Thálie

O zlatém věku se struny rozechvějí a ústa začnou vyprávět...

O strašném třesku mečů, příbězích dlouhých cest.
Jež tu zažívá mnohý.
O statečnosti těch, co jeli v prachu pod korouhví,,
i o věrnosti na život a na smrt.
Než nejen věci krásné zná předlouhá paměť ;
podivná proroctví a úklady a zmar
šly za oněmi velkými ději,
tak jako stíny slunce provázejí.
A všude tam, kde zrodilo se dobrodružství,
Procházel pěvec.
Toulal se staletími.
Po mořích bez hranic a zemích, co k nim patří.
Po hvozdech s kavalkádou lovců, po pláních, když hasly bitvy.
Kol hradeb sněhem zavátých i žárem zčernalých.
Ač ho vždy jiné tváře provázely a jiné květy viděl kvést,
chodíval starou Thálií, Thálií rytířů i sličných paní,
přemoudrých i siláků prostých, sám nezměněn a neunaven.
než ho čas dostihl a předešel, aby ho se vzpomínkou zasnoubil.
A v ní: Znovu z té dálky pěvec přichází.

O zlatém věku se struny rozechvějí a ústa začnou vyprávět...