K8Z8S

K8-Z8S

Loď hořela.

   Požár se rychle šířil do všech podlaží a nevynechal ani hlavní můstek, který byl chráněn zvýšenými bezpečnostními opatřeními. Kapitán ležel mrtvý ve svém křesle a modré plameny olizovaly jeho bezvládné tělo. Jeho, spolu s vyššími důstojníky, zabil již první výbuch jednoho z hyper-motorů.

   Obchodníci, kteří na lodi přepravovali své zboží, zmateně pobíhali sem a tam a horečně se snažili porozumět nesmyslně složitému záchrannému systému. V úzkých chodbách se jedna vlna zoufalých lidí přelévala přes druhou a stejně stejně snadno nalézaly i smrt ve všudypřítomných explozích.

   Cril měl to štěstí, že jeho pokoj byl v těsné blízkosti hangáru pro únikové moduly. Vydal se tam už při prvním oznámení stavu ohrožení a teď, v relativním bezpečí, přemítal, zda by neměl počkat ještě na jiné lidi. I v časové tísni si dokázal spočítat, že malý počet modulů zdaleka nestačí pro stovky pasažérů. Vtom se otevřely dveře pro vstup do hangáru a k jeho čekajícímu modulu přispěchal malý mužík.

   „Pohlídejte mi to, za chvíli se vrátím. Přece to tady nenechám!“ zavolal přes rameno na Crila, když vyložil na palubu své zboží.

   „Počkejte!“ vykřikl Cril. „Nemáme-“

   Loď se přelomila v půli a náraz mrštil Crilem o ovládací zařízení. Jen náhodou přimáčkl svým tělem to pravé tlačítko označené nápisem autořízení. Zatímco omráčenému z hlavy vytékala rudá krev na řídící panel, malý motor se sám rozeběhl a skrze přetlakový únikový průlet kocábka opustila skomírající loď.

   Masivní kolos vzdoroval požáru jen tolik času, aby se jediný únikový modul dostal na patřičnou vzdálenost. Pak oheň vyšlehl do všech stran, kam unikl zběhlý vzduch, a loď se rozpárala jako papírová vlaštovka.

* * * *

Mohutné tropické stromy, ověnčené zelenými šlahouny jako přírodními boa, u sebe ukrývaly spoustu živočichů; u kořenů si teprve nedávno nějaké podivné, zakrslé stvoření vyhrabalo noru, v kmeni neúnavně brouci ne nepodobní červotočům vykousávali chodbičky a z květů sáli sladké živiny motýlovití ptáci. Každý z mnoha představitelů místní fauny si hleděl svého a dodržoval harmonické soužití.

   Predátoři v tomto lese takřka nebyli. Potravu si sháněli hlavně na nedalekých pláních, kde každý den sváděli urputné běžecké závody s plachými stvořeními, která skákala vysoko do výšky, odrážejíc se od placatých zadků.

   Veliké slunce se sklonilo k západu a už to vypadalo, že se tento den zapíše do místního imaginárního zápisníku jako obyčejný, když se náhle nad lesy a pláněmi prohnalo něco velikého. To něco vyplašilo motýlovité ptáky i živočicha obývajícího noru u kořenů stromů. Ba co víc! Lomoz, který letící věc vydávala, vyplašil i predátory a ti teď bojácně schovali oba ocasy pod silné nohy a dali se na zmatený úprk.

   Únikový modul těsně minul koruny vysokých stromů a nedaleko od nich se hluboce zaryl do země. Hlína vylétla vysoko do vzduchu a ještě chvíli po tom, co záchranná buňka vydala vyčerpané zaskučení, se na zem vracely vyrvané trsy suché trávy.

   Omráčený Cril uvnitř mělce oddychoval.

   Když se trosečník druhého dne probudil, bolest hlavy ho donutila, aby se zatím nepokoušel vstávat. Sáhl si na čelo a bolestivě sykl. Na prstech ucítil vychladlou krev, která mu slepila vlasy do lepkavých pramenů.  

   Jakmile nevolnost konečně trochu přešla, opatrně vstal a malátně se šel podívat do zrcadla. Cestou si vzal lékárničku; bolest hlavy ho ujišťovala, že ji bude potřebovat. Ošetřil si ránu na hlavě a zajistil ji obvazem, který se mu sám obtočil kolem poraněného místa. Zrak měl stále rozostřený a tupá bolest nepřecházela, to mu ale nezabránilo, aby se najedl z chudých zásob potravin, které obchodní loď svým únikovým modulům přidělila.

   Příliš vysílen, než aby se o cokoliv dalšího pokoušel, vytáhl z boku lodi tenkou plošinu vysouvací postele a vděčně na ni ulehl. S myšlenkami na to, že až se probudí, bude pomoc nablízku, usnul.

   Znovu procitl až druhého dne ráno. Bolest trochu ustoupila a stala se snesitelnější. Posnídal ze zásob a vyšel před modul; dveře se před ním samy otevřely a pustily na něj sluneční paprsky. Protáhl se, přičemž dbal o to, aby rukou náhodou nezavadil o obvazy nebo ránu na hlavě.

   Zvuk čilé přírody odehnal z jeho hlavy ponuré myšlenky na vybuchlou obchodní loď a přiměl ho k průzkumu nejbližšího okolí. Naději, že jej autopilot zanesl na civilizovaný svět, rozprášil už palubní počítač, který na něj před chvíli vychrlil spoustu dat a souřadnic, z nichž se dozvěděl jen jediné s jistotou a totiž že stojí na zcela lidu prosté planetě, stovky, ne-li tisíce parseků od nejbližší pomoci. Alespoň je tu krásně, pomyslel si, a čekání na záchranu mi zkrátí tak pěkné místo.

   Po tom, co si prohlédl stromy dvakrát vyšší, než jaké vídal na Zemi, vrátil se do modulu, aby nastavil rádiový komunikátor na širokopásmové vysílání SOS. Už u vysouvacích dveří ale zakopl o nějaké harampádí. V první chvíli jej chtěl odkopnout, pak si ale vzpomněl, že ho sem přinesl ten malý mužík, kterého viděl těsně před tím, než... nepamatoval se, co se stalo pak.

   Klekl si a probral se zbožím, které, jak sám nedovedl pochopit, mělo pro někoho větší cenu, než vlastní bezpečí. Už rychlým pohledem poznal, na co hledí; na ještě nesloženého robota. Bylo tu všechno: pozitronický mozek chráněný vodní lázní, desítky metrů kabelů, železo-plastové končetiny a tělo a veliká baterie.

   Uklidil díly na stranu s tím, že se k nim vrátí později. Teď měl na práci jiné věci. Sedl si do křesla a na klávesnici vyťukal příkazy ohledně rádiového vysílání. Pak si spokojeně promnul ruce a podíval se na ukazatel zůstatkové energie v palivových článcích. Ani nízká zbývající hodnota ho nedokázala připravit o lehce získanou dobrou náladu; je sám na pusté planetě. Dokud ho tu nezachrání, užije si, co se dá.

   Nasvačil se z ubývajících zásob jídla a chopil se robotických součástí. Ani nepotřeboval návod, vždyť robotiku sám studoval! Přes těžce nabyté vědomosti zakrátko zjistil, že skládání nepůjde tak lehce, jelikož tento nový model je velice složitý. Pozitronický mozek měl spoustu přívodných i odvodných kabelů, jejichž účel mohl jen vytušit. Končetiny se mu napoprvé nepodařilo složit dobře, proto když do mozku vyslal impulz, aby se pohnula levá noha, udělala tento úkon pravá ruka.

   Do oběda byl alespoň s hrubým robotem hotov, o zbytek se teď postará stroj sám. Zatímco Cril v klidu obědval tekuté jídlo z tuby, pozoroval, jak robot do sebe montuje veškeré zařízení, které se kolem něj povalovalo. Ještě než si trosečník utřel ubrouskem ústa a spokojeně zamlaskal, stál před ním hotový umělý člověk.

   „Jsem připraven vám posloužit, pane,“ řekl bezpohlavním a přesto příjemným hlasem.

   Cril se na něj radostně podíval. „Pověz mi něco o sobě,“ vybídl ho hned zvědavě.

   Stroj ani na okamžik nezaváhal. „Jsem první robot Nového typu, sériové označení K8-Z8S. Mé multifunkční vybavení umožňuje jakékoliv využití: jsem vhodný do domácnosti, stejně tak mne navrhli pro výchovu a hlídání dětí. Dokáži opravit většinu elektronických zařízení a navíc podle zadaných informací zvládnu kteroukoliv jinou práci, kterou mne můj pán naučí.“

   „Výborně,“ zvolal jásavě Cril. „Budu ti říkat Kazas. K8-Z8S není dobré jméno pro někoho, kdo mi tu bude dělat společnost.“

   „Děkuji, pane,“ odvětil odměřeně za chvíli.

   „A teď, když já znám tvé jméno, bude dobré, když mi budeš říkat Crile,“ pokračoval Cril.

   „Inženýři, kteří mne navrhovali-“ mluvil klidným, téměř nezúčastněným tónem Kazas.

   „Je jedno, co tě tví inženýři naučili,“ přerušil ho Cril. „Mým přáním je, abys mi říkal Crile.“

   „Jak si přejete,“ pravil Kazas pokorně a dodal. „Podle mých senzorů jste raněný a způsob, jakým jste byl ošetřen, není vyhovující... Crile.“

   „To je v pořádku, cítím se dobře. Když mi budeš dělat společnost při procházce místním krajem,

udělá se mi ještě lépe.“                                                     

   „Jak si přejete, Crile,“ řekl Kazas a následoval svého pána ke dveřím.

   Za den Cril s Kazasem prošel okolí v okruhu zhruba jednoho kilometru. Líbilo se mu tu; celý tento nový svět v sobě měl cosi exotického a cizího, něco, co na něm zanechalo patrnou stopu poznání. V jednom okamžiku se cítil jako objevitel a vzápětí narazil na něco tak přirozeného, jako třeba na kapku rosy, a hned si zas připadal jako na Zemi před tisíci lety.

   Kazas při této procházce projevil mimořádnou ohleduplnost, když svého pána nerušil a vystačil si s tichým pozorováním. Cril si jeho přítomnost vlastně ani neuvědomoval; tak tiše si robot počínal. Díky tomu se mohl mohl bezstarostně projít lesem a bez obav z přerušení toku vlastních myšlenek pozorovat tu neznámého brouka, tu neobvykle anatomicky tvarovanou zvěř, kterou určil jako něco mezi zemskou srnou a koněm. Vysoké stromy se nad ním tyčily jako věže a zahrnovaly jej přátelským stínem; bez něj by se pod prudkým sluncem brzy vyčerpal.

   S Kazasem v patách se vynořil z lesa a jeho zraku se otevřela nekonečná pláň.

   „To je... to je,“ šeptal vzrušeně Cril. „Nádhera!“

   Kazas se na něj obrátil, jako by neporozuměl některému příkazu a pak se vrátil zpátky k nečinnému pozorování. Viděl zahnědlou trávu, která se daleko táhla a zvolna přecházela do kopce, za která už dál nebylo vidět. Hnědá stébla se točila ve vzdušných vírech jako mořské vlny a pasoucí se hopsaví býložravci z ní vyskakovali jako mrštní lososi v dravém proudu.

   Cril s úžasem přivíral oči, aby na nový druh lépe viděl. Z časopisů věděl, že na Zemi žila zvířata, která se pohybovala skoky. K tomuto přesunu však využívala nohy, nikoliv zploštělý zadek, odrážející se od země jako nějaká pružina!

   „Největší z nich právě vyskočil do výšky dvou metrů, Crile,“ ohlásil Kazas, protože zaznamenal, že těmito informacemi svého pána potěší, „a urazil tak dráhu deseti metrů.“

   „Můj ty bože!“ zašeptal Cril rozechvěle. 

   Z vysoké trávy najednou vyběhlo mohutné stvoření s ošklivým vzhledem a zaútočilo na překvapené hopsaly. Než se nejbližší skokan dostatečně rozhoupal, aby mohl vyskočit, mělo ho veliké chlupaté zvíře v drápech a trhalo jej na kusy.

   Crilovi se na obličeji mihl výraz nejvyšší nespokojenosti, stejně tak ale věděl, že s místními zákony nic nenadělá, byť je hopsaly okouzlen sebevíc. Nedokázal však přihlížet predátorovu obědu a obrátil se k odchodu. Kazas jej mlčky doprovázel.

   Za malými kulatými okny byla tma, která jako závěs přikryla stromy a sluncem spálené pláně. Úsporné světlo, šetřící zůstatkovou energii v skoro prázdných článcích, vydávalo stinný kužel světla, který byl tak tmavý, že se pod ním bez obav z poškození zraku nedalo číst.

   Kazas seděl v pilotním sedátku vedle Crila a poslouchal jeho řeč o všem možné. Chvílemi jej Cril vybídl, aby řekl svůj názor, většinou ale zůstával Kazas v tichu. „Země je teď přelidněná,“ vysvětloval Cril. „Ti bohatší dávno skoupili desítky hektarů půdy, aby měli co nejvíce místa. Většina z méně majetných lidí neměla na to, aby se přestěhovala na jinou planetu a zapojila se do koloniálního života, a tak teď šetří, aby alespoň jejich děti mohly vyrůstat v prostředí, kde není namačkáno v průměru čtyři sta lidí na kilometr čtverečný.“

   „Promiňte, Crile,“ vložil se ohleduplně do rozprávění Kazas. „Pokaždé, když mluvíte o chybách lidské domovské planety, jako robota dbajícího na pohodlí mne jímá hrůza nad vaším údělem. A přesto se těšíte, až se do toho přeplněného světa vrátíte? Není vám tady, uprostřed neporušeného kraje, lépe?“

   Jeho pán se zamyslel. „Víš, Kazasi, existují věci, které ti nedokážu vysvětlit. I kdyby na Zemi bylo sebehůře, musel bych se vrátit. Je to můj domov.“

   Kazas nad tím chvíli přemýšlel. „Byl jsem sestaven v záchranném modulu a předtím mé díly vyrobili v Helénské kolonii. Ani k jednomu místu necítím takový vztah, jaký popisujete.“

   „Jsi robot,“ řekl tiše Cril. Cítil se trapně, jako kdyby za Kazasovu necitlivost mohl on. Ačkoliv mu robot díky dobrému sluchu rozuměl, nic to nezměnilo na jeho vyrovnané tváři.  

   „Jestli nás do rána nezachrání, budu tě muset naučit, jak vyrobit zbraň a také ukázat, jak se loví,“ pokračoval Cril po chvíli ticha, vyrušované cvrkáním brouků venku. „Říkal jsi přece, že dokážeš

všechno, co tě naučím?“

   „Ano.“

   „A co tvé baterie? Jak dlouho ještě vystačíš bez nabíjení?“

   „Čtyři dny při normálním provozu, Crile“ odpověděl Kazas.

   „Tou dobou by nás měli zachránit,“ ujišťoval sám sebe Cril. „A pokud ne, snížím tvůj výkon na minimum.“

   „Proč, Crile? To dost dobře nechápu. Jsem tu, abych vám pomáhal.“

   „Sám víš nejlépe, že pokud zůstaneš několik hodin bez energie, všechny vzpomínky se z tvého mozku smažou jako z lidského, kterému se nedostává kyslík.“

   „To vím. Nač si ale nechávat vzpomínky?“ zeptal se Kazas. „Raději vám posloužím a pak, až přijde můj čas, se rozbiji a mé místo nahradí jiný robot.“

   „Líbíš se mi, Kazasi, chci si tě nechat.“

   Kazas se na něj upřeně zahleděl. „Jak... vypadá takové líbení?“

   „No, člověk cítí, že něco potřebuje a že by mu bez toho bylo smutno,“ řekl zamyšleně Cril a na vysvětlenou dodal. „Bylo by mi asi jako tobě, když ti dochází energie. Vím, že nic necítíš, přesto zaznamenáváš určité změny, o kterých víš, že pro tebe nejsou dobré.“

   „Jsem rád, že se vám líbím. Kdybych byl člověk, řekl bych, že se mi také líbíte,“ řekl Kazas.

   Dalšího dne ráno vstal Cril o něco dříve. Kazas odpočíval vedle jeho vysouvací postele v zapnutém úsporném režimu, aby pánovi „vydržel co nejdéle“. Společně se vydali do lesa pro potřebné suroviny; Cril Kazasovi popsal vhodné kusy dřeva a jejich žádané tvary a v hrubých rysech mu vylíčil, k čemu budou sloužit.

   „Je luk starý nástroj?“ zeptal se náhle Kazas, zatímco přešlapovali v jehličí se zraky zabodnutými do země před nimi. Samozřejmě, že by robot mohl celou oblast prozkoumat za krátký časový úsek, ale jeho pán si přál, aby vedle něj kráčel a dělal mu, jak už řekl kolikrát, společnost.

   Cril pokrčil rameny. „Počítám, že ano. Proč se ptáš?“

   „Chci být dobrým společníkem,“ vysvětlil svým vlídným hlasem a Cril se na něj usmál.

   Do vejčitého modulu se vrátili s několika kusy dřeva. Kazas nesl několik dlouhých, které, jak mu vysvětlil Cril, použijí na oštěpy. Cril v jedné ruce držel pružné kusy na luk. Slunce dávno vystoupalo nad stromy a paprsky hladilo oba po zádech; Kazase po chladných, umělých, Crila po širokých, opálených.

   Ve svém útočišti položili materiál na zem a Cril ještě přispěchal s kusem vhodného plastikového provázku, který výborně nahrazoval vlastnosti tětivy. Sehnal jej, spolu se sirkami a velikým nožem, v krabičce poslední záchrany pod pilotním zařízením.

   Kazas si vzal dřevo do ruky, na několik vteřin se ponořil do svých spojů, aby si odtud vytáhl informace potřebné k opracování materiálu, a pak se pustil do práce. Ruce mu kmitaly tak rychle, že Cril stačil jejich pohyby sledovat jen pár vteřin, pak se mu z toho zamotala hlava.

   Jako první robot vytvořil dokonalé oštěpy. Byl opravdu pečlivý, protože je ozdobil vyrytými vzory, o kterých mu Cril vyprávěl ve spojitosti s dávnými válečníky. Oštěpů bylo osm a každý byl sám o sobě dokonalým dílem. Kazas po jejich odložení na stranu nesečkal ani tu chvíli, po niž by jej Cril obdivně pochválil, a už se pustil do výroby luků.

   Pracoval s takovým nasazením, že nebylo poznat, s kterým z luků je napřed; hbitě zařízl špičky a nepostřehnutelnými kmity prstů obmotal tětivy. Neuběhlo ani půl minuty a Kazas se se svým dílem chlubil svému pánovi.

   „Výborně,“ pochvaloval jeho zručnost Cril. Rukama přejížděl po složitých vzorech, které, ač byly učiněny úzkou špičkou nože, vypadaly jako mistrovské truhlářské dílo. Spojením palce a ukazováčku napnul tětivu tak, že se luk trochu ohnul, ale nepraskl.

   Do výroby šípů se pustili společně. Kazas Crilovi podal svůj veliký nůž a sám si musel vystačit s nožem příborovým. I přes tento hendikep Crilovy šípy vypadaly jako obyčejné rovné kusy dřeva se zašpičatělým hrotem a naříznutým koncem. Naopak Kazas vytvořil další umělecký počin, byť vycházel jen z těch motivů, o kterých mu Cril vyprávěl. Jeho šípy byly špičaté jako jehla a přesto jim neubylo na tvrdosti. Z pírek, které musel sesbírat v lese, když se Cril nedíval, pár dokonale vyvážil, takže létaly přímo na cíl

bez toho, aby je vítr nebo sama rychlost vyvedla z roviny.

   „Kupředu! Na lov!“ zvolal radostně Cril, v němž se probudila stará lidská váeň.

   Přes veškeré snažení se jim do večera nepodařilo nic ulovit. Všechna zvířata jako by v sobě měla nastavený tajný mechanismus, který je spouštěl teprve v okamžiku, kdy ani jeden nebyl připravený. Jednou před nimi z houštin vyskákal osamělý hopsal, ale dříve než stačil Cril vrhnout oštěpem, mohutnými skoky uprchl do bezpečí.

   Kazas jeho počínání mlčky sledoval a když zaznamenal tři pánovi nezdary, zeptal se, zda to přeci jen nemá zkusit on. Cril souhlasil a těžce oddychoval ve stínu. Od té chvíle jako by byl les začarovaný, jako by všechna zvířata věděla, že proti robotově rychlosti a síle nemají šanci.

   Do smrákání už se neobjevilo ani jedno, které by stálo za ulovení. Cril se neochotně vracel s robotem k modulu a snažil se zahnat myšlenky na kručící břicho. Kdyby si nechal tu poslední kuřecí tubu ze zásob...

   Kazas jeho slábnoucí tělo pozoroval se starostmi. „Mohu se vrátit do lesa a číhat tak dlouho v tichosti, dokud se nějaké zvíře neobjeví.“

   „Ne, brzy bude tma, neuvidíš ani na krok,“ odpověděl Cril, když vyšli z lesa a mířili z mírného kopečku k zabořené buňce.

   „Podceňujete mé vybavení, Crile. Ve tmě vidím stejně dobře jako za světla.“

   „Přesto si nepřeji, aby ses tam vydal sám.“

   „Proč, Crile?“ zeptal se Kazas klidně. V jeho vyrovnaném hlasu nebylo slyšet ani smítko nějakého jiného tónu. Bylo to jako poslouchat hudbu, v níž se opakují stejné noty bez změny melodie.

   Cril se trochu usmál. „Mám o tebe strach, příteli.“

   Kazas se chtěl zeptat, jak vypadá strach, ale věděl, že by Crilově odpovědi určitě stejně neporozuměl; udělá tedy lépe, bude-li mlčet. Když jeho pán usínal, chvíli jej pozoroval, než se přepnul do úsporného režimu. Jeho pán sice říkal, že teď večer nikam nemůže, to se ale nevztahovalo na ráno.

   Byl robot a musel se postarat o Crila.

   Crila probudila vůně pečeného masa. Zmateně se vyhrabal ze své pokrývky a neuniklo mu, že Kazas není na svém místě. Vyhlédl okénkem ven a spatřil svého robota stát u ohně. Rukou otáčel primitivním grilem, na němž byl připíchnut malý hopsal.

   „Dobré ráno,“ řekl překvapeně Cril, když vyšel ven do rána, které bylo příjemně chladné.

   „Dobré, Crile,“ odpověděl mu Kazas nevzrušeně a ukázal na otáčející se větev s opékaným masem. „Postavil jsem ho podle vašeho vyprávění. Je jeho podoba správná?“

   „Je perfektní.“

   Chvíli bylo ticho, během nějž se Cril díval na Kazase a robot bez přerušení hlídal pečeni. Pak se Cril zeptal: „Patří zapalovač do tvé standardní výbavy, nebo jsi použil sirky.“

   „V mém ukazováčku je spolu s otvírákem, tužkou a injekční stříkačkou s tišícími prostředky i zapalovač,“ odpověděl ochotně.

   Kazas přestal otáčet a plastovým loktem se dotkl masa. Pak se obrátil na Crila a prohlásil: „Jídlo má ideální teplotu. Je na všech místech opečeno bez malých odchylek stejně dobře. Ale s tak primitivním vybavením-“

   „Je to báječné,“ ujistil ho Cril, který se mezi robotovým řečněním zakousl.

   „Mám vám spočítat energetickou hodnotu a průměrnou dobu, po jakou s touto porcí vystačí váš organismus?“

   Cril mu spolu s mávnutím ruky odpověděl. „Ne, v pořádku. Ale mohl bys udělat něco jiného. Přines mi, prosím tě, z modulu sklenku vody.“

   „O to jsem se již postaral, Crile,“ řekl Kazas a podal mu sklenici naplněnou čirou vodou. „Nabral jsem ji při lovu v nedalekém potoce. Podle mé analýzy je bohatá na minerální látky.“

   „Výborně,“ pochválil si Cril a dlouze upil. Při tom mu neuniklo, jak Kazas postává v jeho těsné blízkosti. To dělal jen v případě, že měl něco, s čím se chtěl pochlubit.

   „Ano?“

   Kazas natáhl dlaň. Byly v nich nějaké narudlé plody. „Natrhal jsem je u toho potoka.“

  „Děkuji,“ řekl překvapeně Cril. Večer si myslel, že se probudí do hladového rána a bude minimálně do odpoledne poslouchat kručení v žaludku. A teď jej tady jeho věrný přítel zahrnuje takovými pochoutkami.

   Přestože mu nikdy v ústech nedělala dobře chuť masa smíchaná s čímkoliv, z ohleduplnosti se odhodlal k malému okusení. Spolkl jeden plod a blaženě se usmál. Bobule měly chuť podobnou lesním jahodám.

   „Máme dnes na programu znovu něco speciálního?“ zeptal se náhle Kazas. Práce mu očividně dělala dobře v obvodech.

   „Možná,“ protáhl Cril mezi dalším uždíbnutím z Kazasovy dlaně. „Mohli bychom se vydat na podrobnější průzkum. Teď, když jsem najedený, si nemusíme dělat zbytečné starosti, které by nás jinak zdržovaly.“

   Na to Kazas vstal a připravil luk a oštěpy. Jako toulec jim posloužila krabice od snědených zásob, kterou robot provlékl provázek, aby se dala nosit přes rameno. Dlouho před tím, než Cril v klidu dojedl, stál před ním připravený vyslechnout nové pokyny.

   Cril vstal, utřel si mastné ruce a dopil svěží vodu. Spolkl poslední sousto a pak se obrátil k umělému člověku. „Kolik máš ještě energie?“

   „Lov mé zdroje značně vyčerpal,“ řekl pomalu Kazas jako by mu činilo nesmírnou námahu prohrabat se k potřebnému údaji. „Musel jsem pronásledovat toho mladého hopsala, jak jim říkáte, Crile, několik stovek metrů, než jsem mu zasadil smrtelnou ránu. Měl bych ale vydržet ještě asi dva dny.“

   Cril se zatvářil vyděšeně. „Možná bychom se přeci jen neměli na ten další průzkum vydávat.“

   „V pořádku, chůze mi z energetických článků zas tolik neubírá,“ oznámil.

   „Jsi si jistý, že... tě to neohrozí?“

   „Nemějte strach, Crile,“ řekl Kazas pomalu a ačkoliv byl jeho tón stále bezbarvý, tím, že svou mluvu zpomalil, umožnil Crilovi, aby si představil, že s ním hovoří vlídným tónem.

   Pak se společně vydali do plání za lesem. Ty, na kterých přistál modul, totiž nebyly ničím zajímavé; všichni hopsalové a predátoři z těchto míst utekli po hlučném přistání a usmysleli se, že dokud tu ta vejčitá věc bude číhat, nevrátí se sem. A pokud šlo o Crila, jemu procházka ve stínu stromů přišla vhod.

   Mlčky kráčeli kolem mohutných kmenů, které už samy o sobě působily velice cize. Zdejší cizota se však Crilovi stále víc líbila. Byla v ní vášeň a neotřelá barvitost, která na Zemi dávno zevšedněla. Slunce pokrývající neobvykle velikou část oblohy jim zatím o sobě dávalo vědět výhradně v tenkých proužcích, které se dovedly prosmýknout mezi spletitými korunami. Cril věděl, že až vystoupí ze záštity lesa, bude čelit žáru, na jaký si dosud nezvykl. Buď jak buď, pokud chce prozkoumat širší kraj, bude muset něco přetrpět.

   Brzy se vynořili ze zeleně do záplavy nahnědlého moře trávy. I dnes tu poskakovala stáda hopsalů, kteří se tu pásli. Predátoři dnes asi neměli svůj den. Ostré slunce je muselo zahnat do stínu nějakého křoví, jelikož po několika minutách pozorování Cril stále nezahlédl ani jednoho.

   „Půjdeme se podívat k tomu kopci?“ zeptal se Kazas a rukou ukázal na vyvýšeninu, která tvarem připomínala bouli v nadživotní velikosti. Rozpínala se do takové šířky, že zabraňovala v delším výhledu v jakémkoli směru a i když několika arové šumící moře trávy Crilovi donedávna stačilo, nyní pocítil touhu proběhnout kolem stád hopsalů a vylézt nahoru. Tušil, že tam musí být něco víc, než dosud viděl.

   „Dobře. Dávej ale dobrý pozor na ty chlupaté šelmy, které se v té vysoké trávě schovávají a číhají na svou příležitost. Nedovedu si představit, jak bych se takovým monstrům ubránil.“

   S šípy vloženými do tětiv se potichu vplížili do vlnících se stébel. Šustění, které se zprvu jevilo jako švitoření tisíců hlásků, přešlo v těsné blízkosti v melancholickou melodii. Na své cestě k pahorku stačili vyplašit jednoho samotářského hopsala:

   Tiše odpočíval v trávě a o nic jiného se nestaral. Když kolem něj procházel Cril s Kazasem, škubl sebou, vyvalil oči jako sešlápnutá ropucha a hbitě si napružil zadek. Za hlasitého vřeštění, které se

intonací bez problémů dalo srovnat s hejnem pelikánů, odskákal pryč.

   Cril se na Kazase vystrašeně podíval. S úlevou si všiml, že nebyl jediný, kdo nezvládl situaci.

Zatímco ale Kazas ochranitelsky napnul luk a namířil jej na zvíře, Cril leknutím uskočil stranou. Teď na sebe hleděli a ani si nic nemuseli říkat.

   Tiše pokračovali dál.

   Zanedlouho dosáhli úpatí vrcholku. Odtud byla cesta rychlá. Předně totiž kopec nebyl vůbec vysoký. A pak, tráva tu byla daleko nižší, takže se v ní nemohlo schovat ani mládě hopsala. Rychle se vyšplhali nahoru a v okamžiku, kdy Cril nabral dech, o něj zároveň přišel.

   „Panebože!“ uklouzlo mu.

   Hleděl na nekonečný prostor. To, co se před nimi nyní otevřelo, se už opravdu nedá nazvat jinak než mořem trav. Hnědá jako by zde byla jedinou barvou a zápasila s modrým nebem o prvenství – rozlohu na to rozhodně měla!

   Hnědo, kam až dohlédl.

   Na horizontu nespatřil žádné pohoří, které by ho ujistilo, že tu je krom dokonalé roviny i něco jiného. Jen stěží si dokázal představit svou reakci, kdyby jej autořízení modulu doneslo někam doprostřed toho oceánu spálených trsů trávy. V tom případě by buď při první obchůzce kolem přišel o život, neboť nebylo sporu o tom, že hnědá rovina je hlavním útočištěm jak hopsalů, tak jejich lovců – chlupatých predátorů, anebo by vyhlédl jen jednou a pak by se z bezpečí modulu nevzdálil ani na krok.

   „Mám vaši reakci a zvýšený srdeční puls chápat jako znamení, že tohle,“ řekl Kazas a ledabyle máchl kolem sebe, „na Zemi není, Crile?“

   „Ne, není. Nebo jsem o takovém místě alespoň nikdy neslyšel.“

   Několik minut beze slova a pohnutí stáli a hleděli před sebe. Cril z toho všeho měl smíšené pocity, nedokázal posoudit, zda je velikostí travnatého prostoru vyděšený, nebo se mu bezmezně obdivuje. Pak se spolu s Kazasem obrátil a vyšel zpátky k modulu. Pro dnešek jejich pochůzka stačila, možná se sem někdy jindy ještě vrátí, zatím ale zůstávalo příliš mnoho neprozkoumaných oblastí, které mohly být stejně, nebo ještě víc, uchvacující.

   Cestou zpátky je ale potkalo něco daleko vzrušujícího, co Crila ke Kazasovi navždy připoutalo. Stalo se to při cestě z kopce k lesíku, kde se pásla stáda divokých hopsalů. Cril se prodíral trávou napřed, v úvahách stále se vznášející nad nekončící plání spálených stonků, když se s hrůzou zastavil.

   Z úvah ho vytrhla slehlá tráva před ním. Když zvedl hlavu o trochu výš, narazil pohledem na jednoho z chlupatých predátorů, který se tu vyhříval. Zvíře očima upřeně hledělo na Crila, pak bleskově vyskočilo na nohy a rozpumpovalo tělo k běhu. Kazas byl na své místě a využil svou chladnokrevnost, aby po zvířeti vystřelil šípem. Zasáhl jej do boku; zvíře zařvalo bolestí, prohlédlo si ránu a pak pokračovalo v běhu.

   Cril upadl na zem a rukama si chránil tvář v marném obranném gestu. Kazas vyměnil luk za silný oštěp, jímž ze všech sil mrštil na přibližující se terč. Zvíře zasáhl hrotem mezi oči a dřevo mu tudy proletělo s takovou rychlostí, že dál beze změny směru pokračovalo v cestě. Predátor se svalil na zem, mrtvý.

   Cril ležel vyděšeně v trávě a ruce před obličejem se mu klepaly. Celý bledý se podíval na Kazase a pokusil se o něco, co nejspíš mělo působit jako úsměv.

   „To maso bychom měli nějak zužitkovat,“ řekl klidně Kazas a shýbl se k mrtvole. „Dřív, než pach krve přivábí další taková zvířata.“

   „M-máš pravdu,“ vzpamatoval se Cril a pomohl s odříznutím tučného kusu i s chlupy.

   Než se s maximální opatrností doplížili k modulu, cítil se Cril jako člověk, který přežil první infarkt. Ke Kazasovi od té chvíle mluvil tím nejzdvořilejším tónem, jakého byl schopen a každou chvíli mu připomínal, aby šetřil svými bateriemi. Robot cítil ve svých obvodech odměnu za pánovu radost. A... líbilo se mu to.

   Večer se sešli u ohně. Kazas přes odpoledne nezahálel a nanosil z lesa hromadu suchého dříví, které by vystačilo na týden nepřetržitého hoření. Kameny obehnané ohniště, nad nímž se točilo maso zabitého predátora, vydávalo do noci veselé světelné stužky, jež  trosečníkům pobíhaly po nehybných obličejích.

   „Bylo to dneska z lidského pohledu zajímavé?“ prolomil ticho Kazas.

   Cril se na něj překvapeně otočil. „Víc než zajímavé,“ odpověděl.  

   „A stále se těšíte na návrat na Zemi, Crile?“

   Crilovy odpovědi se nedočkal.

   Hodiny před tím, než se Cril probudil, na něj Kazas hleděl od ovládacího pultu modulu. V korálkových očích měl něco, co tu včera nebylo. On dokonce stál tak, jak jeho pán ve chvílích, kdy mu bylo smutno.

   Když na Crila dopadly první mdlé paprsky, cukl sebou a ospale otevřel oči. Jeho pohled padl na Kazase stojícího u ovládacích tlačítek. „Dobré ráno.“

   „Dobré, Crile.“

   Cril vstal a protřel si oči. Teprve pak si všiml, že s Kazasem není něco v pořádku. „Co se děje?“ zeptal se podezřívavě.

   „Energetické články modulu jsou úplně vybité, Crile,“ oznámil robot.

   Cril vyzkoušel světlo. Opravdu, energie byla pryč.

   „To znamená, že se přerušilo i vysílání SOS...“

   „Ano, Crile,“ odpověděl Kazas, který si větu vyložil jako otázku.

   Cril se upřeně zahleděl do země. „Jakou máme šanci, že nás najdou bez toho vysílání?“

   „Modul nás zanesl daleko...“ řekl Kazas uvážlivě. „Přesto tu mizivá šance je.“

   „Alespoň to,“ oddychl si Cril. Jiskra naděje ho zalila malým uklidněním. „Teď můžeme jen doufat.“

   „Ty doufej, Crile, ale já se o tebe musím postarat.“

   „Co tím myslíš?“ zeptal se nechápavě. Zatím nevěděl proč, ale Kazasův postoj ho najednou znervózňoval.

   „Mohu nabít energetické články z vlastní zásoby.“

   Crilovy oči se rozšířily hrůzou. „Opovaž se nad tím jen uvažovat!“

   „Problém je v tom,“ pokračoval robot nevyrušeně, „že bych musel vyčerpat veškerou svou energii, aby se vysílání obnovilo. Loď je totiž nastavena, aby upřednostňovala základní životní potřeby jako je světlo a teplo v modulu, před rádiovým vysíláním. Tyto hlavní činnosti se nesmí za žádných okolností dostat do ohrožení, jelikož potom se automaticky vypnou ostatní nedůležité aplikace a energie se čerpá z jejich zbytků.“

   „To nemůžeš udělat!“ vykřikl Cril. „Já... já ti to přikazuji!“

   „Tvůj rozkaz nemohu uposlechnout, Crile. Je mi líto, ale mou hlavní povinností je zachránit člověka a teprve potom plnit jeho tužby. Podle mých zásobníků energie vydržím v standardním provozu den. Co budeš dělat pak, Crile? Jak přežiješ na téhle planetě sám, bez mé pomoci?“

   Cril se na něj prosebně zadíval. „Nedělej to.“

   „Sbohem, příteli,“ řekl Kazas. Pak vsunul malíček a ukazováček do nabíječe.

   „NE!“ vykřikl Cril. Dříve než stačil přiskočit k robotovi a odtrhnout ho, bylo pozdě. Palivové značení se vyšplhalo do třetiny barevného sloupku a robot znehybněl.

   Druhý den zachytila záchranná loď signál z nedaleké planety. Neobratně se natočila potřebným směrem a zažehla motory. Když se ukotvila na orbitě, vyslala z boku malou raketu s tříčlennou posádkou.

   Stroj přistál nedaleko místa, odkud bylo vysíláno SOS. Celá posádka ve spěchu opustila loď a s kufříky s lékárnami uháněla k místu vysílání. Brzy se před nimi vynořil oválný modul označený nápisy obchodní lodi, která před čtyřmi standardními dny explodovala. Byla to první a poslední známka o tom, že se někdo zachránil.

   Muži vběhli do modulu a strnuli. Před nimi ležel schoulený člověk, objímající vypnutého robota.

   „Pane,“ oslovil Crila jeden z mužů a pomalu se přibližoval. „Pomůžeme vám dostat se odtud.“

   Cril se na něj podíval, jako kdyby na něj mluvil cizí řečí. Pak se odvrátil a přitiskl k sobě studené tělo Kazase ještě blíž.

   „Pane, pojďte s námi,“ ozval se někdo další, kdo mu opatrně nabízel ruku.

   Cril už se ani neohlédl. Na tváři měl ztvrdlý výraz a v očích podivnou jiskru. Cosi si pro sebe tiše

mumlal.

* * * *

   „To je on?“ zeptal se první ze dvou doktorů v bílém plášti. Přes sklo pozorovali jednoho z pacientů, kterého jim právě přivezli.

   „Ano, pane. Jmenuje se Cril, víc jsme z něj zatím nedostali.“ Na chvíli se odmlčel a pak se náhle zeptal. „Co myslíte, že se mu stalo, pane?“

   Doktor pokrčil rameny. „Nejspíš to nejpravděpodobnější; zhroutil se kvůli představě, že zemřelo tolik lidí a on zůstal na opuštěné planetě sám. Postavil si robota, ačkoliv zatím nevíme, jaký to je druh nebo jak se na palubu modulu vůbec dostal, aby s ním mohl hovořit. Když se rozbil i ten, propadl silným depresím.“

  Vrátili se k pozorování pacienta a diskutovali o možných příčinách. Doktor nad případem mávl rukou a prohlásil, že s léky a pravidelnými sezeními u psychologa se z toho do roka dostane.

   Cril se podíval do své dlaně. Držel v ní štítek s nápisem K8-Z8S. Stiskl jej, až se o jeho ostré hrany řízl. Se slzami třpytícími se v unavených očích zašeptal do ticha. „Odpusť, příteli.“