XIV. Strach a zoufalství

Zvuk praskajícího ohně slábnul, ale Balin do krbu nepřiložil.
"Myslím, že ty dvě ženský už mají dost vyhřátou společenskou místnost a my bychom už měli pomalu jít" řekl Balin trochu pobaveným hlasem.
"Mimochodem, kde je Helenína a Atcelna? Nestává se příliš často, že by vstávaly později než já" ptal se zaraženě Sámon.
"Vždyť je teprve brzké ráno, skoro všichni v Tazaru ještě spí. A navíc, obě si potřebují pořádně schrupnout, je toho na ně v poslední době moc. Už ale neotálejme, Ardolus na nás čeká a je toho hodně, co mu musím říci."
Sámon jenom souhlasil. Byl už připraven k odchodu stejně jako Balin, i když měl ještě hlad.
Ráno bylo chladné, tenká vrstva mlhy stále plula nad zemí, ale slunce nešetřilo svými životodárnými paprsky. Celý Tazar opravdu ještě spal. Takhle poklidnou vesnici Sámon jen zřídkakdy vidí. Zanedlouho přišli k Ardolově zchátralé chatrči. Balin třikrát dunivě zaklepal na dveře, div že se nerozpadly. Otevřel rozespalý Ardolus, který ve vteřině zhodnotil situaci a podle výrazu ve tváři by se dalo přepokládat, že uvažoval o velice vážné situaci.
"Zdravím Baline," zívl Ardolus "co tě sem přivádí v tak brzkou hodinu? Stalo se něco vážného?"
"Je to vážnější než si myslíš" odpověděl chladným hlasem Balin. Ardolus se ustaraně zamračil. Podíval se na Sámona. Už asi tušil, že s tím problémem má něco společného právě on. Vážným pohledem ukázal na dveře a jenom špitl:
"Pojďte za mnou."
Nešli přes bojové arény do učebny, ale zůstali v Ardolově skromným příbytku. Posadili se na staré, vrtkavé židle, přičemž Ardolus ještě v rychlosti do sebe nalil zbytky nějaké modré tekutiny. Na otázky ale nebyl čas. Sámon se už chtěl posadit, když ho zastavil Balin.
"Bude lepší, když budeš vedle v místnosti...tedy v aréně. Neber to ve zlém, ale potřebujeme promluvit o věcech, u kterých bys radši neměl být."
"Bude to tak lepší, chlapče," připojil se Ardolus "a neboj, za chvíli tě zavoláme."
Sámon to pochopil a věděl, že jeho záhady nebudou zatím nějakou tu dobu rozřešeny. Mlčky se odebral do bojové arény, kde aspoň mohl obdivovat monumentálnost této stavby.
Uběhla jedna hodina a Sámon stále čekal v bojové aréně. Už mu začalo slušně kručet v břiše. Litoval, že si před odchodem nevzal nic, co by utišilo jeho hlad. Zatímco přemýšlel o jídle, z vedlejší místnosti se ozval hlasitý křik. V tu ranu se Sámonovo ucho připlesklo na dveře, aby zjistilo, co se děje. Se vzrušením a obavami zároveň poslouchal rozhovor Ardola a Balina.
"Ne, nesmíme mu to říct!" Sámon poznal rozlícený hlas Balina, ale Ardolus vzápětí odpověděl.
"Baline, je to jediný rozumný řešení, vždyť to jemu samotnému musí vrtat hlavou."
"Hlavou mu může vrtat cokoliv, ale já jeho život neohrozím...NIKDY!"
"Po dvou útocích se máme tvářit, že se nic nestalo? Proboha Baline, právě tím, když ho neseznámíme se skutečností, bude zmatený a neuvědomělý o tomto Zlu! Musím ho začít rychle cvičit a učit ho o této hrozbě, protože pokud se pro něj přijdou potřetí...." I když Sámon neviděl Ardolovi do tváře, dokázal vycítit obrovské obavy, sklíčenost a rozrušení nad nedokončenou větou.
"Ale cožpak jsi zapomněl na to, co prorokoval Mizel? Já nechci, aby šel vstříc plíživé smrti!!!"
Balin to řekl tak zoufalým a plačtivým hlasem, že nad Sámonem zavládl smutek. Jeho hlas se rozptýlil po celém domě a naplnil stěny bezmeznou zoufalostí. Ticho však rozehnalo tyto nakažlivé účinky zoufalství do nejzapadlejších koutů. Zdálo se, že Ardolus přemýšlí, poněvadž ho Balinova slova přiměla k přehodnocení celého rozporu. Sámon už čekal, že na to nic neodpoví. Pak přece tichým hlasem pronesl:
"Můžeme mu říci alespoň částečnou pravdu."
Sámon natáhnul uši...možná tohle mu odpoví na všechny jeho otázky! Poslouchal, ale nic neslyšel. Balin i s Ardolem si asi uvědomili, že mluvili moc nahlas, proto šeptali nejtišeji, jak to jen bylo možné.