Egon Bondy: Cybercomics. Esejík o vzájemné konfron

Věra Navrátilová – počítačová specialistka v dekódování zašifrovaných zpráv; Praha – hlavní město světového cestovního ruchu a bašta Mafie. To jsou hlavní rekvizity, od kterých se odvíjí vztah hlavní hrdinky k jejímu okolí. Vzdělání, nabyté blíže neurčeným způsobem, umožňuje Věře žít v technizovaném světě s nekonečnými rozdíly mezi společenskými vrstvami v té horní úrovni. Praha Věru obklopuje, dává jí dostatek prostoru k práci, zato méně prostoru k životu. Náročná počítačová dřina ji neuspokojuje po psychické stránce, cítí smutek z lidí kolem ní, ze zákazníků i nemnoha přátel, z budov, z celého světa. Změna přichází s neobvyklou Zprávou, zašifrovaným textem důležité povahy, o kterou mají zájem všechny tři světové vládnoucí strany. Zpráva způsobí zmatek ve Věřině životě. Po jejím úspěšném dekódovaní Věřin život dostává vysokorychlostní obrátky. Sinusoidní průběh Věřina vztahu k jejímu okolí se dostává do horní amplitudy. Věra, pronásledovaná Mafií, se dostává do N.Y.C., města špiček nejúspěšnějších světových podniků a lidí žijících v obrovských kanálech pod ním. Špatně placená, zato však „společensky hodnotná“ počítačová práce dokáže na čas Věru zbavit její deprese, melancholie a znechucení. Motiv práce, která nevede k dosažení dočasného štěstí nebo peněz, zato však uvolní lidskou duši, je zde obzvlášť silný. A práce je zase neodbytně spjata s prostředím, ve kterém je provozována. To prostředí na člověka působí v jistém smyslu, ve smyslu Věry Navrátilové je to nalezení vlastní užitečnosti, vlastní vůle k vlastní činnosti; jak byla Praha demotivující v oblasti nějakého smyslu, tak je New York City progresivní a práce pro Ligu, která usiluje o svrhnutí Systému, podnětná a ženoucí Věru do vyšších výkonů pracovních i lidských. Střet s civilizací lidí, žijících ve stokách, kde se živí zbytky od McDonalda a výkaly „těch nahoře“, donucuje hrdinku k dalšímu přehodnocení své existence, svého začlenění v Systému. „Stokaři“ žijí oproti ní v naprostém klidu, odolávají AIDS i rakovině a čekají na vyplynování, které je zbaví starostí. Jejich nezpůsobilost k „běžnému“ životu, jejich absence strachu z budoucnosti, to vše Věře připadá jako zvláštní pohádka, které nerozumí, ale kterou vnitřním smyslem chápe. Jaký to rozdíl oproti stresujícímu životu v ulicích, kde většina přežívá pouze za pomoci drog nebo jiných prostředků, které balamutí mozek a zachovávají realitu kdesi vzadu. Do této situace, do tohoto rozpoložení hlavní hrdinky přichází Zpráva číslo 2. Ještě více zašifrovaná, ještě více nebezpečná. Při jejím dekódování je narušen Věřin úkryt, zničena Liga. Věra se dává na útěk, pronásledovaná těmi nejmocnějšími na Zemi. Ideály se rozpadávají, veškerá prospěšnost, ke které se Věra tak dlouho propracovávala, to vše je pryč. Zbývá úprk kvůli záchraně holého života. N.Y.C. mizí v dáli a s ním i všechno, pro co stálo hrdince žít. Svoboda je opět narušena, cesta Tao se ubírá jinak, než by si Věra přála. Utíká napříč Amerikou, na jih, do Mexického zálivu, odkud se chce dostat do Afriky, do Bahie, kde prý žijí šamani, kteří ji mohou ochránit a kteří ji mohou nabídnout něco, co marně hledala v Praze a pak nakrátko našla v New Yorku – svobodu. Při zběsilém úprku americkým venkovem si Věra stačí všímat prostředí kolem ní. Ti, kdo cestují autobusy, jsou na tom podobně jako ona. Snad jakoby něco hledali, nebo nevěděli, kam mají jet. Ve vesnicích, kterými Věra projíždí, život umřel. Plahočení na políčcích k zachování samotné existence těla, duševní úpadek, apatie. Lidská komunita, nepodporovaná státem, lépe řečeno, zapomenutá státem nebo spíš systémem, který ho řídí, degeneruje. Jakkoli byla Věra znuděna Prahou a rozechvěna N.Y.C., reálie venkova jí psychicky otřásly více, než cokoliv předtím. Pak ji chytili. Zbavili ji očních laserů, transportovali do Prahy, zpět do toho smutného města. Navěsili na ni hlídače, kteří ji hlídali na každém kroku. Horší omezení svobody si Věra nemohla přát. Výslech u Mafie, mafiánské gorily v patách, aspoň si může být do konce života jistá, že jí nikdo neublíží. Kruh se pro Věru uzavírá. Zase na stejném místě, stejné kluby, drogy, stejná práce a deprese z bytí. Splín si na ni zasedl. Drobné štěky, které ji Mafie dohodí, ji drží aspoň trochu finančně nad vodou. Primitivní práce v primitivním prostředí a zase žádná perspektiva, žádný význam. Bezvýchodnost situace si nic nežádá, netřeba myšlení, to za hrdinku dělají jiní. Dokud se neobjevil Buck, Věra to nezvládala. Jiskřička naděje v ní se zažehla po setkání s ním; vždyť on byl jedním z jejích nejlepších přátel, když ještě byla v Praze před N.Y.C. On jí zprostředkoval setkání s Ligou… Když spáchal sebevraždu, město se k Věře zase obrátilo zády. Pak Věra objevila nový svět, zcela jiný než ten skutečný. Svět uvnitř počítače nebo spíš uvnitř počítačů, v sítích. Zjistila, že TAM něco je. Že to je svět o nic méně skutečnější, než Praha nebo New York. A taky tam uviděla svoji budoucnost a především svoji smrt. Tak vzduch, který dýchala v normálním světě, jí přinášel život a „realita“ v neuronových pavučinách jí zase přinesla zkázu. Prostředí, se kterým se zcela nikdy nesžila, Věru nakonec zničilo, dohnalo ji k duševní lhostejnosti nebo spíše vyrovnanosti. A ani vědomí toho, že za pár minut zemře, ji nerozhodilo.