Hra o Homunkula II.

II.
Uspal mě. Měl jehlu. Bolelo to. Nelíbilo se mi to. Čas plynul a já o sobě nevěděla.
Probudila jsem se uprostřed kakofonie zvuků. Sama. Automaticky jsem dala mozku příkaz vypojit zvuková čidla. Takže mi to nehodlal příliš usnadnit. Žádné cavyky, vyhodil mě rovnou na Homunkulu. Těžko říct, jak dlouho jsem na studené podlaze ležela.
Okamžitě jsem byla na nohou. V ruce mě tlačil nějaký předmět. Baterka. Bez ní bych byla v té tmě ztracená. (Moje ,,smysly“ se vesměs od smyslů humanoidů neliší.)
V nažloutlém světle se přede mnou vlnil úzký studený koridor. Táhl se do předu i dozadu, stříbřitě lesklý jako moje kombinéza. Na zádech jsem cítila tíži rance. Uvnitř byla jen láhev s vodou a žlutá výživná pasta, jinak nic. Žádná zbraň, žádná mapa, žádné další pokyny. Je na tom druhý kandidát podobně? Kde tak asi je? Číhá ne mě, sleduje mě, nebo mu dokonce dali náskok? Naslepo jsem vyrazila vpřed. Krutá hra o loď začala.
Chodba vedla pořád dál, prázdná, se zrcadlovými stěnami, které odrážely jen mou hrůzu a strach. Zhasla jsem baterku, nemám náhradní, tak proč plýtvat? Tahle část lodi se zdála ničím neobydlená.
I tak jsem na ně nepřestávala myslet. Zvlášť sama, uprostřed tmy. Světlo by mi nepomohlo. Nepříteli, ať už má jakoukoliv tvář, se můžete postavit právě pro tu tvář, protože ho vidíte. Jak čelit ale něčemu, co žádnou tvář nemá? Jak zneškodnit tvora bez tváře? Jsou sirény vůbec ještě tvory? Ta stvoření byla, tam odkud pocházela, zbytkovou a velice primitivní formou života. Něco jako prvoci, beztvaré měňavky trávící celým svým tělem. Nevíme o nich vůbec nic. Ani jestli dutiny v jejich tělech jsou ústy, očima, kloakami nebo tím vším. Existují planety, které jsou jimi dočista zamořené. Všechny lodě do jedné se jim vyhýbají. Žádné z nich se také nestalo to, co Homunkulu. Jistě se o nich ví jen jedno: Zvuk, který vydávají, zabíjí.
Nemusím být člověkem, abych si spočítala, jaké mám šance. Co by řekl msgr. Gnóm za předpokladu, že by mě na mrtvolně prázdnou palubu Homunkula sám neposlal?
Nevzdávej to, umělá volavko. Takže se budu honit za stínem… Pokrčila jsem rameny, pro umělé je všechno stínem.
Chodba se začínala štěpit. Musela jsem baterku opět rozsvítit. Po stranách probleskovaly bledé chřtány dveří. Asi obyvatelné prostory pro pasažéry. Byly zamčené. Nepokoušela jsem se je otevřít. Ani mě nezajímalo, co zbylo po letech z pasažérů. Špatně fungující mrazící zařízení nejspíš uchovávají jen zkažené maso. Stačí, že loď zamořily sirény, netoužím ještě návdavkem po epidemii.
Co je to? Za běhu jsem otočila hlavu. Bylo to velké a blížilo se to ke mně. Měla jsem vypojená sluchová čidla, tudíž jsem nemohla slyšet, kdy přesně mě to začalo sledovat. Málem jsem čelem narazila o roh stěny. Zapletla jsem si nohy a upadla.
Ze země jsem viděla, jak se bílá skvrna skokem přenesla přes mé ležící tělo. Lapala jsem po dechu. Může mít umělá inteligence vidiny? Chodbou opuštěné lodi se právě přehnal kůň! Bílý kůň!
Vstala jsem a pokračovala dál. Kromě postraních dveří začaly stříbrné prázdno postupně zaplňovat palmy a tlusté cykasy s bílými hvězdicovitými květy; za sklem, aby se na ně tolik neprášilo, bezpochyby umělé. Mezi vysokými skleníčky pro jednu dvě rostliny něco bylo. Obešla jsem zaprášené sklo. Namířila jsem tam světlo baterky. Nepohnulo se to. Uskočila jsem zpátky. Proti mně stál člověk, muž asi třicetiletý. Živý člověk na Homunkulu! Je to vůbec možné? Přežil díky mrazícímu zařízení?
,,Nemusíte se mě bát, jsem forma umělé inteligence a přicházím v míru,“ zajíkla jsem se hloupou frází, kterou jsem měla pro podobné situace vždy připravenou. Člověk mi ale neodpověděl.
,,Pane?“ váhavě jsem k němu přistoupila. Byl slušně oblečen a očividně neozbrojen, nečekala jsem, že se pokusí o nesmyslný útok. Nezklamal mě.
Mohla jsem na něj mluvit celé hodiny, nikdy bych se nedočkala odpovědi.
Strnulá mrtvola nepodléhající rozkladu. Přičichla jsem k němu. Kromě drahého deodorantu, jaký občas používá i msgr. Gnóm, z něj nebylo nic cítit. Sálal z něj chlad. Rukou jsem se dotkla míst, pod nimiž kdysi tlouklo srdce. Tlukot byl velice slabý, ale cítila jsem ho. Ten člověk byl studenější než nebožtík, ale mrtvý nebyl. Jak mi to mohlo uniknout? Jeho oči, byly zavřené! Byl jenom v hibernaci. On spal! Tak tohle způsobuje zpěv sirén?
Nesmyslně jsem se rozběhla vpřed. Baterkou jsem mířila po každém koutě, dokud jsem neuvízla v hustém lese. Lese plném strnulých těl s nejrůznějšími výrazy, spáčů zaskočených v těch nejbizarnějších pózách. Místo větvemi jsem se proplétala rukama. Mířili na mě jako by mi chtěli vypíchat oči. Byli studení a já je nechtěla poškodit. Provlékala jsem se mezi nimi a přitom si všímala takových hloupostí, jako třeba jak je kdo oblečen, kdo ke komu patří a proč té dívce hraje na tváři tak hloupě veselý výraz. Byli tam muži i ženy, děti také. Ne všichni se tvářili šťastně.
Nad jejich křídovými tvářemi s promrzle modrými rty občas probleskla tmavá cedule známé restaurace, baru či kasina. Vevnitř to vypadalo nejspíš stejně.
Zvědavě jsem vstoupila prosklenými dveřmi do jednoho z nejdražších podniků, věhlasné restaurace Imperialisimus. Msgr. Gnóm, když mě nevysílal na žádné mise, neměl ve zvyku brávat mě mimo svou kancelář příliš často, natož aby semnou obcházel restaurace. Proč se tu neporozhlédnout? Když jsem vcházela, mihlo se za mnou něco černého, ale nejspíš to byl jen vlastní stín.
I v chabém světle baterky jsem si dokázala představit, jak to v Imperialisimu za plného osvětlení muselo vypadat báječně. Žluté závěsy, vkusně zřasené, se plazily do přízemí až z třetího patra největší smetánkou osázených balkónků. Ve vyschlé kašně uprostřed se válelo několik mincí. Číšníci stály jako sochy i se svými podnosy. Vybrané lahůdky na nich byly plně kondenzované, ale neměla jsem odvahu některou z nich ochutnávat. Na to je zatím čas. Stoly byly kulaté, s bílými ubrusy, plné broušeného skla a stříbrných lžiček. Na každém z nich se tyčila zásoba vyhaslých svící. V popelnících se válely desetiletí staré oharky. Před spokojenými výrazy bohatých hostů, každou chvíli očekávajících svoji zaplacenou pochoutku, jsem utekla ven. Tam jsem málem vrazila do zástupu dalších spících soch. Ucítila jsem nezvyklý chlad. Venku mimo mě očividně bděl ještě někdo.
Namířila jsem baterkou na bledý stín. Tvor o čtyřech končetinách se mihl v zkamenělém lese lidských těl. Siréna. Zvedla jsem baterku vzhůru. Na balkóncích restaurací a barů se to jimi jen bělelo. Byly rozmázle odporné. Tvar jejich těl se neustále měnil. Přilepovaly se k spícím a pomalu je pohlcovaly. Jako prvoci živočichy ještě nižší. Rozpouštěly lidskou tkáň stejně snadno jako kosti! Sežraly i to, co ukáplo na zem. Couvla jsem. Sirény o mě ale neprojevily sebemenší zájem. Proč taky, když mají kolem tolik potravy? Nejsou hloupé. Mají to promyšlené. Nejspíš začaly na začátku, proto jsem poblíž obyvatelných prostor nenarazila na jedinou z nich. Ani na člověka.