Grom - kapitola 5 (Milé překvapení)

Kapitola 5
Milé překvapení

Ocital se na konci spleti ohavné pavučiny na které vysel různý hmyz a pavouci pochodující si svou vlastní cestou; chodba už tu byla čistá, až na slizké stěny z kamenných kvádrů a kostek. Groma velice zajímalo jak se to bude vyvíjet a co bude dál.
Čím vzdáleněji byl od vchodu, tím větší tu byly pavouci, větší a větší až to Gromovy nahánělo hrůzu. Ale ne tolik z oněch pavouků, ale že nemá zbraň. A najednou si všiml na mapě velkého zeleného vykřičníku a vedle něj byl namalovaný černý pavouk s šesti nohami. Lekl se; stěny byly slizké a Grom si všímal jak jeho pochodeň pomalu umírá, respektive ubývá jí světla. Jak byl menší a menší svit, který ho vyzíval aby sáhl do tlumoku pro další světlo produkující pochodeň, jelikož s přibývajícím časem hůř viděl na map. Na to pochodeň zhasla a Grom se ocitl v husté zrakem neproniknutelné tmě. Takže byl nucen si urychleně zapálit druhou. A jak rozsvítil tak přesně v tu chvíli uslyšel křik nějakého stvoření. Které pištělo a pištělo, až myslel že se mu zatočí hlava Gromovi cítil jak se pískot blíží. Připravil si tedy dřevěnou hůl a položil pochodeň na zem. Čekal na tu bestii byl plně připraven. Z dáli ve světle plápolající pochodně uviděl obrovskou krysu jakých se v pralese vyskytuje spousta. Přibližovala se s pískotem až nepříjemným. Grom nechápal proč krysa tak blbne a také upaluje jako o život. Ani si snad Groma nevšimla, poněvadž upalovala dál, nehledíc na elfa s klackem v silných rukou. Přiblížila se natolik, aby Grom jí usadil ránu do hlavy; udělal to, natož jí rána skolila. Grom pozvednul obličej a díval se co jí tak vyrušilo. Ale nic nepřicházelo. Uzřel pohyb zblblé krysy, která se snažila postavit na nohy. Grom všechno zopakoval od základů, ale o této ráně si alespoň myslel, že byla osudná. Po malé chvilce uslyšel další dupot, spíše lehké našlapování, ale více nohou. Také se přibližovaly. Toto už nahánělo Gromovi strach o něco větší; přec jen o trochu, ale větší byl. Do světla pochodně se vynořil obrovský PAVOUK.
„S těmihle neodbytnými potvorami mám čest se setkávat na každém kroku.“ pomyslel si a strach z onoho známého nepřítele najednou opadl. Vzal si rychle pochodeň do ruky, protože se uvědomil, že by se mu mohla uplatnit. Pavouk, jak uviděl světlo, tak byl na moment oslepen. Grom pochopil, že nastal ten pravý čas na výpad. Přiběhl k oslepenému pavouku a pod trub mu strčil pochodeň a do Gromových oblíbených očí ho praštil holí. Zezdola ho pálil a také to bylo poznat, neboť zápach byl tak nesnesitelný, že elf musel přestat na chvíli dýchat; horší smrad necítil. Pochopitelně krom dvojčat polévky.
Bouchal ho klackem a moc ho nešetřil. Pavouk už byl tak omámený, že se složil hnedle krysi, která byla dozajista jeho kořistí. Groma napadlo tu krysu prohledat a hned si všiml měšce ze zlatými v její špinavé ruce. Přepočítal si to a bylo to celých 15 zlatých. Strčil si je do torny. Náhle se otočil k pavoukovi, který už stál na nohou, což Groma překvapilo. Grom byl pohotový a zaútočil střechou, ovšem držel jen v jedné ruce. Pak sehrál sérii útoků na pavouka, ale přece osm hbitých, ohebných nohou je hodně na dvě ruce. Pavouk nezpozoroval jednu z mnoha ran. Otevřel hubu a cvakal kusadly a Grom do ní strčil zapálenou pochodeň. Pavouk vydával divné pisklavé až prapodivné skřeky. Po chvíli kdy byla pochodeň v pavoukově těle bylo šero. Když jí vyndal, i přes pavoukovy sliny hořela. Pavouk vypadal že chcípl. Grom se ale ujistil a proto dostal ještě jednu, osudnou. Grom na pochodeň koukal z otevřenou pusou. Po chvilce řekl:
„ Zhasni.“ A ona opravdu zhasla.
„ Hoř.“ Hořela. Byla asi nějaká očarovaná a Fil to ani netušil.
Usoudil, že se rád zase někdy vrátí k meči. Kráčel dál po slizké podlaze. Když v tom si u jakéhosi rozcestí na zemi uviděl kostru člověka, spíše elfa jelikož byl o něco drobnější, držela blýskavý meč, který by byl zrezlý a do posledního atomu. Elfí železo a kov měly vlastnosti nerezu.
Grom k ní pomalu s obezřetností přistoupil. Vzal jí meč z ruky. Ale holí se radši opíral.
Už byl na rozcestí jak na mapě tak v realitě. Na stěně do chodby doprava byla cedule, napsaná prastarými Murločímy runami, které ho otec učil. Byla zaprášená takže jí musel oprášit:
Na konci čeká bohatství, ale co před ním?
A na druhé levé straně, kterou také oprášil stálo:
Na konci čeká východ, ale co nad ním?
Murloci anebo také žabykuši. Prastarý národ, který se stará o svoje území v jeskyni, jsou ohavní tvorové, kteří žijí ve vlhku, někde hluboko v jeskyních. A tam si také staví města. Mazaně vyhlížející žabí hlava s širokou pusou. Hlava je posetá malými zelenými, červenými a žlutými šupinkami, které měly barvu podle stáří. Nosí u sebe sudlici a málokdo vlastní nějakou střelnou zbraň, ale ty co s ní umějí tak jej používají. Tělo, malé do výšky člověka, nanejvýše. U poloviny žabykuchů je vidět nevelká vychrtlost. Ale je tam.
Grom váhal kam má jít, ale jestli si má vybrat mezi těžko dosažitelné a možná osudné, bohatství a nebo rychle zachránit otce. Největší problém, ale byl že ten kdo maloval mapu tak se bál bohatství a proto nebyla domalovaná mapa. Tak se tedy vydal do levé chodby. Aspoň měl ten rezavý meč od kostry. Kráčel dál. Byl zvědav co bude dál. Aby přiznal trochu se bál. Ale co měl dělat. Musel tam jít jestli nechce ztratit otce. Pochodeň plápolala. A svítila lépe než všechny ostatní. Šel podle mapy necelou hodinu. Ale divil se jak to že se ta cesta svažuje. Město je přece nahoře. Třeba je tu hluboký sklep nějakého domu. Ale možná také jde špatně! Čím dál byl tím víc cítil zápach. Zase se to svažovalo. Na mapě uviděl jezero. Ale ten kdo to maloval tak tam do toho jezera namaloval nějaký divný obrázek. Nevěděl co to bylo. Třeba jenom nějaká nepovedená věc malujícího. Sešel po svahu dolu a uviděl to jezero, ale jen kousek, protože pochodeň dosvítila asi jen osm cárů. Bylo to krásné jezero nejkrásnější ze všech které viděl. Slyšel kapky dopadající na vlhkou skálu. Viděl vysoké krápníky. Popošel o kousek dál. Zaslechl nějaké zvuky, nejspíš kroky. A uviděl světlo lucerny. Rychle se skryl za jeden krápník vysoký až nad Groma a široký že by ho ani neobjal.
„ Zhasni.“ pobídl pochodeň, která v zápětí zhasla. Kroky i světlo se blížilo. Bylo to strašné. Nevěděl co to je. Nějaký přízrak? Byl to……člověk s lukem v rukou, napínal tětivu a obezřetně se ohlížel zda tu není vetřelec. Černá kápa sepnutá sponou ve tvaru meče. Luk na zádech. Černý luk ze zlatými ornamenty velice prastarého slohu, který držel. A další černý luk s zelenými ornamenty, dále dva toulce šípů. Jeden toulec se zelenočernými a druhý s černými. Pravděpodobně patřil k Óbrinovy. Měl dlouhé našedlé vlasy a taktéž našedlé vousy, které mu zbíhali do vlasů.
„ Je tu někdo?“ zvolal.
„ Já vím že tu jsi. Tak vylez zpoza toho krápníku.“ rozkázal Gromovy. Který už se tak nebál. Grom tedy vylezl.
„ No vidíš že to jde.“ řekl člověk.
„ Nestřílejte.“
„ Nebudu, Grome.“
„ Vy mě znáte?“
„ Jo znám vyděl jsem tě před čtyřmi roky. Vzpomínáš?“ Grom si až teď vybavil že toho člověka už viděl. Byl u nich doma.
„ No jo vzpomínám, ale zapomněl jsem na tvé jméno?“
„ Lukeres je mé jméno.“
„ No a co tady děláš?“ zeptal se.
„ Na to jsem se tě chtěl zeptat já, ale tak dobře. Začnu.“ řekl rozjařeně Lukeres.
„ Nad námi je město a to určitě víš. Zaútočilo na nás nepřeberné množství Xadrasových kentaurů. Já a další lid, jsme se schovali sem do Delvarenských chodeb. Už jsem se chystal jít do Zeleného údolí.“ odpověděl Lukeres.
„ Ty jsi člen bratrstva?“
„ Jsem a chystaly jsme jít. Ty víš kam. Nebo ne.“
„ Vím.“
„ No a co tady děláš ty?“ optal se nedočkavě lukostřelec.
„ Ti kentauři zajali mého otce a za pár dní má popravu.“ odpověděl elf.
„ No ale tudy cesta nevede. Tedy jestli chceš nahoru do města.“
„ Opravdu? Ale já se divil že jdu takhle dolu, když je to město nahoře.“ řekl s údivem ve tváři.
„ Musíme jít jestli Kram bude mít popravu, ale nejdřív dojdeme do mého tábora pro věci které si nesu do bratrstva.“
„ Ty tu máš tábor? A je tu ještě někdo. Krom tebe.“
„ Je tady se mnou ještě bratr Qerlon. Skrývali jsme se tady, neměly jsme pojem o čase. A pomalu jsme se také chystali jít do Zeleného údolí.“
Spěchali dál. A tady dál byly ještě vyšší krápníky než na začátku. Tak vysoké že by si Grom musel stoupnout na ramena Lukerese. Grom v občasném odstupu krápníku hodil kámen do vody, který následně udělal velké:
„ Žbluňk.“
„ Nech vodu na pokoji. Pak ona nechá tebe.“ přikázal Lukeres. Už viděl oheň. Asi ten tábor. Bratra Qerlona. Grom zahlédl jak se voda nepříjemně vlní. Blížily se k němu. Držel svůj meč. Byl o něj opřen. Kukal do ohně s výrazem zoufalství. Byl to velice charismatický člověk. Měl lehce snědou pleť. Černé skoro hnědé vlasy. Zvedl se a náhle uviděl Groma s Lukeresem.
„ No to je dost že jdeš.“ pronesl s úsměvem Qerlon.
„ Místo výpravy nahoru, do města sem našel Groma.“ řekl Lukeres.
„ Grom?“ ptal se domáhaje odpovědi a koukajíc na Groma.
„ Přece Kramův syn.“
„ Jo aha. Už vím. Ty jsi my přece o něm kdysi vyprávěl. No a já jsem Qerlon Grome. Nazdar.“ podal ruku.
„ Ahoj.“ pozdravil ho Grom.
„ No; tak už by jsme mohli jít.“ prohlásil Lukeres. Sbalily si svůj tábor. A vyšly. Povídaly si o tom jak to vypadalo, když na Patku zaútočily Xadrasovi kentauři. Také jim Grom řekl o Filovi. Gromovi se chtělo spát, až by skoro usnul i v chůzi.
Byly akorát u vchodu nahoru kudy sem přišel Grom.
A Grom zrovna zahlédl vlnění jezera. Také viděl trub nebo ocas nějaké příšery.
„ Lukeresy? Co to je?“ šeptl do ucha a ukázal na ten ocas. Ale ta příšera nebo co to bylo se pohybovala a byla rychlá a velice dlouhá.
„ Qerlone koukni se!“ přikázal Lukeres ukazujíc Qerlonovi ten zjev.
„ A sakra rychle pryč odtud. Utíkejte!“ nakázal Qerlon. Jen co to dořekl, tak rychle všichni běžely co mohly k východu z jeskyně. Už byli kousek od východu z jeskyně. Ale ta věc se vynořila z vody a setrvačností se připlazil skoro až k nim, ale stačily to. Na Groma vystříkla voda. Byl trochu mokrý, ale i bratři. Ta příšera byla vlastně vodní had. Měla také takové podlouhlé tělo, ale zuby měla obrovské velké oči skoro jak kola vozu. Hned se ten had snažil dostat nazpět do jezera. Byl na suchu, ale i takovéhle velké tělo zvedl a dostal se zpátky do vody.
„ To bylo jen taktak.“ Pronesl Lukeres.
„ No vidíš jsme tady týden a ani nevíme že jsme rybařily nad jezerem z tak obrovskou příšerou.“ Řekl Qerlon.
„ Holt jsme měly štěstí.“ Prohlásil druhý z bratrů.
„ Tady je ta mapa podle který jsem šel.“ Řekl Grom a vytahoval z torny tu mapu a podal jí Qerlonovi. Prohlédl si jí a řekl:
„ No jo, ale ty jsi měl jít tady do těch dveří.“ Ukazoval.
„ Těch jsem si tam nevšiml.“
„ Tak se tam podíváme jestli tam budou.“ Řekl Lukeres.
„ Tam tudy bude určitě cesta zpět, nahoru do Patky.“ Vysvětlil Qerlon.
„ A jak jste se sem dostaly vy?“ zeptal se elf.
„ Vešli jsme sem sochou v kuchyni.“ Odvětily.
„ Já taky.“ Usmál se Grom. A to už to zdolaly všechno. Přišly až k těm dveřím na mapě, ale ve skutečnosti tam byl kus velkého kamene na kterém vytesány byli runy. Nějaké prastaré a čtyři tlačítka také s runami.
„ Vidíš tady jsou.“ Pronesl Lukeres ukazujíc na runy.
„ Jak jsem si takového kolosálního kvádru nemohl všimnout?“ divil se Grom.
„ Také se divím.“ Řekl Qerlon.
„ Co zmáčkneme jako první.“ Zeptal se Lukeres.
„ Kdybychom uměly přečíst ty znaky,“ Zasténal Qerlon. „ je to trpasličí runové písmo a nepochybně murločím jazykem.“
„ Tak třeba ten na pravou stranu.“ Jen co to Qerlon dořekl zmáčkl kámen.
„ Ne. Nepouštěj!“ zvolal elf.
„ Proč?“ zeptal se nechápavě, ale stále tiskajíc ukazovákem na kámen.
„ Podívejte se nahoru nad sebe. Ten kvádr se na nás zřítí; až to pustíš.“ Řekl Grom.
„ Mě už bolí prst!“ zvolal Qerlon. Lukeres z Gromem odstoupili aby uvolnily odskoku Qerlona
„ Tři, dva, jedna, TEĎ.“ Zakřičel Lukeres. Jak dořekl teď tak mohutným odpichem uskočil co nejdál. A udělal obratný kotoul a stoupl si. Kamenný kvádr se zřítil a udělal velké BUM!
„ No a je to. Cesta je zavřená. A co teď.“ Řekl zoufale Qerlon.
„ Já znám ještě jednu cestu, která je kousek nazpátek. Sice nevím co tam je. Ale vím že je tam podivný nápis ‘na konci čeká bohatství, ale co před ním’.“ Vysvětlil Grom.
„ To jsou jen bludy. Tu cestu také známe. Bylo to napsané Murločímy runami viď?“ Grom na Lukeresovu otázku přikývl.“ Když by jsme šly po té cestě dorazíme do murločích chodeb a jeskyních. Murloky se to tam hemží až hrozitánsky.“
„ Máme jinou možnost?“ Zeptal se beznadějně Qerlon. Přitom netušíc šly dále a blížily se k městu.
„ Jo. Jít ven sochou. A dojít ke Kramovi městem.“ Odpověděl Lukeres.
„ Já jsem zapomněl že je tady se mnou ještě Ganisan, Grim a Hron a pak ještě Jeremiáš,“ Objasnil elf. „ Jak by si chtěl otevřít sochu zezadu?“
„ To jsi řekl brzo. Ačkoli jsem si říkal že tu nemůžeš být sám a určitě tady ještě někdo je. Chtěl jsem se tě na to zeptat, ale zapomněl jsem. Za tou sochou je skrytá páka nebo něco takového. Ale nevíme co tam je teď.“ Ozval se Qerlon.
„ Jsou tam skřítci a vaří tam pro Xardasovi kentauri.“
„ Radši půjdu přes murloky než přes kentaury.“ řekl Qerlon.
„ Já taky.“ Přidal se Grom.
„ Tak jdeme přes ty jeskyní bestie.“ Rozhodl konečně Lukeres. Potkávali to co předtím potkával Grom. To už ale byli na rozcestí s těmi murločímy runami.
„ Tady to je pojďte se podívat.“ Řekl Grom ukazujíc na runy.
„ Ty je umíš číst?“ zeptal se Qerlon koukajíc na runy.
„ Hm. Umím. Otec mě je učil, že jsou prý důležité.“ Odvětil elf.
„ To si piš že jsou. Nám se hodí také. A zvlášť, když chceš být druid.“
„ Vy to víte? Ano Zelenor nám říkal že v Druidii už na tebe čekají.“
„ Opravdu?“ zaradoval se Grom.
„ Ano.“
Šlapali po slizu, který lepil a trochu i zapáchal. Stěny byli pomalovány různými obrázky a také runami snad všude. Pochodně přece jenom svítily málo asi jen pět cárů před ně. Šli mlčky a slyšeli podivné vřeštění, které se šířilo velice rychle kamennými stěnami.
„ Ten kámen co jsme shodily…..ten je upozornil na to že tady někdo je.“ Oba bratři si sundali luk ze zad. Grom s rezavým mečem, že na něm nebyl kousek lesklého se ostří.
„ V té murločí jeskyni je světlo. Sice je ho tam míň, ale umějí se o něj postarat.“ Říkal Lukeres koukajíc s Gromem a jeho bratrem na běžící hlídku čtyř murloků. Blížily se pomalým krokem po mostě vinoucím se k nim. Všichni zalezli do stínu chodby a zhasli pochodně. Stejně všichni založily šíp do luků.
„ Připravte se!“ zvolal šeptem Lukeres. Postavily se všichni vedle sebe do široké chodby. Jako jeden jí napjali a vystřelili jako jeden. Murloci se nestačily ani pomodlit a ležely na kamenné podlaze. Poslední žabikuch se obratně obrátil na patě a utíkal co mu nohy stačily.
„ Střílej Grome!“ Elf vystřelil přesnou ránu, která svištěla vzduchem a zasáhla bezmocného murloka do zad. Upustil sudlici, která cinkavě dopadla na zem, a co murlok? Ten roztáhl ruce a dal se na útěk, zakopl o svojí nohu, natož se složil na zem.
„ Tomu říkám trefa Grome. Jsi dobrý střelec.“ Pronesl s obdivem Qerlon. Mrtvoly natáhli do jeskyně. Aby je nenašli další hlídky. Grom uviděl velikánské murločí město. Ve velikánské jeskyni mohutný kamenný sloup vysoký až ke stropu do kterého zbíhal. A dole? Hloubka. Černá ta nejhlubší, kterou kdo kdy viděl. Mnoho mostů, které se zbíhaly do města ve tvaru sloupu. A po stranách mnoho otvorů kde se určitě bydlelo. Velikánské poplašné rohy, které byli napojené na velký měch na vzduch u kterého stály velcí Trollové. A to ze dvou stran.
„ Takovéhle murločí město, spíše veleměsto jsem jak tě živ neviděl.“řekl udiveně Qerlon zakoukán na ten sloh a tu mohutnost tohoto města.
„ A tohle všechno se skrývá pod naším městem.“ Podotkl druhý bratr.
„ Neskrývá se to pod naším městem, ale pod Zlatým vrchem.“ Poopravil ho Lukeres.
„ To máš pravdu, protože by se to pod Patku nevešlo.“ Přiznal.
„ Odpočinem si na chvíli.“ Zavelel Lukeres.
„ Nemůžeme, zítra má otec popravu, jestli ne, už dnes.“ Řekl elf i přes jeho neúnavnou únavu.
„ Dyť určitě jsi unavený. Chodíš tady v jeskyních už nějakou dobu. A mi jsme také unavení.“ Pronesl Qerlon.
„ Pak tedy, odpočiňme si, ale jen na chvíli.“ Svolil Grom. Vyškrábali se po stěně na jeden výčnělek s jeskyní asi deset cárů od mostu. Nesměly si ovšem rozdělat oheň, nýbrž by to lákalo pozornost. Lukeres začal rozbalovat tábor.
„ Bez teplého jídla se musíme dnes obejít.“ Oznámil Qerlon podávajíc sušené a silně kořeněné hovězí maso. Grom si ho nasoukal do pusy, jelikož neměl hlad, ale obavu o otce. Kolik tak mohlo být. Možná už tak čtyři hodiny ráno. A okolo poledne má být ta poprava. Mohl se mýlit možná ještě dříve.
„ Vyspíme se tady čtyři hodiny pak budeme pokračovat.“ Prohlásil Lukeres.
„ Jdi tedy spát, Grome ať se vyspíš co nejvíce.“ Přikázal Qerlon sám si lehajíc. Grom udělal to co mu řekl. Byl tak unavený že by spal i ve stoje.

Probouzejíce a koukajíc na Qerlona, který do Groma šťouchl.
„ Musíme pokračovat.“ Oznámil rozespalému Gromovi.
„ Jo už jdu.“
Probudil se s utkvělou otázkou v hlavě. Co teď dělá Jeremiáš? Třeba už mají otce? Nebo jsou zajati. Každopádně musíme jít dál. Vydali se tedy. Slezli dolů po dírách ve skále. Když byli dole tak Qerlon začal přednášet ve skrčeném postoji hledíc nejspíše na město.
„ Pozor! Blížíme se k hlavnímu městu. Sehněte se, kdyby nás viděli hlídky nahoře byl by s námi amen.“ Upozornil. Plížily se k velkému sloupu plném malých dírek, nejspíš oken. Ze stran byli vidět obytné místa kde bylo mnoho mihotajících se murloků. Přede nimi se čněla mohutná dřevěná brána.
„ Dřevěná brána? Kde na ní sebraly dřevo? Jsme několik desítek cárů pod zemí a oni tu maj dřevo. Záhada.“ Podivil se Qerlon. Bránu si prohlížely ještě chvilku a pak Lukeres prohlásil:
„ Musíme jít po tom malém výčnělku ze skály.“ Řekl Lukeres ukazujíc na výběžek okolo celého města, měl bezmála cár a půl. Bylo to kvůli hlídkám aby se mohly dostat na jiný most. Byl také ze dřeva a podpíraly ho kamenné podpěrky. Všichni se namáčknuly ke zdi a pomalu šli dále.
„ Tímto způsobem půjdeme okolo míle.“ Upozornil Qerlon. Grom nahlédl do propasti pod nimi. Výšek se nebál, ale té neskutečné temnoty co byla pod ním. Grom šel jako první, za ním Lukeres a dál druhý bratr. Šli mlčky. Zrovna byly v půli cesty a příčně pohledem viděly výklenek kde stál troll v obrovské výšce, stál vedle mohutného rohu, který sloužil jako poplach. Fungovalo to tak, s rohem je spojený taktéž velký vzduchoví měch, troll vezme jeho dřevěný konec, vzduch co bude v něm se vytlačí do rohu a pak už je to jasné. Díky akustice v jeskyni to bude slyšet velice dobře. Ale trollové nesledovaly jestli je tu nějaký vetřelec, nýbrž se o to se starali murloci co stály na kraji. Byly co nejpozornější, aby jim neutekla ani myška. Ani nevěděly že tu mají hned několik myšek. Dokonce tři. Kdyby se ty hlídací žabikuchové dívaly ještě pozorněji tak by myšky našli nato tata. Ačkoli na ně svítila ta největší pochodeň kterou nespatřila ani jedna bytost v Thalii, krom murloků samozřejmě. Tady dole nebyla až taková zima jak Grom čekal. Už byli u dalšího mostu, který se zbíhal do jejich výčnělku. Kdyby šli po mostě dojdou do obytných míst.
Přešli můstek a Grom spatřil murloka jak bezmocně tahá druhého murloka z hloubky do, které by zahučel bez pomoci druhého.
„ Nesmí ho pustit, nevíme co je dole.“ Upozornil Qerlon. Dole mohla být voda a díky té dobré zvučnosti, která tu je by bylo moc slyšet, tím pádem také moc podezřelé. Qerlon hned střelil visícího do ruky, která se přibodla k dřevěnému výčnělku. Lukeres udělal to samé pár desítek setin po bratrově výstřelu a nebohého visícího trefil do hlavy, to proto aby ani necekl. Chudák murlok co ho držel a skoro to do ruky dostal on, nohy vzal na ramena.
„ Grome, střel!“ přikázal tiše. Murlok se otočil a sundával si luk ze zad, nabíjel. Grom už měl však nabyto tak tedy vystřelil. Svištící šíp ho zasáhl do břicha. Svalil se na záda a začal křičet zplna hrdla. Pak už jen dodělával a chraptěl. Luk spadl a neslyšely nic.
„ Stát, všichni.“ Sykl Qerlon, „ tamhleten murlok nás sleduje.“ Dodal ještě. Pohodil hlavou na murloka, který se dívá k nim. Přivolával prstem svého druha, něco mu řekl a pak ukázal přímo na nehybného Groma, Lukerese a také Qerlona co začal řvát:
„ Utíkejme.“ Pak už to šlo ráz na ráz. Velký měch na, který se věšel plnou vahou troll dal rohu vzduch, který se proměnil ve hřmotný zvuk, rozléhal se po celém murločím areálu. Na to se ozval druhý roh na protější straně. Z mostů za nimi vybíhaly murloci a běžely za nimi. Ze shora z obytných míst střílely z luku. Lukeres si sundal štít ze hřbetu. A podal ho Gromovi. A sám se kryl za Qerlonoví, který mu jej nabídl. Žabikuší lukostřelci přestali střílet, když je doháněly ze zadu další murloci. Štíty si vrátily a sundali si luky pro změnu oni. Už se nacházeli u dalšího mostu kde už také běžely nepřátelé. Mohly by se střetnout a proto aby tomu zamezily všichni po nich střílely, když byli v poskládané řadě tak byl jeden výstřel jeden murlok na zemi. Byli namačkaní na sobě, jelikož jich tam bylo nepřeberné množství, jinak by se tam nevešly. Jak přeběhly most a všichni murloci se spojily, už viděly konečný most. Vedl asi do obytných míst, ale hlavně aby utekli těm za nimi. Před nimi se objevily čtyři murloci. Grom začal střílet. Prvního, druhého, a třetího přizemnil, ale čtvrtého už ne byl blízko, tak vytáhl zrezlý meč ze zpuchlé pochvy z kůže a jak běžel proti němu z ještě delším kopím než byl Gromuův meč. Tak tedy mečem mu vysmykl kopí z ruky a to letělo dolů. Lukres do něj strčil a on spadl dolů. To už běžely po hlavním mostě. Zezadu mnoho murloků a zepředu jakbysmet. Byli obklíčeni. Zastavili se, mnozí murlokové se rozchechtali.
„ Sakra jsme v pasti!“ zakřičel Qerlon.
„ Světlo?“ pronesl beznadějně Grom ukazujíc na malé kolečko ve skále kde bylo ranní světlo. Už neměly moc času. Murloci se blížily. Rozeběhli se proti nim, ale z nenadání se zastavily. Ne že by chtěly, někdo je zastavil.
„ Co?“ ptal se Lukeres vyžadujíc odpověď.
„ Cesta je volná!“ zakřičel na ně někdo tom kole světla. Byl vidět však jen stín.
„ Óbrin?“ řekl Lukeres.
„ Tak jděte, cesta je volná!“ Zakřičel znova. Lukeres si začal prodírat cestu murloky. Padaly dolů a nic nemohly dělat. Qerlon s Gromem šli tou samou, už vyčištěnou cestou od Lukerese. Prodrali se tak asi sedmdesáti murloky a běžely do obytných míst. Ocitly se ve velikánském sále, však menším než předchozí.
„ To byl Óbrin, je tady s námi.“ Udivil se Grom. Poprvé viděl Óbrina. Z dálky toho nebylo moc poznat, ale viděl že vypadá dosti mladě.
„ To je ale struktura.“ Pronesl s nadšením Grom.
„ To máš teda pravdu.“ Přidal se Lukeres. Horda namačkaných domů na sobě. Do výšin se tyčily vždy po stranách. Jenom dveře nanejvýš tři okýnka a to byl murločí obytný dům. Zalezli za jeden dům a tam je čekala dlouhá ulice, která byla plná domů tady je mohl kdokoliv kdo žije v téhle ulici spatřit, ale nespatřil.
„ Tady jich žije alespoň milion.“ Podivil se Qerlon. Když byli na konci ulice daly se na pravou stranu, kde byla neskutečná tma. Nad nimi byli domy. Byla to ulice na zkrácení cesty. Murloci vidí i ve tmě, ale na světle vidí ještě víc. Proto tu nebyli pochodně a navíc by nějaký dům kde by byla pochodeň vzplanul. Takto šli dlouho snad půl hodiny. Nerozsvítili si pochodeň jelikož by je někdo mohl vidět. Byli si jistí tím, že ta ulice je rovná. Jelikož měla murloky dovést z jednoho konce bydlišť do druhého. Venku už slyšeli armádu. Asi sto cárů od nich stála dřevěná brána kterou projížděli kupci. Na bráně bylo alespoň osmdesát murloků ostražitých jako liška.
„ A co teď?“ ptal se Grom čekajíc na odpověď. Po krátkém mlčení ze sebe vydal:
„ Počkáme a pak uvidíme.“ Čekaly jen chvíli a štrádoval si to k nim kupec z trhu. Schovaly se za roh tak aby je v té tmě neviděl. Čekali jen na to až se při blíží. Vedle murloka zahaleného do zelené kápi. Nakládal dřevo do svého povozu. Po jednom polénku co donesl do krytého vozu si ohrnul kápi a díval se jestli ho někdo nevidí.
„ Vždyť on krade dříví.“ Sykl Grom.
„ Asi je ho přece jenom málo, tady v podzemí to není neobvyklé.“ Řekl Qerlon.
„ V pozemí nerostou stromy vy chytráci. Musejí ho krást, nebo tak něco.“ Vložil se do řeči Lukeres a vystoupil ze stínu na světlo.
„ Sice je to nelidské, ale být to musí.“ Napjal tětivu a vystřelil. Murlok se svalil na zem, když vkládal poslední ukradené poleno na vůz.
„ Vyskočte na vůz. Já půjdu za kupce.“ Řekl převlíkajíc se za žabikucha. Vyjeli, Grom se schoval mezi košíky z rybami kde přetrvával chlad ledu mezi nimi. Přikryl se nějakým hadrem, který nahmatal pod sebou. Qerlon se schoval pod kožený potah. Už byli u brány.
„ Dhhuvysleh nhellion. Bahne kehle zroem ophhe Materrion.“ Pronesl murločí řečí strážce.
„ Terrpas.“ Odpověděl Lukeres. Cválaly si to dál podkovy klapaly, vychrtlé herky, která byla na pokraji vlastních sil. Když zajely za roh zastavily. Grom se už těšil že z páchnoucích ryb vyleze.
„ Vyšlo to skvěle.“ Zaradoval se Lukeres.
„ Co ti říkal?“ zeptal se Grom.
„ Nashledanou kupče. Zase se vraťte do Materrionu.“ Vložil se do toho Qerlon.
„ Já jsem řekl, že se rád zase vrátím.“ Podotkl Lukeres.
„ Kam ti kupci jezdí? Jedině že tu ještě nějaké žabikuší město.“ Řekl elf.
„ Toho koně pěkně trápil.“ Litoval koně Grom. Znovu se schovaly do vozu z Qerlonem. Grom se zase vrátil ke chladu a nevábné vůni syrových ryb. Odkryl si hadr z hlavy vyděl ven díky Lukeresově pochodním připevněné na voze ve předu a v zadu. Mnoho krápníků. Všude kapala voda a když se rozprskla na zemi vydalo to hezký zvuk, který se šířil po celé jeskyni.
„ Přece jenom je tu město, nebo alespoň tábor.“ Sykl Lukeres dozadu.
„ Aasel.“ Pronesl strážce.
Ilm berh kolj.“ Řekl Lukeres.
„ Vate rontardujje. Ters meov.“
Chvilku jeli a po chvíli zastavily. Grom se podíval ven z vozu, byli už od druhé brány daleko. Vyskočil z vozu a před sebou uviděl strašně dlouhou lávku přes jezero.
„ Koně pošleme na zpět do tábora a jedeme dál.“ Řekl Qerlon, který hnedle otočil koně a plácl ho po zadku. Kůň se rozutekl tam odkud teď přijeli. Lukeres se rozeběhl po lávce natož se otočil a řekl:
„ Drží, tak na co čekáte?“ hned se rozeběhly za ním. Šlapaly po dřevěných prknech.
„ Rychle támhle někdo jde!“ Zahalekal Qerlon ukazujíc na světlo blížící se sem.
„ Tam už to nestihneme, musíme se vrátit.“ Pronesl Lukeres.
„ Obávám se že jsme obklíčení.“ Trnul Grom.
„ To jsme v koncích.“ Zazoufal Lukeres.
„ Nejsme! Slezte dolů a držte se provazu, mělo by tam být jistící lano. Do té doby než odejdou.“ Řekl z nadějí v hlase. Grom tedy slezl tam a chytl se lana, které se našponovalo. Na Gromově straně byl i Qerlon.
„ Vezou dříví. Asi jim tu přec rostou stromy.“ Šeptl Lukeres který se přitáhl aby se mohl podívat. Visely tam alespoň dvě minuty a to už se nad nimi dohadovali murloci. Grom se podíval dolů na jezero. Bylo nehybné jen občasně kapka ze stropu jí zčeřila. Gromovi už docházeli síly navíc už se pořádně nevyspal alespoň den, ale snažil se to překonat a…………. překonal. Murloci se rozešli a Qerlon vylezl jako první a podal ruku Gromovi. Který jí také natáhl.
„ Už nemáme moc času! Kram bude mít co nevidět popravu.“ Zajíkal Lukeres, který už stál nohami na pevném mostě. Přidaly do kroku. Když už byli na konci lávky tak se ocitly na rozcestí, doprava a doleva.
„ Musíme jít doprava, jelikož oni ti murloci jeli z vozem a dřívím odtamtud, doufejme že tam bude východ. Kdybychom šli přec na druhou levou stranu, dojdeme úplně někam jinam, neboť by jsme se vzdalovaly od Patky.“ Upozornil znale Qerlon. Vydali se doprava, kráčely si to po uježděné a tvrdé hlíně s vyrytými kolejemi od vozu.
„ Tady někde musejí rubat dřevo.“ Podotkl Grom. A také že měl pravdu, vyšli totiž z chodby a dostali se do jeskyně plné stromů. Sic jeden a ten samý druh nějakého neznámého stromu.
„ Nakonec dřevo nekradou.“ Uznal Qerlon. Přeběhly rychle za jeden prázdný vůz. Po chvíli čekání na dobrou příležitost se odtud dostat slyšely velký zvon umístěný na jedné vysoké věži. Murloci se začaly zbíhat do takové malé boudičky, která se určitě rozléhala pod skálou.
„ Šli na oběd do hospody a to je naše příležitost.“ Zaradoval se nepatrně Lukeres. Běžely a vyhýbali se stromům v cestě.
„ Snad bude na konci východ abychom neztrácely čas.“ Doufal Qerlon. A také že ne. Oni byli na konci a vchod nikde.
„ To je zlý.“ Pronesl Grom.
„ Není. Podívejte se nahoru nad sebe! No co vidíte?“ řekl nadšeně Qerlon.
„ Světlo!“ vyjíkl Lukeres.
„ A to světlo se mihotá takže jsme pod Patkou, ale teď už jenom vylézt.“ Vzdechl Qerlon.
„ To nebude problém. Viď Grome.“ Řekl Lukeres a pohodil okem po Elfovi.
„ Nemělo by.“ Opětoval. Qerlon šel první po něm Grom a jako poslední Lukeres. Qerlon šplhal rychle a hbitě, věděl kde se má chytit a kde ho to udrží. Gromovi to šlo také dobře a nakonec i Lukeresovi. Byli výš a výš. Rukama šahali občas na nějaké zbytky jídla.
„ Panečku tomu říkám výhled.“ Řekl Qerlon koukajíc se dolů a pořád šplhajíc. Už byli blízko. Pouhých pár minut. Po chvilce únavného šplhu, který Groma natolik zmohl že si musely odpočinout už byli ve světle , které bylo odpolední možná méně. Když si dostatečně všichni odpočinuly tak vylezli ven z jeskyně dostali se do kanálu.
„ Tak proto jsme šli po tom svinstvu.“ Řekl Lukeres. Grom se začal ujišťovat jestli nahoře nikdo není. Vylezl po kamenné stěně a chytl se tyčí kanálu, které bili slizké takže se tam držel s velikými problémy. Zjistil že nahoře nebyl už nikdo. Lukeres ho začal zespoda jistit aby nesletěl dolů do louže páchnoucí břečky plné rybích malých hlav. Grom vzal víko a snažil se ho nadzvednout a několikrát mu podklouzlo, ale po chvíli snažení ho vyndal a odsunul vedle díry. Vylezl a chytil Lukerese za paži a Qerlon se vyhoupl a vylezl sám. Byli v uličce prosvětlené světlem které všechny oslepilo.
„ Od náměstí jsme kousek. Asi jen jednu ulici.“ Oznámil Gromovi Lukeres. Všude byli kentauři. Povídali si na tržnici a smáli se. Všichni byli ale Xadrasovo, jelikož jim svítily oči červeně. Přešli tu ulici co jí Lukeres myslel. A byly na náměstí. Tedy alespoň v ulici která se linula k náměstí. Došli až na konec této ulice a z údivem tam nenarazily na kentaura. Uprostřed náměstí bylo šest kůlů a na nich byly přivázáni: Kram, oba hobití bratři a Ganisan s Óbrinem.
„ To snad ne…“ sykl Qerlon.
„ Ale jo. Už na vás také čekáme.“ Uslyšely vychytralý moudrý hlas za sebou.
„ Sakra.“ Řekl na hlas Lukeres, který se otočil a obratně si přitom sundal luk ze zad. To pak udělaly všichni. Grom uviděl Xadrase.
„ Sakra, kde se tu vzal?“ zabědoval Qerlon. Xadras měl červený hábit s černými pruhy, které se různě vlnily. Moudrý pohled, který se smál překvapeným vetřelcům. Vlasy měl hnědé. A ruce sepnuté v rukávu.
„ Magie je záhadná viď, Qerlone.“ Řekl vychytrale. Qerlon s Lukeresem vystřelili, ale Grom nevystřelil. Xadras mávl rukou a oba šípy odletěly do ztracena.
„ Ne, ne.“ Smál se jim kouzelník a zase sepnul ruce. Zezadu přišlo pár kentarů, kteří jim vzali luky a úplně je odzbrojili. Nesli je do domu kousek od nich, asi zbrojírna. Strkali do nich, stojící ostatní kentauři jim se smíchem uvolnily cestu, tak že udělaly uličku. Uprostřed byli všichni, všichni co se snažily dostat Krama pryč. Teď už i Grom, Lukreres a Qerlon. Přivázali je ke kůlu. Utéct už se nedalo. Celé dobrodružství skončilo tak jak si nikdo nepřál a to sic, smrtí. Okolo se rozestavěly kentauři a první na řadě byl Lukeres.
„ Néééééé. Vy bestie.“ Křičel Qerlon.
Kentaur měl červené oči které se mu ještě více rozzářily. Napjal tětivu a vystřelil. Šíp letěl rychlostí blesku, toho blesku, který má rozhodnout o Lukeresově životě. Kram přeci říkal: Tady začíná vaše pouť, ale nemusí skončit tak jak by jste si představovali. Takhle si jí nepředstavoval nikdo. Až na zlověstného Xadrase a jeho přívržence. Nebyli to kentauři, ale ti co Xadrase svedli k černé magii. Kentauři za to nemohly, byli ovládáni. Šíp který vystřeli kentaur odletěl pryč těsně před Lukeresovou hlavou.
„ Óbrin, uspěte ho.“ Křikl Xadras. K Obrinovy přišel jeden s největších kentaurů co byli v dohlednu a praštil ho holí do břicha a hlavy, byl omráčen.
„ A teď pokračuj.“ Přikázal bez ostychu kentarouvy.
„ Přidej se k nám. Proč chceš Zelený kámen. Proč? Vždyť je to jen čiré zlo.“ Ptal se Kram.
„ Já jsem zlo. To čiré zlo co je v Zeleném kameni. To jsem já!“ Odsekl Xadras.
„ Sbohem bratře!“ Byly to Lukeresovo poslední slova? Ne.
„ Poplach! Útočí na nás, pane! Kentauři Velkého hvozdu.“ Křičel kentaur co právě přiběhl.
„ I z této strany. Kentauři z Druidie.“ Křičel druhý. Všichni se rozeběhli k bránám i sám Xadras se tam vydal. Ganisan chytl za zády kůl.
„ Ještě Ganisane, ještě.“ Křičel Grim.
Snažil se ho vyndat. Celý zčervenal, kroutil s ním. Jeho svaly se napnuly. Byly vidět žíly jak se napínají také. Povedlo se to. Kůl vyndal a dlouze si oddechl. Hodil ho na zem která se zvířila a zaprášilo se okolo něj.
„ To bych zvládl také. Ha.“ Zachichotal se s údivem nad Ganisanovou silou Grim. Ganisan oddechujíc neustále si rozřízl provazové pouta. Rozvázal Jeremiáše, který šel rozvazovat Groma. Ganisan probudil a osvobodil Óbrina.
„ Xadras utekl nám. Míří do svého města.“ Řekl Obrin hned po tom co se probudil.
„ Jak to víš?“ zeptal se ho Ganisan, který se chystal z Gromem jít pro zbraně..
„ Koukej, tamhle letí na grifu.“ Odpověděl ukazujíc na čím dál tím menší tečku.
„ Škoda. Mohlo tomu být konec, ale aspoň to dopadlo takhle.“ Přitakal Lukeres.
„ Máš pravdu.“ Přiznal kouzelník. Grom se vrátil s velkým počtem zbraní. Měl tam taktéž Óbrinovu hůl.
„ Tady je vaše hůl, pane.“ Říkal podávajíc Óbrinovu opěru a zbraň.
„ Grome, neviděl jsem tě už pěknou řádku let. Jen otec mi vyprávěl jak rosteš a o tvých přibývajících schopnostech. Zelenor se ne tebe těší. Jak tě bude uvádět mezi své přátele a významné druidy v Druidii. Jak tě budě zaučovat.“ Oznámil mu Óbrin. O Zelenorovi věděl že je nejvyšší druid v Thalii.
„ Také se těším.“ Óbrin si sundal luk ze zad podávajíc ho Gromovi:
„ Tady, to je luk Elmanrín. Vezmi si ho.“
„ Ale to ne! Vždyť je váš.“
„ Právě proto že není můj, tak ti ho dávám. Potkal si někdy kouzelníka s lukem? Přijmi ho.“
„ Když není váš, pane, pak je tedy koho?“
„ Je to druidský luk. Od Zelenora jako dar od všech druidů Thalie. Přijímají tě. Jsi druid Grome. Ten tvůj starý odlož. Vezmi si tento luk.“ Říkal Óbrin. Grom se stal druidem. Byl tak šťastný. Vzal si tedy Elmarín do rukou. Kouzelník mu ještě podal toulec.
„ Užívej ho dobře, Grome.“ Přidal se Ganisan.
Až teď si Grom všiml Óbrinova vzhledu. Černý oblek a malá čapka na hlavě. Schválně hodně otevřené rukávy. Ucouraný spodek a ebenovou hůl s nahoře připevněnou bílou koulí s černými oblaky. Šedé vlasy po ramena a vousy neměl ani k prsům ale měl je i pod nosem a nezbíhali se mu do vlasů jako Lukeresovy. Ta čapka mu velice slušela.
„ Tak jste se seznámily.“ Řekl Kram který byl teď rozvázán položil jednu ruku na Groma a druhou ne Öbrina a hleděl na ně.
„ To je milé překvapení! Grome Gasly.“ křikl Jeremiáš.
„ Nazdar Grome. Já přec říkal že se ještě shledáme.“ Slyšel Grom z Gasliho úst.
„ Nazdar.“ Pozdravil ho. Gasly si začal povídat s bratry Grimem a Hronem, kteří ho představovali Lukeresovi s jeho bratrem,Óbrinem. Ke Gromovy přišel otec a zeptal se ho:
„ Synu kdo je to?“
„ To je Gasly. Je z kmene kentaurů, kteří ještě nebyli podmaněni Xadrasem. Tito kentauři byli napadáni Xadrasem. Když tě unesly potkali jsme ho je to zvěd jejich kmenu, měl za úkol najít Patku..“ Oznámil.
„ Tak a můžeme jít do Zeleného údolí. Teď půjdeme do Athoru a to je udtud šestnáct mil na sever.“ Řekl Óbrin. Ještě se seznámily s kentaury z Druidie. Pak se rozloučily a nabrali zásoby.