Tanečnice osudu - 4. část

Ash'raen'shina volným krokem procházela vesnicí a polední slunce rozzářilo její tmavé vlasy. Kamenná cesta ji příjemně chladila na chodidla a ona se oddávala osvobozujícímu pocitu, který zakoušela. Když se probudila, cítila se ztuhlá a bolela ji hlava, ale obojí se díky procházce vesnicí vytrácelo. Jediné, co jí kazilo radost, byly reakce obyvatel. První žena, kterou potkala, sebou při pohledu na temnou elfku cukla a spěšně odbočila do vedlejší uličky. Reakce ostatních vesničanů byly podobné. Někteří muži po ní sice zvědavě pokukovali, ale dva meče, zavěšené u pasu, přiměly každého, aby se jí zdaleka vyhnul. Ash'raen'shina se proklínala, že si vůbec své zbraně brala. Mělo mě napadnout, že tím ještě zvýším nedůvěru a strach. Chtěla se někoho zeptat na cestu ke cvičišti, ale nebylo koho. Její nálada opět klasala ke dnu. Přesto její srdce něco znovu rozehřálo. Byly to děti. Děti, které ještě netrpěly předsudky a k jejichž uším se ještě nedonesly historky o ukrutnosti a brutalitě temných elfů. V jedné chvíli si jí všimlo jedno dítě, které poté odběhlo a o chvíli později se vrátilo s dalšími kamarády. Skupinka asi deseti dětí poté Ash'raen'shinu naslédovala a zvědavě si ji prohlížela. Jedna holčička se dokonce odvážila přijít až k ní. V tmavovlásce se probudil jakýsi mateřský instinkt a k dívence se otočila, poklekla k ní a natáhla ruku. Čekala, že ta malá uteče, ale nestalo se tak. Dítko neohrabaně zvedlo ruku a se zvědavě protáhlým výrazem ve tváři se zlehka dotklo Ash'raen'shininých prstů. Ručka hned ucukla, ale když se nic nestalo, dotkla se tmavě zelené dlaně. Ash'raen'shina dívčinu ruku stiskla a druhou rukou ji pohladila po vlasech. Ostatní děti se hned také připojily a temnou elfku obklopily ze všech stran. Dotýkaly se jejích vlasů, nosu a paží, smály se a s vykulenýma očima si ji pozorně prohlížely. Tmavovlásce bylo jasné, že tyhle děti neměly moc možností vidět někoho z elfské rasy, natož tak nějakého temného elfa. Zůstaly by s ní jistě dlouhou dobu, ale nakonec se v jednom z oken objevila hlava ženy a zavolala na jedno z dětí, aby se šlo najíst. Ostatní si uvědomili, že je čas oběda a rozprchly se na všechny strany. Každé si však ještě jednou na Ash'raen'shinu sáhlo a když utíkaly pryč, tak jí zamávaly. Ash'raen'shina se zvedla a v očích měla slzy. Byla vždy dojata, když se v prostředí, kde nebyla příliš vítaná, objevila alespoň jiskřička přátelského zájmu. Hřbetem ruky si otřela tvář a znovu se vydala hledat vznešeného elfa Gilivana. Vesnice byla větší, než se jí nejprve zdálo. Vlastně to bylo takové malé městečko. Přesto se poměrně brzy zorientovala a nakonec zahlédla místo, které muselo být oním cvičištěm. Na severním straně vesnice stála velká budova, která mohla být skladem zbraní, kasárnami nebo něčím takovým. Vedle ní se rozprostíral plac, obklopený stromy, bez jakýchkoliv stavení. A uprostřed něj, na písčitém povrchu, zahlédla vysokou postavu s mečem v ruce. Stála v bojovém postoji a vždy po chvíli soustředění provedla několik rychlých výpadů proti smyšleným protivníkům. Meč se v jasném slunci zářivé blyštěl a občas Ash'raen'shinu oslnil. Chvíli toto cvičení pozorovala a poté se odvážila přijít blíže. Postavou byl podle jejích očekávání Gilivan. Když si přicházející temné elfky všimnul, napřímil se a sklopil meč. Čekal. Ash'raen'shina se zastavila asi tři metry před mužem a pohlédla mu do očí. Podle jejích zkušeností to byl typický vznešený elf. Byl hodně vytáhlý a jeho výška vedle drobné temné elfky ještě více vynikala. Jako většina mužů jeho rasy, i on měl světle modré oči a zlaté vlasy. Rysy jeho tváře byly elegantní, avšak se znatelným nádechem arogance a pýchy. Díval se na ni nedůvěřivě s obočím podmračeným, ale v jediném okamžiku jeho výraz změknul.
"Mohu vám nějak pomoci?" zeptal se.
Tmavovláska nejdřív nevěděla, jak začít, ale nakonec řekla: "Chtěla jsem jen...Prostě jsem se jen chtěla omluvit za to, co jsem včera udělala. Asi jsem se neovládla, nic si nepamatuji. Promiňte, nechtěla jsem."
Gilivan se na ni chvilku díval a poté se také on ozval: "Neměl jsem říkat takové věci, alespoň ne před ostatními. Také jsem se neovládl."
Ash'raen'shina byla překvapena. Byla to snad nejhorší omluva, jakou kdy slyšela.
Neměl jsem to říkat před přáteli... Ta slova jí zněla v hlavě. Když Hirn říkal, že se vznešený elf také omluví, čekala alespoň taková slova jako 'omlouvám se' nebo 'promiňte.' Nakonec, je to vlastně úspěch. Přece nemohu chtít, aby se vznešený elf opravdu omluvil temné elfce. To by asi byl jiný svět, než jaký znám.
"Doufám, že jste v pořádku, slyšela jsem, že máte něco s krkem," řekla potichu.
Gilivanovi zaplály oči. I když otázku Ash'raen'shina myslela upřímně, vznešený elf v tom zjevně viděl popíchnutí.
"Je mi dobře, děkuji," odsekl.
Jeho oči se zaměřily na její pas. S mečem v natažené ruce ukázal na její zbraně. "Nechcete si trošku zacvičit?"
Ash'raen'shina zamrkala překvapením. Sáhla na jílce svých mečů a řekla: "To jsou ale ostré zbraně." Pohlédla na Gilivanovu zbraň a dodala: "A vy také máte opravdový meč."
Vznešený elf se mírně pousmál: "Já nemám strach."
"Ale já ano," vyhrkla trošku prudce temná elfka.
Gilivanův potěšený úsměv se rozšířil. "Budu opatrný, při cvičení jsem nikoho ještě vážně nezranil."
Ash'raen'shině docela vadilo slovíčko vážně. Nevěděla, co si pod tím má představit. Také věděla, že se ji vznešený elf snaží vyprovokovat k tomu, aby s ním bojovala. Viděla mu na očích, že nemůže přenést přes srdce, že jej v hostinci pokořila, navíc před tolika očima. Hledá teď způsob, jak by jí to mohl oplatit, aniž by ji přímo napadl.
Věděla však také, že pokud si chce zachovat důstojnost, musí souboj přijmout. Měla strach, ale zároveň nechtěla, aby se na ni vznešený elf povyšoval.
"Dobrá tedy, ale mám jednu otázku," odtušila tmavovláska.
Gilivanovi se rozzářily oči. "Povídejte."
"Zajímalo by mě, co dělá vznešený elf mezi dobrodruhy. Je to dost neobvyklé."
Úsměv na mužově tváři trošku vychladl. "Tak to chceš vědět, temná elfko?"
Ash'raen'shina přikývla.
"Kdysi jsem býval kapitánem u těžké pěchoty, ještě za Nurionovy říše. Měl jsem skvělé postavení a skvělou jednotku. Když jste nás pak zničili v bitvě u Laegonu, byl tomu konec. Těžká pěchota byla po jezdectvu hned druhá, která přišla v té bitvě na řadu..." Galavinovy oči se v té chvíli nedívaly na Ash'raen'shinu, ale kamsi do dálky, jak vznešený elf vzpomínal na staré časy.
"Z čtyřiceti mužů, které jsem měl na povel, se jich z té bitvy vrátilo jen sedm. Proklínal jsem temné elfy a slíbil smrt každému temnému elfovi, kterého potkám. Vzpomínáš si na tu válku, temná elfko?"
Ash'raen'shina přikývla, i když to nebyla pravda. V té době již sice byla dospělá, ale nežila v království Morear. Nicméně přede všemi tuto skutečnost tajila. O tom konfliktu však něco věděla. Při výpravě proti Razrashovi jí o tom přátelé pověděli.
"Nikdy k té bitvě nemělo dojít. Nebýt vás, byli bychom na vrcholu své moci."
"Neodpověděl jste mi však," odtušila tmavovláska.
Gilivan se hořce zasmál: "Ta bitva mě zničila. Ta porážka podlomila mou víru. Myslel jsem si, že nemůžeme prohrát. Shromáždili jsme tam celé své vojsko. Barevné prapory vlády a blyštivé pancíře našich legií se leskly v záři slunce."
"Odešel jste pak z vojska?" zeptala se soucitně Ash'raen'shina."
Elf, jakoby ji nevnímal, pokračoval dál: "A proti nám nastoupili takoví jako ty, temná elfko. Barbaři. Výsměch elfí vznešenosti a majestátnosti. Nechápu...my...nemohli prohrát."
Na chvíli se odmlčel, poté se podíval Ash'raenšhině do očí a zjevně si vzpomněl na její otázku. "Potřeboval jsem být sám, putoval jsem a přemýšlel nad minulostí. Nakonec jsem potkal Hirna a Mierhala a ti mě přijali mezi sebe. Tehdy ještě nebyli zkušenými válečníky, ale opravdu začínající dobrodruhové, kteří snili o hrdinských činech. Já byl nejzkušenější a mnohokrát jsem jim zachránil život, ale z výhodného partnerství se stalo přátelství. Přidali se k nám pak další, Durgan, Jergunil, Sirgis, Zistela, Kirinel a Orgun. Já...ztratil jsem potřebu vrátit se. Život dobrodruha mě docela baví."
Ash'raen'shina přikývla a zeptala se: "Proč jste se vlastně rozdělili?"
Gilivan se usmál: "Řekla jsi jednu otázku. Teď do střehu!"
Temná elfka málem ani nestačila zareagovat. Instinktivně uskočila a těsně kolem čela jí prolétla čepel meče. "Co to děl...Au" Její otázka byla ukončena zásahem meče do paže. Gilivan ji zasáhl sice jen naplocho, přesto to byla bolestivá rána a Ash'raen'shina nepochybovala o tom, že se ji v těch místech brzy vytvoří boule.
"Temní elfové opravdu nebyli obdařeni inteligencí, copak nechápeš, že souboj začal?"
Tmavovláska bleskově obnažila své dvě čepele a stála připravena. Tyto zbraně ji provázely většinu jejího života, i když nechtěla být válečnicí. Pokud ale na boj došlo, nikdy ji nezklamaly a prokázaly jí tu nejlepší službu. Mírně zahnuté čepele byly ostré jako břitva. Skvěle vyvážené, dělané přesně na mou ruku...Vznešený elf teď pozná, že nejsem podřádná forma života.
Další výpad, již zcela připravena, vykryla levačkou až příliš lehce. Pravou rukou pak sama zaútočila na nechráněné tělo Gilivana. Špička meče se z boku lehce dotkla mužova stehna. Temná elfka však věděla, že Gilivan si s ní zatím jenom hraje a doufala, že to tak zůstane. Ten když uviděl, že jeho sokyně nakonec bude bojovat, ustoupil a změřil si ji.
"Teď začne hra naplno," prohlásil a vrhnul se na ni.
Ash'raen'shina byla znovu překvapena, tentokrát prudkostí jeho útoku. Včera jsem ho musela opravdu pořádně naštvat.
Jeho svištící meč odrazila plnou silou pravou rukou, ale náraz ji přinutil odstoupit a v rameni jí bolestivě škublo. Okamžitě se v duchu pokárala. Věděla, že nemůže se svou postavou bojovat proti silnějšímu muži silově. Podruhé tu chybu neudělala a při jeho dalším prudkém útoku doslova odtančila z dosahu meče. Gilivan byl její hbitostí trošku vyveden z míry, ale Ash'raen'shina vždy používala prvky ze svého tance v boji. Hbitost a rychlost byly její jedinou obranou proti silnějším mužům.
Dalšímu útoku se však již tak dobře neubránila. Opět uskočila, ale tentokrát ji cosi zaštípalo v boku a ona si všimla, že skrz protrženou látku proskauje krev. V té chvíli dostala opravdu strach. Boj se přesouval ze středu cvičistě ke krajům. Nakonec se oba ocitli ve stínu stromu. Finální útok patřil opět Gilivanovi. Ten bodnul a Ash'raen'shina ladně vykroutila tělo a meč ji těsně minul. Následovalo však tvrdé kopnutí, které zasáhlo drobnou ženu do žeber. Ta odletěla jako pouhý list ve větru a nárazem do kmenu si vyrazila dech. Upustila oba své meče a sesunula se na zem. Před očima jí zajiskřilo, jak zápasila s bolestí a snažila se popadnout dech. Silné ruce ji zvedly na nohy a jedna z nich ji praštila do zad. Ash'raen'shina prudce vydechla a znovu se nadechla. Mohla znovu dýchat, nicméně bolest v plicích a v žebrech přetrvávala. Gilivan ji znovu narazil na strom a díval se jí s úsměvem do očí.
"Nevím, proč jsi v Mierhalově družině, nejsi ani ze čvrtiny tak dobrá jako ostatní."
Temná elfka sklopila zrak. Byla poražená a hlavně zlomená. Věděla, že ten souboj nebyl nic jiného než pomsta, ale vznešený elf ji mohl zabít. Chtěla, jako mnohokrát za poslední dobu, plakat, ale udržea se. Ne před ním, ať nevidí moji slabost.
"Takže, teď když tu nejsou ostatní, ti to řeknu znovu a nebudu se ti omlouvat." Výraz v jeho očích byl krutý a veselý. "Nejsi nic než zvíře, rozumíš? Nic víc. Pokud si zasloužíš vůbec žít, tak jen jako otrokyně, která nemá žádná práva a která žije jen díky dobré vůli svého majitele. To si zasloužíš ty i celé zatracené temnoelfské plémě."
S těmi slovy ji pustil, otočil se a odkráčel pryč.
Omluva. Chtěla jsem se omluvit a urovnat ten spor. Gilivan se měl omluvit... Neměla jsem sem chodit. Možná jsem se vůbec neměla k Mierhalovi přidávat.
Ash'raen'shina si sedla na zem a opřela se o strom. Jednou rukou si držela škrábanec na boku, ze kterého jí tekla krev. Dívala se před sebe, ale neměla v té chvíli ani sílu plakat. Copak je celý můj život jen o slzách a bolestech. Co jsem osudu provedla, že je na mě tak krutý?
Koutkem oka viděla, že k ní někdo přichází. Nezajímalo ji to. Už jí bylo skoro všechno jedno.
"Ašreno, co tu děláte? Myslel jsem, že tu najdu Gilivana. Neměla byste ještě po včerejšku odpočívat?" Ten hlas patřil Mierhalovi.
"Gilivan už odešel," řekla prázdným hlasem temná elfka.
Mierhal se zadíval na její ruku, kterou si přidržovala bok, a všimnul si, jak jí skrz prsty protéká krev.
"Co se vám stalo?" zeptal se spěšně.
"Jsem v pořádku," odtušila Ash'raen'shina, "jen jsme s Gilivanem trošku trénovali. Byla to moje chyba. Vlastně jsem mu naběhla na meč." Nemluvila pravdu, ale nechtěla, aby se ten problém začal rozpytvávat. Třeba se Gilivan už pomstil a nechá mě na pokoji.
"Musíte být příště opatrná," řekl Mierhal jemně. Vzal ji kolem pasu a postavil na nohy. Byl při svém počínání co nejopatrnější, ale tmavovláska sykla bolestí. Ozvala se naražená žebra.
"Omlouvám se," řekl spěšně Mierhal, "co vás ještě bolí."
"Žebra, ale to mám asi od včerejška," zalhala znovu Ash'raen'shina.
Mierhal přikývl, ale výraz jeho tváře prozrazoval znepokojení. Ash'raen'shina nedokázala příliš dobře zakrýt bolest. Ne tu na těle, ale tu na duši. Ta její tvář hluboce poznamenala. Nicméně válečník nic neříkal.
"Pojďte se mnou do hostince," řekl po chvíli, "byl jsem za starostou a domluvil jsem se s ním. Řeknu podrobnosti přede všemi."
Temná elfka přikývla, narovnala se a rozešla se směrem k hostinci s Mierhalem po boku.
"Mimochodem," poznamenal muž,"toho dobrodružství se nakonec budeme účastnit společně s Hirnem, Gilivanem a Orgunem, obě družiny phromadě. Jako za stara."
Ash'raen'shina se podívala Mierhalovi přímo do tváře. Muž se usmíval. Ona si však nebyla jistá, když si vzpomněla na Gilivana, jestli nemá nad tou informací spíše truchlit.

Ve stínu jednoho ze stromů, které byly vysázeny kolem cvičiště, stál kouzelník Sirgis. Díval se na Mierhala a Ash'raen'shinu a přemýšlel. Viděl, co se stalo mezi Gilivanem a Ash'raen'shinou. A také slyšel vše, co jí vznešený elf řekl. Po celou tu dobu byl zahalen skrývacím kouzlem. S napětím sledoval celý souboj a celou tu dobu měl chuť do něj zasáhnout. Nechápal, co se s jeho dávným přítelem Gilivanem stalo. Takového jej neznal. Nevraživost mezi temnými a vznešenými elfy je zjevně mnohem silnější, než jsem si vůbec dokázal představit. Sirgis byl vzdělaný a věděl, co se v minulosti mezi těmito dvěma národy stalo. I když byli temní elfové po staletí, možná tisíciletí zhoubou velké části Yveninu, vznešení elfové nesli svůj díl viny také. Temní elfové byli dravci, to věděl. Lesní elfové jim říkali často i 'vlčí elfové.' Stáli za pádem velké a krásné říše elfů a mnohých lidských království, ale v posledních desetiletích se stali mírnějšími. Od doby, kdy si temnoelfský král Chauron vzal princeznu a následnou královnu lesních elfů Elimeru, vztahy mezi lesními a temnými elfy se výrazně zlepšily. Elimera dokazála svého manžela jaksi zmírnit a tím i ostatní temné elfy. Chauronův otec a poté i mladý král sám chystali velkou armádu, která by ukončila život království lesních elfů, ale po tom osudném sňatku ty plány vyšuměly. Jejich děti toto postupné sbližování elfů ještě více umocňovaly. Temní elfové poté již nebojovali jen proti elfům a lidem, ale mnohokrát také proti orkům, skřetům a nemrtvým, čímž se mnohdy postavili na stranu dobra, přestože to stále byli a jsou srdcem válečníci. Jejich dobyvatelské snahy se však omezily téměř na minimum, ale zato v srdcích vznešených elfů nenávist plála dál. Ti se nikdy nedokázali s temnými elfy smířit a sami je napadli. To však znamenalo konec jejich vzkvétající říši a hlavně silné pozici. V době, kdy se Yvenin prohýbal pod invazí orků, spory starých nepřátel šly na čas stranou. Nicméně Sirgis nevěřil, že to bude trvat dlouho.
Ještě více ho ale zarážela osoba temné elfky Ash'raen'shiny. Styděl se. Strašně se styděl. Na chvíli porušil morální zásady slušných kouzelníků. Po tom incidentu, který se odehrál včera v hostinci, byla jeho mysl zaplavena spoustou otázek. Temná elfka křičela v tom náhlém záchvatu šílenství divné věci. A bylo mezi nimi i slovo Razrash... Myslel si nejdříve, že stejně jako většina tvorů Yveninu, zná toto jméno pouze z legend a vyprávění. Mnozí si dokonce mysleli, že je to jen pověst. Ne však Sirgis. Jako kouzelník měl přístup ke kronikám a informacím, které byly obyčejným lidem zapovězeny. V průběhu večera jej však pochybnosti a otázky zaplavily natolik, že se rozhodl v nestřeženém okamžiku temnou elfku navštívit. Stál na jejím tělem dlouho a prohlížel si ji v měsíčním světle. Zvědavost zápasila s morálkou dlouhou dobu, ale nakonec zvědavost přeci jen zvítězila. Kouzelník tehdy jen zavřel oči, soustředil se a nahlédl do mysli Ash'raen'shiny. V tom samém okamžiku se zastyděl a rychle její myšlenky opustil. Přesto však v tom kratičkém okamžiku ve víru myšlenek zahlédl maličko z těch věcí, které byly zasunuty hluboko v nitru spící ženy.
Viděl tam radost, bolest, zmar i ohromnou lásku, naději a její konec a spoustu dalších věcí. Věcí, které prožívaly všechny bytosti na světě, ale také věci, které tak obvyklé nebyly. A právě kvůli těm druhým nemohl v noci usnout. Pamatoval si zvláště tři věci. Viděl útulný domek v přírodě s políčkem a zahrádkou. Viděl u něj muže, který měl mohutnou hruď a na rukách se mu vypínaly ocelově pevné svaly. Ten muž sekal dříví a velká tuhá polena půlil jakoby byla z másla. A viděl tam Ash'raen'shinu, usměvavou a veselou, jak sedí opodál, muže si prohlíží a baví se s ním. Druhý obraz, který si zapamatoval, byl pohled na skupinu. Viděl tam nějaké temné elfy, elfy, ale také trpaslíka a možná člověka. Detaily si nemohl vybavit, ale měl pocit, že to byli přátelé temné elfky. A poslední výtažek z ženiny mysli jej také nejvíce vyděsil. Byl to pohled na vyskokého mohutného muže oděného v tmavém zvláštním brnění. Jediné, co z muže bylo vidět, byly oči. A dokonce i Sirgise při pohledu do nich zamrazilo. Ještě děsivější však bylo to, že Ash'raen'shinina mysl tuto hrůzostrašnou postavu pojila s jménem Razrash.