Světlo Löniru - kapitola 26

Hrdina

Vrchní soudce Cardaminopsis se nemohl dočkat, až se dostane z paláce ven. Čekal na něj skromný vůz, jeho dva koně a kočí, to jistě a mohl by být co nejrychleji doma, u své milé a slitovné hospodyně… ale hlavně potřeboval na vzduch. Vzduch! V paláci se dusil.
Chodbou skoro běžel, hubený stařec s křivýma nohama a vousem, který připomínal zplihlou vlčí kožešinu. Cardaminopsis věděl, jak směšně musí vypadat. Už dlouho nemohl najít šaty, které by na něm nevisely jako na strašákovi. Ale na tom teď nezáleželo. Jakmile dorazí domů, sbalí si věci a odjede. Vezme sebou hospodyni, kočího a všechno, na čem mu záleží. Nemínil se do Nomituru vracet, dokud bude u moci larden Sturnus; že ty hňupy z Rady nakonec přesvědčí, o tom se Cardaminopsis nepotřeboval ujišťovat; a to také může trvat déle, než do konce Cardaminopsisova dlouhého života.
Minul široký koridor, který se táhl celou západní částí paláce a končil někde u úpatí Černé královny, Uplakané věže, nebo prostě vězení. Soudce se zarazil a vzpomněl si na starého královského rádce, Bardena. Za časů krále Chrysaéta spolu vedli nejeden zajímavý rozhovor a Cardaminopsis si nedovedl představit, že by ten spolehlivý starý muž otrávil krále.
„Pokud si s ním chceš promluvit,“ pošeptal mu tichý hlásek vzadu v hlavě, „pak bys to měl udělat, než skončí Rada. Pak už nebudeš mít možnost. Sturnus ti určitě nedovolí, abys toho muže soudil, protože by mohlo vyjít najevo něco, co by se váženému vůdci nelíbilo.“
Zarazil se. Koridor byl prázdný, jen na jeho druhém konci se šourala uklízečka s koštětem a plechovým vědrem plným vody.
Cardaminopsis zaváhal a pak nad tím málem jen mávl rukou. Co mu bude platné, když se dozví pravdu. Sturnus stejně nedovolí, aby vyšla najevo. Mohlo by ho to stát život, navíc už mohl být na cestě domů a pak k sestřence do Fulicie, ano…
Ale pokud za Bardenem nedojde, bývalého rádce čeká smrt a dost krutá, za vraždu krále, kterou možná nespáchal. Nebylo by dobré, kdyby se alespoň jeden člověk dozvěděl pravdu?
Jsem jen starý dědek, napadlo Cardaminopsise, když se otočil a vyrazil koridorem. A nejspíš jsem se právě úplně zbláznil. Protože Spravedlnost, ta slepá děvka, si už dávno sbalila zavazadla. A pokud to, co hledám, není ona, co tedy? Sestra Pravda? Ta se mi vysměje do obličeje, až si kvůli ní uříznu kus života, který mi ještě zbývá.
Minul uklízečku, podívala se po něm nepřítomnýma očima a zase se sklonila k podlaze. Soudce zatočil do tmavé chodbičky, která spojovala vězeňskou věž se zbytkem paláce.
„Nenašlapte tam, pane,“ ozvalo se za ním bezvýrazným, unaveným hlasem.
Cardaminopsis nadskočil leknutím, srdce mu zabubnovalo. Byla to jen uklízečka, ano, ale on z ní měl málem smrt.
„Bez obav,“ zavolal zpátky, dřív, než si uvědomil, že s uklízečkou se nejspíš nikdo nebaví a že tak na sebe upozornil víc, než kdyby zůstal zticha.
Otevřel těžké dveře a ocitl se tváří v tvář mladému strážnému. Tady byl ale na známé půdě, získal jistotu. Do věže chodíval poměrně často, častěji, než by ve svém postavení musel. Stráže ho znaly a nebyl žádný problém získat povolení k rozhovoru s vězni.
„Hezké dobré poledne,“ pozdravil strážného, kterému se rozjasnila tvář, „ty budeš syn starého Ravela od Sargisy, že? Mladý Niro.“
„Dobré poledne,“ odpověděl chlapec, s tak radostným úsměvem, že lardena zabolelo u srdce, „ty jsi mě poznal, pane! Jsem tu teprve krátce, ale ty budeš larden Cardaminopsis. Říkám to správně?“
„Naprosto. Jaká je dnes služba?“
„No… teď je to dobrý. Víte, sem většinou nechodí moc příjemnejch lidí.“
Chlapec polkl a pohlédl na okované dveře za sebou. Vedly ke schodům do pater věže. „Vlastně žádný příjemný lidi. A co ty? Jdeš se zase podívat za nějakým lumpem?“
„Ani ne,“ řekl soudce a pozorně si tvář mladého strážného prohlédl. Bude ten chlapec mlčet, nebo ho má obelhat? Rozhodl se vyzkoušet první možnost. „Je to trochu ošemetná záležitost. Jdu sem právě proto, že jeden z těch… z těch lumpů nejspíš není tak docela lumpem.“
„Chceš říct, že zavřeli nevinnýho?“
„Myslíš, že se to nemůže stát, co?“
Chlapec se zamyslel. Pak se zase usmál, ale tentokrát to byl nervózní, roztěkaný úsměv.
„Myslím… teď se děje dost divnejch věcí. Nelíbí se mi to, víš jak to myslim. Takže se vlastně může stát cokoli.“
„Věříš mi, Niro?“ zeptal se soudce. Chlapec zaváhal. „Ptám se, protože tvůj otec mi věřil. Zabránil jsem několika chybám, ze kterých by mohly vzejít vraždy, víš? Popravy nevinných.“
„Ano, ano, o tom mi táta vyprávěl. Myslím, že tě měl rád. Děje se teď něco takovýho?“
„Ano,“ řekl soudce a zaváhal. Vlastně to vůbec nevěděl jistě, nebo ano? Chtěl si s Bardenem jenom promluvit, ale teď už přece plánuje něco víc, něco… „Ale nebudu ti lhát. Nejsem tu dnes… nemám vlastně právo tu být. Vypadá to, že už vlastně nejsem ani soudcem.“
„Co se děje?“ Chlapec vypadal zmateně. Bylo vidět, že ho povinnost nutí sáhnout po meči, ale cit mu v tom zabraňuje.
„Chci zabránit bezpráví, ke kterému by došlo, protože se k moci dostal nesprávný člověk,“ znělo to nabubřele, ale Nira to přesvědčilo.
„Nesprávný člověk je larden Sturnus, že,“ zeptal se tiše. „Takže on teď vládne?“
„Ano a myslím si, že se pokusí zakrýt jednu ze svých chyb tím, že dá popravit nevinného. Potřebuji teď tvou pomoc, abych tomu mohl zabránit.“ Nesnášel slova jako nevinný, bezpráví a podobně, všechno příliš zjednodušovala. Ale potřeboval, aby mu Niro bezezbytku porozuměl.
„O koho jde,“ zeptal se chlapec, přestože to vypadalo, že už něco tuší. Ve tváři byl úplně bílý.
„O údajného kralovraha, jmenuje se Barden.“
Niro prudce vydechl a vytřeštil oči. Zamával rukama, jako by se bránil přijmout takovou pravdu. Soudce se obával, že se chlapec rozhodně nevěřit, ale s tím nemohl nic dělat. Trpělivě očekával, až se Niro uklidní.
„Ale já tě nemůžu…“ vyhrkl, když se tak stalo, „nemůžu ti pomáhat, já bych přišel o tuhle práci, já…“
Zmlkl a díval se na Cardaminopsise pohledem zpráskaného psa. Soudce se málem rozplakal, ale musel pokračovat, teď už nemohl vycouvat.
„Tvůj táta by se rozhodl jinak, chlapče,“ řekl.
„Já vím, já ale…“ Niro se zarazil a jeho pohled náhle ztvrdl. Otočil se a prudce strhl ze zdi svazek klíčů. „Tak pojď,“ houkl na soudce. „Jestli se ale pleteš, tak si tě najdu a něco uvidíš, pane!“
Přes to, že to nebylo myšleno, poslední věta nezněla jako výhružka, spíš jako poslední, beznadějná prosba o milost.

Barden právě seděl na kavalci, hlavu v dlaních a přemýšlel, jak se obhájí, když všechny důkazy mluví proti němu. A jestli vůbec dostane možnost, aby se hájil. Pokud ho, a to bylo skoro jisté, někdo využil jako obětního beránka ve své hře o moc, nejspíš nebude mít zájem na tom, aby se Barden mohl obhajovat.
Právě dumal o tom, jaký trest může jako kralovrah očekávat a proč to ze všech lidí na světě muselo postihnout zrovna jeho, když v zámku u dveří zarachotil klíč, dveře se otevřely a dovnitř vstoupil vrchní soudce. Rozhlédl se po malé, zatuchlé cele, oči mu vzrušeně těkaly. Zastavily se na Bardenovi, tak ohromeném, že nebyl schopen ani otevřít ústa, aby něco řekl, natož pak vstát a přivítat se se starým známým.
Ve dveřích za Cardaminopsisem stál zachmuřený mladík ve vojenské uniformě vězeňských stráží. Soudce se na něj ohlédl, otevřenou dlaní mu naznačil, aby měl chvilku strpení a pak se zase obrátil k Bardenovi.
„Nemáme čas na zdvořilosti,“ řekl, „proto se tě rovnou zeptám, jako starého přítele, udělal jsi to, nebo ne?“
„Pokud… pokud mluvíš o vraždě mladého krále, pak ti můžu s čistým srdcem říct - ne, neudělal,“ řekl Barden, ze všech sil ovládaje radostné vzrušení.
„Můžeš přísahat?“ zeptal se Cardaminopsis vážně.
„Přísahám na hrob své matky a na všechno, co je mi na světě drahé,“ řekl Barden se stejnou vážností.
Soudce si oddechl. Vzal Bardena za paži, sevření kostnatých prstů by v jiné situaci možná bylo nepříjemné.
„Jdeme,“ řekl, „na vysvětlování se dostane později.“

Soudce se až divil, jakou vážnost mezi strážnými má. Jen jednou za cestu dolů z věže byli dotázáni, kam, proč a z čí vůle, ale i pak stačilo, aby se Cardaminopsis vzpřímil, tazatele shlédl přísným pohledem a upozornil ho na svůj titul. Aby se zachovalo alespoň zdání, že Bardena někam eskortují, vedl ho Niro za paži. Bardenovi by to jindy vadilo, ale dnes mladého strážného téměř ani nevnímal. Byl zachráněn, volný a to stačilo.
Když se znovu ocitli v místnůstce u úpatí věže, zůstali stát. Mezi soudcem a Nirem probíhala jakási němá domluva. Nakonec soudce kývl a řekl: „Pokud máš pocit, že bys tu po tomhle neměl zůstávat, Niro, že tu pro tebe nebude bezpečno, pojeď s námi. Pro jednoho se ještě místo najde.“
„Ale můj otec…“
„Tvůj otec by neměl nic proti tomu, abys nastoupil do služby u mne. Můžeš samozřejmě jen odjet z Nomituru a pak nás opustit, ale chtěl jsem… mohl bys zůstat jako můj strážce.“
„Kam pojedete?“
„Chci odjet do Fulicie,“ řekl soudce, netrpělivě se ohlížeje, „ale pojďme už, čím dřív budu pryč, tím budu klidnější.“
„Dobře,“ přikývl Niro, „přijímám tu nabídku. Jak se odtud dostaneme?“
„U brány do zadní zahrady stojí můj kočár. Jde jen o to, dostat se k němu. Nerad bych cestou potkal Sturnuse, nebo někoho z Rady.“
Vyrazili týmž koridorem, kterým soudce do věže přišel. Uklízečka byla pryč a celá rozlehlá chodba byla prázdná, podlaha se místy ještě mokře leskla. Na druhém konci, v předsíni paláce, spatřili přecházet nějaké lidi. Cardaminopsis by se nejraději vyhnul jakýmkoli setkáním, ale neměli na vybranou. Mohli jen doufat, že projdou nepozorovaně.

Sturnus se, na radu svého novopečeného přítele lardena Traguluse, obklopil početnou tělesnou stráží, hned když skončila Rada. Tragulus měl pravdu – hlava království na sebe musí dávat dobrý pozor. Kdyby něco takového dělal Vespertinus, možná tu ještě mohl být. S druhou částí sice Sturnus tak docela nesouhlasil, protože Vespertinus se přece také začínal obklopovat vojáky, když ho otrávil, ale jinak… bylo to opojné, kráčet tak chodbami paláce a kolem sebe mít dva tucty mužů a gaverlů, připravených položit život při obraně válečného vůdce, lardena Sturnuse.
Pokoušel se nedávat příliš okatě najevo, jak je se svým novým postavením spokojen, ale koutky úst se mu proti jeho vůli zvedaly nahoru a jeho tvář hodně ztrácela na žádaném tvrdém, nepřístupném výrazu. V duchu plánoval změny, které zavede. Vojenské záležitosti může s čistým srdcem nechat na Tragulusovi, stačí ho občas postrčit správným směrem a dodat mu rozkazy. Sturnus se rozhodl soustředit na upevňování svého postavení, které zatím bylo, žel, dost vratké. Byl válečný vůdce, což znamenalo, že jakmile nebezpečí pomine, bude vystřídán králem, kterého vybere Rada. A to Sturnus nehodlal připustit. Nemělo by být tak obtížné nedat se srazit, když už je jednou nahoře…
Současně s přemýšlením se rozhlížel kolem sebe. Tragulusovy rady a varování ho vehnaly do stavu, kdy byl nakloněn vidět v každém atentátníka. Zákeřná dýka, střela z kuše, mohlo to přijít kdykoli a odkudkoli.
Překvapeně vydechl, když spatřil ve velkém sále, jímž právě procházeli, postavu dědka Cardaminopsise. Sturnus zamrkal, protřel si oči. Ta stařecká postava se sice jen mihla na druhém konci sálu a pospíchala chodbami někam k zadním zahradám, Sturnus byl ale přesvědčen, že viděl správně. Ohnutá záda, křivé nožky a řídké vlasy, poletující kolem hlavy jako opar z jemných stříbřitých pavučinek – to celé mohlo patřit jen vrchnímu soudci a Sturnus by rád věděl, co tu ten děda ještě dělá!
Zapomněl, že má v zádech svou suitu, prudce zabočil mezi vznosným sloupovím síně, a vyrazil směrem k chodbě vedoucí do zadních zahrad. Vojáci s dupotem za ním. Nevěděl, proč starého soudce pronásleduje, možná, že si tu jen zapomněl nějakou věc a pak se pro ni vrátil. Sturnus by mu ale rád sdělil, jak Rada skončila, jaký má teď titul a… konečně, kdyby toho dědka nezaskočilo to, mohl by ho Sturnus zbavit jeho funkce. Jestlipak se bude naparovat i potom? Když nic jiného, alespoň tohle Cardaminopsisovi dlužil za to, jak se ho pokusil podrazit v jednací síni.
Když proběhli chodbou, v čele larden Sturnus a za ním jako rachotící a dupající vlečka jeho stráže, a vyrazili na zahradu, zjistil Sturnus se směsicí radosti a údivu, že soudce není sám. Hned za ním klusal mladík, podle uniformy jedna z vězeňských stráží a pak muž, který byl nadevši pochybnost usvědčeným kralovrahem.
Z tohohle se nevykroutíš, milánku, blesklo Sturnusovi hlavou, teď jsem tě dostal.
Z hrdla se mu vydral zdušený výkřik, napůl vítězný a napůl vzteklý. Sturnusovi se hodilo, co Cardaminopsis udělal, to ano, ale současně nemohl pochopit, jak si to ten dědek mohl dovolit.
To, že se neovládl a vykřikl, byla samozřejmě chyba. Soudce a jeho dva společníci to zaslechli, otočili se a přešli z rychlé chůze na opravdový běh. Sturnus zahlédl, že za zdí čeká kočár s Cardaminopsisovým lardenským erbem. Prchající k němu měli blízko.
„Zastavte je,“ zařval Sturnus na své muže, „zastavte je, jsou to zrádci a vrazi, no tak, dělejte!!!“
Sám zůstal stát a sledoval, jak dva jeho strážci natahují tětivy svých kuší a jak ostatní pádí za prchajícími. Ani si neuvědomoval, že cení zuby jako pes připravený ke rvačce.
Soudce zůstával pozadu. Viděl, jak se těsně vedle jeho nohy zaryla střela z kuše. Niro s Bardenem se po něm ohlíželi, nejspíš chtěli čekat.
„Běžte,“ řekl Cardaminopsis unaveně a mávl rukou ke svému kočáru. V boku ho píchalo a nemohl popadnout dech. „Dělejte.“
Bál se, že další střela trefí Bardena nebo Nira, ale zdálo se, že střelci tam vzadu nabíjejí. Dusot nohou ostatních se blížil.
Niro sáhl po meči. Mladík vypadal, že se rozhodl stát tu, dokud ho přesila nerozseká na kusy. Tohle nadšení Cardaminopsis znal.
„Niro,“ řekl, „přikazuji ti, abys vlezl do kočáru a chránil Bardena. Hned!“
Niro zachmuřeně pokročil zpátky k soudci. Zasvištělo to a další střela se zaryla do písku kousek od něj. Ještě že mají tak špatnou mušku, pomyslel si Cardaminopsis. Pomalu se belhal k zahradní brance, možná to ještě stihne. Nira zřejmě uspokojilo, že soudce postupuje a rozhodl se ho poslechnout. Vlezli s Bardenem do kočáru, dvířka však nechali otevřená.
„Hej, co se děje,“ ozval se kočí a ohlédl se. „co se děje, pane?“
Soudce se krátce ohlédl. Pronásledovatelé byli jen několik kroků od něj a dva z nich na něj mířili kušemi. Mohli by také trefit kočího a to by bylo zlé.
„Jeď,“ křikl na kočího, ačkoli si nebyl jistý, že ho uslyší. „Slyšíš, Wastare? Jeď!“
Kočí pokrčil rameny a práskl do koní. Niro se pokusil vyskočit z rozjetého kočáru, ale k soudcově úlevě ho Bardenova paže stáhla zpět.
„Dědek se naposledy vyznamenal,“ pomyslel si soudce nesouvisle. Pak se otočil vstříc Sturnusovým strážím. Neviděl střelu z kuše, která byla tentokrát přesná a téměř ani necítil bolest, když ho trefila do prsou.

***

Světlo Löniru se nad pahorkem rozlévalo jako jasná, bílá koróna. V úkrytu pod převisem a křovisky se krčili Viviana, Geodor, Daner, Taran a Rina. Slyšeli před okamžikem Darésův výkřik a pak i Andreje, jak vyřkl nějakou nadávku v neznámém jazyce. Znělo to jako šit!.
Přestože měli zavřené oči, světlo k nim pronikalo, třebaže dost mírně a tlumeně. Protože to samé už Geodor jednou zažil, když Andrej ukazoval Lönir tygrolidem, mohl teď ostatní uklidnit. Ale samotného ho to znepokojovalo. Andrej už držel Lönir venku dost dlouho, možná, že se něco pokazilo. Možná… a Sanvis přece jasně říkala, nevyndávej kámen dřív, než se dostaneš k Tevolanansovi.
Geodor doufal, že ať se stalo cokoli, Andrej si s tím poradí. Bude muset.

Když stanul za Darésovými zády a zadíval se na podivnou jizvu, udělalo se Andrejovi zle. Vzpomněl si na pocit, který měl vždy, když se musel dívat do světla Löniru moc dlouho, jak ho prosvěcovalo a jak si pak připadal vyšisovaný. Ale váček už držel připravený v ruce, řekl to i Darésovi, aby ho uklidnil. Teď si to nemohl najednou rozmyslet. Koneckonců, už stejně nedodržel Sanvisin příkaz, aby kámen nikdy nevyndával, takže se snad nic nestane, když to udělá ještě jednou. A kdyby měla Rina pravdu, kdyby se takhle dal Tevolanans opravdu zničit na dálku, bylo by to skvělé, ne?
I když tomu moc nevěřil. Neměl pocit, že by se Tevolanans zrovna teď svým Okem díval a muselo by to být nějak znát, ne?
Tak co, řekl si v duchu, budu tu stát jako trubec a čumět, dokud se něco nestane? Jasně, sou dvě v noci a já se zrovna chystám vozářit jednoho chlápka kamenem, kterej se chová jako nejradioaktivnější látka na světě, ale jinak je přece všechno v pořádku, tak proč to už neudělám?
Nadechl se a se zoufalou jistotou, že ho bude bolet hlava a že vyzvrátí žaludek, jakmile s tím přestane, vysypal Lönir do dlaně.
V první chvíli přimhouřil oči, aby si alespoň trochu zvykl na tu zář. Pak je ale zase otevřel, aby dobře viděl, do se děje na Darésových zádech. Jizva v bílém světle vypadala černá, hluboká a ošklivá. Andrejovi se nezdálo, že by nějak ustupovala, nebo mizela. Slyšel, jak Darés vykřikl a pak se zhroutil do trávy. Andrej se zapotácel, měl náhle pocit, že se ho někdo nebo něco snaží odstrčit.
Sevřel kámen pevněji, poslední, co by si přál, bylo upustit jej. Naskočila mu husí kůže, vzduch kolem jako by zledovatěl a přitom měl Andrej pocit, že uvnitř hoří. A svět se začal rozplizovat, zcela jinak, než dřív. Jako by světlo Löniru bylo něčím stíněno, kolem Andreje vanul silný vítr a nesl sebou stíny.
Pohlédl dolů na Darésova záda a spatřil, že jizva žhne, jako by hluboko uvnitř těla planul oheň. Vítr, který se do Andreje opíral, zesílil, snažil se ho porazit. Andrejovi se zdálo, že slyší hlasy, naříkající v agónii a jiné, smějící se a křičící. Nerozuměl jim, byly to jen nejasné náznaky v hučení větru, ale jednu myšlenku z nich cítil: zahoď to světlo!
To na něj řvaly, to se mu snažily vnutit. Cítil, že se mu vítr pokouší vyrvat Lönir z ruky.
ZAHOĎ TO SVĚTLO!!!
Andrej málem upadl. Ruce se mu začaly potit, a kámen mu z nich vyklouzával. Chtěl ho rychle vrátit do sáčku, ale byl jako ochromený, zdálo se, že se potácí na hraně chladné temnoty a normálního světa. A že padá na špatnou stranu.
„Shit,“ vzpomněl si na svou kdysi oblíbenou nadávku. Kupodivu ho její vyslovení trochu posílilo. Upřel oči, které ho strašlivě pálily, na jizvu na Darésových zádech. Zdálo se mu, že muž je buď v bezvědomí, nebo mrtvý, ale na tom teď nezáleželo. Přece ho nemůže ovládat něco, co vychází z blbýho znamení na něčích zádech!
„Táhni do hajzlu, ty kreténe,“ zařval a přistrčil Lönir blíž k Darésovým zádům. Cítil, opravdu cítil ten tlak, který se ho snažil strhnout zpět, ale tentokrát v tom byl i strach, ten, kde byl na druhé straně znamení, se bál.
„Slyšíš?! Strč si to svoje voko někam!“ zavolal Andrej. Pokusil se přiložit kámen co nejblíže jizvě, věděl, že jen tak může Tevolananse opravdu zranit…
ZABIJU TĚ!!!
Ta dvě slova mu zahřměla v uších s tak koncentrovanou nenávistí, že málem opravdu ustoupil a zahodil kámen. Věděl, že ještě jedno takové leknutí a udělá to. Sebral všechny síly – chtělo se mu spát, tak strašně spát – a přiložil kámen na Darésova záda. Ne co nejblíže znamení, ne jen pár centimetrů od něj, ale přímo na ně, doprostřed kruhu, na žhnoucí malou tečku.
Rukou, ve které držel kámen, mu projela bolest, tak ostrá a silná, že chtě nechtě rozevřel prsty. Lönir vypadl a zůstal ležet na Darésových zádech. Andrejovi se zatmívalo před očima, v hlavě mu hučelo. Hmátl po kameni levačkou, cítil, jak mu žhne mezi prsty. Roztřesený a zesláblý ho nasypal zpět do sáčku.
Kraj pohasl. Kolem bylo ticho až nesnesitelné, vzduch visel mrtvě a tíživě. Andrejova kolena se definitivně rozhodla vysadit. Chlapec se sesunul do pokleku, za Darésovým tělem vypadal, jako by se modlil za duši zemřelého.
Jedním pohledem zkontroloval Darésova záda. Byla čistá, bílá. Oddechl si. Teď zbývá jen doufat, že Darés tu očistu přežil. Andrej zavřel oči. Hlava se mu točila, měl pocit, že se mu vznáší několik metrů nad ostatním tělem. Obrátil se mu žaludek, ale když se naklonil, aby si ještě ke všemu nepoblil šaty, vyšlo z něj jen škytnutí
Tak, první seznámení je za náma, milý Tevolanansi. Nemyslím, že jsi příjemnej chlápek. To teda fakt ne. Doufám, že tě bolí voči ještě víc než mě. Kriste pane…
Do naprostého ticha se ozvalo zašumění stromů, zvedl se vítr. Andrej se natáhl do trávy vedle Darése. Když otevřel oči, spatřil na obloze nad sebou hvězdy. Připadaly mu bledé, nejasné. Zasténal. Přitiskl si dlaně na obličej, na kůži mu vyrážel pot. Pravá ruka se chvěla a pulzovala ozvěnou té hrozné bolesti před chvílí.
Bylo to poprvé v jeho životě, kdy ho vědomí neopustilo proti jeho vůli, kdy je prostě vyhnal a zabouchl za ním dveře. Hlava mu poklesla a ruce se svalily na zem jako nějaké bezživotné věci.
Tak je tam oba našli ostatní, když usoudili, že nebezpečí pominulo a vylezli ze svého zákrytu. Leželi vedle sebe jako dva slunící se lidé, Darés na břiše, ruce nad hlavou, Andrej na zádech.
Rina v tu chvíli nejspíš zapomněla na všechno kolem. Skočila k Andrejovi, jako by oni dva byli posledními lidmi na světě a on právě umíral. Vzala jeho hlavu do dlaní a zatímco vedle se Viviana s Geodorem a Taranem pokoušeli vzkřísit Darése a Daner se na ni chmurně a nesouhlasně díval, šeptala k Andrejovi: „Probuď se, prosím, musíš být v pořádku, Andreji…“
Andrej se ovšem nehodlal probouzet a i kdyby o tom opravdu rozhodoval svou vlastní vůlí, nejspíš by zůstal v bezvědomí, dokud vílka nepřestane pomýšlet na svůj odporný léčivý lektvar.
„No tak,“ zatřásla s ním a cítila, jak jí pod rukou podklouzlo cosi těžkého a neviditelného. Polilo ji horko. Lönir. Andrej jej nejspíš zapomněl schovat a teď… Opatrně, aby kámen nešťastnou náhodou nějak nepoškodila, se nahnula nad Andrejovou tváří. Pak, v nejvyšším zoufalství, mu vlepila pár facek.
Zamrkal, potřásl hlavou a posadil se. Daner se opodál snažil skrýt úsměv.
„Co je?“ zeptal se Andrej tak otráveně, že víla couvla.
„Schovej ten kámen, ano?“
„Já ho snad… no jo! Sakra, kde je…“ Prohmatal pečlivě okolí, mdlou mlhou, která mu plula před očima, probleskoval strach. Jestli ho ztratil… Nahmátl sáček a ulehčeně si oddechl. Přetáhl si šňůrku přes hlavu a zastrčil váček s kamenem pod košili. Pak si znovu lehl. Pod zády ho tlačily nějaké hrboly, ale v malátném polovědomí si to skoro neuvědomoval.
„Můžeš mě teď nechat spát?“ zeptal se Riny, která u něj stále seděla a dívala se na něj očima plovoucíma v slzách. Přikývla. Andrejovo vědomí, na chvíli povzbuzené dvěma pohlavky, začalo znovu odplouvat. Ještě než úplně ztratil kontakt se světem, zaslechl, jak Viviana volá: „Ach, Mawire díky, je naživu!“
Pochopil, že to patří Darésovi.

Po světelném představení, které bylo nejspíš vidět míle daleko, se Geodor s Danerem rozhodli zůstat na hlídce. Viviana ještě chvíli bděla u Darése, ale nakonec také pokračovala v přerušeném spánku. Rina s bílým vlkem odešla neznámo kam a Daner měl podezření, že sebou vzala nemalou zásobu modrobýlu.
„Možná si šla popovídat s tou jejich královnou,“ řekl Geodor, než se s Danerem rozešli každý na své stanoviště. „Oznámit jí, že Andrej zase jednou porušil její příkazy.“
„Pomohl Darésovi a to je hlavní,“ namítl Daner, ale Geodor se jen zasmál.