Velekněžka Bohyně

Průvod v kápích pomalu přicházel k oltáři. Všechny kněžky byly v černém, vždyť dnes zemřela ona, největší naděje pro budoucnost Světa po Vivianě. Otrávena potulnými mnichy. Jak smutná smrt, avšak nezůstane nepomstěna.
Snad tu zbývá ještě jedna možnost. Nevlastní sestra bývalé velekněžky – Pernela. Snad ona může zvrátit sudbu.
„Až průvod ponese na márách poslední z rodu Maldevinina, konec všeho nastane.“

Pernela nežila s kněžkami Bohyně. Nikdy vlastně nevěřila staré víře. Odmalička byla vychovávána mezi chlapci, tak se jí dostalo vzdělání a výcviku se zbraní. Nyní dospěla dvaceti let a musela tedy opustit školu a všechny své přátele.
S pláštěm na zádech, uzlíkem nejpotřebnějších věcí a mečem za pasem opouštěla svůj domov posledních patnácti let. Vtom ji zastavila mladá dívka na koni: „Jsi-li to ty, Pernelo, sestro Penelopina, mám pro tebe poselství od kněžek Bohyně.“
„Bohyně? Má sestra potřebuje mně? Vždyť ví, že v starou víru nevěřím. Co chceš?“
„Tvá sestra, naše poslední velekněžka, před několika týdny zemřela. Nyní potřebujeme tebe, bys byla její nástupkyní, jinak Bohyně neubrání svět od zlých sil a bude to konec všeho živého.“
„Zemřela? Jak je to možné?! To jí kouzla té vaší Bohyně nemohla pomoci? A proč chcete zrovna mě? Já přeci nemůžu být kněžkou!“
„Byla otrávena mnichy, kteří nesouhlasí s naší vírou. A ty musíš nastoupit na její místo, protože jen dívka velekněžčiny krve může být její nástupkyní. Tak praví zákon Bohyně. Vše, co musíš udělat, je pronesení modlitby k Bohyni a oběti pro ni.“
„Víš moc dobře, že se starou vírou nesouhlasím. Přece nemůžu v jejím jménu vzývat vaši Bohyni!“
„Uvědom si, že jinak tento svět zanikne a nebude už žádné správné víry! Nevšimla sis znamení na obloze? Hejna ptáků krouží nad kostely i obětními místy všech božstev! Ty jediná můžeš pomoci! Jen snad…. nejsi zrozena z řádného manželství a nejsi dcerou téhož muže, jako Penelopa, ale v tom snad Bohyně nebude vidět překážku v naplnění tvého osudu. Pokud ano, naše naděje jsou ztraceny.“
„Snad máš pravdu. Pomohu vám, tedy. Ale až splním svůj úkol, z řádu znovu odejdu a budu věřit, v co já budu chtít!“
„Potom by Bohyně naši oběť nepřijala. Musíš se zavázat ke správné víře do konce života, jinak apokalypsa přesto nastane. Pomoz nám, prosím.“
„S tím nemůžu souhlasit. Dokud neuvidím jasný důkaz blížícího se konce, nezahodím svůj život kvůli vaší Bohyni! Ukaž mi tedy nějaký pádný důkaz a pak snad…“
„Důkaz? Následuj mne tedy.“
Dívky spolu putoval dva dny, až dorazily k vysoké skále tyčící se nad řekou, loukami a temným lesem, kterou Pernela však velmi dobře znala. Pod skálou poblíž lesa ležela její rodná vesnice. Jako malá si tu často hrávala se svou starší sestrou. Než ta odešla mezi kněžky a Pernela později do školy.
„Nyní, Penelopina sestro, pohlédni do míst svého dětství.“
Pernela přišla k okraji a pohled ji opravdu vyděsil. Před sebou viděla jen spáleniště, které pohlcovala bažina táhnoucí se až k obzoru, viděla slunce hnědé barvy a rudý měsíc zářící nad tím vším. Nemohla uvěřit svým očím. O pár kroků dál svět vypadal jako kdykoliv jindy, ale tady…? Spoušť a zmar. Rozhodla se.
„Stanu se vaší velekněžkou, není-li jiná možnost. Ale pokud Bohyně nezabrání zániku světa, postavím se k svému úkolu, jak já uznám za vhodné. To si pamatuj.“
Dívka sesedla z koně a před Pernelou poklekla. „Tak jsi řekla, velekněžko Bohyně.“

Po několika týdnech dorazili k Zapovězenému městu, místu, kde žily kněžky bohyně už léta - od ukrytí Avalonu. Pernela byla přijata všemi dívkami a uznávána jako Penelopina starší sestra, nová kněžka. Byly jí vštěpovány všechny zákony Bohyně a byla připravována na Obřad – na okamžik, kdy ji Bohyně uzná velekněžkou, vykoná potřebné modlitby a předloží jí oběť. Jakou – zatím netušila.
Prošla očistnými rituály, zvěděla vše, co bylo nutné, naučila se modlitby k Bohyni, byly jí utkány šaty z nejjemnějších látek. Pernela byla připravena k provedení svého úkolu.
Přišla ta noc – noc před úplňkem. Dnes měl být obřad vykonán a svět zachráněn. Pernela se postavila s rukama pozdviženýma nad hlavu před dvojstup kněžek a prošla až k obětišti. Poklekla před oltářem, pronesla modlitby a prosby k Bohyni s co možná největší vírou a přesvědčením v hlase. Úkol byl už skoro splněn. Nyní přijde oběť, kterou musí zabít. Jedna z dívek jí podala ozdobnou dýku. Pernela ji vytáhla z pochvy, zvedla nad hlavu a poklonila se k hvězdnému nebi. Za chvíli přinesou oběť.
Přišly dvě dívky s břemenem přikrytým vyšívaným obětním pláštěm. Nyní přijde poslední část celého úkolu – obětování. Pernela pozvedla dýku v pravé ruce a levou odkryla plášť. Chtěla pronést poslední modlitbu k Bohyni a uzavřít Obřad. Ale…
„Gavine… To… Proč zrovna on?! Proč, proč jste mi to neřekly dřív?!!“ Poslední slova už nemířila k Bohyni, ale ke všem kněžkám. Tohle byla zrada. Přece nezabije Gavina – svého starého přítele, svou lásku.
„To neudělám! Nikdy! Proč zrovna ON?!“
„Je to jeden z vrahů tvé sestry. Jen ti mohou být obětováni, velekněžko.“
„Říkaly jste, že ji zabili mnichové, to on není. Tedy proč?!“
„Byl jediný, kterého jsme chytily do pastí nad jejím mrtvým tělem. Musí být tedy vinný. Nyní ho musíš obětovat, jinak vše přijde nazmar! Svět zanikne a ty to víš! Dělej už, zabij ho! Když ne ve jménu Bohyně, tedy ve jménu života!“
„Ne! To nikdy neudělám a ty to víš! Jeho ne… Odcházím a s Bohyní promluvím už jinak. Ať modlitbou nebo zbraní, pokusím se lidstvo zachránit. Ale jeho nezabiju!“
„Když ho nezabiješ ty, udělám to já, pokud zastavíš mě, udělá to některá z mých sester! Ty už jsi učinila, co bylo potřeba.“
„Ne, nikdy…“ Pernela se podívala na svou dýku a vrazila ji do hrudi kněžky. Pomohla omámenému Gavinovi postavit se na nohy a s dýkou stále výhružně pozvednutou před sebou s ním odcházela pryč. Nikdo je nezastavil. Ve stájích odvázala koně a i s Gavinem na něj usedla.

Jeli dlouho, co nejdál od všech vyznavaček Bohyně. Gavin se musel hlavně uzdravit. Až po několika dnech spánku se probudil.
„Pernelo… Proč jsi mě zachránila? Takhle zanikne celý svět. Mělas mě tam nechat svému osudu-“
„Ne, to bych nemohla udělat…“
„Proč ne? Teď sice žiju, ale zanedlouho už tady nezůstane nikdo!“
„Ty tomu nerozumíš-“
„Myslíš, že ne? Rozumím, a moc dobře. Nemělas to dělat.“
„Ne! Já jsem to nemohla dopustit! Nemohla jsem dopustit, aby naše dítě vyrůstalo bez otce! Teď už chápeš?!“
„Co… cože? Naše…? Dítě…? To nemůžeš myslet vážně!“
„Nemůžu? A jak sis myslel, že to asi dopadne?! Všechny ty noci…“
„Mluvíš vážně…?“
„Naprosto.“
„Jak… jak už dlouho to víš…?“
„Už asi tři měsíce. Neviděli jsme se opravdu dlouho… Teď ale vstávej, musíme jít. Bohyně, nebo kdo, na nás čeká.“
„Pernelo, ale ty bys neměla… teď když…. čekáš to dítě…“
„Věř mi, že musím. A ty taky. Tak už pojď!“

Gavin přesvědčil Pernelu, že na koni pojede ona a on půjde pěšky. Ta se jen usmála, ale souhlasila. Šli takto už několik dní až se Gavin zeptal: „Kam vlastně jdeme? Myslím, že máš nějaký plán. Takže jaký?“
„Musíme najít Avalon.“
„Cože?! Ten byl přeci dávno skryt! Nikdo tam nebyl už léta!“
„Budeme tedy první. Neboj, znám jeho tajemství.“
„Stále překvapuješ. Ty a Bohyně? Ty a znát tajemství Avalonu? Myslel jsem, že půjdeš do měst a zařídíš si pořádný život. Na tebe by si nikdo nedovolil, to vím,“ řekl Gavin s úsměvem.
„Máš pravdu, taky jsem si to myslela. Ale osud nás stejně vždycky zavane někam jinam, než jsme chtěli. Naštěstí si pamatuji něco z matčina učení o Avalonu. I ona byla velekněžkou. Jako snad všechny dívky v rodině.“
„Dobře. Doufám, že nám to vyjde.“
„Nezbývá nám než věřit.“

Po několika týdnech dorazili k opatství Canterbury, k jezeru, kde podle vyprávění ležel ukryt tajemný Avalon.
„Všude je mlha, tady se ztratíme!“ řekl Gavin.
„Snad právě díky té mlze se dostaneme až do Avalonu. Snad ji dovedu odhrnout.“
„To jsem zvědavý jak…“
„Po jezeře. Musíme po jezeře. Odvaž loďku, pojedeme. Prý je to nejsnadnější cesta.“
Tak se stalo a vyjeli. Když už se nadobro ztratili v mlze, Pernela povstala. Zvedla ruce nad hlavu a zakřičela: „Bohyně, přestaň si vylívat vztek na nevinných lidech! Vím, že jsi všechno zlo způsobila ty! A to jen ze vzteku nad smrtí tvé oblíbené kněžky! Jsem její sestra! Vpusť nás do Avalonu a my dáme vše do pořádku!“
Mlha se odkryla a Gavin zůstal jen nevěřícně zírat. „Nikdy by mě nenapadlo, že to vyjde…,“ řekl.
„Důvěřuj mi trochu víc…,“ usmála se Pernela.
Pluli dál, až dorazili k dávno zapomenutým břehům. Vystoupili a k jejich překvapení je uvítala skupina lidí.
„Mysleli jsme, že v Avalonu již nikdo nežije,“ řekla Pernela.
„Ano, to si lidé myslívají. Někdo ale původní tradici Bohyně udržovat musí. My jsme potomci Vivianiných kněžek a zdejších mužů. Pokud jste přijeli nám pomoci, a cítím, že ano, následujte mě!“ řekla jedna z dívek.
„Ty tyto lidi vedeš?“ zeptala se Pernela.
„Ne,“ usmála se, „My tu žijeme všichni si rovni, ale máš pravdu. Obřadů se ujímám já. Ty jsi patrně z rodu Maldevinina. Vidím to v tvých rysech i chování. Velekněžka, říkáš? Dobře, musíme vykonat Obřad.“
„Jak to všechno víš…? Ale máš pravdu. Obřad už se pokoušely vykonat v Zapovězeném městě, ale já nemohla. Nemohla jsem obětovat-“
„-otce svého dítěte, chápu. Tím si tě Bohyně oblíbila. My však budeme obětovat jen vodu, zem a oheň, jak je zvykem. Povedeš Obřad, zkušenosti už máš.“
„Ano.“

Pernela znovu prošla všemi podivnými rituály, než byla připravena ujmout se jako velekněžka modliteb.
Znovu prošla dvojstupem – tentokrát zdejších obyvatel, žijících v souladu s Bohyní už po léta. Pronesla modlitby a prosby, a byly přineseny obětní dary. Miska avalonské země, vody z jezera a tajemného neuhasínajícího ohně, hořícího u vstupu do svatyně. Pernela vše zasvětila a obětovala Bohyni. Vzplane-li nyní oheň na oltáři, nebezpečí bude zažehnáno a Bohyně světu znovu vrátí původní neztemněnou podobu. Pokud ne, zhasla poslední naděje.
Oči všech se obrátily k oltáři. Oheň musí zahořet! Vše bylo splněno, ale…. Bohyně očividně spokojená nebyla. Nestalo se nic, jen nebe se zatáhlo mrakem a svět se ponořil do ještě hlubší temnoty.

„Musíš nyní Avalon opustit, cizinci se zde zdržovat nesmí. Ale ve tvém osudu je vepsáno, že vykonáš ještě velké skutky. Svět bude díky tobě zachráněn nebo nadobro zničen. Doufám, že nás přivedeš k té lepší možnosti. Budeme se za tebe modlit. Nyní ale jdi, ty i Gavin,“ řekla avalonská kněžka Pernele.
„Ale kam? Řekni, kam?! Já už opravdu nevím, co dělat! Proč zrovna já…“
„To nevím, Pernelo, ale jsi velmi silná a zvládneš to. Jen tě ještě před koncem tvé pouti čeká nejspíš jedna velká oběť. Obětování toho, co je ti nejdražší.“
„Gavin nesmí zemřít jen kvůli rozmaru Bohyně! Ty moc dobře víš, že to bych nikdy neudělala!“
„Není tu řeč o Gavinovi…. Ale víc nevím, musíš to už zjistit sama. Jdi na sever, tam zvíš víc. Snad se ještě někdy uvidíme.“
S těmito slovy nechala Pernelu stát na břehu jezera a odešla. Ta, stále ještě zmatená, nastoupila ke Gavinovi a odplula do mlhy.

„Takže kam teď? Pořád chceš zachránit svět?“
„Nebuď tak ironický, Gavine. Víš, že to musíme udělat. Nebo se aspoň pokusit. Jinak tu už nebude nikdo, kdo by připomněl dřívější slávu Avalonu…“
„Avalonu…? Opravdu tě nyní tak zajímá Avalon? Nikdy jsi v Bohyni nevěřila. Ale teď…“
„Teď sama nevím, v co věřit. Jisté ale je, že Bohyně existuje, nikdo jiný by světu nepřiřkl tolik ran. Ona nezná slitování, pokud příroda nefunguje tak, jak si ona přála.“
„A kam pojedeme teď, má paní? Víš, že naše dítě přijde na svět v několika málo měsících…“
„Ano, ale nyní jsou tady důležitější věci. Jedeme na sever, snad na hranicích se Skotskem, u valu krále Hadriána...“
„Takovou dálku? A co tam? Co nám tam pomůže?“
„Je to daleko, Ale jiná možnost není. Právě tam jsou základy prvního obětiště Bohyně. Pokud nás nevyslechne tam, tak už nikde. Čeká nás dlouhá cesta, měli bychom vyrazit.“

„Snad tam dorazíme ještě dnes. Je to nedaleko. Podle pověstí stačí jít podle tohoto potoka až dorazíme k jedné jeskyni – cíli naší cesty.“
„Jsi si jistá, že chceš pokračovat ještě dnes? Putujeme již snad dva měsíce… a myslím, že by sis měla prostě odpočinout.“
„Neboj, to ještě zvládnu.“

„Vidíš, Gavine? To bude ta jeskyně! Pojď dovnitř, tam vymyslíme, co dál!“
Vešli do jeskyně a skála za nimi se zavřela. Gavin se k ní rozběhl a snažil se hledat cestu ven, ale žádná tu nebyla. Otočil se zpět k Pernele, chtěl já něco říci, ale zůstal jen němě stát. Pernele vlály vlasy i šaty, vítr zde však nefoukal. Zdvíhala ruce v pokorném gestu nahoru a promlouvala starým keltským jazykem, o kterém si byl Gavin jist, že ho nikdy neznala. Měla hlubší hlas a v očích ji létaly blesky. Posedl ji duch Bohyně.
Najednou spadla v bezvědomí na zem a Gavin k ní přiběhl a zvedl ji hlavu ze země. Jeskyní se začal rozléhat hlas Bohyně – mluvila jazykem v dnešních dobách již neznámým, přesto jí rozuměli.
„Až jsem si dorazila, velekněžko, pro záchranu světa? Záleží ti na těch nerozumných a moci chtivých lidech opravdu tolik, abys za jejich životy obětovala to, co je ti nejdražší?“
„Bohyně, obětuji co budu moci, jen řekni, co chceš!“
„Co chci? Tak tedy dobře poslouchej. Chci jen jedno a dáš-li mi to, lidstvo nezahubím. Chci tvé nenarozené dítě.“
„Cože…?! Nikdy…“

„Tak a dost! Bohyně, už mě unavuje, jak stále využíváš nevinné lidi! Bože, ty to vidíš! Pomoz nám, hříšníkům, ať dojdeme pokoje!“
„Gavine? Co to…?“
„Počkej, Pernelo. Teď je řada na mně.“
„Bože, toto je poslední příležitost nás, obyčejných lidí, dojít k nápravě. Věř, že nejsme takoví, jak o nás Bohyně smýšlí. Pomoz! Dej znamení, že nám věříš!“
Chvíli čekali. Nic se nedělo a zdálo se, že prohráli. Najednou se ale rozhořel oheň v rohu místnosti a Bohyně začala bolestivě křičet.
Po chvíli se uklidnila a její vyrovnaný hlas řekl: „Dobře! Ať je tedy po vašem! Svět nezanikne, bude-li stále udržován můj kult! Ale vězte, že lidstvo se časem samo zahubí bude-li pokračovat takto dál. Pořádně se rozhlédněte, než se rozhodnete, zda vaše snaha nebyla zbytečná, zda konec brzo sám nenastane bez zásahu nás, Bohů. Nyní jděte.“