Duel

Ranní nevolnost

Pokojem se ozýval pronikavý zvuk budíku. Martin ležel v posteli a snažil se ten zvuk ignorovat, ale nešlo to. Nakonec se ze svého teplého pelechu vyhrabal a budík zaklapl. Šest ráno. “To vstávání mě jednou zabije,“ prohlásil rozmrzele Martin, jako každé jiné ráno. Vstal z postele a pomalu kráčel do kuchyně tak, aby nevzbudil rodiče. Postavil rychlovarnou konvici na podstavec a připravil si hrníček, do kterého dal pět lžiček cukru a sáček s černým čajem. Martin hodně sladil už odmalička, protože měl trochu slabé chuťové buňky. Po teplé sprše a ranní hygieně nevynechal ani každodenní rozcvičku. Když napočítal padesátý klik vstal a oblékl si spodní prádlo. Rozkliknul počítač, aby mu naběhl a on se mohl podívat na zprávy v jeho mailové schránce. „Hm, jedna nová zpráva. Další kšeft, paráda, musím zaplatit dluhy,“ zamumlal si pro sebe. Oblékl si manžestrové kalhoty, košili a nad kotník si připevnil pouzdro s malou pistolí. Martin vždy nosil alespoň minimální ochranu, i když šel do školy a nechtěl riskovat jakékoli podezření. Nasoukal se do své kožené bundy, ve které měl zevnitř přišité pouzdro s bojovým nožem, a na hlavu nasadil svůj klobouk. Při odchodu málem zapomněl vzít tašku do školy, kvůli které se ještě vracel od výtahu.

Po cestě do školy se jako vždy zastavil ve stánku a koupil svůj oblíbený nápoj. Při přecházení silnice si všiml, že ho někdo sleduje. „Hm, amatér,“ pomyslel si, ale nedal na svém kroku nic znát. Kráčel stále stejným směrem až k přechodu přes silnici, kde mu cestu zablokovalo auto. Martin se zastavil a sledoval dvoumetrovou gorilu, která se z velice drahého mercedesu vyloupla. Udělal krok zpět, aby si udržel odstup od jasně vyhlížejícího bouchače. Přestože byl Martin vcelku vysoký a měřil něco kolem metru osmdesáti mlátička, která mu zastoupila cestu, byla ještě o dobrých třicet čísel vyšší. „Že já jsem raději nezaspal,“ pomyslel si Martin. „Voco vám jde?“ zeptal se. „Máš něco, co ti nepatří,“ odpověděl mu hlas, který vycházel z drahého kočáru. „Jo? No tak to bude problém, ono toho je víc, co mi nepatří. Musíte to trochu upřesnit,“ pokračoval v hovoru Martin a připravoval se na první příležitost, jak gorile proklouznout. Při útěku ale musel počítat ještě s chlápkem, který ho sledoval až sem a o kterém nevěděl skoro nic. „Nedávno jsi pořídil jisté fotografie, koupím je od tebe,“ znovu se z vozu ozval tajemný hlas. „Jo tak o tohle vám jde, hm. Myslím, že ty fotky na prodej nejsou,“ odpověděl hbitě Martin a zamyslel se proč může takovej mafián chtít fotky, na kterých je celkem přesně zachycený milostný poměr šestnáctileté dívky a staříka z Poděbrad. Ledaže… Předklonil se, aby viděl na poznávací značku a ejhle, byla poděbradská. Teď Martin věděl, že jde do tuhého, někdo musel mluvit, někdo ho musel prásknout. Přece jen tak nikoho nenapadne, že obyčejnej středoškolák z Mostu bude mít prsty v mafianských kšeftech. „Tak co, kde máš ty fotky?“ ozval se znovu hlas z auta, tentokrát poněkud ostřeji rezonoval. „Ty fotky mám v batohu. Zrovna je nesu….“ V tu chvíli ho nenapadlo žádné logické místo, kam by mohl nést kompromitující materiál.

Jako na signál ho druhý muž, který zatím stál, chytl kolem pasu a stáhl mu přitom i ruce. Měl ohromnou sílu a mezitím, co ho držel, se k němu přibližovala obří hora masa. Martin přenesl váhu do předklonu a mrštil se svým trýznitelem proti mlátičce, která naneštěstí velice rychle zareagovala a uhnula z trajektorie letícího muže. Martin uskočil těsně, aby se vyhnul ráně pěstí, která by ho nejspíše rozmázla po okolí a vytáhl pistoli z pouzdra nad kotníkem. Devítimilimetrová pistole se mu náhle zdála malá oproti velkému stvoření proti němu, ale přesto nezaváhal a pustil mu dvě rány. Jedna šla do krku a jedna do hlavy. Obr se ještě chvíli potácel a pak spadl na zem, jako tělo bez duše. Mezi tím se druhý útočník zvedl, otřepal se z prudkého dopadu a stihl namířit na Martina velkou pistoli, kterou vytáhl z podpažních futer. Ozvala se rána jako z děla a Martin sebou škubl na zem. Naštěstí měl rychlejší reakci než maník s ručním dělem a stihl tak uhnout jeho palbě. Dopad na zem využil akrobaticky v jeho prospěch a stihl na střelce zamířit a vystřelit ještě dřív, než si jeho protivník stihl uvědomit, že svůj cíl netrefil. Druhé tělo se skácelo na zem tentokrát s jednou dírou místo pravého oka. Martin vstal ze země, protože viděl, jak se z okna mercedesu vyklonil chlápek s automatickým kvérem. „Hups, tomu už jen tak neuhnu, pomyslel si.“ Mercedes se rozjel a chlápek spustil smršť kulek proti Martinovi. Ten se jen tak tak stihl odrazit a skočit do krytu za zhroucenou masu obra, ve kterém se kulky z automatu zastavovaly jak v kusu dobytka.

Po luxusním mercedesu zůstaly jen stopy pneumatik a dvě mrtvá těla. Martin věděl jedno, musel zmizet a nesměl přijít pozdě na hodinu, za další pozdní příchod by už mohl dostat i ředitelskou důtku. Navíc nechat se vidět v přítomnosti dvou mrtvol mafiánských pohůnků taky nebylo to nejlepší, co ho mohlo potkat.

Doběhl do školy akorát včas ani nezašel do šatny a riskoval tak, že bude chycen nepřezut. Do třídy se dosoukal akorát po zvonění a své vážené profesorce na Ekonomiku, která byla zároveň i jeho třídní se omluvil s tím, že byl na záchodě. „Huf, snědla to i s navijákem,“ oddechl si a usadil se do své lavice, která byla předposlední u okna. Pozdravil spolužáka Lukáše, který seděl vedle něj a dá se říct, že byl jeden z mála kámošů, které bral. Jen mu nikdy nemohl říct, co se mu honí hlavou. Na druhou hodinu,konverzaci z anglického jazyka, přišel zase pozdě Petr. Člověk, který vždy překvapil výmluvami připravenými pro učitele, jako důvodu svého pozdního příchodu. Petr si neuvědomoval, že každému už pije krev. A Martina jen napadalo, že by ho vlastně vlastně zlikvidovat zadarmo jako bonus pro třídu za celé čtyři roky, co už spolu chodili do třídy.

Škola končila v půl jedné a nic neobvyklého nestalo. Martin vyrazil ze školy rovnou domů, ale tentokrát to vzal autobusem, což nikdo nemohl čekat a čímž musel zaskočit každého pronásledovatele, protože už od prvního ročníku střední školy chodil Martin do školy a ze školy pěšky. Když vystoupil, rozhodl se nejdříve prozkoumat terén kolem svého paneláku než vleze do vchodu a tím se oslabí. Procházel se po parkovišti a jeho pohled zůstal upřený na modré vozidlo Mazda poděbradské poznávací značky. „Si dělají srandu. A to si říkají mafie,“ pomyslel si Martin a vyrazil ke svému vchodu. Přivolal výtah a na stopkách stopl čas dokud nepřijel. Dvacet dva vteřin. To znamená, že byl v pátém patře.Tam přesně Martin bydlel. Nastoupil do výtahu a zmáčkl šestku. Když vyjel do šestého patra čekal, že útočník bude sedět v pětce na schodech, a tak, aby ho zmátl vytáhl z kapsy paklíč a otevřel dveře před výtahem, jelikož byl zkušený, neměl s odemykáním žádný problém. Navíc věděl, že majitelé bytu jsou ještě v práci. Zabouchl dveře, aby útočníkovi potvrdil, že se dveře zabouchly a chodba je čistá a zůstal v absolutním klidu. Mafiánský hrdlořez funěl tak, že musel být slyšet až do sedmého patra. „S kým sem se to zapletl?“ zoufal si Martin, když čekal, až znovu pojede výtah. „Tohle se nedá označit ani za pouliční gang.“

Výtah se rozjel asi za deset minut. Martin slyšel o patro níž funění poděbradského zabijáka a plíživým krokem se vydal o patro níže. U Martinových dveří seděl obtloustlý muž se zrcadlovými brýlemi na očích. Evidentně spal. „Tak teď nevím, jestli se nemám cítit uraženě,“ projelo Martinovi hlavou. Z bundy vytáhl bojový nůž a pomalu se blížil k muži. Krok za krokem se přibližoval když… „Pes!“ Martin se prudce zastavil. Za dveřmi Martinova bytu se začal ozývat štěkot psa. Vrah se okamžitě probudil a zpod bundy vytasil pistoli s tlumičem. Martin uskočil před první ranou vpravo a výstřel hvízdl. Při druhé ráně už držel pistoli v ruce a směřoval výstřel do stropu. Martin se rozmáchl nožem a zabodl ho vrahovi do žaludku. Ten však nespadl, ale rozmáchl se po Martinovi pistolí, jako by to byl obušek. Jen tak tak se Martin ráně vyhl a uštědřil útočníkovi další ránu, tentokrát kopem do nosu. To už vzpurnému vrahovi stačilo a spadl na zem. „Krve jak z vola. Teď to musím uklidit dřív, než se vrátí matka,“ prohlásil naštvaně Martin. Doma odemkl špajz a vytáhl z něho velký igelit, který tam skladovali z jemu neznámých důvodů. Teď už asi věděl, proč tam byl. Nejprve zabalil mrtvolu do igelitu a poté do deky vzané z postele. Obsah útočníkových kapes nechal zatím ležet vedle bez povšimnutí, jen si uschoval devítku značky Makarov s tlumičem.

Zabalená mrtvola ležela v předsíni jejich bytu a Martin půl hodinu důkladně vytíral chodbu. Poté podrobněji prozkoumal obsah zabijákových kapes. „Hm, klíčky od auta, mobil, peněženka, v té dvacet tisíc, hm, to si nechám líbit, ty už je asi nevyužiješ,“ broukal si Martin. Také našel zásobník do devítimilimetrové pistole. Doma vzal papír a tužku a napsal rodičům vzkaz, že jede na bitvu a vrátí se v neděli. Zabalil si věci, které by mohly prozradit, že na žádné šermířské akci není a odnesl je do zabijákovy Mazdy. Poté tam odnesl i jeho tělo a uschoval ho do kufru. „Tak, ještě si vyzvednu v Praze své nářadí a podívám se té takzvané mafii na zoubek,“ řečnicky prohlásil, když startoval a vyrážel směrem na Prahu.

* * *

O sladká Praha

Cesta do Prahy netrvala Martinovi víc než hodinu. Když přijel na Evropskou třídu, pokračoval směrem na Dejvice a přitom vytočil na mobilním telefonu číslo jednoho ze svých bývalých klientů, Gabriela Kunzicha. Kunzich byl člověk, který vlastnil několik klubů, dvě kasina a divadlo. Bydlel v pražské vilové čtvrti, kde nejlevnější barák mohl být oceněn na deset milionů korun českých. „Prosím?“ ozval se Martinovi známý hlas Gabriela. „Kdo volá?“ „Tady Martin, zdravím vás. Potřeboval bych od vás službu, kterou jsem samozřejmě ochoten zaplatit,“ oslovil Martin Gabriela. „Ahoj Martine. Ale jakýpak zaplatit, my ti jsme vděčný dost. Buď si jist, že ty nám nemusíš platit ani vindru.“ „Dobře, děkuji. Mohli bychom se někde sejít? Jsem teď v Praze.“ „Dobře, přijeď do mého klubu na Národní třídě v osm hodin večer.“ „Dobře, přeji příjemný den,“ dokončoval rozhovor Martin, ale v tu chvíli už mluvil do prázdna. Gabriel měl Martina rád, ale nikdy nemluvil víc, než bylo třeba.

Než zaparkoval auto u hotelu Diplomat, prohlédl zásuvku naproti místu spolujezdce a vykulil oči. Ve schránce se nacházely dva obranné granáty typu MK-2. „Hm, děkuji za dárečky, to nemuselo být,“ prohlásil s úsměvem na tváři. Otřel všechna možná místa, kde mohl zanechat otisky a opustil vůz. Nechtěl se zbavovat vozidla, ale nic jiného mu nezbývalo, když patřilo mafii a navíc v kufru ležela mrtvola. V metru si koupil lístek za dvanáct korun a jel na stanici Flora.

Na Floře se rozhodl stavit se ve své oblíbené Pandě na pikantní kuřecí polévku a koupit si lístek do kina na retro sci-fi - Svět zítřka. Film byl v celku zajímavý, ale jeho pozornost přitahoval spíše pár, který seděl o řadu před dním a evidentně se miloval. Byl to vcelku zábavnější pohled než na samotný film. Po konci filmu mu zbývala ještě hodina do setkání, což ho přimělo ještě zajít do Mc‘Donalda a poručit si třikrát Big mac menu. Jedno si nechal zabalit s sebou, aby se mohl najíst v metru. Intervaly nebyly moc dlouhé, a tak se dostal na Národní třídu 20 minut před osmou. V obchodu si koupil palačinku za dvacet korun. Chutnala mu. Nato se vydal do klubu Night Dreams. Již z dálky si všiml, že u vchodu stojí vyhazovač s detektorem kovu. „Sakra, to není dobré, zvláště když u sebe mám dvě pistole a dva granáty,“ brumlal si chvilku pro sebe, ale pak vyšel rázným krokem přímo k hlavnímu vchodu do klubu. „Dobry večer,“ řekl Martin vyhazovači, který spustil kovový stoleček na odložení batohu. „Dobrý večer. Zde si položte batoh. Máte u sebe nějaké zbraně? Nože nebo kaser?“ otázal se ho slušně. „Kdyby jsi tak věděl, co u sebe nesu,“ pomyslel si Martin. „Ne, ale nepřišel jsem se bavit. Přišel jsem na schůzku s panem Kunzichem.“ „A vaše jméno je?“ „Martin Turek.“ „Á, pan Turek. Běžte prosím dovnitř, pan Gabriel už na vás čeká uvnitř.“ Martin poděkoval a vstoupil do dveří. Na ceduli si všiml, že vstup do tohoto podniku stojí tři stovky.

Uvnitř už viděl stát na pohled příjemného a velice sympatického muže, středně vysokého, který si evidentně rád pochutnal na dobrém jídle. „Dobry večer pane Kunzich,“ pozdravil jej slušně Martin „Buď zdráv Martine. Slyšel jsem, že ses do něčeho zapletl. Jsi tu kvůli tomu ne?“ Martin udiveně koukal. Odkud mohl získat tak rychle takovéhle informace? „Ano jsem a doufám, že mi můžete pomoct.“ „Ano můžeme a pomůžeme, jinak bych tě sem nezval. Tvoji nepřátelé jsou i našimi nepřáteli a já o nich vím docela dost. Ale teď pojď se mnou do kanceláře.“ Gabriel pomalu začal stoupat do schodů potažených modrým kobercem.

Kancelář byla vybavena velice draze. Na zeleně vymalovaných stěnách visely obrazy, které určitě byly originály. Uprostřed místnosti byl dřevěný, umělecky vyřezávaný stůl z nějakého exotického dřeva a na něm stál notebook. „Posaď se Martine. Dáš si něco k pití?“ „Ne, děkuji,“ odpověděl Martin a usadil se do pohodlného křesla. „Tak jdeme rovnou na věc. Ty muži z Poděbrad, dalo by se říct mafie, jsou naši nepřátelé. Již jistou dobu nám berou kšefty, podnikají ve stejném odvětví jako my. Jejich organizaci vlastní nějaký Thomas Greeber z Texasu. Jeho firma Genetick iluzion zřídila filiálku i v Poděbradech, což nám trochu vzalo vítr z plachet. Stejně jako my už měl několik zakázek pro armádu týkající se genetické úpravy vojáků, ale narozdíl od nás to praktikoval pro Američany. Podle našich zvědů je technologicky na stejné úrovni jako moje organizace, což mě trochu děsí, a proto jsem ochoten poskytnout ti vše, co budeš potřebovat k tomu, abys je zničil.“ „Hm, dobře. Zajímalo by mě proč jdou po mě,“ vložil se do monologu Martin“ „Protože jsi udělal několik fotek šéfa poděbradské filiálky s nezletilou dívkou pro vyslance samotného Greebera a to se mu nelíbilo. Připletl jsi se do vysoké hry a teď se musíš zapojit a hrát ji.“ Martin se pohnul v křesle a promnul si oči.” „Řekl jste, že mě vybavíte. Mám tady v Praze menší vybavení, ale na boj s mafií to nebude stačit.“ „Ano, dáme vám něco, co jen tak nikdo nemá, ale na oplátku musíte zlikvidovat našeho společného nepřítele. Má to jen jeden háček…už není cesty zpět.“ „Dobře, kolik mám času na rozmyšlenou?“ „Do deseti večer.“ „Dobře,“ ukončil rozhovor Martin a Gabriel odešel z kanceláře. Martin seděl v pohodlném křesle a přemítal, jak mu vlastně chtějí pomoci. „Chtějí mě ocejchovat? Dát mi tetování s jejich reliéfem? Každopádně, když půjdu sám, nezmůžu nic, takhle mám šanci.“ Rozhodování mu netrvalo dlouho. Po chvilce byl rozhodnut, že se s pražskou mafií spojí. Jinak by stejně neměl šanci.

V deset hodin přišel Gabriel opět do své kanceláře. Martin seděl stále na stejném místě a ve stejné poloze, jako když odcházel. „Tak synu, jak ses rozhodl?“ zeptal se otcovským hlasem. „Půjdu do toho!“ odpověděl rázně Martin. „Nuže, pojď zamnou.“ Vyšli z kanceláře a sešli o pět pater níže. Martinovi bylo hned jasné, že jsou v podzemí. Proti schodům, po kterých přišli, se táhla chodba po obou stranách lemována dvaceti dveřmi. „Co to je? Podzemní pevnost?“ zeptal se zvědavě. „Něco podobného, laboratoře. Genetické.“ Martin jen suše přikývl. Gabriel otevřel desáté dveře po pravé straně a uvnitř uviděl Martin draze vybavenou laboratoř. „Zde se posaď do křesla, doktor Müller hned přijde.“ Martinovi vrtalo hlavou, co mu vlastně pan Gabriel, boss pražského podsvětí a majitel genetické laboratoře chce dát, ale pomalu mu to začalo docházet.

„Dobrý den, jsem doktor Müller. Jakpak se máte?“ vrazil do místnosti muž, který jistě zažil i druhou světovou válku a začal poletovat po místnosti. „ Sundejte si košili, tady ji potřebovat nebudete. Jste na něco alergický?“ zeptal se doktor, ale okamžitě pokračoval dál, aniž by čekal odpověď. „Tak teď se opřete, píchnu vám tuhle injekci a potom můžete jít.“ Vytáhl injekci, ne větší než takovou, co se dává proti tetanu. Jen to trochu štíplo a Martin vstal z křesla „To je vše?“ zeptal se. „Ano je, teď tě odvezeme do apartmá hotelu Hillton. Můžeš tam být dvě noci dokud se úplně nezotavíš,“ řekl znovu otcovským hlasem Gabriel, který právě vcházel do laboratoře. „Nezotavím z čeho?“ podivil se Martin, zrovna když se mu zamotala hlava. Na chvilku zavřel oči, když je otevřel viděl, jak se mihotají světla noční Prahy, ale to mu bylo celkem ukradené.

Slunce probudilo Martina, jak mu svítilo do očí. Vyhrabal se z prostorné dvoulůžkové postele luxusního apartmá v hotelu Hillton a podíval se na hodiny. „Devět ráno? To jsem nespal moc dlouho.“ Když pak procházel po pokoji, na elektronickém kalendáři uviděl, že je středa. „Středa? Do Prahy jsem přijel v pondělí. To si to tady v Hilltnu moc neužiju.“ A po cestě do sprchy dal nabíjet mobilní telefon, který se mu vybil v pondělí večer před setkáním v klubu. Displej potvrdil nabíjení a Martin telefon zapnul. Pokračoval do sprchy a slyšel pípaní zpráv, které začaly chodit. Sprchu si pustil krásně teplou. Nechal si vodu protékat mezi prsty na nohou a toho klidu si užíval minimálně čtvrt hodiny. Mezitím na sobě hledal nějaké změny, které mola vyvolat daná injekce, ale žádných si nevšiml.

Když vycházel ze sprchy ani si nevzal osušku. Chodil po pokoji nahý a nechával ze sebe skapat všechnu vodu. Na dnešek si naplánoval vyzvednout své vybavení ze schránky a taky koupit nějaké oblečení a auto. Na chvíli se zastavil a uslyšel podivný zvuk. Něco jako šramot u jeho dveří. Dveře se pomalu otevíraly a do pokoje vcházel muž v kožené bundě. „Hej, vy nebude hotelový poslíček,“ pronesl nahý Martin a vyšel zpoza rohu pokoje. Nezvaný host okamžitě zareagoval tím, že vytáhl z bundy automatickou pistoli. Spustila se palba připomínající trhání látky a Martin zaskočil zpět za roh. Zdálo se mu, že se schoval rychleji. První kulky začaly narážet do prosklené zdi. Martin počkal až bude střelec přebíjet a vyběhl na něj. Útočník odhodil zbraň a zpod bundy vytáhl velký zahnutý nůž nebo spíše krátký meč kukry a rozmáchl se po Martinovi. Jeho pohyby však bylo v Martinových očích pomalé. Měl čas se jim v pohodě vyhnout. Po sérii nepovedených útoků vetřelec trochu znejistěl a Martin využil své příležitosti, chytil ho z ruku a trhl s ním proti skleněné zdi. Útočníka však vrhl velikou silou a ten doslova proletěl skrz tvrzená neprůstřelná okna zdobící stěny hotelu Hillton. Martin se v úžasu podíval na ruce „Tak tohle beru!“ prohlásil dost hlasitě a podíval se na automatickou pistoli ležící na zemi „Wou, Glock 21“. Ve chvíli, kdy se pro ni ohnul, vběhl do dveří další muž. Tentokrát nebyl oblečený civilně, ale měl na sobě černý overal, neprůstřelnou vestu, přilbu, pistoli a v ruce držel samopal z řady H&K. Rozeběhl se proti muži a čas jako by zmedovatěl. Kulky svištěly kolem běžícího Martina. Měl co dělat, aby ho ani jedna netrefila. Nakonec doběhl k cíli. Udeřil muže do hrudi, ten se prohnul a pustil zbraň. Martin ho uchopil za prsty na ruce a jedním tahem je zlomil. Stejné křupnutí se ozvalo i ze zápěstí. Druhou rukou udeřil pod loket a střelcova ruka svírala obrácený úhel. Teď už člen zásahové jednotky slyšitelně sténal. Martin ho uchopil za hlavu a prudce s ní otočil dokola.

Jeho pozornost upoutal oválný předmět kutálející se do místnosti. „Oni si snad nedaj pokoj,“ prohlásil právě když zapadl za nejbližší roh. Místnost se otřásla a skleněná zeď z vyztuženého skla teď byla vysklená. Uslyšel pohyb nejméně čtyř další postav nabíhajících do apartmá. Rozeběhl se ke svému batohu, kde nahmatal svoji devítimilimetrovou pistoli H&K USP Compact „Sice nevěřím, že vám to něco udělá, ale budiž,“ řekl si a skočil do místnosti ke čtyřem, po zuby ozbrojeným, mužům. První dostal kulkou pod helmu dřív než stačil zareagovat. Ostatní už namířili na Martina. Ten ve chvíli rychle skočil doprava a kulky jeho nepřátel minuly svůj cíl. Martin opět vypálil. Tentokrát rovnou na všechny tři cíle. První dostal zásah do obličeje, druhému prošla kulka skrz krk, třetí se skrčil těsně k zemi a kulka odrazila jen jeho helmu. Muž se znovu postavil a hledal svůj cíl. Nikde ho však neviděl. Martin ležel za gaučem v prostoru mezi podlahou a matrací. Viděl útočníkovi nohy, zamířil na ně a pětkrát vystřelil. Kulky protnuly jeho nohy a on se složil k zemi. Ještě jednu věnoval svému soupeři přímo do hlavy.

Martin ležel na zemi a nemohl uvěřit tomu, že to přežil, věděl, že pokud okamžitě nezmizí bude mít co dělat ještě s policií. Proto vstal a vyrazil se obléct. Do svého batohu také přibalil automatickou pistoli, kterou po něm jeden z útočníků střílel. Z patra musel utéct po nouzovém schodišti, protože výtahem už přijížděla policie. Z hotelu pak utekl vchodem pro personál. Nasedl na tramvaj číslo devět a jel na Sídliště Řepy do jeho schránky pro nouzové případy.


Pokračování příště
Ondřej Martin Turek