Hra o Homunkula I.

- - - - - -
Jedni ukrývají kov a pyšní se lidským tělem, u jiných je tomu právě naopak. (George R. R. Martin)
- - - - - -
I.
Vznášela se, klouzala po vesmírné hladině, hnala se mezi hvězdami, míjela planety, ty obyvatelné i ty beznadějně nehostinné. Plula.
Stříbrné monstrum. Nekonečně krásná, dokonalá. Tvarem i konstrukcí znázorňující toho, kdo jako první dobyl kosmos. Geniální dílo vědy a techniky. Jako obří velryba Jonáše, dokázala pohltit až deset tisíc lidí. Nabídnout jim pohodlné kajuty, umělou gravitaci i restaurace s pestrým sortimentem jídel, obchodní centrum, bary, kasina, kinosály, posilovny, sauny a v neposledním bazén se slanou vodou a umělými vlnami. Nebo je uskladnit jako nanuky do chladících přístrojů, kde mohli po libosti plavbu kosmickou lodí přespat. To vše, dokud se člověku-dobyvateli neztratila, nezemřela a následně neožila vlastním životem.
Loď i se svým živým nákladem klesla na samé dno vesmíru a ovládly ji příšery.
- - - - - -
Faryzan Estet byl spíš malý než velký a více méně tlustý. Měl svůj věk a taky pleš. Nosil brýle a stále ta samá saka, nikdy si nevzal jinou kravatu než s černobílými proužky. To je ale nakonec fuk. Když jste viceprezidentem Zalémské konfederace, můžete si nosit a dělat, co chcete. Tahle velká ryba léta věrně tloustla po boku svého státu z pošetilosti meších, slabších planetek. Dobře se zařídila v prostorné kanceláři, kde kromě šampaňského a kaviáru přijímala také spoje a návštěvy. Její oblíbené pochoutky jí nosila z baru v přízemí místosekretářka Katerinen Hosa, návštěvy a spoje ohlašoval synovec viceprezidentovy ženy, Bazil.
Katerinen byla prsatá, blondýna, ale trochu nervózní. Měla ráda nudné dny a drahé doutníky. Bazil byl ucho s odvážně nevzhledným oranžovým sestřihem. Byl němý, v dětství prý utrpěl jakousi nehodu. V jeho posunkování se kromě viceprezidenta nevyznal ani ďábel. Faryzan ho přehlížel, s Katerinen spal. Někdy.
Z příjemné odpolední rybí siesty ho vytrhl dutý táhlý zvuk. Bazil ohlašoval úderem jedné paličky o druhou spojení. U ostatních budil dojem vše ochotného nadšence, pokud si zrovna nedopřával jointa v soukromí bělostně čistých toalet. Faryzan ho u sebe trpěl nejen kvůli manželce. Podhlava Zalémské konfederace milovala ticho.
Pane viceprezidente, máte na příjmu monsignora Sicheta Gnóma! Druhá komunikační vlna, spoj bé, kabel dva, program číslo patnáct! ukazoval Bazil na prstech. Jeho mírně rozšířené zornice prozrazovaly, že je lehce pod vlivem drogy.
,,Díky, Bazi, to zvládnu sám,“ viceprezident zamířil dálkovým ovládáním jako pistolí a rychlým máčknutím sejmul z obrazovky, která zakrývala polovinu zdi, její původní šeď.
Na monitoru bleskla tvář hubeného muže středních let v elegantním obleku od značkového návrháře. Jediným šedivým okem si měřil svého oponenta na druhé straně obrazovky. Druhým okem, zeleným, se díval – Faryzan nemohl vidět kam. Ten muž šilhal.
Viceprezident nahodil falešný úsměv a konverzační tón. Muže, jehož tvář před ním na obrazovce zářila jako půlměsíc (nebo také něco jiného), neměl rád, ale přesto navázání spoje očekával.
,,Už jsem myslel, že se neozveš. Žes umřel nebo mi Krásku necháš,“ žoviálně se uchechtl. Věděl, že Sichet von Gnóm ho na druhé straně vidí stejně dobře, jako on jeho.
- - - - - -
Monsignore Sichet von Gnóm byl hlavou i tělem církve Jezu, oficiálního náboženství Zalémské konfederace. Hubený duchovní míval v oblibě drahé oblečení, starou vzdělanost, lechtivé magazíny a své drahoušky Pubýna a Gýtona.
Pubýn byl starý, prošedivělý smradlavý pekinéz. Gýton byl mladý voňavý novic. Jen těžko říct, koho z nich měl monsignore raději nebo kdo z těch dvou měl víc rozumu. Koho ale vůbec rád neměl, byl viceprezident, velká ryba v malém rybníce.
Monsignore byl relativně pohledný, s nepřirozeně světlými vlasy a s odlišně zbarvenými duhovkami lehce démonického vzhledu. Jedním slovem aristokrat, což se o viceprezidentovi říct nedalo. Také by se nespojoval s kancelářským ňoumou, kdyby ho k tomu okolnosti nedonutily.
Náhoda byla děvka, která svou štědrostí neplýtvá, a ta jediná je mohla přimět k jakés takés spolupráci. Když se jejich cvičené pěchoty vědců a senzibilů setkaly ve tmě hvězdného nebe - Zemi nikoho - kromě pár mrtvol a pochroumaného šrotu to nemohlo znamenat nic, kdyby se náhle neobjevila ona.
Nádherná. Mrtvá zvenku, živá zevnitř. A dokonale nedostupná, plná stínů. Dávno ztracená loď, jež měla pokořit boha kosmu, aby se sama zřítila v bezedné prázdno. Její sponzor a konstruktér, trochu blázen a trochu génius, jako většina velikánů, jejichž jména na dlouho zdobí dějiny, ji nechal skonstruovat jako lidské tělo, tvarem i útrobami. Byl to cvok s patologickou láskou k symbolům. Podle toho ji také pojmenoval: Homunkulus. A Homunkulus selhal, vymkl se svému pánu z rukou, vystoupil ve své pýše vysoko, stejně rychle klesl a byl pohlcen. Alespoň tak jeho zmizení vysvětlovala vláda, jejíž verzi zvědavé veřejnosti věrně přetlumočil lehce nezávislý tisk. Uplynulo několik desetiletí, než pokořený Homunkulus opět vyplul na povrch Země nikoho. A děvka náhoda ho vydala v plen hned dvěma mrchožroutům současně.
Faryzanův právník byl neúmluvný. Nález měl podle nejnovějších mimohvězdných předpisů nekompromisně patřit oběma nálezcům stejným dílem. To ale znamenalo totéž, jako kdybyste chtěli jeden kutloch svorně rozdělit mezi psa a kočku. Nemožné!
Nebyl by to ale vzdělaný Sichet von Gnóm, kdyby v objetí milovaného Gýtona nepřišel na vpravdě šalamounské řešení. Hra se stejnou cenou pro vítěze. Hrátky milují ti, kdož na ně mají. Proto monsignore povolal mě, Sibyl-Evu, dokonalý prototyp umělé inteligence. Výstřelek techniky a dar jednoho vědeckého týmu k jeho třicátým třetím narozeninám. Nebo jinak: Povolal mě, ženskou na baterky, která stojí jako socha v jeho kanceláři a straší hosty; na kterou se práší, dokud si nezamane ji zapojit. Jsem robot, vysoký, štíhlý, jen s trochou potřebné svalové hmoty (msgr. Gnóm si nikdy nepotrpěl na silačky). Moje tvář je tváří mladé dívky s nezvykle starým výrazem a stařecky bílými vlasy kolem. Gnóm říká, že mé modré oči jsou kruté, ale já si to myslím o těch jeho. Moje současná podoba je výsledkem Gnómových fantazií. Nejsem víc než automat, který plní své úkoly a dělá to - musí to dělat - rád. Někdy.
- - - - - -
Bořila jsem se do měkkého koženého křesla stále hlouběji. Krátká černá sukně se mi nevhodně vytahovala a i přes bílou košili mě studila neprůstřelná vesta. (Moje kancelářské oblečení.)
Nechala jsem Gnómovu ruku nenápadně se plazit jako had nahoru po mém koleni. Stejně bych takový dotyk měla stěží zaznamenat.
Monsignore byl nezvykle sdílný. Chápala jsem, že mu na úspěchu záleží víc než kdy dřív. Jsem v jeho službách už léta. Dalo by se říct, že ho žádná bytost nezná tak dobře jako já.
,,Musíš se lodi zmocnit dřív, než jeho trumf. Vsadili jsme se, chápeš. Ani jeden z nás se nechce dělit. Máme své kandidáty. Koho kandidát vyhraje, toho pán ukořistí loď. Ty jsi můj kandidát, jako vždy,“ mluvil zadýchaně. Studený dotyk na vnitřní straně stehna pokračoval výš. Jednou jsem mu způsobila lehčí elektrický šok na místech, kde to nejmíň čekal. Poslal mě na oplátku do pěchoty. Nic nemůže být horší než armáda.
,,Mám se zmocnit opuštěné lodi?“
Zelené oko zajiskřilo, šedé mrklo.
,,Nebude to tak lehké, kočičko.“
,,Problém?“ váhavě jsem mu opětovala dotyky. Tak jsem byla naprogramována, a to se mu líbilo. Když byl Gýton dostatečně daleko. Mně se to taky mělo líbit. Někdy.
,,Trochu. Moc o tom problému nevím. Z viceblba jsem dostal jen, že si máš dát pozor na trojské koně. Ten chytrák má svůj plán a svůj trumf.“
,,Svého šampióna?“ ve svěráku bezcitných prstů jsem sevřela jeho úd.
,,Tak nějak. Ale ty mi to vyhraješ. A tohle si nech. Náš rozhovor je pracovní,“ vrátil mi dlaně na své místo.
,,Možná. Možná, že vyhraju,“ kdybych byla skutečnou ženou, musela bych cítit trochu studu a trochu vzteku.
,,Musíš vyhrát,“ Sichet myšlenkám, tak jak se odrážely v mém strnulém výrazu, nevěnoval pozornost.
Zkušeně jsem skryla naučený triumf vítězství. Takže mě pošleš ven z kanceláře? To já ráda; pro tebe, pryč od tebe.
,,Co je to za loď?“
,,Homunkulus. Musíš ji zprovoznit dřív než Estetův kandidát. Ten šílenec, co ji vymyslel, ji utvořil jako lidské tělo. Dávno nefunguje. Budeš ji muset oživit. A ještě něco: Moji senzibilové zjistili, že je plná příšer. Znič je.“
,,Koho?“
,,Říká se jim sirény, podle legendárních stvoření. Lidi by jejich kvil zahubil, tak tam posílám tebe, Sibyl-Evu, mou lásku a můj trumf.“ V Gnómově tváři odrazila vize úspěchu jako na zrcadle všechny své šílené odrazy.
,,S-sirény?“ můj vlastní triumf vystřídala čirá hrůza. ,,Čím jsem se provinila, to mi nesmíš udělat!“
,,Víš, že můžu,“ Gnóm se pousmál, zelené ďábelské oko přivřené.