XV. Poodhalená pravda

Za chvíli někdo z místnosti zavolal:
"Pojď dovnitř, Sámone!"
A je to tady! Teď přijde tolik očekávané vysvětlení, které Sámonovi nedalo spát. Opatrně otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Oba dva muži na něj už čekali. Balin stál v rohu místnosti, ještě rozčílený z předchozího rozhovoru. Vypadalo to, že mluvit bude Ardolus-seděl u stolu připravený otevřít veškerá tajemství. Díval se odhodlaně a jeho upřímný pohled uklidňoval Sámonův stoupající adrenalin. Pokynul Sámonovi, aby se posadil. Nadechl se a začal.
"Bylo by nejlepší, kdyby se z toho všeho nic nestalo, jenže život není tak jednoduchý a Zlo nenechá život být jednoduchým. Už dost bylo zahořklého mlčení, nyní tě seznámíme s neúprosnou pravdou! Ano, je konec bezstarostného života, kterého jsme si užívali několik let. Přichází doba, které jsme se všichni báli..."
Sámon vycítil, že se dozví něco neočekávaného-něco mnohem důležitějšího. Okem zavadil o stojícího Balina. V kapse měl nějaký kousek svitku, ale rychle jej schoval hlouběji do kapsy.
"...Jak už asi víš, před 30 lety byl Zogan svrhnut zpátky do pekelné dimenzní brány. Naše Země se však z jeho přítomnosti dlouho vzpamatovávala. Statisíce, možná milióny mrtvých a tisíce zničených měst zanechal tento tyran po svém odchodu, avšak..." Ardolus těžce polknul "....avšak minulost se může opakovat! A může být ještě horší než předtím! Víš Sámone, útoky Ďábelských kelníků nejsou jen dílem náhody. Je to důkaz toho, že....že se Zogan....vrátil!"
Poslední slova Ardolus zašeptal se strachem v očích. Hlas se mu třásl jako kdyby viděl samotného Zogana. Balinovi ještě více klesla hlava a radši se posadil na židli-stále nebyl smířen se zdrcující skutečností. Sámonovi se sevřelo hrdlo strachem a srdce mu tlučelo rozrušením. Jeho rozum mu stále říkal, že není pravda, co slyšel. Zogan by měl být už jenom pouhá zlá minulost, která změnila životy mnoha lidem....a vše by se mělo vracet do normálu. Tichý hlásek mu tam kdesi vzadu však našeptával, že je to pravda.
"Jak to můžete s takovou jistotou vědět? Třeba ti Ďábelští kelníci byli pouhý omyl. Zogan se nemůže vrátit, to by bůh Wann nikdy nedopustil!" přesto Sámon protestoval, i když už předem věděl, že je to marné.
"Bůh Wann nás může jenom chránit, nemá kontrolu nad Zlem, které pomalu dusí život na celé Zemi. Kdo myslíš, že ti včera zachránil život?! Co myslíš, že byla ta záře zač?! Cožpak jsi zapomněl na včerejší posvátné Wannovo požehnání, které ti moje ruce žehnaly? Nebuď k Wannovi tak nespravedlivý, protože jeho laskavé a milosrdné ruce odrazily útok dvou pekelných monster, které by ti propíchli hruď!" S Ardolem se o tomto nedalo nějak polemizovat, jeho ústa vyslovila čistou pravdu, která Sámonovi objasnila tajemství oslnivé záře. Balinova mlčenlivost dlouho nevydržela a do rozhovoru se připojil také.
"Útoky Turganů nebyla ŽÁDNÁ náhoda, jen hlupák by si myslel, že byla. Čistě promyšlený plán, to jsou útoky Ďábelských kelníků!" Na chvíli se pozastavil, aby si rozmyslel svá další slova. "Sámone...nejsi jediný, na koho Turgani útočili a v některých případech to nebyli ani Turgani. Mnoho lidí bylo v posledních dnech napadáno různými monstry, jenže lidé o tom nemluví...nemůžou si připustit, že se Zogan vrací dokončit svou rozdělanou práci. Vše se drží v naprosté tajnosti. Nemohli jsme ti to říct."
"To znamená, že veškerá snaha a úsilí Daga vymítit Zlo ze Země byla k ničemu?"
"Možná ano. Koneckonců, všichni jsme věřili tomu, že se Zogan z té pekelné díry už nevrátí, avšak nikdo neočekával, že by se Zlo dokázalo samo dostat z vlastního vězení a pokusilo se napadnout náš svět již podruhý. Dago sice porazil Sata-Nuse, jenže tím naše útrapy zdaleka neskončily. On byl také jen člověk, který se nám všem snažil pomoci....a možná....marně ."
Sámon si nešťastně oddychl a sklopil k zemi zrak. Jestli je to všechno pravda, pak Dago hrozbu neodvrátil, jenom ji na "pár" let odložil. "To Zlo je jako roj včel. Svého cíle se jen tak snadno nevzdá" se odnikud vynořilo Sámonovi z hlavy. Vypadalo to, že Balin předá slovo Ardolovi, jeho ústa se však ještě neodmlčela:
"Ani si nedokážeš představit, jaké ohromné štěstí jsi měl. Bůh Wann tě dosud chránil, ale teď se na jeho pomoc nemůžeš spolehnout. A proto..."
Ardolus poznal, že mu Balin chce krást jeho předem připravený proslov, proto jej netrpělivě přerušil a pokračoval sám.
"My si již nemůžeme dovolit dále riskovat. Pokud plánují třetí útok, budeš se muset umět bránit...už jako altazar" zaznělo Ardolovi z úst skoro jako slavnostní zvon. Sámonovi se otevřely oči. Vždyť málem zapomněl, že se chce stát altazarem a být jako Dago! To mu dodalo sebevědomí. Ardolus však ještě neskončil:
"Musíme začít rychle cvičit. Nemůžeme si dovolit další ztrátu, jinak skončíš jako ostatní...mrtví..."
Sámonova mysl se zatemněla. Nechtěl věřit tomu, co jeho uši nyní slyšely. Balin se na Ardola podíval jako kdyby řekl něco nepřípustného. I Ardolus se sám nad sebou zarazil a uvědomil si...že tohle neměl říkat.
"MRTVÍ?! O tomhle jste se nezmínili!" řval Sámon rozčilením bez sebe.
"Pochop Sámone, většina lidí o tom neví, protože jenom panika usnadňuje Zlu jednodušeji se sem dostat. A ty jsi to neměl vědět," pokračoval Ardolus "všichni jsme ve velkém nebezpečí. Všichni můžeme zemřít, pokud se nebude jednat! Musíš se stát altazarem..."
"Protože Zlo je všude," vložil se do toho Balin " Zlo začíná ovládat celý svět, Zlo se rozšiřuje jako epidemie a všechny nás pomalu stráví, Zlo poslalo na tebe přisluhovače Pekla...!"
Sámon se zmítal ve strašlivém zmatku a šílenství. Tolik emocí jej ovládalo a nedokázal je kontrolovat. V hlavě mu přeskakovalo jedno jediné, strašlivé slovo: "ZLO"! Řítilo se na něj ze všech možných stran a nepřestávalo jej bušit do uší. Ozývalo se odevšad; od Balina, od Ardola i od nábytku, od stěn a zdí. Dokonce i nohy a ruce jej přestaly poslouchat. Jedním hbitým, ale nekontrolovatelným pohybem shrnul všechno ze stolu na zem, vstal, kopl do židle, která odjela na 2 metry daleko a celou vahou těla se opřel o ztrouchnivělé dveře, vedoucí z domu ven. Dveře vyrazil a začal utíkat, neznámo kam. Utíkal naprosto bez sebe. Nevěděl, co dělá, kam běží, co se stalo...jen utíkal. Všechny myšlenky zanechával za sebou v prachu a zdálo se, že čím rychleji se vzdaluje, tím je jeho zmatená mysl klidnější. Proč, proč to všechno? Jak a proč se sem může Zogan dostat? Proč jsou lidi napadáni těmi nestvůrami? Proč napadli právě jeho? Proč mu to neřekli dříve? PROČ? S každým novým vysvětlením přijdou i nové otázky.
Po dlouhém, šíleném běhu Sámon zpomalil a namířil si to domů. Otevřel dveře, přičemž spatřil Atcelnu, jak se jako obvykle houpe ve svém křesílku a kouká do krbu. Přišel k ní, položil ji hlavu na kolena a hořce se rozplakal.
"Proč jste mi to neřekli dřív? Proč jen ta mlčenlivost? Zogan přichází nás všechny ztrestat a zotročit a vy tu jenom tak sedíte a tváříte se, že se nic neděje?"
Atcelna pochopila, co se asi stalo. Pohladila jej po kaštanových vlasech a pošeptala mu:
"Naučil ses stát."
Sámon zprvu nepochopil, co mu tím chce Atcelna říct, ale když pohlédl do její vlídné a usměvavé tváře, rozpomněl se na její dřívější slova: "Během času naučíš se stát, naučíš se chodit, naučíš se skákat..."
V ten moment z něj opadlo zoufalství a navrátilo se mu sebevědomí. Její slova ho postavila na nohy. Na vše se začal dívat úplně jinak- s větším pochopením. To nebyly plané řeči nějaké báby, ale moudrá slova, která v sobě skrývala pravdu a povzbuzení. Letmým pohledem Atcelně poděkoval a vyrazil z domu zpátky k Ardolovi.