Trekanaskert - 1. část

Na Trekanaskert jsem narazil po dlouhém bloudění zemí plnou obrovitých kopců a hor. Mnoho nechybělo a nikdy bych ho nespatřil, zůstal by mi skryt se svými záhadami. Byla to však snad vůle osudu, snad ďáblovo našeptávání, že jsem v úzké soutěsce, kterou jsem právě projížděl, zdvihl oči a znenadání spatřil ve výšce jeho šedé, nepřístupné zdi.
Pokud jsem si vzpomínal, nikdy jsem neslyšel, že by byl zdejší kraj obydlen, snad kdysi dávno, v dobách, ze kterých zůstávalo jen málo vzpomínek a zpráv. A náhle jsem měl před sebou podivné sídlo, usazené na vrcholku skály jako zkamenělý dravec.
Zkoumal jsem dlouhé řady oken, temné a bez života, a cítil, že v sobě skrývají záhadu, kterou jsem zatoužil objasnit. Zvolna jsem objel skálu, na jejímž vrcholku zámek stál, aniž bych přitom našel alespoň jedinou cestu vedoucí vzhůru. Nakonec jsem nalezl několik štěrbin ve skále, s pomocí kterých se dalo při troše štěstí dostat nahoru.
Sesedl jsem z koně, odepnul meč a pustil se vzhůru. Zpočátku to šlo snadno, snažil jsem se nedívat se pod sebe, aby mě nechytila závrať a usilovně se drápal nahoru. Šaty jsem měl za chvíli samý šrám a oděrek, ale to mě nedokázalo zastavit. Obtížně jsem zdolal poslední úsek skály, kde nebyly téměř žádné výstupky a vyhoupl se na širokou skalní plošinu.
Ocitl jsem se před pobořeným plotem ohraničujícím zbytky zahrady, ve které se tyčil zámek obrovských rozměrů. V zahradě se divoce splétala torza stromů se zbytky uschlých keřů, šedá tráva na zemi překrývala obrysy dávných záhonů, v zarostlých hájích se krčily zbytky pobořených altánů. Mezi nejvyššími stromy stála omšelá mramorová kašna zarostlá plevelem, která zřejmě kdysi bývala chloubou celé zahrady.
Překročil jsem zbytky plotu a vstoupil na cestu ke kašně. Stromy kolem mě se ve větru s praskotem nakláněly, jakoby mě chtěly pohltit. U kašny se cesta větvila do dvou ramen, z nichž první směřovalo k místu, oddělujícímu od sebe dva skalní vrcholky. Z konce cesty se vzpínal pobořený mostní oblouk, který v půli náhle končil nad hlubokou propastí.
Druhá z cest se stáčela ke vchodu do zámku, střeženém dvěma podivnými sochami, znázorňujícími starce v oděvech kajícníků. Dveře zámku byly otevřené dokořán.
Na prostranství před vchodem stála dlouhá řada kočárů s propadlými střechami, polámanými koly a dvířky poválenými po zemi. Ve shnilých, zpuchřelých postrojích před nimi ležely plesnivějící mrtvoly koní. Nahlédl jsem do několika kočárů. Byly prázdné a ti, co jimi přijeli, zřejmě zůstali kdesi uvnitř zámku a už jej neopustili.
Se smíšenými pocity jsem vešel do dveří. Co se tu stalo? Jaká tragédie ty lidi postihla? A co čeká mne? Procházel jsem tmavými, ponurými chodbami s drolícími se stěnami pokrytými plísní, překračoval předměty poválené po zemi, míjel sochy skryté pavučinami v tmavých výklencích. Došel jsem až k velikému mramorovému schodišti a pomalu po něm kráčel vzhůru, zanechávaje stopy v prachu, kterým byly jednotlivé stupně pokryté.
V patře se rozprostíralo rozlehlé, temné sloupořadí, ve kterém kraloval vítr pronikající velkými, vytlučenými okny s vlajícími zbytky záclon. Mezi sloupy stál ozdobný dřevěný nábytek, zborcené stoly a skříně potažené plísní a pavučinami. Prošel jsem až na konec sloupořadí, kde ke mně dolehly tóny vzdálené hudby.
Ten zvuk mě rozrušil na nejvyšší míru. Že by ten opuštěný a ponurý zámek byl přeci jen obydlen? Bylo v tom cosi nepřirozeného, co nahánělo strach. Měl jsem sto chutí obrátit se a odejít odtud co nejrychleji pryč. Avšak znovu mě ovládla zvědavost, která mě předtím přinutila vyšplhat na skálu a vstoupit do zámku.
Prošel jsem mezi posledními sloupy a stanul před další chodbou, která ke kolonádě přiléhala v pravém úhlu. Hned z prvních dveří napravo se ozývala hudba. Vzal jsem za kliku a otevřel.
Vzápětí mě omráčila záplava světla a zvuků, vyrážející odtud v divokém přívalu. Přede mnou se objevil obrovský sál ozářený množstvím obrovských lustrů, jejichž svit ještě znásobovala veliká zrcadla, rozestavená po obvodu místnosti. Na parketu, do rytmu hudby, hrané několika muzikanty, tančilo množství lidí v podivných, prastarých oděvech. Jejich tanec mě čímsi odpuzoval. Podobal se spíše znavenému ploužení prostřídaném nekonečným množstvím otoček a úklon; muži a ženy v místnosti jej však tančili s elánem a radostí, která mi v tu chvíli připadala podivná a neskutečná.
Vstoupil jsem do sálu a zavřel za sebou dveře. Nikdo si mého příchodu nevšiml, všichni byli příliš zaujati tancem. Udělal jsem několik nerozhodných kroků k tančícím párům, snad jsem se jich chtěl dotknout a přesvědčit se o jejich skutečnosti. Přitom jsem si všiml, že za tanečníky stojí řada stolů obtěžkaných jídlem a pitím. Došel jsem k jednomu z nich, vzal si pohár vína a napil se. Víno nechutnalo špatně, ale zdálo se mi, že obsahuje jakousi nezvyklou příchuť. Sotva jsem se napil, hudba přestala hrát.
Nastala krátká přestávka a tančící páry se odebraly ke stolům. Tváře jim hořely červení, nahlas se smály a vedly hlasité, udýchané hovory. Většinou si vzaly jen pohár a pily žíznivými doušky, ženy si několika letmými pohyby upravily přepychové garderoby, setřely praménky potu, které jim rozmazávaly na tvářích líčidla, a už se zase vracely na parket.
Jen někteří z tanečníků, kteří byli příliš unaveni, se svezli na židle okolo stolu a odpočívali. Patřila k nim i dívka v drahocenných, zářivě žlutých šatech a vysokou bílou parukou, která se posadila vedle mne. Se smíchem odehnala muže, který se k ní přišel ucházet o tanec a žíznivě uchopila jeden z pohárů. Vypila celý najednou a tvář se jí zalila ještě temnější červení. Hudba začala opět hrát, přičemž zbývající lidé u stolů rychle odcházeli, zbylo pouze pár lidí a mezi nimi i má sousedka. Chystal jsem se jí oslovit, ale ona mě předešla. Obrátila ke mně malátně tvář a zeptala se:
„Odkud jste sem přišel? Máte prazvláštní oděv.“ Trochu křičela, aby přehlušila hudbu.
Řekl jsem jí jméno místa, odkud jsem přijel. „Neznám.“ zakroutila půvabně hlavou. „Nikdy jsem o něm neslyšela.“ Pak umlkla, což byla příležitost pro mě, abych se zeptal:
„A kde jsem se to ocitl já?“ Rozesmála se: „Nikdy jste neslyšel o Trekanaskertu?“
„Ne.“
„Ani o vévodovi Trekanovi?“
Zakroutil jsem hlavou.
„Pak váš domov musí být opravdu daleko.“ řekla už beze smíchu. „O vévodovi se nyní mluví po celé zemi, všichni obdivují jeho odvahu a statečnost. Odvážil se zde postavit svůj palác Trekanaskert a nebral ohledy na všelijaké povídačky, které se vypravují. Každý týden pořádá velkolepý ples a zve na něj lidi z nejrůznějších krajů. Může si to dovolit, je jedním z nejbohatších lidí v království. Já jsem jedna z dvorních dam jeho manželky. Jmenuji se Veronika.“
„Já jsem Petr de Vries.“ představil jsem se. Uchopil jsem do ruky pohár s vínem a znovu se napil. Přitom jsem si vzpomněl na zničenou zahradu venku.
„Co se vám stalo se zahradou?“ zeptal jsem se. Na její tváři se objevil překvapený výraz. „Se zahradou? Co by se s ní mělo stát?“
„Je uschlá.“ řekl jsem jí.
Vteřinu na mě zírala a pak se usmála: „Vymýšlíte si a děláte si legraci. Zahrada je přeci úplně v pořádku.“
Teď jsem se zase zatvářil nechápavě já. „Je celá zničená.“
„Možná vám tak jenom připadá, už je šero a je hůře vidět. Anebo máte příliš vysoké nároky. Mě se nezdá, že by byla nějak zvlášť zanedbaná. Jak jste se tam vlastně dostal?“
„Přišel jsem tudy. Projížděl jsem spodní cestou a všiml si zámku. Připadal mi ze zdola tak podivný, že jsem se ho rozhodl prozkoumat..“
„Podivný?“ přerušila mne, „Co je na Trekanaskertu podivného? Je to velkolepý zámek, to ano, ale že by byl podivný, tomu se mi nechce věřit.“
„Nesvítilo tu ani jediné světlo.“ dodal jsem.
„Ale dnes svítí celé průčelí, je přeci ples!“ odpověděla důrazně.
„Neviděl jsem žádné světlo, ani cestu, kterou bych se dostal nahoru. Vylezl jsem po skále.“ řekl jsem jí s určitým zaváháním. Vyvalila oči a nechápavě zakroutila hlavou:
„Proboha proč jste lezl po skále? Proč jste nepřišel po mostě?“
„Po jakém mostě?“
„Po mostě do zahrady, přece.“
Rozpomněl jsem se na pobořený oblouk nad propastí. „Ale tam žádný most není! Cesta končí nad propastí.“ odpověděl jsem po pravdě. Chvilku nevěřícně zírala a pak se rozesmála.
„Jste velice zvláštní, ale v tomto stavu jsem schopná vás tolerovat, když už ne pochopit.“
Raději jsem se odmlčel a znovu se napil vína. Po chvíli mě Veronika uchopila za rameno a ukázala do protějšího rohu místnosti:
„Podívejte! Vévoda s vévodkyní odcházejí do svých komnat!“ Spatřil jsem dvě vysoké postavy, přecházející okolo hudebníků. Dav se před nimi uctivě rozestupoval, přičemž oba majitelé zámku rozdávali úsměvy na všechny strany.
„Vévodkyně má nové šaty ušité v Paříži…“ komentovala s očima navrch hlavy má společnice. „A vévoda si dnes vzal svůj podvazkový řád.“
Pozoroval jsem vysokého hubeného muže s krátce přistřiženými vousy a neušlo mi, jak se panovačně rozhlíží po lidech okolo, jakoby je považoval za součást svého majetku. Zdálo se, že je skrz naskrz okázalý, jak ve svých činech, tak ve svém chování. Vévodkyně byla neobyčejně krásná žena, ale zdálo se, že stejně pyšná jako on.
Zazněla krátká fanfára, oba se dvorně uklonili a zmizeli v boční chodbě mezi zrcadly. Postupně za nimi mizeli i ostatní hosté, následováni služebnými. Veronika si neklidně poposedla a navrhla mi, abychom se šli na odcházející podívat. Prošli jsme okolo tančících párů do míst, kde z rozzářeného prostoru sálu oddělovala široká chodba vyzdobená obrazy. Podívaná na odcházející vévodský pár přitáhla od jídla a pití množství hostů. Před námi defilovali sluhové, navlečení v nezvyklých barevných úborech, prazvláštní šlechtici se sinalými tvářemi a panstvo odkudsi z daleka, s velkými červenými turbany.
Průvod se zvolna potopil do útrob obrovského zámku. Před námi zůstala prázdná chodba, velice dlouhá, pronikající zámkem, rozechvělá ozvěnou kroků odcházejících. V dálce se větvila do mnoha směrů.
Zaujaly mě nezvyklé obrazy, pokrývající její stěny, nezvyklé krajiny, útesy a věže z šedého kamene, rozlehlé sály, plné umírajících, křečovitě vzepnutých postav. Kráčel jsem podél nich, nevšímaje si hluku z hodovního sálu. Když se prohloubilo okolní šero, vrátil jsem se zpět do sálu pro svícen a pokračoval v prohlídce. Z chodby se vcházelo do menších sálů, kuřáckým salónků a skrytých kuchyní.
V záři svícnu se zvolna vynořovaly stěny ozdobené obrazy nesmírné umělecké hodnoty, obklopené brokátovými závěsy pošitými šperky.
Téměř na konci chodby světlo dopadlo na obraz, před kterým jsem zůstal udiveně stát. Byl překrásný a bůh ví, proč visel právě zde, na tmavém, odlehlém místě a nekrášlil nejpřepychovější komnaty zámku. Zobrazoval vévodkyni, o několik let mladší, než jsem ji spatřil v sále. Zachycoval její hlavu, krk a ramena, namalované ve skutečné velikosti. Obličej jasně vystupoval proti tmavému pozadí, které tvořila nezřetelná krajina s obrysy podivných zvířat, jaká jsem nikdy v životě nespatřil. Její oči byly doširoka rozevřené a zahleděné skrze mne kamsi do nekonečné dálky. Podoba vévodkyně byla obdařena čímsi nezvyklým, co může lidské tváři vtisknout pouze obraz. A v té temnotě, jen ve světle svíček, to bylo neobyčejně působivé.
Náhle se stalo cosi děsivého. Hudba za mými zády umlkla, nečekaně, uprostřed taktu, jakoby jí kdosi přerval a umlčel. Překvapeně jsem se otočil k ústí chodby, abych zjistil příčinu, proč se tak stalo. Spatřil jsem však jen starou, plísní pokrytou zeď a nad ní obrovskou díru ve stropě, kterou dovnitř pronikalo měsíční světlo. Chodbu přehrazovala hromada suti ze zříceného stropu, přes kterou se v rozvířeném prachu rýsovala stopa od toho, jak se tudy kdosi prodíral kupředu.
Zděšeně jsem se otočil zpět, ale spatřil jsem jen starý, sešlý rám se zbytky zčernalého plátna. V ruce jsem svíral zbytek ozdobného svícnu. Mé šaty pokrýval prach, pavučiny a šrámy orámované zaschlou krví.
Pocítil jsem náhle strašlivou únavu a třeštění hlavy, až jsem se musel opřít o mokvající zeď. Zůstal jsem tak, dokud se mi neudělalo trochu lépe. Pak jsem se vzchopil, a i když jsem se třásl po celém těle, vyrazil jsem kupředu, abych se dostal z toho podivného místa. Překonal jsem hromady suti na zpuchřelém koberci a míjel podivné tvary v pavučinách, které lemovaly chodbu z obou stran. Zřejmě to byly sochy, rozestavěné v mlčenlivém zástupu. Minul jsem je a tápal prohlubující se temnotou kupředu, s rukama nataženýma daleko před sebe. Přitom jsem zabředával do čím dál větších chuchvalců prachu. Chodba se pozvolna rozšířila do několika výklenů, vedoucích k zámeckým kuchyním a sklepům. Nejbližší z nich zalévala blikotavá záře, pronikající obrovskými plesnivými dveřmi, odkud proudil chlad sklepení.
Nijak mě nelákaly vyhlídky na cestu do podzemí, ale cesta zpět nebyla možná. Došel jsem až ke dveřím, nahlédl do skuliny mezi veřejemi a spatřil schodiště vedoucí dolů. Poslední ze schodů slabě osvětlovalo světlo přicházející z velké hloubky. Sešel jsem dolů a spatřil rozlehlý sklep. Veškeré světlo v něm pocházelo ze dvou nevelkých otvorů proražených v tlusté kamenné zdi těsně pod stropem. Osvětlovaly dvě řady obrovských sudů nastavených u kamenné zdi a táhnoucí se až kamsi do temnoty, kam světlo nezasahovalo. Mezi nimi vedla úzká ulička. Nejbližší sudy byly zcela rozložené, zbývaly z nich jen ubohé vraky, hromady prken pokrytých plísní. Vydal jsem se dál, přitom jsem však klopýtl a zřítil se na hromadu dřeva a železa uprostřed chodby. Pokoušel jsem se zvednout. Bolelo mě celé tělo a oči mě pálily jako v horečce. Když se mi podařilo vstát, rozlilo se kolem mě světlo a kdosi mi poklepal na rameno.