|
Pomalu procházel lesem tím skvostným, lesem nádherným.
Na sobě zelenošedý kostým, sám šedozelený jak hvozdu stín.
Ptáci zpívali píseň zvučnou, píseň nádhernou.
On neoplýval právě chůzí hlučnou, chůzí proradnou.
Tiše, jak stín, kradl se hvozdem.
Kradl se na palouk uprostřed něj.
Čekal, že on jediný bude tu hostem, on jediný.
Však palouk jej překvapit chtěl.
O kmen mohutný, kmen pevný, opíral se vetřelec nezvaný.
Cizinec bědný.
Vysoká stébla elfa schovala, skryla jej zrakům cizím.
Neznámá osoba tvář vystavovala paprskům hřejivým.
Tu, v tom okamžiku, chvíli nestřežené, vytáhl z pochvy krátkou dýku.
Ostří čepele k vetřelci namířené.
,,Co tu hledáš, cizinče? Nejsi zvaný!"
Rozkřikl se a sáhl po jílci meče jako varování pro hosta, jenž byl zatím nepoznaný.
Temný stín od kmene se oddělil
zcela nečekaně.
Obličej znetvořený na světle denním se objevil.
Elf tvář svou skryl mezi dlaně.
Hrůza a úlek jej ochromili,
zbavili dechu.
Dýka a meč o zem zacinkaly.
Zaslechl jemný tón jejího vzdechu.
,,Jestli jsem vás vyděsila, mnohokrát se omlouvám.
Mé jméno je Echelia…. A vy jste kníže elfů sám!"
,,A co zde hledáš? Zde nesmíš být!
A odkud mne znáš? Nejsi sličná jak můj lid!"
Sklonila hluboko hlavu svou, až na prsa.
Pohlédl na tvář zjizvenou, stopy utrpení velkého nesa.
Pak váhavě, ne však neochotně nabídl jí rámě.
V okamžiku, kdy přijala je, pocítil se zrádně…
Zavedl ji do hvozdu, hvozdu ztemnělého.
Naposled pohlédla na hvězdu- záři života minulého.
Ukryl ji v dutině mohutného stromu, buku vysokého.
Tak stala se paní lesního domu, domu bukového.
Zacházel za ní den co den.
Hned, co slunko ranní vyšlo a večerní zapadlo jen.
Zase pak v bdění snil ten podivný sen,
jenž byl hrůzný a krásný zároveň.
Při zvuku hlasu Echeliina
vybavila se mu jeho domovina,
kde narodil se a když opustil ji,
myslel, že její zničení byla jeho vina.
Vyprávěla mu nádherné příběhy,
zdálo by se, že skoro neuvěřitelné.
On však znal pravdu.
Věděl, že ne všechny sny jsou uskutečnitelné.
A tak spolu tajně byli,
po lesích a lukách procházeli.
Jeho sluchu její slova lichotily.
Elfa srdce a duše s ní stále žili.
Již bez bázně pohlížel do její tváře,
avšak srdce své měl za sprostého lháře.
Ale nemohl lapit toho cizího žháře,
který se mu smál do tváře.
Nevěděl, co se s ním děje,
ale neblahé tušení měl, kam tohle vše spěje.
Blízkost čehosi podivného zde je,
jako otisky nohou Echeliiných v rozmoklé hlíně.
City jeho k ní změnily se,
tak, jako svět a čas točí se.
Však anděl zkázy na ně číhal v lese
a na pomstu krutou svou moc těšil se.
V krajině válka vypukla,
krutá a nelítostná.
Tak, jako láska knížete v růži se rozpukla,
ke kráse nemilostná.
|