Grom - kapitola 2

Kapitola 2
Příběh

Eithel v potu tváře rodila své dítě. Porodní bába Velima jak se jí říkalo v Útesu stála a pomáhala dítěti k příchodu.
Ten den byl tady, den který rozhodoval o zle, které podle sudby zanikne anebo bude pokračovat ve své pouti dále, ale zlo nebylo to dítě které měla zplodit Eithel, nýbrž někdo jiný, který měl dítě na dosah ruky. Smrtí nebohého novorozeně by zlo mělo volnou cestu na vrchol své moci. Malé světlo dobra, které přes velký nápor zla stále plápolá a drží se. Tento den byl předpověděn nejzkušenější vědmou v Thalii Elórou, která byla také v domě rodící ženy. Větší bouři toto město nikdy nezažilo, vedle domu vrazil blesk a otec Kram který se díval z okna svírajíc ženě ruku je všechny opustil, zmizel v temnotě noci.
Jelikož oheň se nebezpečně blížil a hrozilo že by došel až k domu. Vylezl tedy a uviděl mnoho elfů jak se snaží jej uhasit, déšť hrál v jejich prospěch. V domu zůstal bratr Mirél, matka Eithel a Velima s Elórou. Město tam, kam Kram dohlédl bylo v klidu nikdo nevylézal ven do té spouště až na ty co si mysleli že uhašení by sám nezvládl. Z protějšího domu vyšel elf Denolien a pomohl mu. Lili na oheň kýble vody, až hořela jen špic, která záhy na nápor deště taktéž zhasla.
„ Díky vám!“ projevil dík Kram. A když se konečně Kram objevil ve dveřích a když uviděl svého syna jak ho chová Velima vzal ho do rukou které si otřel, když vešel a řekl.
„ Bude se jmenovat Grom ve Starothálijštině se to udává jako bouře.“ řekl s hrdostí v hlase, jak domluvil tak bouřka ustala a bylo krásně jasno. Narodil se v městě jménem Útes, dne 19.ledna a roku 6217, v zemi jménem Elemerún.

O šedesát sedm let později.

Jen tak si sedící na lavici před domem a dívajíc se na zamračený den. Jen občasný paprsek světla se prodere oblaky až k zemi kde narazí na mořskou hladinu.
„ Grome, Grome!“ zavolala z okna na něj matka která připravovala oběd.
„ Ano? Potřebuješ něco?" řekl Grom znuděně jak nejvíc uměl.
„ Dojdi do lesa se projít a přines mi ze studánky vodu. Něco uvařím pro otce na přivítanou.“ pověděla mu z úsměvem na tváři vykukujíc ze dveří.
„ On přijede otec, a kdy?“ zeptal se rozjařeně.
„ Měl by tu být každou chvíli, jel si něco vyřídit, ale to už víš. Už včera večer, když už jsi spal tak mi poslal Leptona z dopisem. Chceš si ho přečíst?“ řekla a čekala na odpověď. Lepton byla sova, prastará sova. Bylo jí osmdesát let. A zažila ještě Kramova dědečka. Zakoukal se do země na brouka malého jako palec. Brouk byl na svobodě a on musí být doma. A nemůže jít s otcem na výpravu. Po pravdě by nechtěl být tím broukem, který jde na procházku a hrozí mu smrt zašlápnutím. Ale jeho volnost ho fascinovala a přál si jí také zažít.
„ Háló!“ zavolala na Groma matka, která si myslela že o tom přemýšlí.
„ No....jo..dej mi ho prosím.“ vydal ze sebe mluv na, kterou šla Eithel do domu pro dopis. Když se vrátila a podala mu jej, který na ráz otevřel:

Eithel řekni Gromovi že už budu doma jsem už u Athoru. A někdy zítra dopoledne na oběd přijedu domu. A prosím ošetři Leptona, když jsem vám posílal minule dopis tak přiletěla zraněná. Tak mě čekejte.

Zatím sbohem Kram

„ No a teď běž pro tu vodu.“ popoháněla ho matka.
„ Já jdu, bojím se o něj.“ řekl a cítil se nějak špatně, jelikož se mu zatočila hlava.
“ A proč? Vždyť je to zkušený bojovník, který se o sebe umí postarat.“ uklidňovala.
„ Neměl by chodit takhle sám. A kam vlastně šel?“ zeptal se.
„ Až přijde tak ti to poví sám.“ dořekla to a zamrazila se. „ Já to připálila!" zapištěla a vletěla do světnice jako šíp.
„ Je to dobrý, a tu vodu. Už nemám čím topit. Utíkej!“ na to se ozvala odpověď.
„ Už běžím.“
Šel tedy, v lese nebyl poprvé. S jeho otcem se sem chodil učit bojovat a poznávat přírodu. Otec chce aby se stal bojovníkem jako je on. Ale Grom snil že bude druidem. Slýchával o nich a jednoho i znal, byl v Útesu hostinský v krčmy U Škopku.
Kram mu vyprávěl už něco o zvěři. Jednou když tady v lese byli zaútočil na Groma rozzuřený medvěd. Grom se vystrašeně koukal na otce jak sním statečně bojoval a vyvázl jen z malým škrábnutím. Grom avšak modřinami a roztrženým oblečením. Museli však utéct, sám by ho nezvládl, nebylo to zrovna mládě.
„ Otec to z mečem dost dobře umí.“ pomyslel si. A úplně zapomněl na dříví. Jen tak se procházel, když tu uviděl koně. Hned poznal že to je kůň otce, ale otec neseděl v sedle. Šel se podívat blíž a uviděl ho, byl přivázán k sedlu za nohu a kůň ho táhl po zemi. Rychle k němu přiskočil. Byl celý poškrábaný a zbičovaný. Grom slyšel křupnutí klacku otočil se a spatřil obřího pavouka s bílím křížem na zádech. Rychle vzal meč svého otce ze sedla dobře schovaný pod koženou podšívkou a utíkal, asi po pěti cárech se zastavil a vzal kámen a hodil ho po něm. Ten křižák na Groma vystříkl divnou zelenou kyselinu.
Grom jen taktak uhnul, ale trochu té kyseliny na jeho kůži stříklo a strašně to pálilo. Rozeběhl se proti němu a...sek...sek a Křižákovi usekl nohu a odpíchl se od země skočil mu na záda. Házel sebou co mohl. Grom se neudržel a spadl na zem kde se bránil velice zákeřným útokům toho stvoření. Jeho ohavné kusadla se mu zabodla do ruky a už jen cítil jak se mu studený jed vpouští do krve. A v tom upustil meč. Vzpomněl si na to co mu otec říkal že jed křižáka uspává a pak pomalu, ale jistě zabijí. A vzal svojí ruku napřáhl se a dal mu pěstí do očí. Z pavoukových očí vystříkla jakoby černá lepkavá smůla. Pavouk couvl o krok. Elf se sehnul pro klacek na zemi zatím co se pavouk vylizoval z ran. Ještě se rozeběhl s dřevěnou tyčí, spíše kusem dřeva nad hlavou připravený k výpadu. Nic netušící pavouk to schytal přímo do hlavy. Sice už byl totálně slepý, ale živí byl docela dost na to že dostal takovou ránu do hlavy. Velice se divil tomu že to pavouk přežil a nebo není alespoň omráčený! Grom couval krok po kroku a zakopl o kořen nějakého stromu. V tuto chvíli by ten strom pokácel a spálil zlostí. Ale pavouk neváhal a po čichu se k němu rychle a hbitě přiblížil. Grom si všiml že je blízko otcova meče. Vzal jej do své ruky a rychle píchl pavouka do hrudi zespoda.
Pavouk začal couvat a vydával pisklavé zvuky. Grom se vzpamatoval zvedl se rozeběhl a z údivem i jeho chlupatý pavoučí protivník. Grom vyskočil a nějak přeskočil dlouhého pavouka. Spadl na zem, všiml si že křižák naboural v té rychlosti do stromu, který před chvílí proklínal. Pavouk se otáčel. Grom také a hodil po něm meč a modlil, aby se zapíchl do jeho hnusné a chlupaté hlavy. Ta bestie chtěla znovu po něm vystříknout zelenou kyselinu.
„ Lééééééť“ zakřičel. Meč zabránil, aby se vůbec kyselina dostala ven. A pavouk skonal.
Rychle přiběhl k polomrtvému otci a odvázal ho od sedla. Sebral ho. Posadil na koně z velkou námahou a sám si na něj sedl. Pak ujížděli tmavým lesem, už byli na louce kde stálo jejich město. Z domu vyběhla matka, když je uviděla v bráně. Zrovna byla na tržnici, Gromovy se začalo před očima zamlžovat vyděl všechno dvojitě. A usnul.


Když se probudil hodně se divil že tady ještě leží. A to už hleděl na svého otce.
„ Otče?“ řekl rozespale.
„ Ano synu?“
„ Jak už tu ležím dlouho?“ řekl znuděně.
„ Už to bude dva týdny. A díval jsem se na toho Křižáka, kterého si usmrtil. To byl ale kus.“
„ Taky sem s ním bojoval snad půl dne, ale tys si říkal že ten jed zabijí a nebyla to nakonec ta kyselina?“ zeptal se zamyšleně.
„ Zabijí, ale já sem měl protijed, on má čtyři zuby a jeden pár vystřikuje kyselinu jak už jsi zjistil, avšak druhý pár jed.“ pronesl se vzrušením.
„ No jo já na to úplně zapomněl.“ radoval se Grom z toho že je zdravý.
Uběhly tři dny a už Gromovi matka dovolila vstát tak tedy mohl jít konečně ven.
„ Jeremiáš už přijel z Athoru.“ Oznámila matka Gromovi když vycházel z domu. Jeremiáš byl velký přítel Groma. Všechno si říkaly a nikdy se nehádaly. Znali se už od narození. Byl mohutnější než-li Grom a vyšší.
Vyšel z domu. A tam uviděl svalnatého otce jak kouří dýmku.
„ Co se ti stalo?“ vydal ze sebe. Na tuhle otázku se chtěl zeptat hodně dlouho, ale na to buď zapomínal a nebo nebyl otec doma.
„ Už ti to musím kam neustále odjíždím.“ řekl a napil se kbelíku s nějakým mokem, nejspíš škopek.
„ Nejprve jsem potkal nějaké Xadrasovy kentaury poblíž Patky ze západní strany, divil jsem se co tady dělají, jelikož jejich město je odtud snad pět set mil. Nic mi neudělaly jen jsem je v klidu obešel a byl jsem si vědom, že za chvíli narazím na tábor plný skřetů. Ten jsem se snažil celý obejít abych se dostal do Útesu, ale nenapadlo mě, že by tam mohli mít hlídky. K mému údivu tam byli. Šel jsem tedy potichu s Terkem po boku na uzdě. Nějací hlídkující skřetové se ke mě přiblížily, uslyšel jsem je a tak jsem se otočil a bylo pět, ale většinou hlídkovali ve dvou třech. Začal sem s nimi bojovat, bylo to docela těžké, ale nějakými prašivými stvořeními se nedám zabít. Nakonec jsem zasadil poslední ránu a bylo po boji všichni tam ležely, ale byl to moc hlasitý boj, skřeti křičely na poplach co mohli. S tábora byli vysláni další a našli je tam tak, jak sem od nich odešel.
Já jsem utíkal co jsem mohl, ale další hlídky mě zpozorovaly a za mnou už bylo alespoň deset skřetů křičeli ať zastavím že budu mít smrt o něco kratší a nebudou mě mučit, ale já jsem to musel zkusit. Když v tom jsem uslyšel svištění šípů. Dostal jsem jeden do stehna, no a mému utíkání byl konec. Svalil jsem se na zem.
Když jsem se probudil šíp už jsem neměl v noze, nýbrž ležel kousek ode mne. Ty hnusný potvory ode mě chtěli vědět co jsem tady pohledával, ale já to nemohl říct. Odkud jsem šel to bylo velice tajné, ale po nějaké chvíli vymáhání informací mě začaly bičovat. Řekl jsem jim jen to, že jsem šel Athoru kde jsem si přivydělával, ale jak jsem šel okolo jejich tábora slyšel jsem výkřiky. Běžel jsem se tam, ale o tom že to chci obejít jsem neřekl ani slovo. A uvázali mě prý za Tereka, který mě sem dotáhl. A ty si mě zachránil před tím pavoukem. Pak jsi mě dovezl domů.“ řekl velice šťastně s patrným vděkem v hlase. Grom otce velice obdivoval. Zvládnout pět skřetů jen tak, to je hodné obdivu a to už měl na jazyku další otázku:
„ Kdo jsou Xadrasovi kentauři?“
„ Xadras je mocný čaroděj, který se dal bohužel na stranu zla. Ti jeho kentauři nejsou na jeho straně z vlastní vůle. On rozesílá po Thalii Černé anděly a ty je svrhávají na stranu zla a řídí je koule Soumraku. Což je koule z velice vzácného černého křišťálu. Xadras ji vytvořil proto aby mu ulehčila práci ze řízení všech těch kentaurů vložil do ní své temné myšlenky se záměrem ničit a hlavně získat Zelený kámen. A k tomu se dostanu za chvilku.“
„ A odkud jsi tedy šel, otče?“ zeptal se zvědavý Grom.
„ Já jsem měl namířeno sem, domů ze své obvyklé výpravy. K Obrinovi a jeho Bratrstvu Rudého meče. A jestli se chceš zeptat kdo to je ten Obrin a to bratrstvo?“ Grom rychle přikývl. „ No tak to je starý dobrý čaroděj a můj velice dobrý přítel. Bratrstvo Rudého meče je seskupení přesně 15-ti lidí včetně mě, které se snaží dělat v Thalii pořádek. Tak tam ty jednou také budeš, doufám. Pak také ty lidi poznáš." odpověděl. Grom čekal co bude dál.
„ A s ním to všechno začalo, s Obrinem myslím. Kdysi před 4650 lety se v Norendylu, zemi která je velice temná a její vzduch je těžký skoro nedýchatelný a plný prachu. A právě tam byl vyroben Zelený Kámen. Tehdy zlý čaroděj Felingsar ten kámen vyráběl a začaroval do něj zlo, které tam přetrvává na věky dokud nebude kámen zničen. Ale kdyby se roztříštil zlo by uteklo a celý svět by postihla zkáza.
Já a dalších čtrnáct hrdinů včetně Obrina za, kterého bych položil svůj vlastní život, poneseme ten kámen k jednomu čaroději, velice mocnému čaroději Satursasosy, který odsud je vzdálen přes 3000 mil. Obrin se s ním zná z jednoho kouzelnického sněmu. A tak mu poslal sovu s dopisem o tom kameni. Aby našel řešení jak ho bezbolestně zlikvidovat. Satursas poslal sovu nazpět se správou, o tom že se ten kámen musí odnést k němu a pokusí se s ním něco udělat. Musí ho vidět.“ dořekl.
„ Hmmm.“ protáhl dlouze Grom. Trochu se zamyslel, ale pak se zvedl a vyšel z domu a byl na rušném náměstíčku. Běžel okolo kostela a rozeběhl se ke pláži slezl po kamenech až k pláži kde seděl dlouho tam to Groma strašně bavilo. Díval se jak vlny narážejí prudce do skal a pění se. A rackové loví ryby, které se zmítají v zobáku onoho ptáka. Uslyšel někoho za sebou jak kráčí po kamení které se kutálí ze svahu.
„ Nazdar Grome!“ zaslechl známí Jeremiášův hlas. Otočil se a on tam stál jeho nejlepší přítel. Ze kterým se neviděl už přes tři týdny, protože jeli s jeho otcem Élyónnem do Athoru.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/