Světlo Löniru - kapitola 25

Oko Tevolanansovo

Zastavili na vrcholu jednoho z nízkých kopců na hranicích Borského a Nomiturského kraje. To už si byli jisti, že se jim podařilo pronásledovatele setřást. Rozdělat oheň se přesto neodvažovali, kouř by ukázal jejich stanoviště stejně jistě, jako kdyby je označovali troubením na stovku lesních rohů.
„Znamenalo to snad, že ani v Certhynii už není bezpečno?“ zeptal se Daner, když pomáhal Vivianě ošetřit Darésova zranění.
„No, vypadá to tak,“ odpověděl mu Andrej, leštící a čistící čepel Tarisu. „pokud to teda neznamenalo, že se jen chtěli zastavit na kus řeči.“
„To určitě ne,“ Viviana se ani nezasmála, „málem nás všechny zabili. Nebýt Riny…“ Hodila hlavou směrem k vílce, která odpočívala ve stínu stromů v dubovém háji. Bylo jí zle a od chvíle, kdy přijeli, několikrát zvracela.
„Taky za to zaplatila,“ ozval se znovu Daner, temně a nesouhlasně. „Co tu ale, u Ialiných křídel, dělali Freklanští?“
„Možná se to dozvíme od Gelta,“ Geodor si obvazoval mělkou ránu na paži. „Až přinese zprávy z Nomituru.“
„Mohli přijít přes Valah,“ přemýšlel Daner dál, „nebo je sem Alun poslal. Ale proč? Zdá se, že něco hledají.“
„Alun? Alun je sem poslal?“ Andrej se té představě zasmál, něčím ho pobavila. Pak zvážněl. „Hele, jestli Alun slouží Tevolanansovi, tak pro něj asi pracuje, ne? No, a pokud chce Tevolanans dobýt Certhynii kvůli tomu šutru, tak je možný, že tihle prostě... no, snažej se najít Lönir.“
„Tak to asi bude,“ přisvědčil Daner. Vzal svou dýku a pokoušel se s ní nakrájet léčivé byliny na drobné kousky, aby se jimi dala potřít rána na Darésově hrudi. „Ale jestli hledají ten kamen… jestli chce Tevolanans dobýt naši zem jen kvůli němu, proč se ho nezbavit? Kdybychom ho rozbili, nebylo by už co tady hledat. On… neměl by proč vysílat do Certhynie své lidi.“
„Tak to není,“ řekla Viviana dřív, než mohl totéž říct Andrej, „Lönir je jen klíčem. Když ho rozbijeme, posloužíme tak Tevolanansovi. Padne Hranice stínu a on bude mít otevřenou cestu na jih. Pak už se nebude zdržovat vysíláním jednotlivých skupin, bude moci vzít svá vojska a dát se na pochod. Převálcuje všechno, co mu bude stát v cestě!“
„Tak proč ten zatracenej kámen neschováme?“ Darése mluvení bolelo, ale nemohl se udržet. „Hoďme jej do moře, zakopejme pod zem… určitě najdete dost ochotných lidí, kteří ho budou hlídat.“
Na to dlouho nikdo neměl odpověď. Viviana čekala, zda zase nepromluví Sanvis, Rininými ústa, nebo by se mohla sama dostavit… ale bylo ticho. Pak se, zcela překvapivě, ozval Taran.
„Já nevim,“ řekl trochu zajíkavě, „ale myslim, že by to… že by to bylo jen voddálení nebezpečí. Prostě se to musí nějak rozseknout. Když se podaří dostat ten kámen k Tevolanansovi a to všechno, tak bude pokoj. Chápete?“
„Hranice slábne, ano,“ řekl Geodor, zdánlivě nesouvisle. Hleděl přitom kamsi do dálky, oči zamlžené a nepřítomné. „Když se rychle něco neudělá, Tevolanans ji nakonec prolomí. Ať už bude Lönir v celku, nebo ne.“
S tím se nedalo než mlčky souhlasit. Andrej soustředěně rozetřel po čepeli Tarisu tenkou vrstvu husího sádla, vyleštil ji kouskem jelenice a zasunul zbraň zpět do pochvy. Pak si lehl na břicho do trávy, pozoroval smrákající se nebe, žmoulal mezi zuby stéblo trávy a kreslil si prstem do hlíny před sebou.
Viviana se chystala Darésovi ovázat vyčištěnou ránu, natřenou mastí z bylinek, a tak ho vyzvala, aby se posadil. Darés ji poslechl a ona mu kolem hrudi ovinovala pás bílé látky. Andrej zvedl oči a naskytl se mu pohled na Darésova nahá záda. Zaujalo ho zvláštní tetování… nebo to byla jizva? mezi jeho lopatkami.
Byl to rudý kruh o průměru asi dvacet centimetrů, uprostřed malé červené kolečko. Kolem kruhu se kroutily sotva viditelné, vlasové jizvičky. Andrej se díval, dokud Viviana obrazec nezakryla obvazem. Mohl by se zeptat, co to znamená, ale… připadalo mu to nezdvořilé. Pustil tedy Darésova záda z hlavy a začal přemýšlet o něčem jiném. Po chvíli ho něco napadlo a řekl to nahlas: „Myslíte, že je možný, aby se Alun dozvěděl, že jsem tu?“
„Teď už to ví určitě,“ odtušil Geodor, „jestli to byli jeho muži, jako že asi ano, a jestli je ten kouzelník jen trochu schopný, pak právě teď letí přes hory a doly zpráva o tobě. Nebo myslíš, že by tě nepoznali?“
„Možná jo… ale to by jim mě někdo musel popsat, ne?“
„Myslíš tím, že Alun věděl, že jsi tu, už dřív? Že ti Tygři šli najisto?“
„Tak nějak.“
„To by ale znamenalo, že o tobě ví i Tevolanans.“
„Jo, to jsou mí dva nejlepší přátelé, no. To se nedá nic dělat,“ ušklíbl se Andrej. „Ti to prostě vycítí.“
Zase bylo ticho. Darés, s ránami ošetřenými a ovázanými, se pokusil vstát. Trochu se mu zatočila hlava, zapotácel se.
„Myslíš, že budeš moci jet dál?“ obrátila se na něj Viviana.
Přikývl, pousmál se. Je přece Vlk, u Hertona! Ti považují za závažné zranění jen takové, které je smrtelné!
Přesto měl nepříjemný svědivý pocit pod obvazem kolem hrudi. Chtěl by se poškrábat, ale nemohl, už kvůli obvazu a pak, je dobré nechat rány v klidu, aby se mohly zacelit… Zarazil se. To bodavé pálení se neozývalo na prsou, kde byl zraněný, ale na zádech. A bylo čím dál tím horší. Jako by… jako by Viviana svým obvazem přimáčkla na Darésova záda malé ježaté zvířátko, které se teď mermomocí snaží dostat ven, na vzduch…
Darés se opřel zády o kmen stromu a přitlačil. Bodavý pocit jen zesílil.
Vydržím to, pomyslel si Darés, už jsem vydržel horší věci.
Posadil se pod strom a zachmuřeně sledoval, jak se Viviana pokouší připravit jídlo bez zažehnutí ohně. Stmívalo se. Darés byl ale tak soustředěný na to nesnesitelné svědění a bodání v zádech, že nebyl schopen vnímat okolí.
Na kopce padla tma. Nebe bylo zamračené a Viviana usoudila, že už může rozdělat mírný oheň, protože kouř nebude v temnotě vidět. Zůstala vzhůru, spolu s Darésem byli jediní, kdo už v tu chvíli nespal. Taran chrápal tak vehementně, až se zdálo, že je za křovím, pod nímž ležel, schováno divoké prase. Andrej usnul v polosedě, když se pokoušel naslouchat Danerovi, vyprávějícímu o svých skvělých dobrodružstvích a Daner ho následoval, když zjistil, že přišel o posluchače. Rina spala od chvíle, kdy přijeli, nebo se o to alespoň pokoušela, protože jí bylo zle.
Viviana všechny spáče přehlédla a zastavila u Geodora, aby mu na rty vtiskla polibek… Vtom se ale od ohně ozval Darés. Hlas měl zastřený, kolísavý.
„Paní, jste… jste si jistá… u Mawira, mohla byste mi sundat ten obvaz?“
„Proč? Děje se něco, Darési?“
„Mám pocit… něco mám na zádech a… mohla byste to pro mě udělat?“
Viviana pokrčila rameny a rozhodla se Darésovi vyhovět. Žádal ji tak naléhavě, že musel mít dobrý důvod. Zajela opatrně dýkou pod obvaz na boku hrudi a jediným trhnutím jej prořízla. Chtěla pak bílou látku sundat, ale Darés ji jemně odstrčil a udělal to sám. Pak jakoby zapomněl na Vivianinu přítomnost, soustředěně začal zdravou levačkou šátrat po svých zádech.
Protože jeho prsty nahmataly jen jakési naběhlé a bolavé křivky, musel znovu požádat o pomoc Vivianu. Byl by mnohem raději poprosil třeba Tarana nebo Geodora, ale přece jen raději přežije královninu pozornost, než budit ostatní ze zaslouženého spánku.
„Prosím, paní, mohla byste se podívat… co mám na zádech, do kalboní nory!?“
Viviana se nad ním sehnula. Jemně ho natočila tak, aby jeho záda byla v mihotavém světle ohně. Když poznala, co je to za znak, vyrazil jí všechen vzduch z plic v jediném, sípavém vydechnutí. Tento znak nikdy neviděla na žádné zástavě, ale znala jej ze starých knih. A zdálo se jí, že na ni z Darésových zad potměšile mrká.
„Pro Mawirovu milost,“ zašeptala.
Nebyla schopna souvislejších slov, ruce se jí proti vlastní vůli pohybovaly v ochranném gestu. Ialina křídla.
„Co tam mám,“ zeptal se Darés přidušeným hlasem, „prosím, řekněte mi to…“
„To je… to je… je to zlé, Darési, musíme vzbudit Geodora. A Rinu… možná si budou vědět rady. Jak se ti to stalo?“
„Já vůbec nevím, co tam mám, u Hertona,“ zavrčel Darés. Nejprve mu Vivianin vyděšený hlas nahnal strach, ale teď ho začal zlobit nedostatek informací. Jsou to přece jeho záda, tak má právo vědět, co za strašlivou hrůznou úděsnost na nich má!
„Myslím, že je to Tevolanansův znak,“ řekla Viviana, zamrkala, jako by si chtěla pročistit oči a pak se rozběhla za Geodorem.
Když už probudila Geodora a vílu, nedalo se zabránit tomu, aby se probrali i ostatní. Ve vzduchu bylo něco napjatého a v takovém prostředí se spát nedá.
Rina, která se už cítila lépe, ale stále byla bledá jako smrt, se prosmekla hloučkem ostatních a stanula za Darésovými zády. Darés ucítil vílčin upřený pohled a zaskřípal zuby. Nedokázal si pomoci, připadal si jako dobytče, které prohlížejí na trhu.
„Co to znamená,“ zavrčel.
Rina pohodila hlavou, ohlédla se po Geodorovi. Jejich pohledy se střetly, mlčenlivá domluva. Rina promluvila, hlas se jí chvěl: „To je Tevolanansovo Oko. Dokud ho máš na sobě, Tevolanans skrz něj může slyšet a vidět vše, co slyšíš nebo vidíš ty.“
„A ví i to, že je prozrazený,“ zašeptal Geodor. „měli bychom jednat rychle.“
Darés se otočil čelem k ostatním. Stáli kolem něj v polokruhu, shluk bledých tváří ve tmě, probleskované krátkými plameny ohně.
„Co se s tím dá dělat,“ zeptal se.
Měl pocit, že mu na zádech sedí odporné zvíře, slizké, smrduté a dravé. Cítil se poznačený. Nedokázal pochopit, jak to, že něco takového necítil už dřív.
„Darési,“ řekl pomalu Geodor, „dokud máš na sobě ten znak, znamenáš pro nás všechny ohrožení. Je to, jako mít mezi sebou Tevolanansova zvěda. Vím, nemůžeš za to. Ale je to tak. Jsou dvě možnosti: můžeš se od nás oddělit a jít si po svých, ale i pak budeš muset mít na paměti, že vše, co děláš, je sledováno. Nebo… myslím, že ti to snáz vysvětlí Rina.“
„Tak do toho,“ pobídl vílku Darés, „čekám.“
„Znak je vpálený hluboko,“ začala Rina, oči sklopené, hlavu skloněnou, „proto by nestačilo jej vyříznout. Vím, že na něco takového jste všichni mysleli. Ale musí se to udělat jinak.“
Vzhlédla, oči jí zářily. Zdálo se, že je z neznámého důvodu šťastná.
„Tevolanans udělal chybu,“ řekla. „Díky tomuhle ho možná můžeme zasáhnout už odtud.“
„Myslíš na Lönir,“ ozval se v tu chvíli Andrej a Darés sebou trhl. Rina přikývla.
„Oko… Tevolanans je na něj napojen a jeho znaky se dají sežehnout pouze světlem Löniru. A pokud se v tu chvíli Tevolanans bude dívat, je tu možnost-„
„Že ho to sežehne také,“ doplnil Darés s trpkým úsměvem. „pěkně děkuji, ale než se nechat osvěcovat tím kamenem, raději zvolím první možnost. Nechci skončit jako Farin.“
„No, radioterapie s sebou nese určitá rizika,“ zamumlal Andrej. Darés se na něj podezřívavě podíval, ale nic neřekl.
„Pak bys ale měl odjet hned,“ povzdechla si Rina, „Tevolanans už nás sledoval dost dlouho.“
Darés otevřel ústa k protestu, ale zase je zavřel a svraštil čelo. Cítil na sobě vyčkávavé pohledy.
„Je tu možnost, že to vyjde?“ zeptal se po chvíli.
Rina pokrčila rameny. Darés se od ní odvrátil a pohlédl na Geodora.
„Nikdo z nás ti nemůže nic slíbit,“ řekl Geodor, „ale být na tvém místě, zkusil bych to. A pak, sedmička je dobré číslo. Bez tebe nás bude jen šest.“
„Může to nám všem ušetřit cestu do Freklanu,“ připomněl Daner, „a pokud to vyjde, bude to nejsnadnější vítězství, jaké si kdo dokáže představit.“
„A právě proto to nejspíš nevyjde,“ uzavřel Darés a povzdechl si. „Jak to chcete udělat?“
Když si představil, že mu ta ohavnost zůstane na těle do smrti, udělalo se mu nevolno, to už byl raději ochoten snášet riziko světla Löniru.
„Můžeme to udělat hned,“ navrhla Rina. „Bude to tak nejlepší.“
„Ale světlo bude vidět do daleka,“ namítl Darés, „a měli bychom se mít na pozoru, pokud se v okolí potulují Alunovi lidé.“
„Nezapomínej, že dokud máš na zádech jeho Oko, může nás Tevolanans kdykoli vidět,“ řekl Geodor.
Rina přikývla.
Možná by bylo lepší, kdybych odjel, pomyslel si Darés. Ale záda ho zasvrběla a tak si to rychle rozmyslel.

Připadal si jako odsouzenec, když mu Viviana ovázala oči tlustou vrstvou látky, nařezané z jedné z koňských houní. Oči pod ní držel pevně zavřené, rozhodnut, že ať se bude dít cokoli, neotevře je. Připomínal si pohled na Farinovu tvář s prázdnými důlky pod obočím. Nechtěl skončit stejně.
Slyšel, jak se Viviana ptá Andreje, jestli je připravený a jak chlapec vážně přisvědčil. Pak se ozvaly kroky, pět lidí odcházelo do ústraní. Zbyl tu jen Andrej s Darésem, sami, připraveni. Darés cítil, jak mu na čele vyvstává pot a vpíjí se do hrubé látky. Něco ho ponoukalo, aby si zakryl oči rukama, třebaže to bylo zbytečné. Pokud ho neochrání látka, pak ruce asi sotva.
„Můžu začít?“ zeptal se Andrej.
Darés přikývl. Všechny svaly v těle mu ztuhly.
Nezapomínej, že Farin viděl jen jediný záblesk a jak dopadl, šeptal mu v hlavě hlásek věčného pochybovače, nezapomínej, co se stalo těm tygrolidem, když byli světlu vystaveni celí. Co bude s tebou? Spálí ti to kůži? Seškvaří vnitřnosti, co?
Rád by couvl, ale už nemohl. Andrej, pln ohledů, mu krok za krokem vysvětloval, co právě dělá a už došel k: teď otevřu váček, ano?
Darés semkl oční víčka ještě pevněji, nic jiného dělat nemohl. Zdálo se mu, že znamení na jeho zádech hoří.
Jestli se teď díváš, ty parchante, pomyslel si na Tevolanansovu adresu, pak doufám, že si pořádně spálíš ten svůj vlezlej čumák
Náhle kolem něj vytrysklo světlo, prodralo se skrz látku i oční víčka a Darés uviděl okolní krajinu tak jasně, jako by byl slunečný den. Vykřikl. To světlo ho spalovalo…
Vykřikl znovu a pak upadl do konejšivé temnoty.

***

Na Aluna ten kouzelník působil podobným dojmem jako Seveřan. Byl stejně chladný, vznešený a vzbuzoval strach a obdiv. Když byl se svým doprovodem přiveden do Alunova tábora, první co udělal bylo, že ostatní nechal hlídat, každého zvlášť, v oddělených stanech. Jen dvě malá děvčata nechal při sobě. Zajistil je nějakými kouzly a odmítl k nim nechat postavit stráže. Není to třeba, říkal.
Nejvíc však Aluna překvapilo kouzelníkovo sebevědomé vystupování. Choval se, jako by byl vrchním velitelem Tygrů z Freklanu on, už od chvíle, kdy mezi ně přišel. A nejdivnější bylo, že ho muži i garvotové poslouchali.
Nu, v každém případě nabídl Alunovi spojenectví, pokud ho představí Seveřanovi. A to by Alun stejně udělat musel.
Spojenectví s někým takovým, jako je kouzelník Gertan, myslel si Alun, bude jedině výhodné. Ale uvidíme, co na to řekne Seveřan.

Podle Gertana byl Alunův stan špinavou krysí dírou a Alun sám velikou, opelichanou krysou. Hned u vchodu uhodil kouzelníka do citlivého chřípí zápach hnijícího masa. Tak nějak to páchlo na bojištích, kde se neměl kdo postarat o mrtvé. Gertan překonal odpor a vstoupil. Už od vchodu ho začalo brnět celé tělo, zdálo se, že se nachází v blízkosti předmětu s velkou silou. Usmál se na Aluna, který ho horlivě zval dovnitř. Pokud je tenhle honosný, zapáchající stan krysím doupětem, pak krysa vlastní něco, co může Gertana zajímat.
Šlo o veliké, těžké zrcadlo v rámu z temného, tvrdého dřeva. Zatím přes něj byla přehozena jakási látka, ale Gertan stejně věděl, co má před sebou. Pamatoval, že pomocí zrcadel se odjakživa dorozumívali Freklanští čarodějové. Toto však patřilo někomu mnohem většímu, patřilo…
„Odtud na mne mluví pán Severu,“ řekl Alun a vyčkávavě se na kouzelníka podíval.
Gertan potlačil úsměv. Takový hlupák… ale pokud nazývá Tevolananse pánem Severu, bude Gertan poslední, kdo by mu chtěl iluzi pokazit. Mohlo to mít nějaký účel a Gertan se neptal jaký. Tuhle hru hrál Tevolanans. Gertan nehodlal být jeho soupeřem. To s radostí přenechá jiným. Třeba někomu tak ztracenému, jako je Světlonoš.
Mírně se pousmál, tentokrát spokojeně. Alun znejistěl, ale Gertan ho konejšivě poplácal po zádech. Kdyby ten muž věděl, co všechno kouzelník z jeho mysli vyčetl… Co by s tím konečně mohl dělat. Gertan ukázal na nehybné tělo, ležící ve stínu u samotné stanové plachty.
„To je tvůj syn?“ zeptal se.
Alun konsternovaně zamrkal. Kouzelník měl zřejmě se Seveřanem společného mnohem víc než jen pocity, které oba vzbuzovali. Alun dokázal jen přikývnout.
„Nechceš udělat obchod?“ zeptal se ho Gertan. Věděl, že by mohl dostat cokoli by si přál a zadarmo, ale nebude špatné si tohoto podivného, slabošského muže, který velí tisícovkám Freklanských, zavázat.
„J-j-jaký obchod?“ zašeptal Alun. Díval se na kouzelníka, jako by čekal, že se co chvíli rozplyne v ohnivém mraku.
„Vím, jak moc si přeješ… ehmm… vychovávat svého syna co nejdéle. Mohu zajistit, aby se ho nijak nedotýkalo posmrtné rozkládání těla, jestli mi rozumíš, Alune z Beluy,“ kouzelník mluvil pomalu, téměř znuděně.
„Co za to?“ vyhrkl Alun. Tím, že se věc dotkla Salka, ho začala zajímat.
„Myslel jsem, že nejcennějším zbožím, které bys mi mohl nabídnout, jsou informace. Jenže ty už jsem získal i bez tvého přispění… Ale můžeme se dohodnout takto: necháš mne tu o samotě se zrcadlem, abych se mohl dohodnout s tvým pánem. Pak se uvidí. Nesmí mne ale nikdo rušit. Rozumíš? Nikdo!“
„Rozumím,“ řekl Alun. Skutečně mu tu připadalo jako nejvýhodnější obchod, který v poslední době uskutečnil. „Kdy chceš být o samotě s pánem Severu, Gertane?“
„Teď hned?“ usmál se kouzelník.
Nebyl to hezký úsměv, bylo v něm až příliš zubů, ale to Alunovi nevadilo. Strhl ze zrcadla látku a vyšel ze stanu. Jeho poslední pohled, než odešel, patřil Salkovi.
Co by otec neudělal pro blaho svého syna, pomyslel si a zachichotal se vysokým, téměř dívčím smíchem.

***

Zpráva, že z vraždy krále Vespertina obvinili někoho jiného, přišla Sturnusovi náramně vhod. Po šoku, který zažil s Gertanem, se larden vzpamatovával jen pomalu. Kdyby měl v tomto stavu čelit obviněním, vyšetřování a soudu, asi by se sesypal docela.
Další dobrá zpráva byla, že Gertan s ostatními kouzelníky opustil palác. Sturnuse ani nenapadlo pátrat po tom, proč jich stráže viděli odcházet jen šest, když jich původně bylo dvacet. Přesněji, Sturnus už tu noc neměl náladu pátrat vůbec po ničem.
Ostatní lardeni chtěli okamžitě svolat Radu, ale Sturnusovi se podařilo uchlácholit je alespoň natolik, aby to odložili na zítřek. Úsilí, které na to vynaložil, vyčerpalo poslední kapičku z jeho nádrže síly, o které by přesvědčen, že je nevyčerpatelná. Sturnus se odpotácel do svého pokoje, zamkl za sebou, svalil se na postel a tak jak byl, oblečený a neumytý, tvrdě usnul.
Probudil se svěží a odpočatý, až když už služebná hodnou chvíli bušila na dveře jeho pokoje a rozmýšlela se, nemá-li zavolat stráže. Umyl se, najedl a spokojeně se prohlížel v zrcadle. Po strhaném, vyčerpaném výrazu z včerejší noci nebylo ani stopy, byl to zase Sturnus jak má být, chladný, rozumný a tvrdý.
Jsem prostě nezmar, pochválil se a rozhodl se vyrazit k jednací místnosti. Rada měla začít až za čtvrt hodiny, ale bylo dobré připravit půdu, než se zaseje zrno.
Ani ho neudivilo, že se Rada nesešla v plném počtu. Sturnus si byl jist, že je většina lardenů strachy bez sebe. Smrt Vespertina jim ukázala, že i na ně může přijít řada. Nejspíš měli podezření, že za vším stojí Sturnus, ano, ale nemohli mu nic dokázat a v takovém případě je lepší, když se k němu budou chovat s úctou, aby si ho neznepřátelili.
Vlastně, jak se tak Sturnus rozhlížel jednací síní, se sešla sotva polovina Rady. Vynechal i larden Crisaigena, jeho sluha ho obřadně omluvil, prý se druhému rádci udělalo zle, nejspíš zimnice… Sturnus s chladným úsměvem vzkázal lardenovi přání brzkého uzdravení a posadil se. Teď byl hlavou Rady on sám, nikdo a nic mu nestálo v cestě. Měl by se radovat, ale na prsou mu ležela jakási tíha. Zatímco ceremoniář vedl dlouhou a nic neříkající zahajovací řeč, Sturnus počítal, kdo všechno je tu, připravoval strategii… bylo to jednoduché a logické jako matematika. Stačilo znát cenu a názory zúčastněných a zvolit rovnici, do které půjdou dosadit.
Na svém místě seděl správce armád, larden Tragulus, a vypadal, že každou minutou vybuchne. Velký rudý obličej se mu nadouval, na čele se krabatily vrásky. Vedle něj královský obhájce, larden Rhamnus, celý bledý a vyděšený. Vypadal jako dívka, kterou ohromilo tajemství svatební noci – rozklepaný, v prstech žmoulal cíp své modré kazajky. Sturnus se mu nedivil, za dobu Rhamnusovy kariéry královského obhájce se na trůně vystřídaly tři různé osoby a vždy za patřičně dramatických okolností. Tyhle dva chtěl mít Sturnus pod kontrolou především. Pak tu byl ještě nejvyšší soudce, že ten dědek měl odvahu přilézt, bylo Sturnusovi záhadou, obhájce Rady larden Sorex, správce města a Nomiturského kraje larden Scorzonera a vrchní dohlížitel nad kraji, larden Prunus.
Sturnus skončil s obhlídkou a spokojeně si oddechl. Třebaže polovina Rady byla indisponována, ti, kdo pro Sturnuse něco znamenali, byli tu. Možná v tomhle balíčku karet chybí pár spodků a desítek, ale hra s vysokými kartami Sturnusovi nijak nevadila.
Když ceremoniář skončil a postavil se na své místo ke dveřím, zvedl se larden Sorex a svým mečivým hlasem prohlásil: „Rada se sešla, aby projednala neblahé události posledních hodin. Původně měla jednat už včera v noci, ale larden Sturnus, první královský rádce a válečný poradce požádal o odklad, čemuž bylo vyhověno. Nyní bude dohodnut další postup. O slovo se hlásí larden Sturnus.“
Sturnus vstal a lehkým, téměř tanečním krokem se postavil doprostřed podkovy. Nebylo třeba vstávat a v Radě už se toto pravidlo pro mluvčí dlouho neudržovalo, ale Sturnus chtěl udělat dojem. Trvalý dojem.
„Vážení,“ řekl, „to, co se stalo mému synovci, je zajisté hrozné, ale bylo to nepředvídatelné a nedalo se tomu zabránit. Jsem si jist že za vším stojí bývalá královna Stellata, neboť vrah, jež nyní sedí v našem vězení díky včasnému zásahu strážných, není nikdo jiný než bývalý královský rádce bez lardenské hodnosti a bývalý voják zločinného Antrofa, Barden.“
„Ještě jsme ho nevyslechli,“ ozval se křaplavým hlasem soudce Cardaminopsis, „jak tedy vážený larden Sturnus může činit závěry?“
„Nikdo ti nedal slovo, pane,“ utrhl se na něj Sturnus, ale hned se zase uklidnil a pokračoval: „Jak můžu činit závěry? Copak to není jasné? Víte, že jsme nechali Vivianu odejít, byl jsem proti tomu, ale nemohl jsem se protivit vůli Rady. A teď se nám chybné rozhodnutí vymstilo, vážení, Viviana dává dohromady své lidi a připravuje se na návrat. To, že poslala svého rádce, aby zabil krále, je první krok. Co bude ten další? Spojí se s Freklanskými, aby si byla jistější?“
„Nevím, kde jsi přišel k tak pomýleným názorům,“ Cardaminopsis se zvedl ze židle a udělal pár kroků vpřed, zcela opomíjeje zákony etikety, „nemáš žádné podklady ke svému tvrzení, Sturnusi a to, co říkáš, je lživé očerňování osoby, která ti nikdy neukřivdila jediným slůvkem!“
Sturnus ho nechal mluvit. Pozoroval, jak starcův obličej nabírá fialovou barvu, a přemýšlel, jak dlouho to bude trvat, než vrchního soudce trefí šlak.
„Obyčejné pomluvy,“ zašeptal Cardaminopsis vynechávajícím hlasem, „nic víc, Sturnusi, nic víc. Mawir ví, jak to bylo s mladým Vespertinem, ale Viviana v tom prsty nemá…“
„Teď jsi to zase ty, kdo dělá ukvapené závěry,“ ozval se larden Rhamnus. Sturnus k němu překvapeně pohlédl. Spojenec se objevil na nečekaném místě.
„Já toho mám až po krk,“ pokračoval Rhamnus a ukázal přitom, kam až po krk, „sledovat, jak se střídají králové, jako by šlo o dětskou hru. Vespertinova smrt se musí řádně prošetřit. Pokud je za ni zodpovědný Barden, pak se přikloním k tomu, že za tím stojí Viviana.“
„Pořádně prošetřit?!“ to zařval larden Tragulus. Kdyby měl před sebou stůl, nejspíš by do něj bouchl pěstí. Pestrostí barev obličeje začínal překonávat Cardaminopsise a Sturnus potlačil smích. „Co chcete prošetřovat, u Hertona? Teď! Ernacké hranice jsou bojištěm, válka není vyhlášena. Desítky našich vojáků umírají každým dnem! Chcete se dál starat o palácové pletky? Na Valažských hranicích čekají Freklanská vojska. Kdy zaútočí? Nevíme! Ale až se to stane, smetou všechno! Všechno! O tom se musíme bavit!“
„I tyto záležitosti jsou v pořadí,“ prohlásil larden Sorex.
Ale Traguluse to nepřesvědčilo. Obrátil se na Sturnuse, který mu čelil s jasnou tváří a chápavým úsměvem.
„Ty jsi válečný poradce, pane! Dělej něco! Přicházejí zprávy. Špatné. Prohráváme. Tam, u Ernaku. Oni mají čaroděje. Něco tu hledají.“
„Chvilku strpení,“ požádal ho Sturnus, „nejdřív se musí vyřešit, kdo povede zemi následujícím těžkým obdobím.“
„Není chvilka! Nechápete? Nemáme čas!“ Tragulusovy oči bezmála vylézaly z důlků.
„Lardene Tragulusi,“ začal Sturnus naléhavě, „chápu tvé obavy, které jsou zajisté opodstatněné. Ale dokud tu nebude někdo, kdo povede ostatní, nemůžeme nic dělat. Budeme jen stádo vrtošivých ovcí, kterým chybí pastýř!“
„A ty bys jistě s radostí přijal pastýřskou hůl, že,“ ozval se znovu hlas Cardaminopsise, překvapivě jízlivý.
Sturnus na okamžik zavřel oči a nadechl se. Šlo o hodně a ten plesnivý dědek ho přinutil vyložit karty dřív, než mu to bylo milé. Ještě nebyla nachystaná půda, ještě ne… ale čekali na jeho odpověď a Sturnus věděl, že se jí nevyhne.
„Ano,“ řekl, „nerad se naparuji, ale jak to vidím, není tu nikdo, kdo by se o bezpečí země zasadil stejnou měrou. A pak, v této situaci nebude vláda odměnou ani poctou, ale tvrdou dřinou."
„Ty se do ní přesto ochotně hrneš,“ zasmál se Cardaminopsis. „Nastaly snad tak temné doby, že Certhynii bude vládnout larden posedlý paranoiou, špatný básník, který má příliš velké sebevědomí? Člověk, který vyštval královnu proto, aby pak uskutečnil plány, za které ji odsoudil?“
„Dost,“ vykřikl Sturnus, „zabíháš do nebezpečných vod, lardene Cardaminopsisi!“
„Co uděláš, když nepřestanu? Když řeknu vše, co si o tobě myslím? Skončím stejně, jako chudáček Vespertinus? Přinutíš mne, abych se sám odsoudil, abych justici obrátil proti sobě jako sebevrah vlastní meč?“
„Myslím, že by ti jen prospělo, kdyby ses přestal rozrušovat, pane,“ poradil mu Sturnus. Už se zase dokonale ovládal.
Cardaminopsis pokýval hlavou, udělal pohyb, jako by se chtěl posadit, ale pak mávl rukou a za bezhlesného šepotu bezkrevných rtů odešel.
„To bychom měli,“ řekl Sturnus a obrátil se na zapisovatele, který se krčil u malého stolku v rohu místnosti. „Tohle jsi doufám, nepsal, nebo ano?“
Záznamy z Rady by ho mohly později zradit a zvlášť z této Rady a Sturnus si to uvědomoval. Zapisovatel ustrašeně zavrtěl hlavou. Z násadky s perem mu kapal inkoust, ale nezdálo se, že by si to uvědomoval.
„V pořádku. My můžeme pokračovat. Mám dojem, že larden Cardaminopsis v příštích několika dnech ohlásí své odstoupení. Což znamená, že si budeme muset hledat jiného vrchního soudce, ale o to teď nejde.“
„A o co? Pohne se to konečně někam?“ zeptal se Tragulus. Bledý Rhamnus vedle něj přikývl.
„Ano. Chtěl bych Radě udělat návrh,“ řekl Sturnus a v mozku mu probíhala připravená řeč. Malér s Cardaminopsisem nebyl zase tak horký, aby Sturnuse vyvedl z konceptu. „Být jiný čas, jiná doba, nejspíš bych navrhl jinou formu vlády, ale teď je zle a v dobách temných a nebezpečných je třeba silné osobnosti, která by z nich zemi vyvedla. Možná, že až nebezpečí pomine, přejde vláda do rukou Rady a už v nich zůstane, bude to nové ustanovení, nepočítající s králi. Nyní je však třeba vůdce, říkejme tomu válečný vůdce. Se zkušenostmi, znalostí diplomacie a hlavně takový, který umí jednat. Ano, jistě si říkáte, že by bylo možno navrhnout lardena Traguluse, protože se ve vojenství vyzná, ale ať řekne sám, co by na takovou nabídku odpověděl…“
„Ale hovno,“ ulevil si Tragulus jadrně a zapomněl se dokonce omluvit. Ostatní lardeni to přešli mlčením. Až po chvilce ticha se odvážil Rhamnus zeptat: „Navrhuješ tedy sám sebe, Sturnusi?“
Sturnus lehce kývl. Znovu ticho. Bylo téměř slyšet, jak se lardenům v hlavách převrací ta představa – Sturnus válečným vůdcem – jak se natáčí ze všech stran, je zvažována a souzena.
„Ale nemůžeme ho teď zvolit,“ začal nakonec larden Sorex mekotavě, „víte, že na to by tu museli být všichni a zákony-„
„Kdo z vás by v čase nouze čekal na schválení většinou? Když se vám bude topit syn, poběžíte se nejprve poradit s rodinou, zda mu máte podat záchrannou ruku?“
Sturnus sám děti neměl a nikdy mít nehodlal, ale většina členů Rady měla někde nějakou rodinu a Sturnus zahrál na správnou strunu.
„Odsouhlasíme tě,“ řekl Tragulus, „ a pak se začne mluvit o něčem důležitém, ano?“
Sturnus se skoro rozesmál. Tak snadné, stačilo zbavit se dědka Cardaminopsise a už to jde jako po másle. I když: škoda, že tu soudce nezůstal. Tohle by mu mohlo přivodit zástavu srdce a byl by od něj pokoj jednou pro vždy.
Sturnus sledoval očima mírně přimhouřenýma, jak se mu před očima plní sen. Přítomní lardeni začali hlasovat. Proti nebyl nikdo. Sturnus byl jednomyslně zvolen válečným vůdcem.
Až se Rada znovu sejde, nepůjde už na tom rozhodnutí nic změnit, i kdyby všichni ti, kdo tu dnes nebyli, nesouhlasili. Sturnus se šel posadit na křeslo, které mu od této chvíle říkalo pane, na křeslo, na němž si donedávna ohřívali zadky jen příslušníci královského rodu a pak nějaký čas Vespertinus. A Sturnus, ten se ho nevzdá snadno, však uvidíte.
Rozhlédl se kolem. Nastal čas projednat věci méně důležité, například ty, které navrhoval Tragulus.