na papíře nevzhlednou kaňku. Takhle klepal kouzelník. Bylo to suché zaškrábání, nedalo se splést. Znělo zdvořile, jako by klepající nechtěl rušit, ale přitom v něm byla arogance, říkalo: neslyšíš mě? Tak si trhni nohou, já stejně vejdu!
„Prosím, Gertane, můžeš dál,“ řekl Sturnus rychle.
Dveře se pomalu otevřely a vešel Gertan. Měl na sobě černý plášť, vousy měl rozčesané a stříbřité.
Jak ten si potrpí na svůj vzhled, blesklo Sturnusovi hlavou. Ale kouzelník už byl několik kroků od něj a Sturnus mu místo přemýšlení raději nabídl druhé křeslo.
„Mám pro tebe zprávy,“ řekl Gertan, pohrávaje si s každým slůvkem tak rozkošnicky, jako by to byl hlt drahého vína. „Podařilo se nám vymyslet pár dobrých smyček… ovšem, ty nevíš… tak se říká jednomu druhu bojových kouzel. Dala by se použít, pokud proti nám půjdou opravdu silné přesily. A pak jsme se pokoušeli udělat něco, co by zabránilo těm… těm údajným bleskům z náramků, ale jistě chápeš, že nemůžeme nic pořádného dělat, když nevíme, v čem to kouzlo záleží.“
„Výprava, kterou jsem pro ty náramky poslal, selhala,“ řekl Sturnus. Gertan si zachmuřeně probral prsty levé ruky svůj dlouhý vous. Proč se jen chová tak strojeně, pomyslel si Sturnus a tentokrát v tom bylo dost zlosti.
„Nemusíš se rozčilovat,“ řekl Gertan, „pošli další.“
„Nebude to k ničemu!“
„Pošli tam kouzelníky,“ navrhl Gertan. „Doporučím ti několik opravdu důvěryhodných.“
„To není špatný nápad,“ uznal Sturnus. „Ale nebude moc pozdě? Freklanští tygři už zaútočili na naše hranice.“
„Tím lépe,“ usmál se Gertan. „Naši kouzelníci budou mít možnost prozkoumat ta kouzla pěkně zblízka.“
Sturnus neurčitě přikývl. Náhle začal mít špatný pocit, že za tím vším stojí něco většího, něco mnohem temnějšího. Gertan nebyl typem člověka, který by přišel jen proto, aby pomohl, bez postranních úmyslů. Pohlédl ke skříňce ze stříbra, která ležela za jeho zády na dubové komodě. Věděl, co v ní je a Gertan to věděl také: dvacet pramínků vlasů, ustřižených všem přeživším Anfským kouzelníkům na potvrzení smlouvy. Skříňku mohl otevřít jen Sturnus, a kdyby náhodou zemřel, zemřou i všichni, jejichž vlasy vlastní. Stejně tak může jejich vlasy spálit, kdyby se proti němu dopustili zrady.
Jenže takhle to říkal Gertan a Sturnus si tím nemohl být jistý. Kouzelník mu mohl klidně lhát. To pomyšlení mrazilo, ano, Gertan mohl Sturnuse obelhat stejně snadno, jako dospělý obelže dítě.
„Dobrá,“ řekl larden záhy, „vyber mi ty vhodné. Pošlu je hned zítra. A děkuji za podnětný nápad.“
„Chtěl jsi říct, že kdybych ti neporadil, seděl bys tu a přemýšlel, dokud by Freklanští nedobyli Nomitur,“ ušklíbl se Gertan a než stačil Sturnus zaprotestovat, pokračoval, „víš to stejně dobře jako já. Gertan z Anfu své služby neprodává lacino. Chci po tobě ovšem zase maličkost, nic, co bys nemohl splnit.“
„A to?“ zeptal se Sturnus a v duchu si přehrával, jaké následky měla pro něj poslední Gertanova maličkost. Nebyl to povzbudivý přehled.
„Je tu jeden člověk, který viděl něco, co vidět neměl. Jsem si jist, že na jeho odstranění ti záleží stejně jako mě, ale neměl bys s tím dále váhat. Myslím, že ten člověk se chystá všechno odhalit na zítřejší Radě. Možná by se nic nestalo, možná ne a možná ano. Ale Rada je nevypočitatelná. Nechceš ztratit své postavení.“
„Já ale nevím, jak… nevím, jak bych to mohl udělat,“ řekl Sturnus. Ačkoli plánoval, že se Vespertina zbaví, nebylo mu to nijak po chuti. Nepříčilo se mu nařídit něčí smrt, ale že by měl sám zabíjet? „Nestačilo by, kdyby Ves… ten člověk odjel?“
„Co je bezpečnější? Mrtvý nepřítel, nebo nepřítel v cizině?“ zeptal se Gertan a v očích mu zářilo podivné světlo. „Řeknu ti, jak to udělat. A opravdu to nesmíš odložit, protože dnes v noci přijede posel s velmi špatnými zprávami. Rada bude rozčilená a pak by zpráva toho člověka mohla zapůsobit opravdu nemile.“
„Jaké špatné zprávy? Jak to vůbec víš?“ Sturnus vyskočil z křesla. Na okamžik zapomněl, že má z Gertana strach.
„Uklidni se, pane,“ usmál se Gertan, „dozvíš se to, až bude čas. A neradím ti, abys mi nařizoval ti to říct. V tu chvíli bych to totiž mohl zapomenout, chápeš a nejsem povinen ti říkat něco, o čem vlastně nevím.“
Sturnus se posadil, polkl. Musím se uklidnit, nařizoval si. Nemůžu před tímhle chlápkem ukazovat svoje slabé stránky. Je to jako nabízet krk divokému psovi.
Gertan sáhl pod svůj dramatický plášt a vytáhl lahvičku se zakalenou tekutinou.
„Mirita, neboli Liška,“ řekl a zatřásl s lahvičkou, až to v ní zažbluňkalo, „pomalu působící, ale spolehlivý jed. Dobře mě poslouchej a prosím, nedělej, že tě to hrozně zaráží. Vezmeš nůž na krájení ovoce a na jedné jeho straně si uděláš značku, nejlépe voskem, aby byla nenápadná a dala se rychle odstranit. Jednu stranu ostří potřeš tímto jedem, opatrně, aby se nedostal i na tvou polovinu. Pak si nech přinést mísu marit. Pozvi toho člověka, můžeš dělat, že se s ním chceš dohodnout. Uprostřed řeči vezmeš maritu a překrojíš ji. Jednu půlku nabídneš tomu člověku. Bude to brát jako smírčí gesto a sní ji. A ty si musíš dát pozor, aby ta jeho polovina byla ve styku se správnou stranou nože.“
„Ano. Pokud potom zemře, podezření nepadne na mne, protože jsem maritu jedl napůl s ním, takže nemohla být otrávená,“ řekl Sturnus. Díval se na Gertana omámeně a s jistou závistí. S úctou, dalo by se říct.
„Chápeš rychle, vážený lardene,“ Gertan se zvedl a mírně se poklonil, tak, že to vůbec nevypadalo jako výraz úcty. „Jsem rád, že jsem tu nebyl nadarmo. Zítra ráno ti přivedu své vyvolené. A doufám, že se všechno zdaří.“
Odešel, provázen šustěním svého pláště a klapotem střevíců s tvrdými podpatky. Na stole před Sturnusem po něm zůstala malá lahvička z nazelenalého skla.

V noci opravdu přišly zlé zprávy, ale díky Gertanovu varování zastihly Sturnuse připraveného. Nebo si spíš myslel, že je připraven na nejhorší, když ležel v posteli, zpocený a ulepený, ležel s otevřenýma očima a přemýšlel, co se mohlo stát. Pak mu někdo zabušil na dveře a Sturnus vylétl z lůžka jako podrážděný medvěd.
Za dveřmi stál larden Criseiga, druhý královský rádce a udýchaně vysvětloval, že přijeli poslové, že přijeli poslové, že přijeli poslové… a tak dále, dokud ho Sturnus neodstrčil a nevydal se k jednací síni, kde se svítilo a kde se dohadovalo mnoho lidí rozčilenými hlasy.
Vespertinus to celé zaspal a Sturnus rozhodně prohlásil, že krále není třeba budit a znepokojovat. Lardeni z Rady, kteří se tu shromáždili, na něj hleděli dost nelibě, ale Sturnus to snesl. Koneckonců, je to možná naposled a navíc, teď mu víc leželi na srdci ti dva poslové z Valahu, utrmácení, nešťastní.
Nemusel ani poslouchat, co říkali. Věděl, co se stalo, ještě dřív, než o tom lardeni začali mluvit a než se ti dva se zkormoucenými tvářemi odplížili, aby náhodou nebyli hromosvody vzteku mocných. A pak se naproti paláci, v Domě vojska, začalo svítit a po dlouhých strohých chodbách se začaly pohybovat postavy. Na dvoře, který měl Dům vojska s palácem společný, se ozvaly povely, něco se rozjelo a Sturnus věděl, že z veliké části se teď postupuje podle jeho plánů.
Valahem prošly početné oddíly Freklanských vojáků a shromáždily se na Certhynijských hranicích. Válka ještě nevypukla, ale Certhynie se musela připravit, pokud se na něco takového vůbec připravit dalo.

Pro Sturnuse to vlastně nebyla zas tak zlá zpráva, měl alespoň záminku, proč si promluvit s Vespertinem. Celé dopoledne tvrdě pracoval, jednal s lardenem Tragulusem, správcem armád a se všemi pěti miriteny, z nichž byli lardeny jen dva a ti ostatní lezli svým nízkým původem a strašným chováním Sturnusovi na nervy. Vyřizoval spoustu samozřejmostí, jako by ho ti vojáci považovali za vševědoucího. A když jim dal nějaký skutečný rozkaz, většinou se na sebe podívali, jako by mluvili s malým dítětem a jali se mu vysvětlovat, proč nelze umístit zálohy v Brtné dolině, proč se zásobování nemůže přesouvat přes ty a ty hory, proč tohle a proč támhleto… Než s nimi se všemi skončil, byl Sturnus v takovém rozpoložení, že by nejraději vraždil. A to se mu hodilo.
Teď už byl plně přesvědčen, že zbavení se Vespertina bylo jeho nápadem, že mu Gertan pouze trochu poradil při volbě vhodného jedu. Sturnus nesnesl pomyšlení, že se řídí něčí vůlí, déle než pár hodin. Nechal si od příjemné služtičky přinést mísu marit a nůž na ovoce, trochu s ní zašpásoval, nebránila se a tak málem pustil z hlavy svůj záměr. Nakonec ji s těžkým srdcem nechal odejít. Jsou důležitější věci než nějaké lehkonohé holky.
Naaranžoval mísu marity vkusně doprostřed stolu. Pak se mu ale zdála nápadná a tak ji posunul ke kraji. To také nešlo, vypadalo to, jako by v míse něco skrýval… Zaťal zuby a vztekle mísu postavil vedle objemného svazku Paměti Ultorovy. Tam se konečně vyjímal tak jak chtěl, nenápadně a nenuceně.
Sturnus si povzdechl a vybral jednu maritu, která se mu zdála nejlákavější, zralá a šťavnatá. Položil ji navrch, aby ji měl po ruce.
Vzal malou lahvičku a opatrně ji otevřel. Chystal se, že si přičichne, ale jen hlupák by strkal nos nad nádobu s něčím nebezpečným. Nahnal si k sobě dlaní trochu vzduchu nad hrdlem lahvičky a začichal. Ucítil jemně nasládlou vůni, velmi podobnou té maritové.
Vespertinus nic nepozná, pomyslel si, a když, tak už bude pozdě. Uvědomil si, že se zapomněl Gertana zeptat, jak ten jed vlastně účinkuje. Neměl zájem vidět vlastního synovce, jak se svíjí v bolestech… Doufal, že kouzelník by mu nedoporučil nic tak nevhodného.
Kápl trochu bezbarvé, mírně zakalené tekutiny na jednu stranu čepeli nože a rozetřel ji připraveným kapesníčkem. Dobře si otrávenou stranu poznačil, kápl na rukojeť trochu červeného pečetního vosku, jen tolik, aby to vypadalo jako náhoda.
Když jed na noži oschnul, Sturnus znejistěl. Nůž se zdál stejný jako předtím. Možná by měl udělat dvojitý nátěr… Otevřel znovu lahvičku a celou proceduru zopakoval. Nebyl si jistý, zda dělá správně a žaludek se mu sevřel nejistotou. Jestli to pokazil, tak už s tím nic nenadělá.
Vzal potřísněný kapesníček a hodil ho do krbu, kde navzdory teplému počasí a denní době plápolal mírný oheň. Sturnus chvíli pozoroval, jak plameny stravují nasáklou látku. Barvily se přitom trochu do zelena a praskaly. Larden se obrátil. Přišel čas pozvat Vespertina, mladého Certhynijského krále, na malou návštěvu.

Vespertinovi poskočilo srdce radostí, když mu gaverlský komorník sdělil, že s ním chce mluvit strýc. Pomyslel si, že Sturnusovi konečně došla vážnost situace. Vespertinus si rozkošnicky představoval, jak bude strýc smlouvat, jak bude jeho, Vespertina, prosit, aby na něj nebyl tak tvrdý. Ale jestli čeká, že se dočká nějaké milosti, pak se mýlí.
Před očima mu vyvstal obraz sebe samotného, jak se přísně tyčí nad žadonícím Sturnusem, jak odmítá jeho prosby. Strohý, zásadový, nesmiřitelný. Takový bude a Sturnus dostane nazpět za všechny dny, kdy Vespertina ponižoval a ztrapňoval.
Vespertinus si nedokázal představit, že by si ho strýc mohl chtít zavolat kvůli čemukoli jinému, než té záležitosti s čarodějem. Věděl, co se děje na Valažských hranicích, ale nevěnoval tomu příliš pozornost. Vždyť garvotové ještě nezaútočili, nebo ano? A že Dak´meryew poruší smlouvu, to bylo jasné od samého začátku. Na Valah se nedá spoléhat. Ale dokud nezačnou boje, tak jako začaly na Ernacké hranici, je všechno v pořádku. Teď je důležitější, aby Vespertinus konečně prosadil svou. Aby se postavil strýci a vyšel z toho vítězně.
Přemýšlel o tom, když, doprovázen gaverlou a dvěma vojáky své osobní stráže, kráčel k Sturnusovým pokojům. Věděl, že svůj malý doprovod bude muset nechat venku, strýc nebyl rád, když někdo slyšel, jak se chová ke králi. Ale pohrával si s myšlenkou, že je vezme dovnitř i přes Sturnusovy protesty. Koneckonců, je král a kdyby se to Sturnusovi nelíbilo, Vespertina ochrání jeho muži.
Nebyl tak hloupý, aby si myslel, že se mu jeho vize splní doslova, ale Sturnus překonal jeho očekávání. Vyšel mu ze svého pokoje vstříc, nechal otevřená dveře a v překvapivě pokorném gestu pokynul Vespertinovi, aby šel dál. Vespertinus poslechl, v duchu se děsíc, co je to za hroznou strategii, kterou na něj strýc vymyslel. Vlídné přijetí ho zneklidnilo víc, než kdyby na něj strýc ode dveří ječel. A když Sturnus nechal vejít i Vespertinův doprovod, zmátl tím mladého krále docela.
„Nu, tak se posaďte, pane,“ pobídl ho a ukázal na křeslo. Samozřejmě že před gaverlou a vojáky nemohl svému synovci říkat ty špinavý verfulku, ale stejně v tom bylo něco až příliš obřadného. „Rád bych s vámi probral… ten nečekaný vývoj situace na Valažském pomezí.“
Vespertinus si nenápadně povzdechl. Už když Sturnus dovolil, aby se dva vojáci postavili vedle Vespertinova křesla a gaverla hlídkoval u dveří, mohlo Vespertinovi dojít, že se strýc nechystá žadonit o slitování.
„Prosím, strýčku, mluv,“ řekl. V duchu si poroučel, zatvrď se, bud neoblomný… ale strýcova vlídnost ho ochromovala. Na vztek a hrubost už si zvyknul, tohle bylo něco nového a podezřelého. Sturnus začal hovořit o tom, jak se povedl proslov, který měl Vespertinus před třemi dny na Koňském trhu, jak přišel v pravou chvíli a kdesi cosi… přitom mu ještě předevčírem za tentýž proslov vynadal, protože se v něm dvakrát zakoktal a jednou přeskočil odstavec. Vespertinus na svém křesle poposedával, jako by měl pod zadkem místo měkkého polštáře svazek prutů z trnovníku.
„Strýčku, na tom proslovu jsi měl své zásluhy a ty to víš,“ řekl, aby se také ozval. Sturnus se skromně usmál, ale nenápadně po synovci šlehl pohledem, který by zastavil rozběhnutého býka a přinutil ho obrátit.
„Děkuji za uznání,“ řekl, „ale kdyby Vaše Veličenstvo má slova tak skvěle nezužitkovalo, zapadla by, jako tisíce dalších, stejně bezvýznamných. To vy jste mému proslovu dodal patřičnou vážnost, pane. Ale dost již o tom. Mohu se zeptat, co soudíte o Valažské zradě?“
Vespertinus zalapal po dechu. Vyschlo mu v hrdle a ozval se známý sípavý zvuk, ozývající se vždy, když byl mladý král vyděšený nebo rozrušený. O Valažské zradě si nemyslel nic. A co hůř, nemohl to ani nijak zamluvit. Zkusil polknout, ale jazyk se mu přilepil na patro.
„Já… totiž…“ zachraptěl a rozhlédl se kolem, nemá-li tu Sturnus někde sklenku vody.
„Chápu, vyprahlo vám z toho pomyšlení v hrdle,“ usmál se Sturnus. Vzal do ruky nůž a Vespertinus si krátkou hroznou chvíli myslel, že ho strýc bodne; vojáci se také napřímili, ve střehu. Ale Sturnus jen zvedl z mísy zvlášť lákavě vyhlížející maritu, rychlým tahem ji rozkrojil na dva díly a jeden podal Vespertinovi.
„Vezměte si, pane,“ pobídl ho, „je dobrá, šťavnatá. Myslím, že svlaží vaše hrdlo stejně dobře, jako by to dovedla pramenitá voda.“
Vespertinus zaváhal. Nebylo to tak dlouho, kdy ho druhý rádce, larden Criseigena, varoval před jedy. Neříkal nic určitého, ale Vespertinus z toho pochopil, že má druhý rádce strach, aby Sturnus Vespertina neotrávil.
Pohlédl na strýce, který se s úsměvem zakousl do své poloviny. To rozhodlo. Kdyby ta marita byla otrávená, nedělil by se s ním, ale dal by mu ji celou.
Sturnus svou polovinu zhltl a dál hovořil, zatímco přemítal, jak to co nejrychleji ukončit a Vespertina vystrnadit. Musel uklidit nůž a někam schovat lahvičku s jedem. Pozorně sledoval Vespertina, jestli se na něm neobjevují známky nevolnosti. Gertan sice říkal, že jde o pomalu působící jed, ale Sturnus přece nůž natřel dvojnásobnou vrstvou.
Vespertinus se tvářil stejně, jako vždycky, což znamená zasmušile a jakoby přemýšlel. Sturnus mluvil a mluvil, aby zahnal rozrušení. Těšilo ho, že oba vojáky svou řečí nejspíš tak ukolébal, že přestali vnímat obsah hovoru. Ukončil svůj výstup větou dlouhou až k zalknutí a tázavě se podíval na Vespertina.
„Myslím, že souhlasím,“ řekl mladý král. Sturnus se zasmál, teď už si to mohl dovolit. Tohle byl celý Vespertinus. Člověk mu nastíní událost obrovského významu, věc, s níž si v tuto chvíli lámou hlavy nejlepší stratégové a vojáci země a tahle bluma řekne jen, že souhlasí. Dokonce si ještě dovoluje přidat myslím.
„Měl byste si to jít do svých komnat pořádně promyslet,“ poradil mu s trochou jízlivosti. Opravdovou nenávist už k němu necítil. Vždyť jeho další život už se počítá na hodiny, možná na minuty. „Bylo mi ctí s vámi mluvit,“ dodal, „a ještě něco…“
Vespertinus vzhlédl, v očích se mu najednou objevil zájem. Sturnus pochopil. Tak on myslel, že s ním chci mluvit o tom kouzelníkovi, napadlo ho a měl co dělat, aby se nerozesmál. No, teď už mu tu radost můžu udělat…
„Nedávno jsme spolu hovořili o jisté věci,“ řekl a Vespertinus chápavě přikývl, „která se týkala kouzelníka Gertana. Buďte si tedy jist, že ona věc bude vyřízena.“
Vespertinus se usmál, přímo zazářil. V tu chvíli ho Sturnusovi bylo trochu líto. Pak mladý král vstal a stále s oním úsměvem Sturnusovi podal svůj pečetní prsten.
„Vážím si tvého rozhodnutí,“ řekl, „a… opravdu ti děkuji, strýčku.“
Sturnus také povstal, mírně se uklonil a pozoroval, jak Vespertinus odchází. Zdálo se mu to, nebo mladý král trochu zavrávoral, když procházel dveřmi? Sturnus nevěděl a upřímně, už ho to v tu chvíli nezajímalo. Potěžkal prsten z masivního zlata. Bude se hodit…
Otevřel šuplík u svého stolu a prsten do něj uložil. Posadil se a s pohledem upřeným do dálky začal snít o tom, co bude, až mu Vespertinus nebude stát v cestě. Začal snít o blízké budoucnosti.

***

Přibližně ve stejné chvíli, kdy Sturnus podával svému synovci otrávenou maritu, vešel do paláce Barden, bývalý královský rádce. Po Vivianině tajemném zmizení se také rozhodl odejít, měl vztek na Sturnuse a celou lardenskou Radu a věděl, že by nic nezmohl, kdyby zůstal.
Nějaký čas žil na malé usedlosti poblíž Valažských hranic, kde hospodařil jeho starý otec. Barden mu pomáhal a začínal se cítit spokojeně v té prosté a těžké práci… ale pak kolem začali projíždět vojáci a protože Barden několik z nich znal ze starých časů, dozvěděl se od nich, co se děje na východě a co se nejspíš bude dít tady. Poté přemluvil otce, aby prodal rodinné statky, na kterých Bardenův rod hospodařil už celá staletí. Bylo to těžké, ale Barden měl před očima utkvělou vizi Freklanských vojsk, valících se přímo sem, přecházejících hranice a ničících vše, co jim přijde do cesty. Rozhodl se odjet i s otcem do Nomituru, kde snad bude bezpečněji. Pak by otce nechal ve městě a vydal by se dál, možná najít královnu, možná se jen podívat, je-li to u Ernaku opravdu tak zlé.
Po cestě, nijak sice dlouhé, ale náročné, Bardenův otec onemocněl. Několik mil od hlavního města Barden pochopil, že otec umírá. Nejprve se snažil dostat co nejrychleji do města, najít nejlepšího lékaře, ale uvědomil si, že by bylo pozdě. Zůstal tedy nějaký čas ve vsi, u níž se zastavili a v hostinci čekal s otcem na smrt. Přišla rychle a byla lehká, což jediné Bardena trochu utěšilo. Nechal pak otce pochovat na místním hřbitově a sám pokračoval k Nomituru, lehčí o spoustu věcí, které s sebou nutně potřeboval brát otec, těžší o výčitky svědomí, že otce na tuto cestu bral.
Chystal se vyžádat si slyšení u krále, možná se znovu dát do královských služeb. Nebylo toho moc, co mohl nabídnout, jen spousta zkušeností. Ale vlastně mu ani nešlo o to, dostat práci, jako chtěl zjistit, co je Vespertinus vlastně za člověka.
Vyhověli mu překvapivě snadno, hned u vchodu do Domu Rady, kde chtěl začít, se ho ujal vysoký muž s dlouhým stříbrným plnovousem, který se představil jako Gertan. Než došli k paláci, choval se ten člověk, jako by Bardena znal odedávna, přátelsky ho objímal, smál se a vyprávěl plno veselých příhod, které se u dvora udály, zatímco byl Barden pryč.
V paláci se trochu ztišil a když ho Barden ujistil, že se tu dobře vyzná, poslal ho napřed do salónku v jižním křídle, však víte kde to je, když jste tu byl tak dlouho rádcem. Barden si povzdechl a šel, kam ho ten člověk poslal. Všímal si cestou změn, které se s palácem udály, vybledlých míst na zdech, odkud byly sundány portréty rodu Rysů, prázdných výklenků, odkud byly odstraněny sochy a cizích lidí, kteří chodili po chodbách.
Jak se to tu mohlo za těch pár měsíců tolik změnit, přemýšlel. Ta změna byla všude a nebyla jen na povrchu. Jako by z paláce někdo odčerpal známé vůně a zvuky a nahradil je novými. Barden si připadal jako liška, která se po dlouhé době vrátí do svého doupěte a najde v něm nastěhovaného jezevce.
V návalu pocitů a nálad málem minul zmiňovaný salonek. Obrátil se a vešel dovnitř. Oddechl si. Tenhle salonek, když nic jiného, si ještě uchoval starou atmosféru, zde ještě mohl Barden zaplout do vzpomínek a připadat si, jako ve starých časech. Všechno tu bylo laděné do modra, trochu stroze, na nábytku se ještě projevovaly dozvuky uměleckého slohu, který vyznával jednoduchost a přímost.
Barden přešel k oknu a vyhlédl ven. Znechuceně si odfrkl. Salonek měl výhled do zahrady, kterou navrhl kdysi dávno zahradní architekt krále Crataega. Bývala tajemná a úpravná zároveň, dalo se v ní dlouho bloudit, i chodit po určitých trasách. Obsahovala stinná zátiší a slunečné reje barev. A teď byla pryč.
Skupina dubů byla vykácena. Záhony přeházeny, tam, kde dřív rostly v soulady jemně modré violky a nažloutlé kosatce, se kdosi se střídavým úspěchem pokusil zasadit bílé tulipány. Z rybníčku, kde se cachtaly střapaté Welurnské kachny se stala rozblácená rána. Na zahradě se kdosi pokoušel pracovat, ale chaoticky, bez plánu. Možná měl nejlepší úmysly, ale jeho práce byla ničivá.
Barden se odvrátil od okna a posadil se na židli. Možná by měl spíš stát, dokud nevejde král, ale Barden si najednou připadal starý a opotřebovaný.
Seděl se rukama položenýma na kolenou, až se konečně ozvaly kroky a dovnitř vešel jeho nový známý vousatec a král Vespertinus se svým doprovodem.
Barden přece jen povstal, ale Vespertinus mu pokynul, ať si zase sedne. Na stole před nimi ležela mísa slaného pečiva a Barden ji opatrně odsunul stranou. Král se posadil naproti němu, vojáci a gaverlové, kteří ho provázeli, zaujali postavení po celém pokoji. Král měl z něčeho strach, pokud se takto obklopoval svými strážci, nebo byl prostě rozumný. Barden se na Vespertina zkoumavě zadíval, stejně nemohl začít mluvit dřív než král. Už to, že za Bardenem přišel, byl prohřešek proti etiketě. Mělo by to být obráceně… Bardenovi král připadal ještě bledší, než když ho viděl na oné hrozné Radě tenkrát. Bledší a slabší. Oči jako by mu pluly. Se špatně skrývanou nevolí se každou chvíli ohlédl po Gertanovi. Bardena to přivedlo k otázce, cože je ten Gertan vlastně zač.
„Máš rád tohle pečivo?“ zeptal se král zcela neočekávaně a pokynul k misce po Bardenově pravici.
„Abych řekl pravdu, ani ne,“ přiznal Barden. Na čele mu vyvstal pot, ale bál se ho setřít hřbetem ruky, jako by to udělal kdykoli jindy. Co se to tu děje? On, starý ostřílený voják, bývalý královský rádce, se neumí chovat na královském slyšení?
„Já se po něm můžu utlouct,“ zasmál se Vespertinus. I on se ale potil, víc, než kdy jindy. Bylo mu nevolno. Přesto natáhl ruku po míse. Potřeboval nějak ubít rozpaky, které se ho tváří tvář Bardenovi zmocňovaly. Barden mu mísu ochotně přisunul a Vespertinus si vybral jeden slaný preclíček. Pomalu ho chroupal, pohledem stále kontroluje Gertana, který stál u dveří a povzneseně se usmíval.
„Co jsi mi vlastně chtěl,“ obrátil se na Bardena.
„Chtěl jsem vám nabídnout své služby,“ řekl Barden pomalu. „Pokud o ně stojíte.“
„Byl jsi rádcem krále Chrysaéta, že?“
Barden přikývl.
„A také královny Stellaty.“
Znovu kývnutí.
„Rozmyslím si to… ach, není mi teď příliš dobře.“
Vespertinus se zkroutil a chytl se za břicho. Barden neklidně poposedl, barva královy pleti se mu vůbec nelíbila. Vespertinus naštěstí zase zvedl hlavu a usmál se, ačkoli ho to viditelně stálo mnoho úsilí.
„Jdi... za strý-strýcem,“ vypravil ze sebe.
„Pane, co je vám,“ osmělil se zeptat gaverla, „měl bych zavolat lékaře?!“
Vespertinus nejprve zavrtěl hlavou, ale vytřeštil oči a zkroutila ho další křeč. Gaverla se už neptal a rozběhl se ke dveřím. Gertan mu jen tak tak stihl uskočit z cesty.
Všichni se shlukli kolem Vespertina, který lapal po dechu a v obličeji modral. Dva vojáci mu pomohli vstát a položili ho na lenošku u zdi. Král se svíjel a sténal, zdálo se, že má velké potíže s dechem.
„Tak dělejte něco, jste kouzelník,“ vykřikl jeden z vojáků na Gertana a Barden se po svém novém známém překvapeně otočil. Takže kouzelník…
Gertan jen zavrtěl hlavou.
„Nemůžu dělat vůbec nic,“ řekl, „král umírá. Myslím, že by bylo dobré svolat Radu.“
„Cože,“ vykřikl voják a skočil ke kouzelníkovi.
Nebýt strachu, který z něj všichni měli, nejspíš by vysokého muže chytil za ramena a začal s ním třást.
„Co tím chcete říct?“
Gertan jen výmluvně hodil hlavou k Vespertinovi. Královo tělo se vypjalo v poslední křeči, obličej už měl zbarvený do fialova. Oči vytřeštěné a zamžené, ústa otevřená, jak se snažil nabrat dech, jazyk se mu dral mezi rty ven. Slintal. Naposledy zachraptěl, už to ani nebyl zvuk, který by mohl vydat člověk. A pak byl mrtev.
„Jestli mě omluvíte, mám ještě nějaké vyřizování,“ řekl Gertan klidně, a rozhlédl se po postavách vojáků, strnulých skoro stejně jako mrtvola mladého krále. „A udělali byste dobře, kdybyste si pořádně posvítili na tohohle člověka,“ ukázal na Bardena, „myslím, že on jediný tu mohl mít ze smrti krále prospěch.“
Otočil se, zamával svým pláštěm v elegantní křivce a odešel. Chvíli po něm doklusal gaverla s lékařem, ale to už bylo samozřejmě pozdě.
Když ho Gertan obvinil z tak strašného činu, jako je vražda krále, Barden nebyl nejprve schopen pohybu, zdálo se mu, že i čas kolem strnul, věci ztratily tvar. Zakymácel se a nebýt gaverly, který ho zachytil, byl by upadl.
Už taky nejsem mladík, pomyslel si.
Na to, co se děje, totiž vůbec nebyl schopen myslet, bylo to tak absurdní, přímo neuvěřitelné… Vojáci ho prošacovávali jako nějakého kapesního zloděje, ale Barden stále nebyl schopen uvěřit, že se to doopravdy děje, že se věci takhle zvrtly. Nakonec: byl nevinný. Prohledají ho, nic nenajdou a omluví se mu, stejně jako se mu bude muset omluvit kouzelník.
Barden se trochu vzchopil. A právě ve chvíli, kdy začínal nabírat rovnováhy, ho znovu vykolejil výkřik jednoho z vojáků: „Travič, je to on, u Mawira, je to on!!!“
Ten voják právě vytáhl ruku z Bardenovy kapsy a třímal v ní malou lahvičku naplněnou jakousi matnou tekutinou. Lahvičku ani její obsah Barden nikdy v životě neviděl. Věděl ale, že o tom nikdy nikoho nepřesvědčí.
Voják zvedl lahvičku nad hlavu, v jakémsi zvráceně vítězném gestu, ale tvář měl skoro stejně překvapenou jako Barden. Dva muži z královy tělesné stráže Bardena chytili za paže, jako by se báli, že jim uletí.
„Nechte mě,“ zavrčel Barden a ohnal se po nich, „nebudu… nebudu utíkat. Tohle se musí vysvětlit… To se musí…“
Jako blesk ho osvítilo poznání: tu lahvičku mu musel strčit do kapsy Gertan, když ho tak přátelsky objímal a poplácával. Proč, to Bardena nezajímalo. Vedli ho chodbami paláce a Barden věděl, že míří k vězeňské věži. Nebyl čas uvažovat o důvodech, které Gertana vedly.
„Neudělal jsem to, slyšíte,“ řekl mužům, kteří ho vedli, „neudělal jsem to. Tu lahvičku mi podstrčil ten kouzelník…“
Místo odpovědi s ním zacloumali, což znamenalo ve všech řečech světa jediné: mlč. Barden se ještě chabě pokusil vzepřít, ale nakonec se nechal vést. Čím víc se s nimi bude prát, tím nakloněnější budou považovat ho za vraha. Ale až přijde před soudce; doufal, že před něj přijde; přesvědčí všechny o své nevině.
Šoupli ho do malé špinavé cely a než zabouchli dveře, jeden z těch dosud mlčenlivých mužů houkl: „Doufám, že tě budou čtvrtit zvlášť pomalu, ty čubčí synu!“
A ponechali Bardena tmě.

***

Sturnus neměl klid. Chodil po své pracovně sem a tam, počítal minuty. Čekal, kdy se spustí poplach, kdy dostane znamení, že Vespertinus to má za sebou.
Pečlivě omyl nůž, sloupl z něj voskové znamínko a položil ho vedle košíku marit. Nejprve jej chtěl vrátit do kuchyně, ale pak si uvědomil, že by to bylo podezřelé a mohlo by ho to usvědčit, kdyby na něj náhodou padlo podezření. Ne, musí to vypadat, že s nožem i mísou marit je, bylo a bude všechno v pořádku.
Posadil se zpět do svého křesla, netrpělivě poklepával nehty o desku stolu. Tomu Vespertinovi vždycky všechno hrozně dlouho trvá. Dokonce neumí ani rychle umřít. Sturnus se té myšlence zasmál a náhle se mu zatočila hlava. Na jeden hrozný okamžik měl pocit, že se pozvrací přímo na své pečlivě zapsané poznámky.
„Jsem pořádně rozrušený,“ pomyslel si a sáhl pod stůl, kde se ve tmě a chladu skrývala láhev Welurnského vína. Když si naléval do broušeného poháru, třásla se mu ruka. Chtěl si ji podepřít druhou a najednou ho zkroutila hrozná žaludeční křeč. Do hrdla se mu vedraly pálivé šťávy, Sturnus měl pocit, že vyvrhne vnitřnosti. Upustil láhev, víno se rozlilo na temně červený koberec.
Záchvat záhy skoro přešel. Sturnus se ale polekal.
Co když ten kouzelník otrávil i mě? To by si nedovolil, kdyby něco takového udělal, stálo by ho to život a nic by tím nezískal, mám přece jeho přísahu a…
Začal se dusit. Hrdlo se mu stáhlo, nemohl dýchat. Žaludek se mu kroutil. Sturnus vyskočil, chtěl běžet ke kouzelníkovi…
Ale ten se sám objevil ve dveřích pracovny. Sturnus se mu víceméně zhroutil k nohám, sípavě se snažil nabrat dech a současně se pokoušel něco kouzelníkovi říct.
„s-s-s-si m-mě o-o-o-othhrá-„
Gertan se k němu sklonil a se zájmem pozoroval Sturnusův obličej, který se nadouval a rudnul. Pak vylovil ze záhybů svého pláště jakési zrnko, vypadalo to jako jádro marity. Vložil ho opatrně do Sturnusových pootevřených úst.
Sturnus se semínko pokusil vyplivnout, ale nešlo to, své tělo už neovládal on, ale křečovité záškuby. Navíc měl ústa plná slin, které vytékaly oběma koutky ven a tak se snad to zrnko vyplaví.
Nevyplavilo se a to bylo jedině dobře. Sturnus cítil, jak se mu hrdlo uvolňuje. Trochu ho pálil krk a v hrdle cítil zvláštní kořeněnou chuť. Nabral do plic tolik vzduchu, kolik mohl. Chvíli pak jen ležel na podlaze u Gertanových nohou a těžce oddechoval.
„Dal jsem ti protijed,“ řekl Gertan, aniž by na Sturnuse shlédl. Jako by mluvil ke psu.
„Děkuji,“ přinutil se říct Sturnus a posadil se.
Gertan zatím přešel ke stolu a posadil se za něj. Sturnus vzteky zrudl, stejně jako když se před chvílí dusil. To je jeho místo a žádný špinavý kouzelník nemá právo na něm sedět! Gertan trpělivě čekal, až se Sturnus vyhrabe na nohy a dopotácí se ke stolu.
„Proč jsi mě otrávil,“ vyjel larden na kouzelníka, jakmile se mu to podařilo.
„Nic takového jsem neudělal,“ řekl Gertan. „Dovol, abych ti to vysvětlil. Já ti pouze dal jed. Třeba jsem tím mínil, že bys měl nechat vyhubit krysy, které žijí v paláci, možná jsem tím také nemyslel vůbec nic. Bylo na tobě, co s tím jedem uděláš. A ty sám jste s ním natřel nůž, ty sám jsi s ním pak krájel maritu, přičemž se část jedu dostala i na tvou polovinu. Ty sám jsi otrávil svého synovce i sebe.“
„Ty sprostý lháři!“ zařval Sturnus, ale s Gertanem to ani nehnulo. Pohodlně se rozvalil na křesle (na mém křesle, pomyslel si Sturnus zlostí bez sebe)
„Můžeš mne nazývat jak chceš, lardene Sturnusi,“ řekl kouzelník, „ale dřív, než se rozhodneš, jak mne nazývat, rád bych tě seznámil s dalšími závažnými skutečnostmi.“
„Chceš mě udat?“ zeptal se Sturnus.
„Nic takového neudělám,“ vysvětloval Gertan shovívavě, „ačkoli jsem o tom přemýšlel. Ale já tě mám v hrsti, lardene, když to řeknu takto lidově. Ten jed, co v sobě máš, nikdy nevyprchá. Jsi závislý na mém protijedu… Stačí, abych ti náhodou zapomněl podat jedinou dávku a skončíš stejně jako tvůj ubohý synovec. A já jsem se postaral, abych tvou smrt nezaplatil tou svojí. Teď už rozumíš?“
„Ale co ta přísaha,“ zasténal Sturnus, „co ta tvoje přísaha, ty hajzle…“
„Vlastně ji neporušuji. Ty sám sis ublížil, já ti jen pomáhám… A zapomenout může každý, nebo ne?“
„Co chceš? Co po mě, u Mawira, vlastně chceš?“
„U Mawira? Takový obrat bych nepoužíval,“ Gertan si zcela klidně přihnul ze Sturnusova poháru vína.
„A co tedy? U Tevolananse?“
„I to by bylo lepší. Ale dost o této otázce. Prosím, dones mi tamhletu skříňku. To bude má cena za… ehm… za to, že ti nezapomenu včas a řádně podávat tarvové semínko.“
„Ty chceš… ale já ti… to nemůžu,“ Sturnus rychle přemýšlel: když mu dám skříňku, nejen že ho osvobodím a on mi nebude ničím vázán, ale také bude mít v rukou životy všech ostatních kouzelníků, aby je Předělová Tma strávila. Pak by mohl být nebezpečnější, než celý Freklan.
„Jak je libo,“ Gertan si znuděně odfrkl. „Zítra ráno zemřeš. Přeji ti hezký zbytek večera.“
„Počkej,“ Sturnus vyskočil od stolu. „Já… já si to rozmyslím… nemůžu přece jen tak…“
„Na rozmýšlení není čas,“ řekl Gertan, „až umřeš, budu stejně volný. Takže pěkný večer, lardene Sturnusi.“
Sturnus zoufale hmátl po skříňce, smetl přitom ze stolu všechny své písemnosti. Popadl ten poměrně těžký stříbrný předmět a skokem dostihl Gertana, který už byl skoro u dveří. Larden mu vrazil stříbrnou skříňku do ruky.
„Udav se tím,“ zavrčel.
Ale Gertan mu pohlédl do očí a spatřil strach, který už téměř vyplouval na povrch. Ano, spatřil také plno nadutosti, hrdosti a vychytralosti, ale strach byl tím, co teď vládlo. Kouzelník se zasmál. Opatrně zastrčil skříňku pod paži a otočil se, aby pokračoval v cestě. Oči mu svítily. Byl volný, po dlouhých rocích na Anfu, po krátké, ale únavné době ve službách tohoto hloupého lardena, konečně byl volný. A mohl začít pracovat pro sebe.
Než však stačil odejít, vrhl se mu Sturnus do cesty. Z bývalé nadřazené lhostejnosti toho lardenovi mnoho nezbývalo.
„Nezapomeneš mi dávat můj protijed, že?“ zeptal se a vlastní hlas mu nepříjemně připomínal Vespertina.
„Nevím, proč bych ti ho měl dávat,“ řekl Gertan a Sturnus poznal, že těžko potlačuje smích. „Nic takového jako navěky působící jed v těle nemáš. A znovu a naposled přeji pěkný večer.“
Obrátil se na patě, nechal Sturnuse stát s otevřenou pusou a vydal se ke svému pokoji, aby si sbalil věci. A aby zverboval ostatní. Ti lenoši už určitě spí, ale teď je jejich pánem Gertan a ten žádné dlouhé vyspávání nestrpí.