Světlo Löniru - kapitola 24

Freklanští

Gertan uviděl blížící se jezdce dřív, než ostatní. Dvojčata byla zaujata drobnými bílými kvítky, které objevila v trávě. Protože Gertan dal na břehu prolákliny rozkaz zastavit, začaly si dívenky plést věnce a zdálo se, že docela zapomněly na strach. Pamara zase byla příliš zaneprázdněna hlídáním Gertana, nespouštěla z něj oči a tak jí dění na druhé straně unikalo. Targen se bavil s Vaitanem, nejspíš se přeli o výhodnosti Gertanova rozhodnutí. Gertan je neposlouchal, bylo mu celkem jedno, co vykoumají. Moc měl v rukou on.
Když se zahlédl blížící se jezdce, Gertan zpozorněl. Upletl na stříbrném řetízku, který mu visel z levého zápěstí, jednoduché a slabé pozorovací kouzlo. Nic moc s ním nesvedl, ale neodvažoval se dělat složitější, protože by mohlo narušit jeho obranný štít a byl si jist, že pozorná Pamara by toho ráda využila. Tohle kouzlo mu pomohlo jen zjistit počet jezdců, a také jejich rasu. Zjistil, že jsou to dva garvotové, jeden v čele a další dva vzadu. Ostatní dva byli lidé. Gertan si všiml podivného záření, které vydávaly kruhy na zápěstích garvotů. Napadlo ho, že jde nejspíš o ty slavné náramky a trochu ho zamrazilo.
To už si blížících se postav všimli i ostatní. Dvojčata přestala trhat kvítí a zaposlouchala se, podobna srnám, vyrušeným při pastvě. Targen s Vaitanem přerušili rozhovor. Pamara znejistěla, jak se snažila dívat se současně směrem k jezdcům a na Gertana. Pak se zaměřila na jezdce.
„Pojďte sem ke mně,“ řekl Gertan ostře, „všichni.“
„Kdo je to?“ zeptal se Targen. Nějak se neměl k splnění Gertanova rozkazu, na rozdíl od dvojčat, které se neochotně, skoro plačky, přitiskly k bokům staršího kouzelníka.
„Pojď hned sem,“ zasyčel Gertan a Targen poslechl. Pamara s Vaitamen ho následovali.
Stáli teď v sevřeném hloučku a Gertan rychle vysvětloval: „Jsou to nejspíš ti, ke kterým se chceme přidat. Mohou nás však považovat za nepřátele a budou se k nám podle toho chovat. Musíme připravit obrannou stěnu.“
„Nebudu pracovat dohromady s tebou,“ zavrčela Pamara.
Pro kouzelníka byla spolupráce s někým tím nejdůvěrnějším poutem, co může mezi dvěma bytostmi vzniknout. Bylo to větší, než láska, šlo často o úplné splynutí osobností. „Jestli s tebou budu muset pracovat, odhalíš se mi a já tě zabiju. Věříš?“
Gertan věřil. Při spolupráci se člověk vydával na milost a nemilost ostatním a to bylo něco, co kouzelníci dělali k smrti neradi. Ještě ke všemu ve společnosti, která je vše, jen ne spolehlivá a přátelská.
„Nebo bych zabil já tebe,“ řekl Gertan. Svraštil čelo. Jezdci už byli blízko. Nebyl čas na rozbroje. „Ale souboj s tebou nechci. Uděláme to jinak. Vytvořte každý vlastní stěnu. Rychle.“
Poslechli. Gertan sám stěnu netvořil, spoléhal na ně. A pořád tu ještě bylo nebezpečí, že dalším složitým kouzlem oslabí svůj štít (teď ho již držel jen kolem rukou a stříbrné skříňky) a Pamara toho využije.
Štít vypadal jako tetelící se horký vzdych. Byl skoro neviditelný, ale osoba, která věděla, oč jde, ho vždycky rozeznala.
Dvojčata jako základu pro kouzlo hbitě využila oněch bílých kvítků, spletla je v předepsanou síť a vyřkla patřičná slova. Pak se před nimi rozprostřel štít, slabě mléčně pableskující a čirý jako voda z horské bystřiny. Targen sáhl pro lesklý, temně zelený kámen, který nosil v kožené šňůrce na krku, dýchl na něj a na zamlženou plošku zakreslil dva znaky. Jeho štít byl sice také průhledný a tetelivý, ale jeho pevnost a tvrdost byla mnohem znatelnější, než u štítu dvojčat. Vaitan použil podivného zlatého talismanu a vytvořil štít trochu slabý, ale nejzřetelnější.
Stáli kolem Gertana a sledovali, jak se patero jezdců přibližuje. Už se daly rozeznat podrobnosti jejich zjevu, přes ubývající světlo. Gertan se na ně díval se směsicí stesku a radosti. Pamatoval, jak jednou sloužil stejně oblečeným vojákům, bylo to ještě předtím, než se jako blázen nechal uvrtat na ostrově. Bylo to velmi dávno, Gertan pochyboval, že ty časy ještě někdo z žijících pamatuje. Ale tehdy byla nevinná krev dostupnější a tím se i zvyšovala naděje na dosažení nesmrtelnosti…
Lesklé pláty oceli chránily hrudi obou skřetů, odráželo se od nich rudé světlo ze západu. Lidé měli na sobě šedivé haleny, ale pod nimi se skrývaly košile z kovových kroužků. Za všemi jezdci vlály pláště, zelené, černě lemované. Tím ostrým vzorem, připomínajícím proplétající se stébla ostřice, byly zdobeny i jejich šaty. Na jezdeckých botách měli veliké, postříbřené ostruhy, jednoduchá ozubená kolečka. Tři garvotové byli prostovlasí, až na jakousi kovovou čelenku, která měla kolem dokola ostré a dlouhé bodáky. Lidé měli hranaté přilbice z oceli, čisté a bez zdobení. Oni a vedoucí garvot byli ozbrojeni zákeřnými malými samostříly, druhý garvot měl dlouhé kopí. Jejich koně byli z plemene v Certhynii neznámého – šlo o skalní koně z jižního Freklanu, šedé, houževnaté a šlachovité, uzpůsobené k jízdě po holých skaliscích. Jejich podkovy rvaly hlínu do hloubky, byly opatřené důmyslnými bodáky, které měly zabraňovat sklouznutí na skále.
Brzy byli tak blízko, že se dal rozeznat znak Tygra na hrudi prvního garvota. Ten dal rozkaz zastavit, sám koně téměř otočil zpět. Pozvedl samostříl a vložil do něj šipku. Pak pobídl koně a pomalu, krokem, se blížil k čekající skupince.
Vraštil čelo, něco se mu nezdálo. Deset sáhů od Gertana zastavil a ohlédl se. Ostatní jezdci čekali na jeho rozkazy, stáli, stejně nejistí, hned za ním. Pak něco zvolal a Gertan se zatetelil radostí, když zaslechl slova řeči, již už neslyšel celá staletí, freklanisku.
„Kouzelníci,“ řval garvot na ostatní, jako by byli míli daleko, „kde se tu, u Hertona, vzali?!“
„To bych neřešil,“ odpověděl mu člověk, jehož tvář byla skrytá za hledím přilbice, „jestli jsou přátelský, tak je vezmem sebou a jestli ne, tak bych koukal, kudy zdrhnout. Kouzelníky jsem sice nepotkal léta… tedy, jinde než ve Freklanu myslím… ale pamatuju, že jsou dost nebezpečný, když je člověk nasere.“
„Hej, vy tam,“ otočil se garvot zpátky ke Gertanově skupince, „co jste zač?“
Gertan vystoupil před hradbu štítů, což bylo provázeno užaslým povzdechem jednoho z dvojčat. Gertan měl sice kolem sebe nyní už zcela kompletní ochranu, ale to dvojče jaksi pominulo.
„Jsme kouzelníci,“ řekl Gertan, freklanisk si na jeho ústa zvykal těžce, „oni neznají tuto řeč. Jen já. Chci dělat pro vás kouzla.“
„Dobrý, ať si to rozhodne Alun,“ řekl garvot a mávl rukou. „Zrušte vaše štíty a pojďte za námi. Dovedu vás k veliteli.“

***

Byl ještě na cestě kolem tůně, když zvedl oči a první co uviděl, byl Gelt, který už nasedal na koně. Andrejovi zatrnulo, že už je čas k odjezdu. Naštěstí hned další pohled patřil ostatním, kteří teprve dělali poslední přípravy, ukládali jídlo do sedlových brašen a balili své věci. Gelt ještě prohodil pár slov s Vivianou a pak popohnal koně směrem k východu, na Nomitur.
Ostatní vyrazili stejným směrem o několik desítek minut později. Viviana jela v čele s Geodorem po boku, kteréžto zařazení mělo vydržet až do doby, kdy se všechno zhatí. Andrej jel vedle Danera, protože se jim konečně podařilo najít shodnou notu a rozhovořit se, stejně jako za starých časů. Farinova smrt tak v Andrejových myšlenkách ustupovala do pozadí, bylo teď třeba sledovat ohňostroj výmluvnosti, s kterým Daner líčil své výpravy s Vlky. Rina jela hned za nimi, zamyšlená, Lerk se prosmekal lesem kolem cesty. Taran a Darés tvořili zadní voj té malé výpravy, Darés se však čím dál tím víc opožďoval. Když druhého dne projížděli průsmykem ve skalách poblíž Čelských bažin, což bylo krátce po poledni, Darés už byl pozadu dobrou půlmíli.
Viviana sledovala měnící se krajinu. Jejich cesta nyní přetínala severní cíp Borského kraje a mířila na východ. Čím dál jeli, tím ubývalo lesů a skalisek, které byly typické pro kraj kolem Rovary. Příští den dorazí k Ovčí hoře a za ní se rozkládají rozsáhlé nížiny, protkané sítí říčních toků. Byl to mírný kraj, kde žili mírní lidé, což nebylo na severu Certhynie zdaleka obvyklé. Čím blíž k Freklanu, tím víc kamení, znělo staré přísloví a sever Certhynie jej, až na výjimku Laninské a Hutné nížiny, splňoval.
Zatím však byla Laninská nížina oddělena pásem hor, mezi nimiž vynikala Ovčí, a změna byla poznenáhlá, nenápadná. Jako by se tu dvě rozdílné moci kdysi rvaly o vzhled a formu země, tu se otevřelo stinné údolíčku s měkkou a hustou trávou, zašvitořil potok nebo říčka, tam zase ze země vyrazily skály, holé a hrozivě se tyčící, jako vykotlané zuby mrtvého obra.
To všechno Viviana sledovala a vnímala, ve skutečnosti však myslela na něco docela jiného, na věc, která ji naplňovala obavami a současně také příjemným šimráním blaha. Už týden se nedostavovalo její měsíční krvácení. Naposled si ho odbyla před čtyřmi týdny, ještě když byla na cestě s Andrejem a dědou. A teď už šestý den čekala marně…
Kradmo pohlédla na Geodora. Muž si pískal mezi zuby tklivou melodii, oči měl nepřítomné a jako zahleděné do dálky. Nejspíš ještě myslel na Farina. To pomyšlení Vivianu nepříjemně bodlo. Pomohlo jí uvědomit si, co se děje, kam vlastně jedou a celou tu pochmurnou tíhu další cesty. Jestli čeká Geodorovo dítě, všechno se strašlivým způsobem zkomplikuje. Kdyby to byla pravda a Geodor se to dozvěděl, chtěl by ji i dítě – to pomyšlení na nový život – ochránit. Všechno by bylo jinak, nenávratně jinak.
Opatrně si sáhla na břicho. Bylo dosud ploché, nic nenasvědčovalo tomu, že by se uvnitř skrýval malý človíček. Možná, že je to jen planý poplach, napadlo ji. Určitě se nehodlala Geodorovi svěřovat, zatím. Pokud to bude pravda, časem nutně vyjde najevo. A pokud ne… proč se zneklidňovat?
Něco ji vedlo k tomu, aby před Geodorem všechno zatajila, jak nejdéle to půjde. Věděla, že díky svým schopnostem si nejspíš bude jistý dřív, než ona, ale přece jen…
Uvidí se, řekla si, však ono se uvidí.
Zamlaskala. Říčka se dala do klusu. Geodor se na Vivianu podíval, usmál se. Oplatila mu jeho úsměv, ale zase ji přitom zabolelo kdesi hluboko v nitru.
Promiň, Geodore, ale já zatím nechci dítě, říkala mu v duchu, zatímco nahlas pronášela něco o okolní krajině, vím, že ty bys chtěl, ale budu prosit Ial a Mawira, aby to byl jen omyl. Nemůžu přece přivést dítě do takového světa, dodala si pro sebe a myslela přitom na Farina, na svého otce a na Andreje. Ten byl v jejích očích odsouzen k téměř jisté smrti.

Darésovi, ztracenému v myšlenkách, náhle zmizeli všichni ostatní za ohybem cesty. Nevšiml si toho, ale jeho kůň sám přidal do kroku. Byl zvyklý na společnost a zneklidňovala ho podivná opuštěnost, k níž je oba odsoudil jeho jezdec.
Ve stráni nad cestou, porostlé hustým borovým lesem, se ozval šramot. Zdálo se, že někdo schází po kamenité stráni dolů a stezka se mu drolí pod nohama. Ani teď nezvedl Darés hlavu. Zdálo se, že v sedle usnul, s bradou opřenou o hrudník a shrbenými zády. Kůň však zafrkal a odskočil. V tu chvíli byl Darés ve střehu, ruku na jílci meče. Oči mu zasvítily. Rozhlédl se. Konečně zjistil, že ostatní jsou někde daleko vepředu.
Zastavil koně a zaposlouchal se. Šramot se už neozval. Darés pobídl koně do cvalu a pustil se vpřed, ve snaze dohonit ostatní. U záhybu cesty se však jeho kůň vzepjal a s vyděšeným zafrkáním se zatočil na místě. Na cestě se objevili dva jezdci na šedých, šlachovitých koních. Darés vytřeštil oči. Tasil meč. Jezdci nadevši pochybnost příslušeli k Tygrům z Freklanu a oba byli garvotové.

Taran, kterého celou cestu trhal na dva kusy rozpor mezi věrností královně a přátelstvím k Darésovi, zůstával na půli cesty mezi oběma. Jeho kůň, mohutný valach podobný svému pánovi tolik, že mu někteří s Vlků říkali s dobromyslným smíchem Kůňtaran, to nejspíš vítal, protože nejeli ani moc rychle, ani moc pomalu.
Z nudy a trochu z rozpaků, že se nechová dvorněji ke královně, Taran za jízdy uzloval a zase rozvazoval otěže a pobrukoval si když jsem se loučil s děvčátkem svým, řekla tak jeď, vždyť musíš, já vím a občas si odplivl do prachu cesty. Kdyby se Geodorovo pohvizdování a Taranův zpěv daly dohromady, jistě by vznikla zajímavá směsice, ale oba muži byli od sebe příliš daleko, než aby se zvuk jejich muzikálních projevů mohl setkat. Tarana slyšela jen Rina, a to ještě docela slabě.
A hlas Darésův, zoufale křičící heslo Vlků: „Síla ve svornosti!“ zase slyšel jen Taran. Nejprve si nebyl jist, zda se mu to jen nezdálo, toto heslo se ozývalo jen na Vlčích výpravách a jen v největším nebezpečí. Bylo to volání o pomoc a k tomu se každý z nich uchyloval jen v opravdové nouzi. Taran pro jistotu zívl, aby mu odlehly uši. A pak to uslyšel znovu, tentokrát silněji. Darésův hlas zněl ztraceně, opuštěně.
„Hej, něco se stalo,“ zařval Taran dopředu a pak už se nerozmýšlel, otočil koně a vyrazil zpět, za hlasem Darésovým.
Rina, která jediná slyšela Tarana, poslala jeho zprávu dopředu a tak dolehla nakonec až k Vivianě a Geodorovi. Otočili okamžitě koně a vraceli se, cestou přibíraje Andreje a Danera. Rina chtěla jet také, ale Daner ji zadržel jediným, nesmlouvavým gestem.
„Zůstaň,“ řekl, „to není nic pro tebe.“
A pak jí zmizeli v oblacích zvířeného prachu. Malá víla slezla z koně, přivázala ho ke stromu u cesty a posadila se na vyvýšenou mez. Poslouchala zvuky, které se ozývaly z cesty za ní a pranic se jí nelíbil. Křik, ržání koní, třesk zkřížených mečů. Ruka jí zabloudila k váčku u opasku, kde měla svou poslední zásobu modrobýlu. Nepoužila jej od doby, kdy jí ho Daner vysypal z ruky, a cítila se bez něj opravdu lépe i lépe vypadala, ale pokud bude nutné ho použít, udělá to. Připravila si dostatečnou dávku do dlaně. Pokud se co nejdřív někdo neobjeví, vezme si ji a půjde do toho. Přes Danerovy zákazy z lásky.

Dokud byli jezdci jen dva a jen na cestě před ním, nebylo to tak zlé. Darés si dokonce myslel, že by je mohl zvládnout sám. Nebylo mu sice jasné, co dělají Freklanští Tygři tady, stovky, možná tisíc mil od Freklanu i Ernaku, ale zatím o tom nehodlal přemýšlet. Teď se přes ně musel dostat a to, přestože to není nemožné, bude to tvrdý oříšek.
Dobře si je prohlédl, zatímco mlčky stáli a vyčkávali, jak se zachová. Uklidnilo ho, že nemají dirdery, to by mohl být jeho konec. Jeden z nich však třímal nebezpečně vypadající sudlici, zakončenou hákovitým ostřím. Taková zbraň mohla Darése strhnout z koně, kdyby se rozhodl pokusit projet.
„Dobře, vy Freklanští psi,“ řekl polohlasně, „uvidíme, pro koho je tohle setkání větší neštěstí.“
Na jeho slova zareagoval jen větší garvot a to tak, že si stáhl hledí své hranaté přilby. Také dobře, alespoň se Darés nemusí dívat na ten hnusný obličej.
Darés sevřel pevněji meč a opatrně stiskl boky svého koně. Řídil ho nalevo, z dosahu toho se sudlicí a k pravému boku druhého garvota. Ten také tasil, ale zůstal stát na svém místě. Darésovi se zdálo, že se mu garvot vysmívá. Bylo to divné, podle všech pravidel, podle všech zvyklostí, už na měli zaútočit. Už se měly setkat zbraně, už mohla vytrysknout krev toho méně hbitého… a ten garvot si klidně dál stál, sice napjatý, ale nehybný. Darése napadlo, že by se mohl pustit po cestě zpátky, vyhnout se střetu, z něhož by také nemusel vyjít se zdravou kůží. Ano, jsou jen dva, určitě by je snadno zvládl, ale na jejich mlčenlivém klidu bylo cosi hrozivého, cosi, z čeho Darésovi naskakovala husí kůže.
Začal otáčet koně, když si náhle garvot vložil dva prsty do úst a ostře hvízdl. Darésův kůň sebou poplašeně trhl, ale to bylo to nejmenší. Na toto znamení totiž začali po stráních u cesty slézat další a další jezdci. Darés pochopil, že narazil na celý oddíl Tygrů. Mohl by ještě projet, než posily vyjedou na cestu, ano a teď už to nebude zbabělý útěk, ale ústup před nepředstavitelnou přesilo. Tentokrát koně kopl do slabin dost hrubě a zvíře se pustilo do šíleného trysku.
Projedu, blesklo mu hlavou, ano, budu je mít v patách, ale teď proje-
Ucítil bolest na prsou a to ještě o setinu vteřiny dřív, než vůbec uviděl blesk ostří. Letěl vstříc kamenité cestě, meč mu vylétl z ruky. Než dopadl, stačila jeho ohromená mysl pochopit, že ho strhl garvot se sudlicí.
Dopadl na pravé rameno, smůla, bude ochromenější než jinak, ale podařilo se mu skulit se celkem šikovně na všechny čtyři, takže byl skoro okamžitě na nohou. Rozhlédl se po meči, uviděl ho ležet kousek od sebe a hmátl po něm levačkou. Pravice se mu bezvládně klátila podél těla. Už držel jílec meče, když vzduchem šlehlo ostří píky a on stačil jen tak tak ucuknout. Ostří se zaťalo do hlíny několik palců od Darésovi ruky. Když vzhlédl, uviděl nad sebou šklebícího se garvota na koni. Vydechl. Byli všude kolem něj, jezdci i pěší. Někteří se chystali zaútočit, jiní jen pobaveně sledovali, jak se bude situace vyvíjet. Darés ťal po garvotovi nad sebou a podařilo se mu srazit ho z koně. Neměl však čas ho dorazit, protože na něj zaútočila horda dalších. Než se mezi ně vrhl, podařilo se mu zařvat Vlčí volání o pomoc.
A pak se ocitl v krvavém a blýskavém víru, neměl čas přemýšlet, všechny jeho pohyby si vzal na svědomí dlouho vžívaný cvik a instinkt. Matně si uvědomoval, že se mu podařilo vyřadit z boje další dva Tygry, jednomu garvotovi srazil hlavu. Tísnili ho ale čím dál tím hůř, přestože se ho z neznámého důvodu nesnažili zabít. Ještě jednou se mu podařilo zavolat Vlčí heslo, ale už nedoufal, že ho někdo uslyší. Byl to jen zoufalý pokus, jak ošidit sama sebe.
Náhle mu na zápěstí levačky narazila hrana něčího štítu. Darés se snažil bolest překonat, udržet meč, ale šlachy v jeho ruce byly jiného názoru: padla, vážené přítelkyně. Když zbraň upustil, věděl, že je vyřízený. Obě ruce měl poraněné, mohl už jen zemřít.
Jeden z jezdců ho kopl do hrudi a povalil ho na zem. Pěší garvot mu na bolavý hrudník položil nohu a špičku svého meče přitiskl na Darésův krk. Darés se nehýbal, snažil se oddechovat lehce a pomalu. Lil z něj pot. Nechtěl umřít, zvlášť ne v takové společnosti, ale když už je to nutné, alespoň se pokusí prodloužit si život, jak jen to půjde.
Jezdec na garvota promluvil freklaniskem, řečí, které Darés rozuměl jen trochu málo. Říkal něco o oku a Darés také pochytil slova nech a naživu. Skřetovi se však rozkaz nezamlouval. Vztekle vzhlédl a spustil tak rychlou řeč, že Darés nebyl schopen porozumět jedinému slovu.
Jezdec však garvota neposlouchal. Hleděl soustředěně a napjatě k západu. Darés ucítil, jak se země otřásá. Dusot kopyt. Mohlo to znamenat jediné, blíží se sem jeho přátelé.
Objevili se náhle za ohybem cesty, Geodor v čele. Darés si s povděkem všiml, že kapitán třímá v ruce nabitý dirder. Pak garvot nad ním zvedl meč a rozmáchl se, nesporně se chystal Darésovi srazit hlavu, ale zastavil ho Tygří jezdec.
„Ty hloupý prase,“ zařval na něj, „říkal jsem, že je to oko!“
Garvot něco zavrčel a otočil se k přijíždějícím. Darés zkusil, zda už může hýbat rukama a zjistil, že levice je už celkem v pořádku. Sice bolela, ale dalo se to přežít. V nastalém zmatku se mu podařilo nahmátnout svůj meč, vztyčil se na kolena a vrazil ho garvotovi před sebou do zad. Pak použil umírajícího jako opory a zvedl se. Nohy měl roztřesené, ale stál a mohl sekat kolem sebe a tak toho využil.
Tentokrát se nekonalo žádné obřadné oťukávání nepřítele, Geodorova skupina a oddíl Tygrů se do sebe prostě zakously a vše se odehrálo tak rychle, že dva garvotové, kteří měli na pažích ony podivné bleskovrhače, je ani nestačili použít. Geodor si je vyhlédl jako první cíl pro svůj dirder.
Andrej do bitky vlétl po hlavě, odhodil všechny zábrany. Možná je nemorální zabíjet, ale pokud o tom člověk přemýšlí uprostřed bitvy, vede to ke špatným koncům. A Andrej raději využíval toho, co se naučil od Geodora.
Vlastně, pomyslel si, ještě než se vrhl doprostřed té vřavy, je tohle takové závěrečná zkouška.
Měl pocit, že Taris se stal prodlouženém jeho ruky, že se svým mečem splynul. K údivu všech, kromě Andreje samého, který něco takového čekal, se čepel elfského meče rozzářila, až to vypadalo, jako by se Andrej oháněl paprskem slunečního světla. A byla neuvěřitelně ostrá, jak to poznalo prvních pár Freklanských, kteří se jí připletli do cesty, ostrá a žíznila po jejich krvi. Brzy se jí začali vyhýbat a Andrej zjistil, že má kolem sebe podezřele moc místa. Pak po něm kdosi hodil kopí. Andrej viděl, jak k němu letí, věděl, že nestačí uhnout, přestože špice mířící přesně na jeho hruď. Nastavil tedy letící zbrani čepel Tarisu a přestože nečekal výsledek, trefil. Lekl se, že tak meč poškodil, zlomil, ale to neznal důkladnost práce elfských kovářů. Špice kopí sice po čepeli sklouzla a byla by Andreje trefila stejně, jenže náraz ji zcela roztříštil. Jediná újma, která vznikla Andrejovi, byl dlouhý šrám na hrudi, který si způsobil vlastním mečem, protože náraz byl tak silný, že srazil čepel k němu.
Udiveně zamrkal, smetl si z klína kousky kovu z roztříštěné špice a pak, veden pudem, který neměl s rozumem co dělat, vítězně zařval a pozvedl meč nad hlavu. V tom okamžiku zahlédl Darése, který se bránil trojnásobné přesile a rozjel se k němu.
Přese všechno by nejspíš ze střetu vyšli vítězně Tygři z Freklanu, měli přece jen velkou přesilu a ani Taris v Andrejových, nebo meč Styrix ve Vivianiných rukou by nezmohly víc, než zasadit nepřátelům pár vážných ran, než sami zhynou. Ale když už vše vypadalo beznadějně a prohraně, když se našich šest přátel tísnilo v kruhu Freklanských a odráželo jejich útoky z posledních sil, objevila se na scéně Rině.
Šla pěšky, koně nechala uvázaného daleko odtud. Oči měla nepřítomné, kolem úst stopy po modrobýlu. Když ji uviděl Daner, vykřikl zlobou a lítostí. Věděl, co s vílkou modrobýl dělá a co s ní udělá, bude-li ho dál brát. Raději by zůstal v téhle šlamastice bez pomoci, než za záchranu zaplatit jejím zdravím.
Když se přiblížila, všichni zůstali stát, hledíce na ni. Z houfu Freklanských se nenápadně vyčlenil starší, žlutý garvot a postavil se stranou. Něco si mumlal a obracel v prstech kovový amulet plný ostrých hran.
Rina se zajíkla. Pokoušela se obalit všechny bojovníky ochromující silou, potřebovala je zdržet, aby se nehýbali, dokud její přátelé nebudou dost daleko od nich. Ale narazila na nepřátelskou sílu, pichlavou a chladnou. Byl to pravý opak vílích kouzel, která čerpala svou sílu z přírody jen natolik, aby neublížila. Tahle moc si brala hrubě a necitelně, odsávala sílu ze všeho, co bylo poblíž. Rina cítila, jak s ní cloumá, jak se z ní snaží vytřást život. Bránila se, ale moc modrobýlu byla na tohle slabá. Tohle měl na svědomí opravdový čaroděj, nejspíš někdo, kdo přichází od Tevolananse.
Z místa, kde stál Andrej, bylo dobře vidět jak na vílku, tak na garvota. Andrej si uvědomoval, že se vše zvrhlo v zápas těch dvou a také, že Rina už dlouho odolávat nebude. Ohlédl se po ostatních. Stáli ztuhlí, paralyzovaní něčím, co na Andreje kdoví proč neúčinkovalo. Tedy… sáhl na Lönir na svých prsou a napadlo ho, že teď poprvé mu je kámen světla k něčemu dobrý. Možná jen k tomu, aby ho chránil před garvotskými čárymáry, ale stejně… natáhl se a vzal strnulému Geodorovi z rukou dirder. Vložil do něj šipku, napjal tětivu. Pomalu, pečlivě zamířil na garvotského čaroděje. Dokud je soustředěný na Rinu, nebude se moci bránit proti střelám, pomyslel si Andrej. Takže musím pracovat rychle a nenápadně, aby si mě nevšiml.
V dráze střely stálo několik Freklanských. Andrej doufal, že jsou stejně paralyzovaní, jako ostatní, když se mezi nimi plížil. Vteřiny ubíhaly mučivě pomalu. Náhle Rina vykřikla a ucouvla o několik kroků. Andrej vzhlédl. Cítil, jak bojovníci kolem něj začínají procitat. Už nemohl čekat. Zamířil, zaťal zuby a vystřelil.
Rina cítila, že s ní ten garvot brzy praští o zem, jestli se něco nestane. Malými krůčky se proto přesouvala k nejbližšímu stromu, mohl by jí poskytnout potřebnou sílu. Doufala, že je dost nenápadná, aby garvot její záměry neodhalil, ale byly to marné naděje. Znásobil své úsilí a vrhl po ní sílu soustředěnou do jediného bodu. Bylo to, jako by jí dal pěstí do břicha. Vykřikla a ustoupila o pár kroků. Modrobýl přestal účinkovat a svět, kde vše tvořily rozmazané spirály a šmouhy, svět sil a energií, se vyjasnil do obyčejného, slunečného dne. Do dne, kdy ji, Rinu, dostane garvotský čaroděj. Už neměla jak by vzdorovala a tak stála a čekala. Garvot zvedl ruce nad hlavu ve vítězném gestu, Rina zavřela oči. Neviděla, jak se garvot náhle zlomil v pase a nevěřícně se podíval na střelu, která se mu zabodla do boku.
Když vílka otevřela oči, válel se garvotský čaroděj po zemi. Už jí nemohl ublížit. Rychle zhltla další dávku modrobýlu, přestože měla pocit, že ji to roztrhá na kusy. Musela dokončit, co začala. Tentokrát se mohla lépe soustředit, a tak se jí podařilo zklidnit pouze Freklanské. Její přátelé měli dost času, aby pochytali své koně a vyrazili odtud pryč. Rinu vzal před sebe Andrej a pak letěli po cestě, za zády výkřiky vzteku, jak se Freklanští probírali ze svého omámení.